DIVADELNÍ HRA

Postavy: Žena a Muž

Jeviště je rozděleno na dvě poloviny.  Jedna polovina představuje obydlí Ženy, druhá obydlí Muže. Střídavě se osvětluje pouze ta polovina jeviště, na které se hraje.

Žena

Připravuje v kuchyni večeři.

Je to čtrnáct dnů, co jsme se vrátili z dovolené. Člověk si kolikrát myslí, jak dlouho mu ta dovolenková nálada vydrží. Že je nabitý energií minimálně na půl roku dopředu. A ejhle.. vždycky mě zaráží, jak rychle nás ta realita všedních dnů doběhne a jak rychle se někam vypaří ta sladká uvolněnost dovolenkových dnů. Škoda, že si ten pocit nedokážeme v sobě udržet déle.

Je slyšet otevírání a zavíraní dveří a pozdravy. Do bytu se vracejí Ženiny děti a jdou do svých pokojů. Divák je nevidí, pouze slyší.

Ahoj mami! Čau mami!

Ahoj děcka! Jak jste se měly u táty?

Dobřeeee. Dobřeeee.

Všechno v pořádku?

Jooo. Jooo.

Nějaké novinky? Jak se má babička a děda?

Novinky žádnééé. Všichni jsou caaajk.

Tak to máme jeden standardní návrat dětí z víkendu s tatínkem 😊 Díky bohu, už to máme takto slušně zajeté pěkných par let a díky bohu, funguje to.

Bando, jdeme jíst! Tak pojďte!

Muž

Vstupuje do svého bytu. Odkládá si kabát. Z útrob bytu se ozývá ženský hlas: Kdes byl!

Říkal jsem ti včera, že musím do práce. Připravujeme se na to sympózium v Lisabonu.

Někde z jiné místnosti bytu: To Vaše sympooozium pořád. Se na to můžu vysrat. Jo, za chvíli jdu pryč.

A kam jdeš?

Dveře se zavřely.

Hmm, tak to se dnes už nedozvíme milý Teo. Usmívá se na papouška v kleci.

Vždycky to takové nebylo. Ale už ani nepamatuji, kdy naposled to bylo jiné. A proč v tom vlastně takhle pořád žijeme. Jo pracuji, někdy pracuji hodně. Baví mě to. Věděla to. A všechno to chtěla.

Žena

Sedí na pohovce ve svém bytě.

Prý se mám častěji odvázat mi onehdy řekli ti moji puberťáci. Tedy pardon, téměř dospěláci, jak si sami říkají. Odvázat. To není jen tak. I když… často o tom sním. Prostě se sebrat a jet. Téměř dospěláci si tady prý poradí. Žááádnééé obavy máti, mi řekli. Klidně jeď. Kam chceš.

Jako jela bych. Ta nedávno přečtená kniha mi pořád leží v hlavě. Noční vlak do Lisabonu. Prostě si koupit lístek a jet.

Žena otevírá notebook

L i s a b o n. Teeeda, krásné město, ta historie.

Děckáááá!

Ano mamiii?

Já pojedu do Lisabonu, teda poletím!

Tak jo, jeď! Teda leť!

Jak to ti odvážlivci moji dělají, že je to pro ně tak jednoduché? Nebo to možná je tak jednoduché?

Dovolené mám ještě hodně, to by vyšlo i na dva Lisabony. A cena letenky není nikterak vysoká. Takový prodloužený víkend by mohl být fajn 😊

A ťuká do notebooku.

Muž

Sedí u stolu a píše dopis.

Ahoj Mirko. K provozním věcem: žrádlo pro Tea je v prvním šuplíku v kuchyni. Nezapomeň mu prosím měnit každý den vodu. V pondělí dojde opravář na tu sekačku. Budu zpátky ve středu večer.

Mrzí mě, že to takto mezi námi je. Možná teď lituješ svého opětovného návratu ke mně. Nevím. Snad Ti můj nynější pracovní odjezd poskytne svobodu, po které toužíš. Já svou práci miluji, to víš. A stejně tak víš, že díky ní sis mohla vždy dopřát vše, co jsi chtěla. Už musím. Tak ahoj, Karel.

Přechází ke kleci s papouškem.

Teo, měj se a buď hodnej, a moc neřvi, víš že to panička nemá ráda. Budu zpátky za pár dnů.

Takže letenka, pas, peníze, klíče.

****

Opona se zatáhne. Před oponou jsou umístěny dvě letadlové sedačky a zavazadlové prostory. Žena i Muž odkládají svá příruční zavazadla a usedají na svá místa.

Žena a Muž

Žena, šeptajíc si sama pro sebe: Klid, jen klid. Dýchej.

Muž, mírně se pousměje: Letíte poprvé?

Žena: Jak se to vezme. Ano i ne. Neletím poprvé, ale letím poprvé sama.

Muž: Aaa, tak tomu rozumím. Není to nic příjemného. Ale nebojte. Já lítám často a koukněte, pořád jsem tady 😊

Žena: Tak dík 😊

Muž: Nebojte, bude to příjemný let. Za chvíli tam budeme. Nedáte si něco k pití? Za chvíli půjde kolem stevardka, objednám nám.

Žena: hmmm, vyznáte se. Asi fakt lítáte často. Dám si to, co Vy, když jste tak zkušenej, nechám výběr na Vás.

Muž: Tak dobře 😊 A promiňte, nepředstavil jsem se, jsem Karel.

Žena: Karolína, těší mně.

Ozve se hlášení z kabiny letadla o blížícím se startu a zvuk startujícího a vzlétajícího letadla.

Muž: No vidíte, jak hezky jste to zvládla.

Žena: Ufff. Jo, nebylo to tak hrozné, díky. Snad ten Lisabon bude za to stát.

Muž: To si můžete být jistá, je to nádherné město. Plné historie.

Žena: V tom se také vyznáte? V Lisabonu?

Muž, s úsměvem na tváři: Jenom trochu. Je to má druhá návštěva. Smutně dodává: Letím pracovně.

Žena: Proč tak smutně? Mít nějaké pracovní povinnosti v Lisabonu? Fíííha, neváhala bych ani minutu. Jaká práce Vás tam přivádí, pokud se mohu zeptat?

Muž: Pracuji v oblasti neurochirurgie, ale nejsem lékař. Podílím se na vývoji operačních robotických nástrojů. Miluji svou práci. Ale jsem kvůli ní hodně vytížen, s častými pracovními víkendy i, jak vidíte, pobyty v zahraničí. Což se ovšem nesetkává s nadšením doma.

Žena: Chápu. Chápu, že milujete svou práci.

Muž: Opravdu?

Žena: No jasně. Já svou práci asi tak moc nemiluji, ale už několikrát mě zachránila, když mi bylo ouzko. Znáte to.. Dělání, dělání všechny smutky zahání 😊

Oba se na sebe usmějí.

Ozve se hlášení z kabiny letadla o blížícím se přistání a zvuky motoru. Letadlo přistálo, Žena a Muž opouští své sedačky.

Muž: Tak Vám přeji hezký pobyt. Mimochodem, umíte portugalsky?

Žena: Ani ň.

Muž: Tady máte moji vizitku. Pro případ SOS. Mimochodem, kdy letíte zpět?

Žena: Ve středu.

Muž: Tak ve středu v letadle. Vracím se stejně.

****

Jeviště je opět rozděleno na dvě poloviny – hotelový pokoj Ženy a hotelový pokoj Muže.

Žena

Miluji Lisabon! Tři dny v tomhle městě a prostě nádhera! Ten Karel měl fakt pravdu. Mám mu zavolat? Říkal jen v  SOS případě. A rozjančený hlas ženské, že Lisabon je fakt pecka to asi moc SOS případ není. Když ale…

Hledá vizitku a volá.

Haló? Dobrý den, Karle, neruším? Ne? Tak príma. Jen Vám chci říct, že jste nekecal. Lisabon je opravdu nádherný! Dnes večer? Ještě nevím. Na večeři? Tak jo. Hotel Bellevue, v sedm, dobře.

Muž

Jak to říkala? Chápu, že milujete svou práci. Je to vůbec možné, aby někdo měl pochopení, pro mou vášeň, i když je to práce? Byla tak jiná. Bála se, ale přesto byla uvolněná. A milá. Jsem rád, že zavolala.

Zvoní telefon.

Soused Petr. Ahoj Petře, děje se něco? Mirka? S kufry? Dohlédneš mi prosím na Tea? Budu zpět zítra večer. Díky moc Petře. Za všechno.

Zahajuje jiný hovor.

Karolíno? Dobrý den. Moc se omlouvám, ale dnešní večeři nezvládnu. Nezlobíte se prosím? Nebyl bych dnes dobrým společníkem. Promiňte. Ale těším se, že se uvidíme zítra na letišti. Zavoláme si.

****

Před zavřenou oponou. Na letišti.

Žena a Muž

Žena: Karle, tady jsem. Dobrý den.

Muž: Karolíno, dobrý den, moc se omlouvám za ten včerejšek.

Žena: Nic se neděje. A měl jste pravdu, Lisabon je nádherné město.

Muž: Snad se v něm ještě někdy potkáme.

Oba společně odcházejí.

****

Opona se otevírá. V letadle.

Žena a Muž

Muž usmívajíc se: Dobrý den, letíte poprvé? 😊

Žena vracejíc úsměv: Jak se to vezme. Neletím poprvé, ale letím poprvé jako Vaše žena. 😊

Políbí se.

Muž: Děkuji Karolíno.

Žena: Za co Kájo?

Muž: Za to, že vedle tebe a tvých dětí, a Tea 😊, mohu být kým jsem. Přesně po tom jsem celý život toužil.

Žena: I já ti děkuji.

Muž: Za co má ženo?

Žena: Že jsi mi tehdy řekl, ať se nebojím. Přesně to, jsem totiž potřebovala slyšet.

/4 židle uprostřed jeviště, otočené směrem k divákům. Matka pohybuje rukama, jako kdyby řídila. Syn má na sobě sluchátka a tančí. Oba sedí na židli (Matka v zadní řadě, Syn v přední/

//Syn se zvedne ze židle//

Matka: Kam si myslíš, že jdeš?

Syn: Domů, tohle mě nebaví.

Matka: Nasedni zpátky, jedeme domů.

Syn: Já nechci domů, tam mě to nebaví.

Matka: Nasedni domů, jedeme zpátky.

Syn: Nebudeš mi říkat, co dělat!

//Syn převrátí židli, Matka vstane a židli dá na původní místo a posadí na ni Syna//

Syn: Co ty dveře?

