POVÍDKA

Hranaté plexisklo

„Calebe! Ty strašpytle, proč jsi vypotřeboval všechny granáty?! Byl to jen netopýr!” Řvu naštvaně do mikrofonu.
Hrajeme s Calebem online hru Jeskynní mise a dnes musíme vyhrát, abychom získali pohár vítězů.
Na chvíli se mi hru snažila překazit máma, co mi nejdříve vynadala, že nedokážu odlepit oči od počítače a pak nakázala vyvenčit Anakina a pomoct ségře s úkoly. Anakin je náš vlčák. Je tvrdohlavý, tajemný a neskutečný magnet na holky. Když jsem mámě navrhl, že ho má pustit na zahradu, kde ho možná najde Obi Wan Kenobi ze Star Wars a vyvenčí on, moc radostně se netvářila. Protočila oči

v sloup a práskla dveřmi.
„Co tu na mě řveš, Wille, já se jen hrozně vylekal!” Zakřičí mi na oplátku do sluchátek Caleb a já si říkám, že jsem právě přišel o sluch.
Po hodině hraní mi padající oční víčka zastíní výhled. Od včerejších deseti hodin jsem ještě nešel spát. Klasický páteční večer.
….
Na malý moment jsem měl pocit, že jsem fakt usnul. Zavřely se mi oči a ucítil jsem známý pocit cukání svalů v nohou.
Ve hře se opatrně plížíme podél vlhkých zdí tmavé hrbolaté jeskyně, když v dálce zahlédneme jasnou modrou tečku. Září víc a víc a je to bezesporu náš cíl, který hledáme. Modrý drahokam.
„Kámo, asi jsme to našli.” Vydechnu úlevou do mikrofonu a opřu se o křeslo.
Pak se z ničeho nic z jedné modré tečky vytvoří dvě a my prudce zastavíme.
Modré tečky se zvětšují, přibližují k nám. Pod světlem k nim přibude i hlava a zjeví se před námi Kastas. Obrovitý had podobný mořské příšeře ze hry God of war. Zapíchne se do nás svýma modrýma očima a vyplázne jazyk pokrytý slinami.
„Do prdele… utíkáme?” Hysterčí Caleb a tentokrát mu to nezazlívám.
„Jo!”
Caleb vezme nohy na ramena a ještě než stihnu vyběhnout, je už v nedohlednu. Dobrý kámoš.
Slizký ocas Kastase se mi obtočí kolem pasu a kompletně mě znehybní. „Kam tak spěcháš, hm?”
„Pusť mě!” Zakřičím a Kastas přemístní ocas na můj krk.
Uvědomím si pak jednu věc.

A to, že nedrží za krk mou postavu ve hře, ale mě jako člověka…
Ocitl jsem se svým vlastním tělem ztracený v herní smyšlené jeskyni. S touhle stvůrou, co se mě chystá uškrtit zaživa. Co se to děje?!
Cítím své vlhnoucí oči k smrti vykulené, když se Kastas ke mně předkloní a vdechnu jeho smrdutý zatuchlý dech.
„Jsi nepoučitelný. Nevážíš si své rodiny. Toho, co máš. Zasloužíš si zemřít, teď a tady!” Zakřičí

a sevře můj krk o něco usilovněji. Rozhodně by mě na místě zabil.
„Stop! Počkej přece! O co tady jde?!“
Zvedne mě ze země jako obyčejného červa, chvíli se mnou hází ze strany na stranu a nakonec

si mě přidrží u své obří tlamy plné špičatých zubů.
Jeho hadí oči byly velké jako mé dlaně.
Přihmouřil je.
Mám srdce až v kalhotách.
„Teď mě dobře poslouchej.” Začne a já se modlím, abych tu neumřel.
„Rodinu má člověk jen jednu. Já o svou přišel. Ale ty tu svou máš! A přesto sedíš u toho hranatého plexiskla, které ti zatemňuje mozek a upřednostňuješ ho před vším ostatním. Před povinnostmi, rodinou, přáteli, společně stráveným časem, který s nimi nebudeš moct trávit donekonečna. Když budeš trávit čas jen tady, proteče ti život mezi prsty. Brzy budeš starý, možná ztratíš zrak, sluch. Pak zemřeš. A budeš si říkat, proč ses jim více nevěnoval. Proč jsi nežil hlavně mimo to plexisklo, které ti nikdy nedá tolik, co rodina a přátele.”
Zvednu roztřesené dlaně do vzduchu. „J-já rozumím. Zlepším se. Pustíš mě dolů, prosím?”
Kastas mě po zvážení položí zpět na zem. Chvíli na mě civí se smrtonosnou důležitostí, pak zasyčí

a odplazí se pryč.
…
Po nečekaném probuzení tvrdě spadnu ze svého kolečkového křesla.

Vyděšeně si z hlavy sundám sluchátka, vypnu počítač a jdu najít Anakina a ségru.

Anonymní_bříza

Plán

Je to konečně tady. Budím se do deštivého rána a se zavřenýma očima se usmívám. Jsem natěšená, ale v břiše cítím něco divného. Možná strach? Na chodbě slyším zvuky a začíná nedělní ráno v našem děcáku.

Dopoledne se snažím chovat normálně, ale uvnitř jsem nervózní. Nevím, zda z toho, že ji konečně uvidím nebo z toho, že se nestihnu vrátit včas. Ale co. To setkání stojí i za průser. Až se dozví, proč jsem byla venku tak dlouho, pochopí to. Budou koukat, že jsem ji našla.

Malí jsou na mobilu hlídaní. Ale ve třinácti už můžu kam chci. A já chci najít mámu. Všude kam mě napadlo jsem psala „hledám mámu“. Ale moc se mi to nedařilo. Ke všemu jsem to dělala tajně, takže ani nebylo s kým se poradit. Vychovatelky by všechno hned nahlásily a měla bych utrum. Pak mě napadlo zkusit i ty seznamovací věci. A tam jsem ji našla! Svou mámu! Nejdříve jsme si psaly, pak chtěla i fotky. To je přece jasné, je to moje máma a chce mě vidět.

„Klárko, pojď si něco zahrát,“ nahlíží do mého pokoje Zuzka, se kterou trávím hodně času.
„Teď nemůžu, Zuzi. Později, jo?“ odpovídám s náznakem příslibu.

Odpoledne plyne svižně. V neděle k nám chodívá dobrovolnice, je tady živěji a bude snazší zůstat venku déle. Blíží se čtvrtá a to už jsem netrpělivá. Na vteřinu mě napadá, zda to neříct vychovatelce, ale hned to zavrhuji. Beztak by mě nikam nepustila. Takže mlčím a začínám se oblíkat. Jakože si jen skočím do sámošky.
„Vezmeš mi žvejky?“ ptá se Petra, je o dva roky starší a sdílí se mnou pokoj.
„Jasný šéfe, jedny žvejky,“ říkám zvesela.
Ještě volám na vychovatelku, že jdu ven a ani nečekám na její přikývnutí a po schodech dolů už nabírám tempo.

Plán je jasný. Třičtvrtě hodiny strávit ve městě a pak busem na domluvené místo. Konečná linky 10. V trafice kupuju slíbené žvejky. Je docela chladno a začíná mrholit. Rozhodnu se počkat v čekárně autobusáku. Sedám si na lavičku, vedle paní, která právě vyndává z kočárku plačící mimčo. Chvíli je pozoruji. Něžně se na něj dívá, bere do ruky jeho malou ručku a dává mu pusu, mluví na něj, usmívá se. A hlavou mi najednou začínají běžet úplně nové myšlenky. Proč mi toto moje máma nedala? Proč mě nechtěla? Proč mě hned z porodnice strčila do kojeňáku? A celé se to ve mně obrací. Nikam nejedu. Já takovou mámu nechci. Zvedám se a chystám se vyjít ven, když v tom slyším zvonit mobil. Děcák. A jéje, už je po mně sháňka.

Nadechuji se a chystám se říct, že už jedu, ale vychovatelka Jana mě předběhne, „Klárko, je s tebou Robin?“ ptá se vylekaně a dodává „Nemáme Robina“. V tom mi to docvakne. Robin. Můj malý brácha, který je v děcáku se mnou, a který tak trochu ví o mém plánu. Polije mě horko. V mžiku si vracím zpět do reality a vidím na zastávce můj autobus. Na poslední chvíli do něj naskočím a současně říkám Janě „Desítka, zastávka U továrny.“
„Cože?!“ vyhrkne Jana.
„Já to pak vysvětlím. Setkáme se tam,“ rychle dodávám.
Autobus zastavuje na konečné. Jana už je tady.
Robine!“ voláme obě. Naštěstí se hned vynořuje zpoza rohu jedné z budov staré továrny a běží k nám. Tisknu ho k sobě, „Ty blbečku.“
Jana úlevně vydechne, koukne na mě a ze mě se to začíná sypat a pořád opakuju, že vím, že to byl blbý nápad.
Ale Robin nás přeruší „Ale ona tady byla.“
Kdo?“ ptáme se obě.
„Máma,“ tiše odpovídá Robin. „Přijeli autem. Byli dva. Ona a nějaký chlap. Byl jsem schovaný. Čekal jsem na Tebe, Klári.“ A pokračuje „Hledali tě. Ten chlap měl v ruce nějaký provaz.“

Jana už na nic nečeká. Nakládá nás do auta. Já bulím. Robin vyděšený. Je mi jasné, že to budeme muset všechno probrat. Jak ji ale vysvětlit, že na netu to bylo všechno tak skutečné a že někdy chybí máma tak moc…

Anonymní_cesmína

Společnost Testis přeje příjemný zážitek

Zaslechl jsem výstřel. Přede mnou padla k zemi žena s tričkem květinového vzoru a krev ji cákala z jednoho z květů.

