FANTASY

DOTKNI SE SVĚTLA

Ben

Tři měsíce uplynuly od toho, kdy jsem naposledy viděl jeho tvář. Podívám se z okna a slunce už si našlo bod, ve kterém se jeho světlo rozlévá po mém pokoji. Usměju se. Můj byt ve vrchním patře jedné z nejvyšších budov Londýna, byl moje pýcha. Dva měsíce, co jsem se zbavil závěsů, které z mého domova, dělaly i jeho domov. Tehdy jsem výhled nepotřeboval, stačil mi on.

Ze vzpomínek, které jsem si zakázal, mě vytrhl telefon. „Nazdar kámo, Lea s Dinou prý dneska též přijdou, tak? V pět tam? Dáme futro a přejdeme k drinkům a pak… děj se vůle boží, jak tohle dopadne.“ Rozchechtaný Viktor, mi zvedne náladu. „Těším se, budu tam.“ Vstanu z postele jenom v trenýrkách a jdu se opláchnout.

V koupelně pouštím vlažnou vodu. Zapínám žárovku, protáhnu si krk a kouknu do krásného smaragdově zeleného zrcadla. On měl rád moje strniště, ale možná je čas, se i toho zbavit. Jako těch závěsů. Krok po kroku. V momentě, kdy šahám do přihrádky u umyvadla po strojku, žárovka se rozzáří jako maják a zhasne. Blik. Blik, blik. Co to kur… Voda v umyvadle se změní na ledovou smršť a já okamžitě reaguju vypnutím vody. Cítím chlad zezadu na krku. Pootočím hlavou doleva a mělce dýchám. Je to jako.. jakoby.. to místo kde  jeho polibky..

Na okamžik mě napadne, že by to mohl být on.. ale on přeci.. pfr. Odvrátím hlavu a pěvně se narovnám v postoji. Kouknu do zrcadla, zhluboka se nadechnu a vysměju se sám sobě. Blbče. Někdo, kdo tě nechá se zamilovat a opustí ve stejný den, ti nebude bránit v tom, aby ses oholil. A žárovka, přestala blikat. Takže ne. To není on. Jsou to jen zatracené žárovky
a debilní trubky.

Vstávat kolem dvanácté hodiny má velkou výhodu v tom, že čas, který strávíte než vyrazíte je vlastně enormně krátký. Velkou nevýhodu v tom, že když se zaseknete na sledování Formulí 1, máte poměrně malý čas na to, se připravit. Vždycky jsem věděl, jak působím na holky, kluky, a očividně i na někoho, kdo není z našeho světa, takže zase tolik mě netrápilo, když jsem zjistil, že je půl páté. Vyskočím z gauče a mířím do skříně. Skleněná šatní skříň s kovovým rámem. Všechno na očích, žádné dveře, žádné tajemství. Vše přesně složené – boty, košile, saka. Oblékl jsem tmavé džíny, černé boty a grafitovou košili, kterou jsem si nechal rozepnutou o jeden knoflík víc, než by schválila etiketa. Když si oblékám sako, šáhnu do kapsy a vytáhnu účtenku. Dívám se na ni a byť bych sebe více chtěl, té myšlence se neumím ubránit. Přistoupím ke svým velkým francouzským oknům a zadívám se ven. Sluneční svit vystřídaly zatažené mraky a déšť. Ten se rozbíjí o okno a jak kapky stékají, rozmazávají světla města. A v tom rozmazaném odrazu vidím sebe — ale na vteřinu i něco víc. Jako by se světla a stíny na skle na okamžik dotkly. Ale ony se nesměji dotýkat. „Naše světy se nemohou spojit ničím, natož něčím jako je.. co? Láska?! A já…“.

Nevím, kde je teď on. Jestli je v pořádku. Jestli v jeho světě taky prší.
Jestli se taky občas dívá do tmy a vzpomene si, že světlo nemusí bolet.
Tak jo Londýne, ukážu ti, že ještě pořád umím žít.

Bar se jmenuje The Hallow, je to jeden z našich oblíbených podniků v centru Londýna. Přijdeš sám, ale pravděpodobně sám neodejdeš. To dnes ale nebyl můj záměr. Vlezu dovnitř
a hudba jede na plno, Viktor na mě mává od baru. Lea má na sobě šaty, které by zasloužily alespoň varování. Jop, ta tu nepřišla s úmyslem odejít sama. Ach můj živote, vítej zpět. Alespoň na chvíli. Na baru se pozdravím se všemi kolem a dávám první rundu. Pak druhou, asi jsme přeskočili to jídlo ne? Viktor je nadšený z celé té pozornosti holek, které kolem nás udělali hlouček. Jak vosy na med. „Musím“ – ukážu na WC, Viktor kývne a holky si povzdechnou. Po cestě se usmívám a říkám si, jaký máme sakra štěstí, když žiju v tomto městě.

Potřeba vykonána a já se vracím na místo činu. Usmívám se od ucha k ucha, zdravím všechny kámoše okolo a jdu přímo k baru. Když už jsem skoro u něj, mám neuvěřitelnou potřebu se otočit a něco si zkontrolovat. Zastavím se. Otočím se. Rozhlížím se. Můj pohled jede zprava doleva až se zastaví na jednom konkrétním bodě. Tělem mi projede mráz
a najednou všechno kolem mě zhasne, jako když sfoukneš svíčku. Důvod je jednoduchý. Důvěrně známá vysoká postava. Krkavčí vlasy, vystouplé lícní koti a černé oči. Jemný náklon hlavy a povystrčená brada. Zein. V hlavě mi rezonují věty z poslední společné noci. Ta kletba nebyla jít na tenhle svět, ta kletba si ty. Moje, tvoje ani ničí city nezmění fakt, že já sem nepatřím. Patřím do tmy, patří mi duše, mám povinnosti! Seš jenom rozptýlení, které jsem si neměl nikdy dovolit.

Zatnul jsem pěsti. Chci ho. Bože, tak moc ho chci. Je mi jedno kým je. Posel tmy, průvodce duší. Je to Zein. Jenomže on nechce mě. Tak udělám to, co mi jde nejlíp. Vydechnu, uvolním se, prohrábnu si vlasy a houknu na Viktora.

„Další kolo!“ otočím se, odcházím.

Zein

Tři měsíce uplynuly a Aedara je pořád stejná. Každý den je stejný. Není tu slunce, ani déšť, sníh nebo kroupy. Je tu chladno, řeky stále tečou tiše a domy stále dýchají vnitřním světlem. Na první pohled se nic nezměnilo. Já ale vím, že od chvíle, co jsem od něj odešel tak není světlo, jako světlo. Potřebuji, aby zmizel z mých myšlenek a hlavně z mého… nemůžu uvěřit, že něco takového vůbec cítím.

Každý den začíná a končí stejně. Proudí sem duše z jiných světů. Ztracené, zmatené, někdy bez hlasu, někdy křičící. Někdy pro ně musím jít a vysvětlit jim, proč se takhle cítí a proč je čas jít dál. Někdy, stačí položit dlaň na čelo a nechat jejich světlo projít skrz mě, kde se uhasí. Pak je jejich čas odejít. Dělám, co mám. Jsem lovec duší, průvodce. Momentálně bych nejraději ulovil svoji duši a doprovodil ji zpátky k němu.

V Aedeře nejsou city zakázané, to vůbec ne. V domě postaveného z černého kamene, nežiji sám. Mám sestry a bratry. Alespoň tak je celý život nazývám. Krásná Siri, která tká proudy
a proudy světla, aby držela hranici mezi světy, Neon, co zapisuje jména všech, kteří odešli
a kam šli, Elyr, můj bratr, který chrání hranice. V Aedaře má každý svou roli, svůj úkol. Kromě nás jsou ještě Tichoři, kteří udržují klid a vyrovnanost duší nebo Zahradníci stínu – starají se o stromy paměti – každé jedno semínko pochází z duše, která tudy prošla.

Je jen jedno OBROVSKÉ pravidlo, které platí. City se nesmí míchat se světy ostatních. Jediné pravidlo, lehké ne?

Cítíme radost, lásku, smutek i klid – ale jen vůči těm, kteří sem patří a svým vlastním způsobem. Jinak se rovnováha zlomí. Ne proto, že by bariéra byla slabá, ale protože každý svět dýchá jinak.

