Návštěvy

Už ani nevím, jak přesně se to stalo. Ale určitě si to budete umět dokázat představit. Stojíte u plotny a vaříte oběd. Takový ten velký oběd, kdy na každém hořáku plynového sporáku je postaven hrnec s bublajícím budoucím pokrmem. Je parné léto, což samo o sobě znamená, že se potíte už jen co ráno vstanete. A nyní, stojíc u rozpálené plotny, se potíte ještě více. A teď mi určitě bude rozumět kdejaká žena, i když je možné, že se toto stává i mužům. Ačkoli máte na plotně ty čtyři hrnce a měla byste se soustředit na přípravu oběda, vaše mysl je úplně, ale úplně jinde než u vaření. Zvláště, když jste zrovna naštvaná na celý svět.

Takže stojím, vařím, koukám na přeskáčku z jednoho do druhého hrnce. Pak na chvíli spočinu pohledem někam mezi ty hrnce a zamyslím se tak hluboce a dalece, že nevidím, že mi v jednom z hrnců každou chvíli ta polévka varem přeteče. Rytmické zvedání se pokličky mě rychle přivádí zpět do reality. Beru chňapku a jak nadzvedávám pokličku, z hrnce se na mě vyvalí velikánský mrak horké páry a na malou chvíli mě celou zahalí. Instinktivně zavírám oči.

Cítím vůni polévky. Pára se rozprostřela dál do naší útulné kuchyně. Rukou ve chňapce vracím pokličku zpět na hrnec a tlumím oheň hořáku. Podívám se blíže, podívám se ještě blíže – na nějaký Jiný sporák a opatrně se rozhlédnu po Jiné kuchyni. Co to jako je? Kde to jako jsem? To přece není moje kuchyň! Na sporáku, e l e k t r i c k é m, sice stojí čtyři hrnce, v ruce držím moji vařečku, na sobě mám moji zástěru, ale jsou to jiné hrnce a hlavně úplně jiná kuchyň!! Pomoc!

V té nové kuchyni jsem sama. Ale slyším něčí hlasy hned vedle v místnosti, asi obývací pokoj. Rozhlížím se, koukám okny ven. A nevěřím svým očím. Domek, ve kterém se právě nacházím stojí na pobřeží. Znám to pobřeží, znám to moc dobře. Je to už hodně let zpátky, kdy jsem jako mladá holka vycestovala do ciziny, abych okusila život tam venku a vybrala jsem si severní Irsko. Zamilovala jsem si to tam. A ačkoli jsem se po nějaké době vrátila domů, kousek mého srdce na tom pobřeží zůstal. Tolikrát jsem se v myšlenkách vracela na ta místa a přemýšlela jaké by to asi bylo, kdybych tam tehdy zůstala.

Do kuchyně, kde právě stojím a koukám z okna ven, vchází velmi smutná žena, asi právě plakala. Přichází  k plotně a vrací se k vaření. Má na sobě zástěru. Ve stejné chvíli, jak tato žena vchází do kuchyně si uvědomuji, že mě nevidí. Nejsem tam. Opatrně nahlížím do pokoje, z kterého žena přišla. Na stolečku vidím položené něčí osobní dokumenty, prstýnek. Nakláním se blíže a vidím, že mezi dokumenty leží i úmrtní list. Vypadá to, že té ženě právě zemřel někdo blízký. Možná manžel? A pak mě napadá.. je toto život, který bych žila, pokud bych v cizině zůstala? Je toto osud, který by mě čekal? Vracím se zpět do kuchyně a blížím se k ženě, která mi je až nápadně podobná, ale přece jen je jiná. Stojí u plotny, a stejně jako já tam doma, i ona teď kouká někam do daleka a pláče. Chci ji vzít kolem ramen a v tu samou chvíli ona zvedá pokličku a obě nás zahalí stejně velký mrak páry, jak předtím i mě. A jak se pára pomaličku ztrácí, vidím, že jsem zpět doma, u svého sporáku, ve své kuchyni.

Ty bláááho, co to bylo? Pohotově zvedám pokličku dalšího bublajícího hrnce, ale tentokráte se nic neděje. A tak stojím a přemýšlím, zda se to opravdu stalo nebo jsem se jen při vaření tak hluboce zamyslela, že se mi to vše jen zdálo?

Od této příhody uplynulo již pár týdnů, navařila jsem mnoho obědů a večeří, ale už se to nezopakovalo. Až pak, jednoho dne, jednoho výjimečného dne, ve kterém jsme slavili neobyčejný úspěch našeho syna a kdy mě zaplavil pocit takového štěstí, se to stalo znovu. Opět ten stejný scénář, tvář ztracena v oblaku páry a pak procitnutí v jiné časové i teritoriální dimenzi. Tentokráte mě to nezaválo nijak daleko. Jen o pár desítek kilometrů dál, ovšem jiný dům a v něm úplně jiné děti – čtyři děti. Tolik, kolik jsem si vždy přála mít! Ale pozor, nejsem v domě, ale v dosti malém, stísněném bytě, a řekněme to narovinu, pěkně zabordelářeném bytě 😊, se schvácenou mámou, která ale přesto vypadala šťastně. Byla jsem za tu „návštěvu“ ráda.

Stalo se to pak, během dalších týdnů a měsíců ještě několikrát. Byla to vždy nějaká velmi silná emoce, která mě přenášela. Ne vždy nutně záporná, ale i ta kladná. Prostě silný emoční zážitek, oblak páry a BUM, jste jinde! Vždy ale pouze jako pozorovatel. Nikdy jsem neměla možnost vstoupit do dění v tom daném životě, něco ovlivnit nebo změnit. Bylo mi dáno jen koukat. A možná vidět to, že v každém z těch navštívených „jaké by to asi bylo kdybych tenkrát“ životů je vždycky něco fajn a vždycky něco méně fajn. Co ovšem všechny tyto mé návštěvy spojovalo je fakt, že je třeba žít to, co žít máme a žít to tak, jak nejlépe dovedeme. A nekoukat se moc dozadu, na to jaké by to asi bylo kdybych tenkrát.

A pokud vás přeci jen nějaký podobný pocit někdy zaplaví a k tomu budete třeba příšerně naštvaní na úplně celou zeměkouli, berte vařečku, zástěru a jděte vařit! 😊😊😊

Anonymní_cesmína

Mechanus

Uprostřed města Ozumgad stála věž tak vysoká, že se drápala k nebi. Šla vidět z jakéhokoliv místa ve městě, včetně orloje. Byla postavena jistým C. M. Hogbinem, jakožto sídlo jeho společnosti Paří a jiné stroje.

V dolním patře byla ubytovna pro chudé a patro nad ní malá dílna, ve které mnoho z nich pracovalo.

Asi tak uprostřed budovy ležela laboratoř, patřící světoznámému vynálezci Herbertu Steinovi. Zabírala tři patra a bylo v ní všechno možné od mechanických součástek po pár živých zvířat. Všechno v laboratoři mělo svou funkci.

Ve vrchních patrech budovy se rozkládala pracovna C. M. Hogbina. Hlavní chloubou místnosti byly kůže na podlaze a lovecké trofeje na stěnách – specificky obří lebka jelena visící přímo nad pracovním stolem z ebenu. Pozoruhodné byly ale i různé technologické udělátka, například cylindr, z kterého se při zatáhnutí za lanko vysunul deštník.

Na vrcholu věže sídlil samotný mechanismus orloje. Byl obrovský, a to z dobrého důvodu – poháněl orloj, který muselo jít vidět z jakéhokoliv místa v Ozumgadu.

Herbert Stein zrovna myl operační stůl od krve, když někdo zaklepal na dveře.

„Chvíli počkejte, prosím!“ řekl.

Člověk za dveřmi ale chvíli nepočkal, zarachotil klíčem v zámku a vešel dovnitř. Herbert Stein prudce otočil hlavu ke dveřím a vzal skalpel z operačního stolu.

Když ale uviděl, kdo přišel, položil skalpel zpátky.

„Zdravím, pane Hogbine.“ řekl.

Ve dveřích stál muž středního věku. V cylindru, s ochrannými brýlemi na nose a s zástěrou nasazenou přes oblek vypadal jako továrník, který se snaží zapůsobit na své dělníky nošením jejich oblečení.

Vytáhl z kapsy strojek připomínající přesýpací hodiny spojené s tabulkou.

„Víte, co to je?“ řekl Hogbin.

„Jak bych mohl zapomenout na vlastní vynález?“ řekl Herbert.

„Již jste tak učinil.“ Hogbin poklepal na tabulku přístroje, ukazující číslo 22. „Ve 20 jste mi měl podat zprávu o vašem pokroku.“

„Ovšem, pane. Omlouvám se, pane. Potřeboval jsem ještě provést jeden experiment.“

„Že byste se dostatečně nesnažil?“

Herbert ukázal na postranní stoly plné nádobí. „Od rána do večera pracuji.“

„Dobrá. Ale pamatujte, kdo vás platí. Zprávu!“

Herbert se opřel o dveře skříně v rohu. „Nechtěl byste někam, kde je méně krve?“

„Chtěl bych výsledky!“

„Už jsem velice blízko Mechanusu. Mám funkční návrh kotle, který nahrazuje srdce, což snižuje šanci nemocí a zároveň pomáhá regulaci emocí. Mechanismy pro zbytek těla jsou také hotové – svalové pohyby jsou poháněny párovým systémem. Mozek je stimulován opiáty pro utlumení destruktivních pudů. Vše je kontrolováno ovladačem.“

Ze skříně za Herbertem se ozval skřek.

„Co tam máte?“ řekl Hogbin.

„Víte, já jsem ten experiment dokončil dnes a přísahám, že funguje, ale ten člověk úplně ne.“ řekl Herbert.

„Otevřete tu skříň.“ Hogbin vytáhl pistoli a zamířil na skříň.

Herbert se ani nepohnul. „Pořád je to člověk, pane!“

„Odstupte, nebo to projde skrze vás. Mechanus už je hotový, nebude takový problém najmout si jiného vědce.“

Herbert odešel od skříně. Ven se vyřítil tvor připomínající člověka – hrouda červeného masa válící se po zemi.

Hogbin vystřelil. Olovo zasáhlo tvora do hrudi a zabilo ho.

„Pošlu to někoho spolehlivého uklidit. Na zítra jsem vám už domluvil pacienta.“

„To není nutné, už jednoho mám.“

„Je bezpečný?“

„Ujišťuji vás, že tento pacient nic neudělá. Pokud mě omluvíte, tak to tady zamknu a vyspím se doma. Musím se na zítřek dobře připravit.“

„Dobrá. A Herberte?“

„Ano?“

„Zítra chci funkční prototyp.“

Herbert Stein se po několika dnech strávených v laboratoři vrátil domů. Už si nedokázal vybavit, kolik dnů to vlastně bylo.

Ale teď byl doma. Dopřeje si zdravý celonoční spánek v pohodlné posteli vedle své manželky a ráno s ní i se svou dcerou posnídá. Naposledy.

Očekával, že domov už bude dávno spát, ale po otevření dveří ho obejmula jeho dcera Alice.

„Ahoj zlatíčko.“ řekl.

Do předsíně přišla Elizabet a usmála se na něj.

„Už na tak dlouho neodcházej, prosím.“ řekla Alice.

„Neboj se, Aličko, brzo budu doma každý den.“ Lež.

„To je skvělé.“

Herbert pustil Alici z obětí, poslal jí do postele a podíval se na Elizabet.

