ŽURNALISTIKA

 Svoboda nás samých

„Proč nedokážeš říct, co si doopravdy myslíš?”

„Proč pořád děláš, co ti řeknou ostatní? Nemáš snad svoji hlavu?“

„Líná huba, holé neštěstí. Když se nikdy v žádné situaci, kdy je to potřeba, neozveš, budeš to mít

v životě fakt na hovno.“
Můj dlouholetý přítel Will jednou těmito slovy narazil hlavičku na hřebíček.
Proč vlastně nedokážu říct, co si myslím? Proč se cítím ve své mysli svázána a nedokážu si stát

za svým? Proč nemám odvahu se ozvat?
Pod pojmem „svoboda” si každý představí široké spektrum možností.

Samostatné bydlení, finanční nezávislost, svoboda projevu, cestovat, nezávislost na nikom

a na ničem. Volnost ve výběru partnera, vzdělání či práce.
Já však zjistila, že jedna z nejdůležitějších svobod, je ta v naší mysli.

Cítit se jistě se svými názory a pocity, s naší osobou jako celek. Nebát se říct komukoliv, co si opravdu myslíme a nebrat ohled na to, jestli s námi budou souhlasit, nebo nám vpálí do tváře:

„Jsi dement, to je naprostá kravina.”
Ono se to tak může jevit jim, ale koho to zajímá, když si za tím stojíme?
Svoboda v naší mysli se odráží i v dalších aspektech našeho života.

Například rozhodování bez ohledu na ostatní kolem nás.

Kolik z vás se už rozhodovalo podle ostatních? Podle toho, co nám radí internet?

Sesbírali jste názory všude možně a podle toho si utvořily svůj vlastní. Mít rozhled samozřejmě není špatně, ani vzít si k srdci rady naších blízkých. Nicméně názory ostatních by nás neměli ovlivnit natolik, abychom cítili tlak rozhodnout se jinak, než my sami chceme. Někteří mohou být starší

a zkušenější než my, proto se třeba snaží zabránit, abychom neudělali tu samou chybu jako oni.

Můj názor ale zní: Kdo neudělá chybu, nepoučí se. My lidé, jsme, upřímně řečeno, nepoučitelní

a tvrdohlavý tvorové, kolikrát se nepoučíme ani z opakované chyby. Každý si musí určitými věcmi projít sám, aby pochopil. Pouze slova nás někdy nedokážou odradit, ale negativní zkušenosti

už ano.

Konečná otázka tedy zní, jak projevit svobodu nás samých?
Pokud se například necítíme komfortně v něčí společnosti, máme tu svobodnou vůli odejít.

Pokud chceme říct NE na něco, o co nás prosí ostatní, nebojme se říct NE. Máme svobodu jednat a rozhodovat se JEN PODLE NÁS SAMÝCH.
Nebojme se být občas sobečtí a upřednostnit sami sebe, jelikož se často dokážeme rozkrájet,

jen proto, abychom se zavděčili, někoho potěšili a sebe nevědomě stavíme do pozadí.
Nebojme se říct, co si doopravdy myslíme. Říct ne, vybrat si tohle nebo tamto, i když nám někdo radí něco jiného. Za našimi rozhodnutími stojíme my sami, nikdo jiný. To my s těmi rozhodnutími pak budeme žít.
Važme si jedinečnosti naší osoby, naší unikátní mysli. I když nám příjde, že přemýšlíme naprosto odlišně, než ostatní, není to špatně. Buďme sami sebou. Jak by ten svět vypadal, kdyby byli všichni stejní? Odlišné názory a perspektivy, to vše nás obohacuje a máme možnost tyto rozdíly pozitivně využít.
Každý si šlapeme vlastní cestu životem. Nechceme se přece bezmyšlenkovitě táhnout jako stín

ve šlépějích někoho jiného, nebo mít v naší vyšlapané cestě navíc cizí stopy, které by nás zmátly, kudy vlastně jít.

Protože to by byla opravdu škoda přeškoda

Anonymní_Bříza

RUBRIKA
„Z TROCHU JINÉ PERSPEKTIVY“
dnes na téma SVOBODA

Svoboda. Jak asi chutná? Jak asi zní? A má nějakou barvu či tvar? A musíme ji hledat, abychom ji viděli, abychom ji cítili? A je ta moje svoboda stejná jako ta tvoje? A kde vlastně je?

Lucie Výborná ve své knize „Mezi Světy“ píše, že když vyjedete lanovkou z Chamonix do stanice Aiguille du Midi, najdete tam vrátka s varováním o vstupu na vlastní nebezpečí. Pro ni to jsou vrátka, jak sama říká „z veřejného turistického prostoru do světa svobodných lidí, kde si můžete vybrat z řady možností.“ Svobodu ve své knize zmiňuje často.

