BÁSEŇ

Jako režisér

s předepsanou rolí

osud svolí

k pár drobným úpravám

Já znám ten koloběh

jako předurčených činů změť

Spravedlnosti

učiň za dosti

když mosty

přepálíš

zápalnou šňůrou

s hrůzou

v hlavě

nedovolujíc ti spát

či psát

co bys chtěl

a tušil znát

jako pravdu

Balancuji na provázcích naděje

snadné je

rukou o ruku

zatleskat za výkon

zmateně

ale se vší snahou předvedený

Snad když sklidím

dostatečný potlesk

donese mi štěstí

který v zákulisí

hledám marně

ve vádně

zařízených pokojích

kde podávám ti lístek

Přijdeš?

Na další představení

kde znění

mého hlasu

nebude tak podstatné

Vždyť budeš

jediným divákem

Javorový

A kopec stále stejný,

nikdy ne lhostejný,

ční totiž nad Třincem,

jak pára nad hrncem.

Někdy jdu v mlze k nebi,

jindy zas stihnu komorebi,

čas mnoho životů zde protíná

a to mě dojímá.

Cestou vždy hlava myšlenek,

kolik zná kopec milenek,

co chodí skrz roční období,

v časech, jež jiným se nehodí.

Kolik krás potkám, když vnímám,

když samu sebe, přijímám,

když pot z čela na hoře setřu si,

najednou povídám s nebesy.

Hodí mne do stavu bez tíže:

„Zapomeň starosti, které máš níže!“

To je ten pravý benefit,

jak zachovat své srdce fit.

A tak tam chodím,

v září a říjnu listím se brodím,

v lednu a únoru kloužu se po svahu,

od dubna do června

ptáci a květena.

Však nejkrásnější mezi nimi,

měsíc červenec je,

když obloha s hvězdami,

svítí světlem naděje.

s  láskou nejen k Javorovému anonymní _fenek

Skrytá cesta

Pojď k nám v tento čas,

Snad budeš mít důkazů tak,

Ať uvidíš velký jas,

V místě kde máš se objevit pak.

Co tvým úkolem je?

I to budeš znát, jen co poznáš kde.

Budova velká v srdci města,

Řekni kolik schodů ona má?

Epická vede k ní cesta,

Zastav se, až kachlička bude stá.

Eon se ti to může zdát,

Nyní však přišel tvůj čas stát.

Nejlepší Přítel

Ztratil jsem nejlepšího přítele,
bolest mého srdce nezná mez,
vyměnil mě za jiného,
v duši zanechal jen prázdný křes.

Naše pouto se rozpadlo,
věrný svazek zlomený,
osamělý se pohybuji v těchto chvílích, ztracený.

Ve vzpomínkách se toulám po společných okamžicích minulých,
přátelství se rozpadlo jako pohádkový sen,
zbyl jsem opuštěn a marnost mi zůstává jen.

Jednou jsme si byli neoddělitelní a blízcí,
ale teď zůstávám sám v nekonečné zimě mrazící.
Mé srdce pláče v tichých nocích,
ztracené v labyrintu ztracených příběhů mocných.

Jsi jako stín, co se rozplynul v bludišti času,
a já zůstávám tady, v zoufalství se třesu.
Tvářím se smíchem, ale v srdci se trápím,
kde jsi teď, můj příteli ztracený?

Osamělým poutníkem se stávám,
hledám věrné srdce nové,
ale v duši mi zní prázdné ticho,
jako zvuk větru v zimní noci.

Přátelství ztracené, jako rozbitý skleněný křišťál,
za půlnoční tmy jsem pohřbil naději,
v srdci těžké trápení.

Sbohem, můj příteli, na jinou cestu se vydáváš,
buď štěstím obklopen,

ať ti jeho světlo nikdy nezhasíná.
Přestože jsi mě opustil, najdu sílu se zotavit,

ale ve vzpomínkách nechávám tě stále žít. 

Řeka smutku

Kapaly ti slzy na zem,
potok vytvořil se za rok a den,
kdy v bolesti a utrpení,
plakala si bez přestání.

Z potoka plných slz se stala řeka.
Podívej se, jak to tady vzkvétá!
Na břehu ze zármutku vyrostly květy.
No tak už neplač a přivoň si…

Poklady z papíru

Knihy jako okna do světa snů,

v tichosti nás vedou do světla dnů,

papír šustí, písmena tancují,

v jejich světle se lidé ztrácejí.