„Slíbil jsi, že tu budeš častěji.“

„Měl jsem strašně moc práce. Hogbin mi dal dva týdny na dodělání Mechanusu, musel jsem pracovat den a noc.“

„Je to hajzl. Nechceš si najít lepší práci?“

„Kde? Navíc, nikde se neplatí dost. Museli bychom koupit horší dům, vzdát se svačin, prostě utáhnout opasek.“

„Herberte, tohle není udržitelné. Umřeš přepracováním. A po tom, co umřeš ty, umřeme i my.“

„Ale to je blbost! Něco si najdeš a Alici jakž takž uživíš.“

„Jo, švadlenu! Protože nic neumím a v těch tvých univerzitách nemají o ženy zájem.“

„Nemůžu za mé přírodní dispozice.“

„Kdybych jen měla tak velkou stříbrnou lžičku v puse jako ty, tak bych taky dokázala makat na vědě.“

Herbert praštil pěstí do zdi. „Jdu spát.“

„Promiň. Prostě nám tu chybíš.“ Elizabet Herberta obejmula.

„Peníze máš, vypadá to, že nic jiného ode mě nepotřebuješ.“

„Ale tak to přece není!“

„Je! A teď mě nech spát.“

„Slib, že s námi posnídáš.“

Ráno se svou rodinou Herbert neposnídal. Po krátkém spánku vstal a ještě za tmy šel zpět do laboratoře. Nenajedl se, pro operace to přece jenom nebývá nejlepší.

Přišel k operačnímu stolu. Přistavil k němu dva stoly.

Na prvním ležely operační nástroje – skalpel, injekce, šroubovák.

Na druhém stole se skvěl Mechanus ve vší své kráse. Připomínal člověka, ale nahrazeného trubicemi a ozubenými kolečky. Místo srdce kotel a místo mozku ovladač plný pák.

Herbert se pustil do práce. Injekcí nabral obří dávku morfia a vpravil si ji přímo do spánku. Omámen vzal skalpel a, s plánkem, pověšeným z lustru, před sebou, řezal.

Začal svou levou nohou. Jedním řezem otevřel kůži a odřezal nadbytečný kus masa. Pak si vzal pinzetu a maso opatrně vytáhl. Když bylo maso venku, vzal pilu a zbavil se zbytečné kosti, pak vzal dlouhou větvící se trubici a jako skládačku ji zasunul tam, kam kdysi patřila kost. Nakonec zašil kůži. Při celém tomto procesu díky morfia necítil bolest.

Pokračoval pravou nohou, pak levou rukou. Pak se přesunul k hrudi.

Hruď, a hlavně kotel – srdce Mechanusu –, byla klíčová část operace. Nadechl se, jak jen to šlo, a provedl krátký řez v oblasti srdce. Cévy, vedoucí do něj, jednu po druhé odřezal a nahradil trubicemi (poslední tu vedoucí do mozku). Vytáhl své srdce, odložil ho na druhý stolek, vzal kotel a přišrouboval ho k trubicím. Pak všechno zašil.

Pokračoval pravou rukou, a nakonec se přesunul k hlavě. Zapojil pár trubic pro kyslík a byl hotov.

Postupně mu odumíral cit ze všech částí těla. Dokázal jediné, a to zavolat hotovo pane.

Hogbin ihned přišel. Přejel pohledem bezvládně ležícího Herberta. Vzal do ruky ovladač. Škubl jednou pákou a Herebertova pravá noha vystřelila do vzduchu. Škubl druhou a Herbertova levá ruka vystřelila do vzduchu.

Hrál si s ovládáním a Herbert tančil a tančil jako loutka na kovovém provázku. Hogbin tleskal a chválil, jak tohle zvýší produkci a jak Herbert dostane co si jen bude přát.

To už ale Herbert neslyšel. Byl mrtvý.

Mechanus selhal.

Anonymní_drozd

Pro poznání samotné

Krista měla ráda ráno, i když její ráno byla pro většinu města ještě hluboká noc. Nebo právě proto. Ráno, když vycházela s putnami pro vodu, ještě ulice nebyly plné lomozu a kouře z komínů. Lampy prozařovaly tmu a osamělé parní kočáry vozily domů pozdní navrátilce. Dole ve městě by asi potkala dělníky nebo lidi, kteří žili na ulici celý svůj život, ale sem do lepších čtvrtí nic z toho nedoléhalo. Tady byli v ulicích kromě dalších služek jen pekař a mlékař se svými vozíky. Ten den to nebylo jiné.

Když došla ke kašně, Gretl z hospody právě doplnila své putny. Zívla a rozespale pokynula Kristě, ať si jde nabrat vodu. Kdyby se potkaly v poledne, Gretl by Kristu zasypala vodopádem otázek, ale teď ráno jí nebylo do řeči. Krista pečlivě nabrala obě putny a pak se opatrně rozhlédla po náměstí. Gretl už odcházela a zdálo se, že jsou tam sami dvě. Hbitě vytáhla ze zástěry zkumavku a nalila ji do levé putny. Pravou už tak upravit nestihla. Když do ní chtěla vyprázdnit druhou zkumavku, sevřela jí zápěstí ruka v kožené rukavici.

„Ale, ale. Trávíš své chlebodárce?“ Nad Kristou stál muž v šedém vlněném kabátě. Jeho slova Kristu trochu uklidnila. I když jí nebylo jasné, co od ní chce, násilník by řekl něco jiného. Pokud by vůbec mluvil.

„Nikoho netrávím, věděj.“ Zasyčela na něj nakvašeně. „Jeden jen nemůže bejt dost opatrný. Copak neslyšeli, že epidemie cholery skončila teprve před dvěma měsícema.“

Muž přičichl k lahvičce. „Chlorová dezinfekce,“ zhodnotil obsah a vrátil zkumavku Kristě, která ji nalila do druhé putny. „Proč ji ale naléváš do vody tady na náměstí.“

„Paní Fischerová nemá ráda tyhle nové objevy,“ konstatovala Krista a pověsila putny na váhy.

„Jestli to tvá paní neschvaluje, možná by nebylo od věci, od této praxe upustit,“ nahodil neznámý, který se s ní vydal zpátky k domu.

„Paní Fischerová není moje paní, je to jen hospodyně. Pracuju u profesora Lutze a ten to schválil,“ zabručela Krista.

„Takže takový malý komplot na nebohou hospodyni.“

„Chlórová dezinfekce v takové koncentraci není smrtelná, cholera je.“

„Tvrdí profesor Lutz?“ odtušil muž.

„Tvrdí profesor Leal ve svém článku,“ opáčila Krista „a jinde psali, že byla chlorová dezinfekce s úspěchem použitá v Anglii a v Belgii.“

„Jak se pro všechno na světě dostane děvče jako ty k článkům profesora Leala?“

„Profesor Lutz mi je půjčil, abych si je četla, když budu mít volno. Je to hodný pán. Jsem ráda, že u něj mohu sloužit.“

„Bylas ti někdy na univerzitě?“ zeptal se po chvíli její průvodce a pokynul k blízké budově.

„Co bych tam dělala? Ani by mě nepustili dovnitř,“ povzdechla si Krista. „Slečny z lepších rodin už můžou studovat, i kluci z dílen, když jsou šikovný a najdou si sponzora, ale služebná.“ Smutně zavrtěla hlavou a narovnala si váhu na svých zádech. Zdálo se jako by se pod tíhou vody sesunula trochu víc k zemi. Pak k němu ale obrátila rozzářený obličej. „Jednou jsem byla na veřejné přednášce z chemie. Venca ze sousedství mi půjčil svý šaty. Paní Fischerová mi dala volno, ale o těch šatech nevěděla. To by mě nikam nepustila. Představjej si to,“ vyprávěla nadšeně „přednášku měl profesor Hoffman. Je docela mladý na profesora, ale objevil prý něco úžasného, co nám pomohlo vyhrát válku proti Prušákům. Asi to byla nějaká zbraň, protože při tom přišel o ruku a teď má takovou kovovou.“

„Takovou kovovou?“ zeptal se muž a sundal levou rukavici.

„A do pr…,“ lekla se Krista. Byla by utekla, kdyby neměla na zádech váhu s dvěma putnami vody. Takhle jen ztuhla, zavřela oči a čekala, až se jí profesor Hoffman vysměje. Což ale neudělal.

„Kolega Lutz mi o tobě vyprávěl, Kristýno,“ řekl místo toho „Někdo jako ty by se mi v laboratoři hodil. Dohodl jsem se s ním, že pokud budeš souhlasit, můžeš u mě za týden nastoupit.“

„Bylo by něco takového možné?“ obrátila se na něj Krista omámeně.

„V tomto století je možné všechno,“ odpověděl profesor Hoffman a zamířil do tmy.

…

Nad ránem, v hodině mezi psem a vlkem, zpravidla není moudré přijímat nabídky neznámého muže. Krista ale zjistila, že jí potkalo nebývalé štěstí. Neskončila podřezaná v Dunaji ani zavřená na nějakém nehezkém místě. Stala se jednou z asistentek profesora Hoffmana. I když musela pomáhat s úklidem laboratoře a překousnout nechuť zbývajících asistentů profesora, tří studentů chemie z univerzity, byla šťastná. Mohla se seznamovat s nejnovějšími objevy na poli chemie, bádala nad úkoly, které jí profesor zadal, a profesor bral její výsledky vážně. Byla jako ve snu. Jenomže po každém snu přijde probuzení.

Jednou v podvečer přišel profesor Hoffman do laboratoře a vložil do mosazné digestoře, která stála v rohu, velké prosklené akvárium. Požádal Antonia, asistenta z Bolzana, aby do něj dal čtyři ze svých potkanů. Pak zatleskal:

„Pozornost prosím. Dnes Vám představím výsledek naší společné práce!“

Jeho asistenti se pomalu seřadili kolem digestoře. Profesor vytáhl z pláště větší vajíčko, zaštěrchal s ním a hbitě ho vložil do akvária. Na okraji vajíčka se objevila puklina a akváriem se začal šířit zelenožlutý plyn. Dospěl k nozdrám prvního zvířátka, které ho vdechlo a v tu chvíli ztuhlo. Ostatní ho rychle následovala. Netrvalo to ani minutu a všechen život v akváriu ustal.

V laboratoři to vypadalo obdobně. Profesor Hoffman stál se založenýma rukama, zdravou rukou svíral mosaznou, a užíval si svůj triumf. Jeho asistenti, bledí a neschopní slova ani pohybu, přihlíželi. V Kristě stoupalo zděšení až už to nedokázala snést. Obrátila se a chtěla utéct z laboratoře. Profesor ji v tom ale zdravou rukou zabránil. Sevřel ji v náručí.

„Slečno Kristýno, povězte mi, co jste právě viděla.“

Kristě se začaly řinout z tváří slzy. „Plyn, který jsme vyvinuli, zabil Toninovi potkany,“ zašeptala.

„Takže jsme podle vás zrůdy. Nepřemýšlela jste nad tím, že takový plyn, správně použitý samozřejmě, by mohl zachránit spousty životů?“ nahodil profesor.

„Antonio, pusťte digestoř a odsajte náš plyn. Ludwigu přineste židli pro Kristýnu. Johane, v zadní zásuvce mám koňak, nalijte nám všem,“ zaúkoloval pak své asistenty a prolomil kouzlo, které je poutalo k podlaze.

