Naděje 2020

“Určitě ano, dal mi více naděje než roky předešlé. Přesvědčila jsem se o tom, že se dokážeme neuvěřitelně semknout a vzájemně si pomáhat. Byli jsme donuceni zklidnit se, zpomalit a užíváme si víc času se svými blízkými. Naučili jsme se vážit si maličkostí, které teď samozřejmé nejsou – volně dýchat, objímat a líbat ostatní, účastnit se oslav a svateb, cestovat bez omezení. A když se dokážeme radovat z maličkostí a vzájemně si pomáhat, dává mi to naději, že svět bude zase v pořádku.”

“V krizi poznáš přítele, dobrovolníka, kolegu i politika. A to se potvrdilo snad všem koho znám. V práci se lidé semknou, doma si trochu jinak povídají a víc se těší z maličkostí. Někdy člověk chtě nechtě upadne do letargie, že už nic není a že to tu méně žije. Ale pod povrchem je jiná paráda. Hlavně když si všimne člověk, kolik lidí jen tak nesedí, a že se dá dělat víc, když se chce. Mou nadějí jsou lidé, kteří jdou za svým snem a vytrvale hledí zpříma, nelení a nehledí jen na svůj prospěch. Ti, kteří jsou dobrovolníci v jakémkoliv věku, ti kteří tvoří pro druhé, ti kteří podpoří jejich sny a řeknou “Ahoj, jsem tady i pro tebe.” A těch se kolem objevilo tolik, že mám naději, že všechny krize současné i budoucí jako společnost zvládneme.”

“Rok 2020 mi dal naději v tom, že mi připadá jako „cvičný“ rok na nástrahy, které můžou mít ještě drsnější kalibr. Je to prevence proti usnutí na vavřínech. Je to také impulz k rozcvičce mozku, pokoře a dalším přežívacím schopnostem, které se vyplatí sem tam procvičit. Naději mi dává to, že ačkoliv se kdeco bortí a mizí, o to víc vynikají ty opravdové hodnoty. Zdraví, síla, rodina a přátelé, flexibilita, činorodost. Jsme nuceni hledat k sobě cestu a posílit spolupráci. A to není nikdy na škodu. Mám radost, že najednou není divné uplatňovat experimenty a metody, které by ještě v trochu zaspalé době před covidem kde kdo vnímal jako příliš ambiciózní.”

“Rok 2020 mi dodal, a asi v tom nebudu sama, velmi silné znovu uvědomění si toho, v jak skvělé době a na skvělém místě žijeme. A taky jak křehké to může být. Události spojené s pandemií, které se staly a stále se dějí a které nám všem citelně zasahují do života, vnímám stále ještě jako „jemnou ťafku“ té naší globální, zhýčkané společnosti. Ťafku, která může přinést naději, že se lidé zamyslí nad tím, že jsou součástí něčeho většího, silnějšího a staršího, něčeho, z čeho pocházejí a k čemu by měli přistupovat s obrovskou pokorou.
Ale pandemie nám dala i něco, čeho jsme poslední léta cítili stále větší nedostatek. Čas. Čas na sebe, své blízké. Čas na procházky nebo třeba na čtení!
Přála bych si, abychom my lidé využili ten čas a pozorněji vnímali vše, co nás obklopuje, měli z toho radost a čerpali z toho sílu. Třeba z šumění hor, bezstarostnosti luk, přítomnosti řeky uprostřed města, z poskakující sýkorky za oknem.
V neposlední řadě mi události roku 2020 upevnily hodnoty a ujasnily cíle. Přeházely mi, nám všem, možnosti, co můžu dělat, kam můžu zajít či kde trávit volný čas. Vrátila jsem se tak po letech k cestám po rodné hroudě a vzpomněla jsem si na vzrušující pocity, které jsem pociťovala jako mladá při studování mapy Česka a sestavování seznamů všech míst, které prostě MUSÍM vidět.
Ve vztahu k práci se mně a nám všem v knihovně díky pandemii otevírají nové výzvy. Budeme společně prošlapávat nové cestičky a objevovat. Objevovat sebe, co všechno dokážeme a kde možná narazíme, a zda to spolu všechno vydržíme. Objevovat, přesněji snad znovu objevovat, vás – naše čtenáře, návštěvníky, parťáky, podporovatele. Kdo s námi zůstane a kdo své kroky povede jinam? Přichází čas na objevování, co pro vás v novém normálu dokážeme udělat, v čem umíme pomoct.
Už mě napadá jen jediné, trochu klišé, totiž že všechno jednou skončí. Dříve či později. I krize mají své konce. A než se tak stane, neklesejme na mysli a zahleďme se pořádně do sebe a všeho kolem nás. Uskromněme se, šetřeme. A více než své peněženky šetřeme a hýčkejme krajinu kolem nás. Cestujme po republice, protože je krásná a rozmanitá a magická! Povídejme si, pišme si, čtěme, poslouchejme hudbu, třeba tuhle: https://youtu.be/dQHCkt-g_R8! Využijme ten čas…”

“Všechny události letošního roku mě naučily vážit si věcí, které jsem brala za samozřejmé: obejmout se na přivítanou, možnost se setkat s přáteli, možnost, aby mé děti chodily do školy a kolektivu mezi kamarády, mít možnost dělat svou práci naplno. To, co se událo mi dává naději, že si uvědomíme, že svoboda je křehká, zranitelná, a proto je potřeba si ji svědomitě opečovávat.
Naději mi také dává zjištění, že dokážeme překonat těžké časy a že nás to posílí, že se staneme odolnějšími.”