Kdysi jsem se tomu smál. Mluvit o lásce a o tom, že nemůžeš svět opustit kvůli někomu, koho miluješ. „Láska je jenom pouto, které svazuje duši k tělu“. Nic víc, nic míň. Je to slabost, kterou si lidé vymysleli, aby si připadali výjimeční. Není větší blbosti, než tohoto citu.

„Když jsi tak přesvědčený o své síle, o tom že jsi silnější než jejich lidské světlo, tak jdi

a přesvědč mě o opaku. Ale varuji Tě, nenech se spálit. Vždycky měj svou tmu, která chladí.“ Výzva Layry, jedné ze starších našeho rodu mě velmi rozesmála. Že by světlo porazilo tmu? Nesmysl. Tak jsem šel. Bez otázek. Bez obav. Nemohl jsem se vícero zmýlit, protože teď cítím.

Dívám se na jeho svět, na něj, jak se směje a učí se žít beze mě. Bez povšimnutí za ním smím jen tehdy, když na malou chvíli objevím prasklinu v čase. Jsou to jen okamžiky, jako dnes v koupelně. Žárovka problikla, protože při pohledu na něj, jeho tělo a tvář, jsem zapomněl, jak křehké světlo je v jeho světě.

Dnes sedím u vody a v řece, co se třpytí do šedé nevidím sebe, ale jeho. Blond krátké vlasy
a zelenomodré oči. Proč jsi stále semnou? Proč mě tvé doteky, které jsem neměl nikdy dopustit, stále tak pálí na mé kůži. Proč je jeho tvář tak vrytá do mé paměti?

A tak teď stojím v baru, který voní po alkoholu, cigaretách a směsici vůni lidí. Všechno je tak hlasité, barevné, těžké. Přesně, jako si to pamatuji. Neměl bych tu být. Nemám tu být. Ale já musím. Ztrácím se Bene. Nevím, jak žít ve svém světě bez tebe, nevím jak žít v jakémkoli světe bez tebe.

A pak ho uvidím.

Směje se, opřený o bar, světlo mu prosakuje očima i celým tělem. Když vstane vidím, jak to světlo bere s sebou. Jak všichni kolem něj potřebují kousek z něho. Já ho ale potřebuji celého. Když se vrací vím, že cítí moji přítomnost. Otočí se a chvilku hledá.

Pak se naše oči setkají a já vím, že mě vidí. Stejně jako tehdy. Je krásný. V tu chvíli si uvědomím, že kdybych měl srdce, teď by se zastavilo. Naše časy se znovu střetly. Neměl jsem sem přijít. Ale kdo jiný by měl porušovat pravidla, než ten, kdo je stvořil?

Anonymní_gepard

Rovnováha světa

Světu vládl rytmus dvou sil, jmenovaly se Lumeris a Nyx. Lumeris, jak už název napovídá, byla bohyně záře, čistoty a světla. Měla však svou temnější sestru – Nyx. Ta sice představovala stín a noc, ale také klid a svobodu. Mezi sestrami nevládly úplně přátelské vztahy, týden co týden se střetly jejich síly, aby mohl svět, ve kterém všichni žili zůstat v rovnováze. Ale jednoho nastalo něco, co nikdo nečekal, Lumeris zvítězila a tím stín zmizel. Svět náhle musel žít s neustálým světlem, nebyl den, kdy by zapadlo slunce, a z noci se postupem času stal mýtus. Lidé začali věřit, že tma je hřích. Kněží hlavního chrámu Lumeris kázali celému světu, ovládali všechen život a tvrdili, že i ten nejmenší stín by byl známkou kletby.
A do tohoto světa se po uplynutí staletí vládkyně Lumeris narodil chlapec jménem Malaeth. Narodil se během toho nejposvátnějšího svátku víry a obnovy světla s názvem Obřad Svitu a Žáru. Chlapec vyrůstal mezi služebníky chrámu bohyně, učil se jejím modlitbám a písním, v průběhu roků se stal pomocníkem obřadu, během kterého se on sám narodil. Když chlapec dospěl a dovršil dvaceti let, dostalo se mu velké pocty – měl nést během svátku víry a světla tu nejposvátnější relikvii, Srdce Lumeris. Během obřadu se však stalo něco nepředvídatelného, v momentě, kdy se Malaeth relikvie dotknul, ozvalo se hlasité prasknutí. Celý chrám se otřásl a z plamene uprostřed obřadní síně vyšlehl do výšky až na oblohu stín. Na nebi se po několika staletích objevil soumrak. Všichni zůstali jako opařeni, v očích kněží a strážců chrámu se objevila panika a strach. „Kletba! Noc! Znamení zla! Nyx!“, začali všichni ukazovat na Malaetha. Chlapec byl ztracen a vyhnán za hranice města a chrámu. Toulal se zemí bez cíle. Pořádně nevěděl kam má jít, co má dělat. Jen čas od času slýchával šepot, tichá slova, i když nikdo okolo něj nebyl.
„Rovnováha není hříšná.“
Byla to snad samotná Nyx? Ten hluboký a přitom jemný hlas, který slýchával? Jak je to vůbec možné? Čím déle bloumal lesy a poblíž jeskyní, hlas v jeho hlavě stále zesiloval a slýchával ho častěji. Až ji jeden den spatřil…stála uprostřed mýtiny, obklopena stínem, který se okolo její postavy vznášel jako dým. V očích Nyx se odrážely hvězdy, které tento svět už dávno neznal.
„Malaethi, dlouho jsem čekala, až mě znovu někdo najde. Jsi to ty, vyvolený k tomu aby všechno napravil, aby se opět střídala noc se dnem. Vrať se do chrámu a obnov rovnováhu, vezmi opět do rukou Srdce mé sestry, přeneseš tak mou sílu do středu chrámu.“ s těmito slovy se vytratila. Malaeth neotálel, věděl, že na cestu zpátky musí vyrazit ihned.
Chrám se v dálce tyčil ve svitu slunce, oslňoval svou září. Strážní byli zahaleni ve zlatých šatech, Malaetha však nezadrželi, jako by nemohli uvěřit vlastním očím, že se vrátil. Kroky ho vedly k posvátné síni, kde spočívala posvátná relikvie, díky které vše začalo. Kněží s hrůzou pozorovali jeho návrat, utíkali a křičeli o kletbě. Malaeth mlčel, jen přistoupil k Srdci Lumeris a položil na něj ruce. V ten okamžik se opět chrám zachvěl, ze Srdce vyšlehly paprsky, tentokrát ale ne oslepující, ale propletené se stíny. Na nebi poprvé po stovkách let nastala noc. Lidé v úžasu hleděli na nebe poseté hvězdami, které nikdy za svůj život neviděli, na měsíc, který se objevil v celé své kráse. A uprostřed všeho stál Malaeth ve středu chrámu, pomalu mizel ve stínu, až se rozplynul do tmy. Stal se tak prostředníkem mezi dnem a nocí, mezi světlem a tmou. Pokaždé, když se na obloze objeví první hvězda, lidé věří, že právě tehdy vyvolený drží rovnováhu mezi oběma bohyněmi. Stal se legendou.

Anonymní_Karakal

Léčitelka

Rukou, ve které svíral pohár, mu pulsovala bolest. Hořce si pomyslel, že to se se odehrává před ním, možná není jeho největší problém. A že to byl průšvih! Přes močály sem konečně dorazil léčitel, o kterého žádal už před třemi měsíci. Jenže to nebyl léčitel, ale léčitelka. Ženské ve svém hradě ani nikde jinde nesnesl. Neuvažoval proto, že by se jí zmínil o své ruce. Aby toho nebylo málo, celou skupinu vedla jiná žena – bílá čarodějka, mladá, pohledná a drzá.

„Léčitelku jsem doprovodila. Má práce tady končí,“ uzavřela svou promluvu.

„Žádali jsme o léčitele. Tohle je strážní hrad. Každý měsíc tu máme šarvátky s okolními vládci. Není to místo pro ženu,“ snažil se přes všechnu bolest a rozladění vystupovat diplomaticky.