„Takže jsme otrávili 4 potkany. V mnoha zemích by měli z takového objevu radost. Potkani přenášejí nemoci a ničí, nač narazí. Nemyslíte?“ zeptal se profesor svých asistentů a zatočil sklenkou v ruce. Nikdo mu ale neodpověděl. Všichni jen dutě zírali na své sklenice. Tušili, že by se plyn dal použit nejen na potkany.

„Otázka ale je, jsou-li skutečně mrtví,“ nahodil profesor „Antonio, zkontrolujte prosím svá zvířata. Teď už by to mělo být bezpečné.“ Když se asistent dotkl prvního zvířete, ucukl.

„Není mrtvý, spí.“

„Pochopitelně,“ odtušil profesor. „Pokus se povedl. Jdu slavit.“ Dopil poslední doušek koňaku, otočil se na podpatku a zanechal své asistenty v dokonalém zmatku.

Krista seděla na židli a sledovala probouzející se zvířátka. Rozvažovala, jestli ještě někdy zažije radost z bádání, jen tak pro poznání samotné. Jenže bylo vůbec správně nad následky své práce nepřemýšlet?

Anonymní_hrušeň

Vabank

„Full house, pánové!“ řekl baron Newcomb se samolibým úšklebkem na tváři a vyložil karty na stůl.

Lord Debling cítil, jak mu karty, na které vsadil úplně všechno, vyklouzly z prstů a rozlétly se kolem jako suché listí prohánějící se mezi náhrobky starého hřbitova.

Tentokrát to přece mělo konečně vyjít! Pohlédl na přítele sedícího vedle něj a teprve zděšený výraz na jeho tváři ho utvrdil v tom, že právě prohrál své rodinné jmění.

„Můj právník, se za vámi staví v nejbližších dnech,“ zahlaholil hlasitě Newcomb, aby se ujistil, že ani té poslední šlapce v koutě zaplivaného hráčského doupěte neunikne to, co se právě událo.

Tohle proklaté místo mi byl čert dlužen, pomyslel si s narůstajícím vztekem někdejší majitel rozsáhlého panství.

„Láhev ginu!“ vyštěkl na okounějící obsluhu.

Když se žena v ušmudlaných šatech nerozhodně ohlédla na barmana, vztekle zavřeštěl: „Bude to?!“

„Na můj účet,“ ozval se smířlivě jeho přítel. Žena reagovala přikývnutím, ale na pohrdavém úšklebku věnovaném lordu Deblingovi si dala záležet.

„Nepotřebuji tvé milodary!“ odsekl a vymrštil se na nohy, až se židle za ním skácela. Razil si cestu ven mezi všemi těmi budižkničemy a vyřítil se na ulici zahalenou temnými stíny, kterou osvětlovaly plynové lampy.

„Á… Tady ho máme! Hvězda večera!“ ozval se hlas z hloučku mužů postávajících na chodníku.

Tahle zpráva se rozlézá rychleji než morová nákaza, pomyslel si Debling a vnitřnosti mu zkroutilo znechucení nad supy, kteří mu ještě před pár minutami byli ochotní líbat naleštěné vycházkové boty.

„Přidáte se k nám, lorde Deblingu?“ zaznělo smířlivě a v natažené ruce se zaskvěla láhev pálenky.

Aniž by se obtěžoval se zdvořilostmi, chopil se láhve a mocně si přihnul, až mu alkohol potřísnil nákrčník.

„Tomu se říká žízeň!“ zachechtal se dobrodinec a jeho kumpáni spolu s ním.

„Hele, kde se tady vzala?“ vykvikl překvapeně mladík s příliš velkým cylindrem, který mu směšně zalamoval odstávající uši.

Lodr Debling se ohlédl přes rameno do míst, kam chlapec obdivně kulil oči, a sám nemohl uvěřit tomu, co vidí.

Ve světle pouliční lampy stálo zjevení v podobě rozkošné dámy. Satén večerních šatů se měňavě leskl a bohaté lokýnky světlých vlasů byly korunovány apartním kloboučkem s krátkým závojem záhadně zakrývajícím její tvář. Nerozhodně se rozhlížela, jako by nevěděla, kterým směrem se vydat.

„Copak holubičko, zabloudila jsi?“ zahalekal jeden z podnapilých mužů.

Dáma si elegantně přizvedla dlouhou sukni, opatrně překročila louži po nedávném dešti a přistoupila k nim o pár nesmělých krůčků.

„Dobrý večer, pánové. Poradili byste mi prosím, kde bych tady mohla sehnat drožku?“ zazněl ustrašeně něžný hlas.

„Já bych tě povozil moc rád!“ odpověděl další z mužů a tím rozdmýchal chlípnou atmosféru panující na místě, kde mladá dáma v tuto hodinu neměla co pohledávat.

„Doprovodím vás, madam,“ odvětil s klidem lord Debling a hlasitě protestující muži, jako by přestali existovat.

Zamířil k ženě nerozhodně postávající na chodníku, připomínající bázlivého králíčka. Krátce se poklonil a nabídl jí rámě.

„Děkuji, pane,“ vydechla vděčně sladce vykrojenými ústy a prsa v hlubokém výstřihu se dmula s každým ustrašeným nádechem.

„Ani nevíte, jak jsem vám vděčná za vaši galantnost,“ spustila brebentění, které on vnímal jen napůl. Vyslechl si historku o tom, jak si potřebovala nedaleko něco vyřídit u dávné přítelkyně, ale na cestu zpátky se jí nepodařilo sehnat drožku.

„Půjdeme tudy,“ ukázal na protější chodník, který ústil do temné uličky.

„Jste si jistý, že je to správná cesta?“ špitla nejistě.

Sebejistě přikývl a dokonce se mu podařilo vykouzlit přesvědčivý úsměv, když odvětil: „Ta nejkratší. Chcete přece být doma co nejdříve… Tohle není vhodné místo pro mladou dámu.“

Důvěřivě stiskla jeho paži a následovala ho do temné uličky za zvuku klapání podpatků něžných střevíčků.

„Ani jsme se nestačili představit,“ snažila se vyplnit nastalou odmlku v konverzaci.

„To nebude nutné,“ odvětil.

„Ale… Chtěla bych vám poděkovat oficiální cestou…“

„Můžeš mi poděkovat hned!“ procedil mezi zuby a smýkl jí o cihlovou zeď.

Náraz jí vyrazil dech, ale nedbal na to a vrhl se na ni jako vyhladovělé zvíře. Surově přitiskl svá ústa na její a chystal se roztrhnout živůtek jejich šatů.

„Tak dost!“ pronikl mu do mozku mrazivý příkaz doprovázený tlakem ostří zabodávajícího se mu mezi žebra.

Debling strnul a pohlédl na drobnou ženu třímající ho v šachu.

„Co to…?“ začal ze sebe zaskočeně soukat větu, ale nenechala ho domluvit.

„Korzetiér vás očekává,“ oznámila, jako by měl vědět o kom to mluví, a ten tam byl ostýchavý králíček, na kterého si jen hrála. Přinutila ho ustoupit tlakem na žebra a pokynula hlavou ke vzdálenému konci uličky.

„Nemám ani vindru! Právě jsem prohrál celý svůj majetek v kartách,“ vyhrkl ve snaze přesvědčit ženu, že jí nemá co nabídnout.

„Já vím,“ odvětila temně.

Když to nebylo loupežné přepadení, tak o co té prohnané potvoře šlo? Zbýval mu už jen jeho život a mínil o něj bojovat.  Uskočil z dosahu nože a přitom cítil, jak mu čepel sklouzla po žebrech. Rozběhl se, co mu síly stačily, a strach o holý život ho hnal vpřed.

Ústí uličky měl téměř nadosah, když za ním zaznělo zarachocení, jako když do sebe zapadnou špatně promazaná ozubená kolečka. Pak už jen cítil palčivou bolest, která mu projela stehnem. Padl k zemi a se zděšením zjistil, že mu ze stehna trčí podivně zakřivený šíp.

Neměl čas přemítat o tom, jak je to vůbec možné. Zběsile pátral pohledem po útočníkovi.

Nebyl jím nikdo jiný, než protřelá žena převlečená za dámu. I na tu vzdálenost, která je dělila mohl vidět, jak si sáhla do výstřihu šatů a vytáhla odtamtud další zakřivený šíp. Hbitě ho přiložila k lučišti opatřenému podivnými zaměřovadly a pak výhružně napnula tětivu.

„Nenuťte mě znovu vystřelit. Zatím nemám úplně pod kontrolou tenhle nový zaměřovací mechanizmus a šípy ve tvaru kostice si občas dělají co chtějí,“ utrousila, jako by vedla zdvořilou konverzaci nad šálkem čaje a ne mu vyhrožovala smrtí.

„Co po mě chcete?“ vyštěkl hystericky a neměl odvahu se hnout.

„Ach, náš odvoz dorazil právě včas,“ oznámila na adresu kočáru, který zatarasil únikovou cestu.

Z kozlíku seskočil podivný hromotluk, až kočár pod jeho váhou zasténal.

„Madam, šikla by se vám pomoc?“ zazněl úslužně chrčivý hlas.

„Lordu Deblingovi, se stala malá nehoda. Pomoz mu do kočáru.“

„Todlenc se pánovi líbit nebude,“ kroutil hromotluk nespokojeně hlavou a přehodil si přes rameno protestujícího lorda, kterému z rány prýštila krev.

„Sám si o to řekl,“ odvětila žena lakonicky.

„Kam mě to chcete odvézt? Budou mě hledat!“ zavřeštěl z posledních sil lord Debling a zapřel se paží do dveří kočáru. Nebylo mu to však nic platné. Hromotlukova mechanická ruka uchopila jeho paži v drtivém sevření a bez milosti ji vypáčila.

„Hlupáčku… Nikdo vás hledat nebude. Právě před chvílí vás spatřil svědek, jak jste se skokem do Temže rozhodl ukončit svůj zkrachovalý život. Ale nebojte se nic, vaše tělo dobře poslouží vědeckým účelům,“ zaševelila žena.

Děsuplný křik lorda Deblinga přehlušila rachotící kola kočáru mizejícího v temných uličkách Londýna.

Anonymní_jabloň

Hron do toho!

(“Hold” českému donu Quijotovi Jakubu Hronovi Metánovskému)

„Milí moji bažáci,“ řekl profesor Hron a školní inspektor Kastner okamžitě zbystřil, „v minulých hodinách probírali jsme gramatické pády řeči naší rodné, milené; a pro lepší jejich zapamatování, seznámím vás nyní s důmyslnými novonázvy těchto pádů, mnou – pro vás – vynaleznuvšími.“

Inspektor Kastner si otřel pot s čela a pan profesor pokračoval:

„Pád prvý – zovák nebo též zovec, pád zovitý. Taktéž jmenovák, ježto jím předmět pojmenován a nazýván jest. Zkráceně zvák, zvoch.

Pád druhý – jenž odpovědí na otázku koho, čeho bývá. Proto čehákem lze jej nazvati, rovněž i plodákem. Koho, čeho plodem jest předmět rozmluvy?

Pád třetí – djaník. Komu, čemu dáno jest? Pád je dajivý, dajec, dajoch, jinak též řečený čemák.“

„Pane profesore,“ řekl tiše a téměř nesměle inspektor Kastner, „mohl bych si s vámi promluvit? Myslím o samotě.“

„Nó, prosím, prosím,“ svolil blahosklonně učitel, i když pranic nechápal toto hloupé vyrušení v polovině jeho tak zajímavého a poučného výkladu.