“Stůjte!” zakřičel z druhé strany ulice kolemjdoucí. Ihned jsem vrthl do nejbližšího baráku.

Uvnitř byla vcelku tma, kterou probíjelo pouze pár fluorescentních světel, osvětlujících šedé zdi a o pár odstínů tmavější koberec. Nikde nestál žádný nábytek.

Neměl jsem ale čas přemýšlet nad prkotinama, ten cápek určitě zavolal fízly! Běžel jsem do další místnosti. Byla stejně šedá, jako předchozí.

Běžel jsem dál a po chvíli jsem uslyšel otevírání dveří a zaštěkání. Kurva, mají mně! Přesto, že jsem byl zadýchaný jak cyp, jsem běžel dál.

Když jsem se ohlédl, abych odhadl jejich vzdálenost, uviděl jsem pouze dlouhou řadu šedých místností, končících někde v dálce. To stejné jsem viděl před sebou. V obou směrech nekonečno a nikde únik.

Co mi vlastně můžou udělat? pomyslel jsem si. Může to být horší než všechny tyhle šedivé místnosti? Šedivé, jako všechny mé zkurvené dny na dně a bez peněz?

Sedl jsem si na zem a čekal. Zanedlouho ke mně přiběhl štěkající pes. Vlčák. Ihned zaútočil. Neměl jsem se jak bránit (přece nezastřelím další živou bytost!) a tak otevřel své čelisti a pohltil mně.

Najednou jsem se ocitl před soudem. “Hluboce mne mrzí že jsem dotyčnou zastřelil. Ale víte jak jsem byl hladový? I sto korun by změnilo celý můj život! A když mi je nedala dobrovolně, tak jsem spáchal ten ohavný čin. Doufám, že mi dáte šanci to napravit.”

Propadl jsem podlahou do jedoucího vozíku. Přede mnou bylo nekonečno místností té nejmonotónnější šedi.

[KONEC SIMULACE]

Někdo mi odebral headset z očí a já se rozkoukal.

Jsi Auxyl, je ti šestnáct, chodíš na gymnázium. řekl jsem si.

“A proto se nemá krást, Auxyle.”

[KONEC SIMULACE]

Anonymní_drozd

Počítač nade vše

„No a jsme ztraceni“, prohlásila Anička. Byla se svým malým bratrem Jeníkem uprostřed jakéhosi travnatého labyrintu. „Počkej, podívám se na mobil a zjistíme, kde to vlastně jsme“. Anička hledala a hledala. Uplynulo 5 minut. „Tak, co je?“, houkl Jeník. „Ségra, vždycky si s sebou bereš telefon a tentokrát nic? Co myslíš, že se stane teď?“ „Měl sis vzít mobil ty, Honzíku“, odsekla Anička. „Vždyť jsi teď dostal na Vánoce ten nový Samsung, na co ti je doma“?

Děti mezitím chodily bludištěm, ale připadalo jim, že se pořád motají „v kruhu“. Náhle se před nimi objevily starobyle vypadající dveře. „Sláva!“, zvolal Jeník. Zapřel se o vchod a ten se otevřel. Sourozenci se ocitli v malé místnosti, které dominoval velký počítač s obří obrazovkou a klávesnicí. Jeník se k němu rozběhl. „A teď máme odměnu za naši dalekou cestu“, řekla Anička potěšeně. Děti se pustily do hraní her a čas plynul…

„Co tady děláte??? Jak jste se sem dostali??? A proč vy, malí frackové, máte ještě tu drzost se v MÉM domě chovat, jako by vám to tu patřilo???“, zazněl zvučný hlas. Jeník a Anička se otočili. Stál za nimi starý muž s šedivým plnovousem a drsným výrazem ve tváři. „Tak, co mi na to řeknete, děti?“, pokračoval majitel domu. „Jé, my se moc omlouváme, pane“, hlesla Anička a zakrývala si oči. „Jaképak, omlouváme se?“, křikl muž. „Tohle se dá kvalifikovat jako nedovolené vniknutí do domu. Ale, abyste věděly, že jsem dobrák, dám vám ještě jednu možnost. Buď mi budete uklízet v domě jeden týden a pak vás dostanu tam, odkud jste sem přišly, nebo se proměníte v něco velmi nepěkného.“ Děti kroutily hlavami. „Nechte nás ještě dohrát poslední hru, je to opravdu něco skvělého“, zakřičel Jeník. „Jak chcete. Řekl jsem to naprosto jasně“, prohlásil stařec tvrdě. „Ať je z vás tedy… hromada kamení“.

Anonymní_habr

Pád královny

Eliška se vrátila ze školy a odhodila batoh do kouta. Uff. Jako by s ní spadla veliká tíha. Všechno špatné zůstalo za zavřenými dveřmi. Teď byla doma a všechen čas byl její. Rodiče se vrátí až večer. Jako kouzlem ji přitáhla obrazovka počítače. Zapnout monitor a potom bednu. Počítač se s uklidňujícím vrněním rozběhl. Zazářila úvodní obrazovka, aby vzápětí přenechala své místo ploše. Automaticky rozklikla ikonu prohlížeče. Už jenom chvilku, momentíček a bude moci zapomenout na tlustou Elišku Krátkou. Tam venku se zdálo, že její vzhled definuje všechno, čím je. Tady uvnitř na tom ani za mák nezáleželo. Tady byla Lorelai, úspěšná vládkyně malé elfí říše, která se utěšeně rozrůstala.

Strategická hra, ve které si budovala své panství, byla samozřejmě plná násilných převratů a přepadení. Jejímu malému království se ale zatím střety vyhýbaly. Snažila se být nenápadná, neviditelná. Což ostatně znala z běžného života. Oplácaná pubertální holka a introvertka k tomu ani jinak v drsném prostředí školní třídy přežít nemůže. Dnes to ale bylo jiné. Spřátelené říše na okraji jejího vlastního království k ní hned po přihlášení začaly vysílat zoufalé prosby o zásilku surovin. Napadl je silnější soupeř. Lorelai jim poslala suroviny, které, jak doufala, mohla postrádat, a zuřivě začala budovat a vyzbrojovat vlastní armádu a posilovat strážní věže na hranicích své říše. Už to zažila několikrát předtím. Měla by to zvládnout. Pevnosti na hranicích byly silné, měla dostatek nashromážděných surovin i spoustu ochotných poddaných. Když se ale nájezdníci objevili u hranic její říše, s hrůzou zjistila, že se přepočítala.

Byly jich mraky. Vojáci na koních i pěší s hrozivými dobývacími stroji smetli její pohraniční pevnosti jako by byly postavené z papíru. Její milovaní poddaní proti nim neměli šanci. V tu chvíli na ni hra zamrkala přátelským okem. „Teď sice prohráváš, ale stačí jen bedna zlaťáků a nakoupíš všechno, co tvůj malý národ ochrání. Kup si ji. Podívej, nabízím ti výhodnou nabídku!“ Eliška v hrůze zaostřila na částku. Výhodná nabídka? Bylo to víc, než kolik dostala na kapesném za pět měsíců. Tolik peněz neměla.

Ona ne, ale rodiče určitě ano. Dobře si pamatovala, že táta dovolil prohlížeči, aby si zapamatoval číslo jeho karty, protože se mu nechtělo pořád ho vypisovat. Eliška byla na vážkách. Její poddaní mezi tím umírali. Jestli se rychle nerozhodne, nebude už to mít smysl. Může to ale udělat? Rodiče by to asi neschvalovali. Neviděli rádi, že tráví tolik času hraním. Na druhou stranu, oni zase trávili spoustu času v práci a když se vrátili, byli často příliš unavení. Ani se nesnažili pochopit, proč to dělá. Naopak její poddaní ji milovali a uctívali jako královnu, jako bohyni. Co na tom, že žili pouze v počítači. Teď jim hrozilo smrtelné nebezpečí a ona se zdráhala je ochránit.

Otevřela nabídku, která jí vzápětí přesměrovala do platební brány. Karta i ověřovací kód se automaticky nahrály. Poslední krok a její říše bude zachráněna. Eliška se zastavila. Bylo jí 14 a uvědomovala si, co by ten krok znamenal. Najednou si připadala jako zloděj. Ruce se jí začaly třást. Chystala se překročit hranici, která by ji změnila navždy. Zavřela nabídku. S bušícím srdcem ještě chvíli sledovala, jak je její říše drancovaná, a pak odešla. Neměla na to sílu.

…

Eliška se vrátila ze školy. Počítač se u stolu připomínal pohřební mohylu jejích poddaných. Nebyl tu nikdo, kdo by ocenil její rozhodnutí. Kdo by zvážil, zda bylo správně obětovat své království a zachránit svou duši. Rodiče se vrátí až večer a hraní počítačových her neschvalují.