„Léčitelé nemají pohlaví. Žádal jste o nejlepšího léčitele a nikdo lepší než Roz v Západním špitále nebyl,“ odbyla ho čarodějka. „Pokud ji nepřijmete, další tři měsíce k vám na tuhle výspu nikdo nedorazí.“

To bylo nepříjemné, ale pořád to bylo přijatelnější řešení než ženská na hradě. „Budeme to muset zvládnout. Dáme vám na cestu zpět dostatečné zásoby a doprovod. Na oplátku bychom ocenili, pokud by se vaše léčitelka mohla podívat před svým odjezdem na některé akutní případy.“

Léčitelka, která až dosud mlčela, zbledla. Bílá čarodějka si netrpělivě založila ruce. „Ale Roz se nemůže vrátit. Jde jí o život!“

Teď toho měl tak akorát dost. Nejen, že mu nutili ženskou, ale ještě takovou, která patrně nezvládla svou práci. „Copak, zemřel vám důležitý pacient?“ obrátil se ironicky přímo na léčitelku.

„Nezemřít. Přežít ti, kdo nemět přežít,“ odpověděla se silným westinským přízvukem.

Bílá čarodějka byla viditelně naštvaná. Doslova cílil, jak jí z ebenových vlasů vyletují jiskřičky. „Co si to dovolujete! Říkala jsem, že Roz je nejlepší léčitelka široko daleko!“

„Uklidněte se prosím. Pochopte, že chci pro své muže to nejlepší.“

„A tu nejlepší jste dostal,“ odsekla stále v ráži. „Jenomže ji posíláte zpět, kvůli malicherným důvodům.“ Zabodla do něj temné oči. „Nemyslete si, slyšela jsem o té věštbě. Že budete nezranitelný, dokud vás smrtelně neohrozí žena. Jako by na vás snad někdy měla Roz útočit! To vám daleko dřív hrozí, že vás dostane špína. Hrad bez žen je zatraceně hloupý a nebezpečný nápad. Podle mě je ta ženská, která vás smrtelně ohrožuje, samotná věštkyně!“

Teď měl toho dost také on. Stále ale byl hradním pánem. Odtrhl si z mísy na stole kuličku vína a vložil ji do úst, aby zachoval klid. Byl ale příliš rozrušený. Víno mu zaskočilo a on se začal dusit. Chytil se desky stolu, kašlal a sípal, ale kulička ne a ne vyklouznout. Přistoupila k němu léčitelka. Očima vyzýval vojáky, aby ji od něj odtrhli, ale jeho pobočník jim v tom gestem zabránil. Ten zrádce! Už několik měsíců mluví o tom, že na hradě chybí ženská ruka. Léčitelka položila dlaň do míst, kde tušila zaseklé sousto. Ucítil lehké lupnutí a bylo po všem.

„Víno?“ podala mu pohár.

Napil se a ona sledovala jeho předloktí.

„Pán mi dát svoje ruka!“ přikázala poté, co dopil. Byl tak překvapený, že neprotestoval a ruku jí ochotné podal. Léčitelka zkušeně odhrnula rukáv a odmotala hadr, kterým si zranění obvázal. Když se rána ukázala v celé své kráse, přihlížející zalapali po dechu.

„Pán chtít přijít o ruka,“ zhodnotila léčitelka situaci. „Smůla Roz tady. Žádný ruka neřezat dnes.“ Vytáhla zpod škapulíře lískovou destičku a položila dlaň nad jeho zhnisanou ránu. Z ruky začaly stoupat proužky zelenožlutého dýmu, které se vtiskovaly do destičky.

„Spálit!“ Podala léčitelka destičku pobočníkovi, když v ní zmizel poslední proužek. Pak znovu položila dlaň nad ránu a ta se zacelila. Několik mladších vojáků začalo jásat, ale všechno veselí utichlo, když se na něj podívali. Stále se mračil.

„Předpokládám, že vaše průvodkyně nelhala. Vážně jste dobrá. Málokdo by si všiml, že mám pod tunikou zranění, a ještě méně léčitelů by si s tím dokázalo poradit tak rychle a čistě.“

„Neumět všechno. Zatím nevyléčit chování Osteriče,“ kývla léčitelka na svou průvodkyni.

„Slyším tě ty westinská krabice,“ prohodila jejím směrem s úsměvem bílá čarodějka.

Léčitelka jí úsměv oplatila.

„Moct zůstat,“ řekla mu.

Uvědomil si, že to není otázka. Nemohl odpovědět ne. Bude to s ní muset zkusit.

Anonymní_lemur

PĚTKAŘ

Nyní už dobíhal vedoucího závodníka. Vytrvalost. Monotónní dech. Trpělivost. V cíli náskok autobusu.

Aplaus, cvakání fotoaparátů.

Pro všechny už byl jen „Paolo.“ Ve třiadvaceti mistr republiky, neúnavný pokořitel pětikilometrových štací. Vždy dosahoval toho, po čem vůlí zatoužil. To, co on nepovažoval za žádoucí, jednoduše nevnímal.

Z tribuny mu tleskala Hanka, jeho dívka. Jemná, silně věřící, její cudnost ho nemohla nezajímat.

„Dneska jdu s tebou na hřbitov,“ začal Paolo při společné ranní procházce lesíkem.

Zarazila se.

„Vsadili jsme se s klukama, kdo najde nejšílenější místo na trénink. Chci vyhrát.“

„Počkej, Paolo. S takovými věcmi se nežertuje. Já tam jdu na poslední rozloučení s pratetou.“

„To ti nikdo nebere, Hani.“

„Bude tam celá naše rodina.“

„Budou tam i paparazzi, určitě. Takovou hovadinu si prostě nemůžou nechat ujít.“

Zůstala stát. Nevěřícím pohledem tlumila bolest jeho slov.

„V noci tam nemůžem. Nejsem žádný vandal.“

„Prosím, nedělej to. Hřbitov je posvátné místo klidu.“

Vzala jej za obě ruce, pevně stiskla. Upřímná naléhavost, síla okamžiku. Pociťoval vzrušení i odpor.

„Poběžím na opačný straně. Nikdo z vašich, když ti to tak vadí, mistra republiky neuvidí.“

Arogantním pohybem se vydal zpátky k cestě.

Bronzové sochy dvou mladých milenců v životní velikosti stály u cesty před branou do hřbitova. Představovaly loučení dívky s milým, rukujícím na vojnu. Symbol nesmyslnosti válek, přinášejících nejistoty a utrpení. Sem přicházela parta mládenců s Paolem v čele. Okolní stromoví lemovala síť uliček, lidí poblíž poskrovnu.

„Na nikoho nečekám, měli tu už bejt,“ zkonstatoval Paolo sundávaje si kalhoty.

Úšklebky, kroucení hlavou.

„Víš, na co nemáš před startem zapomenout? Zajít se vyčůrat.“

Do exploze smíchu začali z nedaleké smuteční síně  vycházet hosté v černém. Zavěšena do matky spatří denní světlo bledá Hanka. Pozornost všech upoutá mladík v atletickém úboru se společníky v povzdáli, klanící se soše dívky.

„Smím prosit?“

Za pubertálního hlaholu stékají po kovové noze mládence čůrky moči.

„A kdo o tom co napíše, toho prokleju do devátého kolena,“ dokonal Paolo před svědky svou rozežranost.

Po Hančině tváři stékaly slzy. Nikdo z jejích nejbližších o jejím vztahu ke zmetkovi nevěděl. Pobouření bylo veliké, vzájemné invektivy na sebe nenechaly čekat. Ani Paolo se k Hance neznal, anebo si jí dokonce nevšiml. Bílý seat zastavil na blízkém parkovišti. Tuctová mánička s kamerou a nafintěná slečinka si to namířili k partičce.

„Kéž bys, panáčku, živý toto místo neopustil,“ pronesla s ledovým klidem Hančina matka a její vážnost Hankou otřásla.

„Maminko, to přeci ne. On se napraví.“

„Nevěř, děvče.“ Matčina ruka pevně táhla dceru pryč od nechutného jeviště.

Do poklidného běhu Paolo jakoby slyšel posměšky, skřeky trhající jeho přezdívku jako hadr. Ohlíží se, nikde nikdo.

Spouští se déšť. Jak se blíží k sochám u brány, kde stojí „publikum“, pocítí prudkou bolest dopadající na rameno. Pak na temeno, za týl. Zavyje bolestí.

Běží kolem svých machrů a senzacechtivců, ale ti stojí v kyselinovém dešti jako přibití. Kapky ostré jako břitvy splývají s jeho potem v neutuchající pálení.

