Toni a Lex na skládce

„No fuuj, tady to ale smrdí.”
Postěžuje si zmačkaná PET láhev Mattoni, když se jí podaří vysoukat z hromady černých pytlů kolem ní. Stoupne si na jeden z nich, rozhlédne se kolem sebe a zjišťuje, že se nachází na kraji lesa spolu s nespočet naházenými odpadky. Od zdemolovaného nábytku, matrací, lahví, dětských hraček až po stovky pytlů.
PET láhev se nadechne a okamžitě se rozkašle.
„Vítej, kamaráde. Taky tě tu odhodili, co?” Ozve se za ním unavený hluboký hlas, za kterým se otočí. Na dřevěné desce plné rýh seděla s roztaženýma nohama prázdná plechovka od barvy. „Ahoj, já jsem Bakrylex, na dřevo a kov.” Představí se a PET láhev Mattoni k ní přijde po několika pytlích. Potřesou si dlaní. „Mattoni.”
„Těší mě. Netušíš, kde jsi, co?” Odtuší Bakrylex s nadzvednutým obočím.
Na to se Mattoni poškrábe na čele a kývne zmateně do stran. „To netuším, ale je tu hrozný nepořádek.”
„Dobrý postřeh. Nacházíme se totiž na černé skládce.”
„Kde že, Lexi? můžu ti tak říkat?” Ujistí se Mattoni a Bakrylex se ušklíbne.
„Jasná věc! Je to supr čupr přezdívka! Ty budeš Toni.“ Zaraduje se Lex a vstane z desky s rukama za zády. „Tak pojď, trochu se proletíme.” Vybídne Toni. Ta přikývne a zároveň vyletí do vzduchu asi pět metrů nad znečištěný les.
„Tohle je černá skládka. Je to místo, kde dochází k nelegálnímu uložení odpadu. Lidé ji vytváří, kde se jim zachce. U lesa, v lese, za loukou, na opuštěném místě za městy.”
Toni s hrůzou sleduje hromady odpadků pokrývající čtvrtinu menšího lesa. Málem ji ukápla slza, když viděla pneumatiku přehozenou přes keř.
„Černé skládky jsou skutečnou hrozbou. Pro přírodu, lidi, zvířata. Do ovzduší mohou unikat škodlivé látky…”
Toni zakašle a Lex na ní luskne prstem. „Ano, děkuju za názornou ukázku. Pak hrozí kontaminace půdy, povrchové i podzemní vody.”
Toni se zamyslí. „Takže rozhodně to nemá pozitivní vliv na životní prostředí.”
„Přesně tak. Správní lidé se je už snaží postupně likvidovat, ale stále jich je hrozně moc.“
Lex začne ve vzduchu stoupat ještě o kus výš a společně letí dál od černé skládky. Brzy se dostanou k uměle vytvořené vodní nádrži, kolem které se nachází nespočet odhozeného odpadu.
„Někde to vypadá i takhle. Odpadky všude.” Popisuje sklesle Lex.
Toni se nestačí divit. „Je to hnus. Proč to ti lidé dělají?”
„To, kdybych věděl. Ale vím jedno, neváží si naší planety.”
V dálce za obzorem začínalo zapadat ohnivé slunce tvořící narůžovělé chumáče v podobě červánek.
Toni i Lex začali oněměle zírat.
„Ale naše planeta je přece tak krásná. Proč by ji chtěli úmyslně znečišťovat?” Nechápe Toni. Cítí se znechuceně a bez chuti do života. Ne, že by nějaký vedla.
Lex na ní pohlédne. „Je jim to prostě jedno. Ti, co takto znečišťují planetu jsou bezohlední lidé.”
„A nemůžeme nějak pomoci? Aby byla planeta čistším místem?” Zeptá se s nadějí v očích Toni a Lex si promne neexistující bradu.
„Hmm, tak co kdybychom to tu uklidili? Najdeme popelnici a hodíme do ní odpadky.” Navrhne Lex a Toni se začne usmívat od ucha k uchu.
„To je skvělý nápad, Lexi! letíme!”
Když přistanou na travnaté zemi, začnou sbírat pohozené lahve a házet je do popelnice.
V jedné z nich se Toni začne přehrabovat a Lex přijde zrovna ve chvíli, kdy jí čouhá jen zadek.
„Co to tam vyvádíš?”
Toni zvedne hlavu s víčkem, vyskočí z popelnice a začne mávat s černou kšiltovkou, kterou Lexovi položí na vršek hlavy pokryté zaschlou barvou.
„Říkal jsem si, že ti bude moc slušet. A když už likvidujeme odpad, nebude vadit, když nějaký využijeme a najdeme mu lepší místo.” Vysvětluje vesele Toni.
Lex se na ní zamračí s rukama v bok. „Takže takhle. Ty chceš ze mě udělat ještě větší odpad, než jsem!”
Vybuchnou smíchy až sotva popadnou dech. Lex si nakonec nechá kšiltovku, protože prý aspoň není tak bledý a douklidí společně ten svinčík.

Anonymní_bříza

Ten, který zná linie

Artemy přišel k tělu a podíval se na město, které pevně držel ve svém sevření mor. Na ulicích umírali lidé, ať už udušení nemocí, či v plamenech díky plamenometům vojenské jednotky. Smrt vládla všude. Město umíralo.

Až na jednu část, ve které Artemy právě prováděl svou diagnózu, a to Polyhedron. Věž popírající zákony fyziky, stojící pouze na jednom malinkém schodišti.

Artemy vysoko nad městem dal ruku na čelo těla.

„Horečka, to může znamenat úplně cokoliv.“ řekl si.

„To znamená konflikt. Jen se podívej na ty pyromaniaky, jak hezky pálí své kdysi kamarády.“ řekl Daniil.

„Jak ses sem dostal?“

„Čekal jsem, že tuhle operaci provedeš v Polyhedronu. Přece jenom to je věž zázraků, nikdo tu neumírá.“

„Tak mi aspoň pomůžeš. Hm, má suchou kůži. To znamená, kosti či krev.“

„Ne, troubo. Vidíš vůbec, jaká je tu půda? To je ta vyschlá věc.“

„Je to pouze kvůli moru. Díváš se vůbec kolem?“

„Ne, teď provádím diagnózu.“

„Diagnózu koho?“

„Města.“

„Tak proč se skláníš nad tímhle tělem?“

„Tohle tělo je město.“

„To je pitomost.“

„Pokud mě necháš, tak já budu dál provádět diagnózu.“

„Nech mě provést další. Vidíš tohle všechno okolo? Je to vybudované na špatné zemi. Mor přišel ze starých zakopávek. Bývalí obyvatelé špatně pohřbívali. Měli ty těla spálit.“

„Spálit tělo? Víš, jak to narušuje cyklus přírody?“

„Cyklus přírody? Opravdu ti přijde že všechno tohle stojí za cyklus přírody?“

„Ano. Vlastně proto zde přišel mor. Lidé se odpoutali moc daleko od přírody, žili déle a budovali výše a výše, dokud nepostavili tuhle věž. A tak si je příroda přišla srovnat.“

„To je odporná personifikace. Tak pojď, dodělej tu diagnózu a pak to rozhodnem.“

„Vidíš, jak se mu třesou ruce? Jak se potí? Je to nemocné celé!“

„To snad ne! A máme lék jenom na jednu část, co uděláme?“

„Necháme to být.“

„Ale vždyť potom všichni umřeme! Dej sem ten lék!“

„Má to tak být. Po nás přijdou lepší, kteří se nebudou tak naparovat.“

Artemy hodil láhev s lékem dolů z Polyhedronu a léčivá tekutina se vsákla do země.

