Pomíjivost prázdnin

Při večeři se přehrabuju v řízku, bramborech a zeleninovém salátu. Kdykoliv jindy by tohle jídlo zmizelo z mého talíře do deseti minut, ale dnes jsem sotva snědla tři sousta. Rodiče na mě znepokojeně koukají a Elka, co sedí se svou rodinou stůl před námi, se na mě zmateně zahledí svýma velkýma modrýma očima.

Elka je má kamarádka, se kterou jsem se seznámila tady v penzionu U Studánky v Horní Lomné.

Celým jménem se jmenuje Elizabeth, ale má raději přezdívky. Rozhodně nechce, aby ji někdo říkal

Elzo, jako z Ledového království, protože tu pohádku nesnáší.

Jezdíme tu s rodinou vždy v létě na týden pod stan a v zimě do penzionu. Odjakživa jsem to tu milovala. Šumění potoka táhnoucí se podél stanovacího tábora, vůně hor a deště, všudypřítomné ticho, vesnické večerní akce a palačinky s borůvkami v penzionu.

Před večeří jsme s Elkou seděli na kopci pod vyhřátým lesem a sledovali západ slunce, co před námi trpělivě ozařoval hřebeny jehličnatých stromů.

„Kdy, že se vracíte domů?” Zeptala se smutně a já svěsila hlavu, než jsem odpověděla: „Zítra.“

Příjde číšník Matěj a chystá se rodičům vzít jejich prázdné talíře. Když sjede očima k tomu mému rozvrtanému, cítím se trapně a sklouznu po vrzavé židli níž.

„Chtěla by sis to vzít s sebou na pokoj a dojíst později?“ Navrhne s lítostivě staženým obočím.

Vděčně přikývnu a spojím s ním pohled. Je to nejlepší číšník široko daleko. Je vysoký

a sebevědomý, jeho tmavě hnědé vlasy měl vždy na krátko střižené a udržované. Nosil naslouchátko v levém uchu a bradku. Jeho hlas byl hluboký a zastřený. Myslím, že jsem vždy na něj měla tak trochu crush. Viděl, že nejsem ve své kůži.

„Děkuji. To byste byl moc hodný.“ Poděkuju plaše. Číšník vezme s širokým ohleduplným úsměvem můj talíř a položí ho na kupku prázdných ve své druhé šlachovité ruce odhalené až po loket.

Kousnu se do rtu, pak upiju z jablkového džusu.

Nechce se mi odsud. Nikdy se mi odsud nechtělo, ale tohle léto obzvlášť. Jednak proto, že tu je ten číšník, který je moc fajn a je vlastně jediný důvod, proč zvládnu vstát v osm ráno na snídani.

Za další, získala jsem kamarádku, se kterou si hodně rozumím a od zítra se s ní nebudu moci nijak spojit. Ani jedna nemáme telefon a rodiče si mezi sebou dopisovat asi nebudou. Musíme doufat, že se uvidíme příští léto. Podle mě to je i tím, že čím jsem starší, tím více si uvědomuju pomíjivost prázdnin. Potkám kamarády, ale pokud to osud nezařídí, už se nikdy neuvidíme. Dokud tedy nebudu moct mít telefon, ale je mi zatím teprve třináct.

Představa, že zase budu muset čekat skoro půl roku na to, abych viděla Matěje a rok na setkání s Elkou, které se možná ani neuskuteční, mě rozbrečelo.

Odsunu se od stolu a vyběhnu z restaurace. Seběhnu schody a na poslední si sednu.

Tvář ulepenou od slz si otřu paží a nechám se ovívat chladným horským větříkem.

Zanedlouho se vedle mě posadí Matěj. Jeho velká starostlivá dlaň mě začne hladit po roztřesených zádech.

„Zítra odjíždíte, tak proto jsi smutná, že?“

Přikývnu a popotáhnu. „Nechci domů.“

„Já tu budu pořád. Počkám, až zase přijedete. A můžete přijet i jen tak na výlet. Navrhnu to tvým rodičům.“

Pokusím se o úsměv a vzhlédnu k němu. „To by bylo super.“

Pořád na sobě cítím jeho zkoumavý pohled. „Nebo to není všechno?“

„Bude mi chybět i moje kamarádka. Je tu ještě tři dny.“

Matěj se chvilkově zamyslí. Pak mě obejme kolem mých ramen. „Za svůj život potkáš ještě hodně kamarádek. A ty, které s tebou mají zůstat na celý život, tak zůstanou. Neboj se.“

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a zavřela oči. Tuhle chvíli nechci nikdy zapomenout.

Možná mě i donutí vydržet tu dlouhou dobu, než se sem zase vrátíme.

Lomná na mě počká, i Matěj. Elka možná taky, jestli to tak svět bude chtít.

Anonymní_bříza

Lampy

Ve městě Havířov se vine mezi lesem a předměstím od kruhové objezdu až ke studánce takzvaná Lampová stezka. Jméno má podle sedmnácti lamp, které podél ní stojí.

Pro většinu lidí to je prostě normální cestička, ale pro pár zasvěcených to je Lampová stezka, místo kde se projít a i trochu opít.

Zasvěcení totiž při návštěvě Lampové stezky hrají speciální hru. Jdou po ní a u každé lampy se zastaví a napijí alkoholu.