Cesta před ním se vlní jako při třepání polštářů. Do toho odporný smích za zády. Najednou je zase před bránou, hned za ní díra jako po výbuchu plná černého slizu. Těsně před branou mu bronzový mladík nastavuje nohu. Jekot, řev, duševní zkrat. Paolo vyskočí jako o tyči, dopadá na tvrdou zem, zůstává bezvládně ležet.

Šokovaní kamarádi aspol. se sklání nad mrtvým. První pomoc. Nic. Nikdo nic nechápe. Na nebi ani mrak. Po díře ani stopy. Sochy v naprostém klidu.

Anonymní_lenochod

Knihy jsou pro mě vším. Každý den si čtu, i kdyby jenom na chvíli. Když nám byl nabídnut výlet do nejstarší knihovny Anglie nemohla jsem odmítnout. Od rodičů jsem ihned sehnala podpis na souhlas o účasti. Byla jsem dokonce první, kdo souhlas odevzdal. Nemohla jsem se dočkat.

To bylo měsíc zpátky, dnes je však konečně den odjezdu. Popadla jsem mé zavazadlo, rozloučila jsem se s rodiči a vydala se do školy, kde už čekal náš autobus. Usadila jsem se na volné místo k oknu, nasadila jsem si sluchátka a zaposlouchala jsem se do hudby.

Cesta utekla rychle a my jsme zastavili před nádhernou budovou. Oxford. Jedna z nejstarších univerzit vůbec.

Jakmile nám bylo povoleno vystoupit, hned jsem byla na nohou a pospíchala ven. Vytáhla jsem svůj foťák a začala jsem zachycovat krásy kolem sebe.

“Prosím o pozornost! Než se dostaneme do knihovny, budeme se všichni držet pohromadě. V knihovně vám pak bude oznámen rozchod.” Oznámila nám paní učitelka a my jsme se vydali na cestu. Po chvilce jsme dorazili konečně do knihovny. Něco tak krásného jsem ještě nikdy neviděla a pochybuji, že uvidím. Vysoké hnědé police plné knih nás obklopovali ze všech stran. Bylo to něco neuvěřitelného.

Po nějaké době nám paní učitelka oznámila rozchod a já jsem se ihned vydala prozkoumávat police knih. Knihovna byla obrovská a já se chtěla podívat do každého koutu, takže jsem si musela pospíšit.

Procházela jsem se, když v tom mě do oka trkla jedna z knih. Nevypadala nijak výjimečně, ale nějakým zvláštním způsobem mě přitahovala. Došla jsem k ní a vytáhla ji z police. Kniha byla prázdná. Co dělá prázdná kniha právě tady? Chvíli jsem ji pozorovala a najednou se mi zatmělo před očima.

“Slečno, stalo se vám něco?” Zeptal se mě neznámý hlas.

Pomalu jsem otevřela oči a začala jsem se zvedat ze země. Nejspíše jsem musela omdlít. Když jsem oči opravdu otevřela, tak jsem nevěřila tomu co vidím. Kolem mě bylo spousty lidí, ale naprosto cizích. Všichni vypadali jako z jiného století. Saka, klobouky a kravaty měli snad všichni.

“Kde to jsem?” Optala jsem se muže, který mě před chvílí probudil. “V Oxfordu, kde jinde?” Zasmál se muž a dál se věnoval své knize. “Jaký je rok?” Zeptala jsem se a muž se na mě velmi zmateně podíval. “1864” Řekl a já jsem se ihned sesunula zpět k zemi. Jak jsem se mohla objevit v roce 1864, když ještě před chvílí byl rok 2025 a já jsem zde přijela na školní výlet? Nevím co se stalo, ale musím to co nejdříve napravit, abych stihla odjezd domů. Hned jsem začala pátrat po té prázdné knize. Věřím, že ona může za to, že jsem teď tady. Knihu jsem skoro ihned našla, ale když jsem ji otevřela nic se nestalo. Zkusila jsem ji otevřít a zavřít ještě několikrát, ale pořád nic. Stále byla prázdná, avšak neměla stejnou schopnost jako předtím.

“Ty jsi taky otevřela prázdnou knihu?” Ozval se mužský hlas. Vedle mě stál mladý a velmi pohledný muž. “Ty jsi snad taky z jiného roku?” Odvětila jsem. “Ano, jsem jeden z mnoha lidí, kteří podlehli kletbě prázdné knihy.” Svěřil mi. Stále jsem na něj nechápavě zírala a čekala zda ještě něco dodá. Vysvětlil mi, že nás je daleko více. Teď nás čeká najít způsob, jak knihu zničit a zabránit dalšímu cestování časem a jak to udělat, abychom se všichni vrátili zpátky. Nikdy jsem si nemyslela, že můj školní výlet bude do jiného století..

Anonymní_losos

Nejsem zakletá

Proklínám tě, abys nikdy nepoznal lásku

proklínám tě za tvou zradu

proklínám tě za tvoje neposlouchání

proklínám tě že si mě nevšímáš

že už jinou máš

proklínám tě za to zadání

dát jakoukoliv kletbu už mi nebrání

svou zlost naplnit do slov

jako otrávený šíp poslat je těm, které nenávidím

vdechnout do květů rudé růže

rozpustit  jed v nápoji

po kterém už nic tě nebolí

přejdi bludný kořen

ať nikdy nenajdeš cestu zpět

a dál stále bloudíš

a stále hledáš

a nevíš co a nevíš koho

ani když vystoupáš na hory

přepluješ oceány

najdeš nový světadíl

přeskočíš na jinou planetu

kleteb se nezbavíš

jak už je uslyšíš

uvidíš, ucítíš, vdechneš

zahalí tě jak mlha z pavučin tenkých,

ale pevných

obklopí tě trním z šípkové Růženky

a ty můžeš čekat na prince

co tě vysvobodí z kletby

dlouho, i třeba stovky let

a ještě můžeš vyprávět

jak nevěříš na kletby a prokletí

a přitom se těšíš, že tě někdo prokleje slovy:

žádná kletba neexistuje

zapomeň na kletby

nehledej intriky

nevěř zrádcům

zůstaň svobodný

věřím ti

Anonymní_lvice

Hrdinská touha

Naše družina zažila více dobrodružství, než většina lidí stihne za několik životů. Začali jsme jako zelenáči, avšak ta tužba zažít něco velkého nás hnala kupředu a po každé zakázce se jen a jen zvětšovala. Teránie byla tou nejúžasnější zemí našeho kontinentu a naše skupina… no, řekněme, že si v průběhu těch desetiletí získala respekt. Kolik zločinců a vrahů jsme dostali za mříže a kolik dračích hlav sťaly naše meče. Ale roky plynuly, a ten nezastavitelný koloběh času zanechával otisky na každém z nás. Někteří zmizeli beze stop, někteří už bohužel našli pokoj v našich modlitbách.

Tak tu stojím sám, kdysi obklopen přáteli, teď s mečem nabroušeným, ve kterém se odráží můj vrásčitý obličej. Vstupuju do kopky, kde mě dnes přilákal svitek, který mi dal jeden stařec, i když pochybuju o jeho pravosti. Nikomu se přece jen tak ve světnici neválí psaníčka nemrtvých. Nejsou silní. Kradou vaše myšlenky. Vaše největší obavy, nenaplněná očekávání či neopětované lásky.

Zablácené kamenné schody mě vedou do neznáma pod povrchem. Procházím úzkou katakombou, kde se mě strop snaží utopit v prosakující vodě z povrchu. Z protějšího vchodu s mými vlasy háže lehký vánek. Mám divný pocit. Už dlouho cestuju sám, přespávám v těch nejhustších lesích sám a zabíjím ty nejnebezpečnější obludy sám. Jako bych blízko cítil starého přítele. A ten tabákový odér. Ne. Nedává mi to smysl. Opustila mě. Řekla, že k životu se mnou jsem nebyl narozen. Chtěla děti. A já dostal strach. Netoužím potom ji vidět, ale o poklady se umím dělit.

Delšími kroky jsem se vydal do oného tunelu, který mě dovedl do zatuchlé kruhové místnosti. Podlaha z pískovce, na které se tvořily malé kaluže vody. Stropy vysoké až dechberoucí a pod nimi obrovské sochy. Nemohl jsem uvěřit svému zraku. Hordur, Celtis, Rosalyn, Enral a uprostřed nich stála nádherná Dyecres. Vyobrazená v póze, kdy v pravé ruce drží hlavu pána skřetů z Viany. Ten den jsme měli štěstí. Kdyby jí její bůh nepropůjčil klerickou sílu, ta skála by se stala naším pomníkem.