Daniil vytáhl svůj skalpel.

„Něco ještě zachráním!“

Daniil řízl skalpelem do krku. Polyhedron se zatřásl. Artemy přiběhl k tělu a chytil skalpel.

„Alespoň mozek musí přežít!“ křičel Daniil a přinutil skalpel říznout trochu více do krku. Polyhedron se zakýval.

„Všechno je spojené! Usekneš jedno a všechno umře!“ Artemy skalpel přesunul k dlani. Daniil na skalpel zatlačil a půda okolo továrny se rozpoltila vejpůl.

„Jsi šílený! Nemůžeš se moru poddat!“ Daniil skalpelem přejel celou ruku a rameno až ke krku, zanechávaje na těle šrám. Země od továrny až k Polyhedronu se od sebe oddělila a krvácela.

„Poddávám se jen přírodě! Když se staneme jedněmi s ní, už nebudeme umírat, nebude žádné já, bude pouze my – celý svět!“ Artemy skalpel nadzdvihl do výšky.

„Nejsme zvířata! Máme já, musíme ho využít!“ Daniil zabodl skalpel hluboko do hrudi těla. Uprostřed města vytryskla fontána krve.

Daniil a Artemy přestali bojovat o skalpel a podívali se na sebe, v očích otázku: Co jsme to udělali?

Zahlédli, jak dole jeden infikovaný běží k záplavě krve a pije z ní plnými doušky. Mor se z něj ihned vypařil.

„Ale, vždyť to má být mrtvé.“ řekl Artemy.

„Možná tohle tělo nebylo město…“

„…ale jenom země. Udurgh.“

Ale rány, které již zemi byly zasazeny, se nedaly vrátit. Polyhedron se naposledy zakymácel a pak spadl společně s dvěma ze tří zbývajících doktorů.

Kukla – tělo – se rozevřela a z ní vstala nová bytost. Imago.

Anonymní_drozd

Jsou to naše pole!

Starý hospodář se zahleděl do kraje. Na polích kolem něj dozrávalo obilí. Všude byl klid. Rozvážně kráčel cestou za humny. Nebylo to jen stáří, co zpomalovalo jeho kroky. Ve své žilnaté ruce svíral malou ručku děvčátka, které ťapkalo vedle něj.

„Dědečku?“

„Ano sluníčko?“ obrátil se trpělivě k vnučce

„Ta telátka, co jsme viděli, líbí se jim v jejich domečku?“

„A proč by se jim tam nelíbilo?“

„Nóóó, je tam tolik jiných kraviček. Já bych asi nechtěla bydlet v domečku s tolika lidmi,“ mudrovala holčička.

„Ale zase bys měla hodně kamarádů.“ odtušil dědeček.

Holčička se nad tím zamyslela. „To, asi jó.“ Nic dalšího ji nenapadlo, a tak prozatím kráčeli v tichu.

Hospodář své vnučce nejprve ukazoval kravín. Vybudovali ho na návsi vesnice v místech, kde před válkou stával statek Pařízka, nejbohatšího sedláka ve vsi. Hned vedle byl kostel a hospoda. Hospodář někdy s úsměškem přemítal, že soudruzi patrně chtěli věřícím hlukem a smradem z kravína znepříjemnit bohoslužby. Bůh ví, že daleko víc znepříjemnili chlapům návštěvu hospody.

„Tady, jak je ta strouha, bylo naše pole. Ještě jsme měli kousek za humny, ale to by nás neuživilo. Tady jsme pěstovali obilí,“ ukázal na kopec „a tady, trochu níže, se moc dobře dařilo zelenině.“

„Proč už to není vaše pole, dědečku?“

„Soudruzi v kraji rozhodli, že traktůrkům a kombajnům se bude snáz jezdit, když pole scelíme a všechno bude společné,“ odpověděl dědeček. Děvčátko tomu příliš nerozumělo a odběhlo za modráskem. Hned se ale vrátilo s nakrčeným nosíkem. Zmazalo si nové botičky.

„Dědečku, proč je tady tolik bláta?“

„To voda smývá půdu z polí. Teď ji sice drží kořínky rostlinek, ale až bude sklizeno, déšť často vyplaví půdu až na cestu.“

Pomalu dorazili až za humna jejich chalupy. Otevřeli si zadní branku a scházeli sadem dolů k chalupě.

„Tady kdysi kvetly luční květiny jen tak mezi stromy,“ vyprávěl dědeček.

„A proč už tu nekvetou, dědečku?“ zajímala se holčička.

„To pole. Aby na nich obilí dobře rostlo, musí ho stříkat proti škůdcům a plevelu. Taky hnojiva už jsou nová, umělá. Obilí to má rádo, a dobře po tom roste. Jenomže, jak jsou pole nahoře a sad pod nimi, stéká to taky sem.“

„A luční květinky to rády nemají,“ odtušilo děvčátko. Pak vykřiklo „Micka!“ a odběhlo si hrát s kočkou, která se právě vrátila z lovu.

Hospodář vešel do temné světnice.

„Byl jsi za humny a ukazoval jí naše pole,“ obrátila se na něj jeho žena, stejně žilnatá a vrásčitá jako on sám. „Je to ještě děcko a nemá rozum. Jestli to bude někde vyprávět, bude z toho mít problém a ty taky.“ I když v jejím hlase zaznívala výčitka, podala mu hrnek s teplým čajem.

„Jsou to naše pole. Pole, která obdělávali naši otcové a dědově. My už tu dlouho nebudeme. Možná se nedožijeme toho, až se nám vrátí. Někdo si musí pamatovat, kde byla,“ namítl hospodář.

Hospodářka v mysli zabloudila ke svým dětem. Švadleně, soustružníku a elektrikáři, otci malé mudrlantky. „Víš sám, že děti mají jiný život. V bytech, ve městě. Proč by se sem vracely?“

Hospodář si ztěžka prohlížel ruce svírající hrnek s čajem.

„Jsou to naše pole! Pole našeho rodu. Někdo si to musí pamatovat,“ zašeptal.