Matka: Co ty dveře?

Syn: Jsou rozbité. Jak mám jet v rozbitém autě?

//Matka vezme židli a několikrát jí praští Syna, Syn křičí. Matka odloží židli stranou//

Matka: Teď jsem ty dveře spravila!

//Syn si sedne na židli v rohu//

Matka: Neutíkej mi!

Syn: Konečně svoboda!

//Matka přesune své židle před Syna//

Matka: Copak nechceš být se svou Matkou?

Syn: Chci, ale víš vůbec, co se děje ve světě? Jeden národ je genocidován. Korporát zneužívá dělníky. Globální jih je centrum moderního otroctví. Mocipáni nás štvou proti sobě, abychom nešli proti nim. Menšiny jsou pronásledovány. Lidé používají Bibli jako povolení k vraždě a my – střední třída – si na tyhle bolístky dáváme levné konzumní náplasti!

Matka: Jen konspiruješ, nevidíš to?

Syn: Vidím, za chvíli narazíme do srnky.

//Syn se zvedne ze židle//

Matka: Kam jdeš?

Syn: Nechci narazit.

Matka: Copak nemáš rád svou matku?

Syn: Jsem skoro dospělý.

Matka: Jsem dospělá!

Syn: Nech mě žít!

Matka: Nemáš mě rád?

Syn: Nemáš mě ráda? Mocipanno.

Matka: Tak běž, jsou jiné světy než tento.

Syn: Tak jdu. Jsou jiní lidé než já.

//Matka dá své 3 židle do původní polohy//

Matka: Co beze mě vůbec budeš dělat?

Syn: Kluky. Potřebujou mě.

Matka: A já snad ne?

Syn: Ne? Ne! Řiď auto, ne mě.

Matka: Stejně jdeš taky řídit.

Syn: Ano, jinak se nikam nedostanu.

//Syn rukama jakoby ovládá volant, pak odskáče na židli pryč. Matka se snaží řídit, ale nejde jí to//

KONEC

Ranní přítmí před vchodovými dveřmi paneláku. Opodál stojí popelnice a kolem se válejí odpadky. V popředí nervózně přešlapuje Honza, mladý muž v šedivém nevýrazném sportovním oblečení. Něco žmoulá v kapse a poté ruku vytáhne. Na dlani se mu leskne prsten.
Honza (k publiku): Dneska se jí zeptám. Jedeme na výlet do hor, které má tak ráda. Jen my dva. Vyhlédnu si pravý moment a zeptám se jí. Kéž by řekla ano. Od té doby, co ji znám, změnila Lucka celý můj život v jedno velké dobrodružství. Je neskutečně veselá a laskavá. Co si ale myslí o mě?
Ze dveří vyběhne Lucie. Má světlé zářivé sportovní oblečení s motivem květin. Začne se rychle omlouvat.
Lucie: Ahóój! Promiň, že jsem se opozdila! Znáš to, pořád jsme měla moře času a když jsem měla vyrazit, polila jsem si tričko čajem! Stíháme?
Honza: Ahoj! Jasně. Jen budeme muset trochu přidat do kroku.
Lucie: Parááda. Stejně mě nebaví chodit pomalu!
Popadne ho za ruku a rychlým krokem odejdou ze scény.

Vrchol kopce. Lucie s Honzou stojí na vrcholu kopce u zábradlí a rozhlíží se. Honza je nervózní.
Honza: Luci… já…
Lucie: Jé podívej se, je vidět až do Polska!
Honza: Hm, dnes je opravdu dobrá viditelnost. Obvykle tu bývá špatné počasí. Lucko?
Lucie: Ano?
Honza vytřeští zrak.
Honza: Proboha, co se to tam děje?
Lucie: Nehoda dvou elektrokol! Musíme jim pomoct! Honzo, zavolej záchranku! Podívám se, jak jsou na tom!
Honza bere mobil a vytáčí záchranku. Volá za Lucií.
Honza: Buď opatrná ať neuklouzneš!
Lucie uklouzne.
Lucie: Uááá!
Honza: Lucko!
Po chvíli. Záchranář obvazuje Lucii kotník obinadlem a Honza stojí vedle něj.
Záchranář: Budete to mít asi jen pohmožděné slečno. Zvládnete se dostat domů?
Lucie: Jasně. Moc vám děkuju za pomoc. Nezatěžujte se se mnou. Z vrcholu jede lanovka a zastávka vlaku je nedaleko.
Honza: Pomohu přítelkyni domů. Nemusíte mít obavu. Jak jsou na tom Ti dva cyklisti?
Záchranář: Nemůžu Vám říct nic bližšího, ale snad se z toho dostanou bez následků. Díky, že jste nás zavolal.
Honza: To byla naše povinnost. Jen nás mrzí, že jsme Vám přidělali práci.
Záchranář mávne rukou.
Záchranář: Sbohem!
Honza a Lucie: Sbohem!
Záchranář odchází.
Lucie: Všiml sis, že řekl ‚sbohem‘ a ne ‚na shledanou‘? Proč asi?
Honza: Hm, proč asi? Co myslíš, Lucko?
Lucie: No jasně! Už se s námi nechce setkat!
Honza: A my s ním. Znamenalo by to, že jsme zase do něčeho nebo z něčeho spadli.
Lucie: Tak tedy směéér lanovka! Pomůžeš mi?
Honza přikývne, pomůže jí vstát a podepírá ji cestou ze scény.

Kupé kabinkové lanovky. Honza pomáhá Lucii nastoupit.
Honza (k publiku): Možná teď by mohl být správný okamžik. Vznášet se nad vrcholky stromů na tom přece je něco romantického. I když je Lucka zraněná, mohl by tenhle den ještě dopadnou dobře.
Do kabinky vpadne matka s malým dítětem, holčičkou.
Honza: Tak nic.
Matka: Uf, konečně jsme tady.
Matka se rozhlédne.
Matka: Dobrý den.
Honza a Lucie: Dobrý den.
Matka žduchne do dítěte.
Matka: Co se říká?
Dítě (pod fousy): Brý en.
Matka: Cože? Nic neslyším.
Dítě: DOBRÝ DEN!
Matka: No vidíš.
Lanovka se rozkývá a rozjede. Chvilku všichni sedí v tichu. Pak dítě vyhlédne z okna a začne kvílet. Matka se omluvně rozhlédne po spolusedících.
Matka: Janičko, už si velká holčička. Copak se ještě bojíš výšek? Vždyť sedíme bezpečně usazeni v lanovce. Buď prosimtě rozumná.
Holčička se křečovitě drží sedátka, má zavřené oči a kvílí. Lucie se k ní nakloní.
Lucie: Ahoj princezno, kde všude jste dneska byli?
Dítě (natahuje): U vodopádu.
Lucie: A viděli jste víly, které tam žijí? Jsou docela maličké a mají zelená křidélka.
Dítě: (se zájmem): Víly?
Lucie: Ano, víly. Jsou malinkaté, mají zelená křidélka a když se upřeně zadíváš do zpěněné vody pod vodopádem, uvidíš, jak se tam honí a dovádějí.
Dítě: Ty jsme neviděli. Ale na cestě byly hovínka…
Matka (pobouřeně): Jano!
Dítě (si ji nevšímá a pokračuje k Lucii): Myslíš, že mohly být od medvěda?
Lucie: Hm, vlci i medvědi tu žijí, takže proč ne? Taky mohly být od rysa nebo od lišky.
Dítě: A co víly? Kadí taky?
Matka protáčí oči v sloup.
Lucie: Jasně, kdo jí, musí i kadit. Jenomže víly jsou takhle maličké.
Lucie ukazuje asi tři centimetry.
Lucie: Jejich hovínek byste si asi sotva všimly.
Dítě přikývne. Lanovka se rozkýve a zastaví.
Matka: Tak jsme tady. Děkujeme za společnost. Na shledanou.
Rychle odchází pryč a táhne dítě s sebou.
Dítě (zamává): Na shledanou!
Honza pomáhá Lucii vstát z lanovky. Dobírá si ji.
Honza: Tak u vodopádu se nám rozmnožily víly?
Lucie: Ta malá potřebovala rozptýlit. Viděl si, jak se bála.
Honza: Já vím, Luci. Jsi skvělá.
Lucie: Jen ji očividně víc než víly zaujaly hovínka. Možná jsem měla začít s nimi.
Honza se uchechtne.
Honza: To bys ještě víc pobouřila její matku. Ne, víly byly dobré.
Odcházejí od lanovky.

Honza s Lucií přicházejí na nádraží. Honza Lucii podepírá a usadí ji na volnou lavičku.
Honza: Vlak tu bude za 5 minut. Víš jistě, že s tou nohou nechceš zajít do nemocnice? Mohli bysme vystoupit o zastávku dřív a zastavit se tam.
Lucie: To je v pohodě. Takhle pozdě večer by to bylo na dlouho. Nikdo už tam pořádně nebude. Ten záchranář říkal, že kotník je jen pohmožděný. Kdyby se to nelepšilo nebo kdybych měla ráno nohu jako bambuli, vždycky tam můžu zajít zítra.
Honza: Dobře. Počkáme a uvidíme.
Přijíždí vlak.
Lucie: Podívej. Vlak už je tady! Stihli jsme to tak tak.
Otevřou se dveře.
Honza: Ale ne. Je úplně plno. Ty si ale potřebuješ sednout! S tím kotníkem nemůžeš stát.
Lucie: Neboj. Někde se určitě najde místo. Přinejhorším si sedneme na schody u záchodků. Budeme sedět strašně blízko sebe. Bude to romantika!
Honza: To teda.
Oba nastoupí do vlaku.

Večerní přítmí před vchodovými dveřmi paneláku. Opodál stojí popelnice a kolem se válejí odpadky. Honza s Lucií pomalu přicházejí. Honza Lucii podepírá. Je opět viditelně nervózní.
Honza: Promiň. Takhle jsem si dnešní den nepředstavoval.
Lucie se široce usměje.
Lucie: Není zač se omlouvat. Bylo to úžasné dobrodružství a menší ztráty, jsou v normálu.
Honza nervózně přešlápne.
Honza: Já… celý den… něco jsem ti chtěl říct. Zeptat se. Nejdřív na vrcholku, ale tam se přihodila ta věc s tvým kotníkem, pak v lanovce si k nám přisedla ta matka s děckem a ve vlaku, jak byl narvaný k prasknutí a seděli jsem na schodech u záchodků, tam se to taky nehodilo…
Zadívá se do země a pak posbírá odvahu a vytáhne zaťatou pěst z kapsy. Dlaň otevře, ukáže Lucii prsten a poklekne.
Honza: Já vím, že tenhle den se moc nepoved a tohle je dost blbý moment, ale nedokážu už dýl čekat. Lucko, vezmeš si mě?
Lucie: Honzo! To je naprosto parádní! Po tak krásně dobrodružném dni, před domem mým milovaných rodičů! Jsi skvělý, kouzelný, ÚŽASNÝÝÝÝ! A já tě strašně, strašně moc MILUJŮŮŮ!
Padne mu do náruče.