Jak asi vnímala svobodu nedávno propuštěná „Putinova vězenkyně“, rusko-americká novinářka Alsa Kurmaševová, která mohla chodit ven pouze na 60 minut, na malý dvoreček o rozloze asi 6×4 metry. I když byl velký mráz, šla na vzduch alespoň na chvíli. „Potřebovala jsem ven alespoň na patnáct minut. Pak jsem měla úplně jiný pocit. Šlo i o tu chvilkovou svobodu. Nadechla jsem se a mohla jsem se podívat na nebe,“ popisuje Kurmaševová.

Někdo za ní putuje vysoko do hor. Tam, kde se dá téměř sáhnout na hvězdy. Jiný ji cítí na betonovém dvorku, odkud to má ke hvězdám nebetyčně daleko. A přesto možná cítí totéž. Jen to trochu jinak nazývají. Možnost si vybrat z řady možností. Nadechnout se a podívat se na nebe.

A pak je tady svoboda úplně jiná. Ta, za kterou jsme bojovali v listopadu´89. A fandil nám celý svět. Teď víme, že už můžeme. Díky, že můžeme. Jaký to tehdy asi byl pocit pro ty, kteří celý svůj život nemohli. Nesměli. Mnozí z takových plakali – radostí z toho, že jejich děti, vnoučata už budou moci. A možná smutkem z toho, že oni nemohli, a tak moc chtěli.

Tam v přítmí, někde ukrytá před zraky ostatních, je však ještě úplně jiná svoboda. Francouzská psycholožka Marie de Hennezel v nádherné a něžné knize s názvem „Smrt zblízka, umírající nás učí žít“, vypráví: „Ve chvíli největší osamocenosti, kdy utrmácené tělo je na cestě k nekonečnu, nastává jiné měření času. V průběhu několika dní, za přispění a přítomnosti osoby, která pomůže, aby beznaděj a bolest byly vysloveny, nemocní berou svůj život do svých rukou, přisvojují si ho, odhalují jeho pravdu. Objevují svobodu přihlásit se sám k sobě. Ve chvíli, kdy vše končí, jako by se všechno konečně dostávalo ze změti trápení a iluzí, které zabraňují, aby si člověk patřil. Tajemství existence a smrti není vůbec objasněno, ale je plně prožíváno.“ A zde, zdá se mi, je ona svoboda jednou z nejopravdovějších. Tou, která nás přivádí zpátky k nám samotným.

Tak tedy, jak chutná? A jak zní? Inu, pro každého trochu jinak. Může chutnat po malinách, na kterých si budu pochutnávat uprostřed lesa, kde se na chvíli zastavím, abych si tu krásu vychutnala. Budu-li šplhat na vrcholky hor, uslyším svou svobodu zpívat spolu s větrem. Nebo ji uslyším v zurčicím potoce, když sejdu dolů do údolí. Barev může mít na tisíce. Třeba krásnou nachovou. Nebo bílou, zahalenou v podzimní mlze. A jak je to s tím hledáním svobody? A kde vlastně je? Myslím, že je pokaždé někde jinde. Protože je v nás a nosíme si je s sebou. A někdy se nám může zdát, že jsme ji ztratili a potřebujeme ji znovu najít. Možná se však jen ve skutečnosti potřebujeme vydat na cestu. A třeba na té cestě potkáme někoho, kdo nám ji navrátí, kdo nám  připomene, jak může být krásná, ať je člověk kdekoli. A nakonec nám možná život sám ukáže, že ta největší a nejkrásnější svoboda je v každém našem nádechu či láskyplném objetí toho, koho milujeme…

Anonymní_Cesmína

Ryby v ptačích klecích

Někteří lidé by se odvážili říct, že jsou svobodní. Takovým lidem je, po zaslechnutí takového tvrzení, nutno se vysmát a pak se jich zeptat na jejich finanční situaci. Pokud vám odpoví, že je bídná, pousmějete se nad jejich naivitou a dáte jim do ruky komunistické manifesto. Pokud vám odpoví, že je úžasná, dáte jim do ruky jakoukoliv filozofickou knihu. Chvíli počkáte a pak si vyzvednete svého rudého revolucionáře či modrého monarchistu.

Připadá vám po tomto malém experimentu, že by byl alespoň jeden z nich svobodný? Co by vám na to řekli oni? Modrý monarchista vypustí filozofický blábol a rudý revolucionář si něco zamumlá o třídním předurčení a materiálních kondicích. Ale pro oba dva jejich výsledek byl v podstatě předurčený.