Starý hospodář se zahleděl do kraje. Na polích kolem něj dozrávalo obilí. Všude byl klid. Rozvážně kráčel cestou za humny. Nebylo to jen stáří, co zpomalovalo jeho kroky. Ve své žilnaté ruce svíral malou ručku děvčátka, které ťapkalo vedle něj.

„Dědečku?“

„Ano sluníčko?“ obrátil se trpělivě k vnučce

„Ta telátka, co jsme viděli, líbí se jim v jejich domečku?“

„A proč by se jim tam nelíbilo?“

„Nóóó, je tam tolik jiných kraviček. Já bych asi nechtěla bydlet v domečku s tolika lidmi,“ mudrovala holčička.

„Ale zase bys měla hodně kamarádů.“ odtušil dědeček.

Holčička se nad tím zamyslela. „To, asi jó.“ Nic dalšího ji nenapadlo, a tak prozatím kráčeli v tichu.

Hospodář své vnučce nejprve ukazoval kravín. Vybudovali ho na návsi vesnice v místech, kde před válkou stával statek Pařízka, nejbohatšího sedláka ve vsi. Hned vedle byl kostel a hospoda. Hospodář někdy s úsměškem přemítal, že soudruzi patrně chtěli věřícím hlukem a smradem z kravína znepříjemnit bohoslužby. Bůh ví, že daleko víc znepříjemnili chlapům návštěvu hospody.

„Tady, jak je ta strouha, bylo naše pole. Ještě jsme měli kousek za humny, ale to by nás neuživilo. Tady jsme pěstovali obilí,“ ukázal na kopec „a tady, trochu níže, se moc dobře dařilo zelenině.“

„Proč už to není vaše pole, dědečku?“

„Soudruzi v kraji rozhodli, že traktůrkům a kombajnům se bude snáz jezdit, když pole scelíme a všechno bude společné,“ odpověděl dědeček. Děvčátko tomu příliš nerozumělo a odběhlo za modráskem. Hned se ale vrátilo s nakrčeným nosíkem. Zmazalo si nové botičky.

„Dědečku, proč je tady tolik bláta?“

„To voda smývá půdu z polí. Teď ji sice drží kořínky rostlinek, ale až bude sklizeno, déšť často vyplaví půdu až na cestu.“

Pomalu dorazili až za humna jejich chalupy. Otevřeli si zadní branku a scházeli sadem dolů k chalupě.

„Tady kdysi kvetly luční květiny jen tak mezi stromy,“ vyprávěl dědeček.

„A proč už tu nekvetou, dědečku?“ zajímala se holčička.

„To pole. Aby na nich obilí dobře rostlo, musí ho stříkat proti škůdcům a plevelu. Taky hnojiva už jsou nová, umělá. Obilí to má rádo, a dobře po tom roste. Jenomže, jak jsou pole nahoře a sad pod nimi, stéká to taky sem.“

„A luční květinky to rády nemají,“ odtušilo děvčátko. Pak vykřiklo „Micka!“ a odběhlo si hrát s kočkou, která se právě vrátila z lovu.

Hospodář vešel do temné světnice.

„Byl jsi za humny a ukazoval jí naše pole,“ obrátila se na něj jeho žena, stejně žilnatá a vrásčitá jako on sám. „Je to ještě děcko a nemá rozum. Jestli to bude někde vyprávět, bude z toho mít problém a ty taky.“ I když v jejím hlase zaznívala výčitka, podala mu hrnek s teplým čajem.

„Jsou to naše pole. Pole, která obdělávali naši otcové a dědově. My už tu dlouho nebudeme. Možná se nedožijeme toho, až se nám vrátí. Někdo si musí pamatovat, kde byla,“ namítl hospodář.

Hospodářka v mysli zabloudila ke svým dětem. Švadleně, soustružníku a elektrikáři, otci malé mudrlantky. „Víš sám, že děti mají jiný život. V bytech, ve městě. Proč by se sem vracely?“

Hospodář si ztěžka prohlížel ruce svírající hrnek s čajem.

„Jsou to naše pole! Pole našeho rodu. Někdo si to musí pamatovat,“ zašeptal.

Anonymní_hrušeň

Duben 2324

Jen co se za mámou s dutým cvaknutím a zasyčením uzavřely dveře strážící ochrannou atmosféru našeho domova, uzrál ve mně plán. Znovu jsem se chystala porušit přísný zákaz. Pravidelná obchůzka bude mámě trvat přesně hodinu. Musela zkontrolovat fungování všech systémů, které nás udržovaly při životě.

Rychlostí větru jsem se vyřítila k bezpečnostní schránce, která ukrývala neodolatelná tajemství. Tajemství v podobě knížek plných příběhů z dob minulých. Máma je kvůli mně držela pod zámkem. Prý by mi zbytečně zamotaly hlavu.

Třesoucí se ruce mi bránily plynule vyťukat bezpečnostní kód, který bych neměla znát. Pak už jen stačilo zmáčknout zelené tlačítko, které mi otevřelo bránu do světa, kdy Země ještě nebyla neobyvatelnou pustinou.

Kdybych teď opustila náš domov, který byl ve skutečnosti bezpečnostním krytem, moje plíce by se neměly čeho nadechnout a kyselý déšť, který nikdy nepřestával drobně mrholit, by mi rozleptal kůži na těle.

Vytáhla jsem jednu z knížek a začetla se do příběhu o dětech, které se proháněly po lesích a tropily různé nezbednosti. Jaké to asi je mít kamarády? Jaké to je zabořit bosá chodidla do trávy pokryté rosou, nebo si utrnout jablko přímo ze stromu a sníst ho?

Znala jsem jen stěny našeho krytu. Místo slunce mi nad hlavou svítily zářivky a záchvěvy vzduchu jsem mohla cítit jen z ventilace. Naše malé království se řídilo přísnými pravidly. Lidstvo bylo vymírajícím druhem a o ten se musí řádně pečovat, jak mi máma neúnavně vtloukala do hlavy.

Zbývalo už jen dvanáct dní do mých desátých narozenin! Kéž bych tentokrát místo trička dostala knížku. Třeba tu o zvířatech. Nejraději jsem četla o dávno vyhynulých druzích, o psech a o kočkách. Bývali chováni jako domácí mazlíčci, žili společně s lidmi a dokonce tehdy nebyli určení k jídlu.

Mrkla jsem na hodiny. Zbývaly mi už jen tři minuty. Knížky jsem uložila na své místo a spěchala ke vstupním dveřím. Proskleným okénkem v nich jsem sledovala, jak si máma, tak jako vždycky, nejdříve odpojila hadičku s přívodem kyslíku a až pak si stáhla ochranný oblek. Pověsila ho na své místo a já jsem ji stiskem červeného tlačítka vedle dveří vpustila dovnitř.

