DETEKTIVKA

MYSLEL JSEM, ŽE NEVÍ, ALE VĚDĚLA VŠECHNO

JAN

Nemohla mi už říct víc, než jsem já sám věděl. Naopak, to nemohla vědět ona. Když jsme odjeli ze stanice, bylo chladno. Venku se spustila obrovská mlha a já se nemohl ubránit myšlence, na ní. Za chvíli ji znovu uvidím. Její kaštanové vlasy, sametovou kůži, a její oči. Ach ty oči.
Ty naštěstí už nikdo jiný než já, neuvidí.

Marta si vedle mě pořád nervózně poposedávala. „Mám řídit?“ zeptal jsem se, i když jsem předem znal odpověď. „Hovno. Víš, že mě to uklidňuje. Říkal si, že jí naposledy viděli ve čtvrtek?“ Otázka mě nezaskočila, naopak, přišlo mi to uklidňující. Čtvrtek byl krásný den.
„Jo, okolo osmnácté hodiny, v nějakém… počkej…“ otevřel jsem složku, kterou jsem měl v ruce. V momentě, kdy jsem zahlédl ty oči, zamrazilo mě, ale vůbec ne, ve špatném slova smyslu. „V obchodě Ramons na Betovenove, prý tam chodila.“ Jistě. Jemně jsem se pousmál. „Kupovala tam sladké koláčky.“ Pistáciové a taky malinové. Její rty pak chutnali jako všechno božstvo světa. Při té vzpomínce mě zabolelo v rozkroku a jemně, nenápadně jsem se ošil. Marta si určitě ničeho nevšimla, protože se rozesmála „No, tomu bych věřila, však jsem její fotku už viděla.“ Zasmála se tak, až se jí objevily dolíčky na tvářích. Hm, nikdy jsem si vlastně nevšiml. Podívala se na mě a já se donutil k úsměvu, v hlavě mě však napadaly rozhodně jiné myšlenky. Atmosféra houstla. Venku i vevnitř auta. Spustil se déšť. Stále zesiloval, stěrače odváděli fantastickou práci. Marta ztichla a soustředila se na cestu. Neznala ji, tak musela. Měl jsem řídit já, věděl bych, kde číhají nástrahy, kde je potřeba ubrat a přidat plyn. Mám to přeci odzkoušené.

„Zvládneš to?“ zeptal jsem se.

„To se mě ptáš na cestu nebo na to, co nás čeká na místě?“

Ztuhnul jsem. Jak by mohla… Nebuď paranoidní. Je to typická otázka. Zažíváš ji už 15 let. Trošku napjatě jsem se naklonil přes opěradlo, na zadní sedadlo, vytáhl jsem zprávu z patologie a posadil se zpátky. „Vždyť víš, co nás tam čeká.“ Já možná trochu víc, ale neboj, ty to taky zvládneš, pomyslel jsem si. U policie jsem přes dvacet let, Marta podobně. Spolupracujeme jako detektivové už patnáct, a já ji mám rád. Ne tak jako ji. Ona je výjimečná, ty její oči…

Marta pootevřela okénko a zapálila si cigaretu. Kapky deště stékaly do auta, ale jí to bylo jedno. Znám ten pocit. Pocit závislosti. Nutkání po další. Jen v mém případě, to nejsou cigarety.
„Za pět minut příjezd.“ Ozvala se a potáhla si. Byla tak klidná. Vždycky taková byla, vzrušovalo mě to. Jistým způsobem. Zajímalo mě, co se jí honí v hlavě. Jak nad případem přemýšlí,

že absolutně netuší, kdo to udělal. Pátrá ve své mysli a přehazuje si všechny důkazy, které samozřejmě ukazují jinam, než na mě. Jsem profesionál, vím, kdy je potřeba co zamést a kam lidi svést. Nebojím se, že mě odhalí. Směji se a těším se. Už tam budeme? Nemůžu se dočkat, až ji uvidím.

MARTA

Řídím. Jako vždycky, když potřebuju srovnat myšlenky. Hlava mi jede na plné obrátky.Ne kvůli případu – teda, ne jen kvůli němu. Kvůli němu. Sedí vedle mě a něco listuje ve složce. Tváří se klidně, ale je to takový ten klid, co přichází před něčím velkým a silným. Nebo po něm? „Víš, že mě to uklidňuje,“ řeknu a zasměju se, jako bych chtěla tu tíhu rozpustit. „Říkal si, že jí naposledy viděli ve čtvrtek?“ čekám na odpověď. Snažím se soustředit na jeho reakci těla. Byl úplně klidný. Nezaváhal, věděl. Až moc dobře. Říkám si, četl ten spis přece tolikrát, je to v pořádku.

„Jo, okolo osmnácté hodiny, v nějakém… počkej…“ listuje papíry. Když to najde, doplní:

„V obchodě Ramons na Betovenove, prý tam chodila. Kupovala tam sladké koláčky.“ Zaznělo to tak mimochodem. Tohle tedy ve složce určitě nebylo. Vím to, všechny své spisy čtu velmi pozorně. Zachytila jsem změnu jeho tónu i jemný vzdech, Skoro… jakoby snad… Zareagovala jsem pohotově a využila příležitost se na něj podívat. Rozesměju se, dám mu čas, aby se chytil na falešný dojem, že mě jeho slova baví. „No tomu bych věřila, však jsem její fotku už viděla,“ řeknu a zasměju se. Při pohledu na něj se mi v hlavě rozhlásí červená kontrolka s alarmem. Odkud to víš, Honzo?

Atmosféra houstla. Venku i vevnitř auta. Déšť stále přidával na své intenzitě a už bylo dost obtížné se orientovat na cestě. On však nevypadal nervózně. Byl klidný, jako moře bez vln. Znal snad tuhle cestu?

„Zvládneš to?“ zeptá se mě. Na co přesně se ptá?

„To se mě ptáš na cestu, nebo na to, co nás čeká na místě činu?“ odpovím trochu jiným tónem, než jsem původně chtěla. Možná chladnějším? Podezřelým?

Přimhouří oči. Přesně v ten moment. Zamyslí se. Čím dál víc si začínám myslet, že on naprosto přesně ví, co nás tam čeká. Vím, že ví víc, než já. Pootevřela jsem okénko a zapálila si. Že mi kapky dopadaly na obličej, mě netížilo. Přemýšlela jsem. Stalo se toho už tolik, co mě zaskočilo. Ale v hlavě mi běžel celý poslední týden. Jeho reakce, když mu řekli jméno oběti. To jemné cuknutí v obličeji. Tichý výdech. Jen já ho slyšela. Nikdo jiný by tomu nevěnoval pozornost. Jenže já s ním dělám patnáct let.

Proč ten úsměv, který má teď na rtech, těší se, co nás čeká?

Anonymní_gepard

Vražda v Dedhamu

Vypráví inspektor Arthur Langley

Když mě zavolali do Dedhamu, bylo brzy ráno, těsně po rozbřesku. Vzduch byl chladný a pršelo. Stará lékárna stojící na hlavní ulici, s vyřezávanými okenicemi a nápisem „Huxley, lékárník a bylinář“, působila poněkud tísnivě.

Obětí byl pan Alfred Huxley, místní lékárník. Jeho tělo našla ráno služebná, paní Barkerová, ve sklepě lékárny, když šla připravit směs bylin. Dveře byly zavřené, ale ne zamčené. Hlava oběti byla rozdrcena závažím z váhy, které bylo pohozené vedle něj.

Sklep měl jediný vchod zevnitř lékárny, dveře byly pevné, a zámek nikdo neporušil. Na zemi kolem těla byly stopy prachu a něco, co vypadalo jako jemný prášek. Všiml jsem si i několika otisků, avšak kromě otisků oběti se zde nacházely jen velmi nejasné stopy, které však nevedly jednoznačně dovnitř ani ven.

Vykonal jsem tedy výslech.

Paní Barkerová byla služebná už deset let. Tvrdila, že posledně viděla pana Huxleyho včera večer kolem osmé hodiny, kdy uzavíral lékárnu. „Všechno bylo v pořádku,“ řekla s třesoucím se hlasem. Usoudil jsem, že mluví pravdu. Ale fakta jsou důležitější než dojmy. Další, koho jsem vyslechl, byl asistent lékárníka, mladý Thomas Greene. Tvrdil, že šel spát brzy a neviděl nikoho kolem lékárny. Řekl mi, že Alfred měl nedávno spory s několika zákazníky kvůli cenám léků a dalších neshodách.

Nejzajímavější stopou byl otisk špičky ženské boty, pokrytý jemným práškem. A co víc. V regálech chyběl vzácný a jedovatý lék Belladonna. To nebyla náhoda.

Ptal jsem se na ženy, které mohly mít s Alfredem vztah. Tři jména v Dedhamu zněla nejvýrazněji. Slečna Emily Whitlocková, dcera místního faráře, nedávno navrátilá ze studií, paní Margaret Bellová, vdova po bohatém obchodníkovi, často v roztržce s Huxleym, a slečna Clara Huxleyová, neteř zavražděného, která občas vypomáhala v lékárně.

Emily měla pevné alibi. Byla celou noc u rodičů ve farnosti. Paní Bellová tvrdila, že byla sama doma, ale pod tlakem přiznala, že si půjčila od Alfreda peníze na lék pro nemocného syna a nedopadlo to mezi nimi nejlépe. Clara zase tvrdila, že šla také spát brzo, ale služebná ji viděla kolem desáté večer vycházet z domu jen s tím, že jde „jen na vzduch“. V té době byl Alfred ještě naživu.

Na noční košili Clary byla tmavá skvrna, kterou nedokázala vysvětlit. Sama Clara pak přiznala, že chtěla Alfredovi vrátit lahvičku s něčím, co on nevěděl, že má. Krátce spolu mluvili ve sklepě, ale Alfred ji nepřivítal vřele a brzy odešla. Čas odchodu však odmítla sdělit.

Prášek, který jsem našel na podlaze sklepa se ukázal být směsí Belladonny a škrobu, pravděpodobně součástí přípravy léku. To znamenalo, že vrah věděl, co hledá.

Znovu jsem prohledal lékárnu a našel klíč od sklepa, který spadl pod regál ve vedlejší místnosti. Poslal jsem jej k odbornému rozboru otisků. Na klíči byly otisky Alfredovy… a také Thomase Greena. Paní Barkerová mi potvrdila, že Alfred klíč nosí vždy pouze u sebe, bylo prakticky nemožné aby tam byly Thomasovo otisky.

Povolal jsem Thomase k dalšímu výslechu. Při předložení všech důkazů se přiznal. Přiznal, že přišel v noci zkontrolovat zásoby, protože Alfred často pracoval i pozdě večer. Došlo mezi nimi ke sporu kvůli Belladonně, kterou chtěl Thomas prodat na černém trhu. Následovala rvačka a Thomas udeřil Alfreda závažím. „Nechtěl jsem ho zabít,“ přiznal tiše, „byl to jen zkrat.“

Thomas Greene byl zatčen ještě téhož odpoledne. Clara s vraždou neměla nic společného, její vina spočívala jen ve zbabělém zatajování. Měla štěstí, že otisk její boty byl jediné, co po ní ve sklepě zůstalo.

Zůstával mi v mysli jen jeden detail, jak snadno lze podlehnout dojmu. Clara plakala, paní Bellová se hádala, Thomas byl tichý a nenápadný. Ale právě ticho může někdy znamenat víc než všechna slova na světě.

