NOVINOVÝ SLOUPEK

Dýně a kostlivci

„Kam mám položit tu stoletou dýni?“ Obrátí se nevzrušeně Marek na svou maminku.

Ta ukáže na přesné místo u vchodových dveří vedle úzké vázy na deštníky. „Támhle. A neměj ten

otrávený tón!“ Upozorní ho.

Marek si povzdechne a položí mračící se dýni. Působila, že si potřebuje odskočit na toaletu, přibližně už tak devět let.

Halloween nechápal a měl z něho spíše legraci. Dýně a kostlivci, komu se tyhle šaškárny můžou líbit, vždyť to je svátek pro děti? A to zoufalé škemrání o sladkosti po všech domech… jako bychom tu neměli Kaufland, Tesco, nebo Albert. V případě lakomých omezujících rodičů by to

ale asi dokázal pochopit.

Maminka si všimne znechuceného výrazu v jeho tváři a hodí po něm zmuchlanou utěrku,která mu zastíní výhled. „Halloween je krásný magický svátek. Tady v Česku se skoro vůbec neslaví a je to škoda. Chtěla bych, aby ho naše rodina slavila. Halloween neodmyslitelně patří k podzimu.“ Vysvětlí mu trpělivě a Marek si promne oči. Konečně viděl.

„Halloween je tuu!“ Přiřítí se do kuchyně třináctiletá Victorka. Celá nadšená, s plastelínou

v dlaních, ze které se snažila vytvořit kostlivce.

„Aspoň jedno dítě ti s nefalšovanou radostí pomůže s výzdobou.“ Ušklíbne se Marek

a s pohledem na Victorku s umazanýma rukama a obličejem, se nepatrně pousměje.

„Co kdybys mi radši pomohl?“ Nadhodí Victorie a Marek si založí ruce na hrudi.

„Ani nápad.“

„Marku, pomož ji, ano?“ pronese maminka smířlivě,“ společné aktivity navíc pomáhají k utužování vztahů v rodině.  A to my potřebujeme jako sůl.“ Snaží se ho přesvědčit.

„Fajn. Co mám dělat?“ Marek se poraženě sveze na židli ke stolu v obývacím pokoji. Naproti něj se uvelebila Victorka s plastovou podložkou a hromadou plastelíny, která rozhodně nepřipomíná kostlivce, ale spíše obézního sněhuláka.

„Prostě to nějak namodeluj. Tady máš kousek a zkus to.“

Marek se asi půl hodiny snaží probudit své zatím nulové artistické nadání. Neúspěšně, ale nakonec to už aspoň nevypadalo jako sněhulák.

„To vypadá super!“ Houkne nadšeně Victorka, oběhne stůl a obejme kolem krku svého Halloween nesnášejícího, přesto velmi obětavého bratra. Marek vteřinově taje nad hřejivým objetím, ale pak se zase vrátí zpět na zem. Nechce dát své mamince za pravdu, ale možná na tom trávení času společně něco bude. A ten kostlivec vypadal docela cool.

„Tak jak se vám daří?“ Vpadne do místnosti maminka a příjde se zblízka podívat na jejich výtvor.

Victorka nakonec vymodelovala lehce přejetou dýni, nicméně měla roztomilý výraz. Když ji Victorka pyšně zvedla v rukou, Marek se rozchechtal na celé kolo. „Vypadá jako ta naše stoletá dýně u dveří.“

Victorka po něm hodí kus plastelíny, co mu přistane na triku v místě jeho levého prsu. Dnes měl pravděpodobně děravé obě ruce.

Tentokrát se začne smíchem kroutit na židli ona i s maminkou. Marek naopak s hrůzou v očích zírá své triko se Star Wars. Flek přistál na hlavě Obi Wan Kenobiho.

„Stejně není moc hezký, tak nevadí, že mu nejde vidět obličej.“ Pronese kriticky Victorka

a Marek se nakonec neudrží. Do dlaní si schová svou smíchem zvrásněnou tvář a pak nedokáže popadnout dech.

Halloween možná není tak špatný. Hlavně, pokud ho slavíte s lidmi, se kterými to je legrace.