Na každé straně poklad se ukrývá,

netřpytí se, fantazii se rozpíná,

řádky jeden za druhým se střídají,

blažený pocit na nás mívají.

Romány, pohádky, napětí,

příběhy mapující téměř celá staletí,

novely, eseje, básně,

s knihou je přece tak krásně.

Knižní svět pro nás nejkrásnější,

když jsme v něm je všechno jasnější,

nenechte si jej vzít,

budete jako nejbohatší člověk žít.

Zvířecí

Na hřbitově opodál sedí velký havran sám,

on jiný byl proto zde byl.

Pro ostatní pouze žil,

Však ostatní neznali úsilí jeho neznali cenu.

Chovali se k němu jako ke psovi, co má u tlamy pěnu.

nevěřili mu, proto byl sám.

Havran seděl dále na plotu,

on přemýšlel, proč ho nechtějí.

Díval se přitom do deště krůpějí.

Viděl v nich pouze sebe,

a nad ním samotné nebe.

Viděl místo ke svému životu.

On vyletěl do nebe.

A k jeho žasu,

viděl tu nadpozemskou krásu.

Zemi z ptačího pohledu.

Ostatní zvířata mněl ze svého dohledu.

Mohl myslet jen na sebe.

Co si o něm myslí, už ho nadále nezajímalo,

cítil se v klidu, podle svého si žil,

bez zvířecí nenávisti šťastný byl.

Konečně poznal, kdo doopravdy je,

Konečně zjistil, pro co vlastně existuje.

Bylo to jako kdyby se mu to zdálo.

On doletěl však potom na zem,

Všichni mu říkali že je blázen,

On už se však poučil,

Nadále jen šťastný byl.

Tady

Kde je ta divokost ve mně?
Ta prodyšná zóna, která cloumá.
Necítím.
V kůži jiné ji nenajdeš.
Prosté. Divné.
Zakaž. Ta slova slyším. Přičiň!
Kde tebou cloumá, tak ji uveď v čin!
Skomírá, skomírá, probuď silné zvíře.
Přestavba. Zbav se barikád.
Tancuj. To uvolní svaly, tělo, rozpohybuje duši.
Život je tady, tak jej žij!
Přestaň se bát, začni zlobit, milovat.

Neodesláno

Přišly mi Tvé řádky

a mně se rozbušilo srdce.

Zase.

I když jsem mu důrazně přikázala,

že takhle bušit nesmí,

když koutkem oka zahlédnu tmavomodré sako,

když někdo vysloví Tvé jméno,

když mi vůně starých knih připomene Tebe.

Protože mi nepatříš,

a já nepatřím Tobě.

Jenže srdce si nedá poručit.

Tam mi prosím promiň,

že Ti neodpovím.

Srdce nemá rozum,

hlava by ho ale mít měla.

Prožitek přítomna

Víš, jako dítě jsem tě míval dost,

neb čas na mne dýchal chvílí.

Dnes hodnoty ztrácí ctihodnost

a všichni za mamonem dychtí.

Já tehdá cítil radost v každém dni,

v hlavě mne hřál tvořivý kvas.

I lidé byli na sebe hodní,

dokud nenastal moderní kaz.

Svět zrychlil se – ne však myšlením –

to jen vědou a technikou.

Už nesetká se s pochopením,

kdo ohání se morálkou.

Když nyní ráno vyjde slunce,

nehřeje již tolik ten svit.

Peníze činí všechno hladce,

k známostem třeba blízko mít.

Kdo všechno dovede se radovat

a nebýt přitom pod tlakem?

Trhu se muset přizpůsobovat,

vzdělání již jen papírem.

Kde prostý člověk bere vůli žít

v přetvářce, v zákazech, ve spěchu,

tam nedosáhne krokem žádný lid,

jenž nedopřá si oddechu.

Neděle

Neděle ráno.
Skoro poledne.
V posteli je stále neustláno.

Konvice už vaří vodu na kávu.
Namažu si chleba,
ado rukou vložím hlavu.

Dneska je můj den.
Uklidím si pokoj,
a pak možná půjdu ven.

Venku je konečně krásně,
ptáčci zpívají –
nejlepší čas na napsání básně.

Báseň se píše dobře,
dokud mi nedojdou nápady.
Pak už to trochu dře.

Mamka už mě volá na oběd.
Báseň dopíšu.
Po obědě jsem hned zpět.

