Roury

Máloco mě v mém dospělém životě dojalo tak jako Třinecké železárny. Když jsem před lety navštívil Třinec, byli jsme si je v noci poslechnout. Přesněji – byli jsme se podívat, jak žhnou, jak z jejich kloak crčí tekutá ocel: čiré světlo nabírané do vagónů a odvážené kamsi do hlubin noci. Ale já jsem hlavně poslouchal. Protože ta továrna vydávala stejný zvuk jako moje dětství.

Když jsem byl malý kluk, neměl jsem sice moře, ale měl jsem válcovny plechu. Bydleli jsme tenkrát ve Frýdku-Místku. Celé dny venku s bráchou, typické děti s klíčem na krku. Večer, kdy se protahují stíny i zvuky, jsme se vraceli po uši špinaví z nedalekého lesa, ze všech našich bunkrů mezi metr tlustými rourami s teplou a studenou vodou, sedření od skelné vaty, deroucí se zpod plátů plechu, na který se s nesnesitelným skřípotem dalo psát kamenem.

Ty roury jsou znamením mého kraje. Říkali jsme jim ruly. Všude ve Slezsku se vinou krajinou, pamatuji si cesty autem ve staré škodovce, podvečer, osiky a břízy vyrůstající z černočerné hlíny, hlušiny z důlních šachet, a mezi tím se jak zdvojená tasemnice táhnou ty naše všudypřítomné ruly. Běží podél auta, kamsi zahnou, vyletí vzhůru, přemostí silnici a zase dosednou k zemi na druhé straně cesty. Vinou se poli, lesy, vesnicemi a městy a vábí děti ze všech koutů toho zčernalého, vytěženého regionu.

Měli jsme tedy roury a válcovny plechu. Válcovny plechu a jejich neúnavnou práci. Přes den na ně člověk většinou zapomněl, splynuly s šuměním větru v korunách stromů, s pokřikováním dětí a vůbec s celým bzukotem dne, ale v noci se jejich zvuk náhle obnažil. Dodnes, když usínám, ho občas zaslechnu. Kdesi daleko a hluboko mohutná dutá rána, tlumená jako pod vodou, jako v těle. Jakýsi temný buchar v samém jádru noci. A pak zvláštní zavrzání. Představoval jsem si, že je to kotva obrovité lodi, co právě dosedla na mořské dno a drtí písek. Kost, která dutě zaskřípěla někde uvnitř velryby. A ještě později se ozval sykot, zvláštní tažení kovu, oscilace kovového pásu, šum jako když se zlomí vlna a zpěněná šplhá po lesklém písku nahoru, kam až to jde. Často jsem si při tom nekonečně se opakujícím zvuku představoval, že to je příliv, že žijeme na mořském pobřeží.

Ve válcovnách mezitím za nocí vznikal plech. Vylisovali tam dost možná i ten, kterým kdysi obalili naše roury, a který nám duněl pod nohama, když jsme po nich lezli. Oblíbená zkouška odvahy. Vydrápat se až na mohutný hřbet roury, krytý plechovou stříškou, rozkročit se mezi teplou a studenou vodou a téměř v rozštěpu, krok za krokem postupovat tam, kde se propast pod nohama prohloubí, až tam, kde začíná závrať.

Ty roury nevedou jen krajinou mého dětství ale i jejím jazykem. Díky špičatým plechovým stříškám měly naše ruly průřez ve tvaru ô. Písmeno ô se vedle francouzské, portugalské, vietnamské, starogrónské a slovenské abecedy vyskytuje – kde jinde – také ve slezštině. Je to jeden z možných způsobů, jak zapsat ono měkké, čím blíž k hranicím, tím častější uo, tak typické pro řeč tohoto kraje, kde se polština a slovenština svobodně kříží s češtinou a jak v nějaké zdivočelé šlechtitelské stanici rodí další a další varianty krásného slezského nářečí. Pokaždé, když slyším melodii té řeči, zabolí mě u srdce. Tam někde, postavené jedno za druhým, stojí písmeno ô jako nekonečné potrubí. Jako česko-polsko-slovenský jazykový ropovod Družba.

Na to všechno jsem tenkrát myslel v Třinci. Pili jsme pivo z lahve a poslouchali, jak se v útrobách nelidské černé továrny rodí světlo, tekutá ocel zářící tak, že se na ni nedá pohlédnout. Vagóny plné železa odjížděly kamsi do noci a já jsem viděl, jak z nich v našich frýdeckých válcovnách lisují plech, a tím plechem obalují další a další roury, všechny, co jich v mém kraji je, a těmi rourami ke mně najednou místo teplé a studené vody přitekl téměř nesnesitelný stesk.