V tom případě i k věci, kterou člověk zrovna nemá v lásce, si dokáže najít cestu. Kdoví, možná Marek nakonec zvládne stoleté dýně a kostlivce. Rozhodně už ale nezvládne, jestli se mu zničí nějaké další triko z kolekce Star Wars.

anonymní_bříza

Konečně se venku bude brzy stmívat!

Jupíííííí!

Cože? To jako fakt?

Jo, jako fakt!

A nezbláznila ses tak náhodou, říkat takové nesmysly?

Ne nezbláznila!

Tak to ti nevěřím. Na tu největší tmu v roce se přece nikdo nemůže těšit, ještě k tomu takto dobrovolně a s takovým nadšením. Ne, nesmysl. Vyloučeno.

Kdepak, žádné vyloučeno. U nás doma se na příchod brzkého stmívání těšíme. A jak to vzniklo? Jak jsme k tomu přišli? Inu takhle…

Jsme obě, já i dcera, i když dcera asi více, docela kreativci. A ačkoli rády chodíme i ven, jsme rády i doma. Teď, když už je skoro dospělá, si už každá děláme to svoje, ale jsme si tak nějak pořád nablízku a na večer pak spolu třeba koukneme na nějaký film nebo se scházíme u večeře.

Bylo to někdy začátkem června, kdy se dny začaly znatelně prodlužovat a venku byl zrovna krásný západ slunce a hodiny ukazovaly cca 19:30, a dcera NAŠTVANĚ prohlásila

„Pane bože, venku je pořád světlo a přitom už je půl osmý! To si zase budeme muset hlídat čas! V zimě jsem jasně věděla, že ačkoli je venku už tma jako v pytli, je teprve pět nebo šest a do večera mám ještě dobré tři hodiny na dělání všeho možného.“

A to byl asi ten moment, ve kterém nám ty tmavé podzimní a zimní podvečery začaly chybět a současně jsme je dokázaly ocenit. Prostě jsme v tom našly to pozitivum. Ne že by ani jedna z nás neměla ráda léto, to zajisté ne. Já ty dlouhé, obzvláště červnové a červencové večery miluji.  Ale pochopila jsem, co tím dcera myslí.

Máme psy, máme velkou zahradu a když je hezky a ještě k tomu krásně teplo, a dlouho světlo, vyrážíme na procházku třeba ještě i na večer. A je pak jasné, že jakmile odněkud dojedeme třeba až v osm,  p r o t o ž e   j e   v e n k u   p o ř á d   j e š t ě   t o l i k   s v ě t l a, tak nám pak chybí ten čas na dělání těch svých věcí. Nutno asi podoktnout, že spíše nejsme s dcerou sovy a docela rády si zalezem s knížkou do postele třeba už v devět.

ALE, nejde tady jen o ten čas, který získáme navíc tím, že je venku brzy tma. My si tu tmu už umíme tak nějak ozdobit a vychutnat. Minimálně jedny vánoční světýlka máme už vytažené celoročně a jakmile se venku začne šeřit, svítí nám doma jako první. K tomu pak s příchodem podzimu neodmyslitelně patří nákup vřesu. V košíku, ve váze najdou své místo obrovské květy hortenzie z naší zahrady.  A z procházek se pak u nás objevují všelijaké barevné listy, kaštany, šípky. K tomu na večer zapálíme pár svíček, uvaříme horkou čokoládu a je nám prostě fajn, ať je venku tma jaká chce.

No řekněte sami, není to brzké stmívání na podzim nakonec docela fajn? 😊

ANONYMNÍ_CESMÍNA

Co nám podzim vzal

Poslední dobou – tedy od začátku podzimu – jaksi nemám chuť do psaní. Je to podivné, protože většinou mě to baví a odreaguje od jinak na nic dne.

Začal jsem tedy přemýšlet, co tento pokles v mých napsaných slovech mohlo způsobit, a myslím, že jsem se dopídil k výsledku.

Za mou nemotivovanost může podzim.