Osoby

Ivana                     manželka před rozvodem

Karel                     manžel před rozvodem

Babka                    záhadná stařena

Hostinský             majitel hostince U Dohazovačky

Amélie                   snacha

Lucinka                 vnučka

1. SCÉNA

Na poslední úsek cesty si manželský pár pronajme auto. Zešeří se a zvedne se silný vítr.

(Manželský pár sedá do auta. Iveta odmítá odložit svou objemnou kabelu do kufru auta a položí si ji na klín. Karel se ujme řízení.)

KAREL:                To budeš celou cestu mlčet? (Zeptá se nabroušeně)

IVANA:                 Ano budu. Jedině tak se vyhneme další hádce. (Zní unaveně a rezignovaně)

Chvíle ticha, kterou přeruší zahřmění a světlo blesku.

KAREL:                Jsi unavená?

IVANA:                 Nejsem.

KAREL:                 Máme za sebou pět hodin vlakem. Vím, jak nesnášíš cestování.

IVANA:                 Tak to si jenom myslíš. Ty o mě víš velký prd! (Vyprskne nabroušeně)

Karel si nervózně poposedne a bezradně si promne zátylek. Ticho znovu přeruší blesk doprovázený zahřměním blížící se bouře.

KAREL:                Je tohle náš poslední společný výlet? (Prohodí klidným hlasem, aby řeč nestála)

IVANA:                 Jestli ti vyřízení pozůstalosti po našem synovi připadá jako výlet, je víc než jasné, že už nemáme absolutně, ale absolutně nic společného! (Zakončí plačtivě)

KAREL:                Tak jsem to přece nemyslel.

IVANA:                 A jak jsi to teda myslel? Když už jsi náhodou pro jednou myslel.

Karel reaguje na její urážlivou poznámku odfrknutím, ale po chvíli ticha mu to nedá a odpoví.

KAREL:                Moc rád jsem jezdíval s tebou a s Vaškem na výlety. Vždycky jsme si to uměli užít.

IVANA:                 Tak to jsi ho neměl nutit, za každou cenu, dodělat tu pitomou vysokou. To kvůli tobě se rozhodl odstěhovat na druhou stranu republiky a přerušit s námi veškerý kontakt. Neviděla jsem svého syna čtyři roky a o jeho smrti jsem se dozvěděla od nějakého cizího právníka až dva dny po pohřbu!

KAREL:                Nebyla to jenom moje vina! To kvůli tomu tvému syndromu psycho kvočny nemohl sám ani dýchat. (Dostává se do varu i Karel)

IVANA:                 Teď je to už stejně všechno jedno. (Prohlásí rezignovaně)

Svými slovy vezme Karlovi vítr z plachet. Poklesnou mu ramena.

KAREL:                 Jo, tak to se konečně na něčem shodnem.

Spustí se déšť a scéna ještě více ztmavne.

IVANA:                 Ani jsem se ním nerozloučila. (Pronese plačtivě)

KAREL:                Já jsem s ním mluvil. (Přizná po delší odmlce a provinile se ošije)

IVANA:                 Cože? A kdy? (Vydechne šokovaně)

KAREL:                Asi tak týden před tou nehodou.

IVANA:                 A proč jsi mi o tom neřekl? (Dožaduje se dotčeně)

KAREL:                To jsi se mnou zrovna nemluvila.

Iveta šokovaně pohlédne na Karla. Má chuť ho uškrtit, ale místo toho žmoulá v rukou ucha kabely. Na scénu je vypuštěn dým – zhorší se viditelnost, další zablesknutí.

IVANA:                 A co říkal?

KAREL:                Že by chtěl za náma o Vánocích přijet.

IVANA:                 Taková důležitá věc a ty jsi mi o tom neřekl?! (Zavřeští naštvaně)

KAREL:                Teď je to už stejně jedno, ne?

Iveta se schlíple sesune na sedadle a v tichosti hledí z okna. Z ničeho nic se u krajnice objeví shrbená postava v kabátu s hlavou zahalenou šátkem. Všimnou si jí až na poslední chvíli.

IVANA:                 Pozor! (Zakřičí a křečovitě se chytne palubní desky)

Karel provede úhybný manévr a prudce zabrzdí. Iveta pohotově vyskočí z auta a s kabelou nad hlavou oběhne auto směrem k zahalené postavě.

IVANA:                 Jste v pořádku? Slyšíte mě? Jste v pořádku?! (Snaží se překřičet hlasitý déšť a burácení hromu)

BABKA:                Fuj, to jsem se lekla!

IVANA:                 Pojďte svezeme vás.

Iveta přiběhne k autu a otevře zadní dveře. Babka nasedne. Iveta oběhne auto a nasedne na své místo spolujezdce. Mezitím babka zatřese promočeným kabátem a stáhne si šátek. Odhalí tak tvář zbrázděnou vráskami a bílé vlasy stažené do drdolu.

BABKA:                Ani nevím, jak vám mám poděkovat, že jste mi zastavili. (Pronese vděčně)

KAREL:                Kde se tady berete, uprostřed lesa? Málem jsme vás přejeli. (Otočí se na babku vyčítavě)

Babka se vesele zasměje.

BABKA:                Však jsem celá. Bodejť, zdravá a živá.

IVANA:                 Kde se tady v tom krámu zapíná topení? (Procedí mezi drkotajícími zuby a šátrá po palubní desce) Najednou se ochladilo, jako by na mě sáhla smrt.

KAREL:                 Tady. (Zapne topení)

Karel zařadí rychlost a auto se znovu rozjede.

KAREL:                Kam máte namířeno v tom příšerném počasí? (Zeptá se přes rameno)

BABKA:                Za dcerou.

IVANA:                 Bydlí někde tady nedaleko?

BABKA:                Jo, bydlí. Hned tady kousek za lesem. A kampak vy máte namířeno?

KAREL:                Do Horní Lomné.

BABKA:                Tak to máte ještě pořádný kus. Takovýhle slejvák se jen tak nepřežene.

IVANA:                 Sotva jde vidět na cestu. Můžeš zpomalit?! (Napomene důrazně Karla)

KAREL:                Vždyť jsem zpomalil.

BABKA:                Ve vesnici za lesem, hned u cesty je fajnovej hostinec. Říkají mu U Dohazovačky. Nemůžete ho minout. Odpočinek vám udělá dobře. Budete potřebovat nabrat sílu před tím, co vás čeká.

Ivana se znepokojeně otočí na starou paní a pak se střetne s pohledem Karla.

IVANA:                 A co si jako myslíte, že náš čeká? (Ozve se po chvíli ticha dotčeně)

BABKA:                Tady mi můžete přistavit.

KAREL:                U hřbitova?! (Zeptá se překvapeně a rozhlédne se po temném okolí)

Stará paní se zahalí do kabátu a pod bradou si uváže šátek.

BABKA:                Než se nadějete, zase bude dobře. Ale nezapomeňte! Musíte mít oči otevřené a srdce jakbysmet.

Manželé zůstávají zaraženě zírat za babkou, která vystoupí z auta a zmizí ve tmě.

IVANA:                 Slyšels to?!

KAREL:                Jo slyšel… Chudák stará. Ta už nejspíš ani neví, která bije.

2. SCÉNA

Manželé vstoupí do hostince, kde za barem stojí hostinský a leští skleničku.

HOSTINSKÝ:       Dobrý večer, něco na zahřátí?

KAREL:                 Měl byste volný pokoj?

IVANA:                 Dva pokoje.

HOSTINSKÝ:       Tak jeden nebo dva?

IVANA:                 Rozhodně dva!

KAREL:                Ano, poprosíme dva oddělené pokoje.

Hostinský si manželský pár chvíli zamyšleně prohlíží.

HOSTINSKÝ:       Neposlala vás tady náhodou jedna stará paní?

KAREL:                No ano, poslala. Jak to víte?

HOSTISNKÝ:       Dělává to už déle než sto padesát let. (Odvětí se spokojeným úsměvem a v natažené ruce podává manželům jeden klíč od pokoje)

IVANA:                 Sto padesát let? Slyšela jsem dobře?

HOSTINSKÝ:       Ano slyšela jste dobře. Jestli mi nevěříte támhle na stěně visí oznámení o jejím úmrtí. Byla to tragická nehoda. Ale od té doby předává pocestným vzkazy ze záhrobí. Co říkala vám?

KAREL:                Nepřeskočilo vám? Pojď Ivano, jdeme spát.

Popadne klíček od hostinského a vyprovodí zkoprnělou ženu.

3. SCÉNA

Manželé se trmácejí pěšky k osamělé chalupě v horách. Karel zabuší na dveře, které se po chvíli otevřou. Stojí v nich mladá žena.

KAREL:                Dobrý den, eee… Máme se tady sejít s právníkem.

AMÉLIE:               Tady? Ale tady žádný právník nebydlí. (Sdělí jim žena překvapeně)

IVANA:                 Je tohle… Byl tohle dům Václava Kořínka?

Žena se na moment zarazí.

AMÉLIE:               Vy jste Karel a Ivana? Vaškovi rodiče?

KAREL:                Ano jsme. A vy jste?

AMÉLIE:               Amélie, vdova po vašem synovi.

IVANA:                 Cože…? Náš Vašek měl ženu? Vy jste byla jeho manželkou?!

Amélie nerozhodně přešlápne, pak o krok couvne a natočí se směrem do domu.

AMÉLIE:               Lucinko! Dědeček s babičkou jsou konečně tady!

Přiběhne malá holčička a stydlivě vykukuje zpoza máminy sukně. Karel pohotově podepře Ivanu, které se podlomí nohy.

IVANA:                 Celý Vašek! (Vydechne ohromeně a po tvářích se jí kutálejí slzy)

KAREL:                Ta zpropadená babka měla pravdu.

1.