Všichni rádi říkáme, jak jsme svobodní. Přece jenom můžeme volit koho chceme a říkat co chceme. Za fašismu jsme tohle nemohli!

Při psaní tohoto textu jsem nucen plnit hromadu nesmyslných úkolů do školy, se kterými si ani nevím rady. Jsem jako ryba, kterou se ostatní snaží naučit létat, ale jelikož mi to nejde, tak mě zavřeli do ptačí klece.

Tak mi tedy řekněte, co je svobodného na tom být zavřený v ptačí kleci. Zvlášť, když neumíte a ani nemůžete vzlétnout.

Každému se tohle stane. Nemůžete si vybrat, komu se narodíte. Celé dny plavete v děloze a netušíte co vás čeká. Dokud nejste vyplivnuti na svět, který vás přetváří ve svou hračku. Nejdřív vám ustřihne křídla, abyste neuletěli. Pak vám řekne nejlepší způsoby, jak vašimi ztracenými křídly máchat, a nakonec vás požádá o vzlétnutí, jenom aby vás hned zavřel do klece.

Narodil jsem se. Pak mi vysvětlili, co všechno jen můžu být. Teď mi začínají zkušební lety, takže se absence mých křídel ještě neprojevuje, ale až bude čas vzlétnout, říkám vám, že já spíš skočím. Já se totiž nechat do klece zavřít nechci.

Chápu ty, co se odváží říct, že jsou svobodní. Mít naději, že ještě můžeme rozhodovat o našem osudu musí být slastné. Ale proboha, není to argument proč odstraňovat sociální dávky, ti chudí jen tak nezbohatnou.

Peníze. Možná to bude právě v nich. Myslíme si, že jsme volní, že jsme svrhli staré pány. Ale doopravdy jsme je jen nahradili novými.

Tam kde kdysi pán král stál, dnes stojí globální kapitál, zítra přijde potopa a pak začnem od znova.

Anonymní_Drozd

Dík za svobodu

Začal listopad a semestr se přehoupl do druhé půlky. Vždycky se těším, až se věci zaběhnou a já si budu moci vydechnout. Jenomže tentokrát to ne a ne přijít a takže jsem na pokraji sil. A tak jsem protivná a všude kolem si stěžuji, jak mám moc práce. Zapomínám být vděčná za to, že vůbec mohu být ta kde jsem a dělat to co dělám.

Vděčná, že mohu pracovat na univerzitě. Před 150 lety bych tu sotva mohla učit. Ani by mě nepustili studovat. Žena v té době představovala především anděla v domácnosti, který zajišťuje teplo rodinného krbu a plný servis manželovi. Možná by bylo pěkné být zabezpečená mužem a nechat se jím vést, a třeba i prožít lásku jako z románů Austenové. Určitě po tom mnohé ženy touží a není na tom nic špatného. Mě by takový způsob života spolehlivě zabil nebo přivedl na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny. Je ostuda, že zapomínám na ty, které bojovaly, abychom já ani mé vrstevnice takto žít nemusely.

Vděčná, že pro práci, kterou miluji nemusí obětovat svou duši. Před 50 lety tomu tak nebylo. Kdybych se už náhodou přes nedělnický původ a neortodoxní názory přece jen na univerzitu dostala (což by se zejména kvůli druhému z problémů rovnalo malému zázraku), nemohla bych zdaleka bádat nad všemi tématy. Taky bych nejspíš musela zaprodat svou duši straně a vládě, zešedivět a nevyčnívat, kdybych o své místo na univerzitě nechtěla přijít. A pak s tím pocitem žít. V dnešní nejisté době může jistota zaměstnání, kterou tehdejší systém zajišťoval, znít jako rajská hudba. Pro mě je ale cena, kterou za to vyžadoval, příliš vysoká. Je ostuda, že ve své nevděčnosti zapomínám na ty, kteří trpěli a bojovali taky za moji svobodu svědomí.

Vděčná, že mi nikdo nemluvil do rozhodnutí dělat to co dělám. Ještě před 20 lety jsem byla jenom dítě a musela jsme poslouchat. Což samozřejmě dává smysl, děti ještě nemají rozum a bez řádného vedení by obědvaly zmrzlinu, hrály od večera do rána na počítači nebo chodily celý měsíc v jednom oblečení. Tento boj si každý musí vybojovat sám. Má-li ale štěstí na rodiče, což já mám, není ten boj nijak lítý. Jsem vděčná svým rodičům, že mi na prahu dospělosti dovolili odejít z jejich láskyplné péče. Pročež se můžu beztrestně dopouštět některých z výše uvedených prohřešků. Vím, že to není samozřejmost. Jenže na to často zapomínám.