Jen přemýšlejte, co se děje na podzim? Správně, začíná škola a s ní i čas, kdy musím dělat i něco jiného než jen vysedávat doma. To by ale přece nemělo vadit, minulý školní rok jsem během školy psal naprosto v pořádku.

Ano, ale to jsem byl teprve v druháku. Teď jsem ve třeťáku a nemilou rychlostí se blíží den, kdy si budu muset vybrat obor na vysoké.

Přesně tato změna je důvod mé nečinnosti.

Nedokážu se teď jen tak uvolnit a přestat myslet na všechny povinnosti, které mám vůči své budoucnosti, i když je třeba necelé dva roky daleko.

Řekl bych, že mě zdržují každodenní úkoly, ale doopravdy jich moc nemám. Vlastně mám spoustu času, který ale využívám na sledování stupidních videí.

Ale doopravdy je to chyba podzimu, moje reakce na něj je naprosto legitimní. Já za nic nemůžu, to všichni ostatní padli na hlavu.

Protože jeden prokrastinující umělec má určitě větší nadhled než všichni okolo něj, s nimiž už skoro ani nemluví.

Kdybych musel z tohoto nekoherentního a špatně napsaného textu vzít ponaučení, tak by to byla oblíbená fráze jednoho mého kamaráda spisovatele.

Prostě piš!

ANONYMNÍ_DROZD

Všechno padá

Je podzim a ze stromů padají listy, ořechy, hrušky a jablka. Správně by měly padat i teploty, i když ne ze stromů. S počasím je ale v poslední době něco v nepořádku. Naštěstí se můžeme spolehnout na staré dobré jistoty. Ve školách už zase začaly padat jedničky a pětky. V televizi padají předvolební sliby a politici na sebe dští síru, padni, komu padni.

Když tak kolem nás všechno padá, je často na místě obávat se nejhoršího. Pokud zrovna nepadáte únavou, může vám alespoň všechno padat z rukou. Nebo můžete upadnout do neštěstí. To pak na jednoho rychle padne depka.

Jsou ale i jiné druhy pádů. Mnozí doufají, že padnou jejich čísla ve Sportce jiní se těší na pravidelné pády cen. Když si dva padnou do noty nebo přímo do oka, mohou spolu, jen co padne soumrak, sledovat, jak padají hvězdy.

Pak jsou tu pády veskrze pozitivní, třeba pád Berlínské zdi stejně jako pády nejrůznějších neviditelných zdí, které si mezi sebou stavíme z předsudků a nenávisti. A ani pád hřebínku nebo pád z bidýlka nemusí být k zahození. Pro přímého aktéra jde krátkodobě o docela nepříjemný zážitek. Má-li ale dost sebereflexe, může se pro něj takový pád stát přínosem ve všech směrech.

A tak vám přeji, ať se váš svět nehroutí a nepadá vám na hlavu. A kdyby přece snad, ať je to pro vás příležitostí přestavět svůj život v něco nového a úžasného.

Anonymní_hrušeň

3D TISK vs. KUTIL

Kráčím alejí, která začíná hrát všemi barvami podzimu, a vítr se mi snaží strkat studené prsty za límec bundy. Zato knížka, kterou nesu v podpaží, mě příjemně hřeje. Musel jsem na ni čekat tři týdny, než se vrátila zpátky do knihovny. Je mou poslední nadějí na výhru.

„Že já jsem se vůbec sázel!“ utrousím sám pro sebe snad posté. Mám chuť tlouct hlavou o nejbližší strom, když se mi vybaví vzpomínka na nedávné posezení u piva s kamarády. Debata na téma využitelnosti 3D tisku a toho, že by měl člověk zůstat věrný přírodním materiálům, vyústila v sázku o to, kdo vyrobí lepší budku pro ptáky.

A tak sedám do auta a řítím se domů. Zamířím rovnou do dílny a binec v podobě odřezků dřeva a pokroucených hřebíků na pracovním stole žaluje, že jsem při opakovaných pokusech postavit tak jednoduchou věc, selhal. Perfekcionista ve mně totiž usoudil, že žádná z dosud dokončených verzí budky pro ptáky, nemá šanci na výhru. Zvláště, když mě můj sok Adam pravidelně zásoboval videi, jak pod tryskou 3D tiskárny roste luxusní vilka pro městské ptactvo. Jako by nestačila skromná chatička, kterou jsem měl pro naše ptáky na zahradě v plánu vyrobit já.