„Dáme si oběd,“ vybídla mě máma a vybrala ze zásob syntetickou ovesnou kaši.

Když jsem olízla poslední lžíci té dobroty, odvážila jsem se zeptat: „Mami, jaké to je mít kamarády?“

„Proč se na to ptáš?“ hleděla na mě se znepokojeně nakrčeným čelem.

Jakmile jsem se začala nervózně ošívat, hned jí to došlo. Vyskočila od stolu a hnala se ke vstupním dveřím. Byla jsem jí těsně v patách.

„Mami, kam jdeš? Zlobíš se na mě?“

Aniž bych se dočkala odpovědi, dveře se za ní zavřely. Okénkem jsem sledovala, jak se znovu spěšně obléká. Neměla jsem ty pitomé knížky číst!

Mávala jsem a křičela, ale neslyšela mě. Bez ohlédnutí nastoupila do výtahu a v ten moment jsem si uvědomila, že něco nebylo v pořádku. Máma si nepřipojila hadičku přivádějící kyslík do ochranného obleku.

Musím ji zachránit, musím jí všechno vysvětlit! Natáhla jsem si oblek, jak nejrychleji to šlo.

Zatím co mě evakuační výtah vyvážel na povrch, žaludek se mi svíral strachy. Konečně jsem na vlastní oči měla spatřit to peklo na zemi.

Dveře výtahu se otevřely a já jsem zůstala jen nevěřícně zírat. Namísto vyprahlé pustiny jsem uviděla hlouček lidí v bílých pláštích, které obklopoval hustý les. Les?

Máma mi společně s jedním z mužů vyšla naproti. Usmívali se.

„Gratuluji,“ promluvil cizinec, „úspěšně jsi zakončila převýchovu prvního stupně. Musela sis zažít na vlastní kůži, jaké to je být vymírajícím druhem. Teď jsi připravená bojovat za život na naší planetě.“

Anonymní_jabloň

Trocha botaniky a mykologie

Prolog

Na žlutém trpaslíku probíhaly neustále a dokolečka termonukleární fúze. Takový je život, řekl by pan Kurt, který mi někdy přišel, že by nejraději napsal příběh bez konfliktu, dokonce bez hrdiny, ba co víc, bez postav vůbec; nebyly by tu postavy, ale jen živočichové, kteří by si v podstatě v ničem nezadali například se stébly trávy, jen s tím nepatrným rozdílem, že by se trošku jinak pohybovali v prostoru a čase.

Trocha botaniky a mykologie

Všichni si nasadili brýle se svářečskými skly a přistoupili těsně k průzorům ve zdi. Bylo úplné ticho. Vítr bylo pouze vidět, jak pohyboval travinami pochmurné planiny. Byla tu lipnice luční, velmi přizpůsobivá a odolná s nenápadnými a stejnou měrou něžnými obilkami; byla tu srha laločnatá, oproti té předchozí poněkud opulentnějšího květenství; následovala psárka luční, dominantní to druh aluviálních luk, které nevadí vedro ani mráz; pak tu rostl bojínek luční s jeho lichoklasem trošku záludného heterotaktického květenství, s pluchou bělomázdřitou, však s prašníky výrazně fialovými…

Pak nastal jaderný výbuch, který vytvořil nádherný, takzvaně atomový hřib. Rychlostí světla se šířilo elektromagnetické záření všech délek včetně nebezpečného rentgenového záření a záření gama a též spalujícího infračerveného záření.

Poděkování

Jeden evropský psycholog tou dobou psal dopis náčelníkovi jistého severoamerického indiánského kmene, u kterého nějaký čas pobýval a děkoval mu z celého svého srdce, že se svým kmenem každé ráno dohlížejí na to, aby opět vyšlo slunce.

Indiáni tohoto kmene, jakož i indiáni jiných kmenů, se zabývali vším okolo sebe, nad sebou i pod sebou. Znali všechny hvězdy, stejně jako tisíce rostlin, bylin a travin rostoucích v jejich nejbližším okolí. Takovými nicotnostmi se zaobírali, mohl by říct jaderný fyzik pohroužený do svých problémů a důležitých úkolů.

Katastrofa a antikatarze

Několik minut po výbuchu si všichni sundali brýle. Ti, kteří leželi tváří k zemi, zase vstali a napřímili se jako tenkrát, když poprvé slezli se stromů. Pak si začali blahopřát a poněkud zběsile jásat, protože snad ani nečekali, že by tohle dokázal vytvořit lidský mozek pro budoucí mír na Zemi. Lidský mozek se však zcela odpojil od srdce, aby byl s to stvořit tento pestrobarevný div, tento horoucí spektákl… a toto jeho srdce zcela a úplně vychladlo. Howgh!

Anonymní_javor

Naděje

Jakmile se najdou mikroplasty v mateřském mléce, vezmu kolo a odjedu.  Planetě už není pomoci, tak můžu pomoct alespoň sobě. Skrývám se ve stále ubývajících lesích, piju vodu z řek a jím to, co najdu. Nechodím do měst a vesnic, jen z dálky pozoruji, jak je tam postupně méně a méně lidí, jako by je něco vybíjelo. Gratuluji si ke svým životním rozhodnutím a jen se tiše směju hloupým lidem, kteří stále neví, o co jde. To jim vážně nedošlo, že platy nezničí jenom planetu, ale i je samotné? Že otrávená země jim dává otrávené jídlo?

Pak se lidi začnou reálně snažit. Jedí méně masa, chrání včely, vysazují stromy. Docela jim to jde. Ale nakonec stejně všichni zemřou. Ignorovali problém moc dlouho. Nemají naději. Už nikdo a nic jim jejich úžasnou planetu nevrátí. Jediný, kdo skutečně pomáhá jsem já, protože nevytvářím odpad. A taky pomáhám sama sobě. Ne konzumace mikroplastů je ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat. Takhle je všechny přežiju, nebo ne? Vlastně ani nevím, v civilizaci jsem už moc dlouho nebyla.

Zatímco takhle uvažuju, uslyším kroky a prudce se otočím. Do mého lesa nikdo nevkročil už léta, ale teď ke mně kráčí člověk. Nejraději bych utekla, ale zvědavost je silnější. Posadí se ke mně a začne mluvit. Ptá se, co tady dělám, jak dlouho už tu jsem a co chci dělat dál. Normálně bych mu asi neodpověděla, ale trčím tu už tak dlouho, že už mi celkem chybí lidský kontakt a to všechno. Když mu povídám o sobě, neříká nic, jen přikyvuje. Když se mu podívám do očí, vypadá, že mi rozumí, že mě chápe. Možná by tu mohl zůstat se mnou, prolétne mi hlavou. Ale on odejde zpátky do společnosti.