Samozřejmě v noci.

Při této tradici potkáváme Pepu a Michala. Dva výrostky, kteří si zde přišli ulevit od akademického tlaku místního gymnázia, zvaného Ústav.

Přišli na začátek stezky pod první lampou a pozdravili se.

„Čau, Pepo, máš to?“ řekl Michal.

„Jako Hanku?“ řekl Pepa.

„Ty a ta tvoje Hanka. Ne. Myslel jsem jako bimbání.“

Pepa vytáhl z černo bíle kostkovaného batohu flašku Božkovu. Michal se po ní natáhl, ale Pepa uhnul z jeho dosahu.

„Jaks to myslel s Hankou?“ řekl Pepa.

„Ale nic. Dej to sem.“

Pepa Michalovi flašku dal. Doufal totiž, že ho alkohol rozmluví. Michal si loknul a předal flašku Pepovi. Ten si lokl taky.

Pepa se podíval na Michala a přišlo mu, že jeho kůže byla trochu průhledná

A pak šli dál, k druhé lampě.

U páté lampy se Pepa znova zeptal, co myslel Michal narážkou na Hanku.

„Hele, upřímně mě už strašně sere, jak o ní pořád mluvíš jako nějákým svatým grálu.“ Řekl Michal.

„Je to moje přítelkyně, kámo. Láska mýho života, měl bych o ní moct mluvit.“ Řekl Pepa.

„No určitě, stejně je… víšco? Stejně je namyšlená.“

„Ještě se takhle o ní zmíníš, a končíme.“

Michal se zadíval do světla páté lampy a snažil udržet svoje pocity na uzdě. Podíval se na Pepu a uviděl, že světlo lampy svítí skrze jeho kůži a mírně osvětluje něco v něm. To něco mělo tvar strachu – chaoticky se tyčil do všech stran a uprostřed něj plavaly miliony očí.

Vztek z Michala částečně vyprchal.

„Už přestanu.“

A pak šli dál.

Chvíli spolu nemluvili. Pepa byl stále uražený a Michal v hlavě přemítal nad tím, co viděl.

Když se zastavili k napití u jedenácté lampy, Michal se odvážil promluvit.

„Hele, Pepo, ty se, mám takovej pocit, ty se něčeho bojíš?“ řekl Michal.

„Ale ne, jenom ta biola, chápeš. Pokud chci na medinu, tak to musím umět topově.“ Řekl Pepa.

„Na medinu jde i Hanka?“

„Jo.“

„A proto tam jdeš ty, co? Upřímně, Pepo, dej si od ní voraz.“

„A dost, to byla poslední kapka, kterou z tohohle Božkovu vypiješ. Nazdar.“

Pepa najednou zahlédl díky svitu lamp něco v Michalovi. Byla to síň zrcadel – závist. Ale nejen to, zahlédl i zlatého retrívra lečícího hlavou na packách – starost.

„Máš pravdu. Chci tam kvůli ní.“ Řekl Pepa.

Michal neodpověděl hned, nechal si to projít hlavou.

A pak šli dál.

Zastavili se až u šestnácté lampy, kde ticho opět přerušil Michal.

„Co doopravdy chceš, Pepo?“

„Být s ní.“

„Opravdu? Nebojíš se jenom?“

„Bojím. Dá mi košem, jestli s ní nepůjdu. Už mi to skoro udělala, když jsem si vybral jiné semináře.“

„Hnát se takhle za holkou, která tě, vsadím se, ani nemá ráda.“ Řekl Michal a zahrál si s flaškou tak, že obsah málem vystříkl na chodník.

„Závidíš.“

„Asi jo. Jaks to poznal?“

„Intuice. Ty?“

„Taky. Hele, ale mi to na sobě aspoň poznáme, to je fajn ne? Na rozdíl od tebe a Hanky.“

„Svatá pravda. Ani neví o týhle stezce. Počkat, komu ty závidíš?“

Michal se místo odpovědi vydal k poslední sedmnácté lampě. Pepa ho následoval.

Dostali se k lampě. Napili se. Láhev byla skoro prázdná, možná v ní zbývaly tak dva loky.

Michal chvíli přemýšlel, pak se plácnul po koleni láhví a klekl si.

„No tobě rozhodně nezávidím, Pepo.“ Řekl Michal a láhev Božkovu podržel jako krabičku od zásnubního prstýnku.

Pepa šokem málem spadl a musel se zachytit o lampu, která mu odhalila poslední věc, skrývající se v Michalovi – lásku.

Pepa se pustil lampy a se sebráním flašky Božkovu z Michalových ruk se zbavil všeho strachu z Hanky.

Přitiskli ústa k ústí flašky a společně vypili zbylé dva loky.