Enral stál jako poslední proti sériovému zabijákovi a vůdci kriminální organizace s cejchem Hydry. Aby zachránil Celtise od podříznutí hrdla, vystřelil své dva poslední šípy. Jedním se trefil do ramene a vymazal hlavu Hydry z cejchu. Hrot druhého šípu s naprostou přesností proletěl hlavou. Ten okamžik, panečku, to bylo něco, o čem bardové v každém hostinci pějí své písně. Jak náš mladý Enral přemohl ďábla v lidské podobě. Bardové si to samozřejmě rádi přikrášlují.

Celtis a Rosalyn, naše zázračná dvojčata. Jejich mana byla tak silná, že kouzelníci věděli o jejich přítomnosti na míle daleko. Jsou tu vytesáni v momentu, kdy Rosalyn čaruje štít proti temným elfům. Aby nás zachránila, vstřebala všechnu energii. Energie se proměnila v nástroj, jehož ničivá moc srovnala celé lesy na pouhou poušť. Probudili jsme se v sutinách. Rosalyn ale nebyla nikde k nalezení.

Hordur z rodu Všehoznalých, přezdívaný Ničitel hradeb, aby zastavil zlého mága v kletbě proti jeho rodině. Kamenné zdi, dřevěné domy, těžké železné dveře. Bylo mu to jedno. Vše srovnal se zemí. Nejstatečnější trpaslík, kterého jsem znal. Ten onen den jsme ho však ztratili. A ten den jsem je ztratil všechny. Nikdo nechtěl, aby jeho příběh skončil. On umřel proto, aby jiní žili, a riskovat svůj život pro pár zlaťáků by bylo zneuctěním jeho památky.

Tak tu stojím sám. V obklopení mých přátel. Vzpomínám na ně všechny a na jejich konce. Celtis se ze ztráty Rosalyn a rozpadu skupiny zhroutil. Jeho bezmoc a už dávno zhasnutá naděje mu vyšlapaly cestu k alkoholu. Stal se z něj místní opilec, jehož se bály místní děti. Uplynul rok od našeho posledního setkání a přišel dopis o jeho pohřbu. Byl jsem tam pouze já a kněz, který se ani nesnažil jeho památku uctít. Enral byl skvělý lučištník, nejlepší v celém regionu. Ale bardové zpívali příliš mnoho a příliš nahlas. A organizace Hydry ho popravila přímo uprostřed Mondélie.

Dívám se na ty zesnulé tváře a na tu jednu, kterou jsem od sebe odehnal sám. Slzy pokrývají celý můj obličej a jedna z nich padá do kaluže pod mýma nohama. Má zbroj se v ní odráží. A popraskaná podlaha mi naznačuje, že se také blíží můj konec. Buď zůstanu zde a svůj život odevzdám mé touze po dobrodružství, nebo její kletbu nadosmrti ukončím svým odchodem.

Anonymní_Mečoun

Láska otvírá cesty

Lana běžela lesem za zajícem. Hlad jí svíral žaludek. Tohle musí vyjít! Prsty natáhly tětivu a pustily. Šíp se v mžiku zabodl do srdce. Bylo jí ho líto, ale aspoň to měl rychle za sebou.

Žije tady v lese ta léta v dokonalé symbióze s přírodou. Trvalo to dlouho, naučit se vše potřebné k přežití a už ani nepláče po svém minulém životě, je tady vlastně šťastná, i když přišla o vše. Teď má to její štěstí naprosto jinou podobu.

Cestu z lesa ven už ani nehledá. Pochopila dávno, že se jí to z nějakého neznámého důvodu, nikdy nepodaří. Snažila se tolikrát a vždy zjistila, že chodí v kruzích. Jinak to tady zná i poslepu. Moc nebezpečných zvířat tady není, bylin a masa je dostatek, dřeva na stavění a oheň také, a co víc potřebuje? Jenže tak jednoduché to není. Nikdy to tak jednoduché není. Každý je vždy aspoň kousek nespokojený. A někdo naopak hodně. A to byla právě i Lana. V jejím životě ji neustále něco trápilo. Málo času pro sebe, málo lásky od druhých, málo peněz v práci. Občas postrádala i smysl života. A teď se ocitla tady, kde ji nic z toho ani nenapadlo. Dlouho řešila jen to, kde bude spát, co bude jíst a pít, kde sežene něco teplejšího na oblečení. Časem ty otázky všechny zvládla vyřešit naprosto sama.

Sama. To je teď ta jediná věc, která ji dovede k pláči. Je sama. Povídá si s rostlinami, se stromy, se zvířaty. Ale je sama. Je mladá a má v sobě tolik lásky, ale nemá ji komu dát. Když už se v lese zabydlela a má všechny potřeby naplněné, sžírá ji touha po lásce. Člověk je tvor společenský, ať už méně nebo více.

Paul znal lesy velice dobře. Na koni je projel křížem krážem. Příroda ho naplňovala štěstím a dodávala mu klid. O to větší bylo jeho překvapení, když zjistil, že se ztratil. Marně hledal cestu ven. Zůstal tedy u řeky, přivázal koně a rozdělal si oheň křesadlem, které měl vždy u sebe. Řekl si, že ráno je moudřejší večera a cestu zpět domů půjde hledat až ráno.

Lana měla svůj příbytek postavený na kopci, aby byla v bezpečí před velkou vodou. K řece chodila jen lovit. Nyní však zahlédla mezi stromy kouř, který stoupal od řeky. Co je to? Občas už v lese hořelo, ale jen při bouřce, když strom zasáhl blesk. Teď je ale už několik dní jasno. Srdce jí tlouklo asi tak zběsile, jako zajíci, kterého nedávno ulovila. Na překvapení si les sám o sobě moc nepotrpí, takže Lanou projela vlna vzrušení. Ale cítila i strach. Nehodlala si nechat utéct to překvapení, hodila si přes rameno luk s šípy, sbalila si svůj ručně vyrobený nůž a tak tiše jako při lovu, vydala se směrem k řece.

Paul zatím povečeřel část své svačiny, kterou měl v brašně. Vždy měl s sebou jídlo na celý den, protože když už si někam na koni vyjel, byl převážně celý den pryč. Nemusel tím pádem lovit a spokojeně odpočíval u ohně, který nyní zářil už z dálky, protože do lesa se vkrádala tma.

Když Lana dorazila dost blízko, ale zároveň byla tak daleko, aby její pach neucítil kůň, zůstala stát naprosto nehnutě. Ne ze strachu. Ale z překvapení nad tím, co uviděla. Člověk. Pohledný, mladý muž. A leží si tady, jako by tady byl doma. Lana vylezla na strom, odkud dobře viděla a rozhodla se ho sledovat, aby zjistila snad něco víc. Paul byl zvyklý si povídat se svým koněm, takže se dozvěděla, že se ztratili a že je to veselá kopa. Vypadalo to, že jí od něj žádné nebezpečí nehrozí. Přesto čekala, až usne. Přibližovala se proti větru a schovala mu tiše brašnu, aby na ni případně nevytáhl nějakou zbraň. Boje se nebála, síly měla dost, ale hlavně, vzhledem k tomu, že to tady neznal a byla už tma, zmizela by mu mrknutím oka.

Sedla si k němu blízko a hleděla na něj naprosto fascinovaná. Zvědavost vyhrála nad rozumem, sáhla mu na vlasy. V cizím prostředí Paul ale nespal tak tvrdě a proto ho to okamžitě vzbudilo. Vyskočil s křikem na nohy a hledal brašnu s nožem. Lana se lekla jeho reakce a upadla dozadu. V mžiku stála na nohou a držela luk, jen vystřelit. Paul se zarazil a začal na ni mluvit. Po několika letech slyšela Lana jiný hlas než ten svůj. Pořád nemohla úplně uvěřit, že je tady jiný člověk. Paul na ni nespěchal, mluvil klidně a tiše, nepřibližoval se, dokud to neudělala ona sama. Oba se za nějakou dobu uklidnili a Lana mu opatrně začala vyprávět, co se jí stalo. A když si spolu sedli blíže k ohni a vzájemně se dotkli, stalo se něco, co zatím nechápali ani jeden. Zem se zatřásla, objevila se ohromná zářivě modrá vlna, která vznikla od nich dvou a letěla do všech směrů z lesa ven. Cesta byla volná. Kletba za to, že si ničeho nevážila, byla zlomená. Zlomila ji láska, která v tento den spojila dvě srdce, která patřila k sobě. Už navždy.