“Jedu autem domů z práce a na výzvu naší knihovny přemýšlím o naději. Vybavují se mi verše Jana Skácela o naději s bukovými křídly. Vzpomínám, kolikrát jsem v tomto roce čelila pocitům beznaděje, když se z rádia ozvou slova známé písně skupiny Divokej Bill: Nikdy, nikdy, nikdy…neříkej: To nejde! Píseň přidávám do playlistu a je mi nějak veseleji. Nikdy, nikdy, nikdy… bychom neměli ztrácet naději! Krásný advent všem!”

“Mám rád naději. Ona toho za nás totiž hodně odpracuje a spoléháme na ni v těch nejtěžších chvílích. Myslím, že je to v souvislosti s kovidem a rokem 2020 dobře položená otázka. Nevíme a nemůžeme vědět, co přinesou roky další a co vše se změní, ale s nadějí můžeme doufat, že nám konečně došlo, jak se vzájemně potřebujeme. Jsme na sobě závislí, protože se stále častěji ocitáme před problémy či výzvami, které jako jednotlivci nemůžeme zvládnout. Skrz ostatní vnímáme i část vlastní existence, což je nyní ještě jasnější. Chybí nám kontakt, propojení se světem, který nám přišel tak samozřejmý. Nemám jistotu, že to všechno dokážeme využít, ale naději mám rozhodně.”

“Rok 2020 byl a stále ještě je těžkým kouskem pro nás všechny.
Naše tělocvična byla a je již 5 měsíců zavřená.
Tento rok mi dal NADĚJI v tom, že dokážeme držet při sobě.
My jsme tady pro lidi a lidé jsou tady pro nás.
Dokážeme se semknout a podpořit jeden druhého.
Vidím sílu komunity, která zvládne vše.
Vidím sílu rodiny, která dokáže opět fungovat jako základ, na kterém se dá stavět.
Vidím přátele, kteří když je potřeba, dokáží vytvořit prostor, ve kterém se dá přežít cokoliv.
Vidím naději do roku 2021, protože na těchto hodnotách se dá stavět.
Cítím vděčnost a děkuji všem!”

“Dodal… A jakou! Roky jsme mluvili o cestách náhrady milionů schůzek po celém světě online formou. Zdálo se to jaksi nereálné. Kdo nelétal, jako by nebyl! A najednou, firmy si všímají nejen úspor, ale i toho, že se online forma práce promítá do jejich ekologické stopy. Lidé dostávají důvěru, že zvládají být efektivní i když pracují z domova a máme nástroje, které nám pomáhají šířit vzdělávání třeba v tématu cirkulární ekonomiky mnohem efektivněji než kdykoliv před tím. Vznikají nové byznysové platformy jako Změna k lepšímu nebo PALE BLUE DOT, které fandí zelenému restartu a já čím dál víc věřím, že po krizi nás nečeká návrat k “normálu”, ale mnohem lepší svět. Ukázali jsme, jak jsme silní v dobrovolnictví, staráme se o přátele, máme radost z lidského úsměvu a využíváme digitalizaci ku prospěchu a propojení. Příroda si poradí i bez nás, my bez ní ale ne. I o tom jsme měli během uzavření ekonomiky čas přemýšlet… A já věřím, že se nám tyto úvahy z mysli už neztratí.”

“Je asi přirozeným stavem, že jako jednotlivci i jako společnost někdy selháváme a děláme chyby. Nadějí je, že jsme schopni to poznat. Důležité je to pak především v případech, kdy jsou ta selhání v rozporu s hodnotami, bez kterých bychom nebyli svobodnou společností. Nadějí je i to, že je více těch, kteří to chtějí poznat, než těch, kterým je to jedno.
Před nějakým časem jsem byl v třinecké knihovně na “Festivalu svobody” plného inspirativních jmen. Skvělý zážitek. Ale to, co ve mně vzbudilo naději, byli mladí Třinečáci, kteří to celé organizovali. Sympatičtí, sebevědomí, vzdělaní a především nadějní.”