S rostoucí nadějí listuji v knize a hledám návod, jak vyrobit budku z obálky, která se mi zdá absolutně perfektní. Bingo!

Pevná konstrukce obitá tenkými latěmi z dubového dřeva mi dá pořádně zabrat, ale střecha z větví břízy kolmo seřezaných a naskládaných na sebe jako šindele už mi jde pěkně od ruky.

Hotový domeček nesu na domluvenou schůzku u piva, kde odborná porota skládající se z Vency a Mirka posoudí, který z ptačích příbytků je lepší.

Mám ze svého architektonického dílka radost a doufám, že se mi díky němu podaří vyhnout hlídání Adamova, přiznejme si, pěkně rozmazleného jorkšíra, zatímco si jeho páníček bude užívat dovolenou u moře. A moje výhra? Tu mám živě před očima v podobě upoceného Adama, jak u nás seče nekonečné metry trávníku.

„Tak se převeďte pánové,“ zahlaholí Venca a společně s Mirkem podrobí obě ptačí budky zevrubné prohlídce. Pánové mlčí a mně se na horním rtu začínají tvořit kapičky potu. Adamova plastová vilka je opravdu působivá. Nechybí jí červený cihlový komín ani bílé okenice.

„Proč nic neříkáte?“ domáhá se Adam odezvy a já napětím ani nedýchám.

Porotci po sobě kouknou, vymění si pár slov šeptem a pak Mirek prohlásí: „Nemůžeme se rozhodnout. Adamův výtvor vypadá jako malá zmenšenina opravdového domu, ale tvůj dřevěný má taky něco do sebe.“

„Necháme rozhodnout ptáky!“ zavelí Venca a dohodneme se, že ptačí příbytek, který bude mít větší návštěvnost, vyhraje.

Valnou část zimy jsem proseděl u okna a se zálibou sledoval ptačí nájezdníky, jak si pochutnávají na slunečnici, kterou jsem pravidelně dosypával na verandu domku visícího na jabloni.

A jak si vedla 3D vilka připevněná na zábradlí balkónu v nejvyšším patře panelového domu?

Ptáci ze širokého okolí sváděli bitvy o to, který dříve ukořistí co nejvíce semínek, ale pak přišlo jaro a s ním i naštvaná sousedka bydlící o patro níž.

Adamovi trvalo déle než hodinu pouklízet tu hovínkovo-semínkovou spoušť, ale výhra byla jeho. Dokonce měl možnost se v létě u mě na zahradě zapotit při otáčení masa na grilu, když jsme spolu s kamarády tu ptákovinu pěkně spláchli pivem.

A jak já jsem nesl svou prohru v podobě psí chůvy? Inu… Kdyby mě Adam požádal, stejně bych mu tu chlupatou kouli pohlídal.

ANONYMNÍ_JABLOŇ

Podzimní balada

„Nikdy slunce nezáří tak úžasně jako začátkem října,“ říkám Karlovi, který si ke mně přisedl na lavičku. Sedíme u Reného „rezidence“ v Bekydech, kde máme sraz spolužáků po x letech.

„To jsou jen poslední záchvěvy, Pepane,“ odpovídá stroze Karel, „to už v podstatě nic neznamená. Nebuď sentimentální… mimochodem: zůstáváš tu přes noc?“

„Jasně, kde bych se drkotal na noc, podroušený…“

„A navíc se tu prý vrátili medvědi!“

„Jo, a kojoti.“

Náš duchaplný hovor přeruší svým příchodem Renáta, která si hned sedá mezi nás. A dlužno dodat, že i po padesátce je to kus.