(Docela strmá horská pěšina, na ní MIREK, LÁĎA a kousek před nimi ONA)

MIREK: To je ale prdélka, co? Jak se kroutí, podívej! Jako by tě volala, zvala…

LÁĎA (jenom se přiblble směje)

ONA (se zastaví, otočí se na ně a nechá je přejít)

MIREK: Ale copak, copak? Už jste unavená?

ONA: No, mám toho tak nějak dost, to je pravda.

MIREK: Ahá… škoda, že nejsem Oldřich Nový, co, Láďo? To bych se možná vytasil i s nosítkama…

LÁĎA: A já že nejsem slečna Adina… bych si na ně lehla, ani bych se nehla.

MIREK: Bys byla takový prkno, jó?

LÁĎA: By přišlo na to, ty Rómeo…

2.

(Stále stejná pěšina, jen o kus výše. MIREK, LÁĎA)

MIREK (ohlíží se): Vypadá to, že už fakticky nemůže. Je z ní už jenom malá tečka, na které nerozeznáš žádné tvary… ani pohlaví.

LÁĎA (pobaveně hýká): Pohlavííí…

MIREK: No, no… taky nemyslíš na nic jinýho.

LÁĎA: A ty? Já jsem byl aspoň chvilku ženatej a mám dítě. Ty, když nepočítám Anku vod Lípy, si ho pořád, ještě v pětačtyřiceti, drandíš sám.

MIREK: Dej pokoj a šlapej! A tu tvoji famílii mně nepředhazuj! Mně rozhodně ne! Neužili si tatínka ani půl roku, tak sklapni!

(Odpočívadlo na trase. MIREK, LÁĎA, přichází ONA)

 MIREK: A hele, koho to sem andělé nesou.

ONA (celá zchvácená a udýchaná): Pánové, prosím vás, nemáte trošku vody? Já už nemám ani kapku.

MIREK (schválně nápadně schovává lahev do batohu): Jé, to je ale smůla, zrovna teď jsme s kamarádem dopili předposlední kapičku a tu poslední jsme naservírovali mravenečkům. Ale nic se nebojte, slečno, když se vrátíte pár kilometrů dolů, tak narazíte na moc hezký potůček, kde je vodička jak malvaz. Mohla byste se potěšit pohledem na něj už teď, abyste se řádně nabudila, ale to byste potřebovala dalekohled.

LÁĎA (dusí se smíchy): Jo, hvězdářskej…

(Horská chata. MIREK, LÁĎA, SERVÍRKA, DĚDEK)

 SERVÍRKA: Tak co, ještě jedno?

MIREK: Jo, ještě po jednom. (po chvíli): Ale máme nejlepší pívo na světě, co?

LÁĎA: Jo, jo…

MIREK: A kdyby to ještě vzal do ruky Rapliš, to bysme se pomněli. Říkám ti, kamaráde, to by tu bylo jak v ráji! Neroztahovaly by se tu žádný náplavy, všecko by bylo skoro zadarmo… a myslím, že i s ženskejma by udělal krátkej proces.

LÁĎA: Jak jako…

MIREK: Co jak? Normálně!

LÁĎA: Dal by je do koncentráků?

MIREK: Třeba. Hehe… No neřikej, že se ty čůzy neroztahujou! Že by nepotřebovaly trošku disciplínu. (otáčí se k vedlejšímu stolu): No nemám pravdu, pane?

DĚDEK: (věnuje Mirkovi zkoumavý pohled): Nemáš, chlapče, nemáš.

MIREK: (znejistí): Aháá… zas jeden měkkouš, co?

(Přichází ONA)

MIREK: No to se podívejme, vona ještě neuhynula žízní?

DĚDEK (měří si Mirka přísným pohledem)

ONA (sedá si k DĚDKOVI): Ahoj, tati.

DĚDEK: Ahoj.

ONA: Tomáš tu ještě není?

DĚDEK: Ne, ale volal, že přijde za chvilku, že prý Barynkovi došel v soudku rum, tak mu ho dočepuje a hned je tu.

5.

(Noc na chatě. MIREK, LÁĎA)

 MIREK: Co je, Láďo? Jsi dneska jak vopařenej… co?

LÁĎA: Ále, to jaks mluvil vo tý politice, víš…

MIREK: Co jako?

LÁĎA: No, na něco jsem si přitom vzpomněl, ani nevím proč… Viděl jsem jednou, asi na jutubu, popravu K. H. Franka. Víš, kdo to byl, ne? – Takovej hlavoun, takovej krutovládce… a najednou to byla roztřesená dřevěná loutka. Fakt doslova dřevěná, takový pohyby nemá živej člověk! Na jednu stranu sice ani nepíp, ale jak říkám, bylo vidět, jak je v prdeli a jak je to fakticky už jenom prázdnej panák, čoveče! Věšel ho ňákej Nenáhlo, sám nenapravitelnej kriminálník, a když už na tom prkně visel – byla to fakt fošna, na kerý si člověk nezlomil vaz, ale dusil se až deset minut – tak ti pomaloučku začal zvedat levou ruku, jako by měl ještě dotaz. Ale usměvavý fešák Nenáhlo mu na hubu přiložil kapesník a bez mrknutí mu jednou rukou zakroutil krkem, načež si obergrupenfýrer veškeré námitky rozmyslel a ta ruka mu zase spadla. Jen tak mimochodem, měl pět harantů… jako Frank. Z prvního manželství dva, a potom z druhýho měl dvouletý, čtyřletý a pětiletý děcko. Určitě si maloval budoucnost… čoveče, ještě když ho chytli Amíci a naložili do džípu, tak se usmíval jak kretén…

MIREK: No a co jako?

LÁĎA: No nic, já jenom, že nikdo z nás – rozumíš, nikdo! – není žádným vládcem, na to si jenom hrajeme jako malí Jardové…

MIREK (ulehá k spánku): Tak chrníme, ne? Nebo budeme mít vošklivoučký sny… Hele, takový postýlky jsme měli ve školce… ale vona by se tu klidně ještě vešla, hehe!

LÁĎA: Si nedáš pokoj, co? Ještě vod horský služby jsi nedostal přes hubu…

MIREK: Ále no ták… já to tak přece nemyslím, vždyť já jsem docela fajn, hehe…

LÁĎA (začíná pochrupovat)

MIREK: No jo, tak dobrou…

6.

(Mirkův sen. MIREK, BŮH HORY)

 MIREK (jde sám k vrcholu. Je zataženo a tma skoro jako v noci. Je větrno, zima. Na obloze se z mraků cosi formuje. Mirek ztuhne): H… h… h… héj!… (zavolá a hned se schová do křoví, kde se třese zimou a strachem. Po chvíli opatrně vykoukne a zase zaleze): Co po mně chceš? (chvíli naslouchá tichu): Slyšíš?! – Slyšíš?! – – – Hej! – Hééééj!!

7.

(Ráno na chatě. MIREK, LÁĎA)

 MIREK (nesouvisle křičí ze spaní)

LÁĎA (třese s Mirkem): Co blbneš? Vzbuď se!

MIREK: Co… co?

LÁĎA: Co co? Hovno, vole! Trojčíš tady jak stará kurva!

MIREK: Se mi asi něco zdálo… nebo co…

LÁĎA: Ty už to nehul! Fakt už to nehul!

8.

(Výstup na vrchol. MIREK, LÁĎA, BŮH HORY)

LÁĎA: Tak pojď, prosím tě! Lezeš jak lemra. (Otáčí se na Mirka): Co je, ty vole? Co stojíš? A co tak čumíš?

MIREK (má nepřítomný výraz a ukazuje kamsi k vrcholu)

LÁĎA (podívá se, kde Mirek ukazuje, pak pohlédne zpátky na Mirka a pomalu k němu přistoupí. Opatrně mu zamává rukou těsně před očima a tiše zavolá): Haló…

(Psychiatrická klinika. MIREK, SESTRA, BŮH HORY)

 MIREK (ukazuje stále před sebe se zděšeným výrazem)

SESTRA: Nebojte se, pane Horák, tady jste v bezpečí. Nic vám tu nehrozí. Rozumíte?

MIREK (v nezměněné pozici): Když budete mít žízeň, dám vám napít. Nemusíte se bát.

SESTRA: Ale vždyť já se nebojím, pane Horák. To jste moc hodný, že mi dáte napít.

MIREK: Dám, dám… a když vodu nebudu mít – protože i mravenečkové mají žízeň, nemyslete si! – tak když nebudu mít, zaběhnu vám támhle k potůčku, vidíte?

SESTRA: Vidím, vidím, pane Horák. Jak je ten potůček krásně průzračný, že?

MIREK (směje se jako malé dítě): Ale jak byste jej mohla vidět, když nemáte dalekohled? Hvězdářskej… (směje se nablble, ale pak se zase rychle „vzpamatuje“, zvážní a opět ukazuje před sebe)

SESTRA: Ach jo… tak já vám už zhasnu, pane Horák, ano? Nebudete se bát?

MIREK: Budu, budu… kdyby aspoň nebyla tak hrozná zima… a ten vítr… a ten… Tomáš se jmenuje, vidíte ho? Je tak hrozně hodný, až z toho jde strach. To on vládne horám! Běda každému, kdo nedá jeho milé trochu vody!

-pár důchodců vejde do letadla a sedne si-

Ona: Málem nám to uletělo. To jsi ty a ta tvoje zpropadená umělá kyčel! Drželi nás tam snad hodinu!

On: No já nevím, koho podezdřívali z atentátu, protože si vzal s sebou pletací jehlice!

Ona: Ty jehlice ti mohly uplést svetr. Doufám, že konečně umřeš na podchlazení a já budu mít klid.

On: Jedeme do Itálie. K čemu by mi byl asi tak svetr?

Ona: Mladí byli před půl rokem taky v Itálii a skoro zmrzli.

On: Jeli lyžovat do Alp, ženská dementní! My jedeme na jih k moři.

Ona: Svetr se hodí vždycky. Jak jsi každý rok rád, že ho máš pod stromečkem.

On: Jsem rád, že díky globálnímu oteplování už je nebudu muset nosit. Nedokážeš si představit, jak koušou. Ale až tě v moři pokouše žralok, zjistíš to.

Ona: Doufám, že ti žralok ukousne nohu, aby příště nebyly zase problémy u kontrol, s tvojí blbou kyčlí.

On: A necháš už toho s tou kyčlí!? Nehodlám o ní zase celou cestu tam a zpět poslouchat!

Ona: Drž už kušnu. Bůh ví, že za padesát let manželství mám tvých keců až nad hlavu

-on vytahuje křížovky-

On: A teď neruš. Někdo tady musí mít mozek ve formě. Kam jsi mi zašantročila tužku?