Anonymní_Kaproun

Hlavolam smrti

Profesor Richard Klement byl v pondělí ráno nalezen mrtvý. Ležel zhroucený v pracovně své obrovské honosné vily na okraji města. Okolo těla byly rozházené různé výkresy, mosazná kolečka a nářadí, které používali největší mistři logiky. Ano, uznávaný profesor Klement byl nejlepší ve svém oboru a vlastnil nejvíce patentů na sestavování hlavolamů.  Když detektivka Elvíra Petrová dorazila na místo činu, nestačila se divit. Dveře do pracovny totiž neměly klasický zámek, chránil je nějaký zvláštně vypadající mechanismus.
„Kdo je odemkl?“ zeptala se jednoho z přítomných kriminalistů, který dorazil před ní.
„Nikdo, museli jsme celý zámek rozebrat a vypáčit. Vypadá to, že byl zamčen zevnitř.“ Elvíra přikývla a bez dalšího slova vstoupila do pracovny. Pokoj působil stísněně, závěsy byly zatažené, takže uvnitř panovalo šero. Profesorovo tělo leželo zhroucené na pracovním stole, nikde ani kapka krve. Vypadalo to, jakoby profesor Klement jen spal nebýt malého červeného vpichu na krku.
„Vzorky jsme již poslali do laboratoře.“ ozval se technik ode dveří. Elvíra uznale kývla a pomalu procházela místnost. Po stěnách visely různé technické nákresy, skici hlavolamů, na stole nedokončené návrhy dalších profesorových nápadů. Poblíž profesorovy pravé ruky ležela krabička.  Vypadalo to, jakoby se i teď, po smrti, pro ni natahoval.
„Podle domovníka tu nikdo kromě profesora nebydlel. Klíče od vily měl jen on. Kuchařka docházela každý den, uklízečka taky. Měl ještě osobního asistenta, jistého Jonáše Bernáta.“ informoval Elvíru dále technik.
Projít místo činu, nechat odvézt profesorovo tělo do márnice a zajistit stopy trvalo téměř celý den. Ve stěně za jedním z nákresů náhodně objevili ukrytý trezor, jehož otevření dalo všem zabrat, byl totiž zamčený dalším důmyslným klíčovým systémem. Stejně jako dveře do pracovny, musel být i trezor vypáčen a provrtán. Našli v něm jen jeden jediný list papíru…čekající patent k záhadné krabičce, která zůstala na stole. Tu nechala Elvíra samozřejmě zajistit s ostatními důkazy.
Hned na druhý den byly domluveny výslechy všech osob, které s obětí byli v kontaktu. První dva výslechy nikam nevedly, uklízečka i kuchařka udržovaly s profesorem čistě pracovní vztah a o hlavolamech nic nevěděly. Domovník prozradil detektivce Petrové zajímavou věc, a to, že asistent Bernát uměl zámek od pracovny již sám otevřít. Že by horká stopa a první velký podezřelý?
Jako poslední přišel do výslechové místnosti muž v mladším věku, menší postavy. Na sobě měl tvídové sako s nášivkami na loktech, klobouk na hlavě. Pohled měl pronikavý, bradu vzpurně zvednutou. „Dobrý den, pane Bernáte, prosím, posaďte se. Jmenuji se Elvíra Petrová a vyšetřuji profesorovu smrt. Tuhle krabičku znáte?“ přešla detektivka rovnou k věci. Bernát ztuhl a upřeně se na krabičku díval.
„Hm, ne, neznám.“ odpověděl až příliš rychle, pohledem uhnul kamsi za Elvířino rameno.
„Opravdu? Pane Bernáte, jste jediný, kdo měl kromě profesora přístup do jeho pracovny, byl jste jeho asistent, pomáhal jste mu. Ale tvrdíte mi tady, že tuhle krabičku, tenhle hlavolam, jehož patent, který jsme našli v trezoru, a čeká na schválení, neznáte. Není vám to trochu zvláštní?“
Jako dobrá vyšetřovatelka si dobře všimla, že při slově patent a trezor sebou Bernát nepatrně škubl. Dlaně si zkusil nenápadně otřít do látky kalhot. Zaujatě, skoro až posedle vzal potom krabičku do rukou a prohlížel si ji ze všech stran. Její povrch byl dokonalé hladký, žádná tlačítka ani zámky. Elvíra sledovala každý Bernátův pohyb, jeho pomalé pohyby jakoby krabičku hladil. Na jedné hraně nenápadně zpomalil a jakoby přitlačil prst na jednu z hran. Klik. Víčko povolilo a v místnosti zavládlo úplně ticho.
„Říkal jste, že jste tento hlavolam nikdy neviděl, přesto jste ho otevřel během pár vteřin. Rychlé a jisté.“ jakoby tomu Elvíra nedokázala uvěřit.
„Měl jsem štěstí, náhoda. Asi.“ Bernát nasucho polkl, krabičku stále v dlaních.
„Ne. To bylo až příliš rychlé, to nebylo štěstí, ale paměť, viďte? Ten mechanismus jste již viděl, není to tak?“ snažila se, aby byl její hlas stále klidný a zachoval si chladný tón.
Chvilku se nic nedělo, ve vyšetřovací místnosti bylo jen ticho. Pak Bernát pomalu zvedl oči k Elvíře.
„Chtěl jsem jen…trošku uznání…ten patent. Nechtěl jsem ho zabít, jen omráčit. Jed… byl ale moc silný…nechtěl jsem.“ přiznával se vrah pomalu, i když slova skoro koktal. Detektivka Elvíra Petrová sáhla na stůl pro záznamové zařízení a jedním stiskem přístroj vypla.
„Jonáši Bernáte, právě jste se doznal k vraždě profesora Richarda Klementa. Výslech je u konce.“ její oči se naposledy upřely na krabičku, která spočívala ve vrahových rukou jako zrádná hádanka osudu a selhání.

Anonymní_Karakal

Útržek

Jednoho dne ráno mi přišel na stůl spis. Jednalo se o nejnovější případ, zmizení mladé ženy. Čím více jsem si spis pročítal tím více jsem viděl neznámých, například že nikdo neví, jak dlouho je osoba pohřešovaná, vlastně kdyby ji nešli navštívit příbuzní tak o tomto případu ani nevíme. Další z podivuhodností je, že jedinou stopou, co máme je pouze cár papíru, na kterém je psáno: „Svatyně červená, v samém centru města, v noci činí temnotu, slyšte zvuky běsna.“

Říkal jsem si, že to musí být nějaký vtip, ale i tak jsem se to rozhodl prověřit, vydal jsem se tudíž do města, tam kam mě indicie vedla, do Konkatedrály Nanebevzetí Panny Marie. Přišel jsem zde něco kolem půlnoci, konala se zrovna půlnoční mše. A však najednou jsem pocítil prudký náraz, něco mě trefilo do hlavy, byl to kámen, byl na něm však přivázán další vzkaz, někdo si se mnou očividně pohrával.

Tentokrát však už vzkaz nebyla kryptická hádanka, nýbrž výzva, ve vzkazu stálo: „Buď vy nebo ona. 49.93893938102157, 17.911021869600187.“ Jakmile jsem vzkaz dočetl, projel mi mráz po zádech, musel jsem něco dělat. Vydal jsem se proto do opuštěné budovy, nacházející se u zámeckého okruhu, jak mi přiložené souřadnice naznačovaly.

Došel jsem na určené místo, stmívalo se, pouliční lampy začínaly pomalu jedna za druhou začínaly svítit. Procházel jsem se po budově, cítil jako by mě někdo sledoval, a v tu chvíli jsem ji spatřil. Tu hledanou ženu, přibližoval jsem se čím dál tím víc. Ale najednou nastal zvrat, slyšel jsem pouze výstřel, a následně jsem ji viděl padat.  Rozběhl jsem se tedy, abych polapil jejího vraha. Taky že jsem ho po dlouhé honičce doběhl. Byl to muž, bylo mu asi přes 45 let, zatkl jsem ho a přivedl na stanici, odsoudili ho na 12 let. Tímto byl případ uzavřen.

Anonymní_Klaun

Průtrž mračen

„Zasraný počasí,“ ucedil jsem. Tenhle lesní mord nevypadal dobře. Labrador a jeho vyděšená majitelka, šťastní nálezci mrtvoly, zničili většinu stop ještě před našim příchodem. Co zůstalo, spláchl déšť. Mrtvý přede mnou byl bez dokladů, bez zvláštních znamení nebo tetování, oblečený do trika, džínů a bot z Lidlu. Na místě činu chyběla střela, nábojnice i vražedná zbraň.

„Třeba to bude obyčejná domácí zabijačka. Jen co zjistíme, co je tenhle chlápek zač, všechno se vyjasní.“ Parťák Tom stojící vedle mě ztrácel optimismus jen zřídka. Věčně se culící s hřívou zrzavých vlasů vypadal i v tomhle nečase jako učiněné sluníčko. Někdy bych ho zabil.

Lékař ze soudního prohlédl mrtvého jen zběžně. Dřív, než stačil promoknout na kost, nám sdělil, že příčinnou smrti byla patrně střelná rána z bezprostřední blízkosti a odnesl si tělo do sucha. Chvíli jsme spolu s techniky prohlíželi stopy, které se daly v té slotě najít, ale brzo jsme to s Tomem vzdali.

„Jestli něco nenajde doktor, jsme nahraní,“ shrnul jsem situaci. Tom mlčel. Asi mu taky došlo, co máme na krku. „No nic. Pro dnešek končíme. Zítra se sejdem na soudním.“

…

„Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou, kterou chcete slyšet první?“ přivítal nás ráno doktor.

„Doktore, nejsme děcka,“ odbyl jsem ho.

„Jak chcete. Jak jsem včera řekl, oběť byla postřelena. Střela vešla do těla zde,“ ukázal na ránu v dolní části trupu, poškodila několik vnitřních orgánů včetně plic a vyšla z těla dva centimetry od ramenního kloubu,“ pootočil trup, aby nám ukázal ránu. „Zranění ale nevedla k bezprostřední smrti. Po výstřelu žil.“

„Rána šla ze spodu?“ divil se Tom „To ho jako někdo střelil ze země? Nebo byl na stromě?“

„A ta špatná zpráva?“ zeptal jsem se doktora.

„Místo činu si budete muset v té slotě najít sami,“ odtušil doktor.

Tohle bylo nepříjemné, ale stejně. Rozbřesklo se. Aspoň mně.

„Ty víš, co měl na mysli?“ zeptal se Tom cestou do kanclu.

Přikývl jsem, ale nehodlal jsem mu to ulehčit. Pokud mu to nedojde, na poradě mu to řeknu. Zatím si sluníčko může lámat hlavu.

Nechal jsem promítnout mapu a shrnul poznatky doktora.

„Mrtvého našli u cesty. Je pravděpodobné, že se k ní potácel pro pomoc. Už to nezvládl. Když prohledáme les ve směru, odkud přišel, mohli bysme najít víc. Snad i zbraň.“

„Řekl jsi zbraň. Ne vražednou zbraň?“ I Tom už se rozsvítilo.

Přikývl jsem. „Pokud máme s doktorem pravdu, nebyla to vražda.“

…

Co si budem. Hledat místo činu v průtrži bylo přesně takové, jak předpokládal doktor. Jenže naše odhady byly správné. Po nekonečné hodině jsme objevili škodovku zaparkovanou na odlehlé cestě a v ní doklady oběti. Opodál, zapadlá v blátě, byla i zbraň.

„Vidíte ten kámen. Výstřel asi vyšel, když na něj dopadla,“ ukazoval mi technik.

„Ještě to budeme muset všechno prošetřit,“ zabručel jsem. „Ať vám nic neunikne. Kdybyste si toho všimli včera, nemuseli jsme se sem vracet.“

„No tak. Nebuď takový,“ usmíval se Tom. Už byl zase ve své sluníčkové náladě. „Zajímalo by mě, co dělal na takovém místě a se zbraní.“

„Vemeš si dva chlapi a půjdete se podívat k němu domů. Možná důkladná domovní prohlídka uspokojí tvou zvědavost.“

„Stando?“

„Hm.“

„Nemyslíš, že to nakonec bylo štěstí, že ten mrtvý byl takový nemehlo?“

„Co já vím. Tebe tady žádné štěstí nečeká. Maž do sucha vyšetřovat!“

Ukázalo se, že je to tak. Mrtvý, jehož smrt nám onoho deštivého dne spadla na hlavu, byl nasraný na celý svět a plánoval, že to lidem spočítá. A svět měl kliku, že nezvlád základy manipulace se zbraní.

Anonymní_lemur

Autentická jistota

„Hoši, vemte to od paty domu k temeni,“ navedl kapitán Pulko z kriminálky své kolegy, kteří se s metrem klonili k prostoru mezi osmipatrovým panelákem a tělem Jaroslava Mládka.

Dva metry dvacet jedna centimetrů.

V paneláku nefungoval výtah. Chtě nechtě Pulko využil toho, že mrtvý vypadl z osmičky, a každé poschodí proložil zvoněním u bytů. Tak spolu s ostatními získal podrobný obraz o poměrech nebožtíka. On kdysi proutník, nyní usedlý kuchař, občas vařil i pro někoho v domě, nekonfliktní. Manželka o deset let mladší, chronicky nevěrná, i v tom zdejším výtahu ho podváděla. Pěkná ženská, ale jednodušší, pracovala v mrazírnách, kde jí stroj zranil natolik, že přišla o ruku až po předloktí. S rajtováním rázem utrum.

„Upřímnou soustrast, paní Mládková,“ začal Pulko podávaje pravici neupravené vdově u stolu. Jelikož druhá strana neměla čím stisknout, s omluvou vyměnil ruce. Na dotaz, co se jí stalo, dostal již známou odpověď.

„Chlap věšel zaclonu. Naraz ho nebylo,“ hlesla vdova.

Otevřeným oknem osvětlovalo kuchyň skrze klidnou záclonu průzračné nebe. Od podlahy ke stropu přes dva metry. Pulko musel závěs roztáhnout, aby se vyklonil z okna. Zprvu nepříjemný pocit záhy vytěsnila prostorová představivost.

„Promiňte, ale musím se ptát. Viděla jste manžela vypadnout?“

„Enem slyšela.“

„Kde jste byla?“

„No vedle.“

„Manžel věšel záclony běžně?“

„No.“

„A nepoužíval k tomu štafle? Nebo židli?“

„Však tu ji mate,“ pohodila vdova hlavou ke kusu nábytku zasunutému za stolem.

„Hýbala jste s ní?“

„A co, mam se o ni přerazit?“

Pulko nenápadně, ale bedlivě zkoumal tvář pozůstalé. Žádné slzy, žádný stres, spíš emocionální frustrace.

„Máte to tu hezké. Manžel se snažil, že?“

„Ten? Kdybych ho nehlidala, všecko rozhaza s kurvama. Robil kuchařa lampasakum v kasarnach.“

Prudkost jejího údivu zaujala.