Anonymni_mravenecnik

Ta jeskyně

„Ať se stane cokoliv, nikdy nechoď do nižších pater.“ To byla první věta napsaná v knížce, kterou jsem našel v truhle u vstupu temné jeskyně. Tu jsem našel na jedné z mých výprav do Tubiru. Zvláštní, nikdy tu nebyla, a to Tubir znám jako vlastní boty. Otočil jsem se kolem dokola, s koženou knihou stále v ruce. „Co to-“ zašeptal jsem a pokračoval ve čtení.

„Ať se stane cokoliv, nikdy nechoď do nižších pater. Nenech se ošálit. Poslouchá to. Nepřechytračíš to. Poslouchá mě to. Sleduje mě to. Není to z tohohle světa. Nechoď do nižších pater. Nechoď do nižších pater.“ Znovu a znovu, pořád dokola. Když se znovu podívám do oné podivné truhly, nic jiného nenajdu. Podívám se do jeskyně, pak na okolní les. Povzdechnu si, schovám knihu do batohu a vydám se do temnoty.

Dojdu tak daleko, jak jen můžu s pomocí světla vycházejícího z ústí tunelu a poté složím prsty do symbolu ohně a zamumlám. „Ignis parvus frigidus“ a vyvolám ohýnek, který brzy osvětlí celou jeskyni. Máchnu rukou směrem ke stropu, plamen se zformuje do kuličky a vznese se nahoru. Ušklíbnu se sám pro sebe. Někdy je fajn být kouzelníkem. Pokračuji dál jeskyní se světlem v ruce. Divné, nikde ani stopa po mechu nebo plísni. Skoro jako by se tu tahle chodba objevila přes noc. To není normální. Když nad tím tak přemýšlím, neviděl jsem nic kromě čistého kamene. Jako na zavolanou zahlédnu čtverec mechu. Skoro jako by mě něco poslouchalo. Přiblížím se, dřepnu si a opatrně na tmavý mech položím ruku a zavřu oči, ale nenajdu nic. Otevřu oči jen abych uviděl Alastora, zírajícího zpátky na mě. S výkřikem spadnu dozadu na zem, zatímco slyším, jak se Alastor chechtá. „Hej! Co tu děláš?!“ Alastor se zvedne a, i když se pořád směje, pomůže mi se postavit. „Jak ses tu dostal? Neměl jsi řešit to posednutí v Ristii?“

„Jo, ale nakonec to přebral nějaký jiný klerik, co byl blíž. Tak jsme si říkali, že tě překvapíme.“

„Co myslíš tím překvapíme? Kdo všechno je-“ místo dokončení věty vykřiknu, jakmile mi někdo položí ruku na rameno.

„Čau Niku!“ Otočím se a uvidím Eleanor a Flynna. Jasně, že sebou musel vzít i ty dva. Povzdechnu si. „Čau lidi.“

„Aww, ty nás snad nevidíš rád? Museli jsme ti těch pár dnů chybět.“ Prohlásí El a vtiskne mi pusu na tvář, zatímco se Alastor s Flynnem šklebí. To je sice pravda, ale ne, že bych jim to někdy reálně řekl. Pravda je, že jsme se všichni takhle nesešli už skoro dva týdny. Což není zas tak překvapivé, když vezmeme v potaz, že každý z nás je na vrcholu svojí kariéry. Eleanor jako válečnici najímají každou chvíli, stejně jako našeho klerika Alastora, který často buď provádí více či méně reálná vymítání nebo očišťuje místa a předměty. Flynna si platí spousta lidí z vyšších tříd, aby pro ně ukradl, ehm, pardon, obstaral nové hodnotné tretky. A já pořád někde lítám, zvedám kletby, vyvolávám démony, zbavuji se démonů nebo míchám lektvary.

„Haló, země volá Nika.“ Flynn mi luskne před očima a mně teprve teď dojde, že jsem se ztratilhluboko v myšlenkách.

„Ale nic, jen přemýšlým.“

„Jako vždycky.“ Alastor mě šťouchne loktem do žeber. „Ale fakt chlape, co tu děláš? Plus, odkdy tu je tahle jeskyně, nikdy jsem ji tu neviděl.“

Beze slova vytáhnu z batohu onu tajemnou knihu a nechám ji kolovat. Sleduji, jak se jejich výrazy promění do překvapených a poté pronesu, když ji schovávám. „To jsem našel u vchodu, v té divné truhle.“

„A prostě ses rozhodl jít dál? Ty seš sakra divnej.“ Flynn se zaksichtí a je jasné že už nechce jít dál, ale El ho brzy uklidní.

„Ale klid, jsme tu čtyři, co by se mohlo stát?“ Alastor otevře pusu, ale těsně předtím, než může něco říct, podlaha se pod námi najednou propadne a my se všichni propadneme do temnoty. Než kdokoliv z nás stihne zareagovat, dopadneme do zřejmě stejné jeskyně, až na jedem podstatný detail. Stěny kolem nás jsou kompletně zarostlé mechem a houbami.

„Co to k sakru je?!“ Flynn nahlas řekne to co si všichni myslíme. „Tys to fakt musela říct, že?“

„Nedělej, že za to můžu, já jsem jenom-“ El se začne bránit, ale Alastor už tentokrát zakročí.

„Ale nechte toho vy dva. Tím nic nevyřešíte. Měli bychom spíše řešit, jak se dostat pryč.“ Spolu s Alastorem už prohmatáváme okolní mech, hledaje páčku, tlačítko, cokoliv, co by nás mohlo dostat ven. Ale ani jeden z nás nic nenajde, takže zbývá jediná cesta. Dál do temnoty.

El si povzdychne, jde první a my za ní. Nevíme, jak dlouho jdeme, možná hodinu, možná tři. Kdo ví. Všichni už jsme znudění z té stejné zelené, obklopujíc nás na každém kroku. Ale i tak pokračujeme. Nemáme na výběr

Už je to minimálně několik dnů ode dne, kdy jsme se propadli a všichni už začínáme ztrácet naději. Myslel jsem, že když nepůjdeme dolů budeme v pořádku. Měl jsem vědět, že to nebude fungovat. Tohle tady nechám a možná to někomu někdy nějak pomůže. Pro nás už je moc pozdě.

Nikdy nechoď do nižších pater. Něco tu je. A čeká to na tebe.

Nechoď. Dolů

Anonymní_murana

Ztracený dar

Děvčátko otevírá oči a protahuje se. Zdál se mu sen o létání. Zase. Ještě chvíli nechává křídla rozevřená na polštáři, pak pomalu, pomalounku zahýbá prsty, pak předloktím, rameny. Podívá se z okna, kudy se už už protahuje nový den a vidí, že mezi listím stromů prosvítá slunce. Děvčátko vstává a obléká se. Zelené šaty má uložené na židličce vedle postele, pod ní hnědé onošené bačkůrky, nahoře s přezkou, která se tak těžko zapíná. Ale i tu dnes samo zvládne. A už běží po schodech dolů, do kuchyně, ke kamnům, na kterých se ohřívá voda na čaj.

„Dobré ráno“, vítá děvčátko maminka a pohladí je po jemných vláskách. Bere do ruky světlou pentli a s pravidelnou zručností plete děvčátku cop. Vlasy se postupně zkracují, až zůstanou trčet po obou stranách hlavy. Ta se už zvědavě rozhlíží po místnosti, po dveřích vedoucích do spíže, po policích s hrnečky a talíři, po obraze s koníky a bílým domem na kopci, vedle zavěšeném věnečku z levandule … až v šeru rozezná postavu dědečka.

„Dobré ráno, dědečku“, osloví ho a usměje se. Starý muž neodpoví. Málokdy slyší, málokdy vidí. Sedí v křesle, opírá se o hůl a snad i dřímá. Děvčátko upije z hrníčku na stole, kousne do chleba s máslem a pak rozvážně vloží i jeden suchý krajíc do kapsy.