„Není to tak dávno,“ začal inspektor, když se ocitli před nuznou vesnickou školou, „kdy se v našem mocnářství stal český jazyk jazykem úředním, a to jistě jen díky neskonalé moudrosti a lásce našeho mocnáře,“ přičemž bezděky pohlédl k nebi.

Profesor Hron taktéž pozvedl zraky vzhůru, ale tvářil se dosti nechápavě a až popuzeně. „Nevím, kterého mocnáře máte na mysli, ale jsou jistě mocnáři a Mocnáři! A jedná-li se o toho, který laskavě povolil Čechům česky mluviti, neučinil tak z přemíry lásky, ale jen proto, že mu teče do bot!“

„Pane profesore!“ zhrozil se inspektor. „To už je přímo rebélie!“

„Pane inspektore! Nesnažím se o nic víc ani míň než o obrodu naší řeči, která ji nanejvýš žádá po všech těch letech germanizace.“

„Nemám nic proti obrodě,“ pokračoval opět klidně inspektor, „ale ta dítka mají jistě plno práce s tím, aby si řádně osvojila probíranou látku, a vy jim k tomu ještě přidáváte tu svoji… obrodu.“

„Pane inspektore, čili školpozorováku! Jste-li toho názoru, že moje žáky, čili bažáky, dokážete lépe vyučovati nežli já, jejich učitel, čili zpyták, pak jsem tu již zbytečný,“ řekl profesor Hron; zašel si do školy už jen pro svůj atmosférický cylindr – což byl jeden z jeho poťouchlých vynálezů – a hrdě odkráčel.

Inspektor Kastner jej ještě hodnou chvíli sledoval a pořád si nebyl jist, sní-li či bdí. Ostatně všechny kolemjdoucí nutil k přemýšlení profesorův atmosférický klobouk, čili hronoid, který měl údajně svého nositele chránit před atmosférickým tlakem, což mnozí zpochybňovali neskrývaným posměchem; a to už jen proto, že na první pohled se klobouk vyznačoval zcela jinou „vymožeností“, totiž nevzhledným a, podle jeho majitele, praktickým okapem.

Profesor se ubíral pozvolna k domovu a krásný letní den mu poněkud zvedl náladu, kterou mu tak zhatil školpozorovák Kastner a taky, s tím související neblahá předtucha vyhazovu.

Šel kolem polí, kde byly zrovna žně v plném proudu. Fascinován se zastavil a pozoroval opálené a zdravě zpocené žence, až ho jeden z nich oslovil: „Pozdrav pámbů, pane učiteli, jdete nám pomoci?“

„Ach,“ zasmál se profesor, „jenom toho po mně nežádejte! Kosa byla by v mých rukou nástrojem velice nebezpečným! Ale tím spíše nevycházím z údivu. Je to přece krása, ba přímo zázrak, jak formujete přírodu, která se vám tak mírně poddává jako milka svému milci.“

Lidé kroutili hlavami a občas některý volal i pánaboha, ale to profesor neviděl a neslyšel.

„Při své práci,“ pokračoval učitel, „zřejmě ani nepřemýšlíte o tom, jaký je to všechno zázrak a že snad není většího uměleckého díla nad zrnko pšenice, stéblo trávy či obyčejnou kapku vody! No, co si o tom myslíte? Přece ani vám, sprostnému lidu, nemohou býti lhostejné podobné otázky. Vždyť i vy občas pozvednete ve velikém údivu zraky k obloze, odlišujíce se tak od divoké zvěře.“

Rolníci neměli kdy filozofovat, čekalo je ještě hodně práce. Profesor je chtěl i uplatit, aby s ním diskutovali, ale to si vybral tu nejméně vhodnou dobu. Musel odejít bez ukojení svého diskutérského chtíče; a možná zahořkl zase o něco víc, ale to už nebyl problém nikoho jiného na tomto divuplném světě než jenom jeho.

Když došel profesor domů, napil se jen trochu vody, vzal žebřík a šel zase ven.

„Á, pan profesor se jde kochat,“ říkali si lidé, kteří jej dobře znali a věděli, že profesor za pomoci svého žebříku vylézá do korun stromů, kde v chládku odpočívá, dumá a s nemalým pohnutím pozoruje krajinu. A je nabíledni, že právě v korunách stromů přicházely k němu myšlenky, které pak přetavil do svého celoživotního filozofického díla Nedorozumění s rozumem; je nanejvýš pravděpodobné, že ve větvích vymýšlel svá nová česká slova a obraty jako třeba pohlavní pokrytec, což měl být klobouk; pohovce pak říkal hovník; anebo jablečnému štrůdlu zase jablečné svinstvo. V koruně některé té lípy možná přišel i na svůj buňát nekotitelný, čili nepřevrhnutelný kalamář, který jako jediný jeho vynález došel svého času uplatnění. V lůně přírody zřejmě docházel jediné útěchy, když se mu nepodařilo dostudovat medicínu (to byl již „důchodce“ a byl tak vlastně průkopníkem univerzit třetího věku). Propadl z patologie – a profesorům se moc nezamlouval ani pro své zlepšováky, které vymýšlel i zde. Byla to kupříkladu narkóza hudbou či pitevní dmuchadlo, o kterém se vlastně už nic neví – možná naštěstí.

Domů přišel profesor až navečer. Po skromném jídle, sestávajícím z chleba a mléka, se náš asketa usadil do své oblíbené sesle, která mu byla tím spíše milou, neboť neušla jeho zlepšovatelské vášni. Pomocí kladky se pan učitel vytahoval až ke stropu, kde takto vysedával – prý ve větším teple – ale snad mu tento jeho posed nahrazoval koruny milovaných stromů, které nejspíše jen nerad opouštěl.

Stmívalo se již a pan profesor se chystal ke spánku. Dnes ve svém zlepšování zašel zas o krůček dál a vytáhl se ke stropu i s celou postelí.

Noc byla vlahá a jasná. Myriády hvězd blikotaly na nebi a stejný počet cvrčků hudlal svou věčnou symfonii v trávě.

A tu se najednou ozvala strašná rána…

Dodnes se vedou spory, byla-li to pouze nešťastná náhoda – anebo nebyla. Každopádně z profesorovy postele zůstaly jen třísky a z profesora pouze jeho fyzická schrána. Profesor Hron sice nebyl věřící, ale kdoví, jestli jeho duše – abychom to nazvali takto nevědecky – nevysedává dál a navěky v korunách milovaných lip, dubů či habrů.

Anonymní_javor

Poháněna parou

You’re never gonna get away!
[jů nevr gona get evej]
Nikdy se nedostaneš pryč!

Mechanické hodinky ukazovali tři čtvrtě na dvanáct a stanicí se ozvalo zvuk píšťaly.  Jejich neposedné tikání udávalo rytmus, do kterého z vozy vystoupila jedna nenápadná dívka s obřím kufrem v rukách. Matně se podívala na hodinky, načež se nejen s povzdechem – ale i úsměvem na tváři – vydala směrem k centru. Nebýt by jejího cylindru na němž se točila kolečka, asi by se jí nikdo z cesty nevyhnul. Její výška ni hlas, snažící se postavit světu dospělých nebyly nejvhodnější přednosti.

“Pardon, oh, pardon– j-já potřebuji projít! Děkuji, heh, děkuji, tak.. tak..” prodrala se skrze skupinu vysokých gentlemanů laděných v hnědých kostýmech a následných učmouděných strojvedoucích za nimi. A když se tohle povedlo, upravila si límec své košile, utáhla kulaté brýle se zlatými gravírovanými okraji a nasála okolní páru. Tedy, dokud nezačala kašlat.

Až v onen moment byla vytáhnuta z oné fantastické atmosféry starých novin, pojednávající o tomhle městě. Jak jest jeho velikost velkolepá, továrny a jejich komíny sahajících do výšin oblaků a ono ne. Protože obloha byla šedá. Lidé kolem měli naspěch, nikdo se nezdál být tak usměvavý jak se psalo. A že prý hudba vyhrává ulicemi? Vyjíma ruchu toho moc kolem na slyšení nebylo.

“No… kde začneme?” rukou nahmatala svou náprsní kapsu a vytáhla pokrčený papír s adresou a jménem muže, toho nejlepšího, z řad vynálezců.

“Takže tudy– ne, nebo tudy?” zmateně se otočila kolem své osy na jednu i druhou stranu a poté co se její hlava začala točit, balanc ji málem složil vedle kufru. Po chvíli nešikovné motoriky se podívala směrem k jednomu z procházejících a optala se.

“Kudy k panu Charltonovy?” nad otázkou se zastavila mladá žena s neposedným dítětem vedle sebe.

“Komu? Promiň dítě, ale žádného pana Charlestona neznám, nemyslíš ten tanec? Uh? Hej, pojď sem ty darebáku!” a tak žena zmizela za dítětem.

“Charltonovy… a mně je… sedmnáct.” opět si povzdechla a rozhlédla se kolem. Samotná se vedla a ztrácela ulicemi, sem tam se zastavila aby vzhlédla k kolemjdoucím, kteří ji ignorovali, ale ona byla zvyklá. Jakmile se dostala na roh ulice, což trvalo hodinu či dvě, její tělo si zachtělo přestávky. Otočila se za názvem jedné kavárny a vešla dovnitř.

Kavárna Steam neměla moc návštěvníků, ale vůně přivezených čajů a kávových bobů se rozléhala kolem i bez nich. Po usednutí na dřevěnou židli, starou a skřípavou, by se jeden cítil nervozně. Ale ne ona,  ona prostě seděla a přemýšlela co si objednat.

“Čaj nebo káva, dítě?” ozvalo se jejím směrem.

“Čaj, prosím.”

Hrnek s čajem k ní doputoval na malém vláčku, který projížděl kolem celé kavárny. Taková vychytávka ji překvapila a jakmile se ozvala píšťala předtím, než se vlak zastavil, zasmála se. Opatrně si vzala čaj, poděkovala a sledovala vlak odjet zpět do kuchyně odkud přijel.

“To je úžasné! To je Vaše práce?” optala se servírky. Na její otázku neodpověděla hned, ale její záporné zakýváni naznačilo, že s tím nemá co dočinění. Aby však to malé dítě nenechala napjaté, ke svým slovům dodala.

“Mého otce, ale ten se za své práce už nestaví. Nechce aby jeho díla byla patentována někým jiným ani aby naše jméno prošlo zkázou. Jako kdyby starý Charlton někdy něco mohl něco pokazit…” povzdechla si za barem a očima přejížděla pult. Jméno Charlton zprvu žádnou reakci nespustilo, doku si celou větu nepřehrála opět v hlavě. Ihned vyskočila na nohy, načež s euforií přiběhla blíže k baru.
“Mohu ho prosím vidět? Prosím! Je to důležité! Přišla jsem pro něj pracovat!”

“Pracovat?” ozval se pevný hlas ve dveřích. Kroky muže nebyly ani slyšet, natož aby se dala zaznamenat jeho přítomnost jen v mžiku. Oči vědce si dívku prohlédly, nejdříve pečlivě, poté ještě pečlivě a nakonec se jen přesunuly mimo.

“Pane Charltone! Jsem Euridice Blofield, můj otec a vy–”

“Šestnáct let zpět jsme publikovali společný patent, osmnáct let zpět to bylo otevření společné dílny. Celkem jsem s ním vynalezl přes čtyřicet součástek do vzducholodí a vlaků, dalších třicet patentů jsou vynálezy. Pět výher a dvě cesty kolem světa. Já vím. Ty jsi jeho dcera kvůli které se rozhodl odejít.” byl stručný.

