POEZIE

Solo leveling

Posledním výdechem,
na obětním oltáři,
zabit vzrostlými sochami,
leží chlapec sinalý strachem.

Tu bílé písmo na pozadí modrém,
nabízí mu, že může být hráčem.
Neb srdce službu vypoví mu,
nespatří nebe ani svou rodinu.

Nemocniční lůžko nereálné zdá se,
oč víc jeho tělo bez jizev a v plné kráse.
První výzvu obdrží,
tak začíná hra a nesčetná nebezpečí

Katakomby, jeskyně a monstra
draky, elfy, krvelačná zvířata.
To vše překonávat musí,
aby silnější byl, jak tělem tak svou myslí.

Něčím odměněn však odejde vždy,
zkušenostmi, dýkami či kameny.
S každým padlým nepřítelem
postoupí dál, raduje se pokrokem

K nepoznání jeho tělo mění se,
ženské okolí všímá si a třese se.
Je vyšší, všude samý sval,
je sebevědomý, kdo by odolal.

Přátele své časem ochrání,
matku z vážné nemoci vyléčí.
Na sestru svým okem dohlíží,
či své stíny věrné pověří.

Panovník stínů, lovec, duch,
kde příjde, způsobí vzruch.
Svou tajemně všemocnou aurou,
každého za sebou, vidí na kolenou.

Odvážná prvotřídní lovkyně,
ve vteřině upoutaná vůní jeho
chytí se do sítě,
v hlavě stále ho má, ona miluje ho.

Mnohé on obětovat se rozhodl,
pro svou rodinu, blízké, celý svět.
V čase vrátil se, bojoval mnoho let,
sám, s vlastními stíny, restart provedl.

Svou lovkyni našel,
stál jí po boku,
bez ní žít nechtěl.

Jemné blond kadeře
splývají mu po rukou,
v objetí na vysoké střeše,
se synem na ramenou.

Anonymní_bříza

Ona

Jen tlukot mámina srdce.
A ticho.
Někdy ošklivá slova, rámus a hluk.
Pak zase ticho.
Jen tlukot mámina srdce.

Rodím se do tmy plné umělého světla.
Něčí ruce, první doteky.
A malinkatá skleněná postýlka.
Tlukot mámina srdce – zmizel.

Nové ruce. Nové hlasy.
Ještě je nevidím.
Ta s tlukotem srdce se nevrací.
Stejná skleněná postýlka.

Jiná tvář ve dne, jiná v noci.
Nové a nové náruče.
Má věrná postýlka a žádná hračka.

Stejná tvář. Je tady znovu. A znovu.
Stejná náruč a spousta času spolu.
Nový tlukot srdce.
Poslouchám. Líbí se mi.

Bílá nade mnou je pryč, místo ní je modrá modř.
První sluneční paprsek na mé tvářičce.
A ta stejná tvář. Usmívá se a říká „Jedeme domů.“
Tlukot Jejího srdce.

Nová postýlka, nový pokoj. Můj.
Ta stejná tvář. Ta stejná náruč.
Ona.
A dvě srdce co tlučou spolu.

Anonymní_cesmína

Ironiové předávkování (dle Poeva zákoníku, paragrafu 1)

Byl jsem jednou v jednom klubu

Hráli jsme tam karty

A někdo vyčet z mého rubu, že držím eso

A já s úsměvem odvětil “Držím, filuto!”

A on celý zmatený

“Co že seš tak veselý?!”

Karty položil

Jindy zase pěkně na mol cápkovy

Řek jsem ať se vychcat jde

Do správcovy dodávky

A když to pán zřel

Já jak kozel rudé triko vykašlal osudovou větu

“Myslel jsem to ironicky, takže zůstaň v klidu.”

Zastavil jsem vlak, obrátil výhybku a přivolal jich sedm

Viděl jsem ty zvrácenosti, co tam dělali

Nasadil si hazmat oblek z ironia

A do tý břečky se ponořil

Když jsem potom později s jedním týpkem flirtoval

Zeptal se mně, jestli bych ho miloval

Já odvětil, že ne a ironicky ho oddělal

Zkontroloval jsem puls a zjistil že nežiju

Jsem jen mrtvola v chodícím hazmat obleku

Anonymní_drozd

Odcházení

Šedivé město v předjaří

jedenadvacátého století.

Paměť plná divných tváří

a jednoho dne odletím.

Půjdu tam, kde mě srdce volá,

přátel, kolik si představíš.

Na Tebe milá kašlu zhola.

