POEZIE

Světový den poezie vychází na 21. března, proto jsme jako výzvu pro měsíc březen vybrali POEZII.

Patronem této výzvy je Dan Jedlička, který si pro vás připravil pozdrav.

Dan Jedlička (nar. 1973 v Opavě) debutoval sbírkou Mimoběžky (2007), druhá básnická kniha s názvem Sbohem malé nic vyšla v roce 2014. Jeho básně jsou zastoupeny ve Sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka (2008), v antologii Sto nejlepších českých básní (2012), Nejlepší české básně 2014 ad.

Knihou překladů a básnických parafrází Wang Wej: Ptačí křik (2009) představil jednoho z nejznámějších lyriků staré Číny; jedná se o vůbec první samostatný výbor poezie tohoto autora v češtině. Roku 2011 vydal pod názvem Někdo přijde a udělá to za mě líp výbor z poezie liverpoolského básníka Rogera McGougha. Své básně a překlady také publikoval v literárních časopisech Host, Tvar, H_aluze a v kulturním měsíčníku Artikl.

Jeho sbírka Sbohem malé nic byla nominována na cenu Magnesia Litera 2015 v kategorii poezie. V roce 2016 byl jedním ze tří českých finalistů mezinárodní básnické soutěže Dresdner Lyrikpreis / Drážďanská cena lyriky.

BŘEZNOVÁ VÝZVA

Básně

Měsíci březnu už odzvonilo. A co to znamená? No přece, že psavci si pro nás připravili další várku textů. Vy se teď můžete podívat, jak si s březnovou výzvou na téma poezie psavci poradili.

JARO

S příchodem jara, loňské sněhy tají,

jestlipak nám vrátí, co ukrývají,

Ranní jinovatky skryté v zeleni

a sladce provoněné mladé pupeny.

 

Březen vábí zpět stěhovavé ptáky,

aby propletli se zase mezi mraky.

Přiletěli ke svým hnízdům z dálek

a s sebou vzali teplý jižní vánek.

 

S každým novým květem otevřeným,

uvidíme včelu s křídlem rozechvělým,

jak se těší lahodné chuti nektaru,

létá z květu na květ s lehkostí a pomalu.

 

První deště smyjí všechnu sůl z cest,

dají prostor přírodě, ať může kvést.

U konce je hibernace, dlouhé snění,

čas přivést mladé na svět, konec hladovění.

 

Dlouhý nádech pro ty, kterým zimní čas,

přišel příliš dlouhý a pookřejí zas.

Všechna srdce budou tepat tak, jako kdysi

a třeba přijde nová láska, která je vzkřísí .

 

Jen vidět třepetající křídla a slyšet ptáky,

rány se zahojí a déšť je spláchne taky.

Rozkvetou stromy a naše štěstí s nimi,

jaro s březnem přichází, je konec dlouhé zimy.

 

Anonymní_červenka

Soumrak

Teplý letní vzduch ve špatně ostříhaných vlasech

Pomalu se ochlazuje s blížícím se večerem

Vzdálený jásot veselých dětí na hřišti

Rudé slunce vzdává hold nevinnosti

Utíká před stříbrným černokněžníkem

 

Krůpěje štiplavého potu na čele

Vánek se snaží zklidnit rozpálenou radost

Přátelé smějící se v záblescích naivity

Dlouho předtím, než přijde zrada a zapomnění

Oprýskané bicykly na louce

 

Nová slova se rodí z bujné fantazie

Duše jsou obrněné úžasem ze života

Budoucnost je smrtka čekající v bažině

Všechny čeká hřbitoviště ztracených snů

Zatím o ničem nemají ponětí

 

Za kopci v nekonečné dálavě se šikuje armáda

Slepí bojovníci jsou připraveni zabít boha

Porazí jej, jako to dělají každý den

Uzmou dětem jistotu z dobra

Neboť noc dává na odiv jen pravdu

 

Ledový vojevůdce vyslal svou armádu

Milióny maličkých třpytících se vojáčků

Zanechávají za sebou spálenou zemi

Nebe je tmavě fialové jako hluboké podlitiny

Krajem chodí nelítostná smrt

 

Mladým dušičkám se v očích leskne úžas

Sluneční kotouč umírá v kaluži krve

Karmínová tekutina se vpíjí do mraků

Červánky nabírají odstín čerstvé mršiny

Ve smrti je jistá esence krásy

 