Anonymní_Hrušeň

Žena v pánském klubu

Ufff, tak to jsem zvládla, oddechnu si s notnou dávkou uspokojení a mám chuť sama sebe poklepat po rameni. Pracovní meeting v místnosti plné těch nejvýše postavených mužů naší společnosti s miliardovými obraty jsem zmákla na výbornou. Pánové spokojeně pokyvovali hlavami, aktivně se doptávali a já jsem sypala z rukávu jeden argument za druhým. Jen co jsem dosedla na své místo, v místnosti zavládlo ticho, jako když někomu nechtíc ujede hlasitý pšouk. Asi takhle vítaně jsem se cítila ve chvíli, kdy po krátké pauze začali pánové z top managementu probírat téma rozpočtu, které se mnou nemělo absolutně nic společného. Konsternovaně jsem vstala od stolu a se škrobeným úsměvem za sebou zavřela dveře.

Co to bylo, vrtalo mi hlavou a musela jsem se o svůj ‘zážitek‘ podělit s kolegyní.

„To mi nemohl někdo z nich říct, že po naší schůzce budou ještě pokračovat?“ zakončím svůj nespokojený výlev nad jejich neomaleností.

„Nechápu, na co si stěžuješ,“ odpoví lhostejně kolegyně, „vždyť tohle je tady normální.“

„No, tak mně to teda normální nepřipadá,“ vypálím a mám chuť se s ní hádat, ale najednou mi dochází, že pláču na špatném hrobě.
Kolegyně se na moment zamyslí a po krátkém zaváhání se mi svěří: „Zažila jsem i horší jednání než jen ignoraci. Nechtíc jsem si vyslechla, že bych si měla konečně najít chlapa… Už dlouho přemýšlím nad tím, co by to změnilo a pořád na to nemůžu přijít. Oni asi opravdu věří v to, že bez nich to prostě nejde.“

„Jako by ti jejich pinďouři byli lékem na všechno…“ protočím oči v sloup a frustrovaně si povzdechnu. Ráda bych pro kolegyni měla povzbudivější slova, ale sama jsem doposud nenašla odvahu jít proti proudu.

Hned na to se mi vybaví další ‘bezvýznamné situace‘, jako když na posledním teambuildingu pánské osazenstvo rychle vyklidilo pole, jakmile došlo na úklid. V pohodě se vymluvili, že musí jít domů za rodinou, jako by na mě doma nečekal manžel a dvě děti. Nebo když jsem byla na poslední poradě vybídnuta, abych vyjádřila svůj ‘ženský názor‘, jako by ten snad byl něčím jiný než ten jejich.

Tyto drobné téměř dennodenní situace mě nutí zamyslet se nad tím, proč si to necháváme my ženy líbit. Zakopáváme o klacky, které nám mužští jedinci hází pod nohy, nebo si stavíme vlastní bariéry, za které nejsme ochotny ani nakouknout, natož je překonat?

Proč se v dnešní době jen málo které z nás podaří vystoupit z role pečovatelky o rodinu, a zdánlivě být mužům rovnocennými partnery? Můžeme svádět vinu na muže nebo kulturu, v jaké jsme byly vychovány, ale kdo se podílí na výchově dalších generací?

Jsme to přece my, ženy, a je na nás postarat se o to, aby bylo pro naše syny normální umýt záchod či uvařit nedělní oběd a smazat z našich slovníků formulaci, že to není dostatečně chlapská práce. Samy v nich pěstujeme pocit, že jsou něco víc, a tím přivíráme brány vlastní svobodě. Dočkáme se někdy změny? A kdy se budeme konečně cítit skutečně svobodné? Až nám to muži dovolí, nebo až si to dovolíme my samy?

Anonymní_Jabloň

Problém svobody

V souvislosti se svobodou nemohu nevzpomenout na indiány, potažmo takzvané přírodní národy vůbec, anebo prostě (a pejorativně) primitivy. Ti, řekl bych, se svobodou problém nemají a zdá se mi, že tím pádem ani tento pojem nepotřebují, i když ho asi už jejich slovník obsahuje – přinejmenším po zkušenostech s bílými muži. Podobně jako buddhisté nepostrádají pojem Boha, neboť jsou vlastně již s Ním v kontaktu a nahradili jej pojmem Já, což je zřejmě v konečném důsledku přesnější a důslednější.