“Výpis nadějí pro rok 2020:
– naděje, že střelba ze Silvestra aspoň třeba do tří skončí
– naděje, že ten chrchel z Orientu je jenom něco, co člověka zase mine
– naděje, že se naší výpravě na Mistrovství Evropy v Itálii nakonec podaří odjet
– naděje, že storno jízdenek kvůli nastalý situaci schválí
– naděje, že se virový katastrofy dějou jenom ve filmech za 35 korun z trafiky na DVD
– naděje, že se snad můžem potkat aspoň ve čtyřech lidech na online přenos, aniž by “to” někdo přenes
– naděje, že se ta to bude někdo koukat
– naděje, že ten, co se na to bude koukat, “to” nedostane, a nebude se moct koukat
– naděje, že tu roušku mezi časopisama, špinavym prádlem a rozsypanejma pistáciovejma slupkama při dostatečný trpělivosti určitě časem najdu
– naděje, že Ondřej Hrabal přece jenom přijede z Uherskýho Hradiště do Prahy na rozhovor
– naděje, že přijede (UŽ ZEJTRA!!!) David Šiktanc z Činoheráku Ústí, když se na mě Ondra s tim rozhovorem, nemůže přijet
– naděje, že ty signály, co čtu jako signály, značej, že si i přes karanténu najdu holku
– naděje bude asi větší mimo karanténu, pomyslel sem si posléze
– naděje, že na mě přece jenom ve městě na P. nezapomněli s honorářem
– naděje, že když se přesunou všechny akce na podzim, přijdou zrovna na tu naši v tý kulturní smršti aspoň nějaký lidi
– naděje, že sousedi neucejtěj, že kouříme v kuchyni, když sme teď furt doma
– naděje, že to maximum lidí zdravotně i finančně zvládne
– naděje, že s rouškama a benzínem v rozprašovačích na ruce bude chvilku pokoj
– naděje, že tu roušku mezi časopisama, špinavym prádlem a rozsypanejma pistáciovejma slupkama, jak sem jí tam nechával v květnu, při dostatečný trpělivosti určitě časem najdu
– naděje, že se povede dát dohromady novej projekt mystifikačního informačního dodatkového televizního servisu Jasná propaganda
– naděje, že nikomu nebude časem vadit, že to dělá úplně zadarmo
– naděje, že nám vrátěj u baráku původní víko za větší, abych nemusel kusy plastového odpadu z našeho koše ručně
– naděje, že budu za hrdinu, co je připravenej a zvládne, pche, tři a půl měsíce výpadku příjmů bez podpory a s hlavou zdviženou
– naděje, že stihnu pokřtít novou knížku Motorový sáně, než to krouhnou na 100 lidí
– naděje, že pochopim strukturu formulářů žádostí o podporu Ministerstva průmyslu a obchodu
– naděje, že mejch 707 článků na český Wikipedii si za ty dva roky klepání do písmenek přečetlo aspoň 707 různejch lidí, a já sem tak aspoň trochu platnej
– naděje, že při online slamu v obejváku rozlejou Moraváci jenom bílý, jinak příště točíme na lině u sporáku hňupe!
– naděje, že to s těma dárkama zas nějak skoulim
– naděje, že pude celá republika, sborem, bez keců a v rozestupech, na injekci
– naděje, že můžu zajímat i ženský, vo kterejch bych si to nemyslel
Jistota, že si někdo na Silvestra pandemie nepandemie stejně střelí.

Ale větší půlka z toho už beztak zatim vyšla. Já myslim, že spíš dobrý.”

“Možná jsme v tomto roce zjistili, že mnoho těch věcí, o nichž si myslíme, že jsou v dnešním světě ke štěstí nezbytné, až tak nepotřebujeme. Že i s tím málem, s těmi nejbližšími, v tom lokálním světě dovedeme najít rovnováhu a nějak žít. Asi pomaleji, asi méně materiálně uspokojeni, jinak. Mnoho z nás asi dostalo po letech prostor se zamyslet nad svým osobním životem, prací, vztahy či zájmy a s velkými změnami ve světě kolem nás mohli mnozí změnit i něco ve svém mikrosvětě. Rozhodně si více vážíme (a budeme si vážit) těch drobností, které jsme mohli v cukuletu “normálního” světa přehlížet, ať už to je zdraví našich blízkých, otevřená hospoda, sportoviště či knihovna. Možná i tu přírodu jsme začali více vnímat, chodit do ní a nechali se jí oslnit, když ji máme za humny a najednou nemá konkurenci (a má i v “normálním světě”? – co taková přespávačka pod širákem v nějakém beskydském sedle či na odkrytém vrcholu?). Možná, že se v nás probudilo i cosi komunitního, skutečně lokálně komunitního, ochota pomoci si, pochopit, podpořit, improvizovat, semknout se, když čelíme něčemu společně. Tento rok mi dal naději v tom, že i v těžkých časech jsou dobří lidé dobří, a možná ještě lepší a s všemožnými nástrahami jsme schopni si poradit, přizpůsobit se jim a vzít si z nich i něco dobrého – vždyť kolik dobrých věcí se i díky krizi objevilo nebo urychlilo. Do dalšího roku samozřejmě všem přeji hlavně zdraví a možnost trávit čas svobodněji a s lidmi, které máme rádi. Věřím, že ve světle posledního vývoje se nám to v dalším roce podaří a bude se jednat o krásný rok, který si užijeme. Třeba již nenaskočíme plně zpět do vleku “rychlého světa”, ale “poučeni z krize” se budeme chovat odpovědněji, ochotněji, střídměji, s větší vděčností. Třeba budeme méně létat na druhý konec světa a pařit v tam nočních klubech, ale zajdeme si do lesa, za babičkou, podpoříme místní pekárnu či bistro, strávíme pátek na home-office s dětmi či si na jaře vypěstujeme vlastní zeleninu, která chutná jinak, než ta ze supermarketu.”