A už zase běží po dřevěných schodech, tentokrát nahoru, a pak ještě po jedněch, užších, které vedou do podkroví mezi trámy, kam maminka chodí sušit prádlo. Rozhlédne se. Kdepak jsou? Však oni přijdou. Vytáhne z kapsy chléb a položí jej na prkennou podlahu. Sedne si a čeká.

Netrvá to dlouho a ozve se šramot. To se již dvířka v podlaze otevírají, tak malá, že jdou sotva vidět. Nejprve zahlédne červenou špičatou čepičku, pak bystrá černá očka, velký nos a tmavý plnovous padající až na límec modré košile. Tady se obraz zastaví – skřítek se rozhlíží po půdě a pátrá po možném nebezpečí. Očima najde děvčátko, dívají se na sebe chvíli bez pohybu. Ale pak už se objevují i knoflíky košile, pásek držící kalhoty a boty z březové kůry. A už stojí maličký skřítek na prknech půdy a ostražitě se dívá kolem sebe. A v tom už se z otvoru v podlaze vynořuje další čepice, tentokrát šedivá. A hned za ní světlé vlasy, černá očka, rudé naducané tváře, a bílá halena zastrčená pečlivě do hnědé sukně. A už stojí oba vedle sebe a hledí na děvčátko. To pokyne rukou a pozve je k snídani.

Děvčátko ví, že se jedná o domácí skřítky, kteří toho o lidech vědí zdaleka nejvíc. Rozumí také nejlépe lidské řeči, kterou též mluví. Jsou dobromyslní a vážní, důvěřiví a tihle dva možná i velmi staří. Kdo ví. Děvčátko je však zná celý svůj život.

Skřítek vytáhne z kapsy kapesník a rozprostře ho na podlaze – je tak velký, že si na něj mohou oba sednout. Skřítčice rozlomí krajíc chleba na dvě poloviny a za chvíli ani drobek nezbude. Před tím, než sestoupí do útrob podlahy, oba tichým pokynutím hlavy děvčátku poděkují. I ono jim s úsměvem pokyne hlavou.

Tak jde den za dnem, rok za rokem. Jaro, léto, podzim, zima. Jednoho večera, před Velikonocemi, se děvčátko svěří se svým přátelstvím se skřítky dědečkovi. „Ale jdi, skřítkové přece neexistují. Kde jsi na to přišla?“, nechápe dědeček. A děvčátko se také diví. Přece se s nimi vídá každý den! A jde spát a ráno se oblékne a s krajícem chleba zase vystoupá na půdu. Položí ho na prkennou podlahu a zpovzdálí čeká stejně jako všechny dny před tím. Čeká dlouho, ale nikdo nepřichází. Čeká i další den a další dny. Pátrá po nich, po jejich stopách, hledá dvířka v podlaze, ale ty už tam nejsou. Ztratily se, zmizely. Už nikdo nepřijde.

Anonymní_ocelot

Cesta časem, je to možné?

Nachystala jsem si kabelu, můj nový dopravní prostředek. Cestování na křesle není ono. Stále jsem v průvanu a pak bývám nemocná. Tak se zaklapnu v kabele a jsem v teple. Také se do ní vejde vše, co potřebuji.

A teď se chystám na cestu za Annou. Včera jsem od ní dostala dopis, že potřebuje pomoc. A také by mě ráda viděla.

Pracuje jako služebná na zámku a má podezření, že zámecký pán se chystá udělat něco špatného. Zřejmě chce utrápit svou ženu. Udivilo mě to. Když jsem tam naposledy byla, hraběnka vypadala velmi šťastně. Podezřívám Annu, že má bujnou fantazii. Ale naléhavá prosba mě nakonec zlomila a nedalo mi to, poletím. Poslala jsem dopředu Anně dopis, aby mě očekávala.

Musela jsem se řádně nachystat, protože putování časem není zrovna nejjednodušší. Alespoň vím, jaké si mám zabalit oblečení, časově poputuji do doby probíhající třicetileté války. Beru si i slovníky, protože nevím, koho po cestě za Annou potkám.

Musím se usmát, protože má poslední návštěva u ní proběhla za docela komických okolností. Přistála jsem ve městě, které obléhali Švédové, ti když viděli předmět pohybující se po obloze, zpanikařili a utekli. Obránci města naopak zachovali klid a rozhodnost. Když jsem vystoupila ze svého dopravního prostředku, nabyli dojmu, že jsem pomoc z nebes. Pomoc, o kterou žádali. Jen je udivilo, že nemám žádnou zbraň. Podařilo se mi jim vysvětlit, že nejsem bojovník, a tudíž nemám zbraně. Byli trochu zklamaní. Z hradeb však přiběhl strážný a hlásil, že nepřátelské vojsko se dalo na ústup. Obyvatelé města se radovali a poznali, že nemusím mít zbraně, a přesto jsem jim pomohla. A když jsem ještě z kabely vytáhla jídlo, kterého se jim už hrubě nedostávalo, nastala mezi nimi radost a veselí trvalo dlouho. Požádala jsem druhý den, aby mi ukázali zámek, kde pracuje Anna. Navigace se mi v kabele pokazila a já nevěděla, kde jsem. Nakonec mi přidělili průvodce a já šťastně doputovala za Annou.

Nová cesta byla pro mne jasnější. Navigace mi fungovala a já se nemusela obávat, že zabloudím. A taky že ne. S kabelou jsem přistála v lese nedaleko od zámku. Než jsem se převlékla, zatáhla jsem kabelu více mezi stromy, aby nebyla vidět. Ještě jsem si na chvíli zdřímla, přece jenom cestování je únavné. Ještě, že se mi do kabely vejde i postel. Když jsem se probrala odpočatá a svěží, dokončila jsem převlek. Kabelu jsem zmenšila na velikost kabelky a vydala se na zámek.

Anna mě už čekala u zadní branky. Přivítaly jsme se spolu a cestou mi vylíčila své obavy. Její paní začala být smutná, přestala skoro mluvit. A její manžel? Také nemluvil. A když něco řekl, hraběnka začala plakat.

„Co s tím?“, ptá se Anna.

„Nevím.“, odpovídám. „Neděje se něco zvláštního na zámku?“, ptám se Anny.

„O ničem nevím“, zesmutní Anna.

„To bude těžké“, říkám. „Potřebuji mluvit s Tvou paní!“.

„Zařídím to“, ubezpečila mě Anna.

A stalo se. Hraběnka na mne nedůvěřivě pohlížela. Anně však věřila. Věděla, že by jí neublížila, ba naopak. Chvíli jsme si povídaly všechny tři, ale pak jsem poslala Annu do předpokoje, aby hlídala. Anně se sice moc nechtělo, pak však pochopila, že chci s hraběnkou být sama.

Když Anna odešla, hraběnka mi pověděla o své starosti. Její manžel touží po svém dědici, ostatně ona také. Chtěl chlapce. Při jejím povídání jsem si uvědomila, že jí v tomhle nemohu pomoci. Po chvíli mne to napadlo!! No jasně. Mám řešení, možná částečné, ale mám.

Zavolala jsem na Annu. Požádala jsem, aby o hraběnce mluvila, že je nemocná a nechce nikoho vidět, ani zámeckého pána. Sice nechápala, ale slíbila, že tak udělá.

Já jsem vzala hraběnku do parku a v nejzapadlejším koutě jsem proměnila kabelku v cestovní kabelu, požádala zámeckou paní, aby nastoupila a já jsem udělala totéž. Zmáčkla jsem na navigaci knoflík a cesta začala. Hraběnka byla v šoku a myslela si, že jsem čarodějnice. Po nějaké době kabela zastavila.

Byly jsme v našich časech. Nechala jsem ji převléknout, aby nebudila v ulicích rozruch a vydaly jsme se do archívu. Mám tam známého, který ví, že občas přijdu s bláznivým nápadem, ale tentokrát byl v šoku. Požádala jsem ho, aby je podíval do matrik na hraběnčin rod. Potřebovala jsem zjistit, zda měl pokračovatele, a hlavně zda po přeslici či po meči. Chvíli to trvalo.

„Mám to!!!“, mával archivář listinou, když se vynořil z depozitáře. Hraběnka se zvedla ze židle a šla mu v ústrety. Zvědavostí se přímo chvěla. „Hádejte, vážená paní“, zlobil ji archivář. Protože se u toho usmíval, bylo mi jasné, že pátrání dobře dopadlo.