V dalších dnech se často vrací a postupně mi vypráví o tom, jak to vypadá tam venku, mimo můj les. Prý se lidi snaží víc než kdykoliv předtím. A prý to pomáhá. Jednou mi ukáže petici o zákazu lovení velryb, kterou podepíšu. Jindy přinese nový materiál, kterým lidstvo nahrazuje plast. A ve mně mezitím klíčí touha to všechno vidět, potkat se s dalšími lidmi. A co víc, chci pomoct. Možná, když se více lidí zapojí, bude to lepší. Třeba nakonec přežijí i další generace. Třeba.

Můj přítel se už dlouho neobjevil. Je to zvláštní, protože předtím tu byl pořád. Když se o dva týdny později vrátí, uleví se mi, ale jsem i naštvaná. Kde jako byl? Zjistím, že se otrávil vodou. Vodou z mojí řeky. To náhle uvědomění je, jako by mě po letech ve tmě najednou vytáhli na ostré světlo. Jak jsem mohla být tak povýšená a blbá? Jak ro, že mi to nedošlo? Nezvládnu to a začnu se maniakálně smát nad svým pokrytectvím. Schovat se před lidskou činností poškozující přírodu do lesa byla taková blbost, že už to víc nejde.

Po několika dnech přemýšlení se rozhodnu. Už nechci dál žít takhle, sobecky, zbaběle a hlavně sama. Už se nebudu schovávat. Začnu bojovat.

Celé naše snažení pro záchranu planety trvá dlouho a stále ještě běží. Nemyslím si, že to někdy skončí, ne doopravdy. Ale postupovat dopředu, sledovat, jak si příroda bere zpátky to, co patří ji, je nádherné. Já s mým, teď už manželem, jsme jedni z mnoha, kteří se snaží. A když budeme dál postupovat, společně se nám podaří dělat další a další úpravy k lepšímu. Zdá se to až kouzelné, kolik toho v mém životě změnil jeden člověk, jen tím, že mi dal naději.

Anonymní_kavka

Chtíč a prach

What a wonderful world
[vhat a vandrful vorld]
Jaký to úžasný svět

Dají-li Vám lidé jméno, tajně doufají, že ho proslavíte svými schopnostmi. Některá jména se však zdají být dána osudem. Jedna z mých kamarádek se jmenovala Aarav – a své rodině přinesla vysokoškolské studium, na které jsem žárlila (a vlastně žárlím pořád). Protože já se jmenuji se Isha, což v sanskrtu znamená ‚život‘, ale také třeba ‚chtíč‘. A i kdybych byla z bohaté, a ne chudé rodiny, stále bych s tím paradoxem žila. Protože z Dháky není úniku.

Jsou lidé, kteří můj pohled nikdy nepochopí. Dháka není místo pro spořádaný život. Turisté se podívají okolo či do centra, kde je rušno a vždy dost lidí, mezi kterými se dá ztratit. Ale žádný z nich je nepřiměje, aby se ohlédli a spatřili, co za sebou taková masa lidí zanechává. A my, kteří tady žijeme?

„Povídám ti, ta písnička je úžasná!“ líčila jsem to ráno matce. „A kdyby se přeložila nebo se k ní udělal správný klip…“ Máma mě okřikla, ať přestanu dělat randál. „…možná by se to uchytilo! Někomu na našem městě musí záležet. Konečně by to nebylo tak hrozné!” praštila jsem rukou do stolu, ale máma po mě jen přelétla pohledem. Konverzace s ní byly vždycky těžké.

„Ale vážně! Poslouchej! Zpívá o tom, jak je náš svět perfektní, všechny ty stromy a traviny, krásy přírody, které člověk vidí…”

„A ty si myslíš, že nějaký černoch, co zpívá o světě… se jakože bude zajímat o nás tady někde v Bangladéši?“ přerušila mě matka.

„Neblázni, jsi ty vůbec normální?” Ta slova mě zabolela. Máma mě vždycky dokázala zahnat do frustrace a já pak měla chuť zavřít se v pokoji až do večera. Postupem času jsem se ale naučila jejím poznámkám bránit.

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ pokračovala matka. „Pořád jenom lítáš po venku a opakuješ to samé. A já tady musím pracovat.“

„Ale mami! Ty nechceš, aby babička přestala být tak nemocná z toho vzduchu?” Otočila se ke mně.

„Chci, Isho. Ale nemáme peníze a tvojí babičce pomůže jedině drahá nemocnice.“

„Ale tady nejde jen o nás. Tady jde o všechny.“

„Isho, prosím. Už ticho. Běž se třeba učit nebo si uklidit pokoj. Běž si najít nový koníček.“

„Ale já už ho mám.“

„To tvoje flákání po venku?“

Co bylo pro mámu ‚flákání‘ či ‚lítání venku‘, pro mě byla možnost mapovat okolí, nacházet místa, která potřebují ještě větší pomoc než naše zapadlá ulice kousek od moře, a přemýšlet. „Jdu ven…” oznámila jsem. Musela jsem odejít, vypadnout ven a promyslet si, co s tou písničkou.

Ne, nechci žít každý den až do konce svého život s maskou na obličeji a špinavým prachem v očích, s vědomím, že na rozdíl od ostatních lidí se nedožiju šedesáti nebo sedmdesáti let. Vzdorné myšlenky tančily v mé mysli. Nohy mě nesly ven, přes práh našich vchodových dveří, do prachu – nasadila jsem si roušku –, v kterém nepoznáte, jestli je ráno, odpoledne či se stmívá.

Když jdu tak ulicemi a snažím se jít jinou cestou než minule, vždy dojdu k řekám, které nám kdysi nosily možnost úrody. Ale teď rolníci žijí ze dne na den. Opatrně se kolem polí dostanu do městské části, kde stojí má škola. Nebe je šedé. Kdysi to byla modrá obloha a na ní mraky. Aarav znamená ‚moudrá‘.  Odešla a už se nevrátila. Představuji si, že v očích má odraz zářivého Slunce, pod kterým se rozléhá zelená tráva a nad ní koruny stromů.

V Dháce je i zelená šedá a listy usychají, sotva se jim podaří nadechnout. Lidé tam někde jsou přátelé nebo milenci. Tady jsme unavení. Nejsem Aarav, jsem jen Isha. A tohle je Dháka. Jak úžasné by to mohlo být město, pomyslím si a přede mnou se konečně objeví moře, šedé jako všechno ostatní.

Anonymní_kukačka

Kdo netřídí, ten neslyší

Píše se rok 2050, nacházíme se ve světě plastů.

Už z kdysi dávna se z generace na generaci předává příběh o druhém životě, příběh o tom, co se děje z plastovými věcmi po tom, co skončí v kontejneru na plast. Pouze pokud třídíte, je možné, abyste slyšeli tento příběh.