“2020 byl prostě nezapomenutelný rok, takže to je vlastně dobrý, ne? Covid a konec Ordinace v růžové zahradě, takové dvě katastrofy během jednoho roku. I přestože jsme v tomhle roce přišli o 600 představení s LiStOVáNím a ani vyhlídky na 2021 nejsou růžové jako ta zmiňovaná zahrada, není si na co ztěžovat, tohle prostě řeší celý svět. Mě osobně tohle strašně pomáhá, říct si to: tohle fakt řeší celý svět. Jasně, už pět let lamentuju, jestli pořád ještě budu zvládat hrát v osm ráno v tělocvičně v Horní Dolní Kvaka a Žbluňka, pořád jsem se utěšoval tím, že jasně: dokud cítíš, že na to máš a není to trapný, dělej to. Pak už budeš jen starej! Ale netušil jsem, že mě o hraní pro děti na školách připraví vyšší moc, že to prostě nebude moje životní rozhodnutí, že mi prostě zabouchne ty dveře celá ta zapeklitá a vleklá situace. Máme za sebou nicméně krásné léto, které ukázalo, že jsme lidem chyběli, že chodili a byli krásně vděční, to bude věc, na kterou opravdu nikdy nezapomenu, to bylo opravdu krásné zjištění. A věřím, že to takhle zase prostě půjde. A moc se na to těším.”

“Poznání, že když jde do tuhého, díkybohu ještě stále existuje spousta lidí, kteří se umí semknout a táhnout za jeden provaz, vymyslet tisíc způsobů, jak čelit těžkostem, jak se poprat s opatřeními, které nám brání naplno vykonávat naši práci či se naplno bavit. A že ani pandemie nedokáže dobrým lidem vzít radost ze života a chuť pomáhat druhým. A až budou ulice, náměstí, knihovny, kina, muzea, sportoviště a hospody plné lidí, pak bude svět zase v naprostém pořádku.”

“Pro nás to byl rok, kdy jsme se naučili pracovat jinak, než jsme zvyklí. Přemýšlet nad věcmi, které nás za standardního provozu ani nenapadly a způsoby, jak jinak můžeme přemýšlet nad našimi hosty. Věřím, že nás to posunulo hodně dopředu a hodně z toho, co jsem se naučili, budeme v dalším roce opět zdokonalovat tak, abychom byli lepší, než jsme teď. Díky nekomfortním podmínkám se může firma dostat dál mílovými kroky a být lepší, když to zvládne ustát. Věřím, že díky krizi budeme silnější a že se nám podaří během příštího roku zdokonalit ještě více to, co jsme se v těchto těžkých časech naučili.”

“Ano, naději vnímám. Život se mnohým z nás změnil od základů. Možná vnímáme omezení naší svobody. Mnohé v životě nemůžeme dělat tak, jak jsme byli zvyklí. Ale také mnohé můžeme. Můžeme odložit staré, neužitečné a vpustit do života nové. Někdo více času pro svého partnera, pro své děti, rodiče, prarodiče nebo pro sebe. Více času pro přirozený pohyb v přírodě. Nebo pro pohyb naší mysli v nových „krajinách“ osobního rozvoje. Tyto nové možnosti nás mohou naplňovat i novou nadějí.”

“Je to velmi těžký rok, mnoho z nás si prošlo nakažlivou nemocí a těžce s ní bojovalo. Toto se nevyhnulo ani našim charitním pracovníkům a mnoha klientům, ale nadějí je, že všechno přejde, situace se uklidní a znovu si budeme moci volně vyjít do ulic či posedět s kamarády a známými. Ale hlavně věřím, že se lidé budou více zajímat a starat o své blízké v seniorském věku, budou o ně pečovat i na sklonku života, nejen proto, že jsou ohroženou skupinou, ale proto, že je máme rádi a chceme jim být nablízku.”

“Co mi v tomto bouřlivém roce dává naději? Je to zasazení mé zkušenosti do celku lidských dějin. Prožil jsem divoký rok. Dodělal jsem vysokou, přišel o skvělou práci, našel novou, ještě lepší, a odstěhoval se kvůli ní do rumunské vesnice. To jsou velké věci, které pod sebou skrývají množství malých i větších radostí i neštěstí. A Covid mi to zkomplikoval. Roušky, testy, zákazy a příkazy… Ale to jsou jen nepříjemnosti. Umírají lidi. Hlavně staří a nemocní, ale pořád lidi, kteří by jinak ještě žili. To jsou tragédie. Mnohým podnikatelům a dalším lidem je taky těžko. Neštěstí se dějí každý den, jen v krizi je jich víc. Kde v tomhle je naděje? V jistotě, že se to zase otočí. Krize přicházejí a odcházejí. Dějiny jsou jich plné a vždy po nich nastane šťastnější doba. S tím vědomím se podívám na světové, náboženské, občanské a jiné války, morové rány, hladomory i další hrůzy v dějinách a uvědomím si, že i tyhle krize pominuly. Velkou úlevu mi dává myšlenka z knihy Faktomluva – děje se plno hrozných věcí, ale pořád se jako lidstvo máme nejlépe, jak jsme se kdy měli. Při tom vděku ale musím vždy pamatovat, že utrpení lidí není možné měřit a srovnávat.”