Ona: Pak kdo je tady sklerotik. Balil sis ji sám, je v boční kapse, ty inteligente.

On: Kdyby nám kvůli tobě neprohledávali i batoh, nebyl bych zmatený. Ale ne, někdo musí štrikovat i v letadle.

Ona: Buď rád, že mi je vzali, jinak máš už teď jednu zaraženou v krku.

On: Jako by ses zrovna ty trefila.

Ona: Na co narážíš?

On: Jenom na to, že když jsme jednou jedinkrát hráli šipky, musel jsem znovu zasklívat okno do sklepa. Můžu být rád, že mi nemuseli zasklít i oko, tak špatnou máš mušku.

Ona: Ty prostě jenom nerad děláš cokoliv navíc a sklít okno je pro tebe obrovský problém.

On: Nerad dělám zbytečnou práci.

Ona: Víš co-

-ozve se šum v reproduktorech-

Kapitán letadla(zkresleným hlasem): Zdravím všechny na palubě, za takových 10 minut očekáváme turbulence, takže si prosím zapněte pásy. Děkuji.

Ona: Super. Ještě to s náma spadne a budu s tebou uvězněná na opuštěném ostrově.

On: My ale neletíme přes moře.

Ona: Ty seš zas chytrej jak rádio.

On: Podej  mi rohlík s paštikou, buď té lásky.

Ona: To je furt něco. Křížovky. Tužku. Jídlo. Příště máš u sebe batoh ty.

On: Aspoň budu na ten tvůj opuštěný ostrov najezený.

Ona: S tvojí kyčlí stejnak dlouho nepřežiješ.

On: Ještě jednou uslyším slovo kyč-

-zvuky třesu, všichni vypadají vyděšeně. Ona se ze strachu chytí jeho ruky, On jí ji pevně sevře, světla zhasnou, několikrát zablikají. Zase se rozsvítí. Viditelná úleva, Ona se mírně klepe. Chvíli sedí v zamyšleném tichu. Ona nepouští jeho ruku.-

On: Kam se poděla naše láska?

Ona(pomalu pouští jeho ruku): Těžko říct. Asi čas.

On: Možná bychom mohli začít znova.

Ona: Možná…

On: Půjdeš se mnou na rande?

Ona: Jako teď?

On: Večeři máme.

Ona: Myslíš ty rohlíky, které jsem mazala já?

On: Přesně ty.

-vybalí rohlíky a začnou je jíst-

On: Tak co bys mi o sobě řekla?

Ona: Právě dávám takovému dost otravnému chlapovi druhou šanci.

On: Tak to si ji určitě zaslouží.

Ona: Těžko.

On: Před mým šarmem neuteče žádná.

Ona: To by mě zajímalo, na kolika ženách sis to v posledních padesáti letech trénoval.

On: Snad nežárlíš. Vždyť víš že jsi moje jediná.

Ona(směje se): Víš, ve chvílích jako je tahle si vzpomínám, proč jsem si tě vlastně brala. Ale ty to pak zaplácneš nějakou blbostí.

On: Ale směješ se. A to je můj cíl, aby byla moje holka co nejšťastnější.

Ona: Tos říkal takovéhle věci i kdysi? Docela se divím, že jsem si tě vůbec brala.

On: Můj šarm přichází s věkem.

Ona: Jo, a tvoje vlasy zase s věkem odchází.

On: Chybí ti moje vlasy?

Ona: Za ty roky jsem se naučila na tobě mít ráda jiné věci.

On: Třeba můj důchod.

Ona: Třeba.

On: Mně se na tobě líblo, jak vždy víš co říct. Jak vždy pomůžeš těm, co to potřebují. Jak nádherná jsi, když se směješ.

Ona: Mně se na tobě líbí, jak zvládáš pracovat i v krizi a nepanikaříš. Jak máš vždy plán.  Když jsme spolu začínali, choval ses ke mně jako k drahokamu, jako bych byla to nejvzácnější, s čím ses kdy setkal.

On: To si myslím pořád.

Ona: Tak v čem je problém? Proč jsme se posledních bůhví kolik let jen hádali?

On: Já myslel, že už ti na mně nezáleží. Začal jsem tě brát spíš jako kamarádku a spolubydlící než jako manželku.

Ona: Tak proč bych ti pořád vařila polívku, když jsi nemocný? Proč bych se o tebe tak starala?

On: Chceš znát tajemství?

Ona: Ano.

On: Nechutná mi tvoje polívka.

Ona: Ale vždyť ti ji vařím už desítky let. Je to recept mojí prababičky. Za ta léta si nikdy ani necekl.

On: Jednou jsem šel do práce s teplotou, jen abych ji nemusel jíst.

Ona: Mohl jsi mi něco říct…

On: Za tvůj úsměv, se kterým tu polívku přinášíš to stálo.

Ona: Mám se smát nebo brečet?

On: Ideálně ani jedno. Ale mohla bys mi říct nějaké tvoje tajemství.

Ona: Tohle je docela blbé, ale byl jsi sázka

On: Co?

Ona: Pamatuješ, na naše první rande? Jak tam byli náhodou spolužáci a seděli v kině několik řad za námi?

On: Jako by to bylo dneska.

Ona: Vsadili jsme se, za jak dlouho mi vyznáš lásku. Prohrála jsem. Když jsme spolu začali doopravdy chodit, ostatní se mi smáli ještě dlouho. Prohrála jsem sázku a vyhrála život.

On: Co na to mám říct? Asi máš pravdu. Trochu mi to poranilo ego, ale bez té sázky bych tu teď vedle tebe neseděl.

Ona: No jo. To co si tady říkáme je sice hezké, ale jak víš, že to udržíme. Že nestrávíme další dovolenou hádkami?

On: Co kdybychom udělali seznam toho, co se nám na druhém nelíbí a přehodit to do pozitiva?

Ona: Jako například?

On: Nemám rád tvoje chrápání, ale jsem rád, že tím odeženeš všechny medvědy v okolí.

Ona: Nemám ráda, když luštíš křížovky a ignoruješ mě u toho, ale líbí se mi, když mi potom říkáš zajímavé fakty, které ses zrovna dozvěděl.

On: Nemám rád to, jak jsi občas až moc posedlá svetry, ale párkrát nám zachránily zadky před zmrznutím.

Ona: Nemám ráda tvoji umělou kyčel, to jak tě omezuje, ale zároveň je ti líp s ní než před ní.

On: Vadí mi, když urážíš moji kyčel, ale zároveň mě to vždy rozesměje.

Ona: A to ještě nemluvím o tvých vlasech. Nebo spíš o jejich nedostatku.

On: S tou svojí protézou místo chrupu se moc nepovyšoval.

Ona: Jsem si dost jistá, že mám pořád víc zubů, než ty vlasů.

On: A kdo mě o ty vlasy asi připravil?

Ona(směje se): Jednou za uherský rok máš pravdu.

-Zvuky přistávání. Ona ho zase drží za ruku, tentokrát se usmívá-

-Hrob. Ona stojí v černých šatech. On v bílých, trochu stranou, jako duch.-

On: Poslední, co se mi povedlo, bylo ji rozesmát. Ten zvuk mě může provázet už navždy.

POSTAVY

Admetos                    Voják v armádě krále Idomenea

Idomeneus                 Jeden z řeckých králů

Hermes                       Olympský b–h, také pastvin, kupectví, cestování a posel zpráv

Charon                        Převozník mrtvých do podsvětí

Achilles                       Polob–h a nejslavnější řecký bojovník

Hades                         B–h podsvětí

Prolog

Vystoupí Admetos a nejmenovaný voják

Za kamennou zdí se ozývá bitva. Admetos přikulhá na stranu, připraven se bránit vojákovi.

Voják:             A jsi v pasti! Slitování nebude, za to, co váš král provedl!

Admetos:        Můžeš zabít celou naši armádu, můžeš zabít mě i nadvakrát. Ale nikdy nemůžeš zabít krále Idomenea!

Voják:             Zbyla-li ti aspoň trocha sebeúcty, na b–hy se obrať!

Admetos:        Místo b–hů olympských, prosím pouze svého krále!

Admetos je zabit vojákem. Voják přistoupí k mrtvole, pod jazyk jí strčí obolos a odchází ze scény.

AKT I – Po Řece

Vystoupí Admetos, Charon a Hermes.

Admetos se pomalu probouzí na lodi, jakmile si uvědomí, že jej Charon bere na druhý konec břehu, posadí se a všimne Herma.

Hermes:          Nová duše! Zdravím tě! Jaká byla tvá cesta sem?

Admetos:        Co se stalo? A kde to jsme?

Hermes:          V podsvětí! Zemřel jsi v bitvě, bojovníku.

Admetos k Charonovi: A kde jsem vzal minci na cestu?

Charon se neotočí, pádluje dále.

Hermes:          Má zákaz mluvit. Ale já si s tebou mohu povídat! Věděl jsi, že lidé se připravují na Panhelénské hry? Jen čekám, jestli se někdo z nich rozhodne dát mi náležité dary!

Admetos neodpovídá, pouze se rozhlédne kolem.

Hermes:          Tušíš vůbec, kdo jsem? Žádný údiv, pláč ni radost z tebe!

Admetos:        B-h…

Hermes:          Čeho!?

Admetos:        Lží, klepů a nekalostí!

Hermes:          Nu, tak za tohle se asi nehodí zmiňovat, jak dopadl ten tvůj Idomeneus.

Admetos šokovaně: Počkej! Prosím! Nač jsi myslel?

Hermes:          Teď již žádáš odpověď? Urazil-li bys sestru moji takto, ztrestal bych tě stovkou smrtí. A ne, za tvůj převoz jsem nezaplatil.

Admetos pro sebe v šeptu: Takže to byl král?

Hermes:          Ne, ne, ne a ne. Žádný král. Ale netřeba přeci smutnit, čeká tě Tartaros! To se k takovým jako ty, velice hodí! Tvá poslední slova naznačovala, že B–hové pro tebe nejsou nikým.

Admetos nyní na kolenou: Ne! Počkej, prosím! Nemohu zůstat tam, kde vládne samotný Chaos a s ním třeskutá zima! Záleží mi jen na mém králi! Chci na něj počkat! Daruji ti za to cokoliv, co jen jest ve tvůj prospěch!

Hermes:          Cokoliv. Cokoliv a v můj prospěch. Nuže! Tak pověz mi. Proč ti tak záleží na tvém králi? Byl krutý a nechal lidi otročit. Vaše armáda hladověla. A v boji jsi byl jedním z mála, který mu zůstal věrný. Proč?