Anonymní_drozd

V prdeli

Téhle čtvrti se říká Zadky, a to kvůli poloze na samém kraji města. Taky to ale je šedivé sídliště, kde se dá ve večerce koupit jen chleba a 100 druhů alkoholu. Takže jsou tu všichni více méně v prdeli. Ženská přede mnou spadala do kategorie „více“. Pro takovou klasifikaci jsem nepotřeboval nic, ze své intuice vyšetřovatele. Ležela v tratolišti krve s 15 bodnými ranami v oblasti hrudníku. Lékař ze soudního u těla právě dokončoval svou klasickou smuteční řeč:

„…proto předpokládám, že nebude mrtvá více jak 3 hodiny. S jistotou to budu vědět až po pitvě.“

„Jako obvykle,“ odtušil jsem „děkuji, doktore.“ Rozloučil jsem se a jeho pomocníci naložili tělo na nosítka, aby oběť naposledy a navždy opustila svůj byt. Svým způsobem tu ale pořád zůstávala. Celý byt byl odrazem její osobnosti.

„Jarmila Koutná věk 55 let,“ referoval můj parťák Tom. „Rozvedená, bezdětná, učitelka matematiky a fyziky.“ Byt tomu odpovídal, převládaly čisté jednoduché linie. V kuchyni slabě voněla káva, která zůstala v hrníčcích po poslední návštěvě. Mohl být návštěvník vrah? Technici pilně analyzovali stopy, aby to potvrdili nebo vyvrátili.

„Objevila ji studentka, která k ní docházela na doučování z matiky, Žaneta Horáková, 15 let. Teď je v péči lékařů,“ pokračoval Tom. Takže ji zatím nebudeme moct vyslechnout.

„Svědci?“ zeptal jsem se.

„Honza s Kubou obchází sousedy, možná budem mít štěstí.“

„V paneláku? Těžko říct,“ pokrčil jsem rameny. V těchhle domech si každý žije sám pro sebe. „Ztratilo se něco?“

„Její mobil i notebook zůstaly na psacím stole a peněženka v kabelce. Možná šperky? A tady určitě něco viselo,“ ukázal Tom na tři šedivé obdélníky na stěně obyváku. U dvou ještě trčely ze stěny hřebíky, třetí hřebík byl vytržený a pohozený na podlaze a vedle něj stálo číslo. Technici neponechali nic náhodě.

„Co tam mohlo být?“

„Hm, Zrzavý ani Kupka asi ne. Tolik zas učitelům nepřidali,“ poznamenal Tom.

„Vtipné. Nikdo, kdo by si moh dovolit Kupku, by nezůstal v Zadcích. Zeptejte se na to prosím sousedů,“ obrátil jsem se na něj.

„Kluci už se vyptávají,“ odpověděl s vědoucím úsměvem.

Přálo nám štěstí. Jakub objevil sousedku, která k naší oběti občas zašla na kávu a Honza souseda, který jí pomáhal s opravami. Oba potvrdili, že se oběť věnovala kaligrafii a na stěnu si vytvořila tři kaligrafické zápisy matematických rovnic. Žádný ze svědků ale netušil, co přesně byly rovnice zač. Asi vyšší matematika.

Když Honza dokončoval své hlášení, vřítil se do bytu jeden z techniků.

„Chlapi, pojďte hned se mnou! Tohle musíte vidět!“

Nejsme tlupa puberťáků, abysme za ním bezhlavě vyběhli. Šel jsem jen já a Tom, ostatním jsem přikázal zůstat na místě a sbírat další svědectví a stopy. Technik nás vedl k lesu, kde na malém nelegálním ohništi dohořívaly archy papíru se zbytky logaritmů a integrálů. Vedle stál vychrtlý přihrbený človíček v umaštěné mikině. Hleděl do ohně a lehce se klepal. Mohlo to být šok anebo drogy. Nejspíš obojí. Zvýšil se mi tep a byl jsem připravený vyrazit, jakmile se dá na útěk. Zůstal ale a dál tupě zíral do ohně.

„Čarodějnice je mrtvá. Kouzla jsou spálená,“ zašeptal plamenům, zdrogovaný a pomatený.

„Policie České republiky!“ zakřičel Tom a feťáka spoutal. Ani se nebránil.

„Čarodějnice je mrtvá. Kouzla jsou spálená,“ opakoval dokola.

Tom ho odvedl do auta. Stopy na místě činu později potvrdily jeho vinu. Kombinace drog a duševní choroby způsobila, že považoval matematické vzorce za čarodějnické nápisy. A tak nebohou učitelku stálo život jedno špatné rozhodnutí otevřít sousedovi-smažce. A taky její láska k matice.

Anonymní_hrušeň

Šoldry

Aniž by to mnozí z nás tušili, každý máme svůj stroj času. Ten můj se spouští vzpomínkou či vyřčenými slovy…

„Janeczko, upiekymy v tym roku šoldry?“ zeptala se mě teta s vlasy prokvetlými stříbrem, které nikdo z naší rodiny neřekl jinak než Potečka.

„No určitě,“ odpověděla jsem a už jen při pomyšlení na tu dobrotu se mi v ústech sbíhaly sliny.

Týden před Velikonocemi tlačím dětský kočárek cestou olemovanou třešňovou alejí a pak do kopce. U nás pod horami směřují cesty buď to nahoru nebo dolů. Společnost mi dělá mamka třímající za ruku mou starší dceru.

Mineme poslední zatáčku a už nás z dálky vítá modře natřený plot. Jen co projdeme brankou, v okně se zavlní květovaná záclona a za moment se otevřou vstupní dveře.

„Jo žech je tak rada že šcie przyšli,“ vítá nás srdečně Potečka oblečená v květované zástěře.

