DENÍKOVÝ ZÁPIS

To je život

PONDĚLÍ

Ach bože. Nechápu, proč jsou všichni tak přemotivovaní! Koukám na hodiny a nestačím se divit. Dal bych víkend pět dní a pracovní dny, dva. Nebo nejlíp nemít pracovní dny? Zajímavá myšlenka, odpoledne se nad tím zamyslím. Ale teď nemůžu přestat nadávat, že mě vzbudila před šestou ranní a vytáhla mě z kostičkového snu. Neodpustitelné. Hanebné!

Jediné, co mi zvedlo náladu bylo, že se mě nesnažila nacpat do jednoho z těch oblečků.
S tím, co mám doma, bych mohla z fleku na Miss Dior. Minule jsem málem přišel
o důstojnost v pruhovaném svetru s kapucí. Naštěstí mě neviděla ta kočka od vedle.

Když už jsme teda museli a vyrazili, venku bylo božsky. Příjemně, pár zajímavých vůní, rosa a taky tráva. Mokrá a vysoká. Nesnáším mokrou trávu, vím totiž, co to pro mě pak znamená, zpátky doma. Když si našla místo, bylo na mě, abych udělal, co bylo zapotřebí,
ať můžu zase zpátky na výsluní. Hotovo, pojď už mámo, těšíím se na to, že půjdu zpátky do svého snu.

Jenže radost dlouho nevydržela. Po návratu mě čekal ten nechutný rituál, mytí tlapek. Nechápu, kdo to vymyslel. Otevře se koupelna, já statečně předstírám, že tam nepatřím,
ale stejně mě odtáhne dovnitř. A pak to začne – ledová voda, šplouchání, drhnutí, ručník, který nevoní. Upřímně? Nejsem žádný porcelánový hrneček, abych potřeboval takovou péči. Tlapky jsou přece od toho, aby byly občas špinavé! Kdybych mohl, napíšu petici: Za svobodné tlapky bez mytí!

Když už se konečně vrátíme z této temné díry, čeká mě světlo na konci tunelu. Zvuk, který moc dobře znám. Granulky v mističce. Aaaaaaa. Tak si to tam štrámuju, všichni běžte pryč. Chci mít klid! Ale ne, nejdřív ještě upusinkování s maminkou. Když už si myslím, že jsem olízaný a zmačkaný dost, přiběhnou další členové smečky. Oči mi lezou z důlku, jak vyhlížím to zasloužené jídlo a modlím se, abych už konečně, mohl…

Díky bohu za všechny dary, že mě pustili a já si to štráduju k tomu světlu.

ÚTERÝ

Dneska přišla návštěva. Znáte ten pocit, když se někdo cizí objeví doma a vy najednou musíte být společenská hvězda, protože víte, že jste nejlepší? Tak přesně to. Miluju návštěvy!

Jsou tak zajímavý. Samozřejmě, že mi donesli dobrotky, nové hračky… obleček, o tom bych raději mlčel. Ovšem moje máma, z něj měla takovou radost, že mi ho samozřejmě musela hned vyzkoušet. Nejhorší na tom je, že mi ho nechala po celou dobu.

Pořád se na mě smáli a ukazovali takové divné věci. Odešel jsem. Snažil jsem se vymyslet, jak se z toho dostanu. Přestože jsem spíše domácí typ, inteligenci mám nadprůměrnou.
Tak jsem se vydal na zahradu. Chi chi. Tráva pořád mokrá, ale obětuji její mycí rituál,
a na chvíli zapomenu na svou petici, abych se zbavil toho modrého, hrozného, co mám na sobě. Zabralo to neskutečně rychle. Jak já to s ní umím.

Největší drama nastalo u stolu – jeden z nich měl něco, co vonělo lépe než cokoli v misce. Moje oči se rozzářily, ale ona mě rychle odvedla: „Nedávej pozornost jídlu od návštěvy!“ Prosíííím? Jak to jako myslí?! Jídlo je svaté, návštěva přichází a odchází, ale jídlo… to je láska na celý život.

STŘEDA

Nejkouzelnější věc na světě: gauč. Dneska jsem se rozhodl, že to bude můj den, a můj gauč. Potřebuji si taky odpočinout že. Některé dny jsou náročné. A ten dnešní stál opravdu za to. Můj den, můj plán? Všechno se rozplynulo, když se k mému nicnedělání přidala mamča. Pustila si nějaký program o jídle, který mě, překvapivě, vůbec nezaujal. Všechno tam vypadalo… zdravě. Lidé tam běhali, bez svých mazlíčků podotýkám, a zvedali různý věci. No ale když tohle skončilo, pronesla něco jako “.. s tímhle musíme něco udělat. Tobě to taky prospěje.” Na chvíli jsem se zarazil, že to, co si myslím, neudělá, ale udělala. Oblékla mě. Pak oblékla sebe, do bůhví čeho. Do tohohle bych se nechtěl ani vyčůrat, natož si to obléct. No, a tak z mého dne bylo odpoledne plné utrpení, asi dvě stě hodinového chození a mám vymluvenou díru do mého mozku. Mám pocit, že tímhle, to neskončí.

SOBOTA

Dneska přišlo to nejlepší, pamlsky! Schovala je někde nahoře, ale já je okamžitě vyčmuchal. Nechápu, jak si myslí, že mě nachytají. Vůně mě omámila natolik, že se mi nohy začaly samy vrtět a ocas se točil jak vrtule. Ona se snažila být rychlejší, ale já jsem rychlejší! Pamlsek
v puse, pocit jako žádnej jinej.

Když ležím venku na tom sluníčku, napadá mě, že zítra si určitě ukradnu ještě další.
Ale večer… večer byla úplná paráda. Celá smečka se sešla v obýváku. Já mezi nimi, hlava na mamčině noze, ocas vrtěl jako šílený, když někdo něco jedl. Musí vědět, že já pořád hlídám, kdo kde je, co se jí, kdo hází hračky a kdo by mi mohl dát kokino.

Potom mi házeli hračky, to miluju, ale musí to být pískací, protože jinak je to absolutně mimo můj zájem. Pro plyšáka nezvednu ani jednu tlapku. Vidím letět oblíbený růžový balón, běžím pro něj a vracím se s výrazem „nejsem žádný poslušný pes, jen tak náhodou jsem chytil tvůj míček“. Mamka s taťkou se smáli, že jsem drama pes – co na to říct? Drama je můj styl, granule můj život.

Nakonec všichni usedli, já si lehl mezi ně, hlava stále na mamčině noze, ocas ještě občas vrtěl a já si jen pomyslel, jo, takhle má vypadat sobota. Pamlsky, pelíšek a moje smečka kolem

a já samozřejmě hlavní hvězda. O tom se snad nebudeme ani bavit ne?

Anonymní_gepard

15. říjen 2020

Dnes jsem se vzbudila ještě před svítáním. Ve město byla stále tma, ale spánek se už nehlásil. Hlavou mi běžely texty na dnešní konkurz, přehazovala jsem je v myšlenkách a zkoušela z každé slabiky vytěžit víc, než v ní možná vůbec je. Občas přemýšlím, jestli celý můj život není jen nekonečná zkouška na něco většího, nebo jestli se jen ženu za potleskem, který nemám nikdy slyšet. Snídala jsem ve spěchu. Toust byl připálený, káva vlažná, ale ani mi to nevadilo.

Když jsem se podívala do zrcadla, připadala jsem si jako cizinec. Ne ošklivá, ani nijak zvlášť krásná. Jen holka s velkou vášní a odhodláním. Možná právě tohle režiséři hledají. Anebo verzi mě, která se ještě nezrodila. Oblékla jsem se rychle, vybrala jsem si něco co působilo ležérně, ale přitom ukazovalo charakter. Chtěla jsem působit cool.

V metru se kolem mě míhaly různí lidé, každý uzavřený do sebe. V duchu jsem je viděla jako komparzisty svého dne. Svědky, kteří ani netuší, že jsou součástí mé cesty. Šeptala jsem si repliky a jeden muž se na mě zvědavě podíval, možná si myslel, že jsem blázen, ale bylo mi to lhostejné. Učím se, že názory druhých nejsou důležité. Aspoň zatím.

Konkurzní místnost byla suchá. Bílé zdi a chladné světlo. Prohlížela jsem si ostatní účastníky. Někteří působili klidně, jiní nervózně, další až přehnaně sebevědomě, což mě pobavilo. Připomínala jsem si, že to není o nich, ale o mně. Když mě zavolali, vpadla jsem dovnitř, jako bych skákala z útesu. Podlaha byla pevná, ale pocit pádu skoro opravdový. Dala jsem do toho všechno, hlas se mi chvěl a ruce třásly. Možná si toho všimli. Možná ano, možná ne.

Samotný konkurz působil, jako bych vstoupila do jiné reality. Místnost byla chladnější, než jsem čekala. Zářivky nad hlavou bzučely tak, že to působilo, jako by mě soudily ještě dřív, než kdokoliv jiný stihl cokoliv říct. U dlouhého stolu seděli tři lidé. Žena s výraznými brýlemi a ještě ostřejším pohledem, muž, který urputně zapisoval poznámky, že jsem měla pocit, že spíš kreslí, a další, který sotva odtrhl oči od telefonu.

Dostala jsem dva úkoly. Nejprve krátký monolog ze scénáře, hádku plnou napětí a nevyřčených slov. Pak přišlo čtení z listu. Spárovali mě s vysokým mužem, který byl také na konkurzu, a jeho nervozita z něj přímo čišela. Dostali jsme scénu, kde ho prosím, aby neodcházel. Nejprve to působilo nuceně, ale nakonec to nebylo tak otřesné. Nechala jsem zoufalství proudit ven, syrové a neuhlazené, hlas se mi při závěrečné větě zlomil. V ten okamžik to nebylo hraní. Byla to skutečnost. Když jsme skončili, žena s brýlemi naklonila hlavu a v koutku úst se jí objevil náznak úsměvu. Muž s telefonem konečně vzhlédl. Ten, co psal, jen pomalu přikývl, jako by narazil na něco, co neočekával. Poděkovali mi a tím to skončilo. Žádný potlesk, žádné sliby. Jen ticho, které tě nutí přemýšlet, jestli jsi právě zoufale selhala nebo prošla.

Oběd jsem strávila v parku s malou svačinou. Podzimní vzduch mi připomínal, že čas běží, ať chci nebo ne. Dívala jsem se na děti, jak si hrají s míčem, a potutelně se pousmála, když jedno z nich zakoplo. Trochu jsem jim záviděla tu jejich bezstarostnost. Herectví je vlastně totéž. Jen dospělá hra, ve které běžíš za něčím, co nikdy nedržíš pevně v rukou, ale doufáš, že ti to jednou spadne přímo do dlaní. Když budu chtít, můžu být kdo chci.

Později toho dne mi zazvonil telefon. Agentura, které jsem před týdnem psala. Cítila jsem jak se mi žaludek stáhl. Čekala jsem zdvořilé odmítnutí. Ale místo toho mi paní v telefonu řekla, že mají zájem. Chtěla se sejít. Se mnou. Zítra. JO!!!

Když jsem šla domů, minula jsem divadlo a zastavila se, dívala se na jeho vchod. Představila jsem si, že jednou tam bude viset moje jméno. Přeji si slyšet potlesk a pocítit světla reflektorů mířené na mně. Jednou. Jednou tam budu patřit.

Doma jsem si nalila čaj, sedla si na balkón a dívala se na město. Ach… ty role, životy a příběhy, které bych mohla žít. Každá postava je jako dveře do jiného světa. Každý konkurz krok blíž k tomu, aby se otevřely.

No a teď jsme tady v tomto okamžiku. Píšu si deník, než půjdu spát. Psaní mě drží u toho, kým jsem, i když se honím za tím, kým se teprve můžu stát. Dnes to nebylo úplné vítězství. Ale ani prohra. Byl to krok vpřed na nekonečné cestě. Zítra znovu vkročím do neznáma. A možná, jen možná, si mě svět konečně všimne. Jít za svým snem je důležité. A i když to všechno není hned tak jak si přejeme, nesmíme se vzdávat.

Anonymní_kaproun

Deník

17. května
Milý Oskare,
po delší době jsem se konečně dostala k tomu, abych ti napsala. Sice jsem si slíbila, že ti budu psát aspoň jednou za týden a je mi líto, že mi čas na zápis nevychází. Od posledního psaní se toho tolik stalo…
Byli jsme v Londýně! Představ si to! Strávili tam sice jen čtyři dny, já dokonce trošku nachlazená, ale i tak to stálo za to. Ty víš, jak Londýn přímo zbožňuju a kdybych měla jenom o trošku více odvahy, přestěhovala bych se tam. Bylo by úžasné tam bydlet a každý den si doubledeckerem zajet k Tower Bridge, jenom tak koukat na dění kolem. Ale taky mě určitě pochopíš, že tohle nemůžu jenom tak udělat, přátelé, rodina, měla bych napsat ještě práci, ale víš, že ta už mě tady nedrží. Taky jazyková bariéra, hypotéka na krku…ale třeba stěhování někdy vyjde a nebude to „jen“ krátká dovolená. Moc hezky jsem si s tebou zavzpomínala a culila se u toho jako malá holka. Ještě v rychlosti co dalšího se stalo…máme doma nové lego do sbírky, čekají nás narozeninové oslavy a venku začíná být už pěkně teplo, léto bude určitě tropické, budu si hodně stěžovat, ale ty to vydržíš. Tak zase někdy…

1. června
Dneska byl příšerný den, Oskare, už od rána se nedařilo vůbec nic, taky to tak někdy máš? Ráno vstaneš, spadne ti první věc z ruky a už víš, že den bude na houby. Přesně takhle jsem přišla o svůj oblíbený hrnek na kávu, víš, který? Ten fialový hrnek, který jsem dostala loni k narozeninám od přítele. Zkusím ho sehnat někde na internetu a snad budu mít štěstí. V práci hned s prvním zákazníkem nastaly problémy. Myslel si, že jsme špatně spočítali objednávku, přišel si nás i s účtenkou vychutnat, ale nepodíval se pořádně, co všechno si pořídil. Samozřejmě bylo všechno správně, ale i tak si neodpustil, že příště půjde jinam. Jsem na sebe docela pyšná, že jsem zachovala tvář a situaci ustála. Přesto mě to mrzí…Taky ta moje děravá hlava, zapomněla jsem vyzvednout zásilku na poště v termínu, telefon mi už nikdo nebere, takže balíček zítra odesílají zpátky a já jsem bez dárku pro přítele. Oslavu máme v sobotu. Oskare, slibuju, že příště nebudu nechávat všechno na poslední chvíli. Jako třešinka na dortu je můj skřípnutý prst do dveří, dneska je to velká paráda, opravdu. Už dneska nebudu pro jistotu nic dělat, jen nohy nahoru a knížku do ruky, u toho snad žádné nebezpečí nehrozí. Tak zatím, můj nejlepší příteli, děkuji za vyslechnutí.

10. června
Oskare,
v sobotu jsme byli na návštěvě u mých rodičů v Beskydech, ráno se rozhodli a hned vyrazili. Naplánovali jsme si výlet lanovkou na Pustevny a zpátky šli pěšky. Abych řekla pravdu, někdy se přistihnu, že mi tyto výhledy a příroda chybí, nic takového ve městě zažít nejde. Čerstvý vzduch, křupající jehličí pod nohama a ty nekonečné výhledy, když dorazíš až nahoru. Jedním slovem…nádhera. Jsem ráda, že jsme vyrazili a myslím, že jsme si všichni vyčistili hlavu. Nohy mě teda bolí ještě teď, ale za celý den venku v přírodě to stálo. Vlastně mi chybí menší město celkově, staří přátelé, které nemám možnost často vídat, stará místa, která jsme společně navštěvovali, každý víkend ať se dělo co se dělo. Byly to krásné chvíle. Teď jsme každý úplně jinde, mnozí z nás mají už vlastní rodiny a své starosti, se kterými se ani nemáme čas svěřit, když se za rok vidíme dvakrát, když máme štěstí. Ale to je život, takový je a má takový být, co myslíš?

24. června
Začíná léto, už ho taky cítíš můj věrný příteli? Sluníčko nabírá na síle a venku začíná být parno, nedýchatelno a to máme teprve červen, co nás tak může čekat v červenci a srpnu. Ty moc dobře víš, Oskare, jak léto nemám ráda, nejraději bych utekla třeba na severní pól. Zase přeháním a opakuju se že? Netvrdila jsem ti to samé minulý rok? Stoprocentně, ale bez mého ztěžování si na léto by to už nebylo ono že? Na co se ale vážně moc těším je koupaliště, voda, osvěžení. Letos sice dovolená u moře nevyjde, to si necháváme na příští rok, ale i koupaliště, nebo zatopený lom bude skvělý! Říkala jsem ti, že když jsem byla malá, říkali mi vodník? No, vážně! V bazénu jsem byla pořád a trávila tam snad celé léto, když mě dědeček učil plavat, byly to nejhezčí prázdniny. Teda až do doby, než mi děda vykopl přední zub, když mě chtěl nohama odrazit do vody. Naštěstí to byl ještě mléčný zub a při té vzpomínce se chechtám ještě teď. Stejně jako když jsem měla ruku v sádře a i přes velkou snahu mojí maminky, která mi sádru dávala do sáčku a obmotala ji snad tunou lepicí pásky, jsem ten sáček při prvním nešťastném namočení měla plný vody. Je pravda, že léto nemám ráda až teď, v dospělosti, jako dítě jsem si léto moc užívala. Hlavně s prarodiči, na chalupě…sbírání červeného rybízu, jehož keříky mi přišly nekonečné, turnaje v házení šipek do polystyrénového terče, který vyrobil děda nebo koukání na malou černobílou televizi, které mě vůbec nebavilo. To jsou moc krásné vzpomínky. Dneska jsem se nějak více rozepsala, ale už je čas taky něco dělat, tak zatím, Oskare, zase někdy.

26. července
Jsem pro každou špatnost v tom nejlepším možném smyslu. To už z mých zápisků moc dobře víš, že? Nechala jsem se přemluvit, vlastně jsem až tak moc vlastně neprotestovala. Ptáš se, do čeho jsem se to zase nechala uvrtat, Oskare? Do literární soutěže! Představ si to…o napsání knížky jsem přemýšlela už dáááávno, ale říkala jsem si, že ještě nedospěl ten čas, že na to nemám, nejsem ani moc moudrá věkem, abych do děje „házela“ poučení, přirovnání a hlášky. Ale soutěž s deseti zadáními není špatné otestování, jak na tom vlastně jsem. Každý měsíc nové zadání různých literárních výzev, to přece nezní vůbec špatně. Ano, Nina, však ji taky moc dobře znáš, má hodně velký přesvědčovací talent. Říkala, že to bude sranda, že to určitě zvládneme. Měla u toho hodně poťouchlý výraz a mávala rukou, jakože to zvládneme levou zadní, klasika…První zadání by mělo dorazit už za pět dní, jsem moc zvědavá, jaké bude zahřívací kolo. A těším se!

5. září
Můj drahý tichý společníku,
podzim klepe na dveře, tohle období miluju, ochlazení, milion barev listí a začíná čas svíček a světýlek. Přiznávám, že trošku předbíhám, zatím máme krásné babí léto, ale aspoň se mám na co těšit, už je to za rohem. Měli jsme s přáteli krásný konec prázdnin, plný zábavy, cestování, zašli jsme si na bowling a na koupaliště, kde jsme se zrelaxovali a nabrali síly. Domluvili jsme si další místa, která navštívíme. A jaké je další místo? Berlín! Bude to paráda! Třeba bude některá z výzev psaní cestopisu, určitě bych využila mnoho zážitků z našeho cestování a koukání po světě. Určitě jsi zvědavý, stejně jako jsem byla já, jaké mě čeká první téma. Nebo ne? Stejně ti všechno vyzradím, Oskare…rozepisovací téma je novinový článek. Nejsem si jistá, jestli výzvu můžu nazvat zahřívací, protože mi přijde docela těžké, ale vynasnažím se s ním poprat. Jakmile dojde hodnocení, budeš první, komu se svěřím, slibuju. Teď už musím končit, čeká mě ještě dost povinností, praní, žehlení, vaření a tak podobně, prostě dospělácký život, chacha.

Anonymní_karakal

Na konci světa

20. 8. 1913

Věděla jsem, že moje práce nebude lehká, už když jsem dostala místo v Jedlové. Jen jsem netušila, že to bude TAK těžké. Lidé jsou tu drsní. Já musím být ještě drsnější. Celé městečko je baštou luteránu, kterým také patří výstavní kostel na náměstí. Katolíci mají dřevěný kostelík na vršku za městem. V samotném městečku jich je pramálo, jsou spíš v okolních vsích a samotách. Během náboženských válek si příslušníci obou církevních obcí prováděli strašné věci, a proto je mezi nimi dosud zlá krev. Já jsem katolička. Většině rodičů i dětí jsem podezřelá už z principu. V tom, že si zdejší pan řídící vybral zrovna mě, cítím osten škodolibé radosti. Pan řídící je neznaboh a rozdmýchávat spory ho baví.