Admetos vstane, začne se otáčet kolem sebe a rozhazovat nadšeně rukama. Hermes přihlíží a s úšklebkem odpovídá.

Admetos:        Je dvorný jako Apollon…
Hermes:          Samotný B–h tak vysokého postavení.

Admetos:        A silnější než Zeus!

Hermes:          No to se podívejme!

Admetos:        Plodný jako Afrodita sama.

Hermes:          Raději to neříkej znovu.

Admetos:        Takovou moudrost ani Athéna nepobrala.

Hermes:          Teď i já se začínám bát.

Admetos:        A jeho rychlost, ta srovnatelná s tvojí jest!
Hermes:          Dobrá! Stačí, člověčino! S takovou jako Prometheus skončíš! Přivázán k věčným bolestem. A tvůj obdiv uhasne, až trestu těžkého jako Atlas či Sisyfos se dočkáš! Ale kdo jsem já, abych takto mluvil? Radu ti dám, ubožáku. Neuraz Háda ni jeho milou. Teď připrav se, je čas jít.

Hermes zakroutí hlavou, mezitím Charon dopluje ke druhému břehu a zastaví. Než se Admetos může nadechnout a vyslovit další větu, Charon zmizí. Hermes poté vede Admeta skrze chladnou temnotu.

AKT II – Asfodelová pole

Vystoupí Admetos a Hermes.

Temnota mizí a pomalu lze opět vidět na krok. Hermes jde dál kupředu. Admetos zůstává opatrný. Jakmile temnota ustoupí úplně, oba dva se zastaví.

Hermes:          Tak, tady jsme.

rozhodí rukama

Naše cesta končí tady a já se mohu vrátit k svým vlastním záležitostem. Rád jsem tě poznal, nyní musím jít.

Admetos:        Vyčkej, však nic zlého jsem nespáchal a bojovník statečný jsem byl! Proč nemohu jítdál? Vím, nejsem polob–h, ale jedno jest jisté. Král Idomeneus je vysokého postavení! Jako jeho milý se s ním musím setkat! Musím vyčkat tam, kde se sluší! V Elysiu!

Hermes:          Elysia se ti zachtělo? Tam, kde hrdinové pobývají? Blázne! Již za mou ochotu vzít tě sem si zahrávám s trestem. Chceš–li Elysia dosáhnout, putuj sám!

Naštvaný Hermes uteče. Admetos se rozhlíží kolem a rozhodne se pokračovat v cestě.

AKT III – Pole Smutku

Vystoupí Admetos a nejmenované duše.

Admetos prochází skrze pole, ignorujíc výkřiky duší kolem.

První duše:     Další! Další! Přišel další!

Druhá duše:    Přidej se k nám, pojď a pověz nám, čí láska jest to neopětovaná?

První duše:     Jak promrhal ji život a lásky čas?

Třetí duše:      Byla tvá milá převelice krásná, křehká jako váza?

Druhá duše:    Či třeba převelice zručná a jiná?

Ametos:          Již ticho!

zakrývá si uši a zrychlí do kroku

                        Ani o slovo více!

První duše:     Neodporuj pravdě naší! Pravdu vyřkni, tvá milá tě nechtěla!

Druhá duše:    Proto tady jsi a navždy budeš!

Třetí duše:      Sám a sám a navždy tady!

Admetos:        Král Idomeneus jest mým milým! A milým také zůstane! Darů mi nadělil, naději přenechal, lásku prokázal. A já na něj počkám tam, kde jest radno vyčkat!

Druhá duše:    Ale ne!

Třetí duše ostatním duším: Myslíte si, že jest to tak?

Druhá duše:    Že byl oklamán?

První duše:     Král či ne, darů klidně pro sto! Nebyl–li s to pohnout vlastním prstem, pouze hlasem, nemiloval tě!

Admetos:        Duše proradné! Ať v žalu zde skončíte na dobro dnů! Kde ani Penthus Vás nebude schopen ztělesnit jako celek! Ať samotný Aion Vás pozře!

utíká pryč

AKT IV – Elysium

Vystoupí Admetos a Achilles

Udýchán a znaven, Admetos se dokymácí ke studně. Posadí se a zavře oči. Vedle něj si přisedne Achilles. Oba dva mlčí.

Admetos sám pro sebe šeptem: Elysium, konečně. Elysium…

Achilles:          usměje se nad Admetovými slovy, poté jej osloví tichý hlasem

Také zabit v boji?

Admetos:        přikývne

Pro krále bych zemřel kolikrát by jen bylo třeba i netřeba.

Achilles:          Ach, tak.

Admetos:        Teď na něj jen počkat.

Achilles:          Jak jest to, že jsi do Elysia musel dojít po svých?

Admetos:        Charon mě přivezl a Hermes kusem cesty provedl. Ale nač jsou b–hové a jejich síly, když můj král jest jako oni všichni dohromady.

Achilles:          Tak vysokého postavení jest?

Admetos:        A jak!

Achilles:          A ty zde tedy vyčkáváš, až přijde.

Admetos hrdě: Ano!

Achilles:          Jaké je jméno jeho?

Admetos nadšeně: Idomeneus! Nikdy jsi o něm neslyšel?

Achilles:          Zemřel jsem dříve než ty, Admete. Ale z toho, co vidím, lásky jsi plný.

Admetos otočí se: Proč se vyptáváš?

zasekne se a šokovaně pootevře ústa.

A když jsme u milých, kde máš Patrokla?

Achilles:          Jsem polob–h a Patroklos ne. Naše duše jsou každá na jiném místě podsvětí.

Admetos:        Za mnou ale Idomeneus přijde…

Achilles smutně: Herma jsi zmiňoval, zatímco o síle b–hů pochyboval. A mýlíš se i teď. Tvůj milý za tebou nepřijde.

Admetos:        postaví a rozzuří se.

Jak se opovažuješ?

Achilles šeptem: On tvou lásku neopětoval. Zemřel, aniž by na tebe pomyslel.

Admetos: usedne ke studni a opět zavře oči.

Osoby

Luna – strážkyně skal

Lily – Lunina neteř

Milo – lesní duch

Slon, Starosta, Starostová – Adršpašské skály

Dějiště – okolí Adršpašských skal

1. DĚJSTVÍ

Výstup 1

Lily leží v posteli a škemrá o pohádku na dobrou noc.

LILY:                               (nadějně) Tetičko, pověz mi pohádku, prosím, prosím.

LUNA:                           (jemně) Na pohádku už je moc pozdě. Povím ti ji, až se příště uvidíme.

LILY:                               (protestuje) Né, prosím.

LUNA:                           (vstřícně) Tak já ti povím, co se mi přihodilo, když jsem navštívila Adršpach. V něm jsem o pár let později potkala tvého strejdu a tvou maminku.

Výstup 2

Luna jde lesem, když z ničeho nic zaslechne šustění. Neví, co to šustění vydává, když je v lese úplně sama. Míjí skálu vysokého Džbánu v Adršpašských skalách. A v tom jí to dojde. Ty zvuky vydávají kamenné skály. Podívá se nahoru, k hrdlu Džbánu. Vypadá to, že z něj teče voda, ale není to voda, nýbrž mlha. Z tekoucí mlhy se najednou něco stvořilo. Lesní duch. Najednou Luna šustění rozumí.

MILO:                            (tajemně) Podívej, podívej se na nás. Ty jediná nám můžeš rozumět.

LUNA:                           (nechápe to, zvedá hlavu, spatří ducha) Jak to, že já, jenom já?

MILO:                            Protože les a skály poznají dobrého člověka. A ty máš dobré srdce. Jsi spravedlivá, odvážná, do ničeho se nehrneš a nechybí ti trocha zvědavosti a sebevědomí.

LUNA:                           (zvědavě) Říkal jsi skály, ale já je neslyším. Slyším jenom tebe. Kdo jsi?

MILO:                            (usměvavě) Jmenuji se Milo a jsem lesní duch Adršpašských skal. – Abys slyšela ostatní, živé i neživé tvory lesa, musíš se vrátit kousek zpátky, k tomu jezírku. Když ho budeš mít před nosem a vydáš se doleva, a pak pořád rovně. Dorazíš k malému vodopádu. Napij se z něj. Je ale dobře schovaný, tak neztrácej hlavu, pokud ho neuvidíš na poprvé. Kdyby něco, stačí zavolat a já ti přijdu na pomoc. Tento úkol bys ale měla zvládnout sama.

LUNA:                           Dobře, děkuji ti. Pokusím se.

Výstup 3

Luna se nachází u jezírka a rozhlíží se, jestli nespatří vodopád. Až se posadí na lavičku poblíž, uvidí malou škvírku mezi skalami. Voda ale neteče, pouze kape. Udělá z dlaní mističku a čeká, než jí do dlaní nakape tolik vody, aby se mohla napít. Počkala a poté se napila.

MILO:                            (zjevil se odnikud) Výborně, zvládla jsi první výzvu. Tato prověřila, jestli jsi dostatečně trpělivá, abys nás hned neopustila.

LUNA:                           (otáčí hlavu na druhou stranu) Já něco slyším, ale je to daleko, nerozumím tomu.

MILO:                            Vrať se na tu cestu, kde jsme se poprvé potkali a pokračuj. Uvidíš to, co slyšíš.

2. DĚJSTVÍ

Výstup 1

Luna pokračuje, podívá se pod nohy, nevidí písek, ale bílé krystalky. Přečte si popisek ke skále. Homole cukru. Celá skála byla najednou bílá. Skály se přestaly skrývat. Prošla bránou, jež byla o pár metrů dál a vstoupila do království skal. Přemýšlí, jestli se jí to zdá nebo ne. Slyší troubení slonů.

MILO:                            (s úsměvem) Nezdá se ti to, blížíš se ke Slonímu náměstí.

Před Lunou se objevilo asi patnáct skalních slonů, kteří najednou jako by ožili.

LUNA:                           (nadšením vyskočí)

SLON:                            Ty se nás nebojíš?

LUNA:                           (zvedne obočí) Ne, proč bych měla. Nechystáte se mi ublížit…, že ne?

SLON:                            Ale naopak, my tě potřebujeme. Právě jsi dokázala svou nebojácnost. Jestli splníš všechny výzvy, které jsme ti přichystali, zjistíš, proč tě vlastně tolik potřebujeme.

Výstup 2

Další Luninou zastávkou je palouček u skály jménem Eliška.