Vše to začíná v továrně, kdy každá plastová láhev – petka dostane život a také oblečení v podobě etikety a klobouček v podobě víčka. Postupně jsou naplněny tekutinou a zabaleny do balení (dány do dočasné rodiny), ve kterém budou poslány do obchodu. Některé petky ani neznají petky z jiného balení nebo jiného auta, ve kterém jsou pak do obchodu dopraveny. Poté si je někdo vybere a koupí. Dostanou se do rodiny, ve které mohou strávit od pár hodin až po několik měsíců.

Jakmile se vyprázdní jejich obsah, jsou volné. A už je na nich, jak se rozhodnou strávit ten zlomek života, co jim zbyl. Traduje se, že pokud jsou petky dopraveny do kontejneru na plast, mohou mít nový život v podobě rozložení a vzniku nové věci z recyklovaného plastu. Nevíme ale, jestli je to vůbec pravda. Toto je příběh pár z nich.

“Poté co si nás lidé koupí, musíme překonat velmi „hrbolatou“ cestu, pokud nás tedy rovnou nevypijí, než se dostaneme do jejich domovů, ledniček a sklepů.”

Povídala petka malé holčičce s maminkou, které ležela na rameni plátěná taška s nápisem “I am a recycled bag”. Maminka vyprávěla holčičce, jak třídí odpad, a proto je možné, že slyšela, jak si povídají zmačkané petky u odpadkového koše v parku. Holčička se ptá petky: ”Pověz mi něco o sobě.” Petka se zamyslí a začne: ”Koupila si mě taková zvláštní rodina se psem, který šíleně štěkal, auto měli špinavé a doma neskutečný nepořádek. Strávila jsem u nich půl roku, ale bylo to utrpení. Byla jsem v ledničce a vůbec se mi to nelíbilo.” Holčička se podívala na maminku, která v té době už začala do sáčku sbírat zmačkané petky okolo koše. Bylo jich tam víc, ale maminka už v náručí neměla místo. Ostatní začaly křičet: ”Vemte nás taky, nechceme ležet u koše.”  A tak se maminka sehla ještě pro ty zbylé a měla plné ruce. “My jsme se tady všechny už tak skamarádily a nechceme být zase samy.” Maminka se podívala přes park a uviděla kontejnery s plastem, papírem, sklem a se smíšeným odpadem. Obě se tam spolu s asi osmi petkami vydaly. Rozloučily se a petky přesunuly do kontejneru. Tuto cestu už musí petky absolvovat samy.

Čeká je další “hrbolatá” cesta spolu s milionem petek, různých obalů a věciček. Nikdo netuší, co se bude dít, jakmile dojedou do továrny. Nikdo s nimi nemluví, ale nikdo z nich není nervózní, nebojí se. Těší se, protože již viděly věci, které jsou z recyklovaného materiálu. Mluvily s nimi.

Teorie o druhém životě se potvrdila po té, co se dostaly z továrny na recyklované věci a opět se (čistě náhodou) potkaly se svými kamarády, jen už to nebyly petky, ale měly úplně jinou barvu, formu a podobu.

Pokud budete třídit odpad a věřit recyklovaným věcem, můžete pomoct přírodě, planetě a dát tak všem plastovým věcem druhý – nový život. Planeta vám bude vděčná!

Anonymní_labuť

Totální herbicid

„Tady, milá Markétko, tady bude nádherný květinový záhon!“ Milan se zapálenýma očima nadšeně ukazoval na značně zarostlý kout zahrady, kde se družně proplétaly větve angreštů a rybízů s nezvykle rozrostlým buxusem.

„A není to škoda?“ zeptala se opatrně Markétka. „Kdyby se ty keře ostříhaly, kdyby se hezky upravily, tak by třeba…“

„Jaké třeba? Žádná škoda, naopak, tohle tady je hrozný chaos!“  Milan rozmáchl ruce do všeobjímajícího gesta. „Chaos je zkáza, Markétko. A my nechceme zkázu, my tady chceme řád! Samozřejmě kouzelně krásný řád!“

Milan a Markétka postarší dům se zanedbanou zahradou zakoupili teprve přednedávnem. Nějaký čas jim zabralo stěhování, obíhání úředníků a snaha o základní zabydlení, ale teď už přišla konečně na řadu i zahrada. A co je zahrada? Vizitka venkovského člověka, samozřejmě. Zahrada nemůže být zarostlá, na zahradě musí mít vše své místo a každé stéblo trávy svou správnou délku. Zahrada musí majitele reprezentovat, musí všem ukázat, jak moc se majitel vyzná.

„Nejdříve to celé vyřežeme, pak co půjde, vykopeme, a potom…“ Milan se spokojeně usmál, „pak dáme prostor vědě. Normálně by to lidi vykopávali až do zblbnutí, protože v tom je milion plevelů, ale my budeme chytřejší. Po vykopání tam nasypeme nějaký herbicid, ran… ran… jak se to sakra…“

„Ranvej?“

„Ale prdlajs randvej, to se jmenuje jinak, něco na ra, ale to je jedno!“ Rozčilený Milan chvíli hledal nit, kterou před chvílí ztratil. „Jo, už vím, nasypeme tam ten blbý ranran či jak se to jmenuje, pak tam necháme přivézt pár tun pořádné zeminy, protože to hodně klesne a pozor – záblesk geniality – na ni taky nasypeme tu ranran mrchu, ať se ty svině semínka plevelů ani nepokoušejí vyrůst!“

Markétce chemické nuance záchrany zahrady nic neříkaly. Pokrčila rameny a nechala Milana, ať ze záblesku geniality rozkřeše plamen.

Milan začal křesat. Všechny propletené keře poctivě vyřezal i vykopal, pozemek zarovnal a herbicidem posypal. Tam, kde dříve bujel život v chaosu, kde bzučel otravný hmyz, kde se před světem schovávaly hnusné ještěrky a kde si nenasytní mravenci vytvořili vedle kořenů několik mravenčích hald, přesně tam najednou zavládl řád. Klid, ticho, nehybnost. Jaké to úžasné ticho!

Přišla chvíle na další část plánu. Jak Milan zkušeně a odborně předpověděl, pozemek zbavený spousty kořenů poklesl a zesmutněl. Lehká pomoc. Malý bagr rozhrnul přivezenou zeminu a Milan to hráběmi doladil. Vize je vize.

Když byl pozemek doladěný a srovnaný, Milan ho pro jistotu – a přesně podle plánu – herbicidem posypal znovu. Proti těm sviním semínkům plevelů, že ano!

Teď přišla řada na Markétku. Ta na části upraveného pozemku vysela nový trávník, na další části vysadila levandule a jeden nepatrný kousek vyhradila lahodné pažitce, osvěžující mátě a uklidňující meduňce.

Nevzešlo takřka ani stéblo.