“Musím přiznat, že rok 2020 dost nadějí i sebral. A někdy, když zrovna bylo naději potřeba dodat, tak ji nějak zapomněl doručit. Nejen v osobním životě. Optikou loňského roku nabraly letos naděje úplně jiný směr. Na začátku ledna jsem četl v Deníku N zápisky z deníku z Wu Chanu. O několik týdnů později jsem ztratil naději, že se tomu vyhneme. Zanedlouho jsem se ocitl za volantem s domácími rouškami a utíral slzu dojetí při předání do fakultní nemocnice. A tak jsem díky Andreji Harmeczkovi z kulturního centra Cooltour a Petrovi Pánkovi z centra PANT v Ostravě a dobrovolné aktivitě dalších tisíců lidí v celém Česku naději opět získal. Naději, že spolu to zvládneme. Jakkoliv tu hlášku marketingoví poradci a internetoví sarkasti za rok úspěšně devalvovali ve floskuli. Následný lockdown taky neskýtal mnoho nadějí na dobré časy. Stačilo ale pár týdnů a lépe jsem se vyspal, lépe organizoval sebe i práci, našel ztracený volný čas a chuť do pohybu a znovunavázal vztah k přírodě v okolí. S nadějí, že ve všem nedobrém se dá pořád hodně dobrého objevit. Při lockdownu jsem přečetl působivé knihy z časů 2. světové války – Bitvu o Británii, Bitvu o SSSR a Dunkerský zázrak. Knihy mi dodaly naději, že i ve chvílích beznaděje (každodenní bombardování), lze jít do práce i do divadla (třeba na R.U.R.). Na nás teď sice bomby nepadají, ale do divadla se nedostanu. Nezbývá, než hledat naději digitálně. Třeba na webu Dramox mají skvělou hru Komorní scény Aréna s příznačným názvem “S naději, i bez ní”. S nadějí, že nám nebudou moc často vládnout až příliš lidoví prezidenti s flaškou v ruce, kteří se rádi baví s pochybnými existencemi. I s nadějí, že to divadla a kultura a hospody budou mít tuto i příští sezónu lehčí. V létě jsem ztratil spoustu iluzí s knihou Snyderových Krvavých zemí. Po dočtení zbyla jen naděje. Že se to nebude nikdy opakovat. Miliony zlikvidovaných nadějí. Naděje mi každoročně odebere, ale taky přidá už více než sedm let organizace festivalu Jeden svět v Ostravě. Na světě je hodně tmy a stínů, ale i tak se v nich lidem mnohokrát podaří zažehnout jiskry naděje. Ty silné příběhy i mně a doufám, že i divákům, dávají naději, že to ani v nejtěžších chvílích není nutné vzdát. I když jsme podle všeho zapomněli, co to ty nejtěžší chvíle vůbec jsou. Mám naději, že poučení z chyb vždycky nějak převáží nad blaženou nevědomostí. Vloni jsem třeba netušil, že nám takhle zatéká do sklepa. V srpnu jsme konečně opravili na společném domě svod ze střechy a po třiceti letech tak do sklepa zatékat přestalo. Když jsem se sem před pěti lety nastěhoval, vypadalo to s naším sousedstvím beznadějně. Teď žiju v naději, že izolujeme zdivo a vydláždíme dvůr. Fantazie. Malé uskutečněné maličkosti dají mnohdy více naděje, než vznosné vize. Rok 2020 mně osobně dodal naději ve stovkách maličkostí, aniž bych podceňoval i ty vize. Pokud jste při oslovení očekávali, že se rozpovídám o naději měst, krajů nebo inovací, tam naději moc nepotřebuju. Věřím, že je na čem stavět a vidím tu sakra hodně schopných lidí, kteří pojedou na plné pecky dál, COVID neCOVID.”

“Krize dokáže věci urychlit. Během pár dní jsme vytvořili plně digitální CAMP. Zpustili jsme nový web campuj.online, sestavili skvělou redakci, rozjeli live streamy. Dlouho jsme o tom mluvili, ale nikdy nebyl čas. Najednou být musel. Čísla čtenosti blogu nás ohromila. Nedávno jsme dosáhli 30.000 lidí měsíčně.
Rok 2020 je pro mě rokem nečekaných možností. Home office možná není ideální způsob lidské interakce, ale pandemie nám jednoznačně dokázala, že snadno můžeme pracovat odkudkoliv a především spolupracovat s kýmkoliv na druhém konci světa. Můžete bydlet v rodném malém městě pod horami, ale pracovat jako expert pro mezinárodní firmu. Stejně tak v CAMPu můžeme spolupracovat s lidmi z celého světa, aniž by se museli nutně stěhovat do Prahy.
Příležitosti se chopila i města. V Praze se alespoň dočasně uvolnily některé z 16 000 bytových jednotek, které dříve sloužily Airbnb. Cyklodoprava se dočkala masivní podpory v mnoha zemích EU. Jen v Miláně vzniklo letos 35 km cyklostezek, Paříž investovala 20 milionů EUR do cyklodopravy. Celkově se zavedlo asi 2 300 km nových cyklostezek. Docela velké číslo na jeden rok. Všichni jsme přestali cestovat a pozornost se obrátila směrem do parků a veřejného prostoru. O ty je potřeba pečovat. Nejen v téhle době, ale kdykoliv. Když se totiž všechno zase zavře, budeme rádi, že se budeme mít kde procházet.
Krize dokáže věci příjemně zpomalit. Práce byla najednou soustředěnější, efektivnější. Méně porad znamená méně rušivých elementů. Osobně jsem získal čas na rodinu, jak jsem vždy chtěl. To asi považuji za skutečnou naději. Rok 2020 nám určil priority.”