MILO:                            Eliška byla tvůj předchůdce, už je to skoro padesát let. Tehda skládala stejnou zkoušku, jako teď ty, díky tomu nás všechny zachránila. Této skále se všichni vyhýbají, protože se jim nelíbí Eliščin vzhled. Přirovnávají ji k čarodějnici. – Všiml jsem si ale, že ty jsi svůj výraz nezměnila, a že jsi ji neodsoudila, proto, jak vypadá. Další zkoušku jsi zvládla na výbornou.

Výstup 3

Před Lunou se tyčilo několik stovek, možná tisíc schodů. Ještě nebyla ani v půlce a už nemohla. Když dorazí na vrchol, uvědomí si, jak moc to stálo za to. Uvidí dvě skály tisknoucí se k sobě navzájem.

LUNA:                           (nevěřícně) Teda, to jsem nečekala. – Milo, to je tak romantické.

MILO:                            (přikyvuje hlavou) No jo no, to jsou naši Milenci. – Nevzdala jsi to. Jen tak dál.

3. DĚJSTVÍ

Výstup 1

Luna jde z vrcholu dolů, přemýšlí, jakou skálu potká jako další. Za chvíli začne šplhat po žebříku směrem dolů a spatří Starostu a Starostovou celých Adršpašských skal.

MILO:                            (šťastně) Zvládla jsi to, došla jsi až na konec. Nyní ti Starosta se Starostovou sdělí, proč jsi vlastně tady.

Výstup 2

Obě skály se otočí a promluví k Luně. Ona jim rozumí.

STAROSTA:                   Ahoj Luno, jsme rádi, že jsi to dokázala. Jen málo, hodně málo lidí tuto zkoušku zvládne. Takže potřebujeme, abys to, co uslyšíš rozšířila do světa.

Luna přikývne.

STAROSTOVÁ:              Lidé si začali les, skály i různá jezírka přivlastňovat, poté jej přetvořili nebo zničili. A už to nikdy nebude stejné. Potřebujeme, abys bojovala za nás, za les, protože nás jako jediná můžeš vyslyšet a lidé zase vyslyší tebe. Věříme v tebe, že to dokážeš a že lidem vysvětlíš, že jim všechno nepatří. A budeš se o nás starat?

Výstup 3

V pokojíčku malé Lily.

LUNA:                           (podívá se z okna na Adršpašské skály a přitáhne Lily peřinu víc k jejím ramenům) Toto jsem jim odpřisáhla a stala se strážkyní skal.

LILY:                               (ospale) To byl krásný příběh. Já chci být taky strážkyní jako ty.

LUNA:                           Až trochu povyrosteš. Teď můžeš dělat strážkyni svým panenkám.

LILY:                               Tak jo. Dobrou.

LUNA:                           (zvedá se a odchází) Dobrou noc, Lily.

Opona

Dia stála nad ránem u hladké silnice lemované zelenými pláněmi. Za nimi se tyčily barevné hory, jejichž zasněžené vrcholky zářily za pomoci jarního slunce na míle daleko. Auto projelo zřídkakdy, přesto jí čekání na stop nevadilo. Opírala se o napěchovanou krosnu a čerpala energii z hřejivých paprsků, které po mrazivé noci přišly vhod. Po půlhodině čekání však přistavila modrá Toyota, ze které vylezl drobný prošedivělý pán s úsměvem na rtech. Diin zkušený radar na lidi hlásil bezpečí, hodila tedy batoh do kufru a v další chvilce se již s pánem vezla malebnou krajinou.
Pán: Kam až máte namířeno?
Dia: Do Hanmer Springs.
Pán: Tak to máme před sebou více než dvě hodiny společné cesty. Jedu do Christchurch a Hanmer Springs je po cestě. Rád vás tam zavezu.
Dia: To mám radost, děkuji! Mimochodem jmenuji se Diana, ale říkají mi Dia.
Pán: Těší mě Dio, já jsem Vincent.
(dále už jen V a D)
V: Co máš v plánu v Hanmer Springs?
D: Nic speciálního. Chtěla jsem se tam jen podívat a trochu si odpočinout. Pak pojedu dál.
V: Rozumím. Takže tady cestuješ.
D: Ano, už dva měsíce. Prostopovala jsem Severní ostrov, pak se dostala trajektem tady na Jižní, trochu tady stopovala a prozkoumala zdejší hory. Uvidíme, kam až se dostanu. Sama si nejsem jistá. Cestu si plánuju za pochodu.
V: To zní docela dobrodružně. Není to někdy děsivé, když to nemáš naplánované dopředu? Já bych se asi cítil jako papírový drak, který pustilo dítě v silném větru. Není tam ta kontrola.
D: Máš pravdu. Někdy se cítím jako ztracený papírový drak. Ale vždycky se zase někde zachytím. Zrovna včera večer jsem po několikadenní túře nasedla k paní do auta a vůbec jsem nevěděla, kde chci zastavit. Po hodině cesty jsem však zahlédla možný nocleh. Tam jsem si ve stanu dalších pár dní naplánovala, takže už mám pocit, že mě v tom větru nějaká pevná ruka zase zachytila.
V: To je paráda. Navíc, když je to tvá vlastní ruka.
D: Přesně tak. Poprvé je to má vlastní ruka. Ještě jsem takhle na vlastní pěst necestovala.
V: A je to lepší, být sama? Přece jen nemáš s kým sdílet zážitky, a když se naskytne problém, nemá ti kdo pomoct.
D: To sice ano… Ale můžu si dělat, co chci. Vlastně takovou svobodu, kterou teď zažívám, jsem doposud nepoznala. Můžu se v sekundě rozhodnout, že chci na křižovatce jet touto cestou. Můžu vstát ve čtyři ráno, vyrazit do té nádherné přírody, dýchat vzduch vonící oceánem a nezastavovat se. Můžu i celý den zůstat v údolí u průzračného jezera, vařit si kafe a opalovat se. Nebo se při vytrvalém dešti jen válet ve stanu a číst si knížku. Poznávat po cestě úžasné lidi, se kterými se můžu bavit o čemkoliv a nestydět se. Můžu si i hrát na něco, co nejsem, ale hlavně můžu být sama sebou. Což je jinak právě mnohem těžší.
V: Svoboda. Všechno, co máš, je batoh na zádech a proplouváš s ním na opačné straně světa. Pokud správně předpokládám, že jsi z Evropy. Podle přízvuku bych tipnul, že z Německa.
D: Těsně vedle, jsem z Česka.
V: Skoro. Každopádně tvá současná svoboda nemohla být pořád taková pohádka. Dobře znám jarní počasí na Zélandu.
D: To je fakt, počasí je někdy šílené. První měsíc pršelo skoro dva týdny v kuse, každý den jsem lezla do mokrých bot a nebyla šance, aby mi věci uschly. Do toho ta děsná zima… Pohádkové to vždycky nebylo, ale o to víc si teď vážím sluníčka. Navíc je batoh opravdu těžký, takže mě občas bolí záda a kolena. Stavění a skládání stanu každý den, časté řešení jídla, aby ho bylo dostatek na pár dní dopředu, hledání míst, kde si nabít mobil a další drobnosti… Ta svoboda není zadarmo. Alespoň to člověka zocelí.
V: Musíš mít nespočet zážitků. Máš můj obdiv, děvče. Tentokrát neposloucháš jen cizí příběhy, ale jsi součástí jednoho svého velkého příběhu. Važ si toho.
D: Vážím. Ale jiné příběhy poslouchám ráda. Lahodí to mé duši. Jaký je ten tvůj?
V: Můj příběh není zrovna zajímavý. Jednu věc však máme společnou, Dio. Také zažívám svobodu, kterou jsem dřív neznal. Před rokem jsem se po necelých čtyřiceti letech v manželství rozvedl. Nebylo to ani pro jednoho z nás jednoduché, ale za tímto rozhodnutím jsme došli po mnoha rozhovorech a oba jsme takto spokojenější. Po dlouhé době se cítím jako samostatná jednotka, která se rozhoduje sama za sebe. Přátelé se bojí, že jsem osamělý, ale nic takového necítím. Těžko říct, možná to přijde… Ale v současnosti jsem šťastný. Mám tři dospělé děti a každé z nich žije daleko, přinejmenším šest hodin cesty autem od Takaky, kde nyní bydlím. Děti vždy jezdily za námi, ale já teď navštěvuji je a na stará kolena cestuji ostošest. S dětmi a vnoučaty chodím na výlety a vždy je to krásně strávený čas. Právě jedu za svým nejstarším synem.
D: Tvůj příběh je taky skvělý. Nikdy bych neřekla, že rozvod ve stáří může znamenat happy end, ale v tomto případě asi výjimečně změním názor. Mimochodem Takaka je krásné městečko. Nejvíc jsem si zamilovala tamější kavárnu s útulnou verandou, ze které se mi psal pohled domů jedna báseň.
V: No ne, svět je opravdu malý! V té kavárně vysedávám často. Takaka mě okouzlila již při první návštěvě. Lidí tam je pomálu, ale všichni jsou to veselé kopy. Navíc blízká zátoka Golden Bay je nádherné místo, kde trávím fůru času. Oceán mi dodává sílu a cítím z něj jakousi prastarou moudrost. Víš, v životě jsem udělal spoustu chyb a poznal křivdy, na které se velmi těžko zapomíná. Když je člověk sám, má čas přemýšlet a mnohdy se vracejí myšlenky i na to špatné. Oceán má ale léčivé účinky. Dokáže ty temné myšlenky smýt. Dokáže přinést porozumění, že všechny chyby a křivdy byly ve skutečnosti mými učiteli.
Chvíli nikdo nemluví. Vincent jede přiměřeně rychle. Jde vidět, že si vychutnává výhled na vyhloubené údolí pod silnicí, na jehož dně se třpytí divoká řeka obehnaná ostrými skalisky a zelenými travinami. Dia je zaposlouchaná do písně There is a light that never goes out od The Smiths, jejichž cédéčko pustil Vincent jako kulisu.
D: Tyhle temné myšlenky mě čas od času přepadají taky. Někdy nenávidím ty, kteří mi ublížili a kterým jsem ublížila já. V ty chvíle nenávidím i samu sebe a mám chuť utéct ze svého těla pryč, abych to už nemusela dál snášet. Oceán je opravdu skvělý pomocník a jeho energie mi k tobě sedí. I z tebe vyzařuje podobný hluboký klid. Mně osobně však více pomáhají hory. Strmé stoupání vzhůru a dřina, při které ze sebe trochu toho špatného vypotím. Když se dotrmácím na vrchol, sednu si na kámen, vydýchám se, uklidním a rozhlédnu se po okolních majestátných horách. Po hlubokých, zdánlivě nekonečných propastech ve skalách a po vesničkách dole, které z té výšky vypadají jako pro mravence. Najednou si připadám extrémně maličká a vzdálená od toho, někdy krutého, světa dole. V tu chvíli působí mé trápení jako malicherné a zbytečné a já získám potřebný nadhled. Za nějaký čas se to zase vrátí, bohužel ještě nejsem tolik nad věcí. Přesto jsem ráda, že se z toho vždy zvládnu vyhrabat. Ale jako učitele jsem své problémy nikdy nevnímala. Vlastně by to celé dávalo hned větší smysl.
V: Vše nás něco učí. I ty mě, Dio. Možná se tvou odvahou inspiruji a podívám se na opačný konec světa. A třeba i zkusím čelit svým přísným učitelům na vrcholcích hor.
Dia se usměje a opět žasne nad tím, jaké tady má štěstí na lidi. Co stop, to člověk, na kterého jen tak nezapomene.