„Doma nevařil?“

„Kdo by ty jeho blafy furt žral? Ja sa obslužim aj jednu ruku.“

„Muselo to být těžké. Hlídat si muže, který je zdravý, nic mu nechybí. Až na to jedno. Vidět na něm, jak vás už vůbec nebere jako ženu. Možná nejenom on…“

Později se byl Pulko podívat v bytě s poručíkem Dufkem. Shrnovali vyšetřovací verze. Mládková se sice Pulkovi prořekla, hned se však odvolávala na svůj handicap. Jak by jednou rukou vyhodila z okna dospělého chlapa? Na sebevraždu či nešťastnou náhodu ale tělo leželo dál od domu.

„Budeme potřebovat ženu a figuranta Mládkových proporcí,“ řekl Dufek.

„Nejdřív najdeme výškové práce, které nám to zajistí zvenku.“

„Chcete to provést tady?“

„Na místě činu,“ zalomil rukama Pulko. „Že je ale přes tu záclonu stejně pěkný pohled, co?“

Dufek se naklonil a Pulko do něj drcnul. Poručík zavrávoral, Pulko jej chytil za kalhoty, aby nevypadl. Dufek se otočil a svého šéfa impulsivně znectil.

„Na tohle by stačila i ženská ruka,“ usmál se Pulko. „A klidně jenom jedna.“

Žádná z oslovených firem zabývajících se výškovými pracemi nebyla ochotna se angažovat; choulostivý se jevil především důvod, že jde o soudní důkaz. Při odchodu z poslední z nich prosvištěl kolem zachmuřeného Pulka hasičský vůz na výjezdu.

V okně Mládkovic bytu zaujal pozici Dufek jištěný příslušníky hasičského záchranného sboru. Konstitucí odpovídal Mládkovi, za ním stála kolegyně odpovídající vdově. Situaci komentoval Pulko pro policistu nahrávajícího vše kamerou na video. Hlas se kapitánovi zadrhával, ač bylo vše připraveno. Kolegyně do Dufka šťouchla, ten s výkřikem vypadl. Kolegyně se vyklonila z okna.

Poručík s úsměvem visel.

Anonymní_lenochod

Bylo nalezeno tělo. Identita zatím neznámá. Pravdou je, že tělo je ve stavu,  kdy ani blízký přítel obětí by ji nepoznal. Bez očí, s popáleninami třetího stupně a mnoho dalšího, se našla žena poblíž místního jezera.

Žiju v malém městečku, kousek od moře. Povolání policistky právě tady není nic moc. Nic se tady neděje. Občas rozdám pár pokut za špatné parkování. Jinak nic.

Když jsem však dnešního rána obdržela telefonát o nalezení mrtvoly, ihned jsem zbystřila. S týmem jsme dorazili na místo ani ne deset minut po telefonátu. Mrtvolu, kterou jsme spatřili, si budeme pamatovat asi navždy. Minimálně mě se ten pohled vtiskl do paměti. Za svou kariéru jsem viděla mrtvolu asi tak jednu (a to pouze na exkurzi v pitevně). Byl to pro mě obrovský šok, ale musela jsem postupovat profesionálně.

Ohraničili jsme místo činu. V okolí nebyly nalezeny žádné stopy ani zbraně. Vypadalo to, jako by tělo snad spadlo z nebe. Žena byla převezena a my jsme pokračovali v pátrání. Kdo to může být? Kdo tohle provedl? Otázek jsem měla plnou hlavu a nevěděla jsem, kam dříve skočit.

V malém městě, jako je to naše, se taková zpráva rozkřikne ihned. Lidé začínají panikařit, obviňovat, odjíždět pryč. Na stanici přišlo několik lidí, kteří bydlí poblíž místa činu. ,,Jsem rybář, a tak kolem jezera chodím opravdu často. Ne často se ale stává, že by se tam jen tak procházely mladé a pohledné ženy,” uchechtl se a pokračoval ve výpovědi. Pověděl nám, že ženu spatřil včera, jak se prochází kolem jezera. Dokázal ji popsat. Obličej jsme tedy měli sestavený, a tak jsme mohli začít pátrat po její identitě.

Dalšího rána se mi ozvala muž. Vyděšený mi sdělil, že musíme hned přijet k ní domů. Nebylo to tak složité, jelikož bydlel od stanice kousek. Jakmile jsme dorazili, ukázal nám malou zakrvácenou krabičku, která mu prý dnešního rána dorazila před dveře. Někdo údajně zazvonil a odjel. ,,Stál jsem kousek ode dveří, a tak jsem šel hned otevřít. Když jsem ale otevřel, viděl jsem pouze velký černý Jeep, který odjížděl.” Ze zvonku jsme odebrali otisky a i s krabičkou jsme se vrátili zpátky na stanici.

Na to, co bylo v krabičce, mě nikdo ale připravit nemohl. Nasadila jsem si rukavice a krabičku otevřela. Uvnitř byl hedvábný kapesník nasáklý krví. Krví z očí. Očí (nejspíš) naší oběti. Krabičku jsem zavřela a přemýšlela jsem, co teď.

V laboratoři potvrdili shodu DNA nalezené na očích a těle oběti. Teď tedy máme kompletní tělo a nejspíše i auto pachatele. Jak už jsem několikrát zmínila, naše město je opravdu malé a ne tolik lidí si zde může dovolit Jeep. Velký Jeep.

Muž, který krabičku obdržel se nám později přiznal, že zná totožnost oběti. Amélie Brown. Žena místního starosty. Žena, kterou moc z nás nikdy nevidělo, jelikož si ji starosta hodně opatroval. Já sama jí viděla jednou. Muž se taky přiznal, že byl milencem Amélie a že k té krabičce přišel také vzkaz. Na vzkazu stálo: ,,Vím, že měla oči i pro tebe.”

Teď byl naším hlavním podezřelým tedy pan starosta. John Brown. Byl to muž ve středním věku. Bydlel na odlehlém okraji města, ve velkém domě. Cesta nám trvala necelých patnáct minut. Po asi třetím zazvonění ze dveří vyšel pan Brown. Měl na sobě volné triko a kraťasy. Vypadal,  že v tomhle tráví už nějakou dobu. Uvedli jsme ho do aktuální situace. ,,Tak nějak jsem tušil, že Amélie už mezi námi není,” řekl nám. Dozvěděli jsme se, že zprávy nesleduje, a tak to nevěděl určitě. Přišel mu však vzkaz. Vzkaz byl totožný s tím předešlým. Vzali jsme panu Brownovi otisky prstů, ale ty se neshodovali s těmi nalezenými na zvonku. ,,Jeden svědek viděl černý Jeep…,” chtěla jsem pokračovat, ale viděla jsem ten šokovaný výraz pana Browna. ,,Můj bratr má Jeep!” řekl už trošku naštvaně pan Brown.

Ihned jsme se tedy vydali k bydlišti Sama Browna. Bratra Johna Browna. Po pár minutách klepání a zvonění jsme rozrazili dveře a našli jsme ho oběšeného v kuchyni na lustru. Jediné, co tam bylo, byl vzkaz: “Tvoje oči pany patřit jen mně. Omlouvám se ti, Amélie. S láskou Sam.” Jak se tedy později potvrdilo, Sam Brown byl opravdu vrahem Amélie. Také se potvrdilo, že Amélie měla oči nejen pro svého drahého manžela…

Anonymní_losos

Krvelačný lupič

„Tak ještě si dáme kávičku a pak začneme vařit,“ povídám celé shromážděné rodině. „No, je nás dost, tak to bude chvíli trvat, než všechno připravíme pro deset lidí,“ potvrzuje sestra.

Popíjíme voňavou kávu, povídáme staré příběhy, v kachlovém sporáku praská dřevo a je nám spolu fajn. Někdo tyhle rodinné srazy nechápe, my se potkáváme rádi. Užíváme pohody a netušíme, že za dveřmi se odehrává zločin.

„Tak dones to maso ze síně, ať to můžu už začít chystat. Je v igelitce pověšené na klice,“ říkám neteři. „Ale tam nic není!“ vrací se Lucka. „Prosím tě, vy neumíte nic najít. Vždyť je to dvě a půl kila plecka, velkej balík. Co si člověk neudělá sám…“ Otevřu dveře do mrazivé síně a nevěřícně koukám na kliku, kde ještě ráno taška s masem visela.

„To není možný, fakt tam není! Nedával jste to někdo někam?“ Vždyť tady se to nemohlo ztratit!

Jako ten, kdo maso koupil, se stávám hlavním vyšetřovatelem. Nějakou tu detektivku jsem četla nebo viděla, tak postupy jsou jasné. Samozřejmě jsou podezřelí ti, co jsou v domě. Zapomněla jsem, že je nás deset. A každý má svou pravděpodobnou verzi příběhu. Někteří neví, že tam vůbec taška visela. Nevšimli si jí. Jiní tvrdili, že jo, jasně, bylo to  v papírovém sáčku. Ne, v bílé igelitce. Ne, v růžové! Ještě večer tam určitě byla. A rázem chápu všechny detektivy světa. Vždyť ti lidi si nic nepamatují! Ničeho si nevšímají, přece to bylo dnes! Jak si potom mají vzpomenout na to, co se odehrálo kdesi na sídlišti před měsícem, koho potkali a co měl kdo oblečeného.

„Zavoláme policii!“ s rozzářenými očima volá vnuk. Obracím oči v sloup. „Tak počkejte, musíme přemýšlet, co se mohlo stát. Když si nikdo nejste vědom, že jste tu tašku měli v ruce, tak to musel být někdo cizí.“ Do síně vedou dveře z ulice, které přes den nejsou zamčené a mohl přijít kdokoliv. A síň je průchozí směrem na zahradu, kam se dojde přes zastřešenou verandu a prudké betonové schody podél domu.

Pokud si z nás někdo nechtěl udělat legraci a maso schoval. Tak kdo tady byl?

Přišel soused a donesl nám kousek uzeného, které udil. Chodí k nám pravidelně a obvykle něco přinese. Toho by nenapadlo ukrást nám maso. Tak to musel být někdo cizí. Opatrně otevřel dveře, maso sebral a odešel. „A prosím tě kdo by ve vesničce s třiceti obyvateli náhodou šel kolem, sebral kus flákoty a odešel. Navíc každej má teď po zabijačce.“

„Ty jo, pošťačka tady byla! Podala nám dopis do kuchyně a v síni už byla sama. Sebrala maso, skočila do auta a odjela.“ Tak to je varianta druhého vnuka. Ti kluci mají fantazii, ale to je přitažené za vlasy. A že by nechal někdo otevřené dveře a vlezl jsem pes. „Jo a sundá si tašku s masem z kliky a zavře za sebou dveře,“ vzhlédne švagr od knihy.

Pojďte zkusit ještě hledat. Nejpravděpodobnější mi připadá, že maso někdo bezmyšlenkovitě přesunul. Prosím vás, nedal jste někdo to maso do sklepa nebo do lednice? Nikdo.

No to snad není možné, tak já zajedu do města a koupím něco jiného. Ale nechci se bez úspěchu ve vyšetřování vzdát své detektivní role. Odmalička, když někdo něco hledá, nedá mi to spát a chci pomoct to najít. Navíc venku drobně nasněžilo, tak bychom mohli hledat stopy, ale ty nám nepomůžou. Ven vedou jen stopy souseda a pošťačky.  Veranda a  schody jsou pod střechou, takže jsou  bez sněhu. I do do zahrady je sníh bez šlápot.

Myslím, že většinu rodiny pátrací akce baví a zapojuje se do hledání a nečekaného dobrodružství. Jo ještě vedou ze síně dveře na půdu – tam to bude! Všichni se tlačí k půdním dveřím – a nic. Všechna zákoutí, pod skříní, na skříni, v policích, v botníku – už postupně přicházejí na řadu stále nepravděpodobnější místa, kde hledat.  Že bychom to nakonec zapomněli v autě? Nic. Zase slepá ulička.

Veranda je přehledná, tam bychom to hned viděli. Jdu po schodech dolů a už ze zoufalství odkryju kobercový závěs, který kryje místo pod verandou, kde tatínek parkuje auto. A tam, pod autem, leží náš kocour na kusu plecka, drápy zaťaté do masa, přimhouřené oči a slastně ho olizuje s nepřátelským výrazem: „A zkuste mi ho vzít!“ Jak dokázal sundat tašku z  kliky, to bych ještě pochopila, ale jak přesunul kus masa vážící podobně jako on přes celou síň, verandu a po patnácti schodech schodech do své skrýše, na to mé detektivní schopnosti nestačily.

Anonymní_lvice

Po stopách Jazzu

12. ledna 1919, první zima po válce. Čerstvě napadaný sníh mi prosakoval do těch nejlevnějších kožených bot z butiku přes ulici. V pravé kapse kabátu jsem nesl balíček zlatých máček s poslední cigaretou a za opaskem tu nejkrásnější. Colt 1911.

Zpráva od Meredit mě zavedla do bytu na samotný okraj New Orleans. Vysoký cihlový dům, deváté patro, v té největší díře světa, kde si snad i krysy střílí heroin do žil. Tušil jsem, že hlavními dveřmi to nepůjde. A ani je nemohu jen tak vyrazit, aniž bych neupoutal pozornost. Z druhé strany byly balkony, ale až od posledních tří pater, kolem nich na střechu vedlo požární schodiště.

Mé oko zbystřilo jmenovky na dveřích. Písmo bylo roztřesené a cedulka tak protkána pavučinami, že jsem ji sotva přečetl. Paní Smitová… sedmé patro, to by mělo stačit.