Když mluvíme o svobodě my, takzvaná západní civilizace, myslíme tím třeba svodobu slova, což ale není nic jiného, než že se různé strany (nejen politické) různě více či méně urážejí, s čímž si ostatně vystačí (alespoň v té politice) po celou dobu své činnosti. Anebo mluvíme o svobodných volbách, čímž míníme to, že si můžeme „svobodně“ vybrat svého kandidáta mezi pestrou paletou psychopatických manipulátorů. To je ale „jen“ svoboda politická či společenská. Co svoboda jednotlivce? O té moderní filozofie mimo jiné tvrdí, že: „Podstatou není možnost volby, ale absence násilného odepření možnosti volby.“ Takže, z pohledu občana ne zcela „konfekčního“, je v naší společnosti jednotlivec „svobodný“ buďto ze strachu, lhostejnosti, anebo že je fanatickým příznivcem vládnoucích poměrů. Je to jako s Henry Fordem, který údajně tvrdil, že si u něho může člověk vybrat auto jakékoli barvy, pokud to bude černá.

Podobně Friedrich Nietzsche rozlišoval mezi „svobodou od něčeho“ – například nějakého omezení – a „svobodou k něčemu“, tj. odvahou pro něco se rozhodnout a něco učinit v souladu s vlastními hodnotami a na jejich obranu. První z nich znamená jen příležitost pro svobodné jednání, kdežto teprve vlastními rozhodnutími a činy ji člověk uskutečňuje… A tak nějak, když už jsme u těch velikánů, to měl i starověký Aristoteles, který vypotil úderný axiom: „Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok.“

A když tak přemýšlím o poslední větě, zdá se mi, že většina slušného občanstva by volila bezpečí a jistoty než dobrodružství jakési pofidérní svobody. Slušný občan totiž není žádný Indiana Jonesku z divokých hvozdů transylvanských… nebo jakže se ta figurka jmenovala a odkud vlastně byla. Ale otázejte se (záludně) občana, volí-li svobodu či nesvobodu, bude se honem hlásit k tomu prvnímu, protože to druhé značí jít za katr! A jsme zase zpátky u svobody politicko-společenské, protože lego svobody osobní si spořádaný měšťan nedovede v hlavě poskládat, zanechávaje tuto velkoryse Pražské kavárně.

Post scriptum:

Večer čtu Pravomila od Petra Stančíka, kde zrovna hlavnímu hrdinovi zemře babička. Přerušuji četbu, jak to často dělám, abych strávil přečtené, hledím z okna do úplné tmy a před očima mám najednou pohřeb prastrýce Viléma. Obřad byl ještě postaru v kapli, a pak nesli chlapi rakev na ramenou až na hřbitov a za nimi šel celý průvod. Pamatuji se – byly mi čtyři nebo pět let – jak celou cestu poskakuju kolem rodičů a pořád něco žvaním a vykřikuju, a jak mě máma potichu okřikuje, abych byl zticha, ale marně. Na hřbitově potom dále běhám jako splašený. Strašně se mi líbí hromada vykopané hlíny u hrobu. Přece jen se mámě jednu chvíli vytrhnu a zdolám ten lákavý vrchol. Z druhé strany je to pak sešup a jenom farářova ruka mě zachytí, abych nespad až k Vilémovi, rodinnému bláznu a „lidovému“ umělci. Běhám vesele dál, vím, že na mě nikdo nemůže… ani Smrt. Tohle je možná Svoboda, co?

Anonymní_Javor

Jak 17 lišek hada vyhnalo

Není to tak dávno, ale přeci jen je dobré si to připomenout, jak se konaly schůzky bystrých lišek. Tyto lišky říkaly své skupině ‘Demokracie’. Pro svět, co se skupiny týče, nešlo o nic obrovského, ale pro nás ano. Říká se, že na schůzkách se lišky vzdělávaly a učily kultuře. Proč? Protože vědět, co se děje kolem, to je ta nejdůležitější dovednost nejen pro ty největší a nejbystřejší, ale také pro malá liščata! Takovým znalostem však chtěl dát “стоп” jeden sebestředný had. Svým ocasem okolo sebe omotal stádo oslů a zavelel, že všechna literatura a kultura má být přinesena jemu, že on ji celou pohltí!  Bojíte se? I lišky měly strach, a také že jich hodně z Demokracie odešlo. To hada potěšilo a začal si říkat „Rudý pán” – to podle jeho rudé skvrny na hlavě. Je však nutno říci, že ne každá liška, která Demokracii opustila, byla na vině, ale také že ne každá byla hodná. Některé se přidaly k hadovi. V Demokracii však zůstalo statečných 17. Tajně v Demokracii učily ostatní, tak, aby had nic nevěděl, až se nakonec dopídily plánu. 17. listopadu, a to roku 1989, se had vyhříval na kamenném náměstí se svým stádem oslů. Ani nic netušil! Když tu se objevil houf lišek. Všechny začaly zpívat a sdělovat takové znalosti, že to osli nedokázali pochopit. Od práv po kulturní věci, a taky že cenzura je jim proti srsti. Nu a také ukázaly ‘demonstraci’ – to je tak, když nesouhlasíte s něčím, a početně se proti tomu postavíte. Osly z toho tak rozbolela hlava, že raději utekli. A co had? Zprvu se snažil liškám postavit. Tohle bylo v rozporu s jeho režimem, kde pouze on měl být ten nejchytřejší! Ale i takový plaz je citlivý na velký hluk, a proto se rozhodl utéct. Lišky ale začaly pochodovat kolem a radostně pokřikovaly. ,,Svoboda slova! A vzdělávání! Nechceme Rudého pána! Ale demokracii!” S těmito slovy se had nedokázal vypořádat, protože to nebyl žádný silák, pouze malý plaz. Netrvalo dlouho a had zmizel na sever. Lišky začaly veselku, a už toho dne z Demokracie udělaly státní svátek.