Vždyť děláš, že mě nevidíš.

Těch básní, které psával jsem Ti.

Marně jsem čekal na odezvu.

Zmizel ten čas jak luční kvítí.

Radši se sám na pivo pozvu.

Nový život hanáckého města,

čeká na mě už za dveřmi

Využít život, co jsem dostal.

Odcházím, klidně nevěř mi!

Anonymní_habr

Vzdálenému

Copak je to, po čem se stýská?

Spíš nebývá to kousek těla.

Možná bych úsměv vidět chtěla,

ne ale zub, jenž se v něm blýská.

Co zůstane nám potom v duši,

jsou tóny, jimiž srdce znějí,

když spolu tiše rozprávějí,

a rytmus, jakým přitom buší.

Nejspíš mi chybí melodie,

jež kdysi spolu s tou mou zněly,

než do daleka odletěly,

vytvořit jiné harmonie.

Anonymní_hrušeň

Osudové setkání

Letní románek

se neproměnil v pouhý vánek,

ale v cit,

který měl sílu dva životy spojit.

Bytí jen dvou jim bylo málo

a tak se to stalo.

Krásné dcery zplodili,

života radostmi i strastmi se společně brodili.

Volání dalekého ostrova je však lákalo,

jejich společné srdce pro to místo toužebně plakalo.

Dcery z hnízda vylétly,

našly kus svého nebe,

a náš pár, ty rodná země,

opouští teď tebe.

Dobře, že vyslyšeli ostrova volání,

teď mohou žít šťastně do života skonání.

Anonymní_jabloň

Nikdy Tě nedočetli

Nikdy Tě nedočetli, myslíce,
že hrdliččin hlas souzní, rezonuje
s odérem jejich prachubohé sluje,
se vzletem rychlolásky jepice.

„Ach, ano, básník,“ děli unyle,

„toť ten, co rozmařile sedlá lůnu,
na smyčce smyslů kálí kalafunu
a světem se tu tluče bez cíle!“

Tak podle sebe odsoudili Tebe,
zde, v prachu cesty, hledajíce nebe,
prosíce Boha, by je z mrtvých zdvih.

Ty sníš své temné, nekonečné snění,
neb vše je tam, kde nikdy nic už není.

I lesů pán tak navždy moudře ztich.

Anonymní_javor

Noční rozmluvy

Hloubám v mysli, co to slyším?

Decibely v uších tiším.

Myšlenky se ptají ven,

do tmy, kde hvězdy střeží sen.

Já se sebe ptám,

kde význam života najít mám?

V knihách moudra obsažena jsou,

čekám, zda najdu tam podstatu svou.

Hlava mi třeští z toho všeho.

Mlčky k sobě promlouvám,

Mírním hlasy a něžně jim domlouvám.

Chci v klidu spát a

pěkné sny nechat si zdát!

Ticho je mocný elixír,

do duše mi vlévá mír.

Únava se prodírá,

víčka málem zavírá.

Pokoj v duši já už mám,

na dnes už nic nehledám.

Ležím ve tmě, sama jen,

a opět se těším na nový den!

                                                                                                                                                                                                                Anonymní_jedle

Láska

Názory na lásku jsou různé.

Mnozí si myslí, že nic lepšího není.

Jiní, že zamilování je hrozné.

Že to za to nestojí.

Můj názor? Jednoduchý.

Nemám ho.

Když povídám si s duchy,

hádají se. Často.

Snad i každý den,

o hloupostech, na kterých nezáleží.

A když se nehádají, nadávají jen.

Je jedno, jestli se znají třicet let, nebo den,

stížnosti jsou nejlepší téma k hovoru.

Řekla bych, že tohle není láska.

Láska má být hodná, laskavá a milá,

měli bychom na druhém vidět to nejhezčí.

My však v druhých vidíme to ošklivé,

a tak se půlka párů rozvede.

Anonymní_kavka

Odpykání trestu
Forma sankce, kterou člověk protrpěl jakožto trest.

I.

Bolesti a trestání,
téhle mladé holčiny.
Strasti za života mnoho,
zažila si toho plno.
Tohle, tamto a toto taky,
Tělo se zdá velmi brání.
Jídlo a strach, váha – křeče,
před bolestí neuteče.

Bolí tě to? Pokračujme!
Problém s krkem nadhazujme,
léky, bolest, nechutě,
nejen součást pachutě.
Co myšlenky o bolesti?
Co si vezme z té bolesti?
Slepá, hluchá, problémy,
trpí déle než-li my.