“Naděje představuje stav mysli, pozitivní očekávání, optimismus, že se věci zlepší. Jde o ryze individuální záležitost, subjektivní vnímání. Bez pocitu naděje bychom jako lidstvo nebyli schopni překonávat vlastní zdravotní traumata nebo útrapy války či virové pandemie, jakou přinesl rok 2020. Popravdě, v porovnání s hrůzami, kterých jsme se dopouštěli a dopouštíme sami na sobě, je současná pandemická či politická krize bagatelní. Pořád máme elektřinu, teplou vodu, plné supermarkety a na hlavu nám nepadají bomby. Nejhorším virem v ekosystému planety je člověk a naděje, že se změní je velmi malá. Naději mi rok 2020 nedodal ani nepřinesl žádnou. Sama vakcína proti Covidu-19 život osiřelým dětem v uprchlických táborech život nezlepší. Přesto je naděje v něj neopouští. Podstatou vzestupu druhu Homo sapiens je střídání altruismu a sobectví. Záleží na tom, co je pro člověka v danou chvíli výhodnější. Individuální naději či optimistický přístup k životu si musí vyřešit každý sám, co se kolektivní naděje týče, některé příklady z letoška naznačují, že by mohl převážit do budoucna přece jen altruismus, tedy nezištnost. A toto pozitivní očekávání si chci zachovat i do let následujících.”

“Rok 2020 byl náročný pro všechny z nás, na druhé straně ale ukázal, jak silná je soudržnost a ochota pomoci v nás všech zejména v době krize zdraví, kterou právě zažíváme. To, v jak obrovské míře se šily roušky, pomáhalo s nákupy pro seniory ze strany samotných občanů, či finanční pomoc zdravotníkům, sociálním službám a jiným organizacím ze strany jednotlivých firem napříč republikou, mi dalo naději, že jsme pořád lidé, kteří nemyslí pouze na sebe, ale také na ostatní. Tím jsme také posílili vnitřní sílu a odolnost celé společnosti, která nám zajisté pomůže překonat i toto náročné období.”

“Je to už dávno, co jsem četl Ekonomii Dobra a Zla od Tomáše Sedláčka, ale zapamatoval jsem si jeho myšlenku nebo přání, že svět by byl ideální, kdyby si každý z nás uměl upřímně vyhodnotit, jak vypadá náš život, když jsme na 100 % šťastní. Věřím, že rok 2020 nás k tomu hodně přiblížil a že si dnes umíme lépe uvědomit, co ke štěstí potřebujeme, než loni touto dobou.
Věřím, že se z této zkušenosti poučíme, připustíme si, že Země je kulatá a že před problémy (zatím) není kam utéct. Vidím naději v tom, že se zklidníme, vezmeme na sebe (jako jednotlivce) zodpovědnost za sebe, své okolí a nebudeme spoléhat na to, že za nás někdo jiný něco vyřeší…”

“Důležité je načasování. V únoru 2020 jsem šla na volnou nohu. Plánovaně. Začala jsem spolupracovat s agenturou PIARISTI, která se věnuje kulturnímu PR. Založila jsem nakladatelství Meziměsto. Opakuji – kulturní PR a nakladatelství. V době, kdy se zavřela divadla, kina i knihkupectví. Miluji tu ironii.
Bylo to ovšem úžasné. Ukázalo se, že se lidé a projekty kolem mě umí flexibilně přizpůsobit a ze dne na den přepnout do online prostředí. Měla jsem a mám štěstí na lidi, se kterými pracuji. To se musí uznat. Letos píšu novou knihu. Další štěstí. Její téma je architektonický rozvoj český, moravských a slezských vesnic. Venkov se ukázal být dokonalou oázou klidu a útěku. A navíc téma, které bohužel/bohudík teď asi bude veřejnost zajímat zase o něco více. Rok 2020 mi tedy dal naději, že kvalitní spolupráce a náměty přetrvají nehledě na lecjaké divoké vnější okolnosti.
A pak jeden úsměvný rozměr. Zavřené kavárny, hospody a galerie pro mě osobně komplikaci neznamenaly. Naopak. Sociální odloučení a pozice naprostého outsidera, kterou získávám pokaždé, když pracuji na knize, se letos nekoná. Všichni najednou žijí jako spisovatelé. Jsou osamělí, pracují z domu, už tři dny nevyšli ven. Bolí je záda, pleť je šedavá. Chybí jim rodina, kamarádi a čerstvý vzduch. No jo, tak takové to je.
Rok 2020 mi dal volnost a sebedůvěru. Krize přirozeně přináší nové podněty, nutí nás na sobě více pracovat, nevzdat se a překonat vlastní pohodlí. Nechci se nijak rouhat, ale občas se takové nakopnutí vlastně docela hodí.”