Kočárek se spícím miminkem nechávám venku a pomůžu zout boty Aničce. Mamka mezitím vytáhne z tašky kávu a štangli salámu. Na návštěvu se přece nikdy nechodí s prázdnou. Jako by tenhle zvyk měly ženy v naší rodině zakódovaný v genech, stejně tak jako dát výslužku domů.

Kuchyňský stůl, při jiných příležitostech zakrytý ručně vyšívaným ubrusem se mění v pracovní plochu, na které jsou přichystané ingredience na zadělávání kynutého těsta. Dcerka se usadí na pohovku pod oknem, se zájmem sleduje dění kolem sebe a my se s chutí pustíme do práce.

Potečka odměří všechny ingredience do velké mísy a mamka dřevěnou vařechou zadělá těsto. Hustotu těsta regulují tajnou ingrediencí a já mám za úkol nakrájet bílé klobásy a uzené maso.

Zatím co těsto kyne, pochutnáváme si na kávě a ovocném zákusku s galaretkou. Samozřejmě nesmí chybět domácí malinová šťáva s vodou, kterou si mlsná Anička nechává pořád přidávat.

Když se těsto v míse promění v naducaný polštář, z desky stolu je znovu pracovní plocha poprášená moukou. Z těsta ručně vytvarujeme placičky, do kterých balíme kousky

uzeného masa či klobásy a ukládáme je na přichystaný plech.

Konečně může ruku k dílu přiložit také Anička. Každý úhledný bochánek potře rozšlehaným žloutkem pomocí mašlovačky z husího peří.

Zanedlouho se z trouby line lákavá vůně a jakmile šoldry krásně zezlátnou, jsou hotové. Protože nejlépe chutnají ještě za tepla, bez váhání se do nich pustíme.

Mrňousek v kočárku se hladově ozve a mě nezbývá nic jiného než přerušit tu vzácnou chvilku. Nakrmím dcerku ve vedlejší místnosti, kde každý rok s celou rodinou sedáváme o Vánocích. Nad hlavou mi visí kukačky, které už spoustu let mlčí a vím, že naproti v proskleném sekretáři plném broušeného skla se ukrývají sladkosti pro nečekané návštěvy.

V horním patře domu v šatní skříni visel na věšáku dokonce kroj, ale to jsem se dozvěděla, až když tady už s námi Potečka nebyla.

Podhůří Beskyd nabízí nespočet krásných míst k procházkám a k našim nejoblíbenějším stále patří trasa, která vede kolem domku obehnaném modrým plotem. Obě dcery už bravurně zvládají jízdu na kole, a když mi při poslední procházce po naší oblíbené trase zmizely z dohledu, s jistotou jsem věděla, kde je najdu.

Kola opřely o plot a zazvonily u dveří. Měly štěstí. Syn Potečky, Standa měl zrovna po šichtě ve Werku a než jsem stačila holky dohnat, už si pochutnávaly na čokoládových bonbónech.

V takových chvílích cítím vděčnost, za to dobré, co ve mně díky naší Potečce nesmazatelně uvízlo a co se mi snad, aspoň doufám, podaří předat další generaci.

Už dávno vím, že život bere, ale taky především dává, a to, co má skutečnou hodnotu, si člověk za žádný peníz světa nekoupí. Jakou hodnotu by však mohl mít opravdový stroj času?

Anonymní_jabloň

Hrdina jednoho adventu

Chtěli dělat Mikuláše, čerta a anděla, ale stačili se akorát nastrojit do kostýmů. A než se dohodli na jakémkoli programu či snad jeho choreografii, ožrali se tak, že nevěděli, kdo je kdo.

Došli ke kašně na náměstí, k výstavní secesní památce a chloubě obce Hrušova – a blili do ní jak najatí. „Jak tohle všechno skončí?“ pokládala si řečnickou otázku ocelově šedá nebesa.

Krom těch tří nebylo zdánlivě nikde ani živáčka, avšak za jedním topolem se skrýval bláznivý Emil. Zvažoval nezvyklou situaci. Byl čím dál neklidnější, až to nakonec nevydržel a objevil se na náměstí jako duch starého Hamleta na potemnělé scéně.

Emilek byl vždy čerstvě nadopován bromem, to aby se na ženy a dívky jen neškodně šklebil a hýkal, ale stejně byl velmi popudlivý. Dráždila ho hlavně nezvedená školní mládež svými přihlouplými posměšky.

Teď viděl tři individua znesvěcující starobylou kašnu a při vší své omezenosti věděl, že to není v pořádku. Rozběhl se plnou parou proti obecní pamětihodnosti a neartikulovaně přitom ryčel jak postřelený osel, máchaje k tomu ještě svým uslintaným kapesníkem.

„Do prdele, Emil,“ probral se jako první anděl. Ostatní své druhy musel chytit za jejich poválené kostýmy a donutit je k běhu. Toto představení si sice nepřipravili, ale působilo to právě opačně. Jakoby pod taktovkou zdatného režiséra oběhli nejprve třikrát kašnu.

Mikuláš rytmicky máchal do běhu holí; anděl, ve snaze nepřišlápnout si roucho, toto ve stejném rytmu zvedal rukama, jako by chtěl vzlétnout; čert doplňoval rytmickou sekci svým zvonivým řetězem.

