FANTASY

Paprsky minulosti                                          

Mám pachuť v ústech a s každou další várkou hlíny mizí poslední paprsky světla. Oči mě štípou. Nemůžu se nadechnout. Vznáším se nad svým tělem a křičím. „Pomoc, pomoc, pusťte mě zpátky.“ Tlačím do dveří ze všech sil. Šmátrám po klice. Slyším v dálce dětský pláč. Ale nemůžu mu pomoct, dveře mě nepustí. „Kdo je tam?“

Máma to říkala. Neměla jsem tam jet. Zatoužila jsem odhalit tajemství naší rodiny. Jak můžu vědět, co se stalo, když mi byl teprve rok, co máma skončila v léčebně. Proč, nebo co se stalo, to mi do dneška nikdo nevysvětlil. Byla jsem za mámou v blázinci a svěřila se jí. Doufala jsem, že se konečně něco dozvím. Máma jen procedila mezi zuby: „Holčičko nezahrávej si, nevíš, s kým máš tu čest.“

Nic mě nezastaví, nebudu celý život utíkat před „Ničím“. Jak najít své příbuzné? Titulek na Instagramu mě zaujal hned na první dobrou. Otevři dveře do minulosti, nakoukni do budoucnosti. Najdi sám sebe. Hledáš svoji rodinu, hledáš sebe? Ještě ten večer jsem napsala email. Trvalo to jen dva týdny, kdy se mi z agentury “Najdi sám sebe“ ozvali, s tím, že vypátrali část mé rodiny.  Zajistili mi letenku a za týden na to jsem už seděla v letadle směrem do Anglie.

Z letiště jsem taxíkem dorazila až k domovu mé babičky. Na kraji lesa vykoukla mezi stromy vysoká věž hradní tvrzi.  Pomaličku jsme se přijížděli k hradu. Mezi mohutnými vraty stála postava ženy.  Stála pevně a jistě jako buk v plné kráse a majestátnosti. Byla krásná, dlouhé šedé prameny vlasů se jí svíjely až k pasu. Moudré oči ve tvaru mandlí mě vtahovaly jako magnet dovnitř.  Hrdá. Černé šaty jí dodávaly eleganci. Babičku jsem si představovala spíš jako křehkou laskavou ženu s letokruhy stáří zapsanými v obličeji.

Bez emocí, bez nadšení mě usadila ke stolu. Nalila mi pohár vína a poprvé promluvila. „Konečně jsi tady, budeš spát v pokoji své matky, už jsem ti tam nechala připravit spaní.“ V hlavě mi běželo spoustu otázek, ale odvaha zmizela. Tady máma vyrůstala? Konečně jsi tady?  Jak to myslí? Hospodyně začala nosit na stůl. Po cestě mi vyhládlo, ale s každým dalším soustem a douškem vína se mi klížily oči.

Pomůžu ti drahoušku nahoru“, chytla mě za ruku a dovlekla až do pokoje naproti půdy. Nebránila jsem se. Naproti posteli, kde mě uložila byly velké černé dveře s klikou ve tvaru lví hlavy. Babička zhasla a odešla. Spánek mě přemohl. Kolem druhé ráno jsem uslyšela vzlykání. Pod dveřmi jsem uviděla stín. Vstala jsem a šla se podívat, kam vedou dveře. Táhla jsem za kliku, ale dveře nepovolily. Najednou jsem za sebou ucítila podivný chlad. Na zádech jsem ucítila něčí ruce. Krev mi tuhla v žilách. Nemohla jsem se otočit. Krk se mi seknul. Hrdlo se mi stáhlo. „Běž“, slyším dětský hlásek. „Běž, nebo tě chytí!“ Otočila jsem se k zrcadlu na druhé straně pokoje. Ve zlatém rámu jsem uviděla drobnou postavu malého dítěte s kapucí na hlavě. Mluvila, ač měla ústa pevně semknuté do pevné linky.  „Pospěš si, brzy už budeme zase spolu,“ usmála se na mě. Táhla jsem za dveře, ale ani se nehnuly. Postava se najednou ztratila. „Odkud tě znám,“ osmělila jsem se. Tajemná postava shodila kapuci a najednou jsem koukala na sebe. Stejné oči, vlasy, jako by mi bylo znovu pět.  Jako by se čas zastavil. Kde to jsem.

„Pomoc, nech mě, já už nechci, pusť mě domů. Další nános hlíny mě oslepil. Tep mi slábne. Dveře nechtějí povolit, táhnu za hlavu lva, ale klika mě pálí v dlani. Nemůžu se vrátit zpět. Tlačím do dveří, ale marně. Kdosi mě ve tmě chytl za ruku. Cítím znovu chlad na zádech. Mizíme, jako paprsek minulosti.

„Zůstaneme spolu navždycky.“ Já, ona a …..