Sedím u obědu,
Přemýšlím,
Co odpoledne provedu.

Půjdu tedy ven.
Procházím se městem
apřijde mi to jako sen.

Stále přemýšlím nad básní.
Pokračuju tedy dál,
zaposlouchám se do písní.

Písně mě provázejí zbytkem dne.
Dopisuji báseň.
Končí tak trápení mé.

Akvarely mých krajin

za mlhavým horizontem

zahlédneš krajinu dětství

hřejí tě do zad prkna stodoly

obilí pluje jako mraky

ticho je nejsilnější hudbou

barvy se zapouštějí

čaruješ s nimi

přivřením očí

tmavnou lesy

aleje jasanů ukazují směr

oka rybníků chladí louky

voní pryskyřice a svízel

kličkují včely s nákladem pylu

ulovit na udici klid

být šťastný

mít sílu

posbírat torza naděje

mít kde přistát ve vesmíru

A ty se necháš…

po bouřce voníš

na vlasech máš dešťové kapky

přivoním k nim

a ty se necháš…

zavřu oči

prstem obtáhnu tvé linie,

dovolené i zakázané

a ty se necháš

do ruky ti položím duhový kamínek

něžně zastudí

zašeptám přání

a ty se necháš…

položím tě

ochutnám tě

ukážu hvězdy –

a ty se mi zdáš…

quén hyana queno

You say things, and I get caught
In every layer of their meaning-
The 3 a.m. quiet,
My thoughts an orchestra.

An endless loop of what-ifs in the dark.
How did this all start?
Why can’t I remember?
Maybe you were just tired
That night in September.

We walk again on the same path of trust,
Through fog that falls and drifts through us.
Damp with ghosts of autumn past,
As salty rain begins to ask-

is really everything alright?
naive kids, both decided to hide.

Screaming silence, a dry cry,
Where is the pain? Look-
The corner of my eye.

Now I’ve started to believe
That I might die, sober.
Look-what’s falling? The last leaf.
The end of October.

Flames on my birthday cake
Burn away each silly doubt,
The endless scenes my mind creates,
And the scariest shouts.

But as the first snowflake falls to the ground,
I’ll be there- sitting, waiting, drowned.
She will whisper every promise I made:
“You’ll carry that weight… it’s too late.”

Making hard decisions with a heart of gold,
This isn’t a movie—no twist in the plot.
Burning my hands just to keep her from cold,
Standing on thin ice with blood running hot.

My greatest achievement, my deepest fear,
The fear of losing, of shedding a tear.
Wanted to turn my dark clouds clear,
And finally let my sadness disappear.

20th of January, not a 20 on a dice,
Looking through my jewelry—it’s not my size.
It feels so heavy, but not in pounds,
Ordinary, yet worth a million crowns.

the most beautiful ring made for someone else’s hand

Our most rarest fairy tale story
Died in the most painful agony.

Uzavřená kapitola

Nevinné pohledy

dvou mladých duší.

Jak je to dávno,

kdo jen to tuší?

Srdce se zbláznilo,

ale jen krátce,

Tvé leží zlomené,

mé mizí v dálce.

Tím příběh nekončí,

duše se potkají

a svoje účty si

brzy i srovnají.

Těžko říct, co je

k sobě tak táhne.

Bránit se tomu,

zdá se však marné.

Pár schůzek proběhlo,

v explozích vášně,

trefně to vyjádří

snad jedině básně.

Svět kolem zaniká,

když vidí ho v davu.

Kam to však směřuje?

Láme si hlavu.

Pak už ses neozval,

ticho jak po válce,

srdce mé zlomené,

Tvé mizí pryč, v dálce.

Don Chichot

Škrhola cinká rolničkami
a škrká krášně škrpály.
Na brumli brouzdá tóninami,
pro lásku skáče ze škály.

Pojímá rytíř rytířici,
plech o plech šoustá do noci.
Kašpárek oko glóbu zvíci,
sám sobě troufá pomoci.

Paňáca, blázen, tak jej zovou,
výraz má hloupý, držku snovou,
grácii směšných poletuch.

Dobrý je panstvu k pobavení,
v úsměvu věčném zuby cení –
nic není aneb       je jen vzduch.

Uprostřed bitevního pole,

v nekonečném tichu,

sedím v temnotě,

s nedostatkem vzteku.