“A–ano! Hodně jsem o Vás slyšela! Chtěla  bych pro Vás pracovat!”
            “Nejsem už vědec.” muž se pomalu otočil na noze a odcházel zpět ke schodům. “A ty na vědkyni nemáš páru.” a to bylo dost. To, že byla malá věděla. Že její brýle bývaly umazané a vlasy rozcuchané taktéž. Ale že neměla páru? Lež! Ona měla páry více než–li lokomotiva sama. Rychle se přesunula blíže a následovala starce po schodech.

“Rodiče se mě možná zbavili tímhle výletem za Vámi, všechny ty řeči že nic nezmůžu a nedokážu stále bolí, ale páru – páru! Tu určitě mám!” jistota jí hrála v hlase.“Páru, nějaké to štěstí a odhodlanost. To určitě mám. A to vše mě pohání k tomu, abych se stala vědkyní! Táta mě nikdy nic nenaučil, jen jeho dopisy Vám. Máma říká, že jsem ušmudlaná, ale tak to má být! Vím, jaký olej použít pro malé předměty jako radiovlnový kompas tak, aby uvolnil zaseknuté šrouby a nic nezničil!”

            “Co to říkáš? Vše co řekneš, to velcí vědci umí již z dětských let!”

“Ale já jsem dítě!” odvětila.

            “Mladších let.”
“Opravit kolo?” nedala se a začala argumentovat, to ale nevěděla, že byl na tyto náhlé otázky a proti argumenty připraven.

“Ano.”

“Sestrojit poslepu kovové hodinky?”

“Rozebrat i sestrojit.”

“A co takhle přesunout signál z jednoho konce měděného proutku na druhý, zatímco osoba na začátku stojí na jedné noze, je slepá a nemá cit v rukou, proto se musí signál naučit vnímat jiným smyslem?”

“To jsi si teď vymyslela.” Charlton
“Ano!” odmlčela se, ale poté začala žadonit. “Cesta sem trvala skoro dva dny. Našla jsem Vás sice náhodou, ale z deníků a dopisů jsem se dočetla o Vašich vynálezech tolik! Chci dokázat rodičům, že moje radost z olejů, šroubů a matic není jen nepotřebná!”
            Byly dny, kdy Euridice po škole zůstala s hlavou v knihách a tajne snila, že by se její rodiče přišli podívat na soutěž mladých vědců. Nikdy ji nepodpořili, neměli ji co říct ni za co poblahopřát. Nikdy sice nevyhrála, ale soutěž milovala. Milovala unášet se nápady, které byly banální a nepotřebné pro každodenní život. Každý měl za sebou hlubší myšlenku. Zaujmout její rodiče.

“Možná by to mohla zkusit…” ozvala se za pultem dcera Charltona. Stačil jeden pohled, který připomínal její vlastní matku. Charlton se podíval na Euridice a zamyslel se. Mladá dívka, která se chce prosadit? Dcera jeho starého parťáka, který s ní ani netráví čas? Byl zamyšlen, ale poté co se opět podíval na dceru, povzdechl si.

“Jeden patent. Ukaž mi jeden patent a já rozhodnu, jestli tě přijmout či ne.”

Anonymní_kukačka

Králova ohnivá vzducholoď

V tom zatraceným hradě žiju přesně sedmnáct let a tři sta šedesát čtyři dní a dnes je to poprvé, co jsem se v noci rozhodl vyplížit ven.

Opatrně sestupuju dolů z věže po vystouplých kamenech, mám pocit jako kdyby to, že vyčnívají nebyla tak úplně náhoda.

Jako by někdo tušil, že z tohohle místa budu někdy potřebovat utéct.

Možná to byl táta.

Už je to přes rok a půl co umřel a já ještě ani nenavštívil jeho hrob. Není to tak že bych nechtěl, ale máma a všichni na zámku s tím nesouhlasili.

Táta byl podle nich šílený vědec a za svou smrt si mohl sám a proto pro něj nesmíme truchlit.

To je taky jeden z důvodů, proč táta není pohřbený na našem královském hřbitově, ale o pár ulic dál na veřejném.

Tátovi by to nevadilo, vždycky říkal že se sem nehodí. Že se sem nehodím ani já.

Přes hlavu si přetáhnu kápi svého pláště a jdu naproti deštivé noci.

Veřejný hřbitov vypadá úplně jinak, než ten královský. Všude kolem je tma, žádné svíčky, jména. Jen kříže.

Tátův hrob určitě označili.

Museli.

Byl to král.

Na cestu si svitím malou svítilnou – mimochodem tátův vynález – říkali jsme ji světluška

Je tak malá, ale přesto dokáže člověku ukázat cestu i v té nejtemnější tmě.

Opatrně obcházím všechny hroby, když v tom zvuky deště a nočních ptáků prolomí hluboký hlas.

Ani se nenaděju a najednou se schovávám ve křoví. Světlušku mám přitisknutou na hrudi.

,,Nechápu že jsi sem vůbec nakráčela!“ Zaburácí mužský hlas.

Najednou se rozsvítí lampa blízko chodníku, světlo je slabé, ale už vidím skupinku, která není zas tak daleko, jak jsem si původně myslel.

Ztěžka polknu.

,,Tak promiň, netušila jsem, že vás malé nedorozumění urazí chlapci.“ Řekne jedna ze čtyř postav a sundá si kápi.

JE TO HOLKA?!

Dlouhé černé vlasy si přehodí přes rameno. Není jako holky ze zámku, které znám. Nevadí ji déšť.

V ruce si pohrává s dýkou.

Opravdu není jako dívky, které znám.

,,Laro schovej to. Nestojíme o problémy.“ Zabručí další mužský hlas.

,,S vámi je teda nuda.“ prohodí dívka.

Ta holka je šílená.

,,Jde o ty tvoje úžasné zlepšováky.“ Zavrčí další z nich. ,,Nikdy nefungují tak, jak mají.“ Přidá se další.

,,Možná to není chyba těch vynálezů. Možná jste prostě jen moc hloupí.“ Zazubí se dívka a zatočí dýkou v ruce.

,,Opatrně Laro, opatrně.“ Zavrčí opět ten nejvyšší z nich a než se naděju drží dívku pod krkem.

Ztěžka polknu.

Měl bych ji pomoct? Meč jsem nikdy nedržel v ruce.

Ale dřív, než se stihnu rozmyslet, dívku pustí.

Myslel jsem si, že sotva ji pustí dá se na útěk.

Ale ona se tomu muži podívá zpříma do očí a ušklíbne se.

Mokré vlasy schová do černé kápi a otočí se k odchodu.

,,Zkusím to do příště dát do pořádku.“ Prohodí a ztratí se ve tmě.

,,Je to tvoje poslední šance Laro, další nedostaneš.“ Zavrčí muži za ní. Ale to už je dávno pryč.

,,Jestli vynalézáš, měl bych pro tebe nabídku.“ Zašeptám do tmy.

Oči ji zasvítí.

,,Čekala jsem, že v královském sklepě budou alespoň nějaké myši, ale tady není ani zatracené smítko prachu.“ Řekne Lara sotva vejdeme dovnitř.

,,To víš, tady má každá místnost svou uklízečku.“

,,No jasně, princátko.“ Ušklíbne se a zavře za sebou dveře.

Její poznámka by mě měla urazit. Podle naší etikety rozhodně, ale ona se na mě usmívá, jako by se nic nestalo, popadne mě za ruku a táhne za sebou.

,,Paní!“ Vyhrkne Lara sotva se před námi ukáže tátova havarovaná vzducholoď. Je schovaná velkými plachtami, protože všichni v království by na ni nejraději zapomněli. Kdybych tehdy na mámu nenaléhal, nejspíš by ji nechala spálit jako všechno ostatní, co po tátovi zůstalo.

S Larou společně sundáme všechny plachty a loď si prohlédneme. Na spoustě místech je ohořelá.

,,Hele Laro, omlouvám se, asi to byl hloupý nápad-“

,,Tvůj táta byl vážně génius.“

Ztuhnu. Můj táta? Génius? Ne šílený vynálezce? Šílený král?

Chvíli mám pocit, že si semnou Lara zase hraje, ale její oči svítí nadšením, když se divá na tu ohořelou loď před námi.

,,Nikdo dosud nedokázal takový stroj dát vůbec dohromady. To že se něco pokazilo, neznamená že to byl špatný vynálezce.“

Je to poprvé co slyším milá slova na svého otce. A říká je dívka, která ani nepochází od nás z království.

,,Dáme se do práce!“ A najednou mám pocit, že to zvládneme, protože už nejsem sám kdo tomu věří.

Následující týdny jsou více než náročné. S Larou jsme dali dohromady nespočet návrhů, jak vzducholoď opravit, ale žádný z nich neřešil závadu kvůli které loď posledně havarovala.

Nechci způsobit další katastrofu.

Mám to! Mám to!“ Lara rozrazí dveře, tak silně, že málem vypadnout z pantů.

Leknutím zvednu hlavu od pracovního stolu.

Lara má rozcuchané vlasy, obrovské kruhy pod očima a na kápi flek od nějakého jídla?

,,Vypadáš strašně.“ Vyletí ze mě a hned sekundu potom, bych si to přál vzít zpět.

,,Tak pardon princátko, nejsem princezna ze zámku, jsem vynálezce.“ Popadne mě za ruku a táhne k vzducholodi.

,,Řekneš mi teda, co tak úžasného si dala dohromady?“

,,Už jsem se bála, že se nezeptáš. Podá mi malou kulatou věc.

Zmateně zamrkám. ,,Co to má být?“

,,Zakomponuj ji do vzducholodi a uvidíš.“ Ušklíbne se. Oči ji září vzrušením.

Chvíli trvá, než dám všechny ty spoje dohromady, ale z nějakého důvodu tam ta malá věcička pasuje, jako kdyby tam celou dobu patřila.

Obrovský stroj před námi zapřede jako kočka.

Tentokrát se neubráním úsměvu.

,,Dokázali jsme to tati.“ zašeptám.

O týden později se s Larou účastníme přehlídky vynálezů.

Paní před námi prezentuje zbraň, která sama doplňuje náboje. Když se jeden z nábojů zasekne a exponát se vznítí, odvedou ji z podia.

,,Doufám, že nedopadneme stejně.“ Zavtipkuju, ale trochu se bojím.

,,Začínáš se učit.“ Zazubí se Lara.

Náš vynález je na řadě.

,,Přichází poslední vynález tohoto ročníku, jedná se o parní vzducholoď!“

Všichni v publiku jásají nadšením. Pár lidí v publiku si nasadí na oči přibližovací čočky, aby vše pořádně viděli.

,,Tento exponát pochází od syna krále Edwarda.“ Atmosféra je najednou z vteřiny na vteřinu úplně odlišná. Dav si začne šeptat, někteří lidé začínají odcházet.

Zatnu ruce v pěst. Nevěří mi. Lara mi stiskne ruku.

,,To, že se to tehdy králi Edwardovi nepovedlo, neznamená, že se nemůžeme posunout vpřed!

Copak nesníte o tom, že nás tahle obrovská kráska bude jednou přepravovat z místa na místo rychlostí o které se vám ani nesnilo?“

Davem se ozve další šepot a pochyby, ale většina lidí se vrátí zpátky na své místo.

,,Loď je připravena ke startu.“ Prohlásí a dav utichne.

A najednou naše loď stoupá k obloze. Jde ji to podstatně rychleji, než jsem očekával, to mě na malý zlomek sekundy vyděsí, protože si vzpomenu na událost před pár lety.