„Co vy dva jezevci, co tady kujete?“

„Ale díky, Renátko,“ lísá se Kája, „my tu zrovna vypočítáváme místní žijící faunu a chyběl nám už akorát ten jezevec.“

„Dva jezevci,“ pohlédne na nás naše krasavice hezky z jednoho na druhého, „já vidím, že zbyli ještě dva stateční bojovníci. Ale máte tu trochu chladno, jdu se něčím zahřát. Přijďte taky, ať tady do jara nepomrznete. Renďa už nám připravil onačejší brlohy než vy si tady vyhlížíte…“

„To je výzva,“ šklebí se na mě Karel po Renátině odchodu.

„Čoveče, jak já jsem ji na škole miloval,“ svěřuji se Karlovi. „A vůbec mi nevadilo… vůbec jsem nechtěl vidět, že je tak…“

„Svobodomyslná?

* * *

Co si budeme povídat, takovou šanci, v čase říjení, jsem nemohl oslyšet a nenajít neomylně Renátinu komůrku, po čuchu starého jezevce a s přísliby mladého býčka… Co, že mám nad postelí plakát svatého Augustina? Jsem taky člověk… ba zvíře! Hlavně takto s podzimkem…

„Tak co,“ ptá se ráno na oko bez zájmu Karel. „Jaká byla noc?“

„Víš,“ nevím úplně, jak začít, „myslím, žes měl s tím slunkem včera pravdu. Jsou to fakt jenom poslední záchvěvy…“

Karel se uchechtne, nicméně jaksi posmutněle, podzimně… Marná sláva, nikdo nerozumí starému jezevci jako druhý starý jezevec.

ANONYMNÍ_JAVOR

Anti-reklama na hrábě

Blažena Grolová (34) a její pes Damián (5) se stali hvězdami internetu poté, co Blažena začala sdílet videa, jak její pes požírá suché listí.  Za toto se na ni snesli kritici, i zájemci o pronájem tohoto zvláštního čističe zahrady.

Když si jednou Blažena, chystající se na každoroční pracný odklid suchého, popadaného listí ze zahrady všimla, že na zahradě už žádné listí není, a že ho její pes všechno spořádal, velmi se podivila. Svého psa přitom krmila dostatečně, tak proč snědl několik kilo listí? Jakmile ho ustaraná Blažena odvezla k veterináři, který shledal, že s milovaným psem není nic špatně, a že listí zcela normálně strávil, napadlo ji, kolik lidí má rádo zvuk listí křupajících pod nohami. A kolik lidí se rádo dívá na ASMR videa. Jakmile začala vydávat videa, jak její pes žvýká a křoupe listí, netrvalo dlouho a lidé jí začali sledovat. Za chvíli jí sledovali destitisíce lidí a Damián se stal hitem internetu.

Pozitivní ohlasy s sebou ale vždy nesou i kritiku, a tak začaly Blaženě brzy chodit i nenávistné vzkazy o tom, že údajně svého psa dostatečně nekrmí, dělá z něj vegetariána a tím ho týrá. Blažena odpověděla videem, kde její pes jí hovězí guláš přímo z hrnce.

Damiána nyní propůjčuje i kamarádkám. Toto beta testovaní úklidů listí bez hrábí slaví úspěch a možná se brzy dočkáme i veřejného spuštění. To, nakolik má pes požírající suché listí na zahradách možnost rozjet úspěšné podnikání, jsme se zeptali paní Evy Mliskové, autorky knihy Prodej svou mrkev: jak zahrádkáři bohatnou. Ta nám sdělila následující radu: ,,Paní Blažena má sice dobrý nápad, nevím ale, kolik bych za takové vyčištění zahrady byla ochotna dát a kolik toho vůbec její pes zvládne spořádat. Každopádně držím palce.”

Podle samotné Blaženy Gorolové to také není nic, čím by se mohla živit a to hlavně kvůli sezónnosti takové služby. Své fanoušky ale ujišťuje, že určitě nikam ona, ani Damián nezmizí a že oblíbená videa budou pokračovat i nadále.

Anonymní_kavka

A jak se má pan Podzim?