A do toho všeho Emil ve svém monstrózním hubertusu hrozil pěstí, třímaje v ní svůj typicky usliněný kapesník, takže nezúčastněnému diváku by nemuselo být zcela jasné, hrozí-li, anebo jen dojatě mává, jako se mávává za vzdalujícím se vlakem.

Jisté je jen jedno: od toho dne se mu už žádní haranti neposmívali, ba naopak kolem něj chodili s tichou úctou – vždyť to byl hrdina zahnavší samotného čerta zpátky do pekel.

„Dobrý den!“ osmělil se pak jeden žáček s brašnou, když potkal na náměstí Emila. A Emil, neboť takového holdu se mu ještě nedostalo, se zarazil jako panák na péro, kterého zapomněli natáhnout… a po chvíli z něj poprvé vyšel artikulovaný projev: „Do-brý-den-chlap-če!“

Necelý týden na to Emil náhle ve spánku zemřel, dokonale srovnaný s Bohem i s tímto světem. Na Hrušov pak přišly za pár let záplavy, které srovnaly i jej a zůstavily tak „jen“ jeho věčný obraz v Nebeské Kronice.

Anonymní_javor

Zvláštní útvary

Zrovna, když jsem byla asi v půli cesty mezi mým domovem a mým oblíbeným místem
u Žermanické přehrady, spatřila jsem něco zvláštního. Nevěděla jsem, co to je, ani jak to popsat. Vypadalo to jako několik kamenů u sebe, ale byla jsem moc daleko. A tak jsem přidala do kroku, jako kdyby kamenu mohly utéct.

Už už jsem se blížila k poslední části pěšinky, když v tom jsem uviděla kousek vedle kopřiv několik krásně červených lesních jahůdek. Chtěla jsem se natáhnout a pár si jich nasbírat do úst, ale jakmile jsem udělala krok, moje pravá noha sklouzla na zabahněné trávě přede mnou a levá ji hned následovala. Ani jsem se nenadála a už jsem seděla ve špinavé trávě a moje oblečení byla jedna velká katastrofa. Teď kdyby mě někdo viděl, pomyslela jsem si. Zvedla jsem se, došla těch pár kroků k vodě a smyla z oblečení to, co šlo. A najednou jsem si vzpomněla, proč jsem sem vlastně chtěla jít. Ty divné kameny. Podívala jsem se na stranu, kde jsem je předtím viděla. Nebyly to kameny, ale trouchnivé pařezy na každých dvou metrech od souše až po začátek hladiny. Byla to alej, jež asi kdysi dávno někam vedla. Toto z ní zbylo po zatopení přehrady. Alej pravděpodobně vedla k tehdejšímu kostelu druhé vesnice. Rozhodla jsem se, že půjdu dál kolem břehu. Narazila jsem na něco děsivého. Byly to pozůstatky hrobů tehdejšího hřbitova. Některé měly i náhrobní kámen, nápisy se ale nedaly přečíst. Možná díky bohu, už tak jsem měla divný pocit a přecházela mě hrůza. I když cesta nebyla dlouhá, tak jsem dorazila unavená, emocionálně vyčerpaná a špinavá domů. Po teplé vaně jsem ihned usnula.

Zdálo se to jako několik hodin, ale přitom můj sen trval jen několik vteřin. Byla jsem opět
u přehrady, ale tentokrát tam žádná voda nebyla. Naopak, všude byla zeleň a přede mnou se skrývala obrovská dolina, z níž bylo vidět několik střech a statků. Středem vesnice protékala řeka Lučina. Viděla jsem nezatopený kostel i hřbitov s květinami. Byla to krásná vesnice.

Z ničeho nic zmizelo slunce z oblohy a začalo se zatahovat, až bylo šero, takové temno. Bylo to, jako kdyby se ze světa vytratilo štěstí. Začalo kapat a najednou se rozpršelo, trochu, pak víc, až
z toho byly úplné provazy. Bylo to šílené, vypadalo to jako by se voda začala zvedat i ze země
a byla jsem po kolena vodě. Bála jsem se, nevěděla jsem, co se to děje. Za chvíli už byla více jak polovina vesnice zatopená a mně došlo, že na místo vesnice usedne Žermanická přehrada.

Anonymní_labuť

Jak tu sazku vyhraju, Majka bude moja!

„Ja to tak zrobim!“ zakřičel Josef a klepnul kryglem o stůl. „Ešče jedno, a vartko, bo to fakt potřebuju!“

Hospodský v restauraci Beskyd, té lepší části karvinského hospodského života, položil pivo před Josefa i před Ludvíka. „Neserte mě oba dva. Hadejte se jak chcete, ale, a to bych vypichnul, slušně, blbci!“

Josef přikývl, aniž by vnímal, o čem hospodský mluví. „Ludva, jak řikam, ja ten tvuj debilni napad zrealizuju. A nechlam se, ty cype, ja vim, o čem mluvim, ty sukně fakt budou, ale sazka mluvi jasně. Jestli se ja během dne projdu po Karvine v sukni, ty se mi přestaneš strkat do Majky!“

„Ty se po Karvine v sukni neprojdeš, na to si moc měkky, frajere,“ řekl klidně Ludvík a lokl si piva. „Majku chcu ja, tak zapomeň na debilni sazky a nech mi ju přimo. Ale dobře, ať nežeru. Když ty se teraz někdy aspoň řekněme deset minut projdeš po Karvine v sukni, ja ti tu babu necham. Jenže Majka tvoja nebude, bo si měkky. Ale uplně měkky, jak taveny syr, fuj!“

Ludvík tavený sýr nesnášel a Josef, aktuálně student třetího ročníku Gymnázia Karviná, zase zrovna nesnášel Ludvíka. Ten se už vyučil a hlavně – vydělával.