Předstoupil jsem před její dveře a hlasitě zaklepal.. Otevřela stará dáma, o berlích, šedivá a shrbená.
„Dobrý večer. Omlouvám se, že vás takto v nekřesťanskou hodinu obtěžuji, ale jsem nový nájemník o patro nad vámi a… hlava děravá… někde jsem ztratil klíče,“ řekl jsem.
„Panečku, to je ale nepříjemná záležitost. Jak vám mohu pomoci?“ odvětila.
„Upřímně, nejsem na to hrdý, ale… víte, nezamykám si balkon. Mohu použít vaše požární schodiště?“

Přes balkonové dveří jsem se dostal dovnitř. Už na první pohled bylo jasné, že tu byl nezvaný host. Malý byt byl kompletně převrácený naruby. Skříně, poličky, šuplíky nic nebylo tam, kde mělo být.

Z obýváku se nesl nepříjemný, škrábající zvuk zaseklé gramofonové desky. Vedle postele ležel nedokouřený doutník a v bytě se vznášela sladká, pro můj nos odporná vůně parfému. Meredit je velmi zajímavá dáma, ale po ní ani stopa. Jen dopis žádající o pomoc. Znám ji už léta, žena, která se ztrácí v davu.

Převrhlí gramofon. Narovnal jsem ho a desku nastavil správně. Midnight Howlers­. Ti přece nehráli na jazzových večerech v Admiralu. Kde k té desce přišla?

Desky Midnight Howlers se nedají jen tak sehnat většinou jsou to jen podpultovky. Navíc je to tak nenáviděná kapela, že se výběr zužuje na jediné místo: Bar Silencio.

Před barem stála prokletě půvabná dáma. Chtěl jsem ji jen obejít, snad bych si jí ani nevšiml kdyby mě do nosu znovu neuhodila ta nechutně sladká vůně.
„Dobrý podvečer. Co tu ta mladá dáma dělá před tím nejnudnějším barem široko daleko?“
„Nudným? To jste celý vy. Bráníte si to, co bylo kdysi vaše, a nám mladším necháte jen sny a kousky vašeho světa.“
„Na tom nezáleží. Ale ta vaše vůně… Mohu se zeptat, odkud ji máte?“
„To je voňavka našeho klubu. Originál. Prodává je ten pohledný pán u gramofonových desek.“

Vysoký pán v obleku, v puse červené Malbora a na krku tetování pavouka.
Prodejce desek mě chladně pozoroval, ale v koutku oka se mu zablesklo něco jako respekt.
„Vím, kdo jste. A co hledáte. Řeknu vám, co vím. Meredit se nešťastně zapletla do pašování vzácných nahrávek. Když jí došlo, že ji někdo sleduje, schovala důkazy a nechala v bytě hrát gramofon s písní, která vás měla přivést sem.“

V tu chvíli mi došlo, proč v bytě nebyly žádné stopy po únosu. Meredit odešla sama.
„Kde ji najdu?“ zeptal jsem se.
Neztrácel jsem čas. Vzal jsem první taxi před klubem a do půl hodiny jsem ji našel. Celá promrzlá čekala na záchranu.
„Proč jsi to neřekla dřív?“ zeptal jsem se.
„Bála jsem se, že mě najdou dřív, než stihnu všechno ukončit. Ale věděla jsem, že mě najdeš,“ zašeptala.

Anonymní_Mečoun

Dva zmařené životy

Elizabeth došla trpělivost, a proto se spojila se soukromým detektivem. Peněz má dost a i ty všechny stojí za to, aby znala pravdu. Pravdu o tom, co se stalo její mladší sestře. Vždycky jí slibovala, že ji před vším ochrání, tak kdo její slib proměnil v lež?

Rozhodla se obrátit na soukromého detektiva, za kterého mluví skvělé výsledky. Detektiv Baker případ přijal, protože v něm bylo hodně otazníků. Takové případy měl nejradši. Když mu Elizabeth vyprávěla, jak našla sestru doma na gauči bez známek života, přišlo mu to méně zajímavé. Ale když přidala detaily, začal se mu vařit mozek. Caroline opustil život v pouhých 18 letech. V jejím bytě bylo vše v pořádku, žádné stopy po loupeži ani po zápase. Přesto se to Elizabeth nezdálo. Od první vteřiny nevěřila tomu, že by Caroline umřela přirozeně. Ledabylá práce místní policie však vedla k závěru, že si nevzala inzulin, upadla do bezvědomí a umřela. Kde kdo by řekl, že dlouholetému diabetikovi se něco takového nestane, ale je pravda, že Caroline byla v tomto směru hazardér. Stávalo se často, že dávku podcenila, cukr brzy klesl a bylo jí zle. Pak je to boj s časem. Nikoho v jejím uklizeném bytě by nenapadlo, že její smrt byla násilná.

Detektiva Bakera nezajímalo jen kdo, ale taky jak? Jeho dosavadní zkušenosti a bohatá fantazie vedly k tomu, že ho nenapadlo něco tak prostého hned. Ale k tomu se dostaneme později. Detektiv si v hlavě shrnul, co zatím ví. Caroline bydlela sama, od rodičů se odstěhovala nedávno. Dodělávala poslední rok školy, pak plánovala jít na univerzitu. Byla spíše introvertní, kamarádů měla jen pár ze školy a z práce, kde si vydělávala na byt a stravu.  V jejím bytě nebyly stopy zápasu, nic nebylo zřejmě ukradeno, dveře bytu byly v pořádku a okna zavřená. Kdo by jí chtěl ublížit, sestra nevěděla. Jediné problémy, které zesnulá měla, byla šikana ve škole.

Na pohřbu Baker nastražil uši a měl oči na stopkách. Aby zapadl, vydával se za třídního učitele, kterého doposud nikdo neviděl. Pouze věděli, že Caroline učí a že ho měla moc ráda. Umožnilo mu to vyslechnout všechny, aniž by tušili, že to je výslech, a zavětřit jakýkoli náznak, že s její smrtí má někdo něco společného. Ale nic nezavětřil. Z každého sálal čistý žal, alibi seděla také všem, což zjistil po důkladné práci, takže nasměroval své pátrání jinam.

Co detektivovi vrtalo teď hlavou bylo to, že byt byl neporušený. Sehnal si tedy kamerové záznamy z okolí bytu. A brzy přišel první průlom. Caroline někdo delší dobu sledoval. Bohužel u bytu kamera nebyla, ale na posledním záznamu ze dne úmrtí blízko bydliště byla stále vidět osoba zahalená v tmavém oblečení s kapucí na hlavě. Díky tomu na žádném záznamu nebyla vidět tvář neznámého. Takže na řadě byla práce s otisky na místě činu. Našlo se jich několik. Byly Caroline a členů její rodiny. Jen jedny zůstaly neidentifikované.

I týden po smrti Caroline šlo vidět, jak spolužáky její ochod zasáhl. Detektiv na sebe ve škole nechtěl poutat pozornost a tak studenty sledoval v blízkém okolí, převážně na pumpě, kde si po škole kupovali sladkosti a jídlo, posedávali na lavičkách a hlavně mluvili. O všem. Ale nejvíce o tom, kdo aktuální situaci jak prožívá nebo neprožívá. A takto se dozvěděl o Ashley. Ta se mezi všemi probírala proto, že byla teď až nezvykle veselá. Ostatním to připadalo divné, trapné až přehnané. Nejspíše podle sympatií. Z diskuzí se dalo také odposlouchat, že Ashley je něco jako královna školy, která určuje, co je cool a vybírá si pečlivě kamarády i oběti. Ashley měla také alibi. Spala u kamarádky. A tato kamarádka se jednoho dne na pumpě zhroutila, protože se jí něco na tom všem nezdálo a vyklopila dalším kamarádkám, že Ashley u ní nespala a chová se teď divně, až z ní jde strach.

Pak vzaly věci rychlý spád. Policie vyslechla detektiva Bakera, převzala si jeho nasbírané důkazy a materiály, a vyslechla společně s ním Ashley, kterou opustil její vítězoslavný pocit, že jí vše prošlo a s pláčem se přiznala. Sledovala Caroline do bytu, vetřela se k ní se slovy, že se jde omluvit a prosit o odpuštění za to, co jí celý rok prováděla a když ji na to Caroline skočila a uklidnila se, vytáhla Ashley z kabelky plastovou tašku a Caroline ji přetáhla přes hlavu a držela tak dlouho, dokud se tělo nepřestalo hýbat. Takže taška, jak prosté! Detektivovi toto poslední unikalo, ale už to byl jen střípek. Ale proč vlastně? Ukázalo se, že Caroline chtěla šikanu od spolužačky řešit už přes ředitele školy a dále, s tím se jí chystal pomáhat její třídní učitel, a pokud by se podařilo toto Ashley dokázat, přišla by o možnost nastoupit na prestižní univerzitu. Protože ty studenty s podobnými záznamy nepřijímají. A to nepřicházelo v úvahu! Tak přišly o slibnou budoucnost dvě dívky téměř zároveň, kdy alespoň jedna z nich zůstala naživu, ale jaký život ji čeká? Rozhodně ne takový, jaký si plánovala…

Anonymní_mravenečník

Honzíku, vstávej!

1.

-Honzíku, vstávej!- švitoří maminka, jak to jen maminky umí.

-Ještě pět minut, mami…- huhňá roztomile Jan.

-Ne, ne, ne,- nesouhlasí rozhodná mamka. -Je už dávno černá noc, Honzíku, musíš jít do práce, do ulic, do temných zákoutí a keřů…-

-Proč zrovna já musím být vrahem?- vzdychá Honza. -Proč nemůžu být třeba cukrářem? To je taky hezké povolání…-

-Někdo to dělat musí,- říká moudře mamka, balíc Honzíkovi svačinu. -Lidí je už beztoho na světě jako much, miláčku. To by tak hrálo! Chci říct: to by tak nešlo!-

Honza tedy vychází do tiché noci, a sám je ještě tišší, neboť má na nohou maminčiny důchodky. Měsíc v úplňku taktéž mlčí a je žlutý jak zkaženej sejra…

-Dobrý den, stařenko,- pozdraví slušně Honzík noční chodkyni. -Jsem obávaný bestiální vrah Honza, těší mě.-

-A jéje…- praví důchodkyně. -To mám zas dneska pech!-

-Ale kdepak, paní,- oponuje Jenda. -Jsem ve svém oboru kapacita!-

-Nepárej se s ní, Jendo!- křičí z okna vrahova máti. -Dej tý starý důře co proto!-

-Sama seš důra, ty bréco!- brání se babka. -To toho kluka pěkně učíš! Mít jinou mámu, moh to bejt vyhlášenej cukrář!-

-Myslíte to vážně, paní?- ptá se Honza, když zašli do průjezdu, kde byli z dohledu jeho starostlivé mámy.

-To se ví, že to myslim vážně! Mívala jsem kdysi na náměstí cukrárnu, ještě za císaře pána, a cukráře já poznám na sto honů!-

-No a co myslíte, že bych pro to měl udělat?-

-No co… podivej se, mladej, já neřykam tak ani tak, jo? Už seš velkej fakan, tak se rozhodni, co se svym životem uděláš, a teď hlavně! jakej bude tvůj první krok za štěstím!-

* * *

Honza čeká v průjezdu na svou oběť. Čeká až usne, až uslyší její chrápání… Měsíc v úplňku jako vždy nic nekomentuje a je pořád žlutej jak zkaženej sejra.

2.

Poté, co svou matku ulechtal k smrti, diagnostikoval přivolaný felčar infarkt; a když pak „havrani“ udělali to nejnutnější, rozuměj: odklidili tělo, byl Jenda srovnán s novou životní situací během zlomku mžiku oka.

Otevřel okno ve snaze vyvětrat, vnést do této nové životní etapy nový luft. Ale to nestačilo. Musel ven. Do ulic.

Hned za prvním rohem potkal okouzlující dámu vybraných způsobů. -Hele, cukrouši,- povídá ona madam. -Nechceš si trošku zašpásovat?-

-Ó, jste velmi půvabná dáma, a cením si taktéž Vašeho kultivovaného smyslu pro humor,- odvětí Honza, neboť jeho splašené hormony okamžitě registrují dráždivé odění oné nymfy, a stejně tak si nevšímají (zmíněné hormony) dívčina značně pokročilého věku.

-Jste velmi půvabná dáma, avšak musím vám oponovat: nejsem žádný cukrouš, nýbrž cukrář!-

Tu dáma zbystřila, protože měla v oblibě taškařice všelikého druhu. -Na cukrouše-cukráře tady zrovna čekám! Žádného jiného hrdinu nehodlalo nikdy přijmout mé srdce!- deklamovala tato pouliční múza jak na dívadle. -A tomuhletomu, ukazujíc na Honzíkův rozkrok, – …se říká poluce.

-Ach, po tej lúce zelenej,- dojal se folklorista Honza. -Jsem moc rád, že jste tak poetická duše…-

Vtom však u nich razantně zabrzdil automobil připomínající vesmírný koráb, z nějž vystoupil muž v kožené bundě a černých brýlích. -Tak co je to tu, Máňo, kurva, za bordel?!- tázal se všetečně onen tajemný cestovatel. -Máš prachy, nebo ne?!- obrátil se na Honzu.