Knihy Marka Šindelky vydává nakladatelství Odeon. Podpořte autora nákupem jeho knihy přes e-shop nakladatelství www.odeon-knihy.cz

Noční hlídka

Upozornění: Povídka obsahuje nářečí, drsný jazyk a velkou dávku humoru.

„Co to je za cypa?“ vzdychl Juzek a přibrzdil služební škodovku. Houknul sirénou a pustil modrý maják na střeše. 

Po chodníku se tmavou ulicí od Banketky v záblescích modrého světla plazil muž věku těžko odhadnutelného. 

„Občane!“ zavolal Juzek ze staženého okýnka. „To tu nimožecie tak po ceście lyźcz. Stowejcie!“ 

Muž se pokusil vstát, ale uprostřed pohybu si to rozmyslel a zůstal sedět na chodníku. Zbyněk povzdychl, nasadil si služební čepici a vystoupil z auta. Zůstal jsem sedět, nechtělo se mi z teplého auta a jednoho opilce Zbyněk zvládne sám. 

„Občane! Lezie vóm brzuch, nachłódnieczie. Kaj idziecie?“ 

Muž ukázal neurčitě do tmy a hlava mu klesla. Ve vysílačce zašumělo, zase nějaká rvačka U Sagi baby, tak jsem to vypnul. 

„Panie policajt, niechcie mie być. Jo tak nimogym do chałupy. Moja by wrzeszczała, jo nimogym przyjiść do chałupy cyknióny.“

Naladil jsem rádio. Werk barvil oblohu za předním sklem do oranžova. Nonstop Banketka chabě svítil do tmy. Bože dobry, taki pajzel. Tam jsem potkal tu svou první. Když nepočítám Moniku, která ležela jak lipové prkno a měla celou dobu tak pevně zavřené oční víčka, že jsem to nakonec vzdal. 

Banketka byla vyhlášená hospoda. Každý večer se tam rvaly kurvy, tloukly se kabelkama do hlavy, do toho hrál klavírista s bezzubou harmonikářkou Szlubiła mi v pivnici a často to končilo příjezdem policie, jako teď. 

Jak se jmenovala, to už si nevzpomenu. Pěkný zadek, dlouhé řasy, vlasy modročerné, ale hlavně ten úsměv, kurva, ten úsměv mě dostal. Mrkla na mě a kývla, ať si přisednu. Ruku mi položila do klína a hlavu na rameno. Vzala mě domů a nalila mi deci whisky, ten její byl velká ryba ve Werku, tak se měla věru dobře. 

Pak jsme na to vlítli. Nejdřív byla chvilu nahoře, pak zas dlouho dole. Dost nahlas křičela, že jsem se až bál, aby sousedi nepřišli. Měla tam na polici vystavené takové skleněné zvířátka, které celou dobu poskakovaly, jak jsme do toho bušili. Pak jsme chvíli spali. Přitulil jsem se k ní. Byla teplá a voňavá. Představoval jsem si, jak řekne staremu, že ho bohužel musí opustit, protože potkala svoji životní lásku. Že je to nevyhnutelné.  

Ráno mi udělala vajíčka a jakési tousty a kafe. Seděla u stolu v takovém růžovém županu a kouřila. Takhle na denním světle už tak svěže nevypadala. 

Dojedl jsem a měl jsem se k odchodu. 

„Musim do školy. Ty nejdeš do roboty?“

„Co gupnieš?“ zasmála se a típla cigaretu. „Jo je dovno v pynzyji. Ale my fajnie zadupali, co?“ 

Polilo mě horko.

„Przidzieś zaś?“ volala za mnou. 

Jak jsem šel do školy, musel jsem se stavit v nonstopu a dat si po pulce. Kelnerka na mě smutně hleděla, všechno jí bylo jasné, ale neříkala nic.  Tohle ale nebudu Juzkovi vyprávět. Ani v nostalgickém pohnutí. Zítra by to věděla celá stanice. Koneckonců už je to třicet roků. Ta baba už nejspíš hryže hlínu, nebo si v nějakém domově bryju na triko bryndá.

„Straszny cyp,“ povzdychne si Juzek , když sedá za volant. „Ho tu nechame, ne, ať vykrzyžbi, bo mu stara do hlavy ďuru zrobi.“ 

Chlap sedí na chodníku a drží si hlavu v rukách. Juzek nastartuje a pak si všimne, že je vypnutá vysílačka, ale neřekne nic. 

„Dzisio tyn werk zaś huczi jak cyp. Jak už to aj moja słyszi,“ řeknu.

„Vszak dobre, že huči, aspóń je v Trzyńcu robota. No a na Sylvestra to przebijóm rachejtle,“ zasměje se Juzek a zapne vysílačku. Ve Slovanu chłop kelnera gryznył. 

Juzek zapne maják a sirénu, bo szychta nóm kónczy až rano.