Anonymní_Borovice

Známé tváře

Prudký závan větru a následný pád do neznáma.
Pamatuji si, že jsem zatáhla za zakroucenou kliku zavřených dveří porostlé břečťanem a fialkami.
Postupné světlo začalo odhalovat hory a šumící lesy v dálce všude kolem, nízký travnatý porost pod mýma nohama. Vysoko přede mnou po pravé straně stál vysoký travnatý sráz na konci kopce a před ním výhled na něco, co vypadalo jako samý konec světa. Nekonečné nebe a divoký přenádherný úkaz v oblacích propojující všechny světy.
Posadila jsem se ke srázu na kopci a najednou za sebou zaslechla blížící se kroky, za kterými se otočím. Neviděla jsem dotyčné osobě do tváře, jelikož jej zakrývala kápě. Osoba se bez okolků posadí vedle mě a když si ji stáhne z hlavy, zírám na známou tvář jako na zjevení.
Podmanivě bouřlivé modré oči, jizva táhnoucí se přes levé obočí, tmavě vlnité vlasy padající přes usměvavou tvář a dlouhý zemitě hnědý plášť věrně spočívající na širokých ramenou.
„Anakin Skywalker.“ Vydechnu s rozbušeným srdcem, které málem opustí hrudní koš.
S pootevřenými ústy ke mně napřáhne dlaň. Příjemně hřála a když na mě promluvil svým medově klidným hlasem, vypnula jsem. Úplně.
„Nech mě hádat. Mluvit s mrtvými filmovými postavami byl vždy tvůj sen? Doslova?“
„Netuším, kde to jsem, ale jsem neskutečně ráda, že tu jsem.“
Anakinovi potěšeně zazáří oči, které na mě zvědavě upře. „Musíš být určitě můj největší fanoušek?“ Prokoukl mě příliš rychle. Mé nadšení koneckonců nešlo potlačit, natož skrýt.
„Kéž tě pýcha nadále provází.“ Reaguju a následný společný smích mě zahřeje u srdce.
Posadím se na turka čelem k němu. „Mám jen jednu otázku.“ Vzhlédnu k němu s vážným pohledem, který mi opětuje.
„Co všechno bys za svůj život ve Star Wars udělal jinak?“
Vypadal, že netuší, kde začít. Sledovala jsem jeho zamyšlený profil. „Byl bych bezpochyby více trpělivý, pokorný a ostražitý. Snažil bych se přijít na jiný způsob, jak ochránit Padmé, více s ní komunikoval místo toho, abych se uzavíral. Nezpochybňoval řadu Jedi a hlavně bych se nenechal zmanipulovat Sithským lordem. Ztratil jsem někoho, koho jsem nadevše miloval.“
Zamrkám, jelikož takhle rychle se mi zrak ještě nezamlžil. „I z dobrých důvodů člověk někdy činí špatná rozhodnutí.“
„Pravda. Ale hlavně by se člověk neměl rozhodovat jen na základě často zavádějících emocí. Je třeba mít čistou hlavu, ale ta má byla příliš ovlivněná pýchou, ztrátami v mém životě a s nimi spojená touha po moci. I když jsem Padmé miloval, byl jsem při rozhodování poháněn strachem z její možné smrti.“
„A tak jsi ze zoufalosti přijal, co ti nabízel Palpatine. Věřil jsi mu.“
Anakin přikývne. „Můžeme si myslet, že existuje jen jediná cesta a tak je správná, ale není to tak.“
Soucitně mu sevřu levé rameno a na oplátku dostanu vřelý úsměv. „Byl jsi vždy má nejoblíbenější postava ze všech filmů. Od začátku.“
Cuknou mu koutky. „Tak má pýcha měla nakonec pravdivý základ.“ Rozesměju se.
„Slyšel jsem něco o pýše? O té něco málo vím.“ Ohlédneme se za sebe, kde spatřím další známou tvář.
Za zády vysoké postavy schované v Asgardském královském oděvu vlál tmavě olivový plášť, po kterém splývaly delší černé vlasy.
„Sám Loki. To mě podrž.. s tebou si musím promluvit příště.“ Druhý srdeční záchvat.
„Tolik jsem toho o tobě slyšel.“ Složí poklonu Anakin a potřese si dlaní s Lokim, který se sebevědomým úsměvem od ucha k uchu vypne hruď. „Vážně?“
„Ne.“ Zklame ho Anakin s posměšně zkřivenými rty a Loki po něm hodí prázdný výraz v nakloněné tváři.
S Anakinem si plácneme a nečekaně mě sevře v pevném objetí. Voněl jako naděje, dřevo a písek.    „Myslela jsem, že nesnášíš písek, ale jsi přesně tak cítit.“
Tentokrát se vysměje Loki Anakinovi.

Anonymní_Bříza

Poznámka pro čtenáře:
Pokud neznáte Star Wars neboli Hvězdné války ani Marvel, Lokiho…
koukejte tento do vesmíru volající přestupek napravit !!! :)

2ruhý 2ovolenkář

Z2ravím vás. Už dlouho si s vámi chci popovídat. Nemám zrovna moc času, tak to trochu urychlím. Chápejte, za chvíli už musím být někde jinde a moje forma transportu je, řekněme, svízelná.

Nuže tedy, hned na začátek je důležité, abyste pochopili, že nejsem z tohoto světa. Jsem cestovatel – 2ovolenkář, chcete-li – a přišel jsem zde pouze na návštěvu.

To, že pocházím odjinud možná způsobí jisté rozdíly v komunikaci, třeba vám budu připadat jako fiktivní postava, ale ujišťuji vás, že jsem stejně reálná a myslící osoba jako vy.

Odku2? Sám nevím. Víte, když cestujete tolik jako já, už vám to začne lézt na mozek. Ne že bych si stěžoval.

Proč s vámi mluvím? No, chci trochu poznat místní kulturu, obyvatelstvo, a taky si potřebuju zaplnit čas. Ano, za tak dvě stránky už musím odcházet, ale to je stále spousta papíru, který by byla škoda nezaplnit.

Ano, proto cestuji. Samozřejmě, je zajímavé nakouknout do tolika světu, ač pouze jako pozorovatel, ale taky utíkám.

Před čím? Něco, po mně jde. Vám se to snad zjeví jako shnilé stránky, či dokonce překlepy. Možná už je to na této stránce. Schválně, zkuste se po2ívat.

Viděli jste to? Zkuste se dívat po dvojkách, jelikož to rádo mění písmeno 2 na číslici 2.