-Na spořitelní knížce mám tisíc dvě stě korun, milý pane, takže nejsem žádné ořezávátko!-

Poté se Honza probudil na chodníku zcela sám, maje jistotu, že pouze snil…

3.

Půlnoční zpravodajství lakonicky oznamovalo, že nás opustil jeden z nejvýznačnějších filantropů a mecenášů umění hlavního města Cecil K. zvaný „Cecilka“. Byl nalezen mrtev ve svém voze. Lékař konstatoval infarkt, avšak Naděžda T. zvaná „Igor“ tvrdila policii, že její ochránce (viz mrtvola v autě) byl k smrti ulechtán. Na sedadle spolujezdce byly nalezeny úhledně zabalené zákusky: trubičky, věnečky, rolády, ale hlavně rakvičky. Věc se dále prošetřuje.

Anonymní_mrož

„Same!“ S povzdechem se odstrčím od stolu a otočím se na volajícího Kennyho. Přivítá mě usměvavá tvář s brýlemi a tvář lemována dlouhými hnědými vlasy. „Co?“ Místo odpovědi se jen ušklíbne a já už vím, že máme nový případ. „Kde nás chcou tentokrát?“ Znovu neodpoví a já se musím zadržet před protočením očima. Jako vždycky mi během pár vteřin v mobilu vyskočí upozornění s novou lokací. Rozkliknu ho a objeví se mapa. Když zvednu oči, už vidím, jak si obléká svůj béžový kabát. „Jdeš?“ Přikývnu a vstanu. „Víš aspoň k čemu nás volají?“ Zavrtí hlavou, s úšklebkem stále na tváři. „Nemám tucha.“ Tentokrát už se nezvládnu a očima protočím. Sarkasticky mu odpovím „super,“ vezmu klíčky od auta a vyrazím ven. A nemusím se ani otáčet abych věděl, že mě následuje jako ocásek.

Jeli jsme v relativním tichu asi půl hodiny, než nás zastaví policejní zátarasy. „No, asi jsme na místě.“ Dívám se, jak nadšeně vyskakuje z auta a vydává se směrem k policistům. S povzdechem zamknu auto a jdu za ním. Hned jak dojdeme na místo, oba se zastavíme. „Kde je Sukimoto?“ zeptám se. „To on nám volal, ne?“ ozve se Kenny se stále lehce nadšeným hlasem. Místo příjemného postaršího staříka před námi stojí plešatící třicátník s nevrlým výrazem na tváři a jmenovkou, na které stojí Higuči. „Sukimoto nepřijde, potřebujou ho někde jinde. To znamená, že můžete odejít.“ „Cože?“ „Ano, to Sukimoto vás tady chtěl, ne já. Něco takového se řeší pomocí vyslýchání a analýze místa činu-„ „Když jsme u místa činu.“ Kenny se procpe dopředu až za policejní zátarasy a konečně uvidí oběť. Žena, vydá zhruba na 25, možná 30 let. Dlouhé hnědé vlasy jí lemují bledý obličej, na kterém není ani známka make-upu. Má na sobě sladěné kalhoty a košili spolu se zlatýma hodinkama, které vypadají jako by patřily do páru. Na bílé košili má tmavě rudou skvrnu, skoro jako vykvetlou květinu. „Co se stalo?“ Už vidím jak se přepíná do jeho serióznějšího módu detektiva. „Dneska ráno ji rybáři vytáhli z řeky. Elise byla jednou z mých podřízených. Má v sobě tři vstřely a pokud víme nemá partnera.“ A hned vidím potměšilý úšklebek na Kennyho tváři. „Takže nemáte jedinou stopu.“ Higuči se zatváří jako by mu Kenny urazil celou pokrevní linii. „Když nepotřebujete mou pomoc, měli byste být schopní to vyřešit sami. Takže.“ Otočí se na nedalekého policistu. „Ty. Jak se jmenuješ?“ Vidím jak se mladík otočí a odpoví a zasalutuje. „Já? Se- seržant Pines. Seržantka Elise byla moje kolegyně.“ „Seržante. Když jste tak chytrý jako já, vyřešte tady na místě tenhle případ máte“ zapne stopky „přesně šedesát sekund.“ „Co- cože?!“ vykřikne seržant. „Tik tak.“ „No, no, Elise vyšetřovala místní gang a způsob smrti vypadá stejně nemohli to být-„ Přeruším ho. „Ne. Tenhle gang vám vykloubí čelist a poté vám vstřelí tři kulky do zad. Nic jiného. Oběť nemá vykloubenou čelist.“ „Kruté. Vystřelit dva další náboje, jen aby to vypadalo, jakože to udělal gang…„ ozve se Pines. „Crrrrr.“ Odpoví Kenny. „No, Pinesi došel ti čas. Ale nastal úplně nový. A to čas odhalit vraha. A tím jste vy, seržante.“ Všichni ztichli. Dokud se Higuči nezačal smát. „Ten se poved mladej. I kdyby to byl Pines, proč by tady zůstával?“ „Přesně proto. Chtěl dohlížet na vyšetřování. Ukažte nám vaši zbraň, seržante.“ Seržant hned znervózněl. „To nemůžu- vzali by mi odznak!“ „Ukaž mu tu zbraň.“ Ozval se nyní už serióznější důstojník. „Co ti tak trvá Pinesi? Jen ji ukaž.“ „Přemýšlí jak vysvětlit ty tři chybějící náboje. Nemám pravdu?“ „Jak? Jak jsi to věděl?“

Zbytek přítomných policistů ho spoutal a odvedl. Higuči se mezitím otočil na Kennyho. „I já se musím zeptat. Jak jsi to věděl?“ „Dedukce. Pines řekl, že je kruté vystřelit dva další náboje. Jak to ale mohl vědět před pitvou? Navíc mají párové hodinky. Byli zamilovaní.“ Spolu se seržantem se na Kennyho udiveně podíváme. „Co?“ Ohradí se. „Nic.“ Odpovím s úsměvem. „Jen mě nepřestáváš překvapovat.“

Anonymní_murana

Kdo zabil Krtka?

Našla jsem ho odpoledne u dřevníku. Ležel na zádech, tlapky roztažené, černý kožíšek se mu už zdálky leskl. Věděla jsem o něm, ale nikdy jsem ho neviděla na vlastní oči. Na naší zahradě byl hodně činný, pokud mohu usuzovat co do počtu hromádek. Hlínu ze svých chodeb však nabízel kvalitní, takže mi nevadilo brát do ruky hrábě a lopatku, sypat ji do záhonů a představovat si, jak pod povrchem vzniká obří vzduchová kapsa a v ní taneční sál pro krtky … Protože mi už v dětství vrtala hlavou záhada: opravdu ta hlína nikde nechybí?

Minulý týden se mi dokonce podařilo, co nikdy dřív – vidět, jak se hromádka pohnula a z jejího vršku se skutálela hrstka hlíny! Chtěla jsem vidět toho tajemného zahradního pasažéra, našeho podzemního návštěvníka – čekala jsem u hromádky dlouho, ale asi mě vycítil a neukázal se … A teď tady leží přede mnou bez známek života.

Vzala jsem do ruky telefon a vytočila číslo zvířecí policie. Vrchní inspektor Hraboš přijel poměrně rychle. S očima rozespalýma mi chvíli líčil jejich noční zásahovou akci, ale když jsme se přiblížili k mrtvému tělu, odmlčel se. Poklekl u něho a začal si mumlat pod vousy: „Tělo vypadá ještě dobře a nezapáchá, nebude tu ležet dlouho. Kromě ukousnutého pravého chodidla nejeví známky cizího zavinění. Ale od krtince je poměrně vzdálen, proto se nedá zločin vyloučit. Budeme muset provést pitvu.“ Vstal a podíval se na mě: „Pokusíme se vypracovat časovou osu případu. Kdy jste ho naposledy viděla?“ Pověděla jsem mu o pohybu hromádky vprostřed týdne a přiznala, že vlastně nevím, jestli to byl on. „Hm, to nám moc nepomůže. A něco neobvyklého se nepřihodilo?“ Na jeho otázku jsem zavrtěla hlavou a bylo mi líto, že nijak nemohu přispět k objasnění případu. Inspektor chvíli něco měřil, pak vytáhl fotoaparát a tělo fotografoval. Když byl hotov, dorazila soudní lékařka Lasička. Na místě tělo prohlédla jen zběžně a pak ho s Hrabošem naložili na připravenou kárku. Dívala jsem se za nimi, jak odcházejí. U branky se Hraboš ještě otočil a zamával mi.

Od té doby jsem na Krtka, na jeho smrt i celou událost nemohla přestat myslet. Hromádky hlíny se v trávníku přestaly objevovat a měla jsem pocit, že smutek drží celá zahrada. Bylo tu bez něj pusto.

Po několika týdnech od celé události jsem stále pociťovala ztrátu. Potěšil mě však Hraboš, když se zastavil se zprávou, že případ vyřešili. „Provedli jsme pitvu, při které bylo zjištěno, že měl Krtek prokousnuté hrdlo. Vražda se tedy potvrdila. Podle velikosti zubů jsme určili středně velkého savce, navíc s bílými chlupy – jeden z nich jsme našli v dlani zemřelého. K výslechu jsme povolali všechny savce z okolí s bílou srstí. A pachatel byl opravdu odhalen – byla to Kočka! Při výslechu moc sdílná nebyla, ale vyšlo na povrch, že zločin spáchala úmyslně, i když bez motivu. Jednalo se o krutou kratochvíli … Kočka tedy bude souzena podle paragrafu 140 zvířecího trestního zákoníku za úmyslnou vraždu. A vy budete povolána jako svědkyně.“ Ukončil své vyprávění, uklonil se a vydal se cestičkou mezi rybízy. U branky se otočil a znovu mi zamával na pozdrav.

 Anonymní_ocelot

Detektivka ze zámeckého prostředí

Dnes jsem do práce přijela docela brzo. Potřebovala jsem nastudovat podrobnější text k historii zámku. Ale měla bych se představit. Jsem Jolana a pracuji jako průvodkyně. V létě jsem jako brigádnice zaměstnána na zámku Radost. Mám tuhle práci moc ráda. A tak, když mám možnost, doplňuji si fakta, abych obohatila své průvodcovské slovo pro návštěvníky o další detaily.

Sedím u stolu v místnosti, která je pro nás vyčleněna. Je hned vedle pokladny, tak máme přehled o návštěvnících, kteří si zámek přicházejí prohlédnout. Jakmile se zámek otevře pro veřejnost, tak už moc času nemáme. I proto jsem přišla dříve. Domluvila jsem se s kastelánem, že si zajdu do knihovny a vyzvednu si fotoalba bývalých zámeckých pánů. Chtěla jsem si doplnit informace k obrazům, které v komnatách visí.

Proběhla jsem přízemím a pak prvním patrem. Knihovna je umístěna až na konci východního křídla. Našla jsem si sbírku fotografií a stejnou cestou se vracela zpět. V jedné místnosti se mi zdálo, že je něco jinak, ale pokračovala jsem v cestě. Nemohla jsem se zdržovat, protože už jsem slyšela, že na nádvoří jsou první návštěvníci.

S první skupinou šla moje kolegyně a já s druhou. A teprve tehdy jsem v knihovně postřehla změnu. U okna stála židle, která se používá k vyhledávání knih na vyšších regálech. „Co tady dělá“, řekla jsem si potichu, „ta tam nepatří“. Večer minulého dne byla v místnosti průvodců. „Jak se tam dostala a kdo ji zanesl do knihovny?“. Tuhle informaci jsem po návratu z okruhu prohlídky okamžitě nahlásila kastelánovi. Velice se podivil. Šel se nahoru podívat, zda se něco neztratilo.

Ale chodili další návštěvníci a provoz musel pokračovat. Celý den pak byl klid, protože kastelán nás ubezpečil, že je vše v pořádku.

Když končí provoz, průvodce po poslední skupině jde vše zkontrolovat a zámek se zavře. Dnes tahle povinnost padla na mne. Vzala jsem svazek klíčů a vydala se na cestu. Procházela jsem místnost za místností a vše postupně zamykala. Došla jsem do knihovny a zůstala na prahu stát jako opařená. Na zemi uprostřed pokoje ležela má kolegyně Jana. Vypadala jako mrtvá. Když jsem se vzpamatovala, jediné, co mně v tuhle chvíli napadlo, bylo, že jsem přiskočila k oknu a začala volat o pomoc. „Jana je mrtvá.“, křičela jsem. Okna knihovny vedou na nádvoří, takže mě museli slyšet. A taky, že jo. Za chvílí jsem vnímala rychlé kroky a odemykání dveří. V nich se objevil kastelán.

Ve stejnou dobu volala naše pokladní policii. Dorazila velice rychle. Ale to už má kolegyně přišla k vědomí. Ve stejnou dobu vchází do knihovny kapitán Novák, jak se nám představil. „Kde je mrtvola? Snad jste se ničeho nedotýkali!“, pronesl. „Ta mrtvá jsem já.“, slabým hlasem pronesla Jana. Kapitán Novák nechtěl věřit. „Na to, že jste mrtvá, vypadáte docela živě.“ Společně s kastelánem pomohl kapitán Janě na nohy a posadili jí do křesla a ona začala vyprávět, co se jí přihodilo.