Knihy Biancy Bellové vydává nakladatelství Host. Podpořte autorku  nákupem její knihy přes e-shop nakladatelství www.hostbrno.cz

TONIČKA

Moje babička Tonička nebyla moje babička. Žila na konci vesnice kousek od Blanice, docela blízko Hřív. Dřív za jejím domem se zahradou nestály jiné domy, za její zahradou rostly modříny, pod nimi svah vedl k řece a za řekou les, les. Modříny, řeka, les – tohle Toničku zajímalo. Vesnice a sousedé, dům, zahrada – to ji nebavilo ani trochu. Před sousedkami se zamykala, okno zakrývala zástěrou, pod modříny si v osmdesáti letech chodila lehnout, jen tak do trávy. Na houby musela každý den od jara do pozdního podzimu a řeku „chodila pást“, zatímco zahrada pustla, úly se propadly a její slepice se popelily na druhém konci vesnice a nocovaly na stromech. U Toničky nic nezůstávalo na svém místě. Sotva jsem vešel a zaklapl za sebou lísu její předzahrádky, půl světa se posunulo, půl zůstalo tam, kde bylo, nic se k sobě nehodilo.
          Moje babička Tonička nebyla moje babička. Seděla před domem na lavičce, opřená o plot, za kterým se zelenal dvůr. Na hlavičce flanelový šátek. Na sobě soustavu flanelových košil, jupek a kazajek, které bez rozdílu nazývala slovem „kacabajka“ a které – podle mé chlapecké teorie – za celý život nesvlékla až k té úplně poslední. A v zimě v létě tlusté žebrované punčocháče. Seděla tam a sedí tam. Spolehni se! Spoléhám se – i na tmavozelenou káď s dešťovou vodou a túji, které jsou na scéně. Povídáme si všichni čtyři, jde nám to: káď, Tonička, túje a já. Tonička se na mě zničehonic zkoumavě zakouká a pípne:
          „Neuhodneš, co je v kádi!“
          „Uhodnu. Nic.“
          „Chyba lávky. Ráno tu byl Nerad.“
          „Že ne?“
          „Ba jo.“
          „Co?“
          „Dva okouni. A kapr. Takovej šnajdr ubohej. A jeden hrouzek pro tebe.“
          Ženu se ke kádi. V ní nic.
          „Zase vítěz!! Že ty seš, chlapče můj, tak důvěřivej?“ chechtá se a nevěřícně kroutí hlavou a zvesela klepe o beton hůlkou i hubenou nohou v bačkoře. Je jí osmdesát čtyři. Nebo pět.      
          Moje babička Tonička nebyla moje babička. Když jsme u ryb – chodili jsme spolu na ryby! Kdo tohle kdy viděl? Ale je to tak. Tonička rybařila jako velrybářský admirál. Sotva jsme dorazili k Blanici – cestou k řece obvykle odbočila k nějaké „její“ břízce a vrátila se s hrstí křemenáčů – přestala si mě všímat. Vyhlédla si místo mezi vrbami, kde se mohla pohodlně opřít (nikdy si kdožvíproč nesedala), na prut bez navijáku, s bláznivě krátkým vlascem a rezavým háčkem navlékla kousek chleba, který vytáhla ze zástěry – a šup s tím do vody. A zatímco já složitě upravoval fosforový splávek, zapásil s navijákem a dlouhatánskou šňůrou zaseklou ve vrbičkách na druhém břehu, otvíral a zavíral bedničku s dešťovkami a pilně kalil vodu, ona už táhla první běličku.
          „Čudla sem, čudla tam. Malej háček – polykáček!!“ hlásila Tonička a plimpla rybku do kýble s trochou vody. A za chvilku zas.
          „Čudla sem, čudla tam. Malej háček – polykáček!“ Nad kbelíkem se zatřepal ouklej, jeho šupiny se roztekly a ztuhly ve fólii nejčistšího stříbra. Jako by do vody sletěl úzký střep zrcadla, v němž se blýsklo celé slunce.
          Netrvalo dlouho a kbelík se hemžil plotičkami, oukleji a hrouzky, mezi kterými stáli dva oranžoví okouni. Všechno to pochytala Tonička. Zapíchla udici do země a začala se zabývat mým krušným loveckým osudem.          
          „Já ti říkala, že takhle obrovitý dešťovky je vyděsej k smrti.“
          „Teda, hochu, ať se dívám, jak chci – ryby do tebe dneska zamilovaný nejsou!“ 
          Anebo: „Kam koukáš? Bere ti! Bere!“ 
          A když jsem zaseknul, nadšeně dodala: „Roha!“           
          Společné rybaření končívalo vždycky stejně. Na břehu jsme rozdělali oheň a všechny ulovené rybky opekli a snědli. Společně. Toničce nevadilo, že jsem nožíkem zapíchal i deseticentimetrové karásky a pak obíral to nic, co zůstalo na jejich připálených páteřích. Ochutnávala a oceňovala delikátní chutě křupavých ploutviček a nedopečených rybích hlav.