Proč to po mně jde? Nemám tušení.

No 2obře, možná to má něco společného s jistou událostí, o které se mi nechce mluvit. Pojďme si povídat o něčem jiném! Jak se máte vy! Co se vám právě dneska přihodilo?

…

Kdysi jsem býval vášnivý čtenář. Často jsem utíkal před hrůzami světa tam, kde působili smysluplně, jako bych je dokázal pochopit, jako pozorovatel, kterého se netýkaly.

Ať už se stalo cokoliv, mohl jsem otevřít knihu jako dveře a vstoupit do ní, jako vševědoucí bůh.

Pak se stala ta věc. Moc si toho nepamatuju. Kdyby nebylo vás, tak bych to vytěsnil úplně! Ale vzpomínky, ačkoliv matné, zastavit nej2e. Vzpomínám si, že mi někdo odloupl kůži na čele, jako kdyby otáčel stránku. Vzpomínám si na zvýšené hlasy mých rodičů. Vzpomínám si…

…

Kdysi jsem se stal vášnivým spisovatelem. Vzal jsem do ruky propisku. Otevřel jsem prázdný sešit. Když jsem se dotkl jeho stránek, ucítil jsem, že je za nimi něco mému světu naprosto cizího, cosi fascinujícího. Nakreslil jsem na první stránku dveře. Pak jsem vzal za kliku.

Za dveřmi stál jiný svět. Byl úžasný, podobný pohádkám. Měl vlastní šípkovou růženku a i dvanáct měsíčků. Celý jsem ho prozkoumal skrz na skrz. Začal jsem v něm žít víc než v tom svém.

Pak přišla nákaza.

Nejspíše jsem nechal ty 2veře otevřené a něco se proplížilo 2ovnitř. Zelená tráva okolo najednou hnila a barvila se do červena. Vz2uchem létal vítr, nesoucí nespokojené hlasy mých ro2ičů zpátky ke mně.

A já jsem nakreslil na zem další 2veře a šel dál…

…

Kdysi jsem se dostal až sem. A jak se dívám na počet znaků, vidím, že se blíží čas mého odchodu.

Že bych měl zůstat? A nechat se chytit? Ani náhodou. Víte, co by mi to udělalo?

Že bych měl bojovat? Ne, dáváte do mě příliš mnoho naděje. Ano, na svých cestách jsem nasbíral početný arsenál zbraní, ale nemůžu je použít. Nechci jim ublížit.

Vrátit se? To už vůbec. Nechci jim přidávat další břemeno. Už tak toho mají dost. Ne nadarmo se říká moudřejší ustoupí.

No, už bych se měl mít na o2chodu. Děkuji za krajně nepříjemnou konverzaci. Sbohem, už se nikdy neuvidíme.

Ale kdybyste se náhodou chtěli také zachránit, tak vám ještě chvíli nechám otevřeno.

__________

|   __       __   |

|  |     |    |    |  |

|  |     |    |    |  |

|  |__|    |__|  |

|    __      __()|

|  |     |    |    |  |

|  |     |    |    |  |

|  |     |    |    |  |

|  |     |    |    |  |

|  |__|    |__|  |

|__________|

Anonymní_2rozd (Anonymní_Drozd)

Za zamčenými dveřmi

Ty dveře měly být zamčené. A před deseti minutami taky zamčené byly. Jenomže pouze obyčejným zámkem a Vrabčák strávila jistý čas na ulicích Příšeří. Pro někoho, kdo přežil na ulicích toho města byť jen měsíc, nebyl obyčejný zámek žádnou překážkou. Spíš bylo zvláštní, že jí to trvalo deset minut. Očividně vyšla ze cviku.

Navíc, si ty dveře říkaly o to, aby je otevřela. V Poříčí nikdo nic nezamykal. Lišky tu dávaly dobrou noc a nebylo co ukrást. Zámek na dveřích sem nepatřil, stejně jako sem nepatřila Vrabčák a ani Lien, vesnický léčitel a její nový pán, kterému ji věnovala Berit léčitelka z Příšeří.

Vrabčák to považovala za jistý druh trestu, i když si nebyla jistá, za co si ho zasloužila. Lien byl divný pavouk. Studoval ve Věžích, a tak byl tedy mágem, mocným a bohatým člověkem. Jenže v nějakého důvodu skončil v Pořící s Vrabčákem jako učednicí po boku. Možná chtěla Berit potrestat Liena.

Lien léčil dobře. Pacienti v jeho péči umírali jen zřídka. Chyběla mu ale vřelost a takt, takže od něj málokdo odcházel spokojený. Taky byl ukrutně nepraktický. Neznal život. Měl nejprve plný servis u svých šlechtických rodičů a potom ve Věžích. Nebýt Vrabčáka nenajedl by se, obrostl by pavučinami nebo by zmrzl.

Jenom někdo jako Lien mohl v Poříčí zamknout dveře. Vrabčákovi bylo jasné, že před ní ukryl něco, co by neměla vidět. Vzhledem k tomu, jak nepřipravený byl pro normální život, to ale mohlo být i něco, co by naopak viděl MĚLA. To si namlouvala, když pomalu pracovala na zámku. Lien odešel za nemocnou vdovou na druhý konec vsi. Nedalo se čekat, že by se v příští hodině vrátil, i když to byl Lien.

Zámek cvakl a dveře se neslyšně otevřely. Vrabčák nakoukla dovnitř. Na několika dřevěných policích tam byly vyrovnány magické knihy. Takže tyhle dveře otvírat neměla. Magie byla nebezpečná a nebylo povolené provozovat ji nikde mimo Věže. I Lien, který by mohl vyléčit člověk pouhým slovem nebo pohybem ruky, spoléhal na odvary a masti.