Komplexní je povahy,
život trestá jenom ji.
Ještě hnusná svoji zvěstí,
zdá se, že jest plná neštěstí.
Výška, váha, bolest, krutost,
život zdá se, tahá za nos.
Koho jinak, než-li ji?
Toho, kdo si vezme ji.

II.

To je beďar, vyrážka,
to je zrno, boulička.
Krvácí a zvrací krev,
migréna ji táhne zpět.
Křivé zuby, bolest tlaku,
vem si brýle, ať máš zraku.
Uši plné žluči žluté,
v krku šutry kalciové.

Malá Děvka s neschopností,
řešit tyto problémy.
Vlasy že jí padají,
chlupy neodstraní.
Vybíravá, nežere!
Potom střeva žaluje.
Zvrací a přitom se třese,
že ji doktor neodnese.

Kašel, rýma, bradavice,
to je ale vyvrhlice!
Jestli bude někdo chtíti,
lapat její ňadra pýchy.
Hodně štěstí, koloušci!
Najdete-li kde jsou.
A co poté noci slasti?
Nebude vaší nevěstou.

Anonymní_kukačka

Proč líbí se mi

Proč líbí se mi, když by neměl
Proč dívá se, jako by oněměl
Proč z dálky obdivuje moji krásu
Když jen já poznám ten chtíč v jeho hlasu

Co se to děje, se mnou, s ním
Proč se mi zdá, že o něm sním
Proč když není tu naděje
Proč když nevím, co se to děje

Nemůžu ho mít, i když bych chtěla
Vždyť on ji má tak blízko u těla
Proč o něco se snažím já
Už nikdy nebudu ta samá

Proč on to dělá, když má ji rád
Že by už neměl a hraje to snad
To není možné, to nechápu
To se mi zdá, to ze strachu

Neudělám to, protože nesmím
I když tak ráda o něm sním
Co dělám, když nemá to konce
Když oba jsou spolu dokonce

Nechci, bude to bolet, ale ne mě
Možná se s ní pak rozejde
Možná to bude konec dokonce
A také vznik šťastného konce

Snažím se, ale nevinně
Protože proč, proč by ne
Touha je tajná, víme to
Proč ale spolu nezkusíme to

Dnešek jak zítřek, zdá se mi
Nic se nestane, věř mi
Spolu to potom zvládneme
Protože dva na to budeme

A i když si to většina nepřeje
Srdce se mi z tebe chvěje
Jsem tady jako závaží
Co na tom ale záleží

Neboj se, poznáš to, já to vím
Nic víc ti k tomu, ale nepovím
Co dělat či ne, to jen ty víš
Proč snažit se, když ty mě nevidíš

Už nevím, co dál bez tebe
Já chci se držet té naděje
Chci s tebou až do konce být
A jen tehdy najít ten vnitřní klid

Anonymní_labuť

Rozdílné touhy

Tak  tu máme zase jaro,

sněhu  bylo letos málo.

Děti smutné byly,

Moc si ho neužily.

My starší a pokročili

Jsme si ale lebedili.

Naše kosti jsou už křehké,

Uklouznout je v zimě  lehké.

Tak to na tom světě  chodí,

Ten chce pěšky, jiný lodí.

Anonymní_líska

Rádi poradíme

Pojďme řvát a pojďme křičet

silná hesla, silná slova,

ať je slyšet ten náš výčet

vašich faulů, zas a znova…

Musíme vám stále říkat,

jak strašné jsou vaše vize,

aby náš jed mohl stříkat

až k vám, do té televize?

Jste neschopní, to my víme,

nechápeme vaše hesla.

Vždy vám rádi poradíme

z obýváku, přímo z křesla.

My jsme akční, s pivem v ruce.

Když nám někdo občas spílá,

má život už po záruce.

Jo. V množství je naše síla!