3. 9. 1913

Dnes jsem v šuplíku katedry objevila myš. Lekla jsem se, ale nedala jsem na sobě nic znát. Myš jsme vzala za ocásek a vyhodila z okna. Pak jsem všem žákům přikázala vydrhnout si ruce mýdlem, protože myši, jak je známo, přenášejí nemoci. To je naučí. Co si vůbec mysleli? Že jsme v Olomouci neměli myši? Kdyby věděli!

12. 9. 1913

Setkala jsem se s místním pastorem, když dnes prvně přišel učit katechezi. Ukázalo se, ale že je to plachý a sporý mládenec. To druhé mě překvapivě sblížilo s jeho sestrou. Během katecheze jsem odešla do svého bytu připravit si oběd. Když mi přišel říct, že skončil, zakručelo mu v břiše. Nabídla jsem mu porci, kterou jsem si původně odložila na večeři. Nedalo mi velkou práci zjistit, že se doma pořádně nenají. Jeho sestra, která mu vede domácnost, neumí vařit a kuchařku nemají. Nabídla jsem, že ji ráda předám všechno, čemu mě doma naučili. (Nevím, jak mou dobrou matku, dej ji Pán Bůh nebe, napadlo, že bych mohla vaření někdy v životě potřebovat, ale jsme ji za to teď vděčná).

S Albertinou – zkráceně Bertou, jsme se hned sblížily. Zjistily jsme, že jsem obě studovaly na dívčím gymnáziu a máme rády stejné knihy. Vůbec jsme si nevšimla, jak večer uplynul. Ani jsme se k vaření nedostaly. To ale nevadí, aspoň mám důvod tam znovu brzy zajít. Dřív by mě nenapadlo, že se zrovna já spřátelím se sestrou pastora. Co jen si o tom pomyslí lidé v městečku!

8. 10. 1913

Včera nemohl jeden z mých žáků během výuky sedět, protože mu neřezal otec. Jsem proti tělesným trestům (ať si pan řídící říká, co chce). Nejraději bych panu otci pěkně od plic řekla, co si o něm myslím. Pan řídící mě ale varoval, že onen otec je prudké povahy a mohl by mi také nařezat. Jemu prý už vyhrožoval. Proč asi? Nejpravděpodobnější se mi jeví, že pan řídící se důvěrně bavil s jeho manželkou. Je už takový. Nedá si pokoj a s každou ženou hovoří, jako by se jí dvořil.  V mém případě to ale dělá jen napůl. Asi ví, že ho mám přečteného.

24. 11. 1913

Pastor mi přišel poděkovat za včerejší večeři. Pekly jsme s Bertou vepřovou krkovici a (nechci se chválit) myslím, že se nám povedla. Domácí strava mu svědčí, zdaleka už nemá tak propadlé tváře. Taky se zdá, že si mě kvůli všemu tomu vaření oblíbil stejně jako jeho sestra. Nabídl mi, že mohu navštěvovat jeho knihovnu, což je od něj opravdu velkorysé. Je obsáhlejší než leckterá veřejná knihovna. To stojí za víc než za dobře propečenou krkovičku!

13. 12. 1913

Venca z ratejny měl zase pod lavicí schovaný tahák. Jako bych ho už několikrát nenašla a nedala mu pětku! Proč to pořád zkouší? Vždyť je dává pořád na stejné místo! Když jsem mu tahák zabavila, tvářil se vzdorovitě a tvrdil, že stejně nepotřebuje znát šelmy a celá škola je nanic. Psát a číst už umí (ale jak!) a počty nepotřebuje (aby se později nedivil). Odpověděla jsem mu, že si pro mě za mě může myslet, že vlci jsou šelmy kočkovité (i když takovou chybu by snad neudělal ani Venca), ale rozhodně by si ze školy neměl odnést, že podvádět je v pořádku.

8. 1. 1914

Berta mi řekla, že na mě žárlí slečna ze zámečku, protože si myslí na jejího bratra. Ten s ní ale promluví sotva půl slova, zatímco se mnou hovoří každou chvíli. Slečna nás samozřejmě viděla spolu, ale neví, že naše témata se většinou točí kolem výuky nebo jídla (dobře taky mluvíme, o knihách, které jsme přečetli). Nemá důvod žárlit.

12. 2. 1914

V tomto týdnu bylo páté výročí úmrtí bratra a rodičů. Tak ráda bych šla k jejich hrobu, ale volno dostanu nejdřív o prázdninách. Musím spoléhat na tetu, že na ně nezapomene a u hrobu se zastaví. Určitě mi o tom poreferuje v dalším ze svých dlouhých dopisů. Bylo mi smutno, ale nesmím si naříkat. Mám dobrou tetu a bratrance, a i tady v Jedlové jsem si našla přátele. Berta ze mě hned vytáhla, co je za den. Když se večer vrátil její bratr, společně jsme se za mé zesnulé blízké pomodlili. Modlitba katoličky a dvou luteránů! Zajímalo by mě, jak si to Pán Bůh přebral. Já se ale s nikým nemodlila za své rodiče raději.

20. 3. 1914

Zjistila jsem, že se o žácích bavím raději s panem Vojtěchem, Bertiným bratrem než s panem řídícím. Pan řídící o žácích říká hrozné věci. Všem do jednoho prorokuje, že skončí v kriminále. Vím, že to tak nemyslí, ale stejně pro to nemám pochopení. Pan Vojtěch naopak mluví o dětech s úctou a respektem, a to i o uličnících jako je Venca, což já nesvedu. Snažím být spravedlivá a nedostatky dětí přehlížet neumím a nechci.

16. 4. 1914

Teta mě dokáže překvapit. Přemluvila Jiřího a navštívili mě v Jedlové! Obyvatelům městečka div že nevypadly oči z důlků, když se tu tahle dáma velkého světa se svým pohledným synem zjevila. Berta mi pak se smíchem vyprávěla, že mě lidé měli za chudou sirotu. Teď zjistili, že to byla pravda jen z půlky. Nevím, jestli jsem tomu ráda. Původní chlad vystřídala úlisná úslužnost. To první mi bylo milejší. Pan řídící se tomu směje, Berta je ráda, že se mi konečně dostává uznání, a její bratr neví, jak má se mnou jednat. Stručně řečeno, teta svým příjezdem způsobila přesně ten typ chaosu, který má tak ráda.

20. 4. 1914

Po návštěvě tety a Jiřího už si slečna ze zámečku nemyslí na pana Vojtěcha. Včera mě blahosklonně pozvala k sobě a dlouze se mě na bratrance vyptávala. Už chápu, proč se jí pan Vojtěch vyhýbá. Je to omezená a záštiplná osoba. Jenomže já ji na rozdíl od něj nemůžu tak okatě odmítat.

8. 8. 1914

Celý můj život se obrátil v jeden veliký zmatek! Spáchali atentát na následníka trůnu a vypukla válka. Dva týdny poté mě Vojtěch požádal o ruku. Nevím, která z událostí byla víc překvapivá. Odmítla jsem ho. Je to dobrý člověk, ale já se za něj přece nemůžu vdát! Je to luterán a pastor k tomu! A co hůř, kdybych se vdala, nemohla bych už učit! Copak si mohl myslet, že se kvůli němu vzdám snu, pro který jsem tolik obětovala? Teď je pryč. Odvedli ho na frontu. Nejspíše si dodal odvahu, když se dozvěděl, že bude muset narukovat. Bojím se, co tomu všemu řekne Berta.

15. 8. 1914

Berta mi nic nevyčítá. Bohu díky! Nechtěla bych v této hrozné době ztratit ještě ji.

1. 10. 1914

Dny jsou stále těžší. Někteří muži odešli dobrovolně, některé odvedli. Na všechny doléhá válka jako deka. Učit v takové atmosféře je stále těžší a těžší. Navíc musím přemýšlet. Mám sice vytouženou práci, udělala jsem ale dobře? Vojtěch mi chybí. Až teď jsem si uvědomila, jak důležité pro mě byly naše rozhovory o dětech a knihách. Modlím se za něj každý den. Pokud se vrátí, možná bude moje odpověď jiná. Vrátí se ale? Vrátí se živý?

Anonymní_lemur

Absurdistán aneb i tohle přinesl život

Pátek 14. dubna 2017

Na Velký pátek se obětoval Kristus. Dnes se jde do nové práce obětovat naše Mama. Trafika otevřená o svátcích!

Pátek 14. července 2017

Večer zvoní šéfová Mamy Broskyňa. Stopadesátka s umělými šestkami zubící se jak nabroušená pila leze Mamě do zadku košem plným dobrot ze supermarketu. Mama má svátek ale taky manko, které platí ze svého (pokolikáté už), a s brekem slibuje či hrozí, že skončí.

Sobota 22. července 2017

Jedu s Fotrem a Hermou na Chalupu. Babina slaví jako obvykle v kruhu svých pavlačových sester narozeniny. Jako obvykle je tu také pomocná síla hostitelky. Tahle pomocná síla ale ještě neví, že má pomáhat. Vymlouvám se na vedro a ulehávám. Fotr iniciativně roznáší jídlo a Babina pumpuje nástupkyni Mamy. „Manko, a ešče kavu je třeba uvařit, zakusky přinest.“ V Hermě to vře. Rozmazlená restituérka není navyklá pracovat. Nezapomenu na to stěhování: pomáhám Fotrovi tahat stůl do druhého patra, Herma prohlíží fotky z dovolené. Dělám, že spím, a vnitřně jsem v rozkoši.

Pondělí 4. září 2017

Baba mě na pohovoru nachytala, když jsem jí neuměl prodat ani blbou knihu! Takže operátorem nebudu. Zas zbytečná cesta, na kterou se ještě Pájina chtěla ptát v jakémsi cikánském ghettu, protože jsem neměl plánek… Seřval jsem jí, pak se omlouval, mám hold nervy…

Pátek 15. září 2017

Další pohovor k ničemu. Dneska mě baba dokonce přijala na pozici, u které ani neví, jestli bude v budoucnu existovat! Prý kroužek zvídavého historika. Odpoledne zvoní Pája. Nečekala, až přijdu, bere si věci a rozcházíme se. Dvouleté dobrodružství končí. Jsem stejný jako na začátku.

Úterý 19. září 2017

Pomáhám doplňovat zboží v Trafice. Ona je to vlastně maloobchodní prodejna, nicméně lidově trafika. Dovnitř vrazí jak čertík maník o hlavu menší než Mama a ptá se po vedoucí. „Je v bance. Mám vyřídit, že jste tu byl?“ Chlap vypadne, Mama popadne mobil. „Máš dvě hodiny, děvenko.“ To je gól! Broskyňa se kurví na svoje narozeniny! Za hodinu a půl cizoložka v Trafice. Manžel podruhé a ta ho seřve jak čokla.

Pátek 29. prosince 2017

Tak jsem strejda malé Vanesky!!! Věra prý během porodu ztratila vědomí a malou z ní museli vytahovat nějakým vaxem, zvoncem vysát ven… Prvorodící astmatička by neměla rodit přirozeně. Jsou statečné, holky!

Středa 10. ledna 2018

Je konec. Věra včera odpoledne skočila pod vlak a je mrtvá!!!!! Nemůžu tomu uvěřit, neeeeeeee!!!!!!!!!!!!! Celý minulý týden u ní Mama byla a ta si nijak nestěžovala. Volal jsem Fotrovi, ať to neví od policajtů. Přiškvařil sem, ryčel, obviňoval Mamu, až jsem ho sjel. Navíc to hned volal Babině a ta z toho nemohla dýchat, tak jí museli dát injekci. Ležel jsem u Mamy. Včerejší noc byla nekonečná.

Pondělí 15. ledna 2018

Sousedka Čičí opět konejší Mamu. Mám před očima to její silvestrovské vykládání karet Mamě. „V Novém roce tě čeká spousta štěstí a radosti.“ Lidi by neměli dělat, čemu nerozumí.

Čtvrtek 18. ledna 2018

Jedeme do Hlavního na pohřeb. U vlaku nám Herma milostivě předává Fotra a mizí. Cesta je podivně tichá. Malá je v pořádku u nich. Teatrálně mě fotí s malou v náručí. Kokotem okamžiku je ovšem Fotr; sotva dorazíme do Věřina bytu, každý pokoj si natáčí na mobil. Na hřbitově na nás čekají tetka Unka a Nataniel. Když na pohřbu hrají Věřiny oblíbené písničky, ozve se z Fotrova mobilu jak z megafonu: „Jak to probíhá?“ Tak se z Hermy stala Kurva. Stojím u zavřené rakve, ale ty pocity neumím popsat. Zpáteční cesta je hádavější.

Úterý 13. února 2018

Včera jsme přijeli z Hlavního. Měl jsem cestu do tamního archivu kvůli diplomové práci. Mamu jsem brát neměl. Když si ve Věřině bytě chtěla vzít něco na památku své dcery, všechny skříně už dávno zely prázdnotou. Ubohá sviňárna! Především to, jak Skorouzený uhýbal pohledem. „Všechno na charitu.“ Prý to tu nesnesl. Fotky Věry na stěnách ano.

Pondělí 28. května 2018

Volal jsem Hyclové kvůli výplatě. Vlastně výplatám, za dva měsíce nic! Všechny noviny roznesené. Prý přijímali ve stejný čas dva Koteláře! I kdyby, o to většího hajzla si dávám. První bod k odpadnutí.

Středa 15. srpna 2018

Mama mě požádala, abych odnesl Broskyni do Trafiky oběd, který pro ni Mama uvařila. Za peníze! Prý si Broskyňa nechávala dovážet dietní jídlo za pět tisíc měsíčně. Kdysi před porodem prý vážila 120 kg. Nyní má vasektomicky podvázaný žaludek a chuť se nažrat. Bratranec Šaman, který kšeftoval s drogami, bydlí u Babiny! Z vězení návrat k rodinnému krbu.

Pondělí 15. října 2018

Dneska mi nepřivezli noviny vůbec! Chovám se jako idiot; kupuju noviny všude možně krom Trafiky, roznáším je zpocený s hodinovým zpožděním. Volá Hyclová, že se mnou doposud nebyl problém. Druhý bod k odpadnutí. Na konci roku to balím.

Štědrý den 2018

Vlastně už druhé Vánoce bez Věry. Vloni v porodnici očekávání přírůstku, letos už jen vzpomínky.

Pondělí 11. února 2019

Jsem magistr! Nakonec povedené státnice. Dluh vůči Mamě a Věře splacen.

Pondělí 26. srpna 2019

Dneska se opravoval hrob praprarodičů v Čimelicích. To bylo! Vachrlatá teraso deska, která kryla hrob, praskla a Nataniel šel pod zem. Naštěstí ne úplně, pomohl jsem mu. Když se pak ptal hrobníka, zda to půjde opravit, prý ne. Celé se to drolí a bude třeba nového náhrobku. Jako by toho pro Mamu a tetku nebylo dost.

Úterý 24. září 2019

Den D! Přijímačky na doktorské. V přízemí univerzity makají borci, chodba bez kachliček, žoviální mluva z rádia řve Osbournův Hellraiser. A o patro výš? Elita historického ústavu u obdélníkového stolu, každý si podává ruku s každým, řeč je  nanejvýš distingovaná a učená. Dvě otázky, spousta názorování, odkazování, a bohužel i mého trapného mlčení. Nakonec navzdory nedostatkům, kterých jsem si dle předsedy vědom, jsem přijat ke studiu a je mi přiznáno stipendium! Deset a půl tisíce měsíčně pomůže našemu napjatému rozpočtu. Vzpomenu na esemesky, které mi přicházely z Fotrova čísla. „Nevděčníku! Vaše finanční situace je kritická!“ Nevěřím, že je psal. Byly až příliš dobře napsané včetně pravopisu a diakritiky a navíc o nich potom nikdy nemluvil, co jsme se pak viděli. Přitom by mi to vpálil hned jako první Zato se tenkrát trefně vyjádřil ke svému novému sňatku. „Tak jsem si tu babu vzal.“

Spěchám za Mamou do Trafiky a ta neví, jestli se má smát, nebo plakat. Ukáže mi článek v místním bulváru. Na fotografii zřetelně poznávám Nataniela v Čimelicích. „Brančovický podnikatel se propadl do hrobu,“ čtu titulek. Hrobník se vybarvil. Naše osudy jsou, zdá se, neúprosné.

Anonymní_lenochod

Milý deníčku,

Nikdy jsem si nemyslela že si začnu psát deník ale na každého to jednou přijde. Je 1. Července a to znamená že začínají mé první prázdniny jakožto dospělý člověk. Jsem na to připravená? Vůbec ne ale už teď vím, že to budou ty nejlepší prázdniny. Teda alespoň doufám a udělám pro to všechno. Dneska jsem si už musela zabalit věci jelikož první měsíc prázdnin strávím ve Španělsku. Moje vysněná destinace. Strašně moc se těším. Jedu tam s mojí nejlepší kamarádkou Rue, která by mě měla už každou chvíli vyzvednout. Doufám, že jsem si nic nezapomněla. No nic už slyším venku troubení musím vyrazit.

Milý deníčku,

Dnes je 2. Července a my jsme právě dorazily do Španělska!!! Já se tak nemůžu dočkat co všechno tu prožijeme. Teď jsme si vybalily věci a chystáme se na večeři do města. Máme na sobě šaty a udělali jsme si výraznější make-up. Pořád nemůžeme uvěřit, že jsme tady spolu.

Právě jsme se vrátily na pokoj z večeře. Na hotelu je ubytováno spoustu lidí našeho věku, takže bude snadné si najít nové kamarády. Už při příchodu na hotel jsme se pozdravily se dvěma kluky kteří bydlí na stejném patře. Jeden z nich se jmenuje Peter a druhý Eliáš. Věřím, že si budeme rozumět. Po celém dni jsem už dost unavená, takže už půjdu spát…

Milý deníčku,

Dnes je 8. Července. Dlouho jsem se neozvala. Celý týden jsme se v podstatě jenom rozkoukávaly, procházely město, ochutnávaly nová jídla a chodily na nákupy. Dneska jsme se s kluky, které jsem předtím zmínila, domluvily, že zajdeme na drink. Už jsem vystřídala asi 5 outfitů a stále nevím co na sebe. Ne, že by na tom nějak extra záleželo. Musím se ti už ale přiznat že se mi Eliáš začíná líbit. Je asi o hlavu vyšší než já, má devatenáct let, hnědé vlasy, hnědé oči a sportovní postavu. Přesně můj typ.

Mám na sobě černé upnuté šaty, navlnila jsem si vlasy a vzala si boty na podpatku. Na dnešní večer se opravdu těším.

Milý deníčku,

Opět jsem na tebe trochu zapomněla. Dneska už je 23. Července. S Eliášem jsem byla ještě několikrát sama venku a myslím si že spolu brzo začneme i chodit, i když za chvíli odjíždíme… Byli jsme spolu u moře, v restauraci, na procházkách a spousty dalšího. Je strašně milý kluk. Jediné co mě děsí je to, že je z Anglie. Což je z Česka celkem kus cesty. Nikdy jsem neměla vztah, natož vztah na dálku, zatím jsme ale o tom co bude nepřemýšleli. Co mám dělat? Jak se mám zeptat? Myslíš si, že to vyjde?

Milý deníčku,

Zbývají nám tři dny do odjezdu. Je 28. Července. Dnešek je den, který jsem si konečně promluvila s Elijášem… Fakt jsem doufala, že to vyjde. Jeho odpověď jsem ale vůbec nečekala. Řekl něco o tom, že nic z tohohle nebral vážně, jelikož má doma přítelkyni. Dělá si srandu?!? Prý to bral všechno kamarádsky. Všechny ty procházky, polibky, koukání na hvězdy a západy slunce. Teď už asi hodinu sedím na pláži kousek od hotelu. Jeho jsem poslala skoro ihned pryč. Opravdu nechápu co si o sobě myslí. No chápeš to? Jak jsem si mohla myslet, že budu s někým koho jsem ani pořádně neznala. S někým, kdo zapomněl zmínit i to, že má doma přítelkyni. Ještě, že už za pár dní jedu domů.

Rue pro mě po chvíli přišla a vytáhla mě do města na drinky. Daly jsme si jich trochu více a nasmály jsme se jako nikdy jindy. Z tak hrozného večera se nakonec vyklubal ten nejlepší. Tohle léto jsem si chtěla užít a už vím že kluka k tomu nepotřebuji, když mám tak úžasnou kamarádku.

Milý deníčku,

Dneska odjíždíme. Už máme vše zabaleno a za chvíli by pro nás měl přijet taxík. Eliáš od toho večera za mnou přišel ještě několikrát. Několikrát se omlouvat, nebo mě zvát někam. Pokaždé jsem ho odehnala, jelikož s někým takovým se nemám potřebu bavit. Poslední dny jsme si opravdu užily. Byly jsme na diskotékách, šly jsme si několikrát zaplavat do moře, opalovaly jsme se a nakoupily si spoustu věcí v místních obchodech. Tato dovolená byla ta nejlepší, na které jsem kdy byla. Stalo se na ní toho spoustu a hodně mě to naučilo. Děkuji deníčku, že jsi byl se mnou a omlouvám se, že jsem se ozvala jenom párkrát. Psaní deníku asi přece jenom nebude pro mě… Taxík už je tady, tak vyrážíme. Cesta domu bude dlouhá a pak nás čeká ještě druhá polovina prázdnin. Jsem zvědavá co všechno ještě stihnu.