Po několika měsících začala atmosféra mezi manželi houstnout. Markétka těžce nesla svůj pěstitelský neúspěch a Milana štvaly ty nesmyslné řeči, že za všechno může on. „Já? Jak já? Že jsem to postříkal nějakým svinstvem? Kecy, tady jde o to, že ty nejsi schopná nic vypěstovat!“

„Já pěstovat umím, ale nemůžu! Ty jsi totiž totálně zničil půdu!“ Marketka si mezitím nastudovala mnoho materiálů.

Naštěstí přišla zima a situace se uklidnila. Jenže pak přišlo jaro a… zase nic.

Léto, podzim, zima, a zase jaro… Život šel dál svým běžným tempem, jen pozemek Milana a Markétky stále stagnoval, stejně jako jejich dříve láskyplný vztah.  Stagnoval, skřípal, a nepohnojen láskou nakonec zvadl.

Až dva roky po rozvodu začalo na tom pozemku něco růst. Škoda, že už se toho bývalí majitelé nedočkali.

Anonymní_modřín

Nenech to být – Don’t let it bee

Říká se, že když zemřou včely, čekají nás poslední čtyři roky života. Nejsme tomu možná daleko. V posledních letech se včelstvu u nás nedaří žít, decimují je nemoci a ve velkém vymírají. A to je něco, co mě v poslední době pálí a důvodem, proč stojím na verandě dědovy chaty. Za měsíc, v říjnu, to budou tři roky, co nás opustil. „Anet, půjdu zkontrolovat včely, doneseš mi prosím ochrannou kombinézu a rukavice? Drž se pak raději v chatě.” Zněla jeho slova a naše společná domluva. Včely měly v takovou chvíli jeho veškerou pozornost, miloval je a choval se k nim s velkou laskavostí. A já mezitím v chatě objevovala skryté poklady a ve spižírně potají olizovala med z prstu.

Chatu jsme po dědovi zdědili. Za celou dobu tady nikdo nebyl. Táta se o ni starat nechtěl, nechal vypálit úly a vše ostatní nechal na pospas osudu. Zahrada, která byla dříve posetá květy a hrála všemi barvami a bzučivými zvuky, je dnes spíše mlhavou vzpomínkou. Připadám si uvnitř sebe podobně. V posledním roce jsem se musela vypořádat s rozchodem, řešila jsem stěhování i změnu práce. A tak někdy zažívám pocit, že místo rozkvetlé zahrady, mám v sobě nikým nemilovaný plevel. Po chvíli přemýšlení se však utvrdím, že je na čase si pomoct navzájem. Včelám poskytnu nový domov a zahradu, kde budou moct pilně pracovat a mě tím poskytnou nový smysl života.

Po půlroční práci na zahradě a vzdělávání ve včelařství je tady jaro a mé úsměvy padají na první viditelné květy. „Ahoj Anet.” S vyjeknutím se otočím od záhonu. Nejprve přemýšlím, kdo to přede mnou stojí a pak mi to dojde. Lukáš, moje dětská láska ze sousedství. „Ahoj Lukáši. Uf, tys mi teda dal. Kde ses tu vzal? Co tady děláš?”. Všechno se při pohledu na něj vrátilo. Ten pocit bezpečí, důvěry, vzpomínky na prokecané noci a všemožně prožitá dobrodružství. Stal se z něj krásný chlap. „Táta mi říkal, že se u sousedů dějí novinky a že bych tě nejspíš rád viděl, tak jsem tady”, dodá s úsměvem. Ani nevím jak, u kávy mu povyprávím celý svůj dosavadní životní příběh. Zavzpomínáme na dětství i naši velkou lásku. Prozradí mi, že se má hezky, zlákala ho bankovní sféra, ale o jeho soukromí se toho moc nedozvím.

Od toho dne spolu trávíme téměř každé odpoledne. Musím přiznat, že mi je jeho přítomnost velmi příjemná. A myslím na něj, když spolu nejsme. Zítra mi však přiveze místní včelař včelstva a Lukáš slíbil, že dorazí.

Včely si už obývají a zkoumají nové úly, když Lukáš míří k nám. Když se na něj po chvilce otočím, všimnu si, že je ve tváři úplně zarudlý a lapá po dechu. Hned mi dojde, že ho nejspíš bodla včela a vyvolala u něj alergickou reakci. Okamžitě běžím do chaty pro léky tlumící alergii a souběžně volám záchranku. Nevypadá to dobře, upadá do šoku. Naštěstí je záchranka brzo na místě a převáží ho do nemocnice.

Druhý den se za ním vydávám s pugétem květin jakožto nadsázkou na včerejší včelí situaci. Těším se na něj, moc. Mám trochu výčitky, že se to stalo kvůli mě, ale kdo mohl tušit, že má alergii. To by se snad do toho ani nehrnul. Se šimráním v břiše se zastavím u výlohy do jeho pokoje a hledím. Na ženu u jeho postele, která svírá jeho ruku. Smějí se, vyměňují si doteky. Jsou až příliš důvěrní na to, aby to byla třeba jen kamarádka. Najednou se naše oči střetnou. A jeho mírné pokynutí hlavy a výraz ve tváři definuje vše, co je potřeba. V nemocniční chodbě po mě zůstanou jen květy…
S obaleným prstem v medě sedím na verandě a přemýšlím, co by se stalo, kdyby na světě zemřela poslední včela. V hlavě mi vyskakují nejrůznější scénáře, od celosvětového hladovění, až po narušení celého ekosystému, kvůli nemožnosti roli včel jakkoliv nahradit. To já ale dopustit nechci. A tak s bodnutým srdcem, ale plným dědové laskavosti, odcházím zpátky ke svým včelám.

Anonymní_třešeň

Druhá šance pro šaty

Pro zkrácení cesty z autobusového nádraží do centra Brna procházím obchoďákem. Necítím se tady dobře, možná hlavně i pro ty davy lidí v H&M, New Yorkeru, Reserved a podobných obchodech. Jsem amatérská módní návrhářka a před časem jsem se rozhodla, že nebudu součástí průmyslu, který ničí životní prostředí. Fast fashion způsobuje, že spousta kousků se ani nevynosí a brzy končí na skládkách. S pár dalšími blázny přetváříme vyřazené oblečení a dáváme mu druhou šanci.

Z hlaváku dojíždím šalinou na Šafaříkovu, kde na rohu poklidné ulice vlezu do nenápadného obchůdku. Tady mě už čeká dobře známý pohled na stůl s dvěma šicími stroji, hromady různých látek na policích a dvě energické ženy pobíhající kolem. Jedna z nich ke mně nadšeně přihopsá s roztomilým svetrem v rukou. „No konečně jsi tu! Koukej, sešila jsem ty béžové ručníky a je z toho takový fluffy svetr.“ s úsměvem ji chválím a zkoumám její další nové výtvory. Leontýnka byla už ve svých dvaceti letech, kdy se k nám přidala, velmi zručná a vynalézavá. Nyní o dva roky později svou práci vyšperkovala téměř k dokonalosti.