Oheň. Vyděšený dav. Křik. Spoustu zraněných.

Lara mi opět stiskne ruku.

Loď se najednou rozsvítí. Ale nejsou to plameny. Je to spousta malých světlušek, které jsou rozmístěny po okrajích lodě.

Dav nadšeně zajásá.

,,Jak jsi-?“ Vykoktám ze sebe.

,,Ztratil jsi jednu tu noc na hřbitově. Tak mě napadlo, že by to nemusel být špatný nápad spojit dva vynálezy tvého táty v jeden.“

,,Je to skvělý nápad.“ Věřím, že i táta tam nahoře ty světla vidí.

Že je tohle nový začátek.

Nejen pro vzducholodní dopravu. Ale i pro náš svět.

Anonymní_lípa

Tajemství naší hory 

„Já se strašně bojím, Vojto, strašně moc!“ Madla si otřela uslzené oči a přitiskla se ke svému snoubenci. „Viď, že tady neumřeme, prosím, slib mi to!“

Vojta vzdychl a mlčky přikývl. Nebyl si jistý vůbec ničím a hlavně ne tím, že se živí a zdraví dostanou zpátky na svět z horských hlubin. „Naše hora není zlá, Madlenko, přece vedle ní žijeme celý život. Zkus spát, ráno určitě dokážeme utéct. Najdeme cestu ven. Musíme!“

Ven odkud? Ven ze záhadné ocelové klece, do které se s Madlou dostali. Nekonečné bezedné klece plné ocelových plošin, železných stěn a zvláštních malých svítících skleněných hrušek. Pochodeň schovaná v malinkém skle, co to je?

Vojtěch, syn místního kováře, se topil v hrozné noční můře. Ještě dopoledne pomáhal otci s okováním bujného Ogroha a teď? Teď trčí hluboko v hoře, uvězněn tajemnou hrůzu budící bytostí.

Pozdě odpoledne si vyšel se svou nejmilejší Madlou na malý výlet na místní kopec. Naši horu, jak byl místní veliký kopec už od věků nazýván, znal více než své boty. Ty se čas od času mění, hora zůstává. Byl červen a dokonce i ve strohých podmínkách se červenaly jahody. „Dáš si ještě jednu? Koukej, tam jich je hned několik, Madlo, a jedna hezčí než druhá. Jen se tady musím trochu zapřít…“

„Vojto, nelez tam, to už je moc příkré, neriskuj!“

„Neboj, tohle nic není. A hele, jestli chceš, klidně mě chyť za ruku, abys mě jistila.  Jen se natáhnu, tak, a ještě… ještě kousek…“

„Vojto, já se bojím, nech toho!“

„Neblázni, už ty jahody skoro mám! Ještě… a… a… ááááááááááááááá!“

Ten pád byl hrozivý. Vojta i Madla se neskutáleli z kopce dolů, ale zřítili se hluboko do tajemné skalní prolákliny. Že ten hrozivý pád oba bez úhony přežili, nebyl jen zázrak, ale i obrovské štěstí. Spadli totiž přímo do zvláštní obrovské kádě s vodou. S teplou vodou!

„Pro parní rány boží, který opovážlivec zabírá místo pro mé Myrmidony!“ zaburácel nad topícími se nešťastníky hluboký hlas a za okamžik se oba ocitli, mokří jako oblázky na říčním dnu, vedle hluboké kádě. „Který čert vás poslal! Bratr?““

Byl to strašlivý zjev. Bytost, která nad nimi stála jako bůh nejtemnější pomsty, byla celá černá, měla obří knír, hrozivou přilbu a hodně nasupený výraz. „Mluvte, než vás rozdrtím!“ Zvláštní bylo, že hlas toho strašlivého stvoření nevycházel z úst, ale z hrudi, z podivné malé černé bedýnky.

„My prosím bratra nemáme, ani jeden z nás…“ pípl ustrašeně, ale přesto odhodlaně Vojta. „My máme jen sebe vzájemně…“

„Kdo tady mluví o vašem bratrovi? Můj bratr je ten zrádce, on nás chce zaprodat tomu lživému císaři Františku prvnímu!“

Teď se překvapivě ozvala Madla: „Ten už je prosím dva léta mrtev, teď vládne Ferdinand!“

„To je jedno, všichni jsou to lživá cháska. Mám vás utopit nebo spálit v kotli?“ Z bytosti šel opravdu strach.

„Proč nás chcete zabít? A kdo jste?““ vykřikl zoufale Vojta.

„Zabít vás?“ Bytost zvláštně zachrčela. „Proč? Proč bych to hned teď dělal? A kdo jsem? Říkejte mi třeba… třeba… třeba Áres!“ Ještě chvíli pouštěl na oba nešťastníky hrůzu a pak, náhle zcela klidně, řekl: „Blíží se noc. Budete spát tam nahoře, na plošinách, a ráno rozhodnu, jaký strašlivý osud vás čeká. Nějaké otázky?“

Madla vzlykla a něco Vojtovi pošeptala do ucha.

„Žádné tajnosti!“ houkla nahlas mužova hruď. „Chcete se na něco zeptat?“

„Ano,“ pípla vyděšená Madla. „Co jsou to ti… ti Myrmidoni?“

Áres se chrčivě rozesmál. „Myrmidoni jsou nádherné parní stroje, které tady vyrábíme. Stroje, které se, krásně sestrojené a ještě žhavé, zchlazují v kádi. Ano, v té, kterou jste jim tak nehorázně zabrali. Byli to válečníci v dávném Řecku a budou to válečníci i teď. Strašliví válečníci!“ Odmlčel se a pak se vší silou zakřičel: „Chcete je vidět? Otočte se!“

Vojta s Madlou se vylekaně otočili a okamžitě vyjekli. V pozadí na stupínku u zdi stálo několik prapodivných figur. Byli větší než běžní lidé a hlavně – ani to nemohli být lidé, protože byli celí z kovu a z úst a nosu jim stoupala pára.

„Co to je?“ vykřikla vyděšeně Madla.

„Myrmidoni přece. Ti, kteří jednou vyjdou na povrch zemský a pak…“ Nedopověděl a mávl černou rukou někde dopředu. „Vystoupejte támhle nahoru, na nejvyšší ocelovou plošinu, a vyspěte se. Ráno rozhodnu o vašem dalším osudu. Odchod!“

Teď tedy Vojta s Madlou leželi nahoře na plošině. Objímali se, aby se vzájemně zahřáli, a snažili se usnout. Náhle někdo drsně zacpal Vojtovi i Madle ústa. „Tiše, červi, já vás jdu zachránit! Rychle, pojďte se mnou! Tak pojďte, jsem vaše jediná šance!“

Po chvíli váhání se oba snoubenci vydali za tajemným mužem. Přemáhal je strach, ale znovu našli naději. Konečně šance na přežití a na osvobození! Po nekonečných minutách trnitého stoupání nahoru, vysoko nad ocelové kobky a ocelový svět, muž najednou zašeptal: „Ještě chvíli a jsme venku. Ale než vás tam dovedu, musíte mi slíbit, že přesvědčíte císaře o tom, že mám pro něj strašlivě nebezpečné tajemství. Slibte mi to!“

Vojta s Madlou se po sobě nechápavě podívali. Oni a císař? „Promiňte,“ řekl váhavě Vojta, „my se k císaři nikdy nedostaneme. To je nemožné.“

„V tom případě vás nikam nepustím!“ zakřičel zachránce a pak zasyčel jako had: „Už dvacet let trčím s bratrem v podzemí a když jsem našel cestu ven, nemůžete mě připravit o mé vítězství! O vítězství nad tím strašným člověkem, kterému kdysi říkali genius z kovárny. To nedovolím!“

Vojta zatajil dech. Genius z kovárny? Tak přece, podle vesnických zkazek, říkali kdysi, dřív, než se on i Madla narodili, tátovu bratrovi, který se jmenoval Alois. Nebo Áres? A druhý tátův bratr, Gustav, byl pořád o mnoho kroků pozadu, záviděl a stěžoval si. Pak, jednoho bouřlivého dne, oba zmizeli a už se nikdy neobjevili.

Takže je oba tehdy spolkla naše hora.

„Proč jste oba zůstali v podzemí?“ zašeptal Vojta.

„Protože bratr byl a je blázen. Chce spasit svět a přitom ho zničí. Ty jeho vize o záchraně zubožené země, takové nesmysly. Je to megaloman a já už to nechci snášet, nechci!“

„Tak to nesnášej!“ Někde blízko zahřměl Áresův hlas. „Zůstal jsi tu se mnou dobrovolně, Gustave, bratře, měl jsi možnost odejít. A že jsi teď zatrpklý? Já nejsem tou příčinou, pořád můžeš jít. Příčinou je tvůj strach ze života tam venku, toho se ve skutečnosti děsíš!“

„Neděsím!“ Gustav se bez nejmenšího varování vyhoupl přes poslední překážku dělící podzemí od vnějšího světa a zmizel všem z očí. Navždy, jak se později ukázalo.

„Tak už mě znáte, děti,“ řekl najednou docela vlídně Áres, a neřekla to jeho hruď, ale jeho ústa. „Nelekejte se, to nejsou kouzla, jen věda. Svět mě kdysi zatratil, ale já jeho ne. Jsem uschován v hloubi naší hory, ale jen proto, abych jednou zachránil to, co lidé začnou ničit. Proto jsem vytvořil Myrmidony, i přes neustálé bratrovo sýčkování.“

„A jak poznáš, že máš lidi začít chránit?“ Madla se na Árese tázavě zadívala.

„To ještě nevím, ale jednou to poznám. Možná to bude brzy, možná až za mnoho, mnoho let. Možná už tu ani nebudu, ale naše hora to určitě pozná. Naše hora, Vojto a Madlo, naše hora Blaník!“

Anonymní_modřín

Jde o čas

Nemůžu dýchat. Nějaký muž mě zezadu škrtí velkou kovovou tyčí. Snažím se vymanit z jeho silného sevření, ale nejde to. Začínám panikařit. Mé vystrašené oči tikají sem a tam a snaží se najít cokoliv, co by ukončilo tuhle šílenost. A pak mi ten muž začne šeptat do ucha: „Lari, vzchop se a vypni ten …”. Řeč přehluší silná pára, která zasáhne mě i toho za mnou. V ten moment se s obrovským nádechem, jako kdybych lapala po dechu celou věčnost, probouzím a snažím se setřást ten nesnesitelný pocit, který mi na těle po tom snu zbyl.