Milý deníčku,

Už je 5. Srpna. Pár dní zpátky jsme se tedy vrátily ze Španělska. Pořád na dovolenou vzpomínám a nejradši bych se vrátila zpátky. Dneska máme s Rue a ještě několika kamarádkami naplánované stanování v místním lesíku. S holkami  jsem se teď dlouho neviděla, tak se těším až jim s Rue popovídáme o naší dovolené a ony nám zase řeknou, kde byly ony.

Milý deníčku,

Včera jsme tedy stanovaly a bylo to opravdu fajn. Povídaly jsme si, opékaly jsme a hrály jsme různé hry. K večeru jsme si pak říkaly strašidelné historky a i přesto, že už jsme dospělé, tak jsme se pak bály jít samy i na záchod.. Jinak ale byla sranda a jsem ráda, že jsem se s holkami konečně viděla. Eliška se nám pochlubila, že chodí s Adamem (kluk od nás z ročníku). Už snad rok po sobě pokukovali a my jsme jenom čekali než se dají dohromady. Strašně jim to přeji. Kája, která je o rok starší než my, se úspěšně dostala na vysokou školu a probíraly jsme s ní vše ohledně maturity, které se všechny tak bojíme. Už nám zbývá poslední rok na střední a pak se naše cesty nejspíše rozejdou, věřím ale že se čas od času sejdeme. S holkami jsme ze stejného města a tak se potkávat určitě budeme.

Milý deníčku,

Zase jsem na tebe tak trochu zapomněla. Tentokrát trochu více, jelikož dneska je 31. Srpna. Zítra mi začíná škola… Mám docela stres ze čtvrťáku, tak snad to zvládnu. Už mám na zítra nachystané všechny věci a teď už jenom relaxuju. Umyla jsem si vlasy, dala jsem si masku a pustila si můj nejoblíbenější film. Tyto prázdniny byly fakt super, moc jsem si je užila a mrzí mě, že už jsou u konce. Snad ty příští budou taky takhle fajn.

Anonymní_losos

Výběr z deníčků jedné ženy

20. června 1968

Můj milovaný deníčku, ještěže tě mám! Konečně se můžu někomu svěřit, kdo to nevykecá, nebo mně nebude něco radit. Vůbec nevím, co se děje. Petr se na mě včera usmál! A řekl, že doufá, že půjdu v neděli na fotbal. Panebože, já ho snad zajímám, i když mám jen čtrnáct! I když mám nemožné vlasy, menší prsa než Jana a velkej zadek. Já jsem tak šťastná! SVĚT JE NÁDHERNEJ A ŽIVOT TAK KRÁSNEj! Dala bych všechno za to, aby se aspoň naše oči potkaly a vydržely se na sebe dívat těch několik nekonečnejch sekund. Nevím, jestli to vydržím do neděle. Našim nic neříkám, snažím se vyhnout jejich dotěrnejm otázkám. Asi na mě vidí, že jsem úplně mimo. Stojím před zrcadlem, pro nic za nic se usmívám nebo brečím a baví mě se pozorovat. Petře, Petříčku, za týden končí škola a před námi jsou nekonečný dva měsíce prázdnin. Usínám, usmívám se a zdá se mi, že padám do tvých modrých studánek…

12. 9. 1973

Čus deny, začíná to nabírat na intenzitě. Všichni nás straší, že maturita na gymplu není procházka růžovou zahradou. To je snad každýmu jasný, co do nás tlačili 4 roky, kdo by si to měl jako všechno zapamatovat a naučit na jeden den? – Ale ještěže jsou před námi světlý chvilky, nejdříve stužkovací večírek. Shodnout se na hesle na stužku bude asi těžké, ale zatím vítězí „Pryč s osudem“. To je jasný, že každý svého štěstí strůjcem – to ví i ti, co neměli latinu. Poslední boží rok se spolužáky v naší super třídě. I ti profesoři jsou nějak lepší. Doufám, že potkám toho správnýho kluka a pořádně se zamiluju, jinak z toho učení zblázním. Taky nevím, kam si dát přihlášku na vysokou – možná na medicínu  nebo na fildu, asi do Brna, to je nejblíž, i když asi nedostanu koleje. No hlavně abych se někam dostala a nemusela jít hned pracovat, to teda nevím, co bych dělala. Ještěže mám volejbal a taky super partu u nás na vesnici. Máme už všichni řidičák, tak vždycky někomu rodiče půjčí auto a můžeme jezdit po okolních zábavách a kinech. Mně teda ne, naši mě drží zkrátka. No ještě rok a na vysoké v Brně pak budu mít  celej týden volnost.

 13. 10. 1978

ahoj, nenapadlo mě, že ty roky na vysoké tak utečou, myslela jsem si, že to bude delší jízda. Píšu už docela nepravidelně, ale občas je to dobrý si srovnat svoje myšlenky, co vlastně chci. Už bych to měla vědět. Dospělá už jsem dávno, ale občas mě připadá, že jsem ještě úplně rozlítaná. Strašně bych chtěla jít po promoci pracovat do nějakýho středně velkýho města – mám vyhlídnutým Znojmo, kde bych mohla učit na střední škole. Budu bydlet v podnájmu, zařídím si svůj první byt podle sebe, budu číst, chodit do divadla, do kina, na výlety podél Dyje. Mirek za mnou může jezdit na víkendy než dostuduje. No snad to spolu vydržíme, když už spolu chodíme tři roky. Vždycky jsme si říkali, jak se bojíme stereotypu, no ale pomalu v něm už jsme, potřebovalo by to nějakej novej impuls. Občas je to super, občas mě leze na nervy. No ale to je asi normální. Někteří spolužáci mají za sebou už několik vztahů i rozchodů, já jsem taková vzorná – to je teda dobrý hodnocení, leda tak do kádrového profilu…

12. 3. 1983

Je málo, večerů, kdy mám čas napsat pár vět na papír a většinou se podivím, jak si ten život s námi zahrává. Jo babička mi říkala, že život není jednoduchý, spíš že je pes, a já jsem se jen usmívala, jak si tohle někdo může myslet. A už to občas chápu. Když si vzpomenu na svý sny o bytě ve Znojmě, musím se usmát. Jo bylo by to krásný. Ale všechno bylo jinak. Otěhotněla jsem ještě před promocí, asi to byl ten očekávanej novej impuls… Narychlo svatba, aby to na mě nebylo moc vidět – ale skoro každá nevěsta je těhotná. Přestěhovali jsem se do Opavy. Všechno šlo dobře a máme Lucinku a za chvíli  přibude další kulíšek. Už mám břicho dost velký. Ještěže už nemusím do práce. Moc mě to tam nebavilo, kdepak moje vysněný učení na střední škole. Pěkně vychovatelka u dětí s mentálním postižením. A dvanáctihodinové směny. Červený diplom si můžu pověsit doma na nástěnku nebo dát dětem na hraní… Ke všemu nemáme kloudný bydlení, takže nás čeká přestavování domu po prarodičích. Nemáme peníze, moc toho neumíme, nikoho v Opavě neznáme. No to bude pěknejch impulsů, myslím, že stereotyp v nejbližší době nehrozí. Ale je fajn, že se máme rádi, překonali jsme rok odloučení, když byl Mirek na vojně. Naši nám určitě pomůžou, nějak to zvládneme. Tak nám drž pěsti.

 15. 7. 1990

Tak teda to je překvapení! Vůbec nikoho nenapadlo, že bych mohla psát po svobodných volbách. Doposud jme měli nacvičené vhození jednotné kandidátky Národní fronty – a tomu se říkalo volby. Teď je všechno úplně jinak. Nevěřícně posloucháme s Mirkem diskusní pořady v televizi nebo rádiu a říkáme si, že to není možný, co si ty lidi tady dovolí říct, kritizovat – a pořad neskončí a nikoho nezavřou! Je taková bezva nálada, všichni mají chuť něco začít, jsou na sebe jaksi hodnější a ohleduplnější. Těšíme se z nových možností. I když už máme tři děti, tak představa, že bychom mohli někam cestovat, dokonce třeba do Paříže za strýcem, který s tetou emigroval v roce 1968, je úplně omračující. Nastoupím brzy do práce a rýsuje se možnost doplnit si obor – je to lákavé, jak se asi bude přednášet na vysoké, když nebude určován jednostranný výklad.  No i když tam učí asi stejní lidi…

20. 9. 1997

Mám pocit, že život pádí „úzkou cestou kolem bílých skal“. Všechny děti máme už ve škole, Lucka už dokonce jde na gympl. Oba pracujeme , až se z nás kouří. Mirek vidí perspektivy ve svém technickém zaměření, je ctižádostivý, šikovný a pracovitý. A taky odvážný, hned by chtěl podnikat, mít svou firmu. To je pro mě moc velká odvaha, ale podporuju ho a věřím mu. Dělám většinu věcí doma a starám se o děti, aby měl volné ruce. Když to jde, tak si rozšiřuji si odbornost terapeutickými výcviky, se kterými se roztrhl pytel. Kdo znal jazyky a uměl využít příležitost, vycestoval do zahraničí, splnil podmínky a teď za drahé peníze předává zkušenosti  v Česku. Někdy mám pocit, že to je taky o odvaze a  že to mnozí ani nemají zažité z vlastní praxe, ale tak to asi je. Už jsme se zmohli konečně i na auto a nemusíme jezdit na dovolené vlakem. Bydlení už je celkem hotové, tak jsme si letos dopřáli dovolenou v Chorvatsku. A s Mirkem jsem byla na poznávacím zájezdě v Norsku a Švédsku. Neskutečné. Krásné. Máme se rádi a jsme šťastní.

5. 2. 2002

Mám chuť napsat můj milý deníčku, protože podobně jako když jsem byla malá holka, potřebuju se někomu svěřit, kdo to nevykecá a nebude radit… Mirek mě podvádí. Zamiloval se bláznivě do mladé holky, je mladší než naše dcera… Připadám si podvedená, ošizená, méněcenná. Vždyť přece všechno fungovalo. Nechápu, jak může opustit naše děti. Jak může zahodit dvacet let společnýho života. Pořád dokola si pouštím písničku Hegerové , kde se zpívá „I ty ses bál říct rozvod“…  Promýšlím, všechny možnosti, hlava je jedna věc, ale srdíčko to zatím nezvládá. Po počátečním doprošování se ale zvedám ze země. Nehodlám hrát manželku, která všechno vydrží a tváří se, že je vše v pohodě, i když si manžel užívá s milenkou a mně zbývá špinavé prádlo a brblání utahanýho chlapa. To se teda chlapče pleteš. Když je to taková láska, tak běž za ní.  A užívej si jejího mládí. Takovou svíčkovou a tvoje oblíbené buchty ti teda určitě neudělá.  Občas k nám na ně můžeš přijít. Protože já je budu dál vařit pro naše děti, které stojí za mnou.

6. 3. 2005

Můj milý deníčku, tomu neuvěříš. Jsem zamilovaná. Pavel je starší než já, ale je prostě skvělej. Našli jsme se při cestování a jsme nerozlučná dvojka.  Jezdíme po světě autem se stanem, s hůlkama vyrážíme na výšlapy do hor. Milujeme hudbu a koncerty. Chodíme do divadla. Máme spoustu přátel. Naše děti nás respektují. Zase se směju a potvrzuji si svou cenu. Ráda ti vařím, ty mě rád vezeš svým rychlým autem nebo kabrioletem. Dokážeme si vyprávět, plánovat, objevovat a především se pořád smějeme. Nehádáme se. Věřím, že to dlouho vydrží. Moc si to přeji.

15. 11. 2015

Je to moc těžké, přijmout, že budou věci jinak. Pavlovi zjistili nádor. Po operaci se zdálo všechno OK, ale pak se to začalo sypat. Nález za nálezem, potíž za potíží. Naše cestování rázem byla turistika po odděleních nemocnic. Teď to vypadalo, že se vše stabilizuje, ale najednou se objevil nepřítel nečekaný – Alzheimer. To přece není možný! Taková nespravedlnost. Bude to boj…

10. 3. 2025

Je to neuvěřitelné, ale Pavel stále žije, i když už jsme to doma nezvládli. Je v ústavu se zvláštním režimem. Chodím za ním přes den. Snažím se radovat z maličkostí. Nabíjí mě vnoučata, děti, moje koníčky, čtení, příroda. Každý den se snažím najít něco nového, něco pěkného, zapsat si myšlenku, najít novou cestu, vyfotit detail na domě někde ve městě nebo zachytit krajinu v jejích proměnách. Pokouším se malovat. Zavolám někomu, s kým se potěším. Prohlídnu si mapy našich cest. Vyhodím věci, které už neužiju. A těším se z každého východu slunce. Protože konec cesty je na dohled…

Anonymní_lvice

Parket nočních můr

19. června – deník Angely

Vím, píšu si tady většinou jen dobré věci, ale po včerejšku si potřebuju srovnat myšlenky.

Včera jsem s Rebekou šla do Paradisu. Naše poslední kalba před létem. No asi hodinová fronta. Po příchodu na mě začaly šajnit všechny barevný světla. Do nosu mě hned udeřil smrad trávy. Hnus. Rebece to asi vonělo trochu víc, protože jsem se ani nerozkoukala a ona už byla u kámošů. Přes kouř jsem neviděla, co tam dělá. Vrátila se a já to cítila. Trávu nesnáším. Zatáhla mě na parket. Ráda sice tancuju, ale ta hudba byla fakt hrozná. Nemohla jsem se uvolnit. Měla jsem plnou hlavu Toma. Jak jsem mu dala zobrazeno. Ta pauza mezi náma mě pomalu doháněla k šílenství. Na socky pořád dával, jak je s kámošema, a já se ani nedokázala vyhrabat z postele. Ale co mi je do toho, ať si dělá, co chce. Co čeká, že mu napíšu, když se mě zeptal, jak se mám? Nevěděla jsem. Tak jsem to nechala a pak zapomněla.

Řekla jsem Rebece, že jdu na drinky, ale to byla její poslední starost. Další fronta, tenhle večer nemohl být lepší, fakt. Přemýšlela jsem, že si ho bloknu. Potom mě ale napadlo, že alkohol bude dobrá výmluva, pro to, co jsem mu chtěla napsat. To, že chtěl čas, ale nebylo fér. Možná mu dávám málo prostoru, to uznávám, ale tak snad jsme lidi ne, ne roboti. Přeskočím pár věcí. Stejně si pamatuju jen to, jak ten barman hrozně smrděl. Ble. Nakonec jsem si řekla, že mu vlastně nechci psát vůbec. Stejně jsem ho nechtěla vidět.

Vracela jsem se na parket. Jako vážně? Rebeka úplně vylitá tančí vedle Toma? Co ten tu dělá? Byl ostříhanej a měl novou kerku na krku. Koho se tím jako snaží zaujmout? Ale jako je to hot. Ne že bych znervózněla, ale trochu se mi začaly klepat ruce, asi z toho alkoholu. Každopádně stál tam jak model. Bílý triko, který mi půjčoval na spaní. Usmíval se na všechny. Jako kdyby ho nic netrápilo. Měla jsem tep jak, já nevím, závodní kůň? Já si poslední týden připadám jako pytel odpadků a on tady rozdává úsměvy na potkání? Šla jsem za nima, pozdravil mě, já jsem na něj, jakože jen tak mimochodem kývla. Chladně ho pozdravila. Smrděl pivem. Ale fakt hodně. To je jasný, pivo miluje, musel jich mít tak 8. Dal mi zas otázku, jak se mám, a já mu odpověděla: „Nejlépe, co jsem se kdy měla.“ Vůbec nic. Nepohlo to s ním. Furt mě oslňoval tím jeho roztomilým pohledem, tak moc mi chyběl. Ale jak kdyby mě chtěl provokovat. Trochu jsem se zastyděla. Možná to bylo trapný, navíc si musel všimnout, že mi není dobře a jen to hraju. Ale kdyby jo, měl se mě zeptat, jestli mi je fakt dobře. Řekla bych mu, že ne. Jeho smůla. Věděla jsem přesně, co dělám. Nebo moje? Byla jsem fakt zmatená. Tak trapný to určitě nebylo.

Šla jsem to rozdýchat na záchod a po cestě jsem se zastavila u baru. Dala jsem si panák nebo dva, myslím. Chtěla jsem zapomenout. Ten nejhorší záchod, co jsem kdy viděla. Smrad, zvratky a na zemi nějaký lentilky v sáčku. Sedla jsem si do kabinky. Měla jsem na krajíčku. Nakonec jsem nebrečela, jen přemýšlela nad vším, co se děje. Už tam jsem měla pocit, že mě něco dorazí. On byl beze mě mnohem šťastnější. Bylo pozdě na to něco zkoušet. Ale chtěla jsem.

Chtěla jsem si jen popovídat o tom, jak to mezi náma cítí a že to nechci ukončit. Když jsem ho konečně našla. Viděla jsem, jak se líbá s Rebekou. Zhroutil se mi celý svět. Chce se mi z toho zvracet. Měla jsem chuť do sebe vyklopit každou flašku alkoholu a vyhulit každej gram. Já na něj nemohla přestat myslet. A on se při první příležitosti vykousne s jinou holkou. Navíc s mojí nejlepší kámoškou? Přímo přede mnou? Já ji zabiju. Co si jako myslí? Je ten člověk vůbec normální? Nedokážu si bez ní představit život. A ona udělá tohle?

Kopla jsem do sebe dalších pár panáků. A ráno jsem se probudila v posteli. Sama, bez telefonu, v cizí mikině a s blackoutem na zbytek večera. Je mi to úplně jedno. Fakt. Hotovo. Už ho nechci vidět.

19. června – deník Toma

Poslední týden jsem se cítil jak na horský dráze. Já tu pauzu chtěl, Angela ne. Chtěl jsem prostor. Na psaní, na kámoše, na sám sebe. Výsledek? Dvě básně o ní. Když jsem s klukama, mám pocit, že chci být kdekoliv jinde. A prakticky myslím jenom na ní. Jo a udělal jsem si novou kerku. Na krku. Ptáci, kteří stoupají k nebesům. Bylo to spontánní a hloupý.

Byl jsem dva dny zavřený doma. Hrál hry a vypínal mozek. Napsal mi Mark, jestli s ním nechci jít do Paradisu. Nechtělo se mi. Mark se mi ale skoro rozbrečel. Ten Mark, co má víc kámošů, než já znám lidí. Prý nemá s kým jít. Nakonec jsem na to kývl.

20 minut ve frontě. Nejvíc lidí už bylo uvnitř. Vpředu na parketu se nedalo skoro hnout. Přidali jsme se k partě s ganjou. Mark nehuli a já si dám jen občas. Stejně to byl nějakej hašiš. Slyšel jsem, že to nechali zhulit nějakou blbou čubinu. Každopádně jsme si dali pár panáků vodky.

Někdo do mě narazil a celého mě oblil pivem. Nesnáším pivo. V davu jsem zahlédl Rebeku. Nohy jí ujížděly do všech stran a ruce na každém klukovi kolem. Je pro mě jako ségra. Co jsem měl dělat. Šel jsem za ní. Jednak z důvodu, abych ji ochránil od potencionálního těhotenství. A když tu je ona, bude tu i Angela.

Pozdravili jsme se. Měli jsme dost normální konverzaci. Pořádně si neuvědomila, s kým mluví. Byla jinde.

Tančila a já jen občas odehnal pár kluků. Pak se ale objevila ona. V těch nejhezčích šatech. Pod bílejma ledkama. Vypadala jak anděl. Chtěl jsem se chovat normálně. Usmíval jsem se a dělal, že jsem ji přehlídnul. Přišla ke mně, snažil jsem se působit šťastně. Byl jsem šťastnej. V ten moment to bylo to nejjednodušší. Do tý doby, než mě pozdravila. Nejchladnější pozdrav, který jsem kdy slyšel. Uvnitř jsem úplně stuhnul. Cítil, jak se začínám potit. Navíc si myslím, že cítila to, jak smrdím. Fakt jsem smrděl jak pivovar. Ale přes tu voňavku to přece nemohlo jít cítit, nebo jo? Nevím. Každopádně jsem se zeptal, jak se jí daří. Podívala se na mě. Usmála se. A tím nejšťastnějším hlasem: „Nejlíp, co jsem se kdy měla, nikdy mi vlastně nebylo líp, tahle party je tak super. Takhle teď vypadá každý můj večer.“ Přísahal bych Bohu, že takhle to bylo. Fakt. V tu chvíli se mi srdce rozpadlo na malinké kousky, které zítra zamete nějaká stará bába. Byl jsem přesvědčen, že je konec. Je šťastná. To je to hlavní. Ale já bez ní nikdy nebudu. Chvíli jsme si povídali a ona šla na záchod. Myslel jsem, že se půjdu opít a usnu někde za barem. Nakonec jsem jen šel na chvíli ven a vyžebral cigaretu od kámoše ze základky.