V nekonečném tichu,

ozývá se hlas.

„Místnost plnou smíchu,

nezažiješ zas.“

Místnost plná smíchu,

přítomnost mých přátel,

hlasy u korbelů,

jak bych mlhu krájel.

Chybí mi ty dny,

lásky hlasy plné,

ty nyní se ovšem,

ztrácejí se ve tmě.

Tak povídám sám sobě,

do temnoty zírám

zatímco se k mdlobě,

cestou ubírám.

Rodné zahradě

narozená do hluku
našla jsem ticho
ve své zahradě

skrýše a útulny
houpačka
pro sny
trávník
pro spánek
pro válení

dlouhé prázdniny
s kdákáním slepic
bosonohou chůzí
vodou z potoka
hýčkáním
a prvním strachem
skočit ze střechy kůlny
i když jen
do hromady písku

hledat přijetí
v keřích rybízu
stínech jabloní
černé kůře švestek

bylas mi vším –
hernou
studovnou
jídelnou
kuchyní
i parádním pokojem
niternou tichotvorbou
i divokou radostí
a hvězdy nad tebou
svítili
jako už nikde
jinde na zemi

provedla jsi mě
mými prvními
cestami
na jejichž koncích
byl vždycky
údiv
jarním teplem
chodníků
korunami stromů
starých
jako hlína
pod nimi
s listím
jako
nekonečný
stroboskop
s tajemstvím
a plností počátků
i důstojností
konců

navždy už
budu tě hledat
jako místo
kterému říkáme domov
kde býváme poprvé
a někdy i naposled
celí

ta touha i stesk
po doteku s tebou
už ve mně
navždy zůstane

neboť nechala
jsem tam píseň
kterou už nemohu
zpívat

Jejda, úkol – báseň, básnička,
to se asi neobjeví v hodnocení jednička.
Je to moje prvotina.
Když jsem přemýšlela, o čem by být měla,
co mám svými slovy vyjádřit.
Jak myšlenku zveršovat, jak tohle dokázat.
Jdu se projít ven pro inspiraci.
Při procházce jsem se u hřbitova zastavila.
Prošla jsem branou a uličkami procházela.
Nápisy na pomnících si pročítala.
Nikdy jsem tahle poselství moc nevnímala.
Jen si říkám, zda by se texty líbily.
Komu? Těm, co byly určeny.
Sedla jsem si na lavičku.
Všude bylo ticho.
Jen chvílemi bylo slyšet zpěv ptáků.
Občas kolem prošel někdo s kyticí a zapálit svíčku.
Vstala jsem a vracela se k bráně.
K bráně dělící živé a mrtvé.
Vyšla jsem z hřbitovního areálu.
Naplněna vzpomínkami, kterých není pomálu.
Měla bych báseň psát,
Vás však, známí i neznámí, nechám tady v klidu spát.

Já chci

Někdo řekl “Stůj!”, když chtěla jsem jít,
teď jsem někde, kde nemám být.

Někdo řekl “Jdi!”, když chtěla jsem stát,
teď mě bolí nohy a bolest mi nedá spát.

Ostatní přeci vědí všechno líp,
všichni chtějí dobře poradit.

Tak kývám a dívám se na ně,
svírá se mi hrdlo, potí se mi dlaně.

Jak z toho najít cestu ven,
jak být tím, kým skutečně jsem?

Je možná čas se probudit,
hlasy zvenčí ztišit a najít v sobě klid.

A tak říkám dost!
Už nebudu ve svém domě host.

Je-li víra v sebe můj největší sok,
bradu vzhůru – a ruce v bok!

Za to své budu se třeba bít,
ale až se příště probudím,
budu tam, kde já sama chci být.

Offline

Běží.
Ráno, odpoledne v noci. Pořád za něčím a naopak je zločin
zastavit.

Plné e-mailové schránky, oči oslňují obrazovky
místo slunce. Od začátku dne do jeho konce.
Prší notifikace.

Bílý šum při práci prší do uší
ze sluchátek,
který umí nastavit „potlačit hluk“,
ale když maj v klidu sedět, zavládne
zmatek.

Na kůži dotek kapek
nevyčteš z obrázku, no tak, podej mi ruku
na chvíli zastavit.

Nejen nohama, ale i srdcem a zkus si to představit.
Neřeknu ti co s celým dnem, nehledej v tom problém
jenom nechej kolem proudit svým tělem

to nic
co se stane uvnitř a co můžeš
objevit.