“Rok 2020 mi ukázal, jak důležité jsou komunity. Nejen lidé, které máme kolem sebe: kamarádi, kteří vás podrží během rozchodu nebo rodina, která se o vás postará během nemoci. Ale současně i ti, které často vůbec neznáme. S #HolkyzMarketingu jsme letos pomáhali svou tisícovkám lidí hledat práci, další tři tisíce jsme potkali na našich workshopech, mentoringu nebo Akademii a vím, že to byly momenty, které spoustě z nich daly naději.
Jestli mi rok 2020 něco ukázal v praxi, tak to, že když se spojíme, budeme silnější. Roky před tím se hodně mluvilo o individualismu, tlaku na výkon a návratnost investice. Ale lockdown nás vrátil zpátky na zem a do komunity. Sousedé, obchod na rohu, ti, se kterými sdílíme byt. Vidím (nejen) v Google Trends, jak roste počet vyhledávání komunitních aktivit (deskové hry, DYI, atd), jak přibývají členové do Facebook Groups nebo vzrostl zájem o dobrovolnictví.
Četla jsem nedávno, že samota zabíjí více lidí než kouření. Ironicky jsme si díky dvoumetrovým rozestupům a zákazu vycházení uvědomili, jak moc si vzájemně chybíme. Jak nemůžeme být jeden bez druhého. Jak důležitá je emoce, dotyk, sdílení a pocit kmene. A to mi dalo naději, že další dekáda by mohla být definovaná tím číslem dva. A ne jedna.”

“Nejsem pravděpodobně jediný, koho nástup epidemie a následný drtivý dopad následků nemile překvapil. Věřící komunita byla nucena změnit paradigma, kdy milovat svého bližního znamená držet si odstup. Měl jsem sice osobně vždy pocit, že církve působí na naši společnost uzavřeně, ale k mému překvapení mnoho náboženských komunit pozastavilo svůj běžný provoz a začalo hledat cesty, jak se připojit k občanským iniciativám pomoci. Kostely momentálně sice zejí prázdnotou, ale naplňuje mě nadějí a optimismem pocit, že církev u nás teď v době covidové více než kdy jindy naplňuje své původní poslání naděje. A co dodat na závěr? Osobně jsem vděčný za pozitivní energii dobra proudící z třinecké knihovny! Díky lidem jako Hanka Pietrová, Honza Delong a spoustě dalších za unikátní spojení kultury, sociální pomoci a naděje, že díky vám kultura nebude v Třinci do kopru!”

“Už Jára Cimrman doporučoval, aby se velké události světových dějin odehrávaly v letech, které budou pro budoucí školáky zapamatovatelné a ti pak dostávali z dějepisu dobré známky. Covid česko-rakouského velikána zjevně poslechl a dolehl na nás ve velmi zapamatovatelném roce 2020. My, kteří jsme tím rokem prošli, na něj rozhodně nezapomeneme. A snad nazapomeneme ani na to, jakou základní potřebu v nás všechna ta nejistota a omezení vyvolaly: je to bytostná potřeba naděje. Teprve když se nedaří, chytáme se jí. Já sám si důležité věci v životě osahávám psaním. Podstatnou část roku 2020 jsem tedy strávil s ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, s těmi, které to mají v životě opravdu těžké, velmi těžké. Do chystané knihy (vyjde na jaře) jsem se jich ptal, kde ony tu naději nacházejí. Už to vím: v odpuštění, ve víře, v aktivitách, v plánování. A v boji! Snažím se po nich opičit.”

“Tuhle mě na internetu upoutalo video, v němž 94letý americký skladatel prováděl Beethovenovu “Měsíční” sonátu. Vetchý stařeček, sešlý věkem i vypjatým životem, seděl v obnošených šatech jen tak shrbeně nad klavírem – a hrál. Nesmělé krůčky temného doprovodu jako by se prolínaly s jeho křehkou tělesnou schránkou, zatímco nad nimi probleskovala oduševňelá melodická záře. Strach o vlastní zdraví, starost o zdraví blízkých či existenční obavy z budoucnosti letos dolehly více i méně na všechny. Přesto však nad nimi občas problesklo trochu svitu těch, kteří dosud s velkou odvahou žili a žijí ve službách kultivace ducha, zušlechťujíce přitom životy druhých – jimž také často nevalně záleží na bezbřehém materiálním blahobytu. Takoví “dělníci ducha” sice patrně nejsou s to odvrátit bezprostřední fyzickou hrozbu; ale tvářit se, že je proto vlastně nepotřebujeme, je nejen krátkozraké, nýbrž i nebezpečné. A nejvíce snad pro samotného “kolaboranta”. Kutlivace nehmotného – ať už jakákoli – totiž vždy nakonec (z)vítězí… a tak je na každém z nás, chce-li u toho být. Rok 2020 nám tedy v lepším případě nabídl i přehodnocení vlastní existence: u mne vedl třeba k lehce paradoxnímu přeběhnutí na momentálně “nežádoucí stranu”, za což srdečně děkuji. Avšak ještě srdečněji děkuji všem, jež se tam ze svobodného rozhodnutí vydali již dříve – a především pak všem těm, kteří tamtéž dále zůstávájí svízelným okolnostem navzdory! Má to nedozírný smysl. Jedině tak vyjde stařeček ze souboje o dost silnější (nemluvě o tom, že tím nadělí velmi důstojný dárek k Beethovenovým 250. narozeninám!) a jedině tak nás ostatně Člověk přežije. Protože jeho nejlepším přítelem je, myslím, kniha. Ne pes.”