Anonymní_Kukačka

Dobytčí svoboda – sloupek

Svobodu si každý představujeme jinak, ač je vlastně jenom jedna. Můžeme svobodně podnikat, cestovat, rozhodovat se – a soused pojal přesvědčení, že svoboda je to, když se jeho krávy a býci mohou pohybovat všude ve veřejném prostoru.

Ba dokonce i v našem soukromém, takže zcela neveřejném prostoru. A nejen skot, i koně, krůty, kozy, ovce, králíci… Tomu jsme časem skoro zabránili, protože jsme byli donuceni co nejdříve udělat okolo zahrady i pastvin oplocení, ale po naší příjezdové cestě a okolí se nejen dobytčata proháněla dál.

Roky ubíhaly, zvířata přicházela a odcházela, soused zůstával. „Pořeším,“ říkal pokaždé, když jsme jeho svobodu konfrontovali s tou naší. Nepořešil nikdy nic, ohradní sloupky vratké, ohradníky zchátralé. Dívky chodící k nám za koňmi vyjekly jednou nejspíš radostí, když se přímo před nimi zjevil býk, a náš chatrný děda se jiného zase snažil zahnat berlí. Inu, svoboda nade vše. Sousedův dům stojí spolu s tím naším osamoceně v polích a pastvinách, takže to nikoho jiného nezajímalo a nezajímá. „Vždyť tam mají kam utíkat, tak co,“ říkají o dobytku vzdálenější sousedé.

Tak co…

Mezi letošní várkou býků je jeden elegantně rohatý, původem ze skotských náhorních rovin, hithlanger mu říkají. Jeden roh půl metru doleva, druhý půl metru doprava. A protože člověk si zvykne na všechno, když se nedávno zjevil tenhle kousek těsně před naším autem, jen jsme se tomu zasmáli a počkali, než laskavě ustoupí.

Další den ráno se hithlanger vypravil spásat trávu přímo u našeho výběhu. Naklonila se k němu zvědavá kobylka, býk zvedl hlavu – a vypíchl jí oko.

Svoboda?

Anonymní_Modřín

Svoboda žen v arabském světě

Horko, sucho, prach, vychrtlí psi a kočky toulající se v úzkých uličkách, výrazné barvy, nepřeberné množství koření, smlouvající prodejci koberců. Maroko. V hostelu se seznamuji s mnoha lidmi různých národností, kteří jsou zde buď kvůli surfingu, kultury nebo pracují online a chtějí být v teple u oceánu. Je tady taky Kamal, Maročan pomáhající udržovat chod hostelu, tedy jídlo, odvozy na letiště a různé výlety pro ubytované.

Kamal je veselá povaha a jeden večer bere do místního baru hrstku lidí včetně mě. Pijeme předražené pivo a povídáme si o všem možném. Po čase dojdeme k tématu vztahů v různých zemích. V Evropě se to příliš neliší, pak si však vzal slovo Kamal. “U nás to chodí tak, že pokud se mi nějaká žena zamlouvá, zeptám se její matky, jestli souhlasí s naším sňatkem. Pokud ano, je žena moje. Pak spolu žijeme, zvykáme si na sebe, ona se stará o mě a domácnost, já zajišťuji finanční stránku a zaopatřím celou rodinu.” Pro nás ostatní je to značně nezvyklý postup a mé feministické části se to zrovna dvakrát nezamlouvá. Kamal mimo jiné dodává: “Pokud jdou marocké manželské páry na večeři, muž by se neměl na ženu kamaráda ani podívat a jen ji ignoruje, ta žena na něj mluvit nesmí. Bylo by to ke kamarádovi velmi neuctivé.” Podle Kamala to tak všem vyhovuje a jinak by to ani nikdo nechtěl. Přemýšlím, jestli by upřímně souhlasily i zdejší ženy. Některé možná ano, některé ne.