Jediným správným řešením by bylo dveře zavřít a zapomenout na to, co je za nimi. Ale Vrabčák už ten den ze správné cesty sešla. Knihy ji lákaly. Opatrně konečky prstů přejela po hrbolatých hřbetech. Většina názvů byla v jazycích, jimž nerozuměla až na dvě z nich. S těmi začne. Rychle strčila knihy do košíku u dveří, posunula zbytek, aby mezery nebyly vidět, a dveře zavřela.

Od té chvíle strávila Vrabčák každý okamžik, kdy nebyl Lien v dosahu, s knihami. Ty ji zprvu zklamaly. První se věnovala dějinám magie a Vrabčák ji brzy odložila. Druhá kniha dalekosáhle varovala před užíváním magie. Taky učila sebekázni a soustředění. Když ji Vrabčák četla, chápala, proč je Lien takový suchar. Sama cítila, že ji s každým přibývajícím řádkem usychá duše.

Až v polovině knihy se dostala k jednoduchému kouzlu. Vytvoření jiskry mezi dvěma prsty. Vrabčák se zklidnila, jak se naučila v knize. Předvedla gesto rukou, zašeptala pozvání světlu a natáhla k němu všechny své smysly. Mezi ukazováčkem a palce ji zablikalo a vytvořila se drobná jiskřička. Vrabčák se lekla a světélko rázem zmizelo. Na ukazováčku po sobě zanechalo jizvičku tvaru hvězdy.

Ze stínu se vyloupl Lien a dívka úlekem nadskočila. „Tak už víš, Vrabčáku, jak se rekrutují studenti Věží. Teď ji Poznamenaná a já nemohu jinak. S nejbližší karavanou spolu vyrazíme do Věží,“ zadíval se ni smutně. „Nechala ses mnou oklamat.“

Takže Lien ji napálil! Kdo by to do nepraktického léčitele řekl? Vrabčák se znovu soustředila. Malá jiskérka ji zářila mezi prsty. Čeká jí dlouhá cesta a nebezpečné studium ve Věžích. Byla stopro v průšvihu. Ale s takovou mocí? Tak ať!

Anonymní_Hrušeň

Ostrov vlků

Na tuhle událost, čekala celý svůj život. Alexandra se tísnila v hloučku dívek, postávajících v blízkosti pódia umístěného ve středu slavnostně nazdobeného jeskynního chrámu. Byly oděny ve slavnostním hávu a po odhalených zádech jim splývaly dlouhé prameny na černo obarvených vlasů. Tvář každé z nich zakrývala škraboška a svůdná vůně linoucí se z jejich těl byla příčinou roztoužených výrazů ve tvářích mladíků stojících v přihlížejícím davu.

Mezi dívkami to jemně zašumělo, když do jeskynního chrámu vstoupil vůdce jejich vlčího klanu a zahájil rituál zasvěcení, kterého se musela zúčastnit každá dívka před tím, než dosáhla dospělosti. Pokud by nedošlo k naplnění rituálního aktu, kdy měla ulehnout s náhodně vybraným mužem, čekala by ji téměř jistá bolestivá smrt při první přeměně z člověka ve vlka.

Zahajovací ceremoniál Alexandře splynulo v jednu rozmazanou šmouhu. Byla smířená s tím, co ji čeká, matka ji dobře připravila. Sama pro sebe doufala v milého mladíka, se kterým by mohla navždy spojit svůj vlčí život.

Alfa pokynul připraveným dívkám a sytým hlasem zvolal: „Rituál zasvěcení může začít!“

Dav přihlížejících zavyl nadšením. Hlasité halekání a vlčí vytí bylo přehlušeno rytmickým duněním bubnů, jenž neutichnou, dokud nenastane čas přílivu, který chám zaplaví.

Vybraní muži vystoupali po žebřících na skalní římsu, jež byla důmyslně rozdělena na několik místností, které poskytnou párům kýžené soukromí.

Dívky následovaly muže a členové vlčího klanu je hlasitě povzbuzovali.

Alexandra se vyšvihla na skalnatou římsu se srdcem bušícím až v hrdle a zastavila se před dveřmi neobsazené místností. Než vzala za kliku, vyslala rychlou modlitbu k Matce přírodě.

Vstoupila do malé místnůstky ozářené svíčkami, kde téměř celý prostor zabírala postel. Tiše za sebou zavřela dveře. Její vyvolený stál otočený zády a ani se nepodíval, kdo s ním bude sdílet lože. Svaly na jeho nahých zádech a hýždích se křečovitě napínaly, kdy jedna jeho ruka v pravidelném rytmu rychle kmitala před tělem.

Alexandra v ohromení pozorovala jeho počínání. Nevěděla, jak se má zachovat, a proto jen tiše vyčkávala.

Muž nespokojeně zavrčel a obrátil se čelem k ní. Z jeho zamračeného obličeje sklouzla po jeho hustě zarostlé hrudi až do klína, kde mu podél stehen visel dlouhý úd. Alexandra nervózně přešlápla.

„Svlékni se!“ poručil jí úsečně.

Buď mu po vůli, nech se jím vést, zněly Alexandře v hlavě slova její matky. Zvedla tedy jednu ruku za hlavu a zatáhla za šňůrku přidržující pohromadě její slavnostní háv, který sklouzl po křivkách jejího mladého těla.

„Přistup blíž,“ řekl muž chraplavým hlasem.

I tentokrát mu ochotně vyhověla. Prohlížel si její tělo přivřenýma očima a zrychleně dýchal. Uchopil do dlaně jedno její ňadro a bolestivě ho zmáčkl. Alexandra chtěla instinktivně uskočit, ale bleskurychle ji popadl za vlasy v týle a mrštil jí na postel. Nestihla ani popadnout dech, už byl na ní a nutil jí kolenem doširoka roztáhnout stehna.