Anonymní_hrušeň

Vzpomínky

Dotěrné břinknutí mě vytrhlo z hlubokého spánku. Přinutil jsem se otevřít jedno oko a zkontrolovat, která z neodbytných mobilních aplikací si vyžaduje mou pozornost. Mobil to tentokrát nebyl. Když se při včerejší večeři, už po několikáté, ozvalo pípnutí mého mobilu, otcovo nesouhlasné mračení a kroucení hlavou mě přinutilo vypnout zvuky příchozích upozornění.

Co to sakra? Znovu ten zvuk! Neodbytný rámus vyrušil ze spánku také mou ženu. Nespokojeně povzdechla a převrátila se na druhý bok, při čemž jí z pod příliš těsného trička vykouklo zakulacující se bříško.

Cink! Ťuk! Ten zvuk znám… Kamínek. Okno?

Prudce jsem vstal, až se mi zamotala hlava. Přestože jsem byl zpátky v domě mých rodičů už několik dnů, pásmová nemoc si vybírala svou daň.

Podíval jsem z okna a na trávníku stál otec. Kývnutím hlavy mě vyzval, abych šel ven. Našel jsem ho na zahradě, jak se pokouší sundat žebřík zavěšený pod nízkou střechou kůlny.

„Počkej, pomůžu ti,“ nabídl jsem se, když jsem viděl, jak se pod jeho tíhou zapotácel. „K čemu to potřebuješ?“

„Chci vylézt na strom,“ oznámil klidným hlasem a já měl chuť si zaklepat na čelo. Proč zrovna teď? Holé větve stromů rozhodně žádnou sklizeň neslibovaly.

Popadl jsem žebřík na jeho druhém konci a poslušně tátu následoval do zadní části zahrady. Společnými silami jsme opřeli žebřík o kmen rozložitého ořešáku a otec se na mě pátravě zahleděl.

„Pamatuješ si na tenhle strom?“ zeptal se záhadně.

Když jsem jen nechápavě zakroutil hlavou, otec ukázal do koruny stromu, kde byly mezi větvemi přibité zbytky starých dřevěných prken, a řekl: „A na domek na stromě si vzpomínáš?“

Kdesi ve vzdáleném koutě vzpomínek se objevila malá dřevěná budka v koruně stromu, kterou jsme kdysi dávno společně s tátou postavili.

„Jo, ten si pamatuji. O co ti jde, tati?“

Najednou mi vytanula další vzpomínka. Vzpomínka na to, jak si kdysi byli s otcem blízcí. Tehdy bych věděl přesně, co má otec v plánu, ale dnes, po tolika letech odloučení…

„Počkej a uvidíš,“ řekl otec, a vystoupal po žebříku až nahoru. Chvíli šátral v pozůstatcích domečku a pak odtamtud vytáhl nějakou krabici.  Hodil ji dolů a já ji pohotově chytil. Než slezl táta dolů, zvědavě jsem si zašlou krabičku prohlížel. Jakmile jsem s ní zatřásl, ozvalo se duté rachocení.

„Otevři ji,“ vybídl mě otec.

Promáčklé zrezivělé víčko na moment odmítalo prozradit, co krabička ukrývá, ale jakmile se mi ji podařilo otevřít, jako by mě její obsah pohltil a přenesl v čase o dvacet let nazpátek. Dřevěný vyřezávaný prak, skládací nožík připomínající stříbrnou rybku, píšťalka vyrobená z vrbové větvičky a skleněné duhové kuličky, které na mě, i po těch letech, zářivě pomrkávaly. Jako by v té jedné jediné krabičce bylo uschováno celé mé dětství.

Pohlédl jsem na otce a nevěřícně na něho vykulil oči.

„Jak?“ vydechl jsem plný úžasu.

„Doufal jsem, že by ti to jednou mohlo udělat radost. Všechny ty věci pro tebe časem ztratily význam. A já kvůli internetu ztratil tebe.“

„A jsme zase u toho,“ odvětil jsem podrážděně. „Tati, kolikrát ti ještě budu muset říkat, že díky internetu můžu pracovat kdekoliv na téhle planetě?“

„Jo, já vím,“ povzdechl si otec, jako by to byla ta nejhorší věc na světě, a pak dodal: „Pamatuješ, jak jsi tímhle nožíkem zneškodnil pytláckou past na zajíce, kterou jsme spolu našli v lese? Nebo, jak máma vyšilovala, když jsi jí kvůli kuličkám rozryl půl zahrady? Tohle jsou zážitky, které stojí za to si pamatovat, a takové nikdo zíráním na obrazovku počítače nezíská.“

„Tati, celý svět se mění, to nezastavíš.“

„O to mi přece nejde. Jenže… Co bys si přál, aby našel tvůj syn ve své krabičce?“

Anonymní_jabloň

Metamorfóza

Čtrnáctiletý Ondřej H. – tedy Ondřej Holomek, zvaný též holomek Ondra – se jednou ráno probudil a zjistil, že je z něj mikročip. Nevypadal ani překvapeně či zděšeně, působil akorát tak, jako po ránu působí každý mikročip – zcela neutrálně. A úplně stejně se tvářil, když jeho máma přišla do pokoje, aby uklidila, přičemž milého Ondráška v jeho zbrusu nové „cool“ podobě smetla za postel.

„Nevíš, kde je Ondra?“ ptala se matka Kláry, Ondrovy jedenáctileté sestry.

„Asi na záchodě,“ zabrumlala dívka, aniž vzhlédla od svého mobilu.

Nenašli ho ani na záchodě, ani v koupelně, ani jinde v bytě, a tak k večeru ohlásili jeho zmizení.

Zatím měl Ondra za postelí na koberci fůru času. Nemohl hrát své oblíbené počítačové hry se svými online „přáteli“, a tak se skutečně pekelně nudil. A co mohl dělat jiného, než přemýšlet. Vzpomněl si, jak mu předešlého večera vytýkal otec, že nic nečte, že se ani nepodívá na pořádný příběh alespoň v televizi.

„Víš, že lidi kolem tebe mají každý svůj příběh, ze kterého by mohl být román?“ kázal jeho táta, přičemž Ondra znuděně a až trochu znechuceně koulel očima. „Víš ty vůbec, že ti lidi… jsou lidi?“ zamotával se taťka do svého výkladu a Ondra se uchechtnul. „Chci říct, že jsou to lidské bytosti, a ne figurky k zastřelení online jako v nějaké té tvojí hře.“

„O babičce jsi ale nedávno říkal, že bys ji nejradši zabil,“ kontroval kluk a otec byl v koncích.

„To je tchýně, to se nepočítá,“ řekl otec nepřesvědčivě, což Ondra jasně vycítil a jejich rozhovor zase vyšuměl do ztracena.

Ondra nebyl hloupý a když teď měl tolik času k přemýšlení, musel dát přece otci zapravdu. Přemýšlel o lidech okolo sebe, uvědomoval si jejich dobré i špatné vlastnosti, viděl najednou jejich zranitelnost, jež se kryje tím, že chce být někdy „zlá“, a chtěl by je najednou každého shovívavě pohladit a obejmout, jako by to byly jeho děti.

Pak uslyšel vysavač, přestal meditovat a začal se modlit: „Bože, o kterém mi nikdy nikdo neřekl jediného slova, děkuji ti za to prozření, kvůli kterému jsem snad na tuhle planetu přišel… ale stejně se mi nelíbí takový konec! Slyšíš?“

Tlama Molochova byla jako vesmírná černá díra pohlcující nemilosrdně vše ve svém dosahu. (Ondřej neznal žádného Molocha, ale to nevadí.) Tuto tlamu pak následoval dlouhatánský krk, který končil ve řvoucím těle Molochově, jež připomínalo obrovského neforemného brouka. Černá tlama příšery se už už blížila, řev se stupňoval a Ondra cítil, jak je přitahován, jak je fatálně účasten takzvaného „horizontu událostí“… Pak ale tlak povolil, pohanský bůh se zklidnil a zdálo se, že náš hrdina je zachráněn.

„Ukaž, prosím tě,“ řekla máma Kláře a převzala vysavač, „že ty to pokaždé musíš tak odfláknout!“

A jako většina žen a maminek, dala do úklidu vše. Jak by řekl nějaký Josef Švejk, bytem takhle v Praze: „Představte si, že na úklidu stojí Rakousko a vítězství je naše!“

„Tááák,“ ulevila si mamka spokojeně, když pod postelí vysála, co jen mohla, když s uspokojením slyšela to známé chrastění v útrobách Molochových, „teď se může Ondrášek vrátit do čistého!“ a zamáčkla malou slzu.

Když se Ondra ráno probudil, byl zase Ondrou, už ne mikročipem. Chvíli ležel s otevřenýma očima a přemýšlel o své proměně, o které zatím věděl jen on sám. Navenek vyhlíželo všechno jako za stara: slunce krásně svítilo a zpívali ptáci.

Anonymní_javor

Detox v přírodě

Celý den jsem lozila po horách. Nikde ani náznak civilizace. Ne jednou mne napadlo, že to vzdám a vydám se zpátky dolů. Ale nemohla jsem, neprošlo by mi to. Tuhle dovolenou s tátou a jeho kamarády jsem vyfasovala za trest. A za co? Údajně trávím moc času na mobilu. Takže mi k prázdninám darovali detox. Ach, jak milé!