Dědečku..

Dědečku…

Na okap dopadaj kapky deště,
Dívám se do nebe,
Chvilku ještě.

Nahoře září tvá hvězda jasnější,
Je tady snad něco,
Více krásnější?

Chybíš mi

Chtěl jsi být školníkem,
Abys vtipy mi vyprávěl,
Byl jsi tím básníkem.

Chodívals ve vysokých ponožkách,
A teď na věky budeš tou postavou
v mých knížkách

Chci potkat tě, znovu,
V dalším životě,
Netopit se teď v té děsné prázdnotě.

Bez tebe, bez tvého důvtipu,
Je to jak bodnutí do srdce,
Od šípu.

Na okap dopadaj kapky slz,
Ten šíp však, nikdy,
Neprojel skrz.
Zasekl se v tý mý hrudi,
A ze spánku mě do teď budí.

Kde jsi? Vidíš mě?
Možná ze shora shlížíš…
V mém srdci nadále,
Na mě dohlížíš.

Chybíš mi

Chtěl jsi být školníkem,
Abys vtipy mi vyprávěl,
Byl jsi tím básníkem.

Chodívals ve vysokých ponožkách,
A teď na věky budeš tou postavou,
V mých knížkách.

Les u Ostravy

Ráda chodím do lesa…bo!!!
Vzdoušek je čistý v lesíku,
lepší než na našem ostravském Landeku

Ráda chodím do lesa,…bo!!!
V lese se cítím jako v ráji,
stačí mi být třeba v Háji….
Byli jste někdy v Háji?
Nebo v háji?

Ráda chodím do lesa, …bo!!!
Hájek celý krásně zelený s myslivnou v pozadí,
To se jen tak nevidí.
Zvířata se pasou všude kolem
A já jdu lesní pěšinou u Klimkovic horem a dolem.

Ráda chodím do lesa,…bo!!!
Pozoruji a dýchám čerstvý, vlahý vzdoušek.
Vzpomínáte na dobu nošení roušek?

Zastav se, poutníče,
Rozhlédni se na tu krásu,
Uteč z toho sídlištního marasu.
Čekám tě v lese – přidej se!
Bo!!!

Bez domova

Kam mizí slzy světa?
Do moře, do oceánů tečou,
tíhou osudu mají chuť slanou.
Jak cítí se v nich ryba?

Azurem plave rybka malá,
stále níž modří temnou,
mořské korály lůžko jí stelou,
ale ona domov nezná.

Domov má být místem světla,
malou skrýší dýchatelnou,
kam žraloci se nedostanou,
kde cítí se v rukou dobra.

Rychle ke dnu plave rybka,
se snahou utéct před sebou.
S touto myšlenkou jedinou,
dusí ji mořská hloubka.

Najednou vzhůru stoupá,
plácá ploutví mrštnou,
žábry se na vzduchu nenadechnou,
rozum v tomto nemá.

Touží být doma,
zažít chvilku světlou
a nebýt jen rybkou malou,
ten čistý vzduch ji volá.

Do výšky vyskočí,
kus světa před sebou,
plíce narůst nemohou,
svoboda ji udusí.

Cesty naděje

Přináším ti varování!

Až budeš plakat v noční chvíli,
topící se v těžkostech,
přející si zmizet v mílích,
ztratit se ve vlastních snech.

Jistě si budeš přáti,
přenést se do jiné fáze,
dovol mi ti sdělit tyto fráze.

Touto nocí, protínající deštěm,
zrnění televize tě vezme světem.

Objevíš se před budovou,
zchátralou a nemilou.
Nenech však zmást!
Přinese ti krásný čas.

Vítej v divadle minulých životů!

Nech si přehrát své životy,
požádat o každý z nich,
počítej však s tím,
že neuvidíš je opět, velmi dobře to vím.

Napoj se vodou, dej si sladkosti,
nepij však limonádu, přinese ti těžkosti.
Všechny lásky životů minulých,
ztíží ti srdce tunou strastí.

Varování ti však přináším!

Nevycházej do spodního patra,
skrývá divadlo životů budoucích.
Při přehání pásky,
ztratíš budoucí lásky.

Všechny tvé životy,
vytratí se do prázdnoty.
Nezbude z tebe více,
než vypouklé líce,
prázdné oči toužící,
čas navrátit.