Když se další den Josef probudil z kocoviny, začal přemýšlet. Jak to zařídit? Jak se teď, v první polovině osmdesátých let dvacátého století, projít zcela beztrestně po Karviné v sukních? Josef si byl jist, že Majka ho má také ráda, ale…

…ale co kdyby se jí náhodou zalíbil ten blbec? Určitě ne! Když se Josef Majku snažil nenápadně sbalit, vypadala, že se jí ten oduševnělý gymnazista docela líbí a dokonce si s ním byla ochotná popovídat na téma filmů pro pamětníky, vzpomněla si i na Jindřicha Plachtu, k neuvěření, a Josef byl v sedmém nebi. A tahle holka by se měla tahat s klukem, který znal jen plachtu na seno?

Když Josef v alkoholovém opojení souhlasil, že se projde po Karviné v sukni, netušil, jakou strašlivou věc na sebe přivolal. Po vystřízlivění to pochopil. Jakmile půjdu po Karviné v sukni, já, sedmnáctiletý kluk, budu směšný. Samotný kluk v sukni? Nemožné.  Ale Majku chci. Jak to udělat? Jak to…

Zoufalý Josef zavadil zrakem o nástěnný kalendář, zarazil se, zavřel oči, pak se na kalendář podíval ještě jednou – a začal radostně křičet.

Za několik dnů – na prvního apríla – se z tělocvičny u fotbalového hřiště vydal do karvinského gymnázia zvláštní průvod. Tvořili ho kluci z tehdejší čtvrté D a vyznačovali se tím, že na sobě měli místo kalhot sukně. Josef totiž většinu spolužáků přesvědčil, že jít na prvního apríla z hodiny tělocviku po městě v sukních je výborný, ale opravdu výborný nápad a protože se blížila maturita, kluci ze třídy to spolkli i s navijákem. Chodci se zastavovali, řidiči troubili. Dole u křižovatky na Bohumín vyjelo jedno auto na trávu mimo silnici, nahoře u házenkářské haly řidič dalšího auta pochopil, že chlastat před jízdou se fakt nemá, a Josef vyhlížel Ludvíka. Domluvil se s ním, že bude v deset třicet čekat u vchodu do Gymnázia.

Ludvík tam opravdu čekal. Když ho Josef zahlédl, vítězoslavně vykřikl: „Ludva, ja sem vyhral, Majka je moja!“

Měl pravdu, opravdu vyhrál a nešťastného Ludvíka přelstil.

Ludvík dlouze vzdychl. „Ja ti moc blahopřeju,“ řekl. „Fakt si dobry a vi to i Majka, věř mi. Je to tak?“ obrátil se pak někde za sebe.

„Jasně že je!“ Za Ludvíkovými zády se objevila Majka, objala Ludvíka a podívala se na Jozefa. „Si nejlepši, bomba! A oba tě zveme na našu svatbu. Přišti měsic, bo přiroda nečeka…“ Majka si nenápadně ukázala na bříško, Ludvík se majetnicky usmál a Josef? Ten s vypětím všech sil absolvoval zbytek vyučování, pak si vzpomněl na Pyrrha a šel své vítězství oslavit do nejbližší knajpy.

Anonymní_modřín

Beskyde, Beskyde

„Představ si, že je ti strašně blbě, ale zároveň tak nějak dobře. Že se nadechuješ a vydechuješ, ale nejsi si jistá, jestli se z té rychlosti nepozvracíš. Že ti rudne příšerně obličej, ale nedokážeš to zastavit. Že ti brzy vyskočí srdce a ty ho už asi nechytíš. Hlava ti nedovoluje myslet, tělo je propsané adrenalinem a jediné, co v ten moment pomůže, je nechat to tebou projít… Tak asi takhle bych ti popsala, proč v každém možném volnu lezu na ty naše hory,” vysvětluje Anna Sabině. Své kolegyni v práci. Přitom ji nechce prozradit ten pravý důvod, aby nevypadala příliš zoufale.

Anna pochází z místa, kde se protíná slovenská, polská a česká strana. Lišky tady dávají dobrou noc a snad všichni, kromě ní, ovládají tzv. po naszymu. Místní nářečí. Při občasných pokusech říct některé slovíčko z tohoto horalsko-slezského nářečí se dostavil spíše posměch. A tak se už o to nepokouší, v rámci zachování pudu sebezáchovy (a své důstojnosti). Co však na této horalsko-slezské hroudě miluje jsou hory. Beskydy. A asi taky Bena.