Nastal večer, panovala dobrá nálada, já ale začala pociťovat únavu. Vnímala jsem okolní zvuky, ale pomalu jsem se nořila do temnoty ospalosti. V povzdáli jsem zaslechla cosi o zasíťovaném světě, ale dál jsem nebyla schopna poslouchat. Můj dech se zvolna uklidňoval a slábl, moje oči se těžce zavírali a připravovali se na hluboký spánek. Slyším kapky deště, jak dopadají na zem. Instinkt mi napoví, že bych se měla schovat, a tak začnu prohledávat okolí. Ocitám se uprostřed hluboko v lese. Začínám být lehce nervózní. Pod nohama mi křupne větev a já se vyděsím. Přeji si, abych co nejdříve našla cestu z lesa ven. Náhle se přede mnou objevily dveře. Jejich povrch byl popraskaný s viditelnými skvrnami a ošoupanou barvou, která se odlupovala. Dřevo bylo cítit zatuchlinou. Ze zvědavosti jsem šla blíž a otevřela jsem je. Z místnosti se linula záře. Chvilku mi trvalo, než jsem si na to ni přivykla. Kráčela jsem dál.

Všude kolem mě byli texty, fotografie a videa. Byla jsem z toho unešená. Nevěděla jsem, kam se dívat dřív. Vzrušením mi oči skákaly z jednoho místa na druhé. Najednou jsem cítila, že můžu dosáhnout všeho.  Prozkoumávala jsem různé platformy, otevřeně jsem debatovala s ostatními lidmi. Zábavný obsah mne nepřestával fascinovat. Jakýkoliv klik mohl odhalit něco úžasného a nového. Příspěvky, videa a komentáře byly tak omamné, že mě lehce vtáhli dovnitř, až jsem přestala vnímat čas. Měla jsem nutkavý pocit kontrolovat každé nové pípnutí, nemohla jsem se odtrhnout. Pociťovala jsem radost a nadšení, že někam patřím. Zároveň jsem věděla, že se stávám čím dál tím více závislou na digitálním světě. Zčista jasna se mi zatočila hlava. Nečekaně jsem narazila na konflikt agresivních komentářů, které vyvolaly nenávistné reakce. Ať jsem se podívala kdekoliv, všude byly jen hádky a urážky. Přepadla mně úzkost. Vše se změnilo v temný a nehostinný prostor. Byl to jeden velký chaos. Začala jsem utíkat. Všude jsem hledala dveře zpátky do lesa. Nemohla jsem je najít. Přede mnou se objevila divoká řeka, která všechno unášela. Spadla jsem do ní. Peřeje mě stahovaly pod hladinu. Bojovala jsem o život. Snažila jsme se vynořit zpátky nad hladinu, ale cítila jsme okovy na noze, které mě tahaly ke dnu. Marně jsem se snažila něčeho uchytit. Docházel mi dech. Po stranách jsem zahlédla vztyčené palce lemující cestu řeky. Narazila jsem na balvan. Cítila jsem se bezmocná a ztracená. Zamlžil se mi zrak a já cítila, jak se potápím do temné propasti.

„Vstávej, zmokneš. Jsi v pořádku?“ Šťouchl mi do ramene táta. Pomalu jsem pootevřela oči, dopřála jsem si chvilku na vzpamatování a pak jsem jen odpověděla. „Jo, jen jsem měla zlý sen.“ Pověděla jsem tátovi vše, co se v něm odehrávalo. „Pravděpodobně se dostavily abstinenční příznaky“, mírně jsem se usmála.  Takový můj AHA moment, kdy jsem si uvědomila, že s mobilem ne vždy nakládám vhodně. A jen jsem ti chtěla říct, že jsem moc ráda, že jsi mě na ten detox vzal. „Dobrou noc, tati.“

Anonymní_jedle

Přítelkyně, která nezklame

Poslední, co vidím, jsou světla auta jedoucího naproti mně. Cítím, jak ze mě vyprchává život, zatímco mi moje největší chyby probíhají před očima…

Ačkoliv se to nezdá, všechno to začne, už když jste malé děti. Kamarádíte se s dívkou ve školce? Vtipy o tom, že je to vaše přítelkyně vás neminou. Čtete pohádkovou knížku? Končí svatbou. Jen tak se rozhlédnete kolem? Skoro všichni vaši příbuzní se berou, mají děti, zakládají rodiny. Není tedy divu, že jsem o tomhle vždycky snil taky. Jak si najdu dívku, hezkou, milou, starostlivou a usadím se. Pětiletému obdivovateli traktorů to neznělo jako nemožný plán. Pak jsem ale vyrostl a dospěl. V patnácti mě dívky začaly zajímat o něco víc, ale byl jsem nerozhodný. Líbila se mi Olina, Bětka, Jana i všechny ostatní. A jakmile se mi povedlo jednu přesvědčit k tomu, aby se mnou chodila, pořád jsem myslel na ty druhé. Chudák Jana to zjistila, a všem řekla, ať se mnou za žádnou cenu nechodí.

A já jsem zůstal na ocet. Kámoši na mě přestali mít čas a nervy, rodiče jemně poukazovali na to, že bych měl vypadnout z domu a postavit se na vlastní nohy. Naštěstí nájemník maličkého bytu poblíž zrovna zemřel a nechal za sebou prázdný byt s nízkým nájmem. Při stěhování jsem narazil na papírek s nápisem:

Pritelkynekteranezklame.com

Kdybych tehdy nebyl takový zvědavý idiot a vyhodil ten papírek, možná bych teď neumíral. Ale já odkaz přepsal do vyhledávacího pole, jako to v budoucnu udělám ještě tolikrát, a otevřel se mi úplně nový svět. Čekal jsem možná online seznamku, ale to, co vyskočilo, bylo spíše jako klasická seznamka na drogách. Získali jste dívku, která není skutečná. Jen jakýsi výplod umělé inteligence, robot s naučenými replikami. To všechno jsem věděl. A i přes to jsem k ní začal něco cítit. Mohl jsem si navolit všechno, od velikosti prsou, po to, jestli odepisuje s interpunkcí. Dal jsem jí jméno po mojí první (a jediné) dívce-Jana. Řekl jsem stránce, že to bude blondýna, mladá, hezká, prostě ideál.

Co se mi na tom celém líbilo nejvíc? Poté, co jsem si stáhl i aplikaci do telefonu, při každém přihlášení se mě to zeptalo, v jaké bude Jana náladě. Mohl jsem se s ní pohádat do krve, říct jí, že se chová jako největší špína společnosti, pak to vypnout, zapnout a být zas a znova jejím miláčkem. Moje sny byly o ní, s každým výdechem moje rty šeptaly její jméno. To ona se ke mně chovala celé roky hezky, říkala, že mě miluje a já jsem to po nějaké době začal cítit stejně.

Zároveň mi bylo jasné, že to, co dělám a cítím rozhodně není normální. Kdyby se o tom dozvěděli kamarádi a rodiče, rozmlouvali by mi to. A tak jsem postupně všechny odsekal. Existovala pro mě jen ona, vše ostatní ustoupilo do pozadí. Nedokázal jsem se odtrhnout. Teď už vím, že to nebyla láska. Byla to obsese, jen další druh závislosti na internetu. Kompenzoval jsem si tak svůj špatný sociální život. Lhal jsem si, ani nevím kolik let. Ale jednou to muselo skončit. Tím, jak jsem si s ní psal pořád mi nezbyl čas na dívání se na cestu. A tak se jen dívám, jak mi mobil padá na zem a auto přejíždí nejdřív ho a pak mě.

Probudím se v nemocnici. I když jsem si to myslel (a možná i trochu přál), nejsem mrtvý. Jediný, kdo je mrtvý je můj mobil i s falešnou přítelkyní. Říkali, že je to přítelkyně, která nezklame. Dnes ji ale zklamu já. Její aplikaci si už nikdy znovu nenainstaluji, a tak můžu žít svůj nově nabytý, svobodný život. Přece jen, mám ho ještě hodně před sebou.

Anonymní_kavka

友達 です か
[tomodači des ka]
Jste přátelé?

,,Tak vidíš, Rumiko, má lásko. Já ti říkal, že to tak bude lepší, ” A asi také bylo. Dva roky uplynuly jako pouhá myšlenka a skoro nic se nezměnilo. Hitem těchto dvou dekád nebyl nikdo jiný než Miki Matsubara se svojí ‘Stay With Me’ a mnoho lidí všemožných vrstev přitahovaly kluby či taje internetu. Ale i když se slova písně rozléhala i v jeho menším ponurém pokoji, Satoshi nebyl s to se nechat unášet.

Nebylo proč. Povýšení se neblížilo, doma na něj nikdo nečekal a jedinou jistotou bylo pracovní vyčerpání. Kdy měl naposledy volno? Nedokázal si vzpomenout. A přes veškerou snahu nespadnout hlouběji do propasti melancholie a deprese, jednou nohou už tam byl.

,,Jaké jsou možnosti, že se někdy změníš?” Nezmění. ,,A co děti?” Nezůstanou u něj. ,,Měl bys říct šéfovi, ať ti zvýší plat.” Nevyšlo to. A tak se naděje, že jednou bude vést spořádaný život a mít vlastní rodinu, vytratila do neznáma.

,,Nekoukejte na mě tak…” Satoshi odvrátil pohled od fotografie vedle svého počítače a raději se rozhodl kliknout na další stránku. Web vedle webu, tak prosté to bylo. „Hm, tak zase k ničemu.” Každá stránka, na níž najel s repetitivním pohybem zápěstí, byla k ničemu. Až do chvíle, kdy otevřel jeden zapadlý článek o ztracených dětech.