Odvedla poslední skupinu před zámek a vracela se, když jí doběhla žena, která byla z poslední skupiny. Začala naříkat, že ztratila peněženku a muselo to být v závěru prohlídky. Jana podlehla jejímu naléhání a vydaly se obě pozpátku okruhem zámeckých místností. V knihovně však se stalo něco, co si neumí vyložit. Peněženka skutečně ležela na zemi, ale u regálu opětně stála židle, kterou dopoledne kastelán vrátil do místnosti průvodců. Byla to záhada. Ale věděla, že musí vyvést paní se ztracenou peněženkou ze zámku. Rozhodla se vrátit do knihovny a židli zase odnést. V knihovně bylo ticho, vzala židli za opěradlo, otočila se ke dveřím a oněměla. Stál tam muž v dobovém oblečení ozářený zapadajícím sluncem, podle obličeje poznala jednoho z majitelů zámku. Zatočila se jí hlava od úleku a omdlela. Tak jsem ji našla.

Kapitán Novák se usmál a řekl: „Hledat nějakého ducha nemám v popisu práce“. Jana se jen zeptala: „Ducha? A kde je židle?“.

„Hmm, to je záhada“, zamračeně pronesl kapitán. „Stejně si říkám, že muselo jít o halucinaci. Jen ta židle mi do toho nezapadá“. Celou dobu mlčel kastelán a také pokladní. V jejich očích se objevil údiv. Kapitán si toho všiml a zeptal se jich: „Je to možné?“. První zareagoval kastelán poznámkou, že jednou prožil něco podobného. „Tenkrát jsem tady byl sám, bylo to v zimě, kdy je zámek pro veřejnost zavřený. Domníval jsem se, že jde o žert uklízeček.“. Nedokázal si to vysvětlit. Pak se rozpovídala pokladní, která na zámku pracuje více jak dvacet let. „I já mám podobnou zkušenost.“. Vzpomínala na den, kdy na zámek nastoupila. I ona zažila stěhování židle. Vyšetřovali to, protože policie se domnívala, že jde o přípravu loupeže. Příčinu neobjasnili, a tak případ uzavřeli pro nedostatek důkazů.

Kapitán Novák se díval na všechny a přemýšlel, jak dál. Jediná otázka, která ho napadla, byla: „Kolikrát se to v minulosti už stalo?“. „Pokud vím, tak dnes je to potřetí“, pronesl kastelán.

„Vážení, nevím, co s tím udělat. Vzhledem k tomu, že se nic dle vašeho ubezpečení neztratilo, že tady slečna Jana nebyla nikým napadena a uhodila se při pádu na zem, nemám co vyšetřovat. Nejde o trestný čin. Tak i já případ uzavřu pro nedostatek důkazů a přidám k nevyřešeným.“.

Celá skupinka včetně kapitána Nováka se vydala ze zámku ven. A já? Když jsem zavírala knihovnu, zahlédla jsem v šeru divný stín. A víte, na co jsem si v tu chvíli vzpomněla? Každý zámek nebo hrad má nějaké strašidlo či ducha. Ten náš je nejlepší, je tichý a nenápadný, nikoho nezlobí, až na stěhování židle.

Teď když vstupuji do knihovny s návštěvníky, připomínám jim jednoho z majitelů, který miloval svou knihovnu. Dnes vím, že na ni dává pozor.

Věřím, že šlo o naši fantazii a bujnou představu, které jsme všichni podlehli. Ale kdyby ke stěhování židle opětně došlo, dám vám vědět. Možná se vám záhadu podaří objasnit.

Anonymní_okapi

Detektivka ze zámeckého prostředí

Dnes jsem do práce přijela docela brzo. Potřebovala jsem nastudovat podrobnější text k historii zámku. Ale měla bych se představit. Jsem Jolana a pracuji jako průvodkyně. V létě jsem jako brigádnice zaměstnána na zámku Radost. Mám tuhle práci moc ráda. A tak, když mám možnost, doplňuji si fakta, abych obohatila své průvodcovské slovo pro návštěvníky o další detaily.
Sedím u stolu v místnosti, která je pro nás vyčleněna. Je hned vedle pokladny, tak máme přehled o návštěvnících, kteří si zámek přicházejí prohlédnout. Jakmile se zámek otevře pro veřejnost, tak už moc času nemáme. I proto jsem přišla dříve. Domluvila jsem se s kastelánem, že si zajdu do knihovny a vyzvednu si fotoalba bývalých zámeckých pánů. Chtěla jsem si doplnit informace k obrazům, které v komnatách visí.
Proběhla jsem přízemím a pak prvním patrem. Knihovna je umístěna až na konci východního křídla. Našla jsem si sbírku fotografií a stejnou cestou se vracela zpět. V jedné místnosti se mi zdálo, že je něco jinak, ale pokračovala jsem v cestě. Nemohla jsem se zdržovat, protože už jsem slyšela, že na nádvoří jsou první návštěvníci.
S první skupinou šla moje kolegyně a já s druhou. A teprve tehdy jsem v knihovně postřehla změnu. U okna stála židle, která se používá k vyhledávání knih na vyšších regálech. „Co tady dělá“, řekla jsem si potichu, „ta tam nepatří“. Večer minulého dne byla v místnosti průvodců. „Jak se tam dostala a kdo ji zanesl do knihovny?“. Tuhle informaci jsem po návratu z okruhu prohlídky okamžitě nahlásila kastelánovi. Velice se podivil. Šel se nahoru podívat, zda se něco neztratilo.
Ale chodili další návštěvníci a provoz musel pokračovat. Celý den pak byl klid, protože kastelán nás ubezpečil, že je vše v pořádku.
Když končí provoz, průvodce po poslední skupině jde vše zkontrolovat a zámek se zavře. Dnes tahle povinnost padla na mne. Vzala jsem svazek klíčů a vydala se na cestu. Procházela jsem místnost za místností a vše postupně zamykala. Došla jsem do knihovny a zůstala na prahu stát jako opařená. Na zemi uprostřed pokoje ležela má kolegyně Jana. Vypadala jako mrtvá. Když jsem se vzpamatovala, jediné, co mně v tuhle chvíli napadlo, bylo, že jsem přiskočila k oknu a začala volat o pomoc. „Jana je mrtvá.“, křičela jsem. Okna knihovny vedou na nádvoří, takže mě museli slyšet. A taky, že jo. Za chvílí jsem vnímala rychlé kroky a odemykání dveří. V nich se objevil kastelán.
Ve stejnou dobu volala naše pokladní policii. Dorazila velice rychle. Ale to už má kolegyně přišla k vědomí. Ve stejnou dobu vchází do knihovny kapitán Novák, jak se nám představil. „Kde je mrtvola? Snad jste se ničeho nedotýkali!“, pronesl. „Ta mrtvá jsem já.“, slabým hlasem pronesla Jana. Kapitán Novák nechtěl věřit. „Na to, že jste mrtvá, vypadáte docela živě.“ Společně s kastelánem pomohl kapitán Janě na nohy a posadili jí do křesla a ona začala vyprávět, co se jí přihodilo.
Odvedla poslední skupinu před zámek a vracela se, když jí doběhla žena, která byla z poslední skupiny. Začala naříkat, že ztratila peněženku a muselo to být v závěru prohlídky. Jana podlehla jejímu naléhání a vydaly se obě pozpátku okruhem zámeckých místností. V knihovně však se stalo něco, co si neumí vyložit. Peněženka skutečně ležela na zemi, ale u regálu opětně stála židle, kterou dopoledne kastelán vrátil do místnosti průvodců. Byla to záhada. Ale věděla, že musí vyvést paní se ztracenou peněženkou ze zámku. Rozhodla se vrátit do knihovny a židli zase odnést. V knihovně bylo ticho, vzala židli za opěradlo, otočila se ke dveřím a oněměla. Stál tam muž v dobovém oblečení ozářený zapadajícím sluncem, podle obličeje poznala jednoho z majitelů zámku. Zatočila se jí hlava od úleku a omdlela. Tak jsem ji našla.
Kapitán Novák se usmál a řekl: „Hledat nějakého ducha nemám v popisu práce“. Jana se jen zeptala: „Ducha? A kde je židle?“.
„Hmm, to je záhada“, zamračeně pronesl kapitán. „Stejně si říkám, že muselo jít o halucinaci. Jen ta židle mi do toho nezapadá“. Celou dobu mlčel kastelán a také pokladní. V jejich očích se objevil údiv. Kapitán si toho všiml a zeptal se jich: „Je to možné?“. První zareagoval kastelán poznámkou, že jednou prožil něco podobného. „Tenkrát jsem tady byl sám, bylo to v zimě, kdy je zámek pro veřejnost zavřený. Domníval jsem se, že jde o žert uklízeček.“. Nedokázal si to vysvětlit. Pak se rozpovídala pokladní, která na zámku pracuje více jak dvacet let. „I já mám podobnou zkušenost.“. Vzpomínala na den, kdy na zámek nastoupila. I ona zažila stěhování židle. Vyšetřovali to, protože policie se domnívala, že jde o přípravu loupeže. Příčinu neobjasnili, a tak případ uzavřeli pro nedostatek důkazů.
Kapitán Novák se díval na všechny a přemýšlel, jak dál. Jediná otázka, která ho napadla, byla: „Kolikrát se to v minulosti už stalo?“. „Pokud vím, tak dnes je to potřetí“, pronesl kastelán.
„Vážení, nevím, co s tím udělat. Vzhledem k tomu, že se nic dle vašeho ubezpečení neztratilo, že tady slečna Jana nebyla nikým napadena a uhodila se při pádu na zem, nemám co vyšetřovat. Nejde o trestný čin. Tak i já případ uzavřu pro nedostatek důkazů a přidám k nevyřešeným.“.
Celá skupinka včetně kapitána Nováka se vydala ze zámku ven. A já? Když jsem zavírala knihovnu, zahlédla jsem v šeru divný stín. A víte, na co jsem si v tu chvíli vzpomněla? Každý zámek nebo hrad má nějaké strašidlo či ducha. Ten náš je nejlepší, je tichý a nenápadný, nikoho nezlobí, až na stěhování židle.
Teď když vstupuji do knihovny s návštěvníky, připomínám jim jednoho z majitelů, který miloval svou knihovnu. Dnes vím, že na ni dává pozor.
Věřím, že šlo o naši fantazii a bujnou představu, které jsme všichni podlehli. Ale kdyby ke stěhování židle opětně došlo, dám vám vědět. Možná se vám záhadu podaří objasnit.

Anonymní_panda

Duch lesa

V džungli je ticho. Náčelník sedí před svou chýší, když si uvědomí, že se ostatní lidé z kmene jeho chýši vyhýbají. Žádné dítě si nehrálo. Stejně, jako tenkrát.

Pomalu vstal a vydal se na druhý konec osady. Náčelník se od své chýše běžně nevzdaluje a když už, má to závažný důvod.

Tělo mu ztěžklo a tíha se mu usadila na ramenou.

Cestou za sebou slyší tiché ševelení, jak ostatní lidé vycházejí ze svých chýší. Nikdo nemluví.

Na konci osady je řeka. Tekoucí voda se zdá být každým krokem hlasitější. Náčelník se nedívá napravo ani nalevo. Silou vůle se snaží na nic nemyslet a nevytvářet si domněnky.

Myslel jen na chodidla. Křupání větviček pod nimi. Krok za krokem.

Přesně jak si myslel. Sedí tam.

“Enatu.”  řekl náčelník.

Není běžné, aby lidé slyšeli své jméno z úst náčelníka, přesto Enatu ani nevzhlédl. Jen dál česal její vlasy. Vlasy bílé dívky pletl do copů. Pralesní copánky s lístky místních stromů pro přechod na druhou stranu.

Náčelník stiskl čelist. Otočil a vracel se zpátky ke svému ohni před chýší. Lidé kráčeli za ním a posedali si na svá místa v půlkruhu kolem něj.

Čekali dlouho, než přišel i Enatu. Jenže bez by něj nemohla rada začít.

Ten, co seděl na jeho levé straně vzal kámen do ruky. Promnul ho v dlaních a předal nejbližšímu.

Ten ho zase promnul v dlaních a poslal dál.

Nikdo nemá odvahu mluvit. Pomyslel si náčelník.

Kámen dorazil k poslední, nejstarší ženě po jeho pravé ruce a ona promluvila.

“Bílí lidé zase přijdou.” Položila kámen před náčelníka.

Vstal muž někde uprostřed, vzal si kámen a šel zpátky na své místo.

“Včera jsem ji viděl procházet po stezce, smála se na mě. Zamávala a šla dál. Nepřiblížila se na naše území.” Vstal a odnesl kámen na jeho místo.

Pak dlouho nikdo nevstal. Nikdo nepřiložil k ohni, i když dřevo pomalu přestávalo praskat. Zvuky zvířat v pralese a šustění stromů bylo to jediné, co naplňovalo nepříjemné ticho. Teprve až když nebe potemnělo. Vstal Enatu a šel pro kámen.

“Dívka měla světlo, které duchy pralesa znepokojovalo. Měl jsem ho zhasnout aby zůstala zachována rovnováha.”

Pak odnesl kámen.

A nikdo se ani nepohl.

“Tak promluvil šaman, tak promluvil duch pralesa.” Řekl náčelník a rada byla u konce.