To se tak jednoho dne semlelo – těžký rozchod, stres v práci z vysoké pozice, nemožnost ventilace všech emocí těžkých jako plný 20ti kilový bágl, který vás vopruzuje každý den, až k téměř dokonanému syndromu vyhoření, který jednoho dne zaklepal Anně na rameno a s vážným hlasem promluvil: „Takhle už to dál nejde.” Není si akorát jistá, jestli to byl ten syndrom nebo její bývalý. Každopádně takhle odstartovalo její nové dobrodružství.

Jednou se v plné nasranosti, rozetřenou řasenkou po tváři a ve velmi nesportovním oblečení rozhodla, že si vyjde ven. Konkrétně čtěte na Javorový.  Ten, kdo zná, tuší, že to nebyl úplně ideální start pro vytvoření dnes již pevného pouta k horským stezkám. Vrchol bychom pro úplné začátečníky mohli přirovnat k Mt. Everest. Zkrátka, dole začnete stoupat do kopce a to se nemění, dokud nevyjdete až na vrchol (nebo nevypustíte duši někde v průběhu). Annu však onoho dne poháněla nasranost vysoké úrovně, proto se dalo očekávat, že její nasazení bude nekonečné. Nebylo.

Asi v polovině, kdy se začal přidušovat její vnitřní oheň, špatně došlápla a nohou ji projela ostrá bolest. Posadila se, aby si zkontrolovala kotník. Jasný výron. „S tím se už nehnu ani o centimetr, sakra, co teď?” naštvaně se začala koukat kolem a snažila se najít nějakou záchrannou duši. Nemusela čekat dlouho a na obzoru se objevil mladík podobně starý jako ona. Nebyl čas na hrdinství a tak Anna nasadila velmi zoufalý a bolestivý pohled. „Ahoj. Prosím tebe, zvrtla jsem si kotník a neujdu už ani kousek, potřebovala bych pomoc.” Mladík se jí začne koukat na nohu a vzápětí dodá: „Ahoj, tak pro začátek, já jsem Ben,” a podává ji ruku. „Ben, jako Bernard? Ben jako Ben Affleck?” přemýšlí potichu Anna a nemůže přijít na to, proč se někdo sakra jmenuje Ben. Nakonec opětuje stisknutí ruky a představí se. „Hele, dolů je to celkem štreka, myslím, že by ses natrápila. Mám kamarády ze záchranné služby, kteří sídlí přímo nahoře u chaty. Zavolám jim o pomoc.” Než však Anna stačí namítnout, že rozhodně nestojí o takovou teatrální záchranu, Ben už rozhovor rozjel na plné čáře a záchranná mise odstartovala. V jednu chvíli si připadala jako Kleopatra, která sedí na nosítku, jenž nesou čtyři služebníci.

Ani se v záchrance nestačila rozloučit a poděkovat Benovi za jeho pomoc. Musí si ale přiznat, že jeho reakce a pohotové řešení ji fakt oslnilo. A jako chlap nebyl taky k zahození. No nic, na nemocničním lůžku Anna rozjíždí novou, tentokrát pátrací akci s názvem „Kdo je sakra Ben” a otevírá všechny sociální sítě, aby ho našla. Ale nenašla. Proto v každé volné chvíli chodí na hory a své trasy začíná, končí nebo prolíná cestou na Javorový, protože doufá, že Bena zase jednou potká.

Anonymní_třešeň

Zazraczny mok

Tomáš původně neměl v plánu běžet Beskydskou sedmičku. Tuhle více než sto kilometrovou šílenost s převýšením 5500 metrů rád přenechával extrémním sportovcům. Navíc měl pocit, že je závod čím dál tím víc komerční, což mu nebylo příliš sympatické. Když ho však dlouholetý kamarád Karel prosil, aby zastoupil jeho náhle nemocného parťáka, nechal se zviklat. Při startu v pozdních večerních hodinách, kdy se Karel dostavil se silnou kocovinou po divočejší směně ve Werku, si Tom musel odevzdaně povzdychnout. „Kurde, do czego źech se to zaś prziplantoł.“ Pozitivně naladěný Karel se na něj však zazubil, poplácal Toma po rameni a společně vyrazili do tmy prosvětlené mnoha čelovkami dalších závodníků.

Úvodní kopec Javorový zvládli s přehledem, rovněž následnou Ropici, Travný i Lysou horu. To vše v poměrně rychlém tempu. Pro Karla byla očividně kocovina skvělým stavem pro závodění, byl v perfektní formě. Problémem se ukázalo být koleno. Začalo jej pobolívat a při stoupání na Smrk byla bolest nesnesitelná. „Tomek, domy chwilke pauze, ja?“ tiše sdělil parťákovi. „Jasno paka.“ odpověděl zadýchaně Tom. Bolestí netrpěl, přesto byl velmi vyčerpaný. Postupně sílící déšť taky příliš nepomáhal. Karel vytáhnul z malého batůžku černý plaskocz. „Dumowina starzikow z Lisztnej.“ prohlásil slavnostně s neskrývanou úctou ve tváři. Podal plaskocz Tomovi a pokynul mu, aby se napil. „Tusz Kareł niegłupni. Niebedym tu teraz chlastoł.“ kroutil hlavou Tom. Karel byl však neoblomný. „Nie wymyszlej a pij. To nima jyny taki ledajaki mok. W ty piynty bejesz mieć sziły na rozdowani. Dziadzio dobrze wiy, jak na to.“ mrknul na Tomáše a ten si tedy nakonec párkrát loknul. Karel ho napodobil a vydali se dál. Tomáš musel dát Karlovi za pravdu. Vlila se mu do žil nová energie a šlo se mu lehce. Karel sám si pochvaloval, jak ho koleno bolí méně.