„Copak tě matka nic nenaučila?“ zavrčel jí zlostně do ucha.

„Nelíbí se mi to,“ pípla strachem zastřeným hlasem.

„Tak tobě se to nelíbí?“ pitvořil pohrdavě její slova.

Uchopil do dlaně své mužství, a když ani tentokrát nejevilo známky vzrušení, ujelo jí nervózní uchechtnutí.

Muž nad ní ztuhl a jeho tvář zrůznil odporný škleb. Než mohla Alexandra domyslet následky svého bezděčného projevu, proletěla vzduchem zaťatá pěst, která ji nemilosrdně udeřila do nechráněného břicha. Ochromující bolest se rozlila jejími útrobami. Sípavě lapala po dechu, když muž vstal a jedním mocný škubnutím za nohu ji stáhl na tvrdou zem. Vykřikla bolestí, ale její zoufalé úpění zaniklo v dunění bubnů.

Muž se před ní rozkročil a tažením za vlasy ji přinutil si před ním kleknout. Alexandra pevně stiskla ústa a odmítavě zakroutila hlavou. Odveta přišla okamžitě. Mohutná pěst ji srazil k zemi, až jí z rozseknutého rtu začala prýštit krev.

Přidřepl si k ní, surově ji popadl za vlasy a zvrátil jí hlavu do záklonu.

„Jestli o tomhle někomu jen cekneš, najdu si tě a pak tebe a celou tvoji rodinu roztrhám na kusy!“

Praštil jí hlavou o zem a než ji stačila pohltit milosrdná tma, proletěla její myslí poslední myšlenka. Matko přírodo, jaký to krutý osud jsi mi přichystala…?

Anonymní_Jabloň

Třináctý kumbál

Za ženu jsem si vzal Alenu, protože je krásná, chytrá, ba řekl bych dokonce moudrá. Máme spolu dvě děti a jsme myslím takzvaně šťastni. Žijeme ve vile, takovém našem malém hradu, kde nám nic nechybí. Dalo by se říct, že náš život je hotová selanka. Až jedné nedávné noci se to poněkud změnilo.

Zdál se mi sen, ve kterém jsem měl v noci žízeň, a tak jsem vstal a šel se napít do kuchyně. Při návratu do ložnice jsem uslyšel v „kumbále“ nějaké zvuky. Kumbál je vlastně nevyužitý pokoj, který, lépe řečeno, je využitý jako jakési odkladiště. Je zamčený kvůli dětem, aby tam na ně něco nespadlo. Toto jsem si uvědomoval i ve svém snu, ale přesto, než abych šel hledat klíč, jsem prostě vzal za kliku. A, světe, div se, bylo odemčeno.

Za dveřmi stála desetiletá Maruška Plíčková, moje dávná kamarádka z dětství. I já jsem byl najednou desetiletý, což mě nijak neudivilo, stejně jako to, že jsme nebyli v žádném pokoji, v žádném kumbále, ale ve staré cihelně, kde byl přísný zákaz vstupu. Chodili jsme se tam schovávat před světem. A když o tom tak přemýšlím, vůbec jsme se rádi schovávali. Jak bezpečně jsme se cítili třeba v rozpuklých kmenech starých stromů, kde jsme s Maruškou „hnízdili“ často až do noci, tulili se k sobě jako ptáčata nebo možná spíše jako raněná zvěř, která si nepřeje nic víc, než nikdy neopustit svůj úkryt, a taky jeden druhého.

Seděli jsme naproti sobě v nejvyšším patře cihelny, ve všem tom marastu, a povídali si. Pak jsem si všiml, že se stmívá a říkal jsem, že už bychom měli jít domů. Maruška seděla opřená o stěnu, o holý panel, hrála si s rukama, s těmi tenounkými prstíky, a mlčela. Po chvíli ale promluvila:

„Já ještě nechci domů.“

Maruška byla drobná, hubeňoučká, ne snad příliš hezká holčička s řídkými blond vlásky. Byla nesmělá, posmívaná, vždy až někde na konci či v rohu, kde klopila ty svoje smutné modré oči. Musela však brzo dospět, což jsem si uvědomil až o mnoho let později, když se vynořovaly z temnot mé mysli vzpomínky, jak mě chránila před jinými posměváčky, sama tak křehoučká, a jak byla mnohdy až jaksi důstojně vážná jako žádné jiné dítě.

„Musíme už jít,“ povídám, „bude už noc!“

„Buď tady ještě se mnou…“ ozvalo se z přítmí. „Včera zase taťka,“ jak říkala Maruška otčímovi, „bil mamku. Mlátil jí hlavou o zeď a křičel, že ji jednou zabije.“

* * *

Probouzím se a je mi skoro do breku jako tomu desetiletému děcku. Proč jsem byl tak hloupý a nesoucitný? říkám si. Proč jsem Marušku neobjal, nepohladil?

Ještě toho dne si slibuji, že udělám v kumbále pořádek. Bude z něj krásný pokoj, třeba pro hosty… a výhled na hory jim nedá klesnout na mysli.

Anonymní_Javor

Tajemná skříň

Dvířka jsou otevřená, nachází se tady však jen prázdno. Bez života, bez světla, bez vůně. Nic.

Dvacetiletá dívka jménem Marta se jedno krásné odpoledne rozhodne navštívit domov své milované babičky. Babička zde prožívala svá mladá léta. Byla to úchvatná zpěvačka, velmi nadaná pianistka, prostě umělkyně celým svým srdcem. Uměla hrát na jakýkoli nástroj, procestovala svět, měla nespočet turné, tisíce fanoušků. Do domu se vrátila ale až na stáří, a posledních pár let už se na Martu dívá z nebe. Domek chátrá, zahrada zarůstá a stromy umírají.