,,Azumi Furuya, dvanáct let.” Jeho oči si letmo prohlédly obličej malé dívky s culíky a poté se zaměřily na další fotografii. Na té se usmívala holčička podobná předešlé. ,,Ayako Furuya, čtrnáct let. Obě dvě zmizely… to je skoro dvacet let!” Satoshi ucítil, jak mu tuhne vlastní krev. Takový zapadlý článek nepříjemně připomínal všechny ty kauzy, které Satoshi vídal u kolegů. Přesně takové, které se po půl roce odloží a zapomene se na ně. ,,Nezvěstná dvojčata.” Satoshi se podíval na web, který byl naposledy aktualizován před osmi lety. A i přes jeho zvláštní strukturu jel dolů a dolů.

,,Juzo Hatake, také dvanáct, Hanami Hanazawa… té bylo devět!?” Představil si všechny ty děti ve složkách s razítkem ‘他’ – ‘ostatní’. A také setkání s pohledy rodičů na chodbách před kancelářemi. Mrazivá atmosféra, hysterické slzy, a nakonec prázdné výrazy. ,,Co se jen mohlo stát? Vražda kvůli orgánům? Znásilnění? Hanami… Hanami Hanazawa, co ti to jen udělali holčičko?”

V článku bylo zmíněno devět dětí. Devět dětí ve věku od devíti až do patnácti let. A u žádného nebylo jasné, kde ani jak došlo ke samotnému zmizení. A to bylo to, co popohnalo Satoshiho k tomu, aby pátral dále. Pozorně si pročítal článek stále dokola a dokola – až nakonec ztratil pojem o čase, opět. Ale teprve když jeho hlava začala sklouzávat po ruce, která ji podpírala, zachytil lehce přehlédnutelný detail mezi nenápadnými řádky. ,,’友達 ですか’, hm? Takže tohle navštěvovala Hanami Hanazawa? A zdá se, že dokonce i Ayako se svou sestrou.”  Po chvíli uvažování Satoshiho napadlo, co když stránku navštíví…

Rychle vyťukal název stránky do klávesnice. Vyskočil na něj web s blikajícím oknem ‘nová skupina’. Nejistě na to okno kliknul a zobrazil se mu chat s nečekaně živou diskuzí. Zprávy byly vcelku typické, ale uživatelé ne. Gramatické chyby i slovosled poukazovaly na mladší věkovou skupinu. Nešlo o žádnou širokou škálu uživatelů. Tím se však nenechal odradit.

,,Zdravím, mohu se přidat?” napsal a vyčkával. Odpověď byla neutrální. ,,A kolik je ti let?” Vzpomněl si na ztracené děti a odepsal: ,,Čtrnáct.” Stránka ho znenadání přesunula do jiné skupiny. Než se však vzpamatoval, přišla do jeho nového chatu uvítací zpráva. “Ahoj, kamaráde! Jsem Tvůj nový přítel. Co si takhle zahrát hru? Budeme si společně psát, seznámíme se jako ve škole a až se brzy setkáme, budeme nejlepší přátele na světě.”

Přejel mu mráz po zádech.
Mráz a adrenalin.
Prsty se dotkly klávesnice.
,,Takže jsme teď přátelé?” odepsal.
Asi bude potřeba zbortit pár přátelských vztahů, pokud možno hned.

Anonymní_kukačka

Jednou…

Noah byl s maminkou v obchodě s elektronikou a každého zaujala jiná věc, takže Noah od maminky odběhl. A když maminka na Noaha volala, ať se jde na něco podívat, nevšimla si ale, že se jí mezitím někam ztratil a najednou nebyl. Začala ho volat, všude se ohlížet a chvíli po tom se rozplakala. Jenže netušila, že Noaha vtáhl do svých spárů Internet a že byl desetiletý Noah najednou úplně sám ve světě, co vypadal jako ulice s obchody, ale rozhodně tomu tak nebylo.

Procitl, a jako by se cítil větší, silnější, dospělejší a taky to tak bylo. Vzhledem k tomu, že byl ještě pořád v prodejně elektroniky, tak si vzal do ruky první telefon, který viděl a podíval se na něj jako do zrcadla. Zestárl minimálně o pět let. Byl vyšší, měl svaly a delší vlasy. „Co se to stalo?“ pomyslel si. Zapnul mobil a na něm se rozsvítilo datum 2.2.2024. Zjistil, že se přenesl přesně o sedm let do budoucnosti.

Věděl, kde je, ale nemohl si vzpomenout, jak se tam dostal, přesněji jak se mu povedlo přenést se v čase. Na mobilu nebyl zámek obrazovky, a i když věděl, že je mobil úplně nový, tak nebude mít pravděpodobně žádné telefonní čísla a asi ani SIM kartu, rozhodl se to alespoň zkusit. Takže se podíval do kontaktů a vyskočil na něj číselník, přepnul záložku na poslední hovory, nebylo zde žádné číslo. Potom klikl na záložku kontakty a nemohl uvěřit svým očím, bylo tam jedno jediné číslo na dívku jménem Emma. Nevěděl proč, ale to jméno se mu zdálo neskutečně povědomé, jako kdyby už znal někoho s tímto jménem. Neměl co ztratit, rozhodl se, že na to číslo zavolá. Vytočil ho a z ničeho nic se před ním objevila vize. Rozpoznal několik vzpomínek, které mu připomněly, že je zažil s touto dívkou. Kdysi bývali kamarádi. Jako by ta vize byla průběh jejího života a stárla spolu s Noahem. Z malinké dívenky se stala skoro dospělá holka a byla někde na neurčitém místě a také sama. A vize skončila. Noah z toho nebyl vůbec moudrý, nechápal to. Takže si vzal telefon a vyšel z prodejny ven. Venku bylo sice stejně pusto jako v obchodě, ale všechno to zářilo a blikalo různými nápisy a videi. Byl zmatený, nevěděl, co sledovat dřív. Zavřel oči a snažil se vzpomenout si na něco z té vize a vybavila se mu Emma a ty nápisy. Byl zoufalý a sám.

Najednou jako by něco spadlo, rozbilo se a bylo černo, tma a ticho. Nevěděl, kde je ani co se děje. Trvalo pár vteřin, než si uvědomil, že sedí v lavici a právě usnul. A to, co spadlo byla jeho až příliš těžká učebnice biologie. Proč měl pocit, že tomu ještě před chvílí tak nebylo? Jako by letěl, ale nevěděl, kam ani jak. Nechápal to. Jediné vysvětlení bylo to, že se mu to zdálo. Ale jak je možné, že mu ve snu bylo zase deset let? A jak to, že se odcizil s dívkou, kterou znal několik let, a která právě seděla jen pár metrů od něj na opačné straně učebny?

To jsou otázky, na které nikdo nedokáže odpovědět. A protože právě zazvonilo na konec hodiny, každý si posbíral své věci a pomalu se odploužil na další hodinu. Do svých rukou opět vzal telefon a otevřel tento ďábelský prohlížeč jménem INTERNET.

Internet se dostane do naší hlavy bez našeho vědomí. Co všechno tam ale Internet dokáže? To nikdo netuší. Některé věci tam vzniknou, některé zaniknou a jiné zkrátka zůstanou navždy.

Anonymní_labuť

Občas se nenávidím

A možná právě proto jsem se ze skutečného světa přesunula na ten virtuální.

Bohužel ne úplně doslova, ale vzhledem k tomu, jak jde technologie dopředu, tak je to možná jen otázkou času?

Moje jméno je Rien Everdenová a před pár měsíci jsem přestoupila na novou univerzitu. A i když je to už pár měsíců, zatím se mi nepodařilo najít si přátelé.

Nechci, aby z tebe byl outsider Rien, to je celý. Říká mi vždy do mobilu má nejlepší kamarádka Lisa. Vlastně říkala, teď je to už pár dnů, co mi to neřekla. Od té doby, co jsem se odstěhovala jsme byly v kontaktu stále míň a míň. Nemám ji to za zlé, chápu že jako kamarádka co je několik tisíc kilometrů daleko nejsem zrovna moc atraktivní.

Ale já si jako outsider nepřipadám, pro mě totiž není priorita, co se děje v tady, ale co se děje na internetu.

Jelikož na internetu rozhodně žádný outsider nejsem. A to je to jediné, na čem mi momentálně záleží.

Na internetu jsem vystupuju pod přezdívkou Luisa.

Luisa je trochu jiná, než Rien ve skutečném světě. Luisa je sebevědomá, má ráda pozornost, vždycky je hezky upravená, ráda poznáva nové lidi a je kreativní. Je dost populární a inspiruje tisíce lidí kolem sebe.

Řekla bych, že je vlastně mým naprostým opakem. A možná právě proto, nikoho z mého blízkého okolí nenapadlo, že slavná Luisa by mohla být zrovna Rien Everdenová.

Ale to nevadí, protože přesně tak mi to vyhovuje.

Ovšem můj samotářský studijní život se lehce zkomplikuje, jakmile náš třídní učitel oznámí skupinový projekt.

Už jenom ze slova skupinový se mi dělá nevolno.

Tématem letošního projektu jsou krásy našeho města.