S ranní kávou se Lara postaví k oknu, které ji vždy ponukne široký pohled do ulic Girlandie. Město zavěšené vysoko ve vzduchu na obrovském ozubeném kole, které ho celé podpírá. Neustále ji fascinuje, jak jsou jeho zuby vysoké a jak jsou na jeho pomalu točícím se systému závislé všechny šumící stroje a mechanismy rozptýlené po celém městě. Díky němu zde všichni existují. Nelze opomenout ani frakce, do kterých je Girlandie rozdělena. Uprostřed města je frakce nejvyšších – Mechanicus. Dominantou jsou vysoké věže, pokryté mosaznými ozubenými koly a písty. Jedná se o frakci vědců a inženýrů, kteří ovládají technologické jádro města. V laboratořích neustále pracují na nových inovacích a technologických postupech, které by Girlandii mohly přinést lepší budoucnost skrz nejmodernější vynálezy. Druhou frakcí je Disoterion – tu tvoří zejména obchodníci a různí diplomaté, kteří mají na starosti obchody ve městě, případně s ostatními vzdušnými městy v okolí. Jejich ulice lemují obchodní domy a dílny, jejichž výlohy jsou plné ozubených kol, kapesních hodinek a mechanických vynálezů. Dominantou Disoterionu jsou také vzducholodě, které přivážejí zboží z dalekých krajů a plní tak pravidelně místní tržiště. A třetí frakcí je Luminos. V Luminosu jsou ti, kteří v sobě mají dostatek sil a bojovnosti, aby ochránili Girlandii před vnějšími silami. Většina nosí brnění a mechanické zbraně, které jim dodávají speciální schopnosti. Jeho území je plné kasáren, zbrojnic a cvičišť. Kovové mosty a trubky se vinou mezi budovami, jejichž střechy jsou osázeny větrnými turbínami a kouřícími komíny. Luminos je sice na úplném okraji celého města, přesto si je Lara jistá, že má ten nejkrásnější výhled. Široký horizont a mraky, které plují nad nekonečnou krajinou. Ten výhled miluje. Je to její domov. Přesto někdy cítí, že jejím doma by mohl být i Mechanicus.

Laře nechybí bojovnost, duší je však i vědkyní. Jako rozená bojovnice trénuje každý den v místních kasárnách, ale každou volnou chvíli tráví v podzemí budovy kde žije, aby mohla tvořit nové vynálezy, které ji přichází na mysl. Její dlouhé hnědé vlasy často nosí svázané v drdolu. Nosí dlouhý kabát z tmavě hnědé kůže, lemovaný mosaznými knoflíky. Pod ním nosí vestu s jemně zlatými vzory a bílou halenku s krajkovým límcem. Kožené kalhoty má doplněné o vysoké boty se šněrováním a kovovými přezkami. Kolem pasu nosí opasek s různými nástroji a drobnými mechanickými pomůckami, které používá při svých experimentech. Na čele má usazený pár ochranných brýlí s mosaznými rámy a zelenými čočkami, do kterých si zabudovala optický zoom, který ji dokáže přiblížit jakýkoli předmět na pětkrát kratší vzdálenost. O tom ale kromě Erika nikdo neví.

S Erikem se Lara zná už od dětství. Jsou nejlepšími přáteli, kteří sdílí stejnou vášeň pro boj i vědu. Většinu svých vynálezů dali dohromady společně. Posledních pár týdnů ji však Erik přijde docela roztěkaný a čím víc se přibližují k dokončení aktuální zakázky, tím méně s ní mluví. Navíc je zvláštní, že ji tentokrát nechtěl sdělit, kdo je zadavatelem, přestože jde o sestavení docela silné magnetické jednotky, jejímž úkolem je několikanásobné rozšíření magnetického pole. I když je pro ni těžké si to přiznat, nabývá dojmu, že před ní něco tají. Proto se ho rozhodne dnes večer sledovat.

Prvně se Erik vrací svou klasikou cestou domů, ale vzápětí odbočí do hlavní ulice, která vede až do Mechanicusu. „Takže lže”, procedí Lara mezi rty. Pronásleduje ho až do centra Girlandie, kde vstoupí do jedné z vysokých věží. Vyčkává venku na ulici a sleduje, kde se v okně mihne jeho postava. Za nedlouho vidí Erika, jak předává vytvořenou magnetickou jednotku neznámému muži. Využívá svých mosazných brýlí, aby si toho muže přiblížila. Zatají se jí dech. „Vždyť to je přece Dr. Stinch. Obávaný vědec, jehož úmysly nejsou nikdy ve prospěch Girlandie.” Začíná to vše rychle do sebe zapadat. To Stinch požádal Erika o sestavení magnetické jednotky. To on má v plánu využít potenciální sílu rozšířeného magnetického pole, která může mít ve špatných rukou nedozírné následky. Lara se rozhodne okamžitě jednat.

Oba přepadává v místnosti v momentě, kdy Stinch řve u neznámého mechanického stroje na Erika ohledně nutnosti dokončení „jejich” vynálezu. Erik se na Laru šokovaně zadívá. Ta v sobě nedokáže to velké zklamání předstírat. „Eriku, co to má znamenat?” Kouká na ni, beze slov. Jen kroutí hlavou a pak dodá, že to není tak, jak to vypadá. „Laro, rád vás konečně poznávám”, vloží se do toho Stinch. „Erik mi líčil, jak jste neskutečně nadaná a jak byste si zasloužila žít v Mechanicusu.” Zatímco k Laře promlouvá, vkládá jednotku do svého přístroje. „Ráda bych věděla, o co tady jde, Eriku?”, znovu se na něj obrátí. Než se však Erik chytne slova, Stinch ji vylíčí, že díky jednotce a stroji, který vynalezl, má nyní v rukou celou budoucnost Girlandie. Dokáže totiž vyvinout tak obrovskou magnetickou sílu, že dokáže narušit točivou sílu mocného ozubeného kola, na kterém celá Girlandie stojí. A tento šílený plán mu najednou dává tu největší moc.

Lara se neudrží a vrhne se na Stinche, který se právě chystá aktivovat přístroj. „To nedovolím!” křičí a snaží se ho vytrhnout z jeho pozice. V tom okamžiku Erik vpadne mezi ně.„Laro, prosím, poslouchej mě!” Lara se zarazí, stále ale nedovolí Stinchovi přístroj aktivovat. „Dobře, mluv!” přikáže mu. Erik zhluboka vzdychne. „Stinch mě vydíral. Věděl o tobě, o tvých schopnostech. Vyhrožoval, že ti ublíží. Neměl jsem na vybranou.” Stinch se na Erika zlostně podívá. „Tos měl radši držet jazyk za zuby, chlapče,” zasyčí. Erik pokračuje: „Měl jsem plán, jak ho zastavit. Chtěl jsem tě ochránit. Jen jsem potřeboval čas.” Lara se na Erika dívá se směsicí vzteku a zmatku. Nakonec však ze sebe jen vydá: „Musíme přístroj zničit, než ho aktivuje.” Stinch se zasměje. „Myslíte, že mě můžete zastavit? Jsem příliš blízko svého cíle.” Lara přemýšlí rychle. „Eriku, musíme přístroj přetížit. Pokud nastavíme magnetickou jednotku na maximum, přístroj se rozpadne sám.” Erik přikývne. Obrátí se ke konzoli přístroje a začne rychle nastavovat parametry. Stinch se ho snaží zastavit, ale v posledním okamžiku se Erik otočí a zakřičí na Laru „Teď, schovej se.” Přístroj začne bzučet a vibrovat, světla začnou blikat a v místnosti se začne hromadit elektřina. Stinch křičí, ale je příliš pozdě. Přístroj se přetíží a exploduje. Lara a Erik jsou odhozeni, ale přežijí. Stinch leží bezvládně na zemi, přístroj je zničen. Lara se ztěžka postaví a podívá se na Erika. „Proč jsi mi to neřekl dřív?” Erik se pomalu zvedne. „Chtěl jsem tě chránit. Ale už vím, že to byla chyba. Odpustíš mi?” Lara se na chvíli zamyslí, pak přikývne. „Možná. Ale bude to chtít čas.”

Anonymní_třešeň

Revanš létajícího doutníku

Konečně jsme si mohly na chvíli oddechnout. Start proběhl tak jak měl a podle povětrnostních map se naše vzducholoď nemusela bát žádných velkých nesnází. Zahýbala jsem prsty v obrovských tuhých rukavicích a na nose jsem si posunula kulaté brýle zajištěné koženými páskami. Můj pohled se stočil k Adalbertině, která rozčepýřená a zachumlaná v ušmudlaném kabátu kontrolovala stav vodní zátěže na zádi stroje. Nebyl na nás zrovna dvakrát hezký pohled. Tady však společenské normy neplatily. Těsný živůtek, sukně podložená řadou spodniček, šátky a vějířky nás možná čekají dole, stejně jako práva žen přibližující se právům prasat pobíhajících na dvorku. Tady ne. Vysoko v oblacích ve vzducholodi, ve které jsme s Adalbertinou vzlétly nespočetněkrát. Dnes je to však jiné. V minulosti jsme prováděly průzkumné mise, dnes jsme ale poprvé odstartovaly jako strategický bombardér, nástroj zkázy.

Adalbertina přistoupila blíž a s nepatrným úsměvem na rtech mi položila ruku na rameno. „Josefko tolik jsme se na tento den připravovaly a už je to tady.“ Úsměv jsem své drahé přítelkyni oplatila, v ústech mi však vyschlo a neměla jsem slov. Vskutku jsme se připravovaly dlouhý čas. Za přípravami stálo mnoho dalších lidí, kteří nás naučili přesnou trasu k cíli a podrobně nám vysvětlili, jak postupovat při možných komplikacích. Zatím nám vše hrálo do karet. Noc byla jasná a vítr slabý. Zahleděla jsem se k temnému obzoru v dáli a pomyslela jsem na svou drahou sestřičku Elfrídu. Nebýt té strašné události, nejspíš bych měla naprosto odlišný život. Pravděpodobně bych nezažila létání, které mi dává neuvěřitelný pocit svobody. Přesto bych se toho bez váhání vzdala, kdyby tady mohla sestra ještě být. „Kdyby nás tak viděli Karel s Elfrídou. Ti by žasli.“ zasmála se Adalbertina a očima střelila po nachystaných bombách. Karel byl její bratr a my dvě jsme se téměř od počátku vztahu našich sourozenců přátelily. V okupovaném státu se samozřejmě nedá žít úplně šťastně, ale s touto hrstkou lidí jsem šťastná opravdu byla. Především sestra byla pro mě velikou oporou. Byla vždy optimistická a nikdy neztrácela naději. Po našich dlouhých rozpravách dokázala z mých problémů udělat maličkosti, které lze vyřešit dřív, než bys řekl švec. Zároveň byla zarputilou bojovnicí za práva žen a s Karlovou pomocí se snažila o to, abychom měly možnost studovat. Vše se změnilo v den, kdy Karel s Elfrídou procházeli poklidnou ulicí kolem babiččiny oblíbené galanterie. Za bílého dne je napadly opancéřované stroje silně připomínající obří střevlíky. Neměli šanci na přežití, jejich těla byla velmi krutým způsobem zmasakrována.

Od té doby se mnoho věcí změnilo. Maminka tuto událost neunesla a ztratila rozum. My se s Adalbertinou rozhodly, že naše milované sourozence pomstíme. Z plánované pomsty se však nakonec stalo něco mnohem většího. Okupující Rengarďané byli čím dál krutější a jejich střevlíci postupem času napadali více a více lidí. Obyvatelé se začali bát chodit ven do ulic a pravidla stanovená Rengardií všechny svazovala. Objevila se však jiskra naděje – tajná organizace Žluva, která lidem při útocích střevlíků pomáhala a mnoho jich před smrtícími ocelovými kusadly zachránila. S Adalbertinou jsme sledovaly stopy Žluvy a po půl roce se nám konečně podařilo s jejími členy promluvit. Jakmile byli přesvědčení o naší loajalitě, zaučili nás ve svém podniku a my pomáhaly především se získáváním informací o Rengarďanech. Za tři roky působení ve Žluvě jsme toho zažily spoustu. Nejprve jsme plnily snadnější úkoly, později náročnější, a nakonec jsme se naučily létat se vzducholodí, což přineslo spoustu dalších možností. Mimo jiné se nám podařilo zjistit, že uvnitř ocelových střevlíků jsou lidé, kteří je ovládají a našly jsme slabinu, díky níž se dali zneškodnit. I navzdory tomu byli velmi silní a nedařilo se nám je zpacifikovat. Otázka řešení střevlíků byla tedy stále nezodpovězena. Členové Žluvy však vypátrali přesnou polohu továrny, kde se střevlíci vyráběli. A to už se dostáváme do současnosti. Dnešní noc máme za úkol továrnu zpacifikovat.