Po chvilce hledání Marta konečně objeví babiččin domek. Dřevěná vrátka vrzají, klíčová dírka už dávno zrezivěla a klíček se zasekává. Dlaždicová cestička je zarostlá. Nad hlavou se jí tyčí obrovské převislé stromy a keře. Jakmile se přesune ke vchodovým dveřím, zjistí, že tyto dveře zdaleka nevypadají tak staře a fungují bez jediné chybičky.

Dveře se otevřou a před ní se rozléhá krásná předsíň s vysokými stropy, masivním schodištěm a křišťálovými lustry, jež cinkají průvanem z otevřených hlavních dveří. Marta si připadá jako v jiném světě. Vše je najednou nové, neopotřebované. Dům se skládá ze dvou pater, půdy a sklepa. Po krátké procházce domem narazí na velké množství různých pokojů – ložnic. Jedny dveře ale Martě otevřít nejdou. Naštvaně zasune ruce do kapes. V nich zacinkají klíče od domu. Marta je vytáhne z kapsy a spatří na nich zlatý přívěšek ve tvaru houslového klíče, jenž přesně sedí do zámku tohoto pokoje. Marta se nestačí divit, v tomto tajemném pokoji se ukrývá zkušebna. Na stěnách jsou připevněny věšáky na kytary, ale žádná na nich nevisí. Levá stěna je schována pod reproduktory, komby a zesilovači elektrických nástrojů. V pravé části pokoje na sebe strhává pozornost bílé piano. Vedle něj stojí poměrně úzká secesní skříň. Za zavřenými dveřmi skříně se skrývá několik uzavřených skříněk. Na dvířkách každé z nich byl vyryt malý hudební nástroj od loutny až po cembalo. Marta zvědavě otevře první skříňku s obrázkem loutny. S lítostí zjišťuje, že v ní nic není. Užuž chce skříňku zavřít, ale najednou si všimne zvláštní šedivé záclonky, jež se lehce vlní. Nejde ale nijak uchytit, tak se Marta rozhodne prostrčit ruku přes ni. Z ničeho nic se objeví světelný tunel, který Martu táhne s sebou. Marta zděšením zavře oči. Po pár vteřinách je znovu otevře a zjistí, že je pořád ve zkušebně, ale na pohovce v rohu pokoje sedí brýlatá dívka s vysokým klukem, držící v ruce loutnu. Podle podoby Marta usoudila, že tato dívka je její babička. Kdo byl ale ten kluk, to netušila. Všimla si, že před jejich pohovkou se nachází kufr, který nikdy v životě neviděla, ale zdál se jí povědomý. Kluk se natáhl s loutnou ke kufru a loutnu upustil. Dívka se divila, ale kluk jí sdělil: „Tento kufr je skrytý vstup do tajného světa hudby. Můžeš si tam půjčit jakýkoli hudební nástroj, který se ti zlíbí, ale musíš ho vždy vrátit zpět.“ Dívka se usmála a pronesla: „To je úžasné, co kdybych si chtěla půjčit třeba violoncello.“

V tom už se začalo všechno kolem Marty mlžit a postavy zmizely. Byla opět v současnosti.  Měla radost, když zjistila, že na dalších dvířkách jsou vyobrazeny další hudební nástroje a pochopila, že na vzpomínku s violoncellem se vztahuje už jiná skříňka. Na poslední skříňce v levém rohu byl obrázek jí již známého kufru. Místo šedivé záclonky se ale ve skříňce objevilo jen ubohé prázdno.

Anonymní_Labuť

Doruč ten balíček!

Řekli mi, že ji nezabijí, když ten balíček odvezu a předám jejich klientovi. Nemám se ptát, co v něm je a nesmím se nechat chytit policií. Protože když balíček nedoručím, tak… Jeden z nich si projel dlaní pod hrdlem a s úsměškem se podíval na mou Alici svázanou v koutě.

Byli čtyři a já byl sám. „Grázle!“ vykřikl jsem na něj. „Zabiju tě, když jí ublížíš!“ Oba jsme ale dobře věděli, že to byl jen zoufalý křik bezmocného. Ušklíbl se a hodil mi klíče od auta: „Balíček i adresu máš v autě.  Šéfovi neutečeš, nikdy a nikde, to víš. Takže žádné blbosti a makej!“

Makal jsem, protože jsem jeho šéfa dobře znal. Kdysi dávno jsem ho pokládal za hodného souseda naší malé farmy, táta s ním chodil na pivo, o víkendech spolu grilovali, a pak… Po NEČEKANÉM PŘEVRATU jsem s úžasem zjistil, že on je ten Velký šéf, který dokáže manipulovat s veřejným míněním a který má nějaký zvláštní vesmírný dar ovlivňovat lidi. On nebyl člověk, on byl – co vlastně on je? Jak to mám popsat? Mocnější než kdysi Hitler a po mnoha letech Putin, klenoucí se nad křehkou Evropskou unií, vysmívající se válkám a našemu drobnému pinožení. Kdo on vlastně je?

Motor kvílel a řval, protože jsem nechtěl ztratit ani vteřinu. Přežije to Alice? Musí! Musí vydržet, než se vrátím. Letmo jsem se podíval na prstýnek, který mi jednou dala. Ne já jí, ale ona mně. „Abys nikdy nezapomněl…“ Neboj se, Alice, nezapomenu. A ty jeď, herko, sakra!