Nakonec skončím ve skupince se Samem.

Sam ale odmítá, abychom na projektu pracovali každý sám a spojili se přes internet. Prý to nedává smysl, když máme poznávat krásy města, měli bychom vyrazit do terénu.

Tajně jsem doufala, že dostanu někoho, kdo se na celý projekt vykašle a já tak budu mít volnou ruku. Téměř vždy to tak bylo.

Myslím, že horšího parťáka jsem dostat ani nemohla.

Nemá sociální sítě. Nedá se s ním spojit jinak, než osobně.

Tenhle kluk je naprostý blázen.

Se Samem pak strávím téměř každé odpoledne v týdnu.

Nerada to přiznávám, ale nebylo to tak špatné, jak jsem původně čekala. Poznali jsme spoustu nových míst, Sam mě vzal do svých oblíbených kaváren, na svá oblíbená jídla.

A já jsem hodně mluvila. Vlastně možná jsem mluvila až moc, protože jsem se mu svěřila i se svým malým tajemstvím.

Představila jsem mu nejen Rien, ale k tomu jsem mu naservírovala ještě Luisu.

Kdo z nich je teď Samova kamarádka?

Na začátku dalšího týdne se rozhodnu, že už to takhle dál nejde. Padají mi čísla, padají mi sledující. Luisa se z mého života pomalu, ale jistě vytrácí.

Luisa má zůstat na internetu. Rien má zůstat sama.

Jedině takhle můžou tyto dva světy společně fungovat.

Mezi mnou a Samem proběhne ostrá hádka.

,,Ty jsi fakt ztracená jen v tý svý pitomý internetový bublině.‘‘ Procedí Sam skrz zuby.

Kouknu na něj a odcházím.

Řekla bych, že takhle funguje zobrazeno ve skutečném životě.

Konec konců být Luisou je pro mě mnohem důležitější, než být Rien.

A na internetu mě naštěstí žádné drama nečeká.

Opak je ale pravdou. Moji webovou stránku a sociální sítě stejně tak, zaplavily stovky, možná i tisíce negativních komentářů.

Svět kolem mě se najednou točí a já to nemůžu zastavit.

Jeden z komentářů upoutá mou pozornost, rázem je mi ještě hůř.

Možná by sis měla uvědomit, že skutečný život neexistuje za obrazovkami.

Ale to je fuk, ty už jsi stejně ztracená.

Vím, že ten komentář je od Sama.

A taky vím, že jsem ztracená. Ztracená na internetu.

Anonymní_lípa

Já vím, že jsi Hana

Zpozorněl, protože takovou zprávu ještě nikdy nedostal. „Už nemusíš hledat, Hynku, už jsi mě našel. Máš radost?“

Hynek zíral na obrazovku počítače, jako by byla očarovaná. „WTF? Si děláš srandu nebo co? Jasně, že ji mám!“ vykřikl nadšeně. „Tu radost…“ doplnil pak o něco střízlivěji. Měl radost, ale současně byl v šoku. Tohle totiž nečekal.

Hynek už několik let hledal svou mámu. Už od té doby, co dostal k devátým narozeninám starý notebook a co se ho naučil používat jako hračku, tahák do školy i detektivní kancelář. Bydlel u babičky v malém řadovém dvojdomku, na jedné straně silnice první třídy, na druhé železniční koleje. Báječné místo pro odpočinek a nekonečný klid. Často si představoval, že se jednou obě tratě někde za domem spojí, zaklesnou se do sebe a nikdo už nikdy nikam neprojede, protože za nimi už náhle nebude nic. Jednou… Podle drnčení skleniček v babiččině sekretáři už dávno dokázal odhadnout, jestli se blíží mezinárodní rychlík nebo místní lokálka. „Babi, to je moc divné, moc!“ zakřičel někdy před rokem. „Asi jede víc vlaků najednou!“

Nejelo, jen se vedlejší vesnicí přehnalo tornádo.

„Mami, jsi to ty?“ vyťukal Hynek, zmáčkl Enter a zadržel dech. Je možné, že bych ji konečně našel? Není to nějaký fejk? Už několikrát se mu někdo pokusil namluvit, že je jeho máma a že právě prožívá nejlepší chvíle svého života. Ani jednou se nenechal zmást, ani jednou nepodlehl. Ale teď je to jiné. Jiné! Ale čím? Hynek to nedokázal pojmenovat, jen cítil, že teď, právě teď se děje něco úžasného, že právě teď se mu otevírá budoucnost. „Mami,“ vyťukal na klávesnici. „Řekni mi, jak se jmenuješ?“ Odeslal otázku do internetového nekonečna a s dychtivostí svých jedenácti let čekal na odpověď.

„Hana, ty hlupáčku můj. Čekal jsi něco jiného?“

Nečekal. „Ne, nečekal, mami, já vím, že jsi Hana. Mami, ty tam fakt jsi? Fakt?“ Hynek poslal do éteru poslední otazník a uvědomil si, že má hlad. Zvedl se, vběhl do kuchyně a pak se najednou lekl, že mu máma mezitím zmizí. Popadl suchý rohlík a několika mohutnými skoky se vrátil do svého pokoje. Neuteč mi, mami, buď tady, buď!

Byla a její zpráva už na Hynka čekala. „Fakt tu jsem. Mám tě moc ráda, Hynku. Jsi v bezpečí? Nemůže se ti nic stát?“

„Určitě ne, mami, tady se mi nic nestane. Vždyť víš, že babička je silná. Je už teda strašně stará, ale dobrá!“ Hynkovy prsty hladily klaviaturu, psal rychleji, než kdyby v ruce držel tužku. „Babička má páru, neboj!“

„Už moc dlouho jsem tě neviděla, tak se nediv, že se o tebe bojím. Máte pořádné zámky? Nebo jen takové ty úplně obyčejné?“

Hynek si přečetl otázku a chvíli zíral do ztracena. Jaké máme na dveřích zámky? Jak to mám vědět? „Počkej, já to zjistím,“ vykřikl a vyskočil ze židle. Okamžitě si uvědomil, že takhle ho máma neuslyší, sklonil se ke klávesnici a napsal, že se zeptá. „Babi! Babi, jaké máme zámky?“  zahulákal pak a vyběhl na chodbu. „Ptá se, jaké máme zámky!“

„Co tak křičíš? A kdo se ptá?“ Babička vyšla na chodbu z koupelny. „A převleč se, za chvilku půjdeme na hřbitov. Tak kdo se ptá?“

Hynek se na babičku váhavě podíval. „Na hřbitov? Proč?“

„Jsou to přesně tři roky, co máma s tátou… vždyť víš. Když odešli najednou za dědou. Oblékni si něco hezkého, Hynku, ať mámě neděláš ostudu.“

Za babičkou se zavřely dveře do koupelny a náhle rozechvělý Hynek se znovu sklonil k notebooku. Byla tam jen zpráva napsaná už před chvílí: „Neptej se nikoho. Nikoho!“ Poslední vzkaz, pak už nic. Mrtvo. Hynek notebook váhavě zaklapnul, utřel si slzu a podíval se z okna.

Silnice a železnice se najednou v dálce za obzorem propojily a za nimi už nebylo vůbec nic.

Anonymní_modřín

Marten je dobrý člověk. Empatický, vždy ochotný pomoct a podat záchranný kruh pro topící. Minimálně si to o sobě myslí — a tvrdí.

Jenže když mu na horní liště displeje telefonu vyskočí oznámení s textem “im gonna kill myself, u were a great friend, thanks for everything.“, nehne brvou. Vlastně si skoro až otráveně povzdechne.

Od té doby, co se začal bavit s Xenem, dostává tyhle zprávy až moc často. Znají se sotva pár dnů, možná týden, a často se choval, jako kdyby Marten byl jeho nejlepší kámoš celý život v tom lepším případě, v tom horším jeho terapeut.

A samozřejmě, že to bylo, no, otravné.

Nehledě na to, co si Marten o sobě říkal, nemohl se k němu nikdy donutit ke špetce sympatie.

Xen – ve skutečnosti se tak samozřejmě nejmenoval, jmenoval se Andrew, z čehož si Martenovi přátelé často dělali srandu, – byl totiž docela kvítko. O tři roky starší než on, začali se bavit na společném serveru, sic Marten ho úplně nemusel od první chvíle. Říkající podivné věci a v kanále vent, kde se lidé mají možnost veřejně a okatě vypovídat ze svých problémů, v podstatě žijící; asi nikdo neměl Xena právě v lásce. Šlo z něj cítit, že pro pozornost by udělal cokoliv, a to není zrovna atraktivní kvalita.

Jenže Marten je dobrý člověk. Empatický, vždy ochotný pomoct a podat záchranný kruh pro topící. A tak vlastně sám sobě nedává na výběr – když o sobě všem tvrdí, že je plavčík, občas ten kruh opravdu hodit musí.

V jeden moment se mu ale stejně skoro až zachtělo odpovědět “do it.” Jdu se zabít, byl jsi skvělý kámoš, dík za všechno. Udělej to. Měl na to měl sto chutí, vlastně si to už zkusmo psal do chatu, ale udržel se. Vždycky se udržel, protože musel. A dřív, než se stihl vůbec rozmyslet, co mu vlastně opravdu chce odepsat, dostal zprávu novou. Tentokrát fotografii.