Bůh světla promlouvá skrze utichající ptáky

S posledními vzdechy vystoupení skončilo

Na kamarádech usychá prolitá krev

Absence svatého patrona jim uzamknula hlasivky

Cvakání řetězu je poslední zvuk na planetě

 

Desítky dveří se zabouchly a klíče klaply v zámcích

Stovky dětských nadějí se schovaly pod polštář

Tisíce strašidel ožilo ve skříni a pod postelí

Nepřátelé z nebe s hněvem sledují své oběti

Nabroušené tesáky hledají slabé místo nostalgie

 

Ústa zaplněná roztékajícím se voskem

Cesta zpět je uzavřena pečetí

Noční ticho obrací tok času

V hloubce je možné ucítit třepotající plamen

Olizuje zmodralé konečky prstů

 

Anonymní_datel

Nádherná

Slovy přeskupit, vyjádřit cit,

stokrát a stále stejně neuměle,

neumím popsat, kým ti chci být,

ale kdybych mohla, snažila bych se déle.

 

Skládat slova jedno za druhým

a navlékat je na nitky veršů,

z ničeho stvořit opravdový rým,

předstírat, že když tě vidím, nevím, že selžu.

 

Protože jak mám vykreslit vteřinu času

kdy ses otočila a vlasy ti spadly do tváře,

a já pochopila, co znamená vidět krásu

a také hrůzu, která se s ní váže.

 

Jak mám do slov studených a strohých

vnést dokonalou křivku tvého úsměvu,

kdybych mohla, neváhala bych

vsadit všechno, co mám, na něhu.

 

Jak mám do papíru vtisknout podobu,

kterou znám jako mapu, nazpaměť,

co všechno bych dala za dobu,

kdy jsem tě neviděla ve všem, jako teď.

 

Anonymní_ježek

Co zbylo blues

nový den

nový level

 

hleděli jste na sebe

co vám zbývalo

 

ty jsi

použil slepotu

žhavou jak tekutý kov

 

žena použila nůž

oddělila blánu

– i když s masem jsi odjakživa

pracoval jen ty

– a poslala ten materiál

do prostoru

 

ty jsi pak převzal iniciativu

kluzkou tak

že se ti vysmýkla z rukou

hranou skoro rozbila

sklo ve dveřích

 

víc už jsi v tomto kole

použít nemohl

 

Anonymní_kos

Protiklady

Nikdy jsme nebyli jako Romeo a Julie,

byli jsme spíš jako Lenský a Oněgin.

Tvrdil jsi mi, že to nevadí

a protiklady se vždy přitahují.

Netušil jsi však, že tohle je jen začátek tragédie.

 

Já poprvé kvůli muži slzy ronila,

a tobě ve stejný čas snad smutná myšlenka hlavou prolétla.

Nikdy jsem tě brečet neviděla,

A za to jsem tě hodnou chvíli nenáviděla.

Omlouvám se za to, co jsem tehdy cítila.

 

Vím, že ty bys mne za to nikdy nevinil,

ale já si to stále nemohu odpustit.

Tvá poslední slova k mé osobě byla, že je ti to líto,

a mé srdce se cítilo využito.

Určitě jsi takto své slova nemínil.

 

Nyní už mezi sebou nemáme žádný kontakt,

a celé tato situace stále tíží mé srdce.

Vím, že jsi mi nechtěl ublížit,

ale já se k tobě bez bolesti srdce již nemohu přiblížit.

A to, že mne to mrzí je již jen fakt.

 

Anonymní_lasička

SLUNCE

Jak rád bych v tomto světě žil,
ptáky zpívat slyšet směl,
užíval si krásných chvil,
a všechno zlé jen v mlze měl.
Jak krásný život já bych žil,
hvězdy, Měsíc, noc a den.
Tohle, ale vždycky byl
pouze krásný, dětský sen.

Já totiž bloudím v oblacích,
sem, tam, sem a zase zpátky.
Poslouchám všech kol mě smích
a proplouvám jen mezi řádky.
Kéž já bych tak na světě
necítil se sám,
jak veselý můj příběh je,
na oblohu vyskládám.
Kdybych jen tak na chvíli
s mojí hvězdou zářit směl,
byl bych opět plný síly,
tolik štěstí já však neměl.