Chtěl jsem ji najít a vysvětlit celou moji situaci. Co prožívám a že ji chci zpátky. V hlavě jsem si připravoval, co jí řeknu. Aby to nebylo moc trapný. Nechci působit, jakože škemrám. V tom jsem ale zahlédl Rebeku, jak na ní šahá nějakej spocenej frajer. Vypadal, že má doma dvě děti. Co tam jako hledal? Nelíbilo se to ani Rebece. A to bylo v jejím stavu fakt k údivu. Přišel jsem tam. Týpek si nechtěl moc povídat. Furt říkal ať vodprejsknu a tak. Nebavilo mě to. A z mojeho nitra plného vzteku dostal ten největší granát na hubu. Týpek odletěl tři metry ke zdi. Prosil, ať ho nechám být. Řekl jsem mu, ať radši zdrhne a nechá ji na pokoji. Jinak si ho najdu. Týpek utekl co nejrychleji. Jo takhle se to fakt stalo. Nekecám. Najednou mě někdo chytl kolem pasu. Já se otočil. A Rebeka po mně vyjela, že jsem její zachránce a že si zasloužím odměnu. Nevěděla, kdo jsem. Řekla mi Stevne. Bylo to jak když mi dávala pusu máma. Akorát že mi jazykem projela celou držku. Divný, nechutný, ne. Už nikdy víc.

Asi 15 sekund jsem se jí od sebe snažil odstrčit. Na tohle jsem fakt neměl náladu ani energii. Chtěl jsem najít Angelu. Doufal jsem, že to snad nikdo neviděl.

Bla bla bla dlouho jsem ji hledal. Od holek, co procházely, jsem slyšel, že nějaká holka úplně ožralá zvrací venku u plotu. Ten pohled na ni byl zároveň fakt funny. Ale takhle se domů nedostane. Měla dost. Potřebovala postel a spánek. Nevěděl jsem, co mám dělat. Po chvilce ze dveří vyšla Rebeka. Nebo spíš vykutálela. V ten moment už jsem vůbec nevěděl, co mám dělat.

Rebeka pro mě znamená hodně. Vlastně není moc lidí, které mám tak rád. A vím, že je beze mě Angela mnohem šťastnější. Ale pořád byla můj celý svět. Zavolal jsem Markovi. Byl jsem na něj naštvanej. Prý nemám s kým jít a týpek tady zná víc lidí, než tu bydlí. To je jedno. Poprosil jsem, ať zařídí taxi a odveze Rebeku.

Angele volala máma, tak jsem jí řekl, že je všechno v pohodě a že ji doprovodím domů. Mám s ní dobrý vztah. Nebydlí daleko, vzal jsem Angelu do náruče a odnesl domů. Bylo to jako bych byl její princ na bílém koni. Nesl jsem ji, ona se ke mně tiskla. Bylo to fakt romantický. Asi nejlepší moment od naší pauzy.

Oblíkl jsem ji do mojí nový mikiny. Myslím, že už ji nechci. Určitě ne od těch blitek. Každopádně se ten večer vybarvil nakonec docela slušně. Její telefon pořád mám. Zapomněl jsem ho vrátit. Nevadí. Alespoň mám další šanci se s ní potkat.

Anonymní_mečoun

Prázdniny v domě snů

7/8 Tak jsme vystoupily v Boyle. Celý den cestování se obešel bez problémů, tak nakonec chyběla třešnička. Řidička nás vysadila na jiné zastávce. V noci. Táhnu dva kufry, dva batohy, ospalé dítě a ospalou sestru. Odvoz naštěstí zase usnul v autě, takže nás neminul a čekal na místě. Uf. Odjíždíme k domu. Po roce zase soutěž o bobříka přežití. Jedenáct psů štěká, protože chvíli trvá než si na mě vzpomenou. Poplácám dva po hlavě, paní domu na celý dům křičí „Ticho!“ a já se snažím brankou procpat po schodech nahoru. Dítě je vyjevené. Pes, který štěká, je pro něj signál k panice a teď se to vynásobilo jedenáctkrát. To ale není vše. V pokoji sestry, kde budeme spát, nás čeká sice ten nejmenší, dvanáctý, za to nejvíc uječený pes. Dítě vyšiluje. Já vyšiluju. Zvažuju odjezd do hotelu. Svůj poklad ukládám vedle sestry a sama si sestavuju lehátko na spaní. Hm, tak takové by to bylo, spát na kameni…

8/8 Probouzí mě výjimečně pes. Ten zakrslý zmetek. Jeho drápky na podlaze připomínají chůzi na podpatcích po letištní hale. Asi mu narvu ponožky. Když se budí dítě, Pidi pes je tak nadšený, že skáče a svými skoro „podpatky“ budí psa v přízemí a tím začíná domino efekt. Štěká celý dům. Kam se hrabe kohout se svým buzením?! Ten mimochodem nejde přes štěkot ani slyšet.

Po roce si musím vzpomenout na systém tohoto domu, ale dostávám se do toho rychle. Obejít Pidi psa, jedny dveře, druhé dveře, wc a hygiena, přes branku a háček do ložnice Paní domu, poplácat Bábinku po hlavě, převléknout sebe a dítě, vzít dítě na ruce, další dveře, schody dolů, dole branka, po hlavě poplácám Poslušného a Velitelku, překročím hovna, otvírám západky dveří, hned za sebou zavírám, hladím Buldozera (toho, který ráno rozštěkal celý dům). Překročím čůránky a chystám vodu na kafe do hrnce. Po půl hodině na plotýnce je voda uvařená, hurá! Ještěže tady všechno funguje. Splácám snídani pro dítě i pro sebe a procházím přes všechny dveře a psy ven. Svoboda! Ranní questy splněny, postupuju do dalšího levelu.

9/8 Bohužel nemám moc času psát. Dohlížet, aby mi nějaký pes nesežral dítě nebo dítě nezaškrtilo psa, je náročné. Střídají se hodně. Celý den se odvíjí od venčení. Ráno se jde provětrat nejdříve Velitelka a Buldozer, pak místo nich Poslušný, pak jde Bábinka, po ní Pacientka, dále Závislačka a nakonec Hyperka. To je vše. Tedy z domu. Následují psi ubytovaní venku- Dýdžejka a Gurmánka, které vystřídají Šilhavka a Model. Konec. Paní domu má po cca čtyřech hodinách pauzu. Ještě teda vysype myši z pastí a obstará slepice. Pak se může jít najíst. Oběd se vaří večer na druhý den. Ten den se to nestíhá. Záludnost tohoto systému tkví v tom, že drtivá většina psů spolu nesmí přijít do styku. Proto obývají místnosti nebo výběhy po jednom, maximálně po dvou.

10/8 Dva dny vaření vody na kávu a už se odvažuju vařit vodu na oběd pro čtyři lidi. Po 60 minutách var nepřichází, ale mě odchází nervy. Dostávám instrukce, že každý hrnec si s plotnou nerozumí. Dítě dostává místo rýže chleba.

11/8 Večer honím po kuchyni myš. Dospělou. Ty malé jsou nezkušené a chytí se snadno. Dospělá ne. Je to opravdu jak z filmu. Po neúspěchu číhám, odkud vyběhne. Dlouho nic. Za několik minut vidím pohyb za tyčí závěsů, pár kliček za kořenkama a šup do skříňky. Je v díře. Myš vs. člověk- 1:0.

12/8 Zpestřuju si tento kurz přežití sledováním perseid. Ruší mě jen kravál v keři od krys, které se snaží po větvi slézt do krmítka pro ptáky. Obojí je skoro stejně velké, tak krysy padají jak zralé hrušky. Po půlnoci přichází pro večeři taky jezevec a lišky. Čumíme na sebe pravděpodobně se stejným výrazem. OK, sečteme si to. Šest perseid, jeden jezevec, tři lišky, rovná se docela překvapivá noc. Odcházím spát na své kamenné lehátko. Good night.

13/8 Někteří psi se venčí sami, někteří musí jít na vodítku, jinak by utekli. Bábinka chodí sama. Tváří se totiž, že má artrózu a že sotva chodí. Hm, tak nám utekla. Voláme na všechny strany. Po dvaceti minutách se pes vrací a posunuje celý proces venčení o stejný čas. Dík!

14/8 Jedna z mála věcí, která fungovala, šla taky do kytek. Ve sprše funguje už jen studená voda. Bezva. Takže kdo chce, může získat bobříka odvahy. Sestra si zaslouží dva. Dává to s přehledem, i vlasy! Já si na vlasy ohřívám vodu v hrnci. Na dítě taky. To mát hysterický záchvat i v teplé vodě, studenou by nepřežilo.

16/8 Jsem pyšná na své dítě. Už si zdárně umí osedlat psy. Bez sedla! Neobešlo se to bez x pádů, protože ne každý chce vozit jakéhokoli jezdce, ale pár se jich nechá šikanovat. Ironicky ti nejhubenější. Ti, kteří vypadají více jako poník, se nenechají. Dítě je spokojené. Dva hafani dokonce dotáhli svou loajálnost tak daleko, že s ním, světě div se, válí sudy z kopce. Je to dokonce velice nová, druhá nejoblíbenější věc Gurmánky. Na prvním místě je stále ochutnávání všech hovínek, které vypátrá. Pečlivě si hlídám, ať mě neolizuje, většinou ji cítím už z dálky, tak se zdárně kryju.

17/8 Sestra začíná být alergická na dítě. Snažím se jí proto klidit z cesty. Korunu tomu přidává noční čůrání do její svatyně- postele. Než odletíme, budeme potřebovat terapii už všichni.

19/8 Přichází elektrikář zkontrolovat elektřinu. Nejdříve rozebírá skříňku ve sprcháči. Se smíchem mi podává ugrilovanou myš. Třeštím oči. „Have you ever seen this?“ V téhle zemi prý běžné. Tak aspoň nevyčníváme. Teplá nepoteče, zařízení je poničené. Pak zkouší jističe. Vrtá se v tom tak dlouho, že nakonec funguje konvice, hurá! Tím mi urychlí přípravu kávy i koupání.  Ale nepouštět konvici a mikrovlnku spolu. Samozřejmě. Takových kombinací je tady už víc.

20/8 Díky varné konvici mám rychle připravenou koupel pro dítě v lahvích. Po sdělení plánu začíná pláč. Klasika. Slibuju, že budu rychlá a docela rychlé to teda bylo, super. Utírám dítě, které už se pomalu uklidňuje. Zarazím se a nechápu. To umyté a voňavé stvoření má po celém těle černé chlupy. Mám chuť řvát na celý dům. Do pr…! Teplou vodu už nemám, takže používám studenou ze sprchy. Přichází šílený řev.

Dochází mi, že kámen úrazu bylo asi umístění ručníku na sušáku. Očividně Bábinka chodí po ním a díky tomu, jak moc teď pouští chlupy, musím já teď týrat své dočasně chlupaté dítě.

21/8 Jedeme na výlet. Sestra potřebuje k zubaři, tak to spojujeme s procházkou na pláži. Nic extra se neděje, že by jeden den byl klid? Buldozer nám za celý psí tým chystá doma překvapení. Nevzalas mě? Nudím se. Tady to máš! Takhle asi funguje jeho mozek. První do domu přichází Paní domu. Křičí a nadává neobvykle moc. Ajaj, to smrdí průšvihem. Nepletu se. Buldozer rozkousal její kožené křeslo. Místo podlahy je v kuchyni vrstva molitanu a látky. Dostal výprask a Paní domu s ním nemluví. On s námi taky ne. Zpytuje svědomí v rohu u kuchyňské linky. Ti dva půjdou asi dnes spát trochu rozmrzelí.

22/8 Jdu vařit polévku na oběd pro všechny. V kuchyni 2,5 x 2,5 metru. Dva labradoři. A já chci vařit. Každý rok je to stejné, ale každý rok mě to vytáčí. Buď musím stát kus od linky nebo sporáku nebo je překračuju uprostřed při přecházení od jednoho k druhému. Občas zakopnu a pak si opravdu neodpustím je seřvat, emoce chtějí ven. Takže i dnes absolvuju vaření ve stylu překážkové dráhy. Chci domů!

24/8 Blíží se odlet, takže se už i směju. Dneska ráno, při chystání snídaně, mě pobavil pohled na dítě. Jak už po dvou týdnech zkušeně kličkuje mezi hovínkama a čůránkama na podlaze. Kéž by mu to tak jednou šlo i v životě! Bude se mu to hodit…

25/8 Galantní gesto majitele domu jsme přijaly. Pozval nás na večeři. S ohledem na to, v jakém domě dočasně žijeme, jsem čekala bistro na stojáka. Paní domu čekala podobný styl. Oblékla si teda džíny a kostkovanou košili. Aspoň se namalovala no. Ale i tak, v restauraci s leštěnou podlahou a zlatými židlemi, vyčnívala. My se sestrou jsme zapadly. A dítě, které si deset vteřin po usednutí na židli začalo vytahovat šušně, taky zapadlo. Teda vyčnívalo. Vlastně nevím, dělala jsem, že to nevidím. Jídlo bylo výborné a nevařilo se dvě hodiny jako doma. Bájo! Jdu spát s úsměvem, protože už zítra budu chodit po bytě a naboso, a minimálně rok nebudu řešit trable se psy, dveřmi a plotýnkami. Bye!

Anonymní_mravenečník

Těch pár dnů léta

24. 8. 2025

No, až teďkom poprvé za léto otevírám Word, abych konečně začala psát letní zadání do Psavců. Samozřejmě, že zase až 7 dni před deadlinem. Ze mě to nepřekvapuje. A jasně, že jsem se pořádně na kompletní zadaní podívala až před přesně pěti minutama. Úžasné. Takže, co jsem dělala o prázdninách. To je ve skutečnosti dobra otázka. Pár zajímavých dnů se snad najde. Jen si vzpomenout.

28. a 29. 6. 2025

Tyhle dva dny jsme spolu s rodiči a sestrou navštívili festival Fantastická Ostrava ve Trojhalí – festival cosplaye, komiksu, knih, umění a vlastně všeho možného.

Po domluvě s kamarádkou Bájou na srazu u vchodu (kam samozřejmě s rodiči přijedu pozdě) jsem ji nikde neviděla tak jsme se vydali (se ségrou v poctivě ručně vyrobeném kostýmu jawy z Mandaloriana) přímo do středu festivalu, zatímco jsem doufala, že ji někde najdu. Lidi se s námi fotí tolik, že ani nejsem schopna Báje napsat. A najednou hle. Bája. Přivítám ji, na nějakou dobu jsem se rozloučila se sestrou a rodiči a s Bájou jsme se vydaly na průzkum stánků a celého Trojhali, zatím co jsme cekali na 14.00, kdy nám začala dračí hlídka.

Tam s Bájou zjistily že jsme jediní hráči na téhle kampani. No, nevadí. Zmatkovaly jsme, házely jsme, bojovaly jsme, a nakonec jsme dokončily dobrodružství a jsme pořád naživu. Já znovu nahodila masku a vydaly jsme se zpátky na con. Vylezly jsme a shodou okolnosti jsme narazily na moji ségru a její kámošky, které znala i Bája. Tak jsme si povídali, občas prošli con a večer kolem sedmé nadešel čas odjezdu. Vylezli jsme z Trojhali, došli na parkoviště, vylezli z kostýmu a vyrazili domu, kde jsme všichni jenom unaveně padli do posteli.

Druhy den probíhal víceméně stejně, až na kostýmy (tentokrát Jak vycvičit draka se mnou jako Škyťákem, ségrou jako Astrid a rodiči jako Tlamoun a Kliďas) a draci hlídku. Tam nás tentokrát bylo šest (včetně mě, Báji a ségry) takže to byla mnohem vetší sranda. Moji “vinou” (samozřejmě) jsme vyhráli a s novým super zážitkem (na který doteď vzpomínám jako na jeden z nejlepších dračáku co jsem kdy hrála) jsme vyrazily znovu na con.

Doteď mě mrzí, že nemám instáč od těch ostatních, no nic. Během par hodin Fantastická Ostrava definitivně skončila a my se s ní všichni na rok opět rozloučili.

24. 7. 2025

Když jsem to ráno zkusila zapnout mobil, nezapl se. Řekla jsem si jen, že to je divný a dala ho na nabíječky. Po par hodinách jsem ho znova zkusila zapnout a znovu – nic. Po vyzkoušení všech moznosti jsme se s taťkou vydali do opravny, kde jsme se nedozvěděli nic. Long story short, mobil se nedal nabit a já se do nej nedostanu. Tak mi taťka půjčil jeho pracovní, který odteď používám. Jupiiii.

26. 7. 2025

Par dnu zpátky jsme se s děckama ze třídy (Agi, Alčou a Ráďou) domluvili, že zajedeme do Avionu. Jako každý liny člověk jsem nechala Ráďu najit vlak a pak jsem mu akorát dala peníze. Náhodným busem jsem od domu dojela na vlakáč, kde jsme se potkali s Agi a Radou, a jeli jsme za Alčou do Ostravy-Třebovic do KFC, kde má brigádu. Když Alča skončila vyzvedli jsme ji a vyrazili na tramvaj do avionu. Po cca pul hodině čekání nám přijela tramvaj a za zhruba stejnou dobu jsme byli na miste. Procházeli jsme obchody, stavili se na jídlo, holky si koupily nove ladící pyžamo a já se později večer (bohužel s prázdnýma rukama) vrátila domu. Cely den jsem mela trochu pocit jako by mě tam Ráďa s Agi nechtěli, ale co s tím. Celkem jsem si to s Alčou užila

31. 7. 2025

Tenhle den jsme se (znovu) s děckama (tentokrát s Kubou, Patrikem, Ráďou a Alčou) domluvili, že překvapíme a navštívíme naši kamarádku Báju na ozdravném pobytu v lázních v Hranicích. Znovu jsem nechala někoho jiného koupit lístek a cele to vymyslet, protože jsem samozřejmě lina. Sraz jsme sice měli na vlakáči, takže jsem musela na autobusák (kde jsem nestihla bus, ale naštěstí za chvilku jel další) a dojet tam. Nakonec jsem to naštěstí stihla a my se vydali na cca hodinu a pul dlouhou jízdu do Hranic. Povídali jsme si a čas utekl jako voda. Vystoupili jsme a par hodin jsme se procházeli po Hranicích, než Baja mohla ven. Byla překvapená (samozřejmě) ale v dobrem slova smyslu tak nás vzala na menší výšlap k Hranické propasti. Pak jsme se šli znovu projit do města a kolem pul 7 večer nám jel vlak zpátky. Rozloučili jsme se (a pak asi hodinu čekali, protože ten vlak měl zpozděni) a vyrazili domu. Znovu to rychle uteklo a já nakonec domu dorazila až mezi 8 a pul 9, kde jsem pouze padla do postele.

8. 8. 2025

Jako každý rok jsem se se ségrou chystala na tábor. Včera jsem si už nachystala všechny věci což byl trochu zahul, tak aspoň mi ale dneska zbylo je už jen zabalit do kufru, který byl vetší než obvykle). Převlíkly jsme se, naložili kufry a vyjeli k magistrátu na sraz. Po cca pul hodině jsme vyjížděli. Naštěstí na tábor vždycky jezdím se ségrou a kamarádkami (Dorou, Verčou a Anet) takže už jsem dopředu věděla s kým budu sedět (seděly jsme vzadu na té pěti sedačce a uprostřed sedel Dořin bracha Pepa). Po příjezdu jsme s holkama ulovily jednu chatku (číslo 3) a daly si tam věci.

Denní režim je: cca v 8 ráno budíček + rozcvička, o pul deváté je snídaně, cca v 9 je program, mezi 10 a 11 je svačina, pak zase program a oběd máme mezi 1 a 2. Pak je cca hodinu a pul odpoledni klid. V cca 3 znovu začíná program, kolem 4 nebo 5 máme zase svačinu pak zase program a v 6 až 7 je večere. Večerní klid je cca hoďku a pak je večerní program s večerkou v 10.

Dneska jsme se dozvěděli, kdo budou naši oddíloví vedoucí a rozdělili se do tymu.
Jako jediná z mých kámošů jsem v tymu s někým z mojí chatky (Anet) díky které jsem se v tom tymu nezbláznila. Kromě mě tam byli: Pepa, Anet, Juli, Vojta, Saša, Wendy, Honza, Kája a Terka. Tymy jsou rozdělené na modrou (tam je Verča), khaki (tam jsem byla já a Anet), limetkovou (tam není nikdo z lidi co znám) a fialovou (tam byla Dorka a Zuzka). Pak jsme šli spát do ubikaci.

9. – 19. 8. 2025

Program funguje tak ze každý den je jiny film. Zatím máme za sebou Marvel (hráli jsme lodě ze kterých mě bolely nohy tak že jsem si několik dnu nemohla dřepnout a nějaké hry na stanoviště), Toy story (sbíraní čísel a něco co si nepamatuju), Coco (sestavování rodokmenu, další stanovištní hra a přenášení fotek mrtvých – hledali jsme obličeje, nakreslili je a museli je “propašovat” na určené místo) a Aladina (schovávali jsme ostatním tymům vytištěnou lampu).