Uteč dokud bude čas,
než si Oni pro tebe přijdou zas.

Až přijdeš domů zpět,
vzpomeň si na význam těchto vět.
Není vše špatné, jak to vypadá,
i když ti svět na hlavu padá.

Život je zkouška, ne lásky čas,
překonat překážky je v každém z nás.
Osvoboď se z okovů, vyleť jako pták,
nenech se stáhnout ke dnu, jako lodi vrak.

Teď však zavři oči, nech se sny vést,
vyber si moudře znamení, tvých budoucích cest.

A když budeš váhat, v nelehkých chvílích.
Věř, že jsem tu, opora v tvých snech.
Teď však zklidni dech.
A nech se nocí nést.
Nech mě tě držet za ruku, nechat se mnou vést.

Jsem součástí tvého srdce, září tvé duše,
a každý démon zkusit může,
vydrásat mě z tvé kůže,
vše však marné zdá se mu,
Jsem hlouběji než jeho cesta ke dnu.

Posílám ti polibek v noci tiché,
sevřu tě brzy v náruči,
moje teplo ti zaručí,
klidnou cestu odpočinkem.

Čeká blízko Slunce

Mám naproti jít, či nechat se najít?
Odpověď hledám, za rohem každým.
Čeká za pultem, za knížkami?
V městě blízkém, za oknem zlatavým?

Voní jako vanilka,
chutná po jablkách či skořici?
jako deka obalí mě v prosinci?

Blízko Slunce,
jeho paže cítím,
voněl lehounce,
po dešti a svěžím listím.

Jak krásný je každý den,
kdy jeho tvář,
rozzáří se úsměvem.

Trpělivě vzrostlá třešeň,
sametově blyštivý potok,
je tady březen,
už to je rok.

Kterou cestou se dát,
kterou za svou vzít?
Přestaň si lhát,
zkus jen srdce otevřít.

Podprůměrné myšlení

Plazím se k tobě
s omáčkou pocitů
bez učebnicového vysvětlení.
Teplá a vláčná vpíjím se do země.
Snad tě nepokydám.
Odejdi!
Počkej!
Nedívej se na mě.
Pojď ke mně blíž.
Jsme v tom až po uši,
ale zamilovaným nám to sluší.

Povzdech

V mlžných lesích na vrcholu skal,
tyčí se k nebi starý hrad,
ochránce dávných věků…
Vítr šeptá mezi kameny,
vzpomínky skryté v chladných zdech,
kroky těch, co žili před námi,
rozplývají se ve třpytu hvězd.

Pod nohama šustí spadané listí,
věže bdí nad krajinou,
čekáš na mě na konci cesty,
vítáš mě s bránou otevřenou.

Oba jsme se za ty roky změnili.
Byla jsem děvčátko a ty můj sen,
tři desítky let, celý můj život,
pro tebe však jen krátký vzdech.

Vracím se k tobě v myšlenkách,
zavírám oči a slyším tě dýchat.
Ozvěna v opuštěné síni,
křik poštolek před soumrakem,
tiché kroky na schodech,
vůně deště na staré dražbě,
západ slunce nad hradbami.

Stíny tančí v puklinách zdí,
každý kámen šeptá mé jméno,
volá mě zpátky domů.

9 Kouzelnic

Až svět bude v největším míru,
oblohou proletí rej pekelných výrů.
Ze skrytých koutů 9 kouzelnic povstane,
a svět pak v naději či zkázu uvrhne.

První kouzelnice životu a smrti vládne,
a každý před ní k zemi padne.
Druhá z ničeho něco stvoří,
ale něco v nic ponoří.

Třetí zvláštním jazykem umí,
čímž zvířata a rostliny jí rozumí.
Čtvrtá a pátá dvojčata jsou,
protikladnou auru mají svou.

Šestá, jak člověk vypadá,
moc anděla i démona však má.
Sedmá obrovskou sílou oplývá,
objeví se, když jí vyvolá.

Osmá nejslabší je,
ale pohyby druhých pozná hned.
Devátá iluze umí vyvolat,
a loutky z ostatních si udělat.

Nikdo neví, kdo jsou,
ani na jaké straně bojujou.
Přinesou světu klid a mír,
nebo zničí svět i vesmír?

Až svět bude v největším míru,
oblohou proletí rej pekelných výrů.
Ze skrytých koutů 9 kouzelnic povstane,
a svět pak v naději či zkázu uvrhne.