Synci klusali dál a při sestupu ze Smrku hýřili dobrou náladou i navzdory silnému slejváku. V plánu bylo dojít do Čeladné. Objevil se však problém. Nikde žádná občerstvovačka, kontrola, nic. Taky žádná cesta ani náznak civilizace. „Niechcym nic mowić, ale isto my se kapke ztraczili.“ suše konstatoval Tom prodírajíc se hustým porostem. Karel zvážněl a skrz hlasitý déšť prohlásil: „Idymy zpatki, tu my som kajszi ganc w rzići to tak wyglondo.“ Zkusili jít zpátky, ale stejně cestu nenašli a ve tmě za hustého deště se nebyli schopní zorientovat. Cesta neprostupnými křovinami je také značně oslabila, a nakonec se zastavili pod větvovím rozložitého dubu. Oba byli promočení, prochladlí a vyčerpaní. Pohlédli na sebe s obavami v očích. Teď už nešlo o dobrý výsledek, ale o to, dostat se v pořádku dolů. Tom zavolal na horskou službu, která je už nyní začala hledat. Museli vydržet do rána, za světla by mělo být vše o něco jednodušší a třeba i přestane lít. Tomáš se nehodlal vzdát a usmyslel si, že pozitivní mysl v této situaci všem jenom prospěje. „Ty Kareł pamiyntosz, jak my se jako mali synci stawiali bunkr za chałupom w lesie?“ Karel se nostalgicky usmál. „Jak bych mog zapomniecz. Drzepieli my tam całe wakacje. A pamiyntosz, jak se kolem nas roz motała dziko świnia a my byli tak posmoloni, źe my se potym niepogli dobre trzi godziny? Tomáš se zasmál. „Dejmy se jeszcze po pułce. Na ty stare dobre czasy.“ navrhnul, což Karel kvitoval s povděkem. „Tak na czasy stare i nowe a na to, aby my jeszcze jakiszi mieli przed sobom.“ řekl Karel a napil se z plaskocze. Napil se i Tom a v tu ránu uslyšeli, jak se k nim něco prodírá. „Tak was momy chłopci!“ ozval se záchranář a Tom se zazubil. „Kareł, tyn twuj mok je fakt zazraczny!“

Anonymní_višeň

Chybíš mi

Z pootevřeného okna jsem slyšela vzdálený štěkot psů, projíždějící auta a pomalu se zvedající se vítr, který značil přicházející bouřku. Na obličeji mi pohrával smutný úsměv a za žádnou cenu jsem nemohla usnout. Překulení na pravou stanu, ruka pod hlavou… Nic nepomáhalo, v hlavě se mi pořád přehrávala jedna nevinná vzpomínka…
Když jsem uslyšela energetické zaklepání na dveře neotálela jsem a prudce jsem rozrazila dveře už napůl připravená k odchodu. Věděla jsem, kdo tam bude stát. Díval se na mě obrýlený obličej mojí sousedky, Lucičky. Bylo jí už 11 a to ji činilo o 2 roky starší než mě. Ani jsme nemusely mluvit a obě jsme věděly, kam budou směřovat naše kroky. Olše od našich domů tekla sotva pár metrů. Tím pádem se v teplém dni stala nejžádanější zastávkou z jasného důvodu. Ruku v ruce jsme vstoupily do příjemně chladivé vody a měly jsme v plánu se brodit k asi 30 metrů vzdálenému kameni. Po chvíli, jak je asi všem jasné, jsme už byly ve vodě až po krk a cákali po sobě vodu, jak to jen šlo. Odchod domů jsme oddalovaly až do chvíle, kdy nám oběma drkotaly zuby o sebe a hrozila nám minimálně pořádná rýma. Doma jsem se značnou opatrností vysvětlovala rodičům, proč jsem proboha živého mokrá až na kost. Jakmile byla tato záležitost vyřešena, vystřelila jsem už suchá ven a mé oči pátraly po netrpělivě čekající Lucičce. Hrávaly jsme si až do večera a nedobrovolně odcházely domů, až na opakující se naléhání rodičů. Někdy jsme přespávaly na zahradě a opékali jablka a jindy se nám zadařilo a dostali jsme dokonce i pár korun na zmrzlinu.
Venku hřmí a leje tam jako z konve. Zajímalo by mě, co se s Luckou stalo. Posledně jsme se pořádně bavily před asi 5 lety. Nikdy jsme se moc nehádaly a když už jo moc dlouho nám to nevydrželo. Pořád jsme sousedky a když se vidíme usmějeme se na sebe, jako bychom si obě vzpomněly na ty časy, kdy jsme byly nejlepší kamarádky. Když se ji ale teď podívám do očí, hledím do očí cizího člověka. Zajímalo by mě, jestli si na mě občas vzpomene a taky se usměje. Někdy si říkám, jestli jí chybím anebo se se mnou přestala bavit úmyslně.

Anonymní_volavka