Všichni kromě něj odešli do svých chatrčí.

Pak vstal. všechno ho bolelo, ale nepřiznal to.

Oheň před chýší už jen doutnal. Vzduch byl těžší než obvykle – jako by se i prales bál dýchat. Došel k ohništi, vzal jednu větev a přiložil ji.

Chvíli čekal. Plameny se nechytily. Musel ho rozfoukat.

Pak se zase posadil a zavřel oči.

Zítra přijdou bílí.
Zítra se budou ptát.

Až se zeptají, neřekne pravdu. Nezradí kmen ani šamana. Neznepřátelí si velké duchy.

Z každé chatrče vyšla postava, pomalým, tichým krokem.
Nikdo nepromluvil. Nikdo se nezeptal.

Děti přinesly suché větve.
Ženy oheň rozdmýchaly.
Muži donesly tělo.

Nepokládali ji na zem. Nespěchali. Položili ji, jako by spala. Vlasy měla spletené.

Enatu stál stranou. Nehýbal se. Ale dýchal jinak. Krátce. Jako někdo, kdo ví, že se jeho slova naplnila.

Anonymní_pásovec

Poslední stín

Pomalu jsem se plížil chodbou muzea. Nohy mě vedly uličkami plných obrazů a soch, které na mě shlížely s prázdnými pohledy. Stěny se kolem mě stahovaly a zanechávaly ve mně nepříjemný pocit. Stále jsem ještě držel dlaň na zbrani. Očima skenoval tmu.

₊✩‧₊˚౨ৎ˚₊✩‧₊

Pár měsíců zpátky jsem stál na tom stejném místě. Dřevěná prkna vrzala pod tíhou mých kroků, zatímco jsem kráčel na místo činu. S fotkou oběti v ruce. Z dálky už tehdy zazníval pláč, jenž se mi zarýval pod kůži jako jeden velký kus skla.

Zavolali mi ještě za tmy. Slunce ani nevylezlo nad obzor, a já už mířil do městského muzea. To, co jsem viděl bych ale ani za spánku nečekal. Objevila se přede mnou hlavní síň. Nic neobvyklého se v ní na první pohled nenacházelo. Všude bylo uklizeno. Ani kapička krve.

Všichni mí kolegové stáli kolem figury, házející na stěnu stín houslisty. Chvíli jsem nechápal o co jde. Dokud jsem neuviděl vykulené oči přilepené na samém vršku prazvláštní sochy. Do té doby mi ani nedošlo, že je celá polepená krvavě rudým lepidlem, do kterého se ve spěchu zabořilo hejno much.

Zastavil jsem se pár metrů od ní. V ten okamžik jsem myslel, že se s ostatními podělím o snídani, kterou jsem dojedl jen pár minut po hovoru. Žaludek se začal houpat, před očima se zamlžilo. Ale já zůstal stát. Oči přilepené na těle tvořící stínovou sochu.

Radši jsem obrátil pohled na obrys houslisty na stěně. Bylo skoro obdivuhodné, jak vypadal stín, tak skutečně.        Skoro, jako by housle odehrávaly tóny atmosféry, která v místnosti panovala. A vytvářela nedýchatelné dusno. Několikrát jsem se nadechl, abych zahnal hrůzu zvedající mi chlupy na rukou. Pak jsem uslyšel hlas jednoho z mých kolegů.

„Komisaři?” Vytrhla mě z přemýšlení doktorka v roušce, stojící u těla oběti. „Ano?” Obrátil jsem k ní pohled a udělal několik dalších kroků blíž. Pach mrtvoly do mě přitom narazil tak silně, až mi slzely oči. „Mrzí mě to, ale v tomhle stavu Vám před pitvou neřeknu nic. Čas ani příčinu smrti…” Sdělila mi, zatímco si začala balit všechny potřebné věci zpátky do tašky. Jednoduše jsem ji přikývl a nechal jsem ji odejít z budovy.

Ještě tentýž den mi na e-mail přišli výsledky. Oběť zemřela na vykrvácení a části těla byla pravděpodobně uřezána ještě za živa. Týden před jejím nalezením.

Při čtení spisu mi celým tělem procházel mráz. V noci jsem skoro nespal, a to jsem ani nevěděl, že za sebou nemám zdaleka to nejhorší. Během několika dalších měsíců mi v týdenních intervalech přibývali další a další případy jednoho a toho samého vraha. Pokaždé se jednalo o stínové sochy na místech, které bych sám označil za umělecká.

Druhá oběť byla objevena v divadle. Třetí v galerii a další v knihovně. Během tří měsíců, 13 těl. 13 děl, které postupně odkrývali vrahovu osobnost. Do včerejšího dopoledne však žádné z nich nedávalo smysl.

₊✩‧₊˚౨ৎ˚₊✩‧₊

Ráno jsem vešel do své kanceláře, stejně tak jako každý jiný den. Na stole jsem měl položenou hromádku dopisů, mezi kterými byl i jeden značně větší. Vzal jsem ho do ruky abych zjistil adresáta, ale na obale bylo jenom mé jméno. „Přinesl ho nějaký kluk” Vysvětlila mi kolegyně, sedící u vedlejšího stolu, bez toho, aby vzhlédla od počítače. Jen jsem nad tím pozvedl obočí a dopis rozbalil.

Uvnitř na mě čekal kožený deník. Chaoticky psané poznámky mě nejdříve tolik nezaujaly, dokud jsem v nich neobjevil jméno jedné z obětí. Celý den jsem pak strávil jeho přečítáním a studováním podrobností, které odkrývaly skutečnosti, ze kterých mrazilo.

Byl to jen chlapec. Čtrnáctiletý kluk, tyranizovaný vlastní matkou. Obětí číslo 1.

Do té chvíle jsem myslel, že jde o skvělou umělkyni. Houslistku ve světoznámém orchestru. Avšak pár vět v tomto deníku mi otevřelo oči do světa, ve kterém mé sympatie patřily chlapci, jehož další oběť měla být na místě kde ta prvotní.

Několik stránek deníku popisovalo dny do první vraždy. Omezování chlapcovou matkou, která mu nedala jedinou šanci volby. Brala mu svobodu, tělo i mysl tak, že z něj nakonec udělala jen loutku bez žádné osobnosti. Možná proto pak po první vraždě stála slova „Vracím dluh. Vítej v těle, co neposlouchá…”

Každým dalším přečteným slovem jsem zjišťoval o co vlastně chlapci šlo. Chtěl jen to, co mu bylo celý život bráno. Kontrolu. Kontrolu nad svým tělem, fantazií a volbou. Proto si ji bral způsobem, který by každý jiný označil za nehumánní. Způsobem, který odhaloval celý příběh kousek po kousku.

₊✩‧₊˚౨ৎ˚₊✩‧₊

Z myšlenek mě vytrhlo vrzající prkno. Další oběť měla být tady. Bylo to jako by chtěl chlapec uzavřít kruh. Jakýsi rituál, který ho měl osvobodit z okov své matky. Ať jsem ale přemýšlel, jak jsem chtěl, nemohl jsem přijít na osobu, která měla být tou poslední. Vypadalo to, že už zahrnul všechny zmíněné v deníku. I přesto jedna chyběla. Ta nejdůležitější.

Své kroky jsem zastavil v hlavní místnosti poté, co se přede mnou objevilo tělo poslední oběti. Stín za ní natahoval ruku po pomoci, zatímco ho několik dalších drželo při zemi. Bralo mu hlas a volbu vstát.

Viděl jsem všechna mrtvá těla, ze kterých tvořil svůj malý svět, i přesto se tohle zdálo hlubší. Jako poslední výkřik člověka, nikoli monstra. Sklopil jsem svou zbraň a před sochou klesnul na kolena.

V chlapcově těle zkrouceném do další prazvláštní sochy, tentokrát nebyl chaos, ale věčným klid tvůrce, který zakončil své životní dílo. Byl to jeho poslední stín. A možná taky první, který nevznikl ze strachu – ale ze svobody.

Anonymní_Platýs

Stín pod maskou

Výstava Tutanchamon – Jeho hrob, jeho poklady byla největší událostí léta v Praze. Zlaté sarkofágy, repliky klenotů i originální egyptské artefakty přilákaly tisíce lidí denně. Všechno probíhalo hladce – až do onoho čtvrtka.

„Zlatý skarabeus je pryč,“ vydechl správce výstavy, pan Beran, když v šest ráno otevřeli vitrínu číslo 11. „Ztratil se v noci. Žádné stopy, žádný záznam na kameře.“

Detektivka Sára Stránská se dostavila na místo během hodiny. Oči jí ihned padly na neporušenou vitrínu. „Někdo ji otevřel profesionálně. Žádné známky násilí. Ale proč jen skarabeus?“

Beran pokrčil rameny. „Byl menší než ostatní předměty, ale měl velikou historickou cenu. Údajně měl chránit faraonovo srdce.“

„Zajímavé…“ Sára  si všimla otisku prstu na skleněné desce – sotva znatelný, jakoby byl umaštěný krémem. Přivolala techniky.

Při výslechu vyšlo najevo, že poslední, kdo byl ve vitríně, byla restaurátorka Anna Dvornická. Tvrdila, že večer jen zkontrolovala teplotu. „Na skarabea jsem ani nesáhla. Je to originál, patří Egyptu. Věděla jsem, co by to znamenalo.“

Ale Sáře něco nesedělo.

Záznamy z kamer skutečně mezi půlnocí a čtvrtou ranní nic neukazovaly. Systém byl dočasně vypnutý kvůli aktualizaci . Ale pod stolem u technické místnosti detektivka našla balíček s prázdnou krabičkou od hydratačního krému – s výtažkem z lotosu.

Lotos. Egyptský symbol znovuzrození. A krém – ten byl stejný, jako ten se kterým si restaurátorka při výslechu namazala ruce.

Další den, v kufru jejího auta, technici objevili drobnou bílou krabičku. Tu následnedně otevřeli a uvnitř: zlatý skarabeus. Sice zabalený v jemné látce, ale neklamně poznatelný.

Když ji Sára konfrontovala, Anna se sesypala. „Chtěla jsem ho zachránit… Vím, že ho Egypt nikdy nedostane zpátky. Všechno je to jen výdělečný cirkus! Chtěla jsem ho ukrýt a zachovat pro vědu.“

Ale zákon je zákon. A Egypt se o svá tajemství nerad dělí.

V den, kdy byl skarabeus opět uložen do vitríny, stála Sára opřená o stěnu vytrínky a pozorovala odrazy ve skle. Vedle masky mladého faraona se mihnul její vlastní odraz – a na zlomek vteřiny jí připadalo, jako by se maska usmála.

Tutanchamon si své poklady vzít nenechá.

jak to dopadlo s restaurátorkou Annou Dvornickou: Anna Dvornická  byla odsouzena na tři roky vězení za krádež vzácného skarabea. Tvrdila, že chtěla artefakt uchránit před komercí, ne zbohatnout. Díky tomu, že předmět nepoškodila, dostala mírnější trest.

Po dvou letech byla podmínečně propuštěna. Odmítla rozhovory a přestěhovala se na venkov, kde v tichosti restauruje drobné památky.

Skarabeus byl vrácen zpět na výstavu – s lepším zabezpečením. Na jeho popisku se nově objevila věta:

„Na čas ztracen, znovu nalezen. Skarabeus, jenž chrání srdce – možná i svědomí.“

A detektivka Sára? Ta věděla, že některá tajemství Egypta si člověka podrží navždy.

Anonimní_pýskoun

Únos, nebo útěk?

I.část

Lucie seděla na chodbě policejní stanice a tupě hleděla před sebe. Uvnitř ní to vřelo, ale snažila se nedat nic najevo. „Jak je možné, že policie stále nic nemá?!“ říkala si pro sebe.

Byly to už dva měsíce, co se pohřešovala její kamarádka Marie. Odmalička byly nejlepší kamarádky. Vyrůstaly spolu v Chlebičově, na vesnici blízko Opavy a od stavění písečných hradů po nástup na střední školu stály vždy při sobě.

Jenže jeden den se Maruška nevrátila domů. Byl to poslední květnový pátek a naposledy ji viděli její spolužáci, jak nasedá na autobus domů.

S Luckou nenavštěvovaly stejnou střední – Marie byla studentkou opavského gymnázia, kdežto Lucka se věnovala umění na průmyslové škole poblíž. Přesto byly stále v kontaktu.

Poslední Maruščina zpráva zněla: “máš dneska čas?” Lucčino prvotní nadšení a následné nápady na akvititu vystřídala frustrace z žádných odpovědí a nakonec přišly obavy. Marně se po kamarádce ptala u ní doma, marně ji hledala po celé vesnici, marně volala a psala snad tisíc esemesek. Po Marii jako by se slehla zem.

Našla se spousta lidí, kteří tvrdili, že se muselo jednat o útěk z domu. Na venkově se přece zločiny nedějí. Lucka byla jiného názoru. Pokud by se opravdu jednalo o plánovaný útěk, určitě by jí o tom Marie řekla. Nebo ne?

Pro dobro svého psychického zdraví se Lucka rozhodla věřit policii. Ale pak narazila na tvrdou realitu. Okresní policejní stanice brala celé zmizení na lehčí váhu, jelikož byla Maruška plnoletá a žila na venkově, zdánlivě bezpečném místě. Vyšetřovatelé tak nabyli jednoduchého přesvědčení – jednalo se o dobrovolný útěk z domu.