Potom přišla Alenka v říši divů (dělali jsme čajový dýchánek, únikovku a kviz), Star wars (hru jako among us, nakup a prodej surovin na nahnání peněz a byl karneval kdy nikdo nevyhrál ☹️), ratatouille (pizzerie a vařili jsme guláš), Narnie (výlet na Opálenou, točení videí a dívali jsme se na film) a dneska je Sirotčinec slečny Peregrinové (zatím jen stanoviště s tématy od různých dětí a “záchrana” vedoucího od jiného týmu).

Předposlední noc tábora proběhla stezka odvahy – průchod lesíkem který lemuje cely tábor. Vzbudili nás, vytáhli z postelí a dovedli do onoho lesíku. Hned ze začátku někdo “šustil” za stromem. Prošla jsem kolem a za chvilku se ozval jiny vedoucí zahoukáním. Jen jsem se usmála a šla dál. Jediné, kde jsem se lekla byl moment kdy mě někdo fláknul větví zezadu do kolen. Pak jsme se akorát podepsali a šli zase spát.

Potom byl i Indiana Jones, a to jakožto poslední den. Proběhly vlajky a par dalších her, a nakonec vyhlášení tábora a diskotéka. Náš tým se umístil na druhem miste (s čímž jsme počítali). Další den už se brečelo u autobusu o tom, že nechceme domu. Ale i tak jsme nakonec dojeli zpět do Havířova a všichni se rozloučili, než jsme jeli zpátky domu.

Anonymní_murana

Prázdninový deník 7_8_2025

2. 7. 2025

Otevírám dveře chaty. Bruník vybíhá. Pár metrů nad mojí hlavou mě pozdraví rehek. A ano – budka na hrušni je opravdu obydlená! Jsou v ní vrabci.

3. 7. 2025

Začala jsem plít a vyvolala poplach v mraveništi.

5. 7. 2025

Nápis na zdi: Nechej si snít o tom, kvůli čemu nemůžeš spát.

6. 7. 2025

Neděle. Za mámou.

Máma: „Chceš kafe?“

Já: „Nechci, díky.“

Máma: „Ale já jsem ti ho už uvařila.“

Já: „Tak proč mi ho vaříš, když nevíš, jestli ho budu chtít?“

Máma: „No, abys ho neměla tak horké, až přijdeš.“

8. 7. 2025

Olíznout obálku … to už jsem dlouho neudělala!

10. 7. 2025

Vysávám, ale pavouka nevysaju.

12. 7. 2025

Jak musí člověka /nevyhnutelně/ ovlivnit celoživotní výhled na moře?

13. 7. 2025

Neděle.

Máma: „Nechceš tiramisu? Já jsem si ho koupila a zapomněla jsem, že nemůžu cukr.“

14. 7. 2025

Vstávám brzy ráno. Vyhlížím ven přes balkon, přes střechy domů, přes garáže, přes podkroví naproti … Nebe je růžové, mraky se odráží v kalužích na silnici. Chvilkový, ale velmi silný pocit, že můžu být v jakémkoliv čase, že už to tu kdysi někdy bylo.

16. 7. 2025

… tož, osedlám a začne pršet. Taková ta krátká intenzivní přeprška tolik typická tomuto létu. A nezbývá než čekat, pozorovat provazy deště, půlit jablka, krmit jimi koně, pozorovat provazy deště, krmit jablky koně …

18. 7. 2025

Miky: „Mami, proč jdeš do práce, když je tak hezky?“

19. 7. 2025

Větrník v záhonu na mě háže prasátka. Posílá mi tajné signály?

20. 7. 2025

Neděle. Moje máma. Snažím se mluvit klidně, odpovídat na otázky. Odnáším jí odpad, uklízím kuchyň, záchod. Chystám jí léky a oblékám kabát. Mojí mámě, člověku, který mi v životě nejvíc ubližoval. …

Před šestnácti lety jsem se stala já mámou, stala jsem se prvorodičkou.

21. 7. 2025

Čemu teď věnuješ svoji pozornost?

23. 7. 2025

Už několik dní spíš pod jinou peřinou.

24. 7. 2025

Vstávám. Na noze otlak, co mi připomíná jizvu od šlapátek, když jsem byla malá. Teď nevím, z čeho.

25. 7. 2025

Nad hladinou podvečerního koupaliště létají vlaštovky tak nízko, že se jim bílá bříška barví zářivě modrou, jako jsou stěny bazénu. Létající drahokamy.

26. 7. 2025

Zase jsem potkala zeď: Musíš se mít dobře, aby ses měl dobře.

27. 7. 2025

Neděle. Dnes k mámě nejedu, mám volno.

Nachystám si dva papíry – na jeden píšu seznam na nákup, na druhý poezii.

29. 7. 2025

Bruno ráno zaštěká a rázem roztrhne můj sen na dvě půlky.

30. 7. 2025

Miky nad pánví: „Ó, ne! Spadl mi tam kus skořápky!“

Já: „To nevadí, to je dobré na ulitu.“

1. 2025

Kdo z nás rozumí pravdě?

3. 8. 2025

Vybíráme dárek pro mámu.

Já: „A co tady ten náramek? Je z lávy.“

Miky: „Vždyť je drsný jako šmirglpapír!“

Vašek: „To se k babičce hodí, ne?“

4. 8. 2025

Ráno začít napsáním výpovědi.

Odpoledne si koupím pastelky.

Město je neobvykle tiché.

6. 8. 2025

Malá mořská sůl.

8. 8. 2025

Hledat spojnici mezi řádem a svobodou, mezi disciplínou a rozvratem.

5. 8. 2025

Nadchlo mě, že sousedovic děti vozí ve vozíku slepici. Jako jsem já kdysi vozívala ježky v kočárku pro panenky.

12. 8. 2025

Buď se do mě znovu zamiluješ, nebo ne. Buď se do tebe znovu zamiluju, nebo ne.

16. 8. 2025

Brunovy zahradní pochůzky: čůrání, kakání, hledání míčků, žraní trávy.

Moje zahradní pochůzky: péče o zahradu, péče zahradou.

17. 8. 2025

Po nádherném víkendu na venkově, opečovávaná přírodou, laskaná půdou a rostlinami, hvězdami a tichem, mě máma rozseká během několika vteřin.

19. 8. 2025

Vzduch voní melounem. Vrány krákaj. Brzy už tma.

21. 8. 2025

To by mě zajímalo, kam se ztratil můj trilobit, kterého jsem našla u Berounky.

24. 8. 2025

Sestra by dnes měla narozeniny. Připomíná mi to i máma. Ano, vím. A vzpomínáš si, že jsi na moje poslední narozeniny ty zapomněla?

27. 8. 2025

Jaká je vlastně realita? Existuje vůbec nebo všichni jenom sníme?

 Anonymní_ocelot

Deník

31.července

Psát si deník mi doporučila má kamarádka. Říkala, že jí pomáhá se ze svých problémů vypsat. A já nemám zrovna skvělé období. Už jsem třetí týden na nemocenské. Ještě teď jsem na sebe naštvaná. Zapackala jsem na schodech u domu a upadla. Rozhodila jsem si koleno a bedra. Byla jsem ráda, že jsem došla domů. Ale už vstanu z postele a mohu kolem sebe udělat pořádek. Pomáhala mi sousedka s nákupy a tak.

Doktorka mi nechala napsat další vyšetření a také pak jsem si nechala napsat rehabilitace. A dnes mi začal kolotoč.

Abych nezapomněla, značím si dnešek přesněji – 7:30 vodoléčba, 8:30 magnet, 9:30 cvičení jednotlivce, 10:30 rašelinový zábal a nakonec plynové injekce.

Domů jsem přišla neskutečně unavená. Uvařila jsem si kávu a pomalu u ní usínala. Musím přiznat, že jsem se probudila v 20:00 hodin. A to jsem si lehla jen na chvíli. Hahaha. Na chvíli. Jsem zvědavá, co bude zítra.

1.srpna

Dnes je krásné ráno. Nevšimla jsem si sice venkovní teploty. Ale při otevření okna z venku zavál příjemný vzduch. Taška s plavkami a ručníkem je nachytaná. Jdu.

Dnešní program v rehabilitačním středisku byl trochu jednodušší. Cvičení v bazénu, tohle paráda, paní cvičitelka byla skvělá. A mnou zrovna nemilované plynové injekce.

Dnes mi došly plavky, co jsem si objednala. Ty staré byly na ostudu, už jsou v popelnici.

2.srpna

Sobota je tady, tady je i odpočinek od rehabilitací. Ale dopoledne jsem se šla projít městem. Už jsem tam nebyla hodně dlouho. Procházku jsem zakončila v parku u farního kostela.

Teď po obědě si pustím v televizi. Protože toho moc nenasedím. Budu se dívat z pozice „ležícího střelce“.

3.srpna

Mám neděli a přede mnou rýsuje cesta ke své sestřenici Marušce, která mě pozvala na oběd. Dnes plánovala karbanátky, které umí skvěle.

A opravdu, na talíři byly karbanátky. Povídala jsem Marušce, co jsem objevila nového pro náš rodokmen.

Domů jsem se vrátila jako vždy kolem 16:00 hodiny. Zbytek neděle jsem prožila poslechem hudby.

4.srpna

Rehabilitace – bazén a cvičení v něm. Plynové injekce nejsou zrovna příjemné, příště si je nenechám napsat. Ještě mě prosvítili rentgenem na cévním a pak páteř. Musím si to zapsat, protože další rentgen mám mít za rok, abych nezapomněla.

Srpen 2026 – rentgeny !!!

Po rehabilitaci jsem jela do práce podívat se na kolegyně, které teď mají více povinností, protože musí za mne pracovat. A taky jsem si dovezla med od soukromého včelaře. Je výborný.

Dnes jsem ještě měla schůzku se svým bratrem Miroslavem. Domluvili jsme na dalším setkání, sobota 9.8.

5.srpna

Stručně – rehabilitační kolotoč mám za sebou. Dnes jsem na vodoléčbě požádala o pomoc se vstupem do vany. Sestřička se divila se, ale viděla, jak se tvářím bolestně. Ptala se, co se stalo. Musela usmát, když jsem jí řekla, že mé tělo se začíná hlásit. Pro jistotu mi pomohla i z vany. Hned mě také ujistila, když přijdu příště, že se nemusím obávat, si o pomoc říci. A hned mi bylo veseleji. Svůj zážitek jsem pak pověděla i cvičitelce na individuální tělocviku.

6.srpna

Dnes jsem při cestě z rehabilitací potkala svou bývalou spolužačku. Vypadá stále skvěle, chodí sice taky do rehabiliťáku, ale jen plavat. Líčila mi své zážitky a dost jsme se obě nasmály. Taky jsme zavzpomínaly na školu. Zejména na taneční, kde jsme obě v rytmu hudby dost plavaly. Milá vzpomínka.

7. srpna

Nemocenská mi pomalu ubíhá, ale zpestření v rehabilitačním centru se mi začíná líbit. Sestřičky jsou milé a zejména se mi líbí má cvičitelka. Dnes jsem jí požádala, aby mi vždy napsala, jaké cviky mám provádět. Smála se, když jsem jí řekla, že jsem hrozná skleróza. Ale dnes se dívám na jednoduchost ve cvičení jinak. Začalo se mi to líbit. Ještě jsem byla ve městě, koupila jsem si úžasné meruňky.

8. srpna

Dnes jsem měla jen bazén. S novými plavkami jsem spokojená. Opětně jsem zajela do práce, abych vyřídila nesrovnalosti se slovníky.

Večer byl ve znamení filmu – Hrabě Monte Christo. Nezklamal. Měla bych si po dlouhé době knihu přečíst, asi si ji půjčím. Mám ráda knihy od Alexandra Dumase.

Kdybych to chtěla zhodnotit, verzí filmových je hodně, stejně nejnejnej je s Jeanem Maraisem. Zkusím si film pohledat a pustím si ho příště.

Jen tak pod čarou – poslala jsem si sportku – 8.8. a ještě úplněk.

9.srpna

Sobota – k tomuto dni je hodně průpovídek. Je pravda, že já mám sobotu nejraději. Nazvala jsem ji pyžamovou, protože se ten den věnuji jen sobě. A tak tomu bylo i dnes. Nachystala jsem si dobrou nejen snídaní, ale i oběd, večeři. Pouštím si své oblíbené melodie, kterým kralují písně z 60. let minulého století. Měla bych si vytvořit smyčku do počítače, tak jednoduše spustím a nemusím nic dělat. Snad mi někdo pomůže. Volal mi večer bratr Stanislav, že objevil něco pro rodokmen. Ale na to se podívám až zítra.

Je tak pod čarou – nejsem milionářem.

10.srpna

Nedělní ráno je opravdu nádherné. Smutek, že jsem nevyhrála, je za mnou. Ale zkusila jsem to. Krásný den mi vše vynahradí.

Dnes jsem byla na obědě v restauraci, nechtělo se mi nic chystat. S vařením jsem se vybláznila včera. Dala jsem smažený sýr.

A teď sedím a uvažuji, co bych si tak ještě měla zaznamenat, nic mě nenapadá.

11.srpna

A opětně rehabilitace, já se už začínám těšit. Ráno jsem při cestě zdravila souseda, který vlastní malý rodinný domek. Všiml si, že chodívám ve stejnou dobu. Má nádhernou zahradu. Opětně jsem zapomněla si vyfotit záhony, které má úžasně zkombinované jak do barvy, tak do různorodosti. Ráda si ji prohlížím, přes plot, hahaha. Jinak nebylo nic zajímavého.

12.srpna

Dnes mám pauzu v rehabilitacích, tak jsem vyrazila do města. Musím si nakoupit. Ale chyba lávky – zapomněla jsem na stole seznam. Dostala jsem se do fáze – kup, co vidíš. Doma jsem samozřejmě zjistila, že na polovinu jsem si ani nevzpomněla. Musím se smát, jak ta skleróza je neúprosná. Nebo spatné soustředění, asi jo. A jak vždy říkala maminka, v takové chvíli koupíš, co zrovna nepotřebuješ. A taky jo. Píšu si nový seznam na zítřek.

13.srpna

Třináctka v datu je pro mnohé strašákem. Já se tomu jen směji. Mám narozeniny s 13 v datu. Byla jsem ve městě, dokoupeno chybějící. Jsem spokojená. Dokonce mám i svůj oblíbený sýr – hermelín.

O rehabilitacích už moc psát nebudu, je to stále dokola a nic zajímavého mě tam nepotkalo. Ještě musím na sociální správu ohledně důchodu.

!!! Nachystat písemnosti !!!

Doufám, že mám vše. Jdu tam až příští týden.

14.srpna

Takže – rehabilitace. Dnes jsem se učila nový cvik a docela se má cvičitelka bavila. Na pohled to vypadá jednoduše, ale nešlo mi to. V jednu chvíli jsem ji říkala, že je to, jako bych si měla dát nohu za krk. Dnes jsem se od ní dověděla, že ráda tancuje a tancovat chodí s manželem, dokonce má i pravé taneční boty. Tak jsem jí povyprávěla, mezi cviky, že i pro mne tanec hodně znamenal.

Tohle vyprávění vyvolalo vzpomínky tak intenzivní, že jsem večer vytáhla album fotek a ponořila jsem do minulosti.

Nesmím zapomenou vzít snímky sebou, abych jí je ukázala.

15.srpna

Dnes jsem byla jen v bazénu a na plynových injekcích. Pak jsem zaskočila za cvičitelkou s fotografiemi. Byla překvapená. Raději jsem se neptala, zda si nemyslela, že si vymýšlím.

Její pochvala mě skutečně potěšila.

Je pátek a já ještě byla na poště, kde na mne čekal balíček. Má sestřenice z Kopřivnice mi poslala nějaké doklady, abych je mohla zahrnout do svého rodokmenu.

Když jsem se vrátila z města, nedočkavě jsem otevřela balíček. Byla jsem ohromena. Hned jsem jí také volala a děkovala.

16.srpna

Dnes je to jednoduché, je sobota. A já? Studuji materiály od Jany, co jsem včera dostala. S přestávkami (nevydržím ještě dlouho sedět) jsem si vše zapisovala. A tady jsem si uvědomila, jak v rodině se málo mluví, pomalu se zapomínají docela důležité skutečnosti. U toho jsem si uvědomila, že poznámky dám na papír, jednotlivé příběhy, fotografie, sestavím strom předků, a předám to všem bratrancům a sestřenicím.

Anonymní_okapi

Deník

3. 4. 2025

Nejsem šťastná. Dělám všechno tak, jak se má a nejsem šťastná. Měla jsem vyznamenání, červený diplom. Mám dobře placenou práci, každý měsíc splácím hypotéku na vlastní byt. Jím zdravě. Pravidelně běhám. Pustím si do uší hudbu nahlas, jen abych neslyšela svoje myšlenky a utišila seznam věcí, které musím udělat. Běžím a když už nemůžu, přidám si ještě jedno kolo a pak padnu vyčerpáním. Jedu do maxima. Dělám to tak i v práci. Beru si práci navíc, dělám do dvou do rána. Víkend pak celý prospím. A nejsem šťastná. Přežívám, nežiju. Spokojený lidi kolem mě vytáčí, kde je to moje štěstí? Dneska jsem měla první sezení s paní doktorkou. Na psychologii nevěřím, ale sama už nevím, co s tím. Mám si prý zkusit psát deník. Jsem nešťastná a za 1500 Kč na hodinu mi akorát přibyla další položka do mého seznamu úkolů. Skvělý…

9. 4. 2025

Píšu do deníku, ale vlastně nevím co psát. Byla jsem v práci, dělala report, který mě nebaví, odpověděla na patnáct mailů, smála se na poradě hloupým vtipům ještě hloupějších kolegů a v kuchyňce vyslechla příběhy, kterým nerozumím a už vůbec mě nezajímají. Po obědě jsem uzavřela deal za 2 miliony, udělala, co nestihli ostatní a jela domů. Než jsem došla k metru, měla jsem deset nepřečtených mailů. Sednu si k nim u večeře, v noci dodělám prezentaci a pošlu nabídku. Doktorka mi včera na sezení radila, ať alespoň jednou za den udělám to, co bych chtěla místo toho, co bych měla. Dneska se mi to nepovedlo a stejně je to kravina.

13. 4. 2025

Dneska jsem nezvedla ruku! Na poradě se rozdávala práce navíc a já jsem nezvedla ruku. Všichni na mě koukali, proč se jako nehlásím, Zuzka to přece vždycky všechno udělá. Zuzka už toho má sakra dost a zrovna v tom okamžiku se rozhodla vyzkoušet radu od paní doktorky. Místo “měla bych pracovat” se dnes “chci projít”. To se přece tak říká: “jdu se projít”. Nikdy jsem to nedělala, chci to zkusit, dneska ať si sedí u počítače do dvou do rána někdo jiný.

14. 4. 2025

Turisté mě vždycky rozčilovali, jak blázni se tlačí ve frontách a fotí kde co. Včera mě napadlo, že by nebylo špatné si Prahu jednou užít z pohledu cizince. Tak jsem tak stála pod sochou Václava a najednou, jako bych viděla to, co si všichni fotografují. Ty svalnaté nohy, majestátnost, smutné obličeje svatých. Ty detaily, záhyby. Viděla jsem krásu v místě, kde chodím každý den a nikdy mě nenapadlo zvednout oči a prostě se jen dívat. Národní divadlo a všechny ty staré budovy, které tam tiše roky stojí. Říkám si, jestli je to baví, pozorovat dění na ulicích, nebo jsou z toho už unavené a touží po klidu a tichu. Tolik příběhů, jichž byly svědkem. Kdyby budovy byly prázdné strany knih a zapisovaly by, kdo těmi ulicemi chodil, kdo tam dnes plakal a kdo se smál, kdo pospíchal a kdo koho zradil. Jaký příběh by asi domy psali o mě? Sama bych ho teď nechtěla číst. Ale dělám na tom, snažím se to měnit…Sezení mi pomáhá. Mám zkusit relaxaci, možná zajdu na jógu.

21. 4 . 2025

Zapisuji si oficiálně do deníku, že jóga je strašná a už mě na ní nikdo nedostane. Hodina relaxace se proměnila v totální stres a boj o přežití. Pokyn “uvolněte se”, se po tom, co jsem měla k obědu fazolové chilli con carne stal nezdolnou výzvou, ve které jsem neobstála. V závěrečné “střeše” to ze mě vylítlo jak nic a já už se tam nikdy neukážu. NIKDY! Ale Sára mě tahá na stěnu, možná příště zkusím to.