Jisté je, že Koránem svazující pravidla jsou pro ženy v arabském světě značně omezující. Zrovna v Maroku je situace oproti jiným islámským zemím únosnější. Je to především díky zákonu Mudawana z roku 2004, který ženám umožnil právo na rozvod, zavedl minimální věk pro uzavření manželství na 18 let či omezil právo muže mít více manželek. Přestože je stále co zlepšovat, může to být i mnohem horší.  Jedná se například o Afganistán, kde se stále praktikují vraždy ze cti. Pokud žena zahanbí rodinu, otec, bratr či manžel ji zabijí. Většinou jde o nemanželský vztah, odmítnutí sňatku a bohužel ženu mnohdy zavraždí i za to, že se stane obětí znásilnění. Absolutně šílené.

Na mnoha místech lidé lpí na dlouho zavedených zvycích a tradicích natolik, že zapomínají na vřelost ve svém srdci, soucit a pochopení. Nic na světě, ani náboženství, nemůže ospravedlnit odepírání svobody jiných.  Svět se však mění. Mladí lidé začínají být otevřenější, více naslouchají a snaží se druhým porozumět. Poměry v Maroku tomu nasvědčují. I přes Kamalova slova mám pocit, že zde ženy začínají být svobodnější. Některé surfují a u toho se bez problému baví se surfaři. Vídám je i na cestách za volantem, což kdysi bylo naprosto nepřijatelné, potkávám je v zaměstnáních, jež v minulém století mohli zastávat jen muži. Snad se uvolní pouta i ženám v jiných arabských zemích. Držím jim palce.

Anonymní_Višeň

Ponožky?

Kdybych mohla nosit ponožky červené,
Mohla bych mít dny více barevné.
S botami hnědými,
skvěle by ladily.

Kdybych chtěla nosit červené ponožky,
Barvila bych je jahodou,
A tak bych měla vždy pocit,
Že něco sladkého mám na nohou.

Kdybych jen tak vyšla ven,
s ponožkami rudými,
Pohledy všech lidí jen,
Na nohy by mi mířily.

Proč mít rudé ponožky,
Když žluté jsou ty správné,
Když všichni žluté je nosí,
Když žlutá všem padne.

Všichni správní, mocní lidé,
Mají žluté ponožky,
S rudými se nikam nedostaneš,
Našeptávají hlásky,
V mojí hlavě.

Odkdy tam jsou?
A kdo je zasadil?
A proč tam jsou?
A co je tvoří?

Nenávist k červeným ponožkám
Tu nebyla vždy,
Je to pocit nový,
Naučený, napozorovaný.

Hlasy v mojí hlavě,
Jsou jen hlasy blízkých,
Nejsou hlasy mě.
A jsou to vůbec jejich slova?

Nemohou to být jen věty,
Naučené fráze, které se vinuly
Od jednoho k druhému a zase zpátky?

Proč by se lidé dívali,
Na mé ponožky rudé,
Když triko mám,
Jako jiní, modré.

Ponožky červené,
Rudé a další barvičky,
Byly tu vždy, to nám dosvědčí,
I naše prababičky.

Nenávist vůči jim,
Vůči ponožkám rudým,
Jsme se jen naučili,
Pod příliš přísným sudím.

Nechávat to nakonec,
To v čem jsme jiní,
Soustředit se spíše,
Co všechny nás pojí.

Ponožky tu byly vždycky,
Včera, dnes i zítra.
Jsou to ale ponožky,
Co tento verš říká?

Anonymní_Kavka

Možnosti

Svoboda pro mne znamená velmi mnoho. Můžu si zajet, kam se mi zachce, povídat si s kým se mi zlíbí. Mluvit jakou řečí budu chtít, zamilovat se do kohokoliv chci. Smím sdílet svůj názor, komunikovat, diskutovat. Bez jakéhokoliv povolení můžu navštěvovat, koho si usmyslím. V rámci vzdělání můžu doslova „obletět svět“ a studovat opravdu kdekoliv na světě. Mám právo být svá a oblékat všechno, co mi padne do oka.

Pro mě jakožto zpěváka a hudebníka je hudba všechno. Je to vášeň, láska, štěstí. Hudba dává člověku pocit pohody, potěšení, ale někdy i pocit smutku, stesku a bolesti.