Marně Lucka policii přesvědčovala, že Maruščiny vztahy s rodinou byly dobré a žádné psychické, či jiné problémy ji netížily. Okresní oddělení brzy zhodnotilo, že případ je nad jejich možnosti, a tak byl předán krajské policii.

Konečně se zmizení začalo opravdu řešit. Vyslýchání svědků, záznamy z kamer… Bohužel to nikam nevedlo. Důkazy nebyly prakticky žádné. Lucka pomalu propadala zoufalství.

Dívku vytrhl z rekapitulace posledních měsíců hlas Maruščiny matky Magdalény: „Lucko, už pojď, zavezeme tě domů.“ A tak se zvedla ze studené židle policejní stanice a zoufale pohlédla Magdě do očí.

„Je mi to hrozně moc líto,“ oči se jí zalily slzami, „nevím, jestli jsme bezradnější my, nebo policie.“

Magda Lucku objala a snažila se usmát. „Nic jiného než doufat nám už nezbývá, Luci…“

Maruščin otec Petr jen smutně mlčel. V tichosti a s hlavou plnou úvah opustili krajské oddělení.

II.část

Byl to srpnový večer, kdy se v Lucii něco zlomilo. Už měla dost toho věčného čekání na výsledky, těch proplakaných nocí. Rozhodla se vzít situaci do vlastních rukou.

Lucka byla přesvědčena, že Maruška ten osudný pátek vystoupila na zastávce v Chlebičově jako obvykle. Proč by jinak navrhovala strávit čas s kamarádkou, jestliže měla jiné plány?

Přesto si tuto doměnku ověřila u bývalých spolužáků, kteří s Marií pravidelně jezdí stejným spojem domů. Čtyři nezávislé zdroje ji potvrdili, že její kamarádka opravdu vystupovala na místě jako vždy a vydala se domů. Kousek od zastávky zahnula ke slepé ulici jako vždy a pak už ji neviděli. Bohužel šla sama, nikdo ji nedoprovázel.

Nemohla zmizet jen tak beze stopy, říkala si Lucka. Sledoval ji někdo, bylo to plánované? Obešla celou ulici, kde mělo k činu dojít, kousek po kousku. Ptala se místních na kamerové záznamy, či jejich vlastní pozorování. Bez úspěchu.

Ani sociální sítě nepřinesly důkaz či otázku k zamyšlení. Žádná podezřelá aktivita Marie, či někoho z jejich sledujících před zmizením…

Lucka se také podívala na čas, kdy se kamarádka ozvala naposled. 14:45, tři minuty po odjezdu spoje 251 z autobusové zastávky v Opavě. Tady nastal první zádrhel. Proč už se Marie neozvala, když ji všichni viděli vystupovat na zastávce v Chlebičově, kam autobus přijíždí v 14:59?

Nastalo další kolo vyslýchání svědků. „Nastoupil do autobusu někdo podezřelý? Mluvil s ní někdo?“ ptala se Lucie známých, přátel a spolužáků. K jejímu zklamání se ukázalo, že pouze hovořila s učitelkou místní základní školy.

Není toto celé patrání nad Lucčiny síly? Co ji jen uniká?

Stačí nám opravdu jen naděje na vyřešení záhady?

anonymní_rejnok

Unikátní krádež

Nad knihovnou se stahovala mračna stejně jako nad náladou kapitána Houbičky.

Uhladil si prošedivělé vlasy a nad hlasitým vrzáním svých červených tenisek na mramorové podlaze zkřivil obličej do otrávené grimasy. Mohl být dnešek ještě horší?

„Zajistili jste stopy, sepsali podezřelé?“ zeptal se dvojice uniformovaných policistů. Rozhlédl se po knihovně. Regály plné knih, ticho, vzduch prosycený vůní starého papíru. Hrůza.

„Co bylo ukradeno? Nějaké vzácné rukopisy?“

„Jsme městská knihovna. Vzácné rukopisy tady nemáme.“ Vysoká žena v kalhotovém kostýmku s pevně svázanými vlasy a tikem v levém oku se představila jako ředitelka knihovny Marie Konečná.

„Tak co se stalo? V kanceláři říkali, že jde o unikátní krádež…“

Starší z policistů se ušklíbl. „Byla odcizena sbírka záložek.“

„Záložek? Jako…do knih?“ S narůstající nervozitou sáhl Houbička do kapsy své džínové bundy a látkovým kapesníkem si otřel pot z čela. „Šlo o nějaké vzácné záložky?“

Mladý policista mu podal katalog. „Tady šéfe! S obrázky!“

Houbička si prohlížel fotografie: „To je Spiderman?“

Než se prolistoval na konec, do místnosti vtrhla dvacetičlenná skupinka dětí. Při pohledu na policisty zamrzli u vchodu s ústy dokořán.

„Co se stalo? Někoho zamordovali? My jsme v tom nevinně! Udělal to Tománek! Já to nebyl! To Jirka!“ křičeli jeden přes druhého, když se vzpamatovali.

„Pššššt!“ klidnila je ředitelka Konečná a obrátila se k Houbičkovi: „Máme tady příměstský tábor.“

S pomocí usměvavé knihovnice vystrnadila školáky do dětského oddělení.

Houbička zamířil k prázdné skleněné skříni. Dvířka byla celá ohmataná se spoustou otisků. Copak tady nemají uklízečku? Kdo ví, kdy se to sklo umývalo naposledy…

„Co zatím víme?“

„Mají zavřeno, jedou na prázdninový provoz. Krom ředitelky, knihovnice a děcek sem zabloudila jen důchodkyně, která si myslela, že je včera.“

„Dobře… A záložky zmizely kdy?“

„Ráno tady ještě byly. V deset odešla knihovnice Jana s dětmi ven, v jedenáct byla nahlášena krádež.“

„A ta důchodkyně?“

„Přišla, až když jsme zajišťovali místo činu.“

„Majitel?“

„Knihovna. Jde o záložky zapomenuté v knihách.“

Houbička vyfoukl vzduch z tváří a zatvářil se otráveně. „Takže nic nemáme.“

S policisty obhlédl rozlehlé prostory, hledal stopy. Našel prdlačky a samé knihy.

Naštvaný z dalšího nevyřešeného případu sebou žuchl na gauč v dětském oddělení.

Přemýšlel, jak si nenápadně přihnout ze své placatky, když zavadil pohledem o jednoho ze školáků. „Co to máš?“ Vyskočil na nohy a zaúpěl, jak ho píchlo v koleni. S rukou připlácnutou na noze se vrhl k vyjukanému chlapci. „Kdes to vzal?“

Kluk přestal žužlat kartičku se Spidermanem a očima zašilhal po ostatních. Houbička přehlédl děti čtoucí si na velkých vacích a v hlavě mu hlasitě cvaklo. Ty obrázky…

„Všichni máte záložky?“ Do vzduchu se zvedly ruce s nejrůznějšími záložkami.

„Já mám dokonce čtyři! Hele, to je Popelka! Míša ji vyměnil za Pikachu!“

„Panebože! To jsou naše ztracené záložky!“ Vykřikla knihovnice Jana a samým štěstím se rozplakala.

„Šli jsme ven, ale neměli jsme si čím založit rozečtené knížky a Honza viděl ráno ty záložky a byly tak krásný, tak nás napadlo…“ Vysvětlovala culíkatá holka a hlasitě popotahovala.

„Sme nevěděli, že děláme něco špatnýho!“ Zastal se jí pihovatý kluk a ostatní mu souhlasně přikyvovali.

Policisté se po sobě podívali a starší obdivně pískl: „Pane, vy jste to vyřešil!“

„Vážně? No vážně! Já jsem vyřešil případ!“ Houbička se zasmál a sáhl do kapsy pro svou placatku. „To si zaslouží malý…“ zarazil se, když si uvědomil pohled dvaceti čtyř párů očí. „Dortík! Kdo jde na dortíky?!“

Anonymní_žirafa

Krádež sošky

“Žádné otisky ani stopy. Kdo by mohl být, sakra, tak dobrý” poškrábal se v blonďaté hřívě vysoký policista a rozhlížel se po pokoji s nejrůznějším uměním. Byly tu obrazy, různé starožitnosti a sošky všech barev, velikostí i materiálů. Všechny byly vstaveny na podstavcích. Tedy, všechny ne, jeden podstavec byl prázdný. Podle popisu na něm stála zlatá, velmi cenná, socha. Policajt Okatý uslyšel kroky a otočil se.

Za ním stál velký policajt s hustými šedivými vlasy a knírem. Policajt Okatý se napřímil a udělal pár kroků k nově příchozímu. “Nic jsme, pane, neobjevili. Nejsou tu žádné stopy!” Vysvětlil policajt Okatý svému nadřízenému, inspektoru Bezvlasému.

Ten se na něj vážně podíval. “Prohlédli jste všechno? Vyslechli jste sousedy?” zeptal se inspektor hrubým hlasem. Okatý přikývl. “Ano, vše jsme udělali.” Bezvlasý se poškrábal na velkém nose. “Chci vidět pana Nevadu” rozkázal a Okatý ho zavedl ke dveřím na konci chodby. Když za sebou inspektor zavřel, Okatý zaslechl něco z venčí. Vyšel ven, a spatři svého kolegu, jak hlasitě mluví na muže v dlouhém, černém kabátě. “Promiňte pane, ale tady nemáte co dělat. Tohle je místo vyšetřování. Sem nikdo nesmí” řekl Okatý rázně. Postava se otočila čelem k nim. Oba se zarazili, protože uviděli tvář mladé ženy s jasnýma modrýma očima a vlasy ostříhanými na ježka. Žena k nim natáhla ruku a představila se: “Jsem detektiv Klánová a jsem tu na žádost inspektora Bezvlasého.”

Okatý zamrkal a prohlédl si jí od hlavy k patě. Pak nechal detektiva Klánovou projít dovnitř. Šel však hned za ní. V pokoji se sochami si prvně prohlédla podstavec, kde zmizelá socha stála, pak celou místnost přejela jestřábím pohledem a popošla na jiné místo, kde chvíli přemýšlela. Nakonec se koukla zpátky na Okatého. “Jaké jste našli stopy?” zeptala se. “Žádné jsme nenašli. Pachatel musel jednat v rukavicích. Žádné rozbité okno, žádní podezřelí kolem domu ani v domě. Vůbec nic” vysvětlil Okatý. Detektiv Klánová chvíli přemýšlela a pak se vydala směrem k zamčeným dveřím, za kterými byl slyšet tichý rozhovor.

Než jí mohl Okatý zastavit, vzala za kliku a otevřela. V místnosti stál inspektor Bezvlasý a na židli naproti němu seděl skoro osmdesátiletý malý, holohlavý mužík s brýlemi. Oba se podívali na detektiva Klánovou a na policistu Okatého, který pocítil nával nervozity. Detektiv Klánová se bez varování zeptala: “Pane Nevado, všude v domě jsou na stropě připevněné příčky, jako na prolézačce. Na co je máte?”

“Pan Nevada má domácího mazlíčka. Opičku” vysvětlil inspektor Bezvlasý a detektiv Klánová překvapeně nadzvedla obočí. “ Zavedl byste mě za tou opičkou?” zeptala se a pan Nevada jí okamžitě vyhověl. Všichni následovali starého pána k velkým dveřím, které opatrně otevřel a potichu vklouzli dovnitř. Místnost byla vymalovaná ve žlutých a zelených barvách. Stály v ní bedny s hračkami a malá postýlka, ve které spala opice navlečená do růžových šatiček. Detektiv Klánová přistoupila k postýlce a chvíli sledovala spící zvířátko pod dekou. Když tu jí opatrně nadzvedla a vytáhla klíč. “Od čeho je ten klíč?” zeptala se Nevady, který vypadal zmateně. “Ani nevím. Mám spoustu klíčů. Detektiv Klánová si všimla velké truhly u stěny. Tázavě se na pána podívala “Tam jsou poklady, co moje opička najde” řekl stydlivě a z kapsy vytáhl svazek klíčů. Když ten pravý nemohl najít, detektiv Klánová strčila nalezený klíč do zámku, otevřela bednu a uviděla věc, kterou ani ve snu nečekala, že jí najde právě zde. Z truhly vytáhla triumfálně zlatou sochu! Všichni, dokonce i pan Nevada, na ni vykulili oči. “Přesuneme se ven:” řekla potichu Klánová a všichni jí poslechli. Zavřela za sebou dveře a odešla do obýváku, kde položila sochu na podstavec. “Má se to asi takhle!” Rázně se k nim otočila. “ Pan Nevada si po obědě zdříml. Když spal, musela opice sebrat sochu a dát si jí mezi poklady. Pan Nevada zarmouceně přikyvoval:“No ehm, moje opička někdy ukradla nějaký ten příbor, ale tohle jsem nečekal” řekl.

Detektivové ukončili vyšetřování a vyšli před dům. “To vysvětluje, proč tam nebyly žádné otisky. Ta opice tu sochu musela vzít nohama, když se rukama držela příčky připevněné na stropě:” zamumlal Okatý. Detektiv Klánová pokývala souhlasně hlavou, podala mu ruku a rozloučila se se slovy: “Snad se ještě někdy uvidíme.”

Anonymní_živorodka