5. 5. 2025

Druhý týden se snažím omezovat čas na telefonu. Když vezmu telefon do ruky, automaticky začínám řešit práci. Paní doktorka říkala alespoň dvou hodinové bloky, kdy nepracuji a dělám něco, z čeho mám radost. Dneska jsem nevěděla, co k večeři a místo telefonu jsem pro změnu sáhla po klasické kuchařce. Nalistovala jsem studenou polévku gaspacho. Pamatuji si to jako by to bylo dnes, když jsme ji zkoušeli vařit s maminkou, mohli mi být třeba čtyři roky. Chtěla jsem jí něco podat ale drkla jsem do ni a všechna polévka byla najednou ve vzduchu. Byla úplně všude, ohodila mámu, mě, linku, podlahu, stěnu. Chvilku jsme obě zůstaly jako zkoprnělé. Pozorovala jsem mámu a bála se, že se bude hrozně zlobit. Jen tak jsme tam stály a nedělo se nic. Pak na mě koukla a začala se hrozně smát. Obě vykoupané v gaspachu jsme se začaly strašně smát. Maminka mi dala pusu. Trochu polévky přitom ochutnala, zašklebila se a řekla: “ahh, to vůbec není dobrý”. Mrkla na mě a zeptala se, jestli si dám radši normální rajdu. Až budu mít jednou děti, přála bych si se v podobných situacích zachovat stejně jako ona. Chtěla bych mít děti? Asi jednou jo… Tak jsem přejela rukou po zaschlé skvrně na stránce č. 48 s receptem na studenou polévku a bez váhání sáhla po rajčatovém protlaku. Mámě jsem poslala z okna do oblak pusu a na svůj seznam úkolů připsala “umýt okna”, ach jo…

15. 5. 2025

Ráno vstávám dřív, melu si čerstvou kávu, vařím si ovesnou kaši, obložím si talíř něčím barevným, křupavým. Nesahám ani na telefon ani na počítač. Koukám z okna, pustím si Smetanovu operu a prostě jenom jsem. Dnes nastupuje nová kolegyně. Na pohovoru byla hrozně nervózní, ale myslím, že bude moc fajn. Vezmu ji na oběd. Začátky v nový práci jsou děsný, sama si to pamatuji a bylo by fajn mít spojence proti těm páprdům z právního.

20. 5. 2025

Na deník není čas, nějak to nestíhám. Poslední týdny chodím pravidelně na stěnu. Ten skvělý pocit z překonané výzvy. Soustředění při kterém se do hlavy nedostanou žádné jiné myšlenky a starosti, jen další hmat, kam nohu, kam ruku a pak to  ticho nahoře. Chodí tam jeden kluk, David. Líbí se mi. Jsem zase jako malá holka, v šatně kontroluji účes a líčení a doufám, že tam bude.

12. 6. 2025

David mě poblil. Včera jsme měli naše třetí rande, bylo to naše poprvé a bylo to nádherné, zůstal u mě spát. Jenže jsme měli k večeři ústřice…mě začalo bolet břicho a dlouhé minuty jsem trpěla na záchodě. Davidovi bylo taky špatně, ale chtělo se mu zvracet. V noci zmatený, poprvé v mém bytě, rychle pospíchal a hledal záchod. Nevšiml si, že  nejsem v posteli. Letěl chodbou, už nedoufal, že to do té mísy donese. Rozrazil dveře, viděla jsem šok v jeho očích a ta šavle letěla přímo na mě. Na chvíli se mi vybavila scéna z dětství s polévkou gazpacho. Nezbývalo nic jiného, než se začít smát. V jedné vteřině jsme na třetím rande překročili tolik intimních a osobních hranic, že nezbývalo nic jiného než se tomu zasmát. Toho kluka, si jednou vezmu.

1. 7. 2025

Pani průvodčí ve vlaku se na mě dneska usmála. Měla radost, že ji dnes poprvé někdo odpověděl na pozdrav a podíval se na ní. Rozhlédla jsem se kolem sebe, všichni koukali do telefonu. Kdy se to stalo, že jsme se přestali dívat do očí a kolem sebe? Jedu za Davidem. Těším se, až mě obejme. Vpíjíme se do sebe jako dvě barvy a tvoříme jednu úplně novou, tu naší. A to mě baví.

10. 7. 2025

Mám pocit, že ještě trochu tápu, ale už jsem vzhůru, dýchám, žiju. Pochopila jsem, že štěstí není něco, na co člověk má čekat. Pro štěstí se člověk musí rozhodnout. Začít teď, tam kde jsem, s tím, co mám. Postupně se to učím. Hledám střípky v maličkostech. V dobré kávě, milém úsměvu, vzpomínkách, ale především sama v sobě. Já jsem své štěstí. Dneska už to vím.  Za to, můj deníku, velké dík!

Anonymní_panda

Buen Camino

19. Července

Procházím se v Portu. Na každém kroku je se mnou on. Až do Santiaga bude kroků ještě hodně, jenže on už se mnou není. To je realita. Myslím na to, ještě když sedím ve francouzském okně na zemi, piju víno a ujídám chleba s kozím sýrem. Jsem unavená a rozbitá na tisíc kousků, že ani nedokážu mít radost z očekávaných zážitků. Dneska spím na ubytovně ve městě. Vlastní pokoj a sprcha se záchodem. Luxus, který se nebude jen tak opakovat.

20. Července

Uvědomila jsem si, že víno chutná lépe, když je ve slevě. A taky to, že když ti láska života po třech letech řekne, že tě vnímá jen jako kámošku, není už cesty zpátky. Tak jdu dál. Aspoň fyzicky, když to v hlavě nejde. Dorazila jsem do Matosinhos, dostala své první razítko do kredenciálu a pár neodbytných myšlenek. Klasika. Co teď s kým dělá. Po 34 km jsem se na pláži za Mindelem rozhodla ušetřit za ubytování. Poznatek dne: ušetřených patnáct eur se nerovná probdělé noci ve větru a zimě.

21. Července

Ubližuju si, když stále přemýšlím nad ním. Měla bych obrátit myšlenky zpátky k sobě. Nezachraňovat vztah, ale poprvé zachránit sebe. Byla jsem opravdu tak šťastná, jak jsem si namlouvala? Nebyla to jen iluze? Teď řeším jen kolik ujdu, co budu jíst a kde se vyspím. Blahodárné i ničivé zároveň. V hlavě se vrací věci, které jsem doma přehlušila prací a večírky. Tam jsem utíkala, tady už ne. Teď jdu ruku v ruce se svou bolestí a doufám, že se unaví dřív než já. Krajina se příjemně mění. Od moře k lesům, polím a vesnicím. V kavárně mi pán od vedlejšího stolu dal kamínek pro štěstí. Ale já mám pocit, že šťastná nebudu nikdy. Nakonec po 39 kilometrech spím v lese u opuštěného hřiště.

22.červenec

Z Mar do Vila Praia de Ancora to bylo dnes velmi bolavých 40 km. Kdybych mohla, namažu se Olfenem od hlavy až k patě.

Během prvních kilometrů jsem měla asi 76 zastávek, protože příjemně měnící se krajina se nepříjemně změnila v Jurský park – kopcovitá a náročná džungle.

Po cestě nula obchůdků s kávou. Natož s vínem.

Alespoň jsem ukradla na zahradě citrón a obohatila si s ním vodu. Po třech dnech chůze stačí k radosti málo. A taky ke smutku. Mozek mi servíruje sprostá slova a vzpomínky na to, že jsem se cítila osamělá, i když jsem byla ve vztahu. Na zoufalství, jak jsem kolem sebe kopala, protože mi chyběla blízkost. Na chvíle, kdy jsem se snažila dohnat jeho odstup a při tom ztratila samu sebe. Snědla jsem celou čokoládu + balíček cheetos v rekordním čase dvě minuty třicet vteřin a vyrazila na ubytování, kde jsem sebe i oblečení po třech dnech konečně vyprala.

23. Července

30 km z Vila Praia de Ancora do Guarda.

Ráno je pro změnu teplé. Strávila jsem ho totiž v koupelně fénováním vypraných věcí. Spolubydlící, kteří si včera v jedenáct večer pouštěli diskotéku při smažení smradlavé ryby, to nesli těžce.

Místní jsou ale jiní. Dostala jsem už asi 387 čtyřlístek, jídlo a úsměvy. Dojímá mě to. Na světě je tolik otevřených lidí a já mám pocit, že si musím lásku zasloužit u někoho, kdo mi ji ani nechce dát.

Překračuji hranice do Španělska. Cesta lodním taxi trvá 3 minuty. A k tomu zapomenu přičíst hodinu časový posun, takže jsem po zbytek dne zmatená, že mi mé odhady na trasu nevychází. Jdu kolem moře, je nádherné počasí. Míjím kámen s nápisem „Meditation garden“. Jdu se podívat. Přístřešek, lavička, voda, květiny, výhled na západ slunce nad mořem. Ano, to je můj pěti hvězdičkový hotel pro dnešní den. Je to nejhezčí západ slunce, jaký jsem kdy viděla. Chybí mi, ale dnešek jsem zvládla. Jsem na sebe pyšná.

24. Cervence

36 km. Z Guarda do Saiáns

Probudil mě déšť, přetáhla jsem přes sebe pláštěnku a odmítám ještě nějakou chvíli vstát. Vím, že bych s ním měla utnout komunikaci, protože hledám naději v jeho nostalgických zprávách. Zahrada poskytla mátu, tak si dělám ochucenou vodu a připadám si zas jako člověk. Naposledy se otáčím k moři. Loučím se s ním. Dál už půjdu vnitrozemím. Venku nemůžu najít místo na spaní, tak volám do Albergue. Provozní neumí ani slovo anglicky. Já jsem na tom trochu lépe, ale se svými sedmi španělskými slovy taky moc nezmůžu. A tak se jen směju. A hodně. Nakonec slyším “sí” a “Vamos” a tak jdu. Později mi jedna z ubytovaných přeložila, že i když jsme si nerozuměli, vzal mě právě kvůli tomu smíchu. Seděli jsme na terase, pili sangrii a mě bylo po dlouhé době lehce.

25. Července

41 km. Ze Saiáns do Ponte Sampaio

Abergue musím opustit v 7:30, budím se v 8:15. Hupsík. Vzít ho, byl ale dobrý nápad. Od rána totiž prší. Snídaně byla na úrovni: na zemi před albergue zbytky a drobky ze včerejška. První kroky vedou opět jurským parkem v horách. Prší. Všímám si, že tady vnímám přítomný okamžik víc než doma. Hlavně dnes nepřemýšlím nad tím, co by bylo kdyby, ani nad ním. Vnímám kámen, který překračuji, krásnou barvu eukalyptu a kapky stékající po kůře stromu, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Nevnímám bolest. Vnímám krásu kolem, odlišnou od té, kterou znám. Je to má volba. Vždycky je to o tom, co si vybereš myslet, cítit, udělat.

Hlásí hezké počasí, tak volím ložnici u řeky za městem Ponte Sampaio. Mám hlavu vedle mraveniště. Nemůžu spát. Je to z kopce, mám pocit, že mi mravenci rajtujou v uchu, je úplněk a hrozná zima.

26. Července

45 km. Z Ponte Sampaio do O pino Valga

Na téhle cestě mi dochází, že je svět o tolik hezčí, když se k sobě lidi chovají hezky.

V lese potkávám šamana. Každý den tady v lese vytváří náramky pro poutníky. Nechám si od něj jeden zavázat na nohu. Povídá: “Pide un deseo”. Znamená to něco si přej. Tak jsem si přála pro sebe i pro něj. Ve městě jsem se plácla přes kapsu a objednala si v bistru zeleninový toast s vejcem. Po třiceti vteřinách zamilovaného pohledu na teplé jídlo mi došlo, že jedna ze zeleninových ingrediencí je šunka a to mě jako vegetariánku zrovna moc nepotěšilo. No nic, žeru tady občas ze země, když mi upadne, spím pod širákem v lese, mravenci mi beztak lezli do uší, nekoupu se několik dní a mám hlad. Šunku jsem vyndala a toast snědla. Update: Toast neudělal dobře. Bolí mě koleno. Mám teplotu. Jdu spát.

27. Července

35 km z O pino Valga do Camino de santiago

Jdu na snídani do blízké kavárny. Kus bagety, máslo a marmeláda a já mám pocit, jako bych dostala luxusní menu o pěti chodech. 15 km před Santiagem bylo nejhorších ze všech. Jenže to způsobila hlava. Věděla, že jsou poslední a pak mě čeká návrat do reality bez něj. Začínám si pokládat správné otázky. Co vlastně chci? Jak budu trávit čas? Co chci zažívat? Poslední kilometr městem trochu bloudím. Unavená hledám ubytování. Camino mě zavedlo na víno. Podávala se k němu euforie.

28. Července

300 km za 8 dní.

Na pouť jsem se vydala, abych se vyrovnala s rozchodem. Nevím jestli se to vůbec někomu povedlo za osm dní, ale vím, že já jsem tady byla správně. Mám pocit, že celá pouť měla vetší význam. (I když to zní jako klišé.) Naučila jsem se, že k životu moc nepotřebuji a to, co mám je až příliš. Vše, co potřebuji k uzdravení už mám taky.

Už nedoufám, že se ke mně vrátí a začne mě znovu milovat. Pomalu se učím, jak ho pustit a doufám, že se k sobě vrátím já, že se najdu a začnu milovat sama sebe. Ale to už je příběh na další putování.

Anonymní_pásovec

-Milý pane Modrý-

17/04/1994

Milý deníčku,

Dnes jsem se snažila být hodná. Tak jak to po mně pan Modrý chtěl. Celý den jsem jen ležela na posteli a dívala se do stropu. Začala jsem psát sem, jak mi řekl. A pan Modrý z toho měl radost. Jsem šťastná, když má radost. Přinese mi vždycky chleba a polévku. Dobrou polévku.

18/04/1994

Všiml jsi si, že ten strop občas mění barvy? Přemýšlel jsi, deníčku?

Je růžový.             Ale včera byl modrý.

xx/xx/xxxx

Milý zápisníčku,

Myslíš si, že pan Modrý ještě přijde? Nebyl tu už roky. Chybí mi.                                                   Možná to je i ten důvod, proč mě začaly zase bolet nohy. Mám na nich znovu ty podivné modřiny. Mám zase ty modřiny. Modřiny. Chybí mi pan Modrý.

25/04/1994

Je mi divně… Smutně. Chybí mi světlo. Nechci být tady. Svobodně. Jsem šťastná. Omlouvám se, pane Modrý.

26/04/1994

Milý deníčku,

Celý den jsem dnes poslouchala mluvit hrníček se stěnou. Rozbolela mě z toho hlava, ale i tak jsem vnímala o čem si povídají. Říkali, že se prý panu Modrému něco stalo, ale já nechci, aby to byla pravda. Dneska zase nepřišel. Je mi smutno.

27/04/1994

Dnes jsem ho viděla projít před dveřmi. Jeho stín se mihl pod nimi, a tak jsem na něj zavolala. Stála jsem u dveří, ale nepřišel. Proč nepřišel? Byla jsem zlá holka?

11/05/1994

Milý deníčku,

Dnes je to poprvé, co jsem se dokázala postavit na nohy. Byla to moje chyba. Neměla jsem chodit ke dveřím a vystavovat se tak nebezpečí. Už se to nestane.

14/05/1994

Milý zápisníčku,

Od doby, kdy mi pan Modrý vysvětlil, že mám být hodnou holkou, už uběhla nějaká doba. Mrzí mě to, protože on je jediný, kdo mi rozumí. Musí to být pro něj tak těžké. Musí být unavený… Ale já nechci, aby se tak cítil. Slíbila jsem mu, že už nebudu zlá. Že už nebudu odporovat. Protože jemu na mně záleží. A mně záleží na něm.

Vysvětlil mi to a pak mě obejmul. Řekl mi, že i když mě celý svět nenávidí, on tady pro mě vždy bude. Že beze mě není nic, ale pokud to takhle půjde, budu ho mít na svědomí. Mrzí mě, že jsem ho neposlechla. Je to moje chyba.

15/05/1994

Dnes si pan Modrý ani nepřečetl stránky v mém deníku. Nevím, jestli je to špatně, ale možná jsem jen chvíli byla hodná holka. Možná jsem se k němu chovala správně. Možná už mi věří, že ho mám ráda. Mám ho ráda.

16/05/1994

Milý deníčku,

Už zase mě bolí nohy. Včera večer mi pan Modrý donesl jeho čaj. Vypila jsem ho, ale vždy jsem z něho tak unavená. A ráno se budím s modřinami. Existují duchové?

17/05/1994

Dnes jsem čaj vylila do umyvadla. Nechtěla jsem, ale bála jsem se duchů. Lehla jsem si do postele, a zavřela oči. Dveře zaskřípaly, ale já zůstala ležet. Nechtěla jsem, aby pan Modrý zjistil, že jsem čaj nevypila.

Ale bolelo to. Moc to bolelo.

20/05/1994

Milý zápisníčku,

Proč mi o tom pan Modrý neřekl? Bolelo to. Stále to bolí. Začala jsem znovu pít ten čaj. Nechci si pamatovat. Nechci být vzhůru.

27/05/1994

Pomoz mi, milý deníčku.

Každou noc mě teď provází zvláštní sny. Je v nich pan Modrý. Dotýká se mě, ale tentokrát se mi to nelíbí. Dívá se na mě, ale tentokrát se mi to nelíbí. Mluví na mě, ale tentokrát se mi to nelíbí….

28/05/1994

Po každém probuzení se snažím sebe sama přesvědčit o tom, že to nebyl on. Že to bylo jen v mé hlavě. Že já jsem ta špatná. Že jsem jen nevděčná. Ale. Pořád je tu to ale.

30/05/1994

Blázním, že ano? Je to všechno špatně. Pan Modrý se už nějakou chvíli neobjevil, a mně už to ani nepřipadá zvláštní. V hlavě mi stále hraje otázka, zda si to všechno jen nenamlouvám. Jestli bych to neměla jen panu Modrému říct a nebát se toho. Stále je tu však to, CO KDYŽ. Co když vyjdu ven? Co když mé obavy nejsou zbytečné? Co když nejsem blázen? Co když…

31/05/1994

Chci vědět co je za dveřmi.

₊✩‧₊˚౨ৎ˚₊✩‧₊

31/05/1995

Milý deníčku,

Do teď jsem nenašla odvahu sem psát.

Lékaři mi doporučili vypsat své myšlenky. Napsat sem jak se cítím. Uzamknout minulost na stránkách papíru a pak ji nechat jít, stejně jako dům, ve kterém skončila.

A tak začnu od začátku…

Je skoro děsivé dívat se na slova, která jsem psala v době, kdy jsem neměla ponětí o tom, co se děje. Kdy jsem věřila každičkému slovu člověka, který si nade mnou splňoval své nejdivočejší představy.

Přesně před rokem jsem si uvědomila, že je možná něco špatně. Vyšla jsem ke dveřím pokoje, ve kterém jsem strávila tolik let a sáhla po klice, jako po zakázaném jablku. Když se dveře se zavrzáním otevřely, bylo to pro mě tak nepředstavitelné, že jsem se málem do pokoje znovu zavřela. Vyšla jsem, ale na chodbu. Opatrně jsem našlapovala po staré dřevěné podlaze a očima hledala svět, který mi pan Modrý popisoval. Našla jsem, ale něco horšího.

Odpověď na to, proč jako by se po panu Modrém slehla zem.

Ležel na pohovce. Oči upřené na mě.

V ten moment jsem myslela, že se zastavil svět a do teď mě ten pohled straší ve snech. Až v nemocnici jsem zjistila, že umřel dva dny před mým příchodem.

Když jsem se v ten den probudila z transu a zabránila slzám ve slepotě, rychle jsem se odebrala pryč z místnosti. Ani jsem v tu chvíli nevnímala, kam jdu, to až slunce bijící mi do očí mě donutilo zastavit. Vzhlédla jsem k obloze a slzy už nechala volně mi stékat po tvářích. Nebe bez mráčku. Kolem mě lehce běhající vítr. Slunce prosvítající listy stromů v parku. Všechno bylo tak překrásné.

Šťastný smích mi vylezl přes vzlyky a já se zřítila na kolena. Ten okamžik už nikdy nezapomenu. Nebylo to totiž nic, co bych si do té chvíle dokázala představit. Sama jsem se v tu chvíli ptala, jestli jen neblouzním.

A to bylo ono. Další den jsem se probudila v nemocnici, kde mi sestřička oznámila, že mě srazil autobus poté, co jsem vyběhla bez ohlížení na silnici. A že bylo jedno velké štěstí, že autobusák rychle zareagoval.

Nemohlo mi to být ale víc jedno. Chtěla jsem vidět nebe. Chtěla jsem vidět stromy a slunce a všechno co mi bylo tolik let odebíráno. Vyběhla jsem k oknu a když se mě snažila sestřička zastavit, začala jsem ji horlivě vysvětlovat celý příběh. Byla jsem tak ráda, že mě někdo poslouchá. Že je tu někdo, kdo se se mnou může dívat na oblohu, aniž bych se bála, co číhá za oknem.

Do teď za mnou chodí na léčebnu a povídáme si o světě. O zvířatech a květinách. O všem, co mi zbývá prozkoumat. O nebi a o hvězdách. I o jedné, která se na obloze rozsvítila v den, kdy jsem vyšla ze dveří. O panu Modrém.