Hudba utváří atmosféru, spojuje lidi. Nýbrž i rozděluje,  jako tomu bylo v minulých letech. Hudba u nás byla přesně definovaná, a pokud nebyla „podle představ“, tak byla odsouzena a zakázána.
Takovým příkladem z minulosti byli takzvaní „zakázaní zpěváci či skupiny“ jako například Golden Kids s úžasnou Martou Kubišovou, Karel Kryl se svými nadčasovými texty nebo The Blue Effect s hitem
Sluneční hrob.

V dnešní době máme díky svobodě mnoho možností. Mohla jsem navštívit koncerty zahraničních zpěváků a skupin. A vzhledem k možnosti studia cizího jazyku, jsem dokázala porozumět nejen srdceryvným písním, ale i mluvené konverzaci zpěváků. Takové možnosti bohužel v minulých letech nebyly, a proto nebyl zážitek, byť jen lehce starších lidí v mém okolí tak velký, jako ten můj.

Svoboda je obrovská. Svobodně žijeme, protože můžeme.

Anonymní_Labuť

Jsme opravdu svobodní?

Když se mě někdo zeptá, zda jsem svobodná měla bych odpovědět ano. Mám všechno, pro co lidé za komunistickém režimu bojovali. Mám příležitosti a možnosti, o kterých si před pár desítkami let mohli nechat lidé jen snít. Proč mi v tom případě přijde, že někdy tak úplně svobodní nejsme? Jsme svázaní řetězy očekávání. Bojíme se dělat věci, které chceme, protože si nepřejeme být nezapadající kousek puzzle. Když chci zapadnout do společnosti musíme se vzdát části sebe samých. Někdy se bojím, že právě kvůli strachu z toho, že nás ostatní budou soudit se z nás stanou jen stíny těch, kterými bychom mohli být. Budeme potlačovat naše skutečné já. Bojíme se totiž, že když nás někdo uvidí, jací jsme doopravdy, odmítne nás a my budeme sami. Raději naši jedinečnosti obětujeme kvůli tomu abychom nevystoupili z řady.

Takhle se ale nenarodíme, když jsme děti nebojíme se řvát, brečet a ptát se, ukázat že něco nevíme. Během let nás formují vnější nátlaky vrstevníku, rodičů a přátel až se staneme verzí sebe samých, která se snaží potěšit všechny okolo sebe a ukázat jim, že si zasloužíme jejich uznání.

Učitelé vás pořád upozorňují, ať jste zticha a najednou když chcete promluvit máte pocit jako by vám někdo přitiskl nůž ke krku a měl by vám ho podříznout, kdykoli řeknete něco špatně. Bojíme se vyjadřovat své emoce, protože vždycky jsme jen slyšeli, že se máme zklidnit a že přeháníme, a tak to opakujeme i sami sobě. Žijeme naše životy s pocitem, že jsme příliš a měli bychom se stydět za to kdo jsme. Někteří z nás si ani neuvědomí, že by to mohlo být všechno jinak kdyby v životě pro jednou poslouchali hlas, který je v jejich nitru.

Možná si v nějaké části života uvědomíme, že takhle žít nechceme, ale najednou je toho moc od čeho bychom museli odejít, a tak se spokojíme s tím, že se to možná jednou stane. Když je vám třicet vyčítáte si, že jste nezkusili více věcí, když vám bylo dvacet. Když je vám čtyřicet díváte se zpátky s lítostí, přejete si, aby to bylo jinak. Možná ze sebe děláte oběť i když jediný důvod proč nemáte to, co chcete jste vy. Když vaše děti začínají dospívat doufáte, že alespoň oni budou úspěšní, a tak děláte všechno co je ve vašich silách, aby se tomu tak stalo. Chcete si splnit vaše sny skrze ně a neuvědomujete si, že je postupně ničíte. Oni dělají všechno, co můžou, aby vás nezklamali a obětují to, co mají nejraději, aby dosahovali nejlepších výsledků ve škole. Doufají, že na ně budete pyšní, poslouchají vás, protože máte přece více zkušeností a víte, jak život funguje. Potlačí svoje sny, aby vás učinili šťastnými, protože ví, že jejich představa o jejich životě byste jim neschválili. Když se vám postaví zavrhnete je, protože vy víte, co je pro vaše děti nejlepší, nebo snad ne?

Nakonec dopadnou nejlépe ti, kteří poslouchají to, po čem opravdu touží oni a nebojí se toho, že s nimi lidé nebudou souhlasit. Tohle je jediná cesta, jak být opravdu v tomhle světe svobodný. Ne každý, ale je ale ochotný ji podstoupit, protože to stojí mnohem více odvahy a úsilí, než v sobě spoustu lidí může najít.

Anonymní_Volavka