A tak znovu jako vždy,
nahlas volám o pomoc.
Bloudím sám se svými sny,
avšak hlas můj slyšet nelze,
vždyť je přece v dálce moc,
a tak hledám vinu ve zle,
křičet chtěl bych celou noc.

 

Anonymní_liška

Babička

Druhé srdce, umírá a žije,

Nesnese dýchat, chce utichat.

Síla ve skořápce ze slídy.

 

Sudičko, cos přinesla šťastný smích,

Nositelko úsměvů, věř, nemáš náhradu!

 

Dáma s vlasy holubice,

Den co den, hledá své já,

Mlha barví jeho stopy.

 

Zajatkyně potřeb v kukle dítěte,

Odpluly ty časy cos byla pokladem,

Teď, prosím, z bohatství jen ber.

Sudičko, cos přinesla šťastný smích,

Nositelko úsměvů, věř, nemáš náhradu!

 

Anonymní_poštolka

co když je život sen?

A ty se jednou probudíš,

do naprosto jiného světa?

A na tomhle nezbude ti už ani jediná věta,

a nikdo neřekne ti: miluji tě.

 

Nechci, aby svět končil,

když mám tebe,

když mám sebe,

nahoře je nebe a ty vzhlížíš,

kam ostatní duše v letadle míří,

ležíme na dece, podzim už začíná,

fouká, ale s tebou mi není zima,

protože mě každé tvé slovo u srdce zahřívá.

 

I kdyby byl život sen, žiju ho s radostí

mám tebe, vyhýbám se svatosti,

ale nedokážu se vymanit z pocitu marnosti,

že to jednou skončí.

 

s tebou.

se mnou.

 

Anonymní_rys

Jiskra světla

Nádherný to svět,

jak klid zimního dne, jak letní bouře zpěv.

Dvě růže náhle první paprsek osvítí,

jedna žije, druhá však brzký konec pocítí.

 

Krůpěj vody na tvář kane,

z očí duše milované.

Tu vzácnou perlu přátelství,

rudý květ i navzdory tmě ochrání.

 

Neb na tom dávném místě štěstí,

kde zarmoucené květiny chtějí zase kvésti,

tančí vzácné vzpomínky,

jež plápolají dále v srdcích jako žhavé plamínky.

 

Nositel světla k horizontu už si pluje.

Podivný to svět.

 

Anonymní_srnka

Nekonečno sladkého vína

bylo to tenkrát

uprostřed léta

kdy na Zemi našla jsem tebe

se srdcem v dlaních

 

a měla jsem pocit

že jenom já to dokážu

že dokážu tě zachránit

a vrátit ti srdce na své místo

 

protože ty máš rád lidi

jako by byli všichni stejní

protože se miluješ

jako by to bylo naposled

 

a já se nechala

 

bylo to jako pít sladké víno

protože máš pocit

že ho můžeš vypít nekonečno

a nikdy ti nebylo líp

 

ale měla jsem vědět

že po každém vínu

tě ráno bolí hlava

když to s ním přeženeš

 

protože já se chtěla schoulit

ve tvém náručí

a zestárnout

 

protože ty jsi chtěl létat

do všech světových stran

a být navždy mladý

 

a tak jsem tě nechala

 

vím, že jsi pryč

a já si vystačím sama

ale mnohem radši

bych si vystačila s tebou

 

Anonymní_sýkorka

Noc beze snů

Skrz krajkoví záclon,

skrz konečky vlasů

chci se ztratit ve světle pouličních lamp

a nechat se pohltit nocí.

 

Už nedokážu snést všechny ty pohledy,

pohledy nechuti a odsouzení.

Tíží mě na krku, na hrudi, na očních víčkách.

Jsou jako leknín v plíci

a ani tisíc květů je nedokáže zmírnit.

 

Chci se schovat do říše snů

ale vím, že tam nepatřím.

Nakonec –

co mi zbývá,

snad jen oddat se pozemskosti.