          „Můžu sníst i oko?“ zeptal jsem se.
          „Proti gustu…“
          Šeřilo se. 
          Moje babička Tonička nebyla moje babička. Nikdy jsem nikoho neviděl tolikrát mrtvého. Tonička si z nějakého důvodu zakládala na tom, abych si při každém příchodu k jejímu domku myslel, že je už pár dní po smrti. A že jsem ten, kdo objeví její mrtvolu. Vcházím nízkou lísou do předzahrady, zaklepu na dveře a – ticho, vždycky. Beru za kliku, zamčeno. Jdu k oknu a zaťukám. Pak se vyhoupnu do okna a za ním spatřím Toničku na podlaze u kamen. Na nose má brýle a ruce složené na prsou. Leží tam vedle kamen jako by už ležela v rakvi. Volám, zkouším rozrazit okno, utíkám zpátky ke dveřím, vší silou zalomcuju klikou. Dveře se lehce rozletí, vpadnu do chodby a málem porazím Toničku, která tam stojí, máchá rukama a recituje:
          „Hosté nám přijeli! Na koních zpěněných, stuhami věnčených!“                              
          Toničku jsem našel mrtvou na kanapi v začouzené kuchyni, na lavici pod tújí, zahrabanou v posteli, v kůlně. Na konci zahrady, ve vysoké trávě pod modříny. Pro pořádek je třeba zaznamenat, že někdy doopravdy spala – ale ani tehdy si alespoň krátkou „hru na mrtvolu“ neodpustila. Když vstala z mrtvých, četli jsme noviny a pili kávu, která od rána stála v hlubokém hrnci na plotně a nabírala se sběračkou.    
          Moje babička Tonička nebyla moje babička. Jednoho srpnového dne si zabila a upekla králíka, zabalila ho do utěrky, vzala peřinu, polštář a balík novin, zamkla dům a přestěhovala se na zahradu, do toho svého modřínového hájku. Ze suchých větví upravila nepořádný přístřešek, vystlala ho léta nesečenou trávou – a hotovo! Toho večera se její slepice vrátily z druhého konce vesnice a spořádaně hřadovaly ve větvích modřínů.
          Šeřilo se, když došel Nerad.
          „Nesu cejna, Toničko,“ volal do zahrady a zvedal podběrák nad hlavu. „Dostal jsem ho v Kašparovic tůni. Klepnout, nebo do kádě?“
          „Cejna? To jsou mi luxusy, Václave! Do kádě.“
          Nerad nechal rybu sklouznout do dešťovky a už byl u Toničky. 
          „Pěkný to tady máš,“ ocenil chýši, „akorát že to připomíná krmelec.“
          „Když myslíš, že je to krmelec, tak to asi bude krmelec,“ odpověděla Tonička.
          „No, já jenom, aby tě v noci nepokousaly srnky,“ smál se Nerad.
          „S těma jsem já domluvená.“
          „Jako bych nevěděl,“ řekl vážně. „A hele, vidím, že ti jdou hosti. Tak dobrou, Toničko. A pozor!“
          „Chlapče milej,“ vítala mě Tonička, „kde se tu bereš? Samýho štěstí od rána!“
          „Co máš?“ zeptal jsem se a nepozdravil.
          „Co?“
          „Co přinesl?“
          „Kdo?“
          „No, Nerad.“
          „Ten? Nic. Akorát chytrý řeči.“       
          „Že ne?“
          „Ba jo.“
          „Tak co?“
          „Vždyť povídám, že nic. Řeka prej nemá hlad.“
          Ale já už byl u kádě. V túji, která se v ní odrážela, se schovávala ryba jak stojící lopata.
          „Dneska vítěz!“ řekl jsem potom Toničce.
          Zatvářila se kysele, vybalila králíka z utěrky a pravila:
          „Pomsta bude sladká, komisér Žéf.“  
          Od toho večera žijeme na zahradě a jsme pořád spolu. Se slepicemi nad hlavou každý večer jíme králíka a Tonička mi každý večer ukazuje chlapa s fialovou rukou, který čeká za nekonečnou modřínovou větví. Trnu úzkostí a ona se chichotá a hned to všechno napravuje vyprávěním o hrobníkovi, co si šel v noci po pohřbu ošklivé slečny do rakve pro zlatý náhrdelník. Potom usínáme. A ráno ze svahu rovnou na hrouzky:
          „Jak tak koukám, chlapče, ryby do tebe zamilovaný nejsou!“

Knihy Petra Borkovce vydává nakladatelství Fra. Podpořte autora nákupem jeho knihy přes e-shop nakladatelství www.obchod.fra.cz