Tak se nám tak stalo a pan Září alias Tak jsem tady, Váš Podzim opět přišel. Když jsem ho poprvé uviděl a optal se jej osobně, taková ta klasika: ,,Jak se daří? Hraje život barvami?”, nu hádejte co? Řekl mi, že se mám zeptat kolegy Listo Páda! Ten mi prozradil, že Podzim je trochu na větvi, prej jakási ‘anarchistická mládež’ zase běží do školy, a to znamená jediné – každé ráno bude totálně děsivý, prý ještě víc než soused Helou Vín. Dále se mi zmínil, že se blíží velmi smutné období. Paní Duška bude chtít opět navštívit celou rodinu Duškových, a to končí melancholicky. Víc jsem už z Listo Páda nevymačkal, dál byl skoupý na slovo jako uschlý list, ale já jsem prahnul o dozvědět víc, protože se mi zdálo, že mi něco tají. A tak jsem sedl k telefonu a zavolal dál. Ří Jen, to je nevlastní bratr z desátého kolene rodiny Rokových, zmínil mnoho. Pan Podzim je letos alergický na dýně a náchylný na rýmu, tu prý lehce dostává vždy touto dobou. Zapomněl svůj kabát, který má tak rád. Nu, tak tady to máte. Pan Podzim nemá lehké období. Ale! Jedna věc jest přeci jen trochu pozitivní. Ozval se mu Sluno Vrat.

Anonymní_Kukačka

Kvůli růži

Blížil se konec září a s ním i taneční. Všichni jsme se neskutečně těšili, ale byli i takoví, kterým se nějaké taneční úplně vypařily z hlavy. Byla jsem v autobuse na cestě do tanečních, když v tom mi můj skvělý kamarád a taneční partner na otázku, jestli stíhá, napsal: „Sorry, zapomněl jsem a nemám oblek.“ Zděsila jsem se a doufala, že si má co obléct.

Když jsem vystoupila, venku se začalo zatahovat a ochlazovat. Zvedl se vítr a na mém těla přistála jedna z tisíce kapek, které ji následovaly. Moji spolužáci a kamarádi už otvírali dveře od společenského domu a můj taneční partner pořád nikde. Na hodinách odbilo šest a já byla pořád sama. Kručení v břiše mi oznámilo, že můj stres je vyšší než obvykle. Už jsem si představovala ty nejhorší závěry. Z venku se ozval hrom a za ním následoval blesk. To bude můj konec, pomyslela jsem si. V tom momentě jsem se podívala z okna a na cestě uviděla siluetu člověka na kole s deštníkem v ruce, jenž mu bral vítr. Jakmile se přiblížil, zjistila jsem, že je to vážně on. Odhodil kolo a utíkal dovnitř. Mezitím se ale jeho kalhoty začaly sunout k zemi, protože, jak jsem se později dozvěděla, jeho oblek byl v čistírně. Tyto kalhoty byly jeho táty, takže mu byly samozřejmě o pár čísel větší. Padající kalhoty si v běhu popotáhl, jenže už nespatřil mokré listí před vchodem, uklouzl na něm a dovnitř vtrhl rychleji, než jsme všichni čekali. Tanečním botám v dešti zvlhla podrážka, takže bylo naprosto nemyslitelné v nich tancovat. Jeho odpověď ale zněla: „Prosím tě, nekecej mi do toho, to určitě půjde.“ On si přece nenechá radit od holky.

V ten den se mělo tancovat tango. Neskutečně jsem žasla, když jsem zjistila, že mi k tangu donesl i červenou růži, kvůli které nestihl autobus a musel tu „štreku“ šlapat na kole. Ukázalo se, že tango nám šlo ze všech nejlépe, i když dorazil pozdě, protože to nejlepší je vždycky nakonec. A přestože vám všichni hází klacky pod nohy, může se to vždy proměnit v něco naprosto nečekaného.

Anonymní_labuť

Estetika nebo nadšení?