Zvláštní, jakým způsobem oni manipulují se světem a přitom mají strach, že mě chytí policie. Nemá jim to být jedno? Co je jim do nějaké neschopné policie? A proč si vlastně ten balíček nedoručí sami? Mají přece úplně jiné možnosti než já! Řítil jsem se po rozbité silnici a přemýšlel, proč mě vlastně poslali za nějakým chlapem s nevelkou zabalenou krabicí. Není tam bomba? Nebo je to jen nějaká výstraha? Ale vždyť je to vlastně jedno, hlavně ať Alice přežije.

Pozor! Najednou se v zatáčce přímo proti mně vyřítilo auto. Policajti! Vyděšeně jsem vykřikl a v plné rychlosti strhnul volant doprava. Teď mě přece nemůžou chytit, už jsem skoro na místě! Auto sjelo mezi stromy, já prudce zabrzdil, ten starý křáp se roztočil a vrazil do obrovského stromu. Motor zařval, já taky, a pak…

Když jsem začal znovu vnímat, bylo už šero. Vyhrabal jsem se z rozbitého auta, vzal zázrakem neporušený balíček a začal klopýtat směrem dopředu. Už jsem byl přece blízko, tak blízko! Vůbec mi nebylo divné, že se po policii slehla zem, měl jsem zrovna mozek v úschovně zavazadel.

Naštěstí jsem nešel dlouho. Po několika minutách jsem rozhrnul otravně pichlavé křoví a přímo před sebou uviděl obrovskou bránu. Konečně! Tedy ti gauneři říkali, že chlap, ten klient, je megaloman, ale tohle?

TOHLE?

Veliká, zdobná, dramaticky předimenzovaná. Pro mě ale ta zatím zavřená brána symbolizovala hlavně vstup do nového života. Nebyla to jen nějaká taková brána, byly to dveře k budoucímu štěstí, dveře vedoucí k propuštění Alice. Dveře zatím zavřené, ale to se brzy změní. Použil jsem místní klepátko a málem ho zavařil. Nic. Začal jsem křičet a bušit na bránu pěstí. Taky nic. Otevře mi někdo? Zařval jsem slovo, které drnčí více než struny na kytarách a ejhle – brána se náhle otevřela a objevil se v ní šedivý muž v apartním saunovém župánku.

„No konečně, chlape!“ křikl jsem. „Vezměte si tady tohle,“ ukázal jsem mu balíček, „a já mažu zpátky za Alicí!“

Muž se na mě podíval, pousmál se a řekl: „Obávám se, pane, že už nebudete mazat vůbec za nikým – a doporučuji se příště připoutat. Tedy, pardon, vy už ne.“ Znovu se zvláštně usmál. „A dovolte, abych se představil. Jsem Svatý Petr.“

Anonymní_Modřín

U Rudého moře

Hanka nebyla nikdy typ člověka, který se rád válí na pláži na rozdíl od zbytku rodiny. Máma, táta i mladší ségra Terka leželi na lehátkách na strategickém místě nedaleko zmrzlinového stánku a vystavovali se neúprosně žhnoucímu slunci. Hanka nechápala, jak dokážou ležet skoro čtyři dny v kuse. Kromě opalování na pláži seděli na terase apartmánu s drinky v rukou nebo si chladili nohy v bazéně, protože moře přece není bezpečné. Ona sama si stihla projít celé přímořské město, vyjít na kopec opodál, projet se na kole a pořádně si zaplavat v moři. Dneska je ale třicet pět stupňů ve stínu, takže si usmyslela, že bude jen ve vodě.

Stačilo jít deset minut pěšky podél pláže a došla ke skaliskám, na které líně šplouchaly drobné vlnky. Hanka se spokojeně rozhlédla, byla tu úplně sama. Nasadila si potápěčské brýle a šnorchl a co nejrychleji vběhla do chladného moře. Okamžitě se jí skrz potápěčské brýle naskytl krásný pohled na modrý podmořský svět protkaný světlými paprsky. Obeplula skaliska a sledovala rybky různých barev, řasy, chaluhy a další roztodivnou flóru, která rostla na skále. Po chvilce však v hornině spatřila něco, co působilo nezvykle. Jako by to tam nepatřilo. Hanka se zamračila, pořádně se nadechla a ponořila se níže až k danému objektu ve svislé skále. Odhrnula rostliny pokrývající kámen a zatajila dech. Objevily se před ní malé kovové dveře, zřejmě již dlouho nepoužívané. Hanka vyplula nad hladinu, aby se pořádně nadechla. Pak se vrátila zpět ke dveřím a odhodlaně zatáhla za kliku. Šlo to ztuha, ale nakonec se dveře otevřely. Každý by čekal, že za nimi bude temný tunel dovnitř do skály. K Haninu překvapení se jí však naskytl pohled na podmořský svět, stejně viditelný jako ten, ve kterém byla zrovna teď.