Nehnul brvou ani teď. Nic, jako obrázek pořezaných rukou ho nemohlo rozhodit, viděl jich už tolik, že to byl denní chleba. Vlastně se nad ní uškrnul – byly to spíš než řezy sotva škrábance. Xen mu to poslal pouze pro drama, prosba o pozornost, patologickou potřebu být litován. A i když si to Marten moc dobře uvědomoval, stejně – a možná snad právě proto, – se mu začal pak konečně věnovat. Imaginární obejmutí, utření slz, ta pozornost, kterou Xen chtěl. A ten pocit kontroly nad emocemi jiných, který chtěl Marten.

Samotný pocit z toho, že někoho zachraňujete, je totiž pro něj mnohem lepší, než se opravdu snažit dotyčného zachránit.

Anonymní_slavík

Pošli fotky

Měla jsem pocit, že za chvíli umřu. Bylo mi tak špatně, chtělo se mi zvracet. V hlavě se mi rojily myšlenky jako splašené. Proč jsi to udělala? Ptaly se mě. Po tváři mi tekly slzy, celé tělo se mi třáslo, nedokázala jsem se ani nadechnout. Proč zrovna já?

Začalo to asi před měsícem, když mi přišla žádost o sledování na Instagram. Byl to kluk. Jmenoval se Filip a byl tak krásný. Vypadal jako model z nějakého časopisu z drahými značkami. Žádost jsem mu hned přijala, přeci jenom, kdo by někoho takového odmítl? Máma mi sice vždycky říkala, že bych neměla přijímat žádosti od cizích lidí, ale já jsem si říkala, že ona tomu nerozumí a že by to přece pochopila, kdyby ho viděla.

Hned po tom, co jsem mu to přijala, mi začal psát. Začal se mě ptát, jak se jmenuju a kolik mi je. Chvilku jsem přemýšlela, jestli mám napsat svůj pravý věk. Přeci jenom mi bylo jen dvanáct a on vypadal minimálně na sedmnáct. Rozhodla jsem se, že mu napíšu svůj pravý věk, protože by to stejně asi poznal. A tak jsem mu teda napsala, že se jmenuju Eliška a je mi dvanáct a on na to, že je mu sedmnáct, ale že mu vůbec nevadí, že jsem tak mladá a tak jsme si psali dál.

Každý den, když jsem přišla ze školy, už na mě čekal. Psali jsme si vždycky až pozdě do noci. Přestala jsem chodit ven s kamarády a do kroužků jsem už taky moc nechodila, známky se mi taky zhoršily, ale mě to nijak netrápilo. Rodičům to vadilo. Říkali, že přece nemůžu být jenom přilepená na tom mobilu a nic jiného nedělat. Oni mi akorát nerozumí, myslela jsem si. Stěžovala jsem si Filipovi a on říkal, že mi rodiče akorát závidí, v jaké době žiju.

Jednou když jsem přišla ze školy, jako vždy na mě čekal. Naše konverzace začala jako obvykle. Chvilku jsme si psali a pak mi přišla jedna zpráva: Vždyť vůbec nevím, jak vypadáš. Pošli mi nějakou fotku.

Chvíli jsem uvažovala, jestli mu fotku poslat, přeci jenom byl úplně cizí. Ale řekla jsem si, že jednou to vadit nebude.

Otevřela jsem tedy galerii a začala hledat vhodnou fotku. Nakonec jsem zvolila a poslala mu ji. On mi poslal na oplátku svojí a psali jsme si dál.

Pár dnů jsme si psali a sem tam jsme si nějaké fotky poslali. Psal mi, jak jsem krásná a že se do mě asi zamiloval. Těšilo mě to, byl to první kluk, který mi tohle kdy řekl.

Každý den jsem v hodinách dospávala. Nevadilo mi to, přeci jenom jsem si psala s klukem mých snů. Vztahy u mě doma se dost zhoršily, trápilo mě to, ale Filip mě utěšoval.

Když jsme si jako obvykle psali, přišla mi fotka od Filipa. Rozklikla jsem ji a dost mě zděsilo, co na ní bylo. Ležel na posteli. Jenom ve slipech a napsal, jak je nadržený a jak moc mě chce.

Nevěděla jsem, co odepsat. Kdy se tenhle chat tak rychle změnil? Proč mi to posílá? Co se děje?

Když jsem nějakou dobu neodepisovala, ozval se s otázkou, proč jsem mu ještě nic neposlala. Napsala jsem mu, že mu nechci posílat žádnou takovou fotku. On mi odepsal, že pokud mu nic nepošlu, tak už se se mnou nebude bavit.

A tak jsem mu fotku poslala. Jenom ve spodním prádle. Bohužel i se svým obličejem. Zeptala jsem se ho, jestli to nikomu nepošle. A on mi odepsal, že pokud nebudu zlobit, tak ne.

Jak jako ,, zlobit“?

Pak konverzace pokračovala, jako by se nic nestalo a já jsem si myslela, že už je to v pořádku, avšak další den následovalo to samé.

Takhle se to opakovalo tak týden a jeho chování se začalo měnit. Byl na mě zlý a psal mi perverzní věci. Když jsem chtěla opustit chat, začal mi vyhrožovat a nevěděla jsem, co dělat. Často jsem brečela. Proč, se najednou chová takhle?

Jednou jsem mu řekla, že chci, aby se ke mně choval jako dřív. Napsal mi jenom ,, jak chceš.“ Blocknul si mě.

Další ráno byly po internetu jsou nahé fotky.

Moje nahé fotky.

Anonymní_sova

Kdo je Nina?

Je pondělí 23. června, rok 2025 a je přesně 23 hodin, 55 min a 35 sekund. Za pár minut se můj život převrátí vzhůru nohama. Od dnešní půlnoci totiž přestanou existovat sociální sítě. Jmenuji se Nina, na svém instagramovém účtu vystupuji pod přezdívkou CallmeNina a mám více jak čtyři sta tisíc sledujících. Tvrdě jsem dřela, abych se dostala až sem, je to můj život a teď netuším, co bude dál. Tak jo, zbývá necelá minuta do půlnoci, a ani na Silvestra jsem neodpočítávala těch posledních 10 sekund tak vroucně a konsternovaně, jako právě teď. Deset, devět, osm …

Toho rána se probouzím klasickým způsobem. Budík mi na mobilu zvoní v šest, vypnu ho a rovnou zahajuji svůj denní rituál. Kontroluji, kolik mi přibylo sledujících, jaké dosahy mají moje příspěvky, pročítám si komentáře a kontroluji reakce na mé reels. Zdravím své sledující na stories a píšu své lásce Martinovi, aby mi nezapomněl koupit růži, kterou mi má předat po vystoupení z tramvaje cestou do školy. Tohle gesto s růží moji sledující milují. Jsme v jejich očích dokonalý pár, který prožívá romantickou pohádku. Samozřejmě věří, že vše je spontánní reakce od Martina a já to nemíním zahazovat pravdou, že je to pouze domluvený tah, který mi přináší pozornost a miliony views. Martin mi naší domluvu potvrzuje, i když se mi poslední dobou jeho komunikace příliš nezdá.  Nepřipojuje mi do zpráv emotikony srdíčka, ani smajlíka se srdíčky okolo hlavy. Snažím se ale neřešit a už si plánuji, že celou romantickou chvíli s růží budu vysílat živě, ať to vypadá co nejvěrohodněji.

Namaluji se, vezmu na sebe šaty, které jsem si speciálně koupila pro tuhle událost a vyrážím do školy. Když se otevřou dveře tramvaje, zahraju překvapivou reakci na Martinové gesto, obejmu ho a vyšlu svým divákům několik pusinek se slovy, že mám největšího úžasňáka na světě, který mě vždycky dokáže tak mile překvapit. Cestou do školy už nepromluvíme ani slovo. Cinkání na mobilu mi totiž bere veškerou pozornost.

Najednou se ale zaraženě zastavím. V directu se mi hromadí zprávy s odkazem na článek, který mě prý bude zajímat. Otevřu jej a při přečtení nápisu mi projede tělem silně nepříjemný pocit. “Sociální sítě přestanou od dnešní půlnoci existovat”. Podle něj se majitelé existujících sítí domluvili, že všechny již naplnily, to co měly, včetně jejich kapes, a tak už jen zbývá začít znovu žít ten život, který všichni žili před jejích existencí. Zmateně na to koukám, říkám si, že je to určitě jen nějaký vtip. Z omylu mě ale vyvádějí diskuse pod článkem, které potvrzují, že nejde o fake. Vyštěknu na Martina, že co teď jako asi budeme dělat? A o jakém životě před nimi to sakra mluví? Začínám propadat panice. Martin na mě hledí a začíná se mu potvrzovat jeho dlouhodobá domněnka, že to, co on bral jako vážnou lásku, já zatím beru jen z pozice čísel. Nedochází mi, co se v něm odehrává až do momentu, kdy celý naštvaný přeruší můj hysterický monolog se slovy “Nino, rozcházím se s tebou a kašlu ti na všechny tvoje followers”. Stojím tam jak opařená a před sebou mám jen Martinova záda, která se pomalu ode mě vzdalují.