 

Anonymní_veverka

Křížová cesta

nemilovaní

jsou jako trámy

bezedný pytel s hřeby

bez slitování

solené rány

na kříži není něhy

 

nedokonalí

přemírou snahy

kopají vlastní hroby

srdce unaví

vysoké prahy

bránící skryté vlohy

 

nepochopení,

jizvy bez ceny

scelené pořád bolí

žádné souznění

u huby pěny

další je rána skolí

 

nevyslyšení

v trpkém mlčení

ne vždycky ticho léčí

vratká lešení

nejsou řešení

žití si žádá péči

 

nepřijatelní

pro kazatelny

neznámé svaté děsí

proutek kouzelný

světlí a černý

lehce se cizí věší

 

nezlomitelní

často na zemi

dýcháme prach a hlínu

ranami všemi

boříme stěny

chceme jen utéct stínu

 

tiší lhostejní

jste jako šelmy

pach krve nozdry větří

i vy jste stejní

možná jen velmi

směje se na vás štěstí

 

Anonymní_vrabec

Zmatek

Zavírám oči před světem.

Myšlenky v nekonečném víru.

A na srdci pláčem posetém,

Tančí nevyřčená slova jako hvězdy ve vesmíru.

Eden zůstává nám skryt,

Když potřebujeme klid.

 

Za rohem skrytý důvod,

Mé kroky však točí se v kruhu.

A neznám příčinu ani důvod,

Tak osudu dělám jen sluhu.

Eden stále zůstává mi skryt,

Když nejvíc potřebuji klid.

 

Anonymní_vydra

VYZNÁNÍ ČTENÁŘOVO

Již od mala dobrým přítelem mi byla,

kniha, která život můj velmi ovlivnila.

Nejdříve velká, tvrdá leporela mě zaujaly,

já číst neuměl, tak stavěl jsem z nich hrady.

Potom, když písmenka jsem již poznával,

pohádky k Vánocům jsem dostával.

V představách já rytířem se stával,

co s draky bez bázně si hrával.

Když večer zhasnuto světlo mi bylo,

já děkuji Ti za baterku, má dobrá vílo.

Do knihovny chodil jsem už coby malé děcko,

s obrovskou taškou, co vlezlo do ní všecko.

Knih půjčoval jsem si padesát naráz i více,

kabelu jsem domu vlekl, těžce dýchajíce.

To však zároveň i mojí posilovnou jest,

v urostlého chasníka mě mění, knihám čest.

Zároveň já při četbě duchovno si tříbil,

čímž učitelkám ve škole jsem se věru líbil.

Slovní zásobu rozšířil jsem si tím hezky,

k tomu vydával se na dobrodružné stezky.

Po návratu z knihovny doma udělal jsem probírku,

ty nejlepší z knih já pročetl jsem za chvilku.

Ve své fantasii pak cestoval jsem po světech všude,

mé byly planety, džungle, hory, lesy i moře rudé.

Dobrodruhem lehce jsem se stával,

co na tom, že někdo se mi smával.

Dík četbě knih jsem si skvěle hrával

a ve snech svých nikomu jsem se nevzdával.

Nejprve mí hrdinové byli Rumcajs, Ferda, Pytlík,

ty knihy zdolal jsem, než kolem projel rychlík.

Však také říkaly mi knihovnice,

Jardo, ty knihy hltáš převelice.

Pak jsem mušketýry v knihách objevil,

a s jejich čtveřicí měl jsem jeden cíl.

Jeden za všechny, všichni za jednoho!

To nám klukům tehdy říkalo tak mnoho!

Mnozí další knižní hrdinové se ještě objevili,

pak však naráz je všechny Rychlé Šípy vytlačily!

Ty příběhy hochů pětice a Bratrstva Kočičí pracky

já kdysi s chutí získával výměnou s různými fracky.

Zcela jsem se propadl do toho chlapeckého světa,

kluby jsem zakládal a o nich byla každá má věta.

Pak další knihy Jestřába se k nim přidaly,

Jardo Foglare, já dlužím Ti dík nemalý!

I dnes se ještě občas proháním Stínadly

a zápolím s hezkými vontskými říkadly.

Já v ruce ježka v kleci mám

a jak ho vyndat ven já znám!

Později i knihy žánru sci-fi a fantasy jsem tuze četl

i dnes vzpomínám, jak poprvé ve Středozemi jsem se lekl!

S velikým barbarem jsem se procházel jeho říší,

s mečem v ruce, v příbězích, co mnozí dodnes píší.

A nyní slovo závěrem, já když to všechno sečtu,

velké díky vám knihám a já vás všechny přečtu!

 

Anonymní_sokol