Ne každý dokázal pochopit, že mi stále chybí. Že i přes věty lékařů, mi stále chybí ty chvíle, kdy všechno bylo fajn. Ty dny, kdy jsem nemyslela na to, co je za dveřmi. Protože ačkoli mohlo jít jen o lež, žila jsem v ní jako v pravdě. Jen mojí a jeho pravdě, kdy na ničem jiném nesešlo.

Jsem ráda, že už to skončilo. Ale taky na něj budu vzpomínat, jako na důležitou událost v mém životě. Páč…. Potkala bych jinak Annu? Tu sestřičku v nemocnici…. Viděla bych svět tak, jak ho vidím teď? Možná. Ale vždycky tu bude to ALE.

S panem Modrým jsem se rozloučila na jeho pohřbu. Složila jsem černou růži na jeho rakev a naposled oči upřela na jeho fotku, než jsem odešla z hřbitova bez jediného otočení. Byla to kapitola, mého života. Dlouhá kapitola. Ale doufám, že si dokážu napsat lepší.

Proto jestli tohle čtete… Stojíte na místě, kde jsem kapitolu uzavřela. V domě, ve kterém jsem několik let věřila muži, díky kterému jsem se seznámila se svou Annou. Možná bych bez něj nikdy nebyla tam kde jsem. Na místě, kde mám být.

Anonymní_platýs

Deníkový zápis – 5. srpna léta Páně 1786, zámek Schönbrunn

Dnes nadešel den, jenž se vryje do mé paměti tíhou událostí i tichou melancholií, která se mě zmocnila. Ráno se neslo v nezvyklém šeru, obloha byla zastřena těžkými oblaky, a přestože jsme očekávali jen běžné povinnosti dvora, přineslo mi toto dopoledne zvláštní setkání.

Její Veličenstvo císařovna Marie Terezie se objevila ve svém obvyklém majestátu – byť stárnoucí a znavená, stále vyzařuje sílu, jež krotí celé říše. Měla jsem tu čest doprovázet ji při procházce zahradami Schönbrunnu. Její krok byl pomalý, avšak hlas pevný, když pronesla slova o svých dětech: „Mnozí vidí jen mé tituly a země, které spravuji, avšak mně zůstávají v srdci mé dcery – rozptýlené po Evropě jako drahokamy zasazené do cizích korun.“

Zmínila jméno Marie Antoinetty, nyní královny francouzské, a v jejím hlase se mísila pýcha s neklidem. Sama císařovna tuší, že Paříž je nestálá a lidé tam vrtkaví. „A přece,“ pravila, „i růže s trny je stále růží. Ať mne Bůh provází, aby mé dítě obstálo v bouřích, jež přijdou.“ Při těch slovech se mi zatajil dech. Jakoby snad panovnice vytušila, že osud její dcery nebude bez bolesti.

Odpoledne jsem strávila v knihovně s jejím synem, císařem Josefem II. Ten, plný reformátorského ohně, procházel svazky starých zákonů a s pýchou mi ukazoval poznámky, jimiž chtěl „zkrotit nespravedlnosti tohoto světa“. V jeho očích plála vášeň pro novoty – přísná, téměř neúprosná. Mluvil o zrušení nevolnictví, o svobodě vyznání, o škole pro všechny děti říše. Avšak v jeho hlase byla také tvrdost: „Matka rozumí citům, já musím rozumět rozumu.“ Připadala jsem si, jako bych byla přítomna střetu dvou věků – dohasínajícího baroka plného okázalosti a rozvíjející se osvícenské přísnosti.

Večer jsme usedli k večeři, kde se u stolu sešla celá rodina. Císařovna, opřená o svou hůl, mlčela dlouze, zatímco Josef hovořil o armádě a nových pořádcích. Já, prostá zapisovatelka těchto událostí, jsem cítila, že stojím uprostřed dějin – jakoby se přede mnou skládal obraz říše, jež se brzy promění.

Když noc přikryla Schönbrunn, vyšla jsem na balkon. V dálce hučelo město a hvězdy se rozestřely po obloze. V mysli se mi ozývala slova císařovny o růži s trny. Jaká budoucnost čeká Evropu, když matky pláčou po svých dcerách a synové vládnou železnou rukou? Snad jednoho dne budou mé zápisky svědectvím, že i v časech největší slávy byla přítomna lidská nejistota, křehkost a strach.

A tak, zatímco Schönbrunn odpočívá, já zakončuji svůj zápis. Nechť je uchován, neboť jednou – až se listy obrátí – možná někdo porozumí, že v přítomnosti Marie Terezie a Josefa II. nebyl nikdo prost obyčejných citů, byť by šlo o císaře či císařovnu.

Deníkový zápis – 12. června léta Páně 1789, Versailles

Mé srdce je dnes těžší než kdy dřív. Versailles, kdysi zlatá klec, v níž jsem se cítila takřka královnou pohádek, se proměnilo v palác naplněný stíny a šeptem. Dříve zněly galerie hudbou a smíchem, nyní slyším jen vzdálený šum nespokojeného lidu, jenž se zdá být stále blíž.

Dnes ráno jsem hleděla z okna do zahrad, které jsou stále stejně nádherné. Růže rozkvétají v plné síle, jako by se jich bouře, jež se blíží, ani netýkala. A přece, když jsem utrhla jednu z nich, popíchla jsem se o trn. Krev se objevila na špičce mého prstu a já si uvědomila, že i královna může být zraněna – možná je to znamení.

Král, můj Ludvík, je tichý a zahloubaný. Jeho starostlivý pohled se mísí s nerozhodností, která drtí i mne. Včera večer v radě váhal nad každým slovem. Řekla jsem mu: „Sire, lidé potřebují pevnou ruku.“ On však, laskavý a dobrotivý, spíše ustupuje než vládne. Miluji jej, a přesto cítím, že jeho váhavost nás všechny strhne ke dnu.

Mé myšlenky se neustále vracejí k Vídni, k mé matce, císařovně Marii Terezii. Jak by mi nyní poradila? Vždy říkávala: „Královna musí být matkou svému národu, i kdyby ten byl nevděčný.“ Já však nevím, jak být matkou lidu, jenž mne nenávidí a nazývá mne „cizinkou“. Ach, matko, kéž bys tu byla, abys mi řekla, zda ještě zbývá naděje.

Odpoledne jsem trávila se svými dětmi. Malý dauphin se ke mně přitulil a ptal se: „Maman, proč lidé venku křičí?“ Jak mu mám vysvětlit, že ti samí lidé, kteří dnes křičí svobodu, možná jednou pozvednou ruce proti jeho otci, proti němu, proti mně? V jeho očích byla nevinnost, již bych chtěla chránit za cenu svého vlastního života.

Když večer usedám k psaní, cítím, že se kolem nás stahuje neviditelná smyčka. Ve městě se mluví o shromáždění Třetího stavu, o jejich výkřicích, že jsou „národem“. V sále zrcadel se dnes nerozléhala hudba, nýbrž tísnivé ticho. Versailles se zdá být palácem bez budoucnosti, ozdobeným, ale prázdným.

A přece, ve svém nitru nosím vzdor. Pokud mi Bůh dopřeje sílu, ukážu jim, že nejsem jen královnou stvořenou pro plesy a nádheru. Budu čelit bouři, i kdyby se měla změnit v moře krve. Kéž má slova jednou nezůstanou jen výkřikem do noci, nýbrž svědectvím, že i v posledních dnech monarchie byla Marie Antoinetta stále ženou, manželkou a matkou.

Deníkový zápis – noc z 15. na 16. května léta Páně 1857, Hofburg, Vídeň

Dnes večer, po návratu z audiencí a těžkých porad, jsem nalezl v Alžbětiných komnatách neobvyklý klid. Svíce plály v tlumeném světle a vůně růží, jež nechala naaranžovat, naplnila celý pokoj sladkou omamností. Byla krásná, snad ještě krásnější než tehdy, když jsem ji poprvé spatřil v Bad Ischlu. Její oči zářily, a když jsem k ní přistoupil, odložila všechen svůj obvyklý chlad, jímž si tak často chrání srdce.

Její ruka, lehká jako pírko, se dotkla mé tváře a já pocítil, že dnes není císař a císařovna, nýbrž jen muž a žena. V jejích gestech byla hravost, ve slovech šepot, který by nepatřil žádným uším jiným než mým. Byla to noc, kdy jsme odložili tíhu korun a ceremonií.

V jejím náručí jsem na chvíli zapomněl na mapy, na generály i na všechny povinnosti, které mi Bůh a říše kladou na ramena. Ona se smála – a to smíchem, který slyším tak zřídka. Měla v sobě sílu mládí, dravost a volnost, a já, ač jsem císařem, jsem se cítil být jejím zajatcem, vězněm její krásy.

Když pak nastalo ticho a svíce dohořívaly, ležela vedle mne, její dech klidný, a já cítil, že tato noc byla darem, který si uchovám v paměti déle než vítězné bitvy či slavnosti dvora. Snad jednou, až se na mne bude vzpomínat jen jako na přísného vladaře, zůstane v těchto řádcích otisk, že jsem byl také mužem – mužem, jenž miloval svou ženu s tou vášní, jakou mu dopřála jediná noc.

Deníkový zápis – 10. února 1840, Buckinghamský palác

Dnes se mé srdce naplnilo štěstím, jakého jsem snad nikdy dříve nepocítila. Když jsem vstoupila do kaple sv. Jakuba, doprovázena pohledem tolika očí, mé kroky se chvěly – ne však bázní, nýbrž vzrušením. U oltáře na mne čekal Albert. Nikdy jsem jej neviděla krásnějšího: jeho tvář byla vážná, ale v očích mu planul cit, jenž mne zahřál více než veškeré zlaté ozdoby kolem nás.

Jakmile se naše ruce spojily, veškerý hluk a lesk svatebního dvora přestal existovat. Byli jsme jen my dva – muž a žena, a přece více než to: duše, jež se našly a nyní se slibem spojily před Bohem i před lidem. Když jsem mu vkládala prsten, má ruka se chvěla, a přece jsem cítila pevnost, jež mne opírala. On byl mou jistotou.

Po obřadu následovaly slavnosti, šum hostů, gratulace, hudba a veselí. Všichni se radovali, avšak já toužila po chvíli ticha, kdy budu jen s ním. Jeho úsměv, když mne vedl mezi hosty, byl můj největší dar. Připadala jsem si ne již jako panovnice Anglie, nýbrž jako dívka, která našla lásku svého života.

A když večer ztichl a slavnostní síně osiřely, ocitli jsme se konečně sami. V jeho náruči jsem poznala sladkost, o níž jsem dosud jen snila. Jeho něha se prolínala s vášní, a já cítila, že jsem nejen jeho královnou, ale především ženou, kterou si vyvolil a která mu patří. Byla to noc, kdy jsme odložili koruny i povinnosti, abychom byli jen Viktorií a Albertem – dvěma srdci, jež bijí v jednom rytmu.

Tento den se mi navždy vryje do paměti jako nejšťastnější ze všech. Věřím, že naše láska bude trvat navěky – a že s ním dokážu čelit všemu, co mi vláda i osud přinesou.

Anonimní_pýskoun

Touha po nádechu

6. 8. 2025

Ke konci se chýlí první týden bez tebe. Týden, jehož klid mě činí neklidnou. Snad ticho před bouří?

Uvnitř stále čekám na další zprávu od tebe. Toužím po slovech, které rozpoutají tu očekávanou bouři. Úzkost znovu ovládne mou mysl, srdce se mi rozbuší a vyschne mi hrdlo, mezitím co budou ťukat písmenko po písmenku do klávesnice mobilu.

Jenže tak to bylo za starých časů, a to musím pochopit. Oba se umíme nadechnout, jen jeden pro druhého jsme dech ztratili. Naše láska je infekce, co vyžírá plíce zaživa. A dřív, než se nemocniční chodbou rozlehne mrtvolné ticho, ozve se poslední zasýpání chorých lidí upoutaných na lůžko. Lidí, co jejich jedinou spásou je umřít.

Svíjela jsem se v bolestech a zuřivě kopala nohama, když se mé oči upřely na dveře pokoje. Moje poslední naděje. Plazila jsem se pomalu ven, ale tvůj hlas mě volal zpět. Tvrdil jsi, že vše je v pořádku a lépe by o mně nemohlo být postaráno.

Viděl jsi dívku plnou sil, co není pacientem nemocnice, nýbrž hostem luxusního resortu. Jenže já jsem se cítila jako malomocný na podlaze, který už nemá, co ztratit. Poznala jsem, že utéct je jediná šance na přežití. Potřebuji teplý letní vánek, jenž mi dodá sílu. Stiskla jsem kliku.

7. 8. 2025

Vzduch venku mě osvobodil, ale já si zvykla jej sdílet s tebou. Nyní se rozpíná všude kam dohlédnu a neznámo mě děsí. Samota mě děsí.

Víš, za těmi bílými mřížemi jsem nechala i kus sebe. Chybí mi květiny nemocničního pokoje, výhled do parku a především místo vedle tebe.

Znovu pláču. Toužím po tvém doteku. Pohlazení po vlasech, polibku, úsměvu a té neodolatelné jiskře v očích. Tvou tvář mám pořád před očima.

Aniž by ses snažil, vždy jsi vypadal jako šarmantní muž. Aniž bys chtěl, tvá slova měla nade mnou moc. Dokázal jsi ke mně mluvit jako nikdo jiný. Nyní si se všemi připadám osaměle. Moc mi chybíš.

8. 8. 2025

Napsal jsi mi… A zmiňovaná bouře, má největší touha a strach, se rozpoutala. Ničivý vír slov lámal můj plot na kusy. Plot kolem mé jistoty nechat tě jít.

Stala jsem se tvou hračkou. Jen prostou, špinavou panenkou. Mé srdce se rozbušilo. Nemůžu uvěřit tomu, co dělám. Zítra se sejdeme.

9. 8. 2025

Stačil pohled do tvých očí a oheň vzplanul. Je to hřích proti mně samotné, ale to pohlcující teplo, které plamen vyzařoval, mě natolik uchvátilo, až ruce přikládaly dříví. Odpusť. Neposlouchaly mne…

Ohromeně jsem hleděla do ohně a při pohledu na tu spoušť mi po tváři stékaly hořké slzy. Ta vášeň hřála, ale zároveň mne spalovala do masa. Nechám se sebou takto zacházet?

Vzepřela jsem se. Už nebudeš ovládat můj život. Nebudeš ze mě dělat svou loutku. Udržovat oheň po celou noc odmítám. Namísto bezesné hlídky spokojeně ulehnu na studené zemi. Raději krutá svoboda nežli pozlacené vězení. Využiji posledních suchých větví a nechám tě vyhasnout.

10. 8. 2025

Dříví neubývá a provokativně leží před mýma očima. Pořád píšeš. Často. Odmítáš dohořet. Věříš, že změním názor a nikdy nepřestanu přikládat. Jenže tvá nenasytnost bude růst, až mne zcela pohltíš a stanu se opět jen popelem ve tvém ohništi.

I přesto před tím ohništěm stále sedím. Stačí, abych na tebe pohlédla a mé pevné zásady stáhnout ocas mezi nohy. Ničíš mě.

11. 8. 2025

Chci tě uhasit, chci tě zadupat! Nemuč mě svými řečmi. Nenos tu odpornou masku svatouška. Nelichoť mi.

Těmi sladkými zprávami se mi dostáváš hlouběji pod kůži. Nedělej to, prosím, víš, že ti podlehnu…

Napsala jsem, kdy uvítám tvou návštěvu. Proč to dělám?

12. 8. 2025

Zachoval ses tak, jak jsem chtěla, aniž bych to skutečně chtěla. Nebo ne? Co vůbec chci?

Tvůj oheň zhasl. Mám přijmout zodpovědnost, pravdu, závazky. Do té doby nepocítím tvé teplo.

S popáleninami teď sedím před ohništěm a přemýšlím. Rozhořím tě zas? A měla bych? Tvůj oheň zhasl, ale JÁ ho chtěla uhasit…

13. 8. 2025

Cítím podivný klid. Jako bych se rozpouštěla v samotné bytí. Myslím na tvá slova a vím, že ses nemýlil. Změním se. Ale ne pro tebe, nýbrž pro svou budoucnost bez ohně.

15. 8. 2025

Vše se seběhlo tak rychle. Proběhl kontakt a pak setkání. Jak? Ani to nedokážu vysvětlit. Táhne nás to k sobě jako dva magnety.

Bylo to… snové, jinak to popsat nedokážu. Zažili jsme spolu něco kouzelného. A tys mě nespálil, jen vytrvale hřál.

16. 8. 2025

Co s tím plamínkem? Rozfoukat, uhasit? To je otázka, na kterou jsem měla dlouho jasnou odpověď. Ale teď jsem zmatená.

Je mnoho pro a proti. Co když se s tebou naučit žít, co kdyby to šlo? Najednou mi vše připadá možné… Byla chyba se s tebou vídat?

19. 8. 2025

Když o tobě mluvím, uvědomuji si, jak se chováš. Jsi zaklínač hadů, co hraním na píšťalu probouzí stránku mě, kterou neznám. Úzkosti, radost, touha a strach vylezou jako had z košíku a tančí, jak pískáš.

Nechci to teď s kontaktem přehánět. Naštěstí odjíždím daleko mimo domov a mám tedy dobrou výmluvu. Budu se oddávat kouzelné přírodě v horách a myslet na všechno, jen ne na tebe.

Chceš, ať se rozhodnu znovu. Ať skončím ve tvé náruči ne na chvíli, ale napořád. Nabízíš změnu. Větší svobodu, vyřešení minulých neshod. Jenže já si nejsem jistá. Stálo mě tolik úsilí vzdálit se od tvého ohně. Nechci se spálit. Co když je tam někde venku jiné teplo, které nepálí?

22. 8. 2025

Zajímá tě, co tak daleko od tebe dělám. Píšeš, voláš a já cítím, že tě ničí slyšet mě šťastnou. Nerozumíš mé zálibě v samotaření. Toužíš po tom, ať se připlazím v slzách.

Odjet z místa, kde jsme spolu trávily čas, bylo rozumné. Nyní jsem obklopena lidmi, lesem a především klidem. Tím příjemným pocitem uvolnění, cos mi nikdy nemohl poskytnout.

26. 8. 2025

Kde jen začít? Vracím se ze svých cest domů a cítím, že se z mé mysli vytrácíš. Nemám potřebu ti psát a volat, těší mě to.

Víš, někoho jsem potkala. Člověka, co by nemohl tak jiný a zároveň natolik podobný mně samotné. Člověka, co se ke mně dokáže chovat hezky a nehledá chabé výmluvy. Jenže nic není dokonalé. Dělí nás stovky kilometrů. Ale i kdyby nebyl součástí mého života, naučil mne mnoho.

Děkuji Bohu, že mohu zapomenout. Odejít s klidem od ohně, jehož kouř mě pálí v očích.

28. 8. 2025

Včera jsem plakala. Pociťuji tvrdý návrat do reality. Tohle není případ románu, kdy hlavní hrdinku zachrání princ na bílém koni. Proč si tady něco nalhávám? Nechci, ať mě někdo zachraňuje. A možná ani nechci, ať mě někdo drží za ruku.

Byl ten muž jenom náplast na mé rány? Pravdou je, že když mě poprvé políbil, myslela jsem na tebe. Jak jsou tvá ústa sladší a polibky vášnivější. Je to ohavnost.

Odjížděla jsem od něj s tím, že byl spíše prostředkem, který mi pomohl zapomenout a něco se naučit. Odmítala jsem se příliš připoutat. Na druhou stranu jsem si jej oblíbila. Stala jsem se z hračky hráčkou?

Cítím náklonnost, ale bojím se. Mám pocit, že každý vztah vede jen k útrapám. Nechci se vázat a nechci se znovu spálit.

Je to zvláštní, nikdy jsem taková nebyla. Můj velký smysl pro romantiku a závazky už je dávno pryč. Ztratila jsem iluze. Nevadí mi se bavit, ale ať se mnou do budoucna nikdo nepočítá. Stejně by to špatně skončilo. Zasel jsi ve mně tolik strachu a zároveň touhy…

Nechám své pocity plynout a budu naslouchat svému srdci.

Opravdu mě natolik změnil jeden muž?

29. 8. 2025

Hluboko uvnitř se něco láme a praská, ale zároveň přichází zrod něčeho nového. Připadá mi, že ve mně hoří les, kde stromy padají k zemi, ale brzy pod nimi vyrostou ještě krásnější sazeničky.

Zrod mého nového já, silnějšího a šťastnějšího se blíží. Můj nový život je na dosah ruky. Nyní čekám, až zapustí kořeny.

Věřím, že právě sama vybuduji malý ráj ve svém srdci a stanu se lepším člověkem.

Děkuji za všechny zkoušky.

Anonymní_rejnok

Z deníku Mewery Wildroockové

Třetí den Jahodového měsíce, Rok Sněžného draka

Dnešní oběd u táty byl naprostá katastrofa!