Anonymní_modřín

Hvězda zářivá

Každý den, tě na chodbě vídám
v hlavě si přemítám
zda-li ty, ten s vlasy černými jako uhel
a očima hlubokýma jak oceán
vůbec se na mě podíváš

mé srdce hoří
jen při myšlence na tebe
ústa už mě bolí
z toho všeho smíchu
chci tě v noci vidět
to je jediné co chci, abys věděl

všichni tě milují
záříš jak měsíc v úplňku
staré písně, nové pocity hrají
našim tajemstvím jistě zůstanou
všechny ty polibky, o kterých jen hvězdy ví

její rty na tvých
na těch místech kde ráno sedávám
její prsty a tvé vlasy
nohy přes nohu a vůně kávy
vím, že to má být tajemství
já však doufal, že jen o mně v noci sníš

tváře mám rudé
a ruce se chvějí
o čem chci hovořit, nikdo neví
rukávy plné slz
a šrámy na duši
sladké to bylo, ty jsi to však směnil za jinou duši

nevím už, zda je to pouhý fakt
zda je to lež, nebo jen pouhý hlásek
vidím že oči zářivé máš
a rty rudé jak od vína
chtěl jsi tajemství, jí ti vyhověl
v srdci jsem si ho jak poklad zavřel

byl jsi má hvězda zářivá
láska to však byla bolavá
jindy bych pro tvou duši vykrvácel
místo toho jsi mi srdce hned zastavil

Anonymní_sojka

Dobré ráno

,, Dobré ráno!“ křičí budík,

,, je zase nový den!“

Já ho vypnu.

Mám přeci další jen.

,, Dobré ráno!“ křičí budík

Podruhé dneska už.

Já křičím na něj:

,, Chci ještě spát! Kuš!“

,, Dobré ráno!“ křičí budík

Dneska už potřetí.

Nechci vstávat.

A tak z okna poletí.

,, Dobré ráno!“ měl by

Budík křičet teď.

Avšak venku čeká

Jen součástek změť.

,, Dobré ráno!“ už neslyším,

A tak jdu zase spát.

Když nezvoní budík,

Tak nemusím vstát.

Anonymní_sova

Dovolená

Pořád plná hlava

Strach

Zodpovědnost

Láska někde je, a jindy vztek.

Pláč, přiznaný a hodněkrát zamlčený.

Stud

A samota. A kolik. A ještě víc.

Pohledy. Ach, ty.

Koukám na sebe –

Přísně.

Ty s láskou

Láska někde je.

A ne kon čí cí pocit selhání.

A pak znovu ten úsměv –

Paradox.

Ale láska někde je. Že je?

Už chápeš?

Přec se to zdá být ona.

Dovolená

Mateřská.

Anonymní_třešeň

Počkáš na mě?

až ti nebudu stačit v prudkém stoupání

až ztratím stezku mezi stříbrnými kmeny buků

až mi batoh ztěžkne na zádech

počkáš na mě?

až budu balancovat na rozhraní

beznaděje a smutků

až mi dojde přerývaný dech

a hrdlo se stáhne bolestí

počkáš na mě?

třeba tam na rozcestí.

Anonymní_višeň

V myšlenkách se vracím

Vracím se zpátky k nám,

do těch momentů,

kde jsme to byli my,

ale stále se vracím jen já sám.

Zahrada plná růží

a já si stále vybral tu s největšími trny,

tu, která přece obětuje svět,

aby zachránila mně

Tvé sladké řeči se mi stále točí v hlavě

a nabádají mě zpátky k tobě.

Všechny se je snažím popravit v představě,

protože kdybych si je reálně připustil, udělají ony mě.

Anonymní_vlaštovka

Splnitelné přání

Procházím se mezi stromy,
ten klid je tak báječný.
Nevidím tu žádné domy,
jsem zde vskutku vděčný.

Něco mě však vyruší,
zaslechnu to přímo u uší.
Staré stromy k zemi padají,
zvířata je postrádají.

Ve vodách žádné ryby neplavou,
žádné žáby v okolí neskáčou.
Na dno řeky téměř nedohlédnu,
bez života to tu je, když se rozhlédnu.

Místo nadýchaného mechu,
Hledím na kousek plechu.
Místo krásné přírody,
zírám na lidské odpady.

Tolik hrůz na člověka může číhat,
musíme se jim aktivně vyhýbat.
Vůbec to není snadné,
často do těch pastí dítě spadne.

Někdy si ani neuvědomujeme,
že si dětskou práci kupujeme,
že za tím levným tričkem
je ropa s podplaceným pracovníčkem.

Nevědomost nás neomlouvá
i přesto ji lidstvo využívá.
Je nám jedno co se děje,
naše sobeckost nám neprospěje.

Přál bych aby se náš přístup změnil,
aby si každý přírody vážil.
Jediné, co poslouchám jsou sliby,
nikde však nevidím opravdové činy.

Do roku 2050 bude vše, jak si budeme přát.
o tom si můžeme nechat jen zdát.
Chtěl bych, ať se začne všechno měnit dnes
a nečekat až nám vyhoří každý les.

Anonymní_volavka