Příběh, jakkoli drobný, předčí někdy i sáhodlouhé rozbory:

„Když už má ten chodník být z betonu, tak ho aspoň ozdobíme!“ řekla jednou žena a ukázala na listy usychající všude kolem nás. Byl podzim a příroda si chystala teplou podestýlku. „Budeme listy do chodníku tisknout!“ prohlásila a otevřela mi tím nový obzor výtvarného vnímání světa. Vlastně proč ne? Vymysleli jsme si chodník kombinující beton s žulovými kostkami. Hezké, jen lehce fádní. Tak proč do každého betonového kvádru neobtisknout několik stromových listů?

Udělali jsme jeden kvádr, druhý, třetí, čtvrtý… a pak se po ještě měkkém betonu prošly kočky a zanechaly na něm několik výrazných stop. „To je ale krásné!“ řekla nadšeně žena. „V chodníku se nám kromě přírody nalinkované objevila i ta spontánní, nenalinkovaná!“

Byl jsem nucen uznat, že má pravdu. Opravdu, kočičí packy vtištěné do betonu vedle listů byly půvabné.

Jenže jsme to nestíhali – a pak se ozval Mirek. „Klid, ja to zrobim, bo už sem v duchodu a svrbi mě ruce!“

S radostí jsme nechali práci na něm. Nutno uznat, že se činil, kvádry začaly rychle přibývat. Mirek vždy vylil formy betonem a žena do něj otiskla listí. Fungovalo to bez chybičky. Tedy až do chvíle, kdy se na posledních několika kvádrech zase objevily kočičí šlápoty. „Nádhera!“ hlesla žena, když je večer uviděla v kombinaci s otisky různých listů. „Fakt krásné!“

Ráno jsme do práce odešli s báječným pocitem. A pak, odpoledne, když jsme se vrátili… „Tak sem to spravil!“ řekl spokojeně Mirek. „Jsou na tom sice divne fleky, ale furt lepši, než kdyby tam byly stopy od těch koček!“ doplnil a ukázal na chodník. „Jo, a zamaznul sem to i na těch vašich prvnich, ať to je všecko v cajku!“

Podívali jsme se na chodník. Místo hezky vytvarovaných zvířecích stop byly všude na chodníku rozmazané fleky a Mirek zářil radostí a pýchou.

Co je silnější – výtvarně estetické vnímání světa nebo nadšení z pomoci bližním?

Anonymní_modřín

Houbařská sezóna začíná

Děti se vrátily zpátky do škol, stromy zlátnou a opadávají, vzduchem se line známá nostalgická vůně tlejícího listí. Přišel podzim a s ním i vydatnější deště. Mnohým tato skutečnost není příliš po chuti, jinak to však mají houbaři.

Je svátek sv. Václava a já vstávám brzy. Kafe, rohlík s marmeládou a hurá autem k dědovi, který nasedá s dvěma proutěnými košíky. Jeden je docela malý, ten je prý pro mě. „Ty jich stejně moc nenasbíráš, jak tě znám.“ popichuje mě s šibalským úsměvem. Povídáme si a míříme do Vyšních Lhot, odkud pak vyrážíme do lesů nedaleko Prašivé. Děda má zde svůj houbařský rajón, který si střeží jako oko v hlavě. Vždy sem brával jen babičku, tátu a mě, což se nikdy nezměnilo.

Prodíráme se trnovým houštím, procházíme mlázím a brodíme se listím, které pod nohama příjemně šustí a křupe. Kontroluju každý píď země a najednou vidím trs nažloutlých hub. Vzápětí poznám, co je zač. „Dědo, našla jsem václavky!“ zubím se a mám radost, jaký václaví den to dneska mám. Dědeček mě rychle vyvede z omylu: „Děvenko, to nejsou václavky. To jsou šupinovky. Na rozdíl od václavek mají šupinatou i nožku. Můžeš je klidně vzít, jsou taky jedlé, akorát mnohem tužší. Ty máš ještě pevné a zdravé zuby, moje by při kousání těch proklatých šupinovek spadly do talíře.“

Správně rozpoznat houby je mnohdy ošemetné. V tomto případě by jediný problém tkvěl v těžším rozkousání houby, jindy může být omyl fatální. Je tedy velmi důležité sbírat jen houby, které známe a všímat si důkladně všech jejich znaků. Pokud chceme mít košík více různorodý, naučíme se rozpoznat nový druh a k tomu ideálně i podobné nejedlé a jedovaté druhy (pro sichr, jak se říká). Pomoct nám může i aplikace Czech Funghi, která umí rozpoznat různé houby, nicméně spoléhat bychom se měli především na své vlastní znalosti (nebo na znalosti někoho, jako je můj dědeček, který je prakticky chodícím atlasem hub). Nuže, houbám zdar a opatrnost především!