Přitom jsem si dala s přípravami takovou práci! Celou jeskyni jsem uklidila, všechny kosti zneviditelnila (to se tátovi vůbec nelíbilo, což jsem měla brát v potaz a počítat s tím, že to nenechá jen tak. Ale jsem prostě NAIVNÍ!!! A ve stresu z celého setkání jsem to hodila za hlavu, což zpětně hodnotím jako nehoráznou blbost, ale…), s Lucasovou pomocí jsme připravili přepychovou tabuli, aby ani teta Xénie nebo Amanda nemohly mít námitky (což stejně měly), a v kuchyni nachystali úžasnou hostinu s tolika chody, abychom se zavděčili úplně všem – a já si asi hodinu myslela, že by to mohlo vyjít.

Může za to Lucas. Že to nevyšlo je vina mého tatíka, ale tu přihlouplou představu o příjemném odpoledni mi zasadil do hlavy bratránek a neustále mě v tom utvrzoval. On má totiž mého tátu rád. Netuším proč. Asi kvůli té hromadě zbraní, kterou mu otec dovolil používat.

Už jsem použila slovo naivní? Protože to jsem. Naprosto NAIVNÍ, PITOMÁ MÍŠENKA!!! „Pitomá míšenka“ prohodila Amanda, když mě míjela cestou z toho zatraceného oběda, který mimochodem trval pět minut. PĚT MINUT!!!

Je tak těžké chovat se slušně? Prosila jsem ho, aby na ně udělal trochu dojem a ukázat jim, že není takový padouch, za jakého ho považují. No tak asi je. A nejspíš by mě to nemělo překvapovat, ne?

Vím, že tenkrát jednal v zájmu „vyššího dobra“. Okouzlil moji maminku, protože mu magie prozradila, že s ní zplodí silného potomka – haló, tady jsem! – který mu pomůže obnovit nemilosrdně vyvražďovanou linii zlatých draků, díky nimž proudí do našeho světa magie. Takže maminku otěhotněl a propustil z pout svých kouzel, aby se vrátila k rodině. Zostuzená a zneuctěná (teta Xénie mi to připomíná asi jen desetkrát týdně). Zásnuby s lordem čarodějem zrušeny. Celá rodina se stáhla do ústraní. Mé narození bylo přísně utajeno, protože míšence v té době zákon odsuzoval k smrti. Musela jsem zůstat neviditelná. A když mi bylo pět a maminka umřela, najednou se zjevil u našich dveří a činil si na mě nárok. Nikdo krom babičky neprotestoval, když mě plačící nad maminčiným hrobem unesl do skalního města mezi draky.

Nedivím se, že ho má rodina nesnáší. Sama ho občas k smrti nenávidím.

ALE! Když jsem si teď trochu pobrečela nad svým smutným osudem, musím ze sebe dostat dnešek, jinak exploduju – nemyslím to metaforicky.

Takže: všechno bylo dokonale připravené. V té své hloupě povznesené náladě jsem si oblékla zlatem vyšívané šaty (asi abych zapadla do tátovy sbírky pokladů). Přemístili jsme se nedaleko jeskyně – já, Lucas, babička, teta Xénie a Amanda. Idylický rodinný výlet (ha ha).

Přivítali jsme se s tátou a pak už to šlo všechno do kopru.

Kosti? Rozvěšené po stěnách jako vánoční ozdoby.

Vězni? Ječeli jako šílení.

Naše perfektně připravená hostina? Vyhozená.

Na stole dva naporcovaní, ještě čerství lidé.

Mňamka.

Takže: řev, zvracení (hlavně Amanda), kletby, pláč a nadávky, pořád dokola a v prohozeném pořadí, tátův spokojený úsměv, Lucasovy soucitné pohledy a babiččin netradičně velmi naštvaný výlev na adresu mého tatíčka.

Pak jsme se vrátili domů. Babi mi uvařila horké kakao a věnovala mi své úžasně vřelé objetí. Strejda Felix mi donesl čokoládové pralinky a Lucas si se mnou dal závod a zase prohrál. Amanda se mnou prý už nikdy nechce mluvit, což je ještě lepší, než to kakao a objetí.

Poslední den Jahodového měsíce, RSD

Je v tomhle baráku vůbec někdo normální?!

Šla jsem si před chvílí pro vodu do kuchyně a v salónku na mě vyskočila babička s nějakým lektvarem vonícím po ostružinách. Nastříkala mi ho do obličeje, div že jsem se neudusila, a když jsem chtěla vysvětlení, jen mi popřála sladké sny a poznamenala, že bych si měla obléct na spaní něco vhodnějšího.

Vhodnějšího?!

Cestou do pokoje jsem potkala strejdu Felixe. Pověděla jsem mu tu praštěnou historku a on mě soucitně poplácal po rameni a doporučil mi, abych se doopravdy převlékla, že možná budu mít ve snu nějaké dostaveníčko. Prý to bábi občas dělá, když se nudí. To si ze mě snad děláte srandu, ne? Jaké dostaveníčko?! A s kým u všech bohů?

Radši na sebe jdu hodit něco reprezentativnějšího.

…

Byl to sen nebo skutečnost? Nebo něco mezi?

On mi připadal ale víc než skutečný. Nejrealističtější představa pěkného a pořádně nabroušeného kluka, co mi vynadal, že mu lezu do snu. Byla to tak absurdní noc, ale hezčí jsem ještě nikdy nezažila. Nevím, jestli mám babi vynadat, nebo poděkovat.

Cítím se teď divně. Hezky a zároveň smutně, což vůbec nedává smysl, ale doufám, že to bylo skutečné. Že on je.

Třeba se jednou potkáme a budeme se na sebe pamatovat.

Bohové, jsem naprosto směšná.

Aspoň že jsem se převlékla.

Desátý den Ovocného měsíce, RSD

Nevěřím, že se to skutečně děje! Myslela jsem, že se odtud nikdy nedostanu. Děsila jsem se, že tu zůstanu po zbytek svého nesmrtelného života nebo dokud se otec nerozhodne, že je čas, abych splnila své „poslání“… Ale právě jsem si dobalila kufr a za pár hodin vyrážíme na cestu do školy!

Když mi to babička oznámila, ječela jsem jako siréna a skákala po posteli asi půl hodiny, dokud jsem nesletěla a nepraštila se hlavou do skříně. Au. Doufám, že ta obří boule do zítřka splaskne, jinak by si někdo mohl myslet, že mám zakrnělý růžek.

Jsem si naprosto jistá, že otcovo naléhání, abych zůstala v bezpečí nemělo nic společného s tím, abych šla studovat na věhlasnou akademii pro kouzelné bytosti. Ale babičce s Lucasem se ho nějakým záhadným způsobem podařilo přesvědčit, že je to skvělý nápad. Protože kde bych já a mé tajemství mohla být ve větším bezpečí než na místě plném stvoření, o nichž si obyčejní lidé myslí, že neexistují? Zajímalo by mě, čím ho uplatili a jak moc draho je to přišlo.

Měla bych se zkusit trochu prospat, ale ještě nikdy jsem nebyla méně unavená. Žilami mi koluje vzrušení, pulzuje mi celým tělem a bojím se, že se snad vznítím. Potřebuji se uklidnit. Případný požár části domu by určitě zabránil našemu odjezdu, a to nemůžu dopustit. Poprvé ve svém životě můžu opustit stezku, kterou pro mě zvolil otec a jeho rod. Poprvé se můžu vydat tam, kam chci já, a být kýmkoliv chci.

Babička při pohovoru svěřila řediteli Moorovi tajemství mého původu…A on slíbil, že ho uchová v tajnosti a já nastoupím jako obyčejná ohnivá čarodějka. Žádný míšenec, zrůda nebo nepřirozenost. Prostě jen čarodějka.

Snažím se nepropadnout naději na nový, lepší a svobodný život naplno, ale vím, že mě to brzy pohltí. Jenže já nikdy nebudu skutečně svobodná a na to nesmím zapomenout. I když teď půjdu studovat, najdu si přátele a budu zažívat dobrodružství, jednoho dne budu muset přijmout svůj osud dračího inkubátoru.

Když si představím, že nebýt toho strašného útoku, mohl teď ve mně růst malý bezbranný tvoreček, dělá se mi nevolno. Ne snad, že bych to kdy mohla otci přiznat. Jenže tohle, tahle šance na život, který mi nikdy nebyl určený a já si ani nedovolila o něm snít mě láká až příliš a já tomu nedokážu odolat – jako těm skvělým čokoládovým dortíkům, které Lucas vozí z města.

Takže do toho půjdu, po hlavě, ale s rozmyslem.

A užiju si každý okamžik, dokud ještě můžu – ať to stojí cokoliv.

Anonymní_žirafa

Ostrov v Bermudském trojúhelníku

Den. 1

Milý deníčku, bojím se! A proč? Asi před několika hodinami, (přesný čas nevím nemám tu hodinky), jsem se probrala na pláži na podivném místě, které obklopovaly velké skály a jediná cesta ven byl malý průchod v nich.

Jak jsem se tu ocitla? Na to se ptáš? No stalo se to tak, že jsem s rodiči trávila dovolenou na velké cestovní lodi. Po pár dech nás však přepadla šílená bouře a pak přišla výzva kapitána, že máme okamžitě nasednout do záchranných člunů. Já jsem v tom spěchu rodiče ztratila. Panikařila jsem a brečela, to nepopírám, ale když se loď začala podivně naklánět, jsem naskočila do prvního záchranného člunu, co jsem našla.  Když jsme byli na moři, poslední, co si pamatuju, byla velká, na nás se valící vlna.

Takže, deníčku, před chvílí jsem se probudila na této pláži, kde se naštěstí, objevili čtyři další lidé přibližně mého věku. (Mimochodem mně je 16 let).

První, kdo se mi přestavil, byla Ilma. Je stejně stará jako já, pochází s Itálie, a mám trochu pocit, že má o pár koleček navíc, protože tak praštěného a cáklého člověka jsem ještě neviděla. Druhý byl Benet a jako jedinému, z nás pěti, je mu sedmnáct. Je to stydlín a často koktá, ale musím říct, že má velmi krásné oči. Třetí byl Scott a byl ze Skotska, což je celkem vtipné.  Byl to bratranec Beneta. Ale na rozdíl od něj, jsem měla Scotta upřímně chuť něčím přetáhnou. Ptáš se proč? No, on prostě nechtěl zmlknout. Vlastně mele ještě teď, zatímco já do tebe píšu. Poslední byla Francheska a byla s Francie, a upřímně byla ten typ holek, kterým jsem záviděla to, jak jsou dokonalé každý den od rána do večera.

Den. 2

Ahoj deníčku, zrovna jsem se probudila a upřímně to byla ta nejhorší noc v mém životě, a to jsem jednou musela spát se svými bratranci, sestřenicí a bratrem v jedné posteli. Vlastně, když teď myslím na svého bratra a rodiče, tak doufám, že jsou v pořádku.

Ahoj podruhé, deníčku. Už je večer a já půjdu za chvíli na kutě, ale musím do tebe zaznamenat, že dneska to byl celkem zvláštní den. Ráno nikdo neměl odvahu nikam jít, ale nakonec nás k tomu dohnaly prázdné žaludky. Tak jsem se Scottem vyrazila prozkoumat okolí a když tak najít něco k jídlu, co by nás neotrávilo. Po chvíli chůze jsme vstoupili do husté a zelené vegetace. Příroda je tu neskutečná a kouzelná, s velkým N a K. Všude rostou stromy a keře a je tu ticho a úžasný vzduch.

Ale náš hlavní úkol byl najít jídlo, a to se nám bohužel nedařilo to té doby, než Scott našel keř plný bobulí. Vypadaly trochu jako naše borůvky a tak jsme to moc neřešili a vzali jsme jich plné hrsti. Najednou zašustilo křoví, což mě vyděsilo, ale bála jsem se zbytečně, protože z toho křoví vylezli další tři lidé, které jsme dovedli na pláž a tam se nám všichni představili. První byl Alex, pocházel z Ameriky a byl to kluk s těmi největšími brýlemi, jaké jsem kdy viděla. Pak se představil Emil, který byl ze stejného města jako Alex a je jeho kamarád. Je to baculatý, roztomilý cvalda. A poslední je Danča. Byla z Dánska, a byla mi krajně nesympatická, protože se neustále tvářila, jako moje učitelka, když vyhlašovala známky z velkých testů.

Den. 3

Ahoj deníčku. Dneska se řešilo hlavně jídlo a stavba přístřešku. Bylo to šílený. Neustále jsme se hádali a pořád nám kručelo v břiše. (Však aby ne. Ty borůvky nás moc nezasytily a voda, co jsme získávali z listů, taky nebyla nic moc). A aby toho nebylo málo, nenacházeli jsme ani jiné jídlo, ani vhodný materiál na stavbu přístřešku. Jediné pozitivum bylo, že se Scottovi a Danče podařilo k večeru rozdělat oheň, a že jsme našli krásné velké listy, které jsme použili jako klobouky, abychom neměli úpal.

Den. 5

Už jsme tady pět dní. PĚT DNÍ!!

Za pět dní to ani ve filmu s nikým nešlo tak moc z kopce jako s námi. Neustále jsme se hádali nebo jsme spolu nemluvili vůbec. Ilma byla pořád tak pozitivní, až to všechny iritovalo a v jednu chvíli jsem měla podezření, že jí snad Francheska rozmlátí hlavu kamenem. Ale obdivovala jsem ji za to, že i když jsme byli všichni od písku, zpocení, protože tu bylo horko jak v peci, s mastnými vlasy a kruhy pod očima, tak ona byla pořád sexy. Scott naštěstí přestal žvanit a Benet, ten vypadal jako tělo bez duše tak moc, až mu Danča v jednu chvíli dala facku s argumentem, že se chtěla ujistit, že je naživu.

Ale nejvíc mě začal znepokojovat pocit, že nás něco sleduje. Ten pocit zesílil, když se Danča nevrátila z výpravy na další borůvky a jiné lesní ovoce, ze kterého se snad nikdo neotráví…  (Nic jiného jsem tu ani nenašli a brouky jsme jíst odmítali).

“Co když se jí něco stalo. Neměli bychom ji jít hledat?” zeptala se Ilma do ticha. “Tak jdi” řekla ji na to mrzutě a rozespale Francheska, která už nějakou dobu polehávala pod velkým listem.

“Jdu taky,” řekla jsem tehdy, protože jsem se šíleně nudila. Brodily jsem se porostem a rozhlížely jsme se, jestli neuvidíme Danču. Místo toho jsme po chvíli ucítily příšerně smrdutý pach, jako když umře krysa v malé komůrce a vy jí tam nejdete za týden. Když jsem s Ilmou došla k místu, kde byl smrad nejintnzivnější, uviděla jsem před sebou scénu, která mě bude strašit asi dokonce života. Na zemi před námi ležela Danča s rozkousaným hrudníkem a už v něm bylo několik hejn much. Moje nohy jakoby zamrzly na místě a přestala jsem slyšet okolní zvuky. Ale i tak moje tělo reagovalo skoro samo, když jsme vzápětí rukou silně zakryla Ilmě ústa, aby nezačala ječet.

Nevěděla jsem, kde se ve mě bral takový klid, ale nějak jsem s ilmou potom dokázala dojít zpátky na pláž. Tam jsme řekla, zatímco Ilmu utěšoval Alex a Emil, co se stalo Danče. Reakce nebyly překvapivé. Francheska začala hysterčit a bračet. Alex, Emil, Scot a Benet začali panikařit. Všechny okamžitě přešel hlad.

Opravdu nevím, co mám dělat. Kéž bys deníčku mohl nějak pomoc.

Den. 6

Ahoj deníčku. Dnešek byl velmi smutný a nudný. Dneska ráno jsme se odhodlali donést Dančino tělo. (I když jsme byli vyzbrojeni jen jedním klackem, který Scott našel na okraji lesa). Nic se naštěstí nestalo a taky jsme cestou našli nějaké ovoce. Než jsme vykopali Dančin hrob, pomocí velkých plochých kamenů, byl už večer. Popřáli jsme Danči hezký klid a hrob jsme zasypali a ozdobili květy. Danču jsem sice moc neznala, ale věděla jsem o ní, že z nás všech byla ta nejodvážnější a nejbojovnější. Takže ať se tou divočinou prohání cokoliv, musí to být velmi nebezpečné.

Den. 7

Deníčku, dneska jsem byla neskutečně šťastná, protože se staly DVĚ úžasné věci. Ta první byla ráno, když někam znenadání Scott odešel a dlouhou dobu se nevrátil. Benet začal panikařit, ale naštěstí se Scott vrátil celý rozzářený s náručí velkých žlutých plodů vypadajících jako přezrálá manga. Když jsem do něj kousla, myslela jsem si, že moje pusa sní. Potom co jsem dojedla svůj díl, jsem cítila velký příval energie. Všichni jsme byli jak utržení ze řetězu.

Druhá úžasná věc se stala později. Francheska se, zase, pohádala s Ilmou. Deníčku, říkám ti, ty dvě si jednou vjedou do vlasů. Takže se slečinka nafiňtěná vydala uraženě někam na druhou stranu pláže a nějakou dobu jí nikdo neviděl. Než jsme se o ní mohli začíst strachovat, tak se však vrátila s úsměvem na tváři a nebylo to proto, že by našla něco, čím by Ilmu zabila.

“Pojďte za mnou. Něco jsem našla.” řekla nám naléhavě, pořád s úsměvem od ucha k uchu. Tak jsme za ní šli a ona nás dovedla k malému jezeru. Všichni jsme byli tak překvapení a tak šťastní, že jsme se okamžitě svlíkli a skočili do vlažné vody. Upřímně to byl úžasný den.

Den. 9

Deníku. MUSÍME Z TOHOTO OSTROVA ZMIZET!!

Začalo to ráno, co jsem se vzbudila. Potřebovala jsem se zchladit stejně jako Francheska. Když jsme však došly k jezeru, musely jsem se okamžitě schovat za listy, protože před našimi zraky pilo z jezera stvoření podobné medvědovi s ještěrčí hlavou a kůží jako nosorožec. Nechápavě a vyděšeně jsem na to stvoření zírala. Po chvíli mě začala Francheska táhnout pryč. Když jsme to všem v táboře řekli, tak jediný, kdo nám nevěřil byl Alex. Francheska se na něj neskutečně zle podívala a pak mu řekla: “Když nám teda nevěříš, jdi se tam podívat sám.”

Souhlasil a šel se tam podívat, což jsem nechápala, když se ne ani za deset minut vrátil, celý zpocený a vyklepaný strachy.

V ruce svíral podivnou květinu, které jsem si všimla už dávno. Francheska mu jí vytrhla a přičichla k ní. Okamžitě jí odhodila, přičemž to doplnila lapáním po dechu a držením se za nos. Ze zvědavosti jsem si taky přičichla a okamžitě jsem věděla, že jsem udělala chybu. Měla jsem pocit, že mi z toho smradu odumírají chloupky v nose. Zahodila jsem květinu a všechny varovala, ať k té kytce nečichají. Emil se nad kytku naklonil a zeptal se Alexe, co se stalo. “Přišel jsem k tomu jezeru, abych se podíval na tu takzvanou příšeru a ona tam opravdu byla a taky si mě všimla. Když na mě vystartovala, nějak instinktivně jsem na ní hodil tuhle kytku, ta zasyčela a odběhla. Vzal jsem další, protože mi přišlo, že bude nějak důležitá.”

Emil prohlásil: “Měli bychom nasbírat víc takových květin. Může nám to zajistit obranu proti těm tvorům. Pokud tam nějaké další jsou.” To jsme také udělali, ale snažili jsme se od květin držet dál, protože opravdu strašně smrděly. A navíc jsem si vybavovala Dančino tělo, které musela nějaká ta příšera roztrhat. Co je tohle proboha za místo?!

Den. 15

Milý deníčku, dneska je den D.U.Z.O. (Den útěku z ostrova)

Za těch šest dní, co jsem do tebe nic nenapsala, jsme vymýšleli plán útěku a hledání odkud se z tohoto ostrova dá uniknout, protože celá pláž, jak už víš, je obehnaná skalami, takže nemáme tušení, kde jsme. Proto jsme se vydali na obhlídku ostrova vyzbrojení smradlavými květinami. (Dali jsem jim jméno smradlavky).

Po několika hodinách jsem se s Ilmou vrátila na pláž, kde už čekali ostatní a ti nám řekli, že vylezli na obří kopec a tím zjistili, že ostrov je uprostřed obří díry podobné trojúhelníku. Nemohla jsem tomu uvěřit. To jsem se objevili v Bermudském trojúhelníku?! Viděli také velkou pláž bez skal. Lítali tam však nějací velcí ptáci. Což byl trošku problém.  Já osobně jsem se toho ale moc nebála. Měli jsem přece ty smradlavé květiny.

Po poradě jsme tam vyrazili a díky bohu nám požehnala štěstěna. Ti ptáci nebyli vůbec nebezpeční, spíše plaší, a Scott si je okamžitě ochočil tím žlutým ovocem. Hned jsme věděli, že tohle bude náš odvoz z ostrova pryč. Další den jsme hledali materiál pro stavbu provizorního dopravního prostředku. Trvalo nám to dva dny, než jsme ho postavili a podle Alexe a Emila, kteří byli specialisté, byl perfektní. Takže zítra už jistě opustíme ostrov. Už se nemohu dočkat.

Anonymní_živorodka