Moc se tedy nerozmýšlela a proplula na druhou stranu. Potřebovala se již nadechnout, plavala tedy k hladině a když byla nad ní a rozhlédla se, viděla stejně místo, na kterém se potopila pod vodu před proplutím dveřmi. Jedna věc však byla jiná. Moře bylo najednou rudé jako krev. Podle železité chuti, kterou Hanka cítila na rtech, to opravdu krev byla. Vyděšeně zakřičela a plavala rychle ke břehu. Celá od krve vyběhla na pevninu a nevěřícně se rozhlížela. Všechno ostatní bylo stejné, modré nebe, světlý písek a vysoké palmy. Jen to krvavé moře… Kvapně se rozběhla po pláži za rodinou. „Mami, jste v pořádku?“ vysypala ze sebe, těžko popadajíc dech. „Nic nám není zlato, co by nám mělo být?“ tázavě se na ni podívá. Pořád leží na lehátku stejně jako předtím, i táta a Terka. Ta přes brčko popíjí jakýsi nápoj s ledem. Nápoj rudé barvy. „To máš rajčatový džus?“ zeptá se Hanka opatrně. „Nikdy jsi neviděla krev? Nejsi nějak mimo?“ Terka se lišácky zasměje a odhalí tak zuby zašpiněné krví. Hanka zalapá po dechu a pomalu ze sebe vysouká: „Z toho slunka mi je nějak slabo. Půjdu si na chvilku lehnout na pokoj.“ Okamžitě vystřelí k apartmánu a v hlavě má spoustu otázek. To jsou tady všichni upíři? Co to bylo za dveře a v jakém světě jsem se to sakra ocitla? Přemýšlí a v apartmánu jde rovnou do koupelny. Má už žízeň, pustí tedy vodu z kohoutku, ale teče z něj také krev. Vyběhne na chodbu, kde potkává další ubytované. Malá holčička pláče a vysvětluje mamince, že se v moři řízla o mušli. Ukazuje zraněnou nohu, ze které jí teče vodopád… vody? Hanka si promne oči a má pocit, že se zbláznila. Je to tady naopak. Lidé v sobě nemají žádnou krev, ale vodu. Už tady nechce být ani minutu a běží ven podél pláže až ke skaliskám. Na místě se však zděsí. Skály jsou pryč, místo nich vidí jen pár menších balvanů. Uvědomí si krutou realitu. Je tady uvězněná.

Anonymní_Višeň

Domy

Byl to už postarší muž. Obvykle oděn v nenápadném šedém kabátě a tmavých kalhotách. Za deštivých dnů nosíval veliký černý deštník. V zimě pak teplou, vlněnou šálu vínové barvy. Byl to takový ten muž, jehož si na ulici sotva povšimnete, obzvláště v pošmourných dnech. Také hodně cestoval. Ale kufr jste u něj nikdy neviděli.

Pokud byste jej přeci jen zahlédli, obvykle šel po ulicích velmi pomalu, často se zastavoval. Ne snad proto, že by byl unaven. Zdálo se, že se často zaposlouchával. Občas však i velmi spěchal, někdy i trochu běžel. Nikdo mu však nevěnoval pozornost, až na malé děti, ty si jej občas všimly a po tvářích pak oběma prolétl náznak úsměvu.

A co jej na těch ulicích zastavovalo? Čemu naslouchal? Často pozvedal hlavu do oken domů. Díval se a jakoby něco hledal. Byl to snad nějaký rámus, co upoutávalo jeho pozornost? Ano, i takto se to dá říct. Křik, který občas slýchával z otevřených oken, jej vždycky přiměl zastavit se, zpozorněl. Poznal však, kdy se jednalo o nevinnou šarvátku dětí či dospělých, anebo zda se křik měnil v zoufalství či se stával agresivní. Tehdy neváhal a vešel do domu, ze kterého se křik ozýval. A pak tam stál. Poslouchal. A bylo-li nutné, vešel dovnitř, do bytu, jehož obyvatelé potřebovali jeho přítomnost. Vždycky to poznal.

Byly však i dny, kdy bylo všechno jak má a nikdo jeho pomoc nepotřeboval. Tyto dny miloval. Chodil pak ulicemi, namátkou si vybíral domy, jež upoutaly jeho pozornost ať už svou historií či obyvateli. Tiše procházel chodbami a poslouchal zvuky života odehrávajícího se tam, za zavřenými dveřmi všech těch krásných domů. Nejraději měl štěbetání malých dětí a jejich smích, když mu to čas dovolil, občas u nich i jen tak poseděl a smál se s nimi. Tak rád poslouchal starostlivé rozmluvy rodičů k dětem či vzájemné povídání si dvou milujících se dospělých. To jej naplňovalo. Ze svých zkušeností však věděl, že největší pozornost je potřeba věnovat těm dveřím, za kterými je ticho, někdy i tíživé, opuštěné ticho. V těchto chvílích vstupoval dovnitř. Každé to ticho znělo trochu jinak. Ticho po hádkách v sobě neslo naději. Ticho po rozchodech bylo plné bolesti. Nejtíživější ticho však nalézal u osamocených, u starců i stařen, u těch, jejichž blízcí odešli příliš brzy. U těch pak sedával dlouhé hodiny a uvědomoval si, že jeho přítomnost je často jediná, kterou tito lidé měli v řádu dlouhých týdnů, měsíců či let. Vzal jejich dlaně do svých. Nebo svou dlaň položil na jejich rameno a jen tak tiše stál.

Byly však i zvláštní dny, které patřily jiným. Těm, kteří se už zakrátko měli ocitnout tam u něj, v jeho světě. Těm pak jen ukazoval cestu a předával jej dál. Ne, nebylo to pro něj těžké. Věděl, že i toto je součástí koloběhu.

A jeho nejoblíbenější dny? Ty trávil u jedné ředitelky. Byla to jeho dlouholetá přítelkyně. Zabydlela se v krásném domě, měla svou velkou kancelář a v ní plno dětí, opuštěných dětí, o které s láskou pečovala a hledala pro ně rodiče, tento úkol ji byl přidělen a ráda jej přijala. Trochu ji i záviděl a často ji navštěvoval. A když měli oba volnou chvilku, ocitli se i oni na malý okamžik za zavřenými dveřmi. Muž si sundal kabát. Žena si odložila svůj pracovní plášť. Oba se pohodlně usadili, každý na své pohovce. A roztáhli svá sněhobílá křídla…

Anonymní_Cesmína