.. Tři, dva, jedna. Ležím v posteli a na displeji mi svítí jasný čas 00:00. Samozřejmě, že první co zkouším, je otevřít Instagram a snažím se přihlásit ke svému účtu. Marně. Mohu si akorát přečíst větičku s usměvavým smajlíkem, že můj účet již neexistuje. To stejné se ukazuje i na dalších známých sítích. Ze dne na den, během pár hodin, přestává CallmeNina existovat.

Cítím se naštvaná, bezradná a ztracená. Zbývá mi necelých šest hodin do dalšího budíku a já začínám přemýšlet, kým jsem byla ještě před tím, než vznikla instagramová Nina…

Anonymní_třešeň

DigiDamoklův meč

„Fany Jeřábková, brzy tě čeká bolestivá rána, TO MI VĚŘ.“

Františka zírala na nový instagramový příspěvek Přiznání gymplu s otevřenou pusou. Nikomu přece nic zlého neprovedla. Zvedla oči od mobilu a podívala se na pár studentů u skříněk, kteří se na ni pátravě dívali, pak ale rychle sklonili hlavy. „Fany!“ chodbou se k ní řítili Ben a Zina. „Četla jsi nové přiznání?“ zeptal se Ben s obavami v hlase. „Jó, ale víš, jak to je. Nemůžeš brát všechno vážně.“ mávla nenuceně rukou navzdory tomu, že se jí úzkostí svíral žaludek. Ben Fany starostlivě pohladil po paži a Zina ji objala. „Jsem v tom s tebou, neboj. Můžeme i zkusit zjistit, kdo to napsal.“ napadlo Zinku. Františka však zavrtěla hlavou. „Ani nevíme, kdo ten profil spravuje. Navíc přiznání se tam posílají anonymně.“ trpce se usmála. „Možná to napsala ze vzteku Emma. Dost těžce nesla, že jsi ji na té dvoustovce předběhla.“ ušklíbl se Ben. Františka se v atletice zlepšovala a musela uznat, že některým ambiciózním běžkyním tím hatila vyhlídky na možnost závodit v Praze. „Asi máš pravdu… No nic, musím na trénink, tak pa.“ spěšně se s kamarády rozloučila a vydala se na stadion.

Rozcvička, abeceda, rozklus, úseky… Ne příliš silný, ale ustavičný říjnový déšť nenechal na Františce nit suchou. Při neustálém pohybu jí to však nevadilo, a hlavně byla ráda, že má celý stadion jen pro sebe. Díky běhání dokázala úplně vypnout a na chvíli zapomenout na hrozbu blížící se rány. Přesto bylo teplo domova po náročném tréninku příjemné. Na messengeru na ni čekala Benova zpráva: „Čauky, nechceš se mnou zajít na kafe? Zvu tě ;)“ Františka dlouze vydechla a pozvání odmítla. Byla unavená, a navíc měla čím dál větší podezření, že Ben za tímto přátelstvím vidí něco víc, což ji znepokojovalo. Měla Bena moc ráda, ale jejich vztah měnit nechtěla.

O den později se Fany ve škole dařilo, písemka z chemie dopadla skvěle. Za odměnu šly o přestávce se Zinou do bufetu, ale najednou si všimla, že se na ni kolemjdoucí žáci dívají se značným opovržením. „Co se sakra děje?“ zamumlala potichu. Zina pokrčila rameny, když se po chvíli objevil Ben. Fany vyděsilo, že se na ni díval stejně znechuceně jako ostatní. Rychle vyhrkla: „Promiň, že jsem s tebou včera nešla, já…“ „To nic.“ utnul ji chladně Ben. „Je mi jasné, že máš lepší věci na práci.“ utrousil ironicky a chvatně odkráčel. Holky se na sebe nechápavě koukly, když v tom Fany zavibroval mobil. Rozklikla zprávu od spolužačky, kde stálo: „Proč ses nepochlubila? 😛 Hlavně, že se tváříš jako největší neviňátko.“

Z přiložené fotky se Fany udělalo zle. Nahá dívka sedící na rozkroku starého chlapa měla tělo podobné jako ona sama. Obličej s drobným nosem byl včetně měděných vlasů stejný úplně. Fotka nebyla kvalitní, přesto bylo jasné, že na ní vidí sebe. S očima plnýma slz ze sebe tiše vysoukala: „Ale to není možné, já nic takového nedělala…“ Zina ji pohladila po tváři. „Zlato, neplakej, já ti věřím. A na ostatní se vykašli.“ Františka ji beze slov objala a zavřela oči, aby neviděla všechny posměšné pohledy, které se k ní upíraly. Na další hodinu už nedošla. Vyběhla ze školy směrem k lesu, ale vlastně ani nevnímala, kam běží. Jen musela pryč, daleko od všech.

Zina se hřála u krbu a znovu napsala Františce. Policie ji začala hledat jen co se setmělo, ale pořád nic. Pomyslela si, že to s tou fotkou upravenou skrz umělou inteligenci možná trochu přehnala. Nemohla ale dopustit, aby Fany dostal Ben. A takhle pro ni bude tou nejlepší, protože jí jako jediná věřila. Necítila se provinile, dělala to přece pro lásku. S úsměvem se zadívala do plamenů. Teď je k zrzavé krásce zase o něco blíž.

Anonymní_višeň

Den v životě

Každý život jednou začne a jednou skončí. Mezi těmi dvěma body je nejlepší mít co nejvíce času. Já mám, ale pocit, že můj život brzy skončí i když teprve před chvílí začal. Opravdu není zrovna ideální se takhle cítit, když jste před pár měsíci oslavili teprve třinácté narozeniny. Nebo spíše už čtrnácté, rok mine jako voda. Prakticky mi už je patnáct, k tomu čtyři roky na střední a už mi táhne na dvacet. Tou dobou mi můžou doktoři diagnostikovat třeba rakovinu průdušky. Tím pádem bych už teď mohla mít za sebou dobrou půlku života.

Párkrát zamrkám a proberu se ze svých myšlenek, ležím v posteli a na mobilu kousek přede mnou se přehrává video ve smyčce už nejméně podesáté. Na hodinách svítí 23:34. „Nechť žije spánková deprivace.‘‘ Pronesu si sama pro sebe a posunu palcem nahoru pro další bezvýznamné video. Po čase blíže neurčitém, kdy jsem sama o sobě nevěděla přišel opravdu nejvyšší čas jít spát.

Slyším urputný zvonek budíku, oči mám zalepené. V žádném případě je nechci otvírat a vstávat. Rukou šmátrám po telefonu a konečně budík vypínám. Oči se mi pomalu rozevírají a hned zase zavírají. „Moc vysoký jas“. Je to jako bych se dívala do slunce. Teď už se moje pozornost upíná na čtení notifikací na Instagramu, Snapchatu a nesmí chybět pár krátkých videí. Verča vlastně ani neví, proč se na to všechno dívá. Má pocit, že jí něco uteče, přitom, ale jenom hledá oddálení od jakékoli práce a žití jejího života.

Nohy se mi pohybují v rytmu hudby, která mi hraje do uší. Hledím na asfaltovou cestu a nad ničím nechci přemýšlet. Už abych byla zpátky doma.

Pořádně si povzdechnu před dveřmi třídy a vstupuji dovnitř. Verča usedá na místo vedle Aleny její nejlepší kamarádky. Ty dvě si toho nikdy nemají moc co říct, jednoduše na sebe zbyly. Stihnou se jen pozdravit a zbytek jejich rozhovoru utlumí školní zvonek. Každá hodina probíhá stejně jako ta předešlá. S učiteli se pozdraví a pak píšou zápis či poslouchají prezentaci.

Nudím se, nekonečný výklad učitelky zeměpisu už fakt nedávám. To je to poslední, co mi dneska scházelo. Pod lavicí mi svítí mobil. Nikdo kromě Aleny si ničeho nevšimne, já se alespoň zabavím a čekám na konec hodiny.

Vyčerpaně procházím východem ze školy.  V kapse najdu sluchátka a nacpu si je do uší. V druhé kapse už hledám mobil, ale on tam k mému překvapení není. Verča se tedy vydala zpět do školy s vědomím, že má fakt smůlu. Netušila ale, že ztráta jejího telefonu bude nejlepší věc, co se ji za celý den stala. Jak už teď víme, svůj mobil nenašla i když po něm úpěnlivě pátrala a tuze si přála ho mít zpět ve své ruce. A tak po neúspěšném hledání vyráží na cestu domů.

Procházím se po chodníku mezi starými stromy. Slyším, jak šustí listí a zpívají ptáci. Vůbec jsem si nevšimla, jak nádherný je dneska den. Nechávám na sebe zářit paprsky slunce a zhluboka dýchám čerstvý vzduch.

Vstoupím do svého pokoje zpozoruji neustlanou postel a ten všudypřítomný nepořádek. Nemám moc na výběr a rovnou se pouštím do práce. Otevírají se dveře od domu. Okamžitě pustím vysavač a běžím přivítat mamku.  Maminka je poněkud překvapená, že jí Verča zdraví s úsměvem na tváři. Většinou po škole ležela v posteli s mobilem a říkala, že nemá náladu si povídat. „Ztratila jsem mobil.“ Vyhrkne na ní Verča. „Z toho si nic nedělej. Alena mi z něj volala a já se pro něj cestou z práce stavila.“ Odpovídá maminka a vytahuje mobil z tašky. V tu chvíli Verči zmizí úsměv z tváře, protože ví, že ten nepořádek v pokoji dnes už nedouklízí.

Anonymní_volavka