Čtyřčlenná rodina nastupuje do auta a odjíždí na dovolenou do Francie k moři.

Maminka: Děcka máte všechno? Přísahám, že jestli jste něco zapomněli, mobily za celou dovolenou ani nezahlédnete.

Tatínek: Vlastně by nebyl ani tak špatný nápad mobily vůbec nepoužívat. Přece jen by bylo příjemné strávit nějaký ten čas s rodinou. A z vlastní zkušenosti můžu říct, že na dovolené v Polsku minulý rok vůbec nebylo vtipné se pořád dohadovat o tom, že někteří členové naší rodiny mají jistý PROBLÉM s Instagramem.

Zuzka: No já nemám žádný problém s tím, že mobil mít nebudu, ale přece jen musím informovat svoje kamarády a chci fotit. Za druhé jediný závislý je tady prosím Honza.

Honza: No jasně! Všechno hoď na bratra. Pro vaši informaci já jsem perfektně v pořádku s tím, že se mobilu v příštích dnech ani nedotknu.

Zuzka: To ti tak věřím, za celou dobu, co jedeme si ani jednou nevzhlédl hlavu od té tvojí hry. 10 dní bez hraní? Ty prosím tě nezvládneš ani 10 minut.

Maminka: Výtečně. Odevzdejte mi mobily a uvidíme kdo z vás má pravdu. Myslím, že vám jenom prospěje menší detox.

Honza: A co ty mami. Celou dobu sis pročítala novinky. Nemyslíš, že by ti taky neprospěla pauza?

Maminka: Dobře, budeme v tom celá rodina.

Tatínek: Mě z toho vynechte. Fakt potřebuji navigaci.

Všichni až na tatínka mobil odevzdali mamince, která je zodpovědně uschovala pod sedadlo. Dále rodina pokračovala v tichosti v cestě.

Zuzka: Proboha, co tady tak příšerně páchne?!

Tatínek: To je ta nová vůně, co jsem koupil.

Zuzka: Proč bys kupoval vůní, která tak smrdí?

Maminka: Franto já už to taky cítím.

Honza: Tady něco muselo chcípnout. Zastav Táto!

Tatínek: Teď nemůžu jedeme po dálnici! nejbližší benzínka je 15 minut daleko.

Maminka: Aspoň otevřete okénka!

Zuzka: Já se asi pozvracím. Máte sáček?

Honza: Prosím nezvracej, protože se z toho pak pozvracím i já.

Maminka: Přestaňte o tom mluvit jinak za chvíli budeme zvracet všichni! Franto dupni na to!

Tatínek: Tahle škodovka k takové rychlosti nebyla postavená. Už jsme skoro tam. Vydržte to všichni.

Tatínek zastavuje u benzínky, všichni vybíhají pryč z auta a on otevírá kapotu. Po krátkém zmatení a znechuceném výrazu, poznává, že chumel peří a příšerný smrad jednou byla jejich milovaná slepice Berta.

Tatínek: Panečku! Bertičko, jak ses tady dostala?! Musela tě tu odnést ta kuna o které mi říkal soused. Rodino pojďte tady! Mám dobrou a špatnou zprávu.

Maminka: To jsem zvědavá. Co je ta dobrá zpráva?

Tatínek: Už jsem objevil a zbavil se našeho zapáchajícího problému.

Zuzka: Ještě, že tak. A ta špatná zpráva?

Tatínek: Vzpomínáte si na Bertu?

Honza: Co je s ní? Když jsme odjížděli nemohl jsem ji najít.

Tatínek: No, jak bych vám to řekl… Berta byla ten zapáchající problém pod naší kapotou.

Honza: Cože?!

Zuzka: Neee! Kdo nám teď bude snášet vajíčka? Všichni víme, že ty z obchodu nejsou tak dobrá.

Maminka: To nám to pěkně začíná. Pojděme do auta, už teď máme zpoždění.

Celá rodina už v klidu a bez žádných potíží dojíždí až do Francie. Vcházejí do hotelu a mluví s recepční.

Tatínek: Dobrý den, mám zde objednaný pokoj pro 4 lidi na jméno František Kovář.

Recepční: Ano vidím vás tady. Jste zde objednání od zítřka až do 12. srpna.

Tatínek: Od zítřka? Muselo dojít k nějaké chybě. Nemáte nějaký volný pokoj, ve kterém můžeme dnes zůstat?

Recepční: To je nemožné pane. Jsme naprosto plní.

Tatínek: A nemůžete něco udělat?

Recepční: Ne je mi líto. Musíte přespat někde jinde.

Maminka: Co budeme dělat? V autě není dost místa pro všechny.

Honza: Jak se vůbec člověku stane, že si splete den, kdy má přijet na hotel?

Tatínek: No očividně jsme si to špatně zapsali do kalendáře. Pojeďte ven, tady nám nepomůžou.

Zuzka: Kde tedy budeme spát? Už se začíná stmívat.

Tatínek: Navrhuji, že si z auta vezmeme deky a půjdeme spát na lavičky v parku.

Rodina vchází do parku s plnýma ruka a pozorují všudypřítomné lidi, kteří kouří cigarety, popíjejí alkohol a hlasitě se smějí.

Maminka: Tady to asi není nejlepší místo pro ničím nerušený spánek.

Zuzka: A na pláži by se spát nedalo?

Honza: To je nápad! Zatím jediná užitečná věc, kterou jsi dneska řekla.

Zuzka: Hej! Lepší říct jednu užitečnou věc než žádnou.

Tatínek: Pojďme na tu pláž, než se do sebe pustíte.

Maminka: Dobrý nápad.

Rodina dochází na pláž za naprosté tmy.

Maminka: Cesta tady trvala déle, než jsem si myslela.

Tatínek: Tamhle to vypadá celkem dobře. Ty keře nás budou chránit před větrem, ale zároveň budeme ještě ležet na měkkém písku.

Maminka: Pojďme si roztáhnout ty deky a jít spát. Mám oči sotva otevřené.

Zuzka: Já mám, ale hlad.

Tatínek: Jednou to vydržíš. Všechno jsme nechali v autě a vracet se už nebudeme.

Zuzka: Takže necháte vyhladovět své vlastní dítě?

Maminka: Nepřeháněj jo? Jedli jsme oběd a všichni máme hlad. Zítra ráno půjdeme na nákup.

Zuzka: Ach jo. To je hrůza. Jsme si jistí, že nás nezastihne příliv? Pokud se nemýlím odliv a příliv se střída každých šest hodin.

Honza: Doufejme, že jsme dost daleko.

Tatínek: Teď už se tím nezabývejme, je opravdu nejvyšší část jít spát.

Zuzka: No, když myslíš… Dobrou noc.

Celá rodina postupně usíná pod hvězdnou oblohou a za šumu moře. Po pár hodinách spánku Zuzku probouzí jakýsi zvuk.

Zuzka: Honzo vstávej! slyšíš to taky?

Honza: Nech mě žít! Ještě je tma.

Zuzka: No jasně, že ti to je jedno. Až mě sní medvěd, bude to tvoje vina.

Honza: Medvědi u moře nejsou a mlč už.

Zuzka: Koukej! Teď tu něco proběhlo. Já ti říkám, že tu něco je. Poslouchej… To šustění jako by vycházelo z toho keře. Jdu se tam podívat.

Honza: Počkej jdu s tebou.

Zuzka s Honzou se opatrně přibližovali ke keři z kterého bez přestání vycházelo vrčení. Pomalu odkryli keř.

Zuzka: No to snad ne! Mýval. Ten je roztomilý.

Honza: Nepřibližuj se k němu může mít vzteklinu.

Zuzka: Prosím tě. Jen si na něho šáhnu.

Honza: Zuzko! Neblbni!

Honzova sestra, ale už měla ruku u mývala a nechala aby očichával její ruku. Když to najednou se mýval pomátnul.

Zuzka: Auuuuuuu!

Honza: Já jsem ti říkal ať to neděláš. Dostalas, co si zasloužila!

Zuzka: TO STRAŠNĚ BOLÍ!

Honza: Ukaž mi to! Proboha tobě chybí kousek prstu!

Zuzka: Musíme najít zbytek.

Honza: To nemá smysl, beztak to sežral ten zpropadený mýval.

Zuzin a Honzův řev probudil rodiče. Ti rychle doběhli za nimi a zhrozili se z výjevu před nimi. Rychle obvázali tričkem zraněný prst a vydali se do nemocnice. Zuzka přišla o půlku malíčku. Všichni konečně vycházejí z nemocnice.

Tatínek: Tolik krve jsem ještě teda neviděl.

Zuzka: Radši mi to ani nepřipomínej. Je mi blbě jen na to pomyslím.

Honza: Doufám, že se aspoň poučila.

Zuzka: Neboj. Už žádné dotýkaní divokých zvířat i když jsou roztomilá.

Maminka: Co říkáte na oběd? Od včerejška jsme nejedli.

Tatínek: Ano prosím. Umírám hlady.

Maminka: Poslouchejte. Vím, že tahle dovolená nezačala úplně nejlépe, ale máme ještě před sebou celou dovolenou. Co říkáte na to, že si nenecháme dovolenou zkazit mrtvou Bertou, nevyspanou nocí nebo ukousnutým prstem? A prostě si těch 10 dní užijeme, jak nejvíc to půjde?

Tatínek: To si řekla krásně. Souhlasíte děcka?

Zuzka: To je přece samozřejmost!

Honza: Jo jasně, ale pojďme už na ten oběd, protože přísahám, že jinak zkolabuju.