Továrna byla objevena v lesích nedaleko vysokých hor, které zároveň tvořily hranici. Od startu nás čekalo přibližně 370 mil, což je asi 5 hodin letu. Měla jsem trasu perfektně nastudovanou a dva nápadně vysoké smrky mi napověděly, že nám zbývá poslední půlhodina. Ta i přes důkladné chystání utíkala velmi pomalu, továrnu však již z dálky prozrazoval tlumený svit ohňů. Byly jsme vysoko. Přesto jsme zaznamenaly, jak je komplex obrovský. Naposledy jsem zkoumala, zda jsou všechny technické záležitosti v pořádku, a to už nám zbývalo pár desítek metrů k tomu, aby naše vzducholoď doplula přímo nad továrnu. “Tři, dva, jedna, teď!” Adalbertina na můj povel zatáhla za páku, čímž na továrnu shodila první várku explozivních bomb. Ty se po cestě k zemi rozptýlily a výsledkem byla neskutečná podívaná. Oslňující záře mě ostře praštila do očí a cítila jsem, jak se vzduch kolem nás zachvěl. Po ohlušující ráně jsem chvíli počkala a po pár dalších desítkách metrů jsem dala Adalbertině pokyn ke shození další várky. To jsme zopakovaly ještě jednou a blížily jsme se ke konci továrny. Zbývalo nám shodit poslední část munice. V tu chvíli však něco silně narazilo do přídě kajuty. Náraz nás obě shodil na zem. Rychle jsem se zvedla a při pohledu na přední část kajuty jsem zalapala po dechu. Zela v ní totiž obrovská díra. Útočili na nás. Adalbertinu to odhodilo na stranu. Naléhavě na mě zakřičela: “Shoď rychle zbytek!” Věděla jsem, že musím spěchat. Pokud by zasáhli zadní část s bombami, je s námi ámen. Hnala jsem se k páce. Stříleli po nás dál, ale trefovali pouze balón nad námi. Urychleně jsem zatáhla za páku a tím shodila poslední bomby. Nedopadly na zamýšlené místo, přesto výbuchy Rengarďany zaměstnaly natolik, že byli nuceni přestat útočit.

Rozhlédla jsem se kolem. Adalbertina pořád ležela na zemi a měla zakrvácenou nohu. Polovina kajuty byla zničená a balon s četnými děrami vypadal jako ementál. Vzducholoď začala klesat směrem k horám a já jsem se dala do řízení. Stroj mě bohužel neposlouchal a klesal dál stejným směrem. Rozhlížela jsem se tedy po okolí a snažila si zapamatovat co nejvíce. Viděla jsem, kde je nejbližší řeka, skalnatý sráz a kterým směrem od nás bude továrna. Sice ne závratnou rychlostí, ale klesaly jsme ke stromům, které balon roztrhaly na cimprcampr a naše polorozpadlá kajuta zůstala viset ve větvích. Skrz listí jsem se prodrala k Adalbertině, která si utírala slzy a pevně mě objala. “Jsi v pořádku? Co noha?” optala jsem se starostlivě. “Bude to dobré, není zlomená.” Vážně jsme na sebe pohlédly a v tu ránu jsme se rozesmály. “Krinda pána, to jsme jim to nandaly!” zazubila jsem se. “To teda! Oni nám však taky zavařili.” podotkla Adalbertina a ohlédla se na zničenou vzducholoď. “Ado, přežily jsme. To je hlavní. Je však jasné, že nás tu brzy najdou. Musíme vypadnout.” začala jsem ve zničené kajutě hledat tlumok s obvazy a další potřebné věci k přežití. Situace není ideální, ale nevzdáváme to. Ještě není konec.

Anonymní_višeň

V Podzemí

No tak pojď k nám, my ti neublížíme, ozývalo se za Clarou, která se snažila utéct před potenciálním nebezpečím. Moc dobře věděla, že nemá smysl hádat se s muži v hospodě, stejně jako je dráždit. Nikdy by ji nenapadlo, že její ostrý jazyk by ji mohl dostat do slepé uličky bez žádné cesty ven, s dvěma muži před ní, kteří měli značně připito a chtěli se odplatit za urážku jejich přecitlivělého ega. Nebylo by to poprvé, co se dostala do průšvihu, ale právě teď by si přála, aby si své poznámky nechala pro sebe, nebo alespoň aby před pár minutami špatně neodbočila.

Studený vítr jí chladil zpocené tváře a rozčechrával kaštanové vlasy. S roztřesenými rukama šmátrala v kapsách po čemkoli, co by jí mohlo pomoct, zatímco jí strach a panika začínaly ovládat. Muži stáli sotva pár metrů před ní. “Co s ní uděláme, Henry?” zeptal se mladší muž svého staršího společníka a pořádně si škytnul. “Já bych ji naučil, jak to chodí, když si slečinka myslí, že je chytřejší než my.”

Srdce jí bušilo jako o závod, ale nakonec našla něco v kapse, co ji dokázalo uklidnit. Chladný a ostrý nožík, který se schovával na dně kapsy. Byl sice malý, ale v tak zoufalé situaci by byla vděčná i za špendlík. Oba muži byli dost mohutní, ale jakmile po ní jeden z nich sáhl, mžikem vytáhla nůž a bodla ho bez slitování do zápěstí. Uslyšela ohromný výkřik a překvapení muže před ní. Neztrácela čas, rychle proklouzla mezi nimi a upalovala pryč. Slyšela, jak se za ní jeden z mužů rozběhl se slovy “Já tu krávu zabiju.”

Běžela ze všech sil a vůbec si nevšimla postavy před sebou, do které o pár vteřin později vrazila plnou silou, až je oba srazila na zem. Mladík na ni překvapeně a podrážděně zíral. Na omluvy nebyl čas, jelikož za sebou zaslechla rychlé kroky a hlasité oddechování. Když se postavila, marně se rozhlížela, protože už podruhé toho večera špatně zabočila a neměla tušení, kde je. Neznámý chlapec naštěstí pochopil, co se děje, a zamumlal něco, co si Clara domyslela, že znamenalo “pojď za mnou.”

Nečekala na další pobízení, rozběhla se za ním a doufala, že ví, co dělá. Probíhali úzkými uličkami, až se ocitli před vysokou zídkou na okraji města. Nikdy v této části města nebyla a už se chystala říct “a kam teď?”, když se najednou zeď před nimi otevřela jako dveře a vtáhla je dovnitř. Clara by přísahala, že by do té tmy sama dobrovolně nevstoupila. Stejně náhle, jako se dveře otevřely, se i zavřely s nimi uvnitř.

Všude byla tma a naprosté ticho, slyšela jen rychlý tlukot svého srdce a oddechování svého společníka. “Kam jsi nás to zavedl?” ptala se zmateně a zároveň i naštvaně. Opravdu nepotřebovala z jednoho problému přejít do dalšího. “Nemám tušení, v životě jsem tady nebyl,” odpověděl stejně zmateně. “Nerozumím tomu, tady by to vůbec nemělo být. Měli jsme dojít do centra města, jsem si jistý, že jsem odbočil všude dobře.”

Clara ohmatávala vlhké kamenné zdi a doufala, že najde něco, čím by mohla otevřít dveře. Opravdu něco našla, ale možná si měla rozmyslet, než se dotkla té páčky. Další věc, kterou si pamatuje, je, že se začala rozevírat podlaha, na které stáli. Clara i její podivný společník zase padali dolů.

Nacházeli se na křižovatce chodeb, které osvětlovaly hořící pochodně. Nevěděla, co má dělat, byla unavená, obitá ze všech pádů, a vedle ní seděl naprostý cizinec, který se stále vzpamatovával z náhlého pádu. Až teď měla opravdu šanci si ho dobře prohlédnout. Měl jednoduché oblečení vhodné na procházky po městě, což asi plánoval dělat před tím, než do něj vrazila. Příjemný obličej, tmavé vlasy a pronikavé modré oči, které se na ni upřeně dívaly.

“Kdo jsi?” zeptala se Clara. “Thomas, jsem učeň zdejšího kováře,” odpověděl. “Myslím si, že bude nejlepší jít po jedné z cest a zkusit najít jiný východ ven.”

Vydali se tedy rovně po dlouhé chodbě, protože odtamtud zaslechli vzdálené zvuky. Šli vedle sebe v tichosti, nevěděli jak dlouho, už bylo pozdě v noci. Clara si byla jistá, že její rodina se strachuje, kde je. Zvuky se pomalu ale jistě zesilovaly, a tak neztrácela naději a odhodlaně šla dál. Najednou vkročila do prázdna, padala dolů a snažila se zachytit posledního kamene, než spadne úplně dolů. Ucítila, jak přestala klouzat dál. “Držím tě,” uslyšela ze shora Thomase, který ji vytáhl nahoru.

Sotva se vzpamatovala z šoku, podívala se na místo, kde by teď mrtvá ležela, kdyby ji nezachytil. Pod nimi nebyly ostré kameny, jak předpokládala, ale všemožné bedny a stoly překryté černými plachtami. Všude kolem projížděli roboti, kteří přenášeli bedny jedním směrem do prostoru, kam nemohli vidět. Nejhorší ale byly klece s lidmi uvnitř. Někteří seděli v tichosti, jiní bušili a řvali. Koutkem oka zahlédla, jak sebou Thomas cuknul. Jeho oči spočívaly na jedné z klecí, ve které seděla malá holčička.

“Kdo je ona?” zeptala se Clara. “Moje sestra,” odpověděl Thomas. “Musíme ji zachránit.” “Zbláznil ses? Vždyť nás taky chytnou a skončíme jako ti lidé v klecích.” “Musíme to zkusit, nemůžu ji tam jen tak nechat.”

Po chvíli hledání cesty, jak slézt, se ocitli za bednami dole a pozorovali roboty. Všude páchla krev a zkažené maso. Pomalu se blížili k Thomasově sestře. Někteří lidé v klecích byli obyčejní lidé, dokonce některé Clara poznávala, ale občas narazila na lidi bez očí nebo se zvláštní mechanickou nohou, rukou nebo jinou částí těla.

Konečně stáli u klece Thomasovy sestry, Margaret. “Margaret, jsi to ty?” zašeptal Thomas. Otočila se a to, co viděli, je zděsilo. Díval se na ně napůl robotický obličej. Tělo měla pokryté ranami a dívala se na vlastního bratra, jako by ho nepoznávala. Začala řvát “Vetřelci, vetřelci!” Zděšeně jsme se na ni podívali potřebovali jsme utéct, ale Thomas se nemohl pohnout. Roboti nás obklíčili popadli nás a vezli nás do té tajné místnosti. Seděla jsem připoutaná k židli vedle Thomase a koukala se veliké monstrum, které bylo z části člověk a zčásti robot. Mělo na hlavě spoustu lidských očí, které se na nás dívaly. Nevěděla jsem, co to je, ale nemohlo to být k ničemu dobrému.

Zdrcený Thomas se o mě opíral zády a třásl se. Zatímco mě pohlcovalo zoufalství, když se k nám pomalu přibližovali roboti i z brusu novými klecemi přímo pro nás.

Anonymní_volavka