Anonymní_Višeň

Podzim přichází a toto je realita, která nás čeká.

Po teplém ne-li vařícím létě je představa podzimního počasí opravdu nádherná. Bohužel ta idealistická myšlenka na barevné koruny stromů a večerní procházky jsou v pouze v našich hlavách a tam i zůstanou. Pokud jste už zapomněli na to, že podzim je to nejhorší, co matka příroda vytvořila, mile ráda vám to připomenu. Pěkných podzimních dnů si moc neužijeme a nechci abyste byli zklamaní.

Zničeno nic rána začínají být chladnější a pro nás všechny je stále těžší vylézt z postele a dělat něco, co nepostrádá smysl. Proto první věc, co řekneme po zazvonění budíku je: Neeeeee!

Na otevřená okna celou noc můžeme zapomenout, protože jestli to ze zvyku uděláme, ráno se probudíme s namrzlým nosem, a ještě menší motivací se z té postele vyhrabat.

Když už se tedy proberete a vyrážíte do práce nebo do školy máte dvě možnosti, jak venkovní prostředí bude vypadat. 1. Bude tak hnusně, že radši zůstanete doma, pokud to je možné. 2. Bude celkem pěkně. Když se z okna podíváte ven vidíte nažloutlé listy stromů a zářivé sluneční paprsky. To není zas tak špatné ne? Omyl. Z okna to vypadat pěkně může, a tak si obléknete tenkou mikinu a možná i s úsměvem na tváři otevíráte venkovní dveře. Ten úsměv, ale z tváře rychle zmizí, až vás do tváře udeří nemilosrdný vítr. Teď si uvědomíte, jak moc nalehko jste oblečení. Pokud máte čas možná se i vrátíte pro bundu, ale ve většině případů jste tvrdohlaví a řeknete si, že to zvládnete nebo nestíháte vlak a nemáte na výběr. Když se konečně vrátíte domů už máte naběhnuto na pořádnou rýmu. Když nad tím, ale tak přemýšlím není to zas tak hrozné, alespoň můžete zůstat doma což byste udělali, kdyby bylo hnusně.

Ve výjimečných případech si na tu bundu vzpomeneme, ale to nás zase zradí počasí odpoledne. Když jdete ráno na bus je fajn mít něco teplého na sebe. Když se, ale zase vracíte zpátky, je takové teplo, že máte pocit jako byste se ocitli v polovině července. Určitě víte, že tahat s sebou všude bundu není úplně zábava, proto se ponaučíte a příště si bundu nevezmete, jenže koho by to napadlo, ten osudný den se zrovna stane nejchladnějším podzimním dnem tohoto roku. A tak se pořád točíte v kruhu.

Poslední věc, která vám zboří jakékoli optimistické představy o podzimu je tma. Toto není tak zdrcující zpráva pro ty, co mají rádi dobrodružství. Všichni víme, že chodit po městě za tmy, nebo nasedat do nočního autobusu je kvalitní adrenalinový zážitek pro každého, zvlášť pokud jste žena, která si k tomu ani nepořídila pepřový sprej. Dejme tomu, že se ale domů dostanete v bezpečí kolem paté hodiny. V tu chvíli pro vás den končí, protože máte pocit jako byste měli za hodinu jít spát. Za celý večer nic neuděláte a promrháte váš jediný volný čas.

Pořád je podzim vaše oblíbené roční období? Jestli jo, přečtěte si tento článek znovu a zkuste na chvíli nemyslet na toho fešáka z práce, který vám dal kávu anebo se odstěhujte z Brazílie a zažijte krutost podzimu na vlastní kůži.

Annonymní_Volavka