“Mně dal rok 2020 naději v tom, že kvalita, udržitelnost, zodpovědnost, slušnost jsou hodnoty, které mohou pomoci (nejen fyzickým knihám a nezávislým nakladatelům, ale i lidem obecně) přežít těžké časy.”

“Máme za sebou těžký rok, ve kterém udržet si naději bylo mnohdy obtížné. Mé rodině přinesl i ztrátu nejbližších, milovaných a oblíbených lidí. Museli jsme přijmout smrt jako součást našeho života a věřit, že naděje umírá poslední. A podobně to vysvětlit i svým malým dětem. Na rozdíl ode mě v tom mají jasno: „Jejich dušičkám už je dobře a hlavně se zase vrátí. To by bylo skvělé, kdyby se z dědy stal pes, kterého si jednou pořídíme!“ Myslím, že by měl dědeček radost, kdyby je slyšel… Mojí nadějí je, že ač někteří odcházejí, jiní milovaní zůstávají. A s nimi ten velký dar, který sice nemáme na věky, ale dostali jsme ho, a je na nás, jak s ním naložíme. Všichni lidé, s nimiž jsem se letos mohla potkat díky své práci, mi dávají naději tím, že si toho daru váží a užívají těžkostem navzdory.”

“Těsně před jarním uzavřením jsem se s pár přáteli ocitl v Táboře. Krom řady dalších podnikavých a tvůrčích lidí tam žije a věci do pohybu uvádí Jan Čulík. Svůj nevelký vinný bar s restaurací Thir vystavěl na kombinaci naturálních vín a surovin získávaných v těsném okolí. Jak těsném? To nám předvedl – během pár minut jsme postupně dojeli k jednomu z jeho dodavatelů zeleniny, minuli rybářství, navštívili chovatele ovcí a po delší zastávce u výrobce prvotřídního cideru skončili u muže, který připravuje různě ochucenou a zkvašenou březovou mízu. Mít možnost seznámit se s lidmi, kteří jsou ochotní experimentovat, vsadit všechno na divokou kartu a navíc se nebojí spolupracovat, byl jeden z důvodů, proč jsem letošek přečkal bez toho, že bych ztratil naději. Civěl jsem na ně s úžasem, mírným zahanbením a o něco větším puzením dělat to podobně.”

“Miluju jazz. Ten často přehlížený, komplikovaný žánr, krčící se mezi svými populárními sourozenci. V jazzu se hodně improvizuje, což po nás přesně vyžadoval i rok 2020: hodně improvizovat. Všichni jsme se najednou stali jazzmeny – chcete-li jakýmisi neplavci, které letošek hodil do vody a volal plavej! Improvizuj! Tento rok nás nutil vymýšlet nová sóla, přizpůsobovat se situaci. Vedl nás k maximální flexibilitě, zbavoval nás plánů, turbulence vládních nařízení nám dopřávala střídavě hodně i málo času k tomu, abychom z něho získali to nejlepší. Myslím, že jsme tu improvizaci letos natrénovali hodně dobře. Když už nic jiného, každému z nás se ten nově získaný um bude v životě nepochybně ještě mnohokrát hodit. Jen nám všem přeji, abychom si brzy začali vybírat už sami, jak obtížnou písničku si zahrajeme (a jestli vůbec máme náladu improvizovat).”

“Letošní rok pro mne začínal slibně. Díky častější přítomnosti zpátky v České republice jsem se zapojil do ochrany mizející přírody i u nás doma a zároveň měl čas mobilizovat v zázemí síly pro africké projekty. Po nástupu pandemie a zavedení restrikcí v cestování se mé sloní aktivity odsunuly a já se do Afriky mohl vrátit až dvakrát během podzimu 2020, za cenu 6x testování na covid. Zjistil jsem, že odhodlání tamních lidí přírodu chránit neklesla, zároveň ale pandemie příliš nezpomalila mocné pytlácké a pašerácké syndikáty. Letos však s nadějí sleduji rychlý nárůst zájmu veřejnosti o ekologická témata. Kéž se to nezastaví! A díky zpomalení světa se letos tzv. Den ekologické dluhu posunul proti trendu posledních 30 let o 3 týdny nazpět (https://www.overshootday.org/…/past-earth-overshoot-days/) , což také přináší inspiraci k možným řešením. Mým blízkým a známým se nemoc zatím vyhnula a pro mne je tak letošní rok jedním z nejkrásnějších a nejplodnějších, jaký jsem kdy se svými milovanými a v přírodě prožil.”