Dávám si se starší kolegyní Danou kafe a oběma se svěřuji s tím, jak dopadl můj výlet do Prahy. „Vypadalo to, že mi opravdu naslouchají. Nakonec řekli, že se vynasnaží, aby ten zákon prošel. Udělala jsem, co se dalo a uvidíme.“ dlouze vzdychnu a Dana mě poplácá po rameni. „Neházej flintu do žita. Věděly jsme, že to bude dlouhý proces a třeba to teď dopadne dobře.“ povzbudivě se usmívá a už se zase chystá do práce. Taky se zvedám a beru ze stolu poblíž látkové pytlíky na pečivo, které jsem včera vyráběla z vyřazených záclon. Přesouvám se do místnůstky vedle, kde máme naaranžované hezké zákoutí a vrhám se na focení pytlíků na náš e-shop. Duchem jsem však pořád v Praze.

Zákon pro povinný sběr textilu se přes veškeré snahy stále nedaří prosadit. Oblečení pořád končí na skládkách a vypouští do přírody toxické chemikálie. Ty by samozřejmě na oblečení neměly co dělat, nicméně ve fabrikách v Bangladéši nejsou o dopadech dostatečně informovaní a na textil nanášejí různé postřiky. Hlavně, aby to bylo šik. Hlavně taky co nejlevnější produkce, proto Bangladéš. Lidé v těchto fabrikách dostávají směšné mzdy za tvrdou práci a jejich výtvory se v Evropě prodávají mnohem dráž. Stisknu zuby a pokusím se uklidnit. Tenhle problém je tak rozsáhlý, že mě někdy přepadá pocit naprosté bezmoci. Je to začarovaný kruh. Pokud ale bude povinnost vyhazovat oblečení do kontejnerů na textil, bude to alespoň jeden malý krůček ke zmírnění ničivých dopadů na naši planetu. Třeba to tentokrát vyjde.

Z myšlenek mě vyruší příchod Romana, kterého ani nejde vidět přes kopu oblečení, kterou nese. „Holky, tohle vyřadili ze sekáčů v Krpoli. Takže zase budete mít co dělat.“ Zubí se a rovnou pádí zpátky ven do auta pro další hromadu. „Děláš, jako bychom jinak neměly co dělat, darebáku jeden!“ volá za ním se smíchem Dana. Usmívám se a už se s Týnkou koukáme na nový textil. Upoutalo mě pár potrhaných džínů a hned mám před očima obraz vesty, kterou z nich sešiju. Tak jdeme na to!

Nejsem přílišný optimista a vím, že naše práce nemá reálný dopad na životní prostředí. Máme však snahu dávat kouskům oblečení duši a příběh. Snahu dát lidem vědět, že mají možnost smýšlet jinak a můžou se vymanit z kolotoče rychlé módy. Nebude to hned, ale pokud budeme trpěliví, může se módní průmysl za několik let změnit. Uvidíme.

Anonymní_višeň

Kdy, když ne teď?

Hrůza, zděšení a plameny se odrážely v mých očích, když jsem pohlédla z okna. V ulicích pobíhali zoufalí lidé a v náručích svírali své plačící děti. Cesty byly popraskané, některé budovy hořely a pomalu se hroutily, zatímco ulice zaplavovala toxická voda. Celé město se rozpadalo.

Cítila jsem, jak se mi podlaha třese pod nohami a srdce mi svíral strach. Schoulila jsem se do klubíčka a čekala až to přejde, až mi někdo ukáže světlo na konci tunelu. Věděla jsem, co se stalo. Příroda po té dlouhé době, kdy čekala až něco změníme ztratila trpělivost. Kéž bych se mohla vrátit zpět do těch pěkných dnů a něco změnit. Rozbila se okna a profoukl jimi silný vítr, který shodil vše, čeho se dotknul a přinesl zvuk utrpení z krví prolitých ulic. Někteří lidé netuší, co se děje a ti co ví, si to nedokážou připustit, protože věřili, že máme ještě čas. Když nás však vybízeli abychom něco změnili, nikdo se do toho nehrnul a odmítali jsme se omezit.

Teď jsem ve svém bytě sama, u kolapsu naší planety a nebylo nic co by mohlo zvrátit následující momenty. Všichni do jedno zaplatíme za naši sobeckost. Ruce se mi nekontrolovatelně klepou a těžko se mi dýchá. Pevně sevřu oči a vrátím se zpět na místo kde jsem byla šťastná. Jsem v parku, obklopuje mě zeleň stromů a je to jediné místo, které nebylo zahlceno odpadky. Slyším zpívající ptáky. Když nad tím přemýšlím možná si nezpívali, ale volali o pomoc. Tráva nebyla zelená, ale žlutá a zvadlá. Sluníčko peklo, a proto jsem se uchýlila do stínu stromů. Sedla si a záda opřela o kmen. Kůra se začala odlupovat a až teď jsem viděla, že strom je dávno mrtvý a listí je ve skutečnosti parazitická rostlina. Byla jsem příliš zaneprázdněna sama sebou abych si toho tehdy všimla. Cítím vinu, prolévá se celým mým tělem. Zvednu se a rychle utíkám pryč od toho pocitu. Nohy mě zvedou do nejbližšího obchodu. Trávila jsem tam spoustu času. Milovala jsem si kupovat levné oblečení. Všude svítili akce. Kdo by tomu neodolal. Šáhla jsem na tričko v regálu, mezi prsty jsem cítila ten známý nekvalitní materiál. Vzpomněla jsem si kolik takových triček jsem koupila a nechala měsíce ležet ve skříni. Nakupovala jsem abych se cítil lépe, a ne protože bych doopravdy něco potřebovala. Už tady nechci trávit čas, když si uvědomím, že se za atraktivními cenami skrývá neskutečné utrpení. Kdybych věděla, co naše bezohledné chování způsobuje vše bych změnila. Potřebuji jenom druhou šanci.

Škubnu sebou, panelák, ve kterém jsem se začíná hroutit. Stůl knihy se posunují na jednu stranu místnosti. Potřebuji se dostat ke dveřím na opačné straně. Nejde to, nohu mám zaseknutou pod židlí. srdce mi rychle bije až se bojím, že mi vyskočí z hrudníku. Nemůžu se dostat ven. Velké slzy se mi koulí po tvářích a náhle se mi zastaví srdce. Budova se i se mnou zhroutila. Po pár sekundách už neexistuje a stejně tak i já.

Většina lidí a zvířat zemřela, někteří se ukrývají anebo jsou na místech, kde je bezpečno, ne však nadlouho. Brzy už tu nezbude žádná živá duše. Zemětřesení, požáry a tsunami se o to spolehlivě postarají. Možná se planetě uleví, když se zbavila všech parazitů. Bude si moci dopřát zasloužený odpočinek a nabrat ztracené síly, které jsme ji ukradli.

Anonymní_volavka