„Tak jak je to?“, zeptala se hraběnka. „Dětí budete mít šest, první se narodí samozřejmě ….. kluk. Chcete znát i jméno?“, ptal se archivář. Ale to už hraběnka ležela v mdlobách na zemi.

Když se nám ji podařilo vzkřísit, její radost byla bezmezná. Děkovala a děkovala.

A dál??? Vydala jsem se s ní časem zpět do její doby, kde netrpělivě čekala Anna. Když jsem jí vše vypověděla, oddechla si. Zase bude mít usměvavou paní.

Já se vydala domů, měla jsem radost, že jsem mohla pomoci.

Anonymní_okapi

Ranní rosa

Říká ano, když se ji to nehodí,

říká ano, když sama s časem závodí.

Říká ano, protože to tak je,

říká ano a pak se sama lituje.

Říká ano, snad ji budou mít rádi víc,

říká ano a přitom nikdy nechtěla říct ne víc.

Slzy z polštáře se vypařují a mění v rosu ranní,

větru šeptají, ať pro jednou splní přání.

Vítr si neví rady,

fouká chvíli tam, chvíli tady.

Radí se s vílou lesní, s vodou ve džbánu,

co vyvede dívku neštěstí ze chřtánu.

Ráno sedí dívka pod oknem,

sbírá sílu na další den.

Kapka ranní rosy spadla z jalovce,

dívce do vlasů, na čelo, na líce.

Kapka ranní rosy dívku zaklela,

od teď nikomu ano říct nesměla.

Kletba za trest nebo za odměnu?

Pomůže kouzlo dívce udělat změnu?

Říká dnes ne, jiní budou oporou,

pomůže ráda, až zhojí se její vlastní rány na nohou.

Říká ne, tohle nechci,

už byla tolikrát v podobné kleci.

Říká ne, teď sama nemá vody dost,

marně plevel sází cizí zlost.

Dívka si na své prokletí zvykla,

stalo se její radostí.

Ani si nepovšimla,

že kletba už více není její součástí.

Při úplňku vítr svou kletbu stáhl zpět,

vzpomínkou zůstal jen na jalovci květ.

Anonymní_panda

Dobro nad zlo

„Máš solidní smůlu v životě ti teda povím.“ Směje se Bára a zapaluje cigaretu. „Chlapi, rodina, práce, všechno máš na hovno.“

Poděkovala jsem a napila se vína. „Vždyť já to s každým myslím dobře. Tak co je se mnou špatně?“

Bára krčí rameny a opile na mě ukazuje cigaretou. „Třeba jsi prokletá protože si to jinak nedovedu vysvětlit. Hraješ bingo s životem a na tvé kartě máš jen sviňárny.“

Vyprskla jsem na ni víno, jak mě rozesmála. „Už mám odškrtnutý podvod, krádež, neopětovanou lásku, klacky pod nohy v práci, pomluvy vedoucí k vyhazovu…“

„Přestaň, nebo tady budeme do rána a já už musím jít.“

Jasně, doma ji čeká manžel, který opečoval dvě děti a ještě jí uvařil večeři. Ne nezávidím. Přeju jí to. Ale proč se na mě lepí jen zmetci? Do prdele.

„Hele asi se s tebou přestanu bavit, abys tu smůlu nepřenesla i na mě.“ Směje se Bára, zatímco si obouvá Vansky.

„Nebo dostaneš ochranný oblek a budeš tady trávit jen omezený čas.“ Podávám jí bundu a loučím se s ní u dveří.

Když je zavřu, dobrá nálada jakoby odešla s Bárou. Všechno mé oblečení letí do kouta a ani se neobtěžuju umýt si zuby, natož skleničky od vína. Jsem vyčerpaná. Jediné, co chci, je spát.

Sedí na mojí posteli. Neviděla jsem ji několik let. Od té doby, co umřela.

„Co tady děláš?“ Zachovej hlavně klid. Dobře, bojím se, ale babička by mi přece nechtěla ublížit.

„To opravdu ne, nemusíš mít strach.“ Usměje se a mě obklopí teplo, jakoby mě zabalila do deky.

Přisednu si k ní  a opřu si hlavu o její rameno tak, jako dříve.

„Babi, co dělám špatně?“

„Nic, Klarinko. Ty nic.“ Na chvíli se odmlčí.

Všímám si, že moje ložnice kolem neexistuje. Postel je obklopena jen temnotou. Ta temnota ale nenahání strach. Patří sem.

„Přišla jsem ti povyprávět příběh, který jsem ti měla říct už dřív.“ Pohladí mě po vlasech a přitáhne si mě blíž k sobě.

„Jsi skutečná, babi, nebo se mi jen zdáš?“

„Možná se ti zdám, ale možná je to jediný způsob, jak tady skutečně být.“

Tak teď mám v hlavě ještě větší zmatek.

„Odkud začít. Asi od začátku. Když jsem byla malá, našla jsem deník své babičky. Psala o muži z jejich vesnice. Nadbíhal jí, chtěl si ji vzít. Ale byl dost starý a babička ho nechtěla.“ Zasmála se při vzpomínce. „Jenže on byl dost šikovný a jim se to doma hodilo. Takže s ním laškovala, aby se pro ni mohl rozdat. A pak se zasnoubila s někým jiným. Den před svatbou ji pán prosil, ať se vdá za něj. Bábinka ho ani nedokázala odmítnout, nechtěla si zavřít dveře k jeho ochotě. V den svatby ten muž zemřel. Nikdo neví jak se to stalo. Byl zdravý a nebyl ani tak starý.„

Odmlčela se, pustila mě z objetí aby sáhla pod sebe.

Podala mi tmavý deník s koženými deskami.

„Přečti si sama poslední zápis, který je z data jejich svatby.“

„Johanko, miluji tě jako nikdy nikdo nemiloval. Udělal bych pro tebe všechno. Ale jediné, co pro tebe můžu udělat, je dát ti lekci, abys věděla, jaké to je. Buď hodná na všechny. Buď hodná na ty, kdo si toho neváží. Poznej na vlastní kůži jaké to je a děj se tak, dokud to nepochopíš.“

Rozesmála jsem se. „Tohle jako má být trest? Taková hovadina.“

Babička se ale nesmála. „Zamysli se, Klárko. Neřekla sis někdy, za co tě svět trestá? Jsi hodná holka, ale nedějí se ti špatné věci?“

„Každému se dějí špatné věci, babi.“

„To jsem si říkala taky. Sledovala jsem život mámy. Pak svůj. Mé dcery, tedy tvé mámy. A i když teď s tebou nejsem, stále sleduji i tebe. Došlo mi, že všem se děje to stejné. Už jsem se nedozvěděla, jak to udělal. Jak je možné, že se v jejím deníku objevil vzkaz. Babička měla deník pořád u sebe.“

„Takže nás posedl Bohuš z Horní Suché a co s tím mám dělat?“ Odfrkla jsem se sarkasmem a odhodila deník za sebe.

Babička nic neřekla, jen mě objala. Očividně neví ani ona.

Zvonění telefonu.

„Kláro do prdele já mám děsnou kocovinu, ale ty seš na tom hůř. Přišla jsi o poradu a snídani, kterou nám připravila šéfova žena.“

„Cože, kolik je hodin?“ Odpovídám ospale.

„Jedna odpoledne. Můžeš být klidná, všem jsem řekla, že jsi prokletá a že za to nemůžeš.“ Pobavila sama sebe.

„Báro Promiň, ozvu se později.“ Položila jsem hovor a posadila se na posteli.

Otřela jsem si zpocené čelo.

Fakt divný sen.

Co když to sen nebyl?

Co když právě ti, kdo dělají největší zlo potřebují nejvíce dobra?

Možná jsem odsouzena k neustálé smůle. Třeba to není trest, ale naopak dar a je třeba ho vědomě použít.

 Anonymní_pásovec

Borůvky

Od posledního setkání uběhlo několik let. Byla jsem dítě, když jsem to viděla naposledy, ale I tak se to zdá jako včera. Ani se nedivím proč. Každou nocí mě pronásledují noční můry. Sny, které bych vyměnila za cokoli na světě. Sny, se kterými se vrací i on.

A dnes se vracím já.

Paprsky slunce prosvítávaly přes velké kameny, všude kolem byl slyšet zpěv kobrysek, malých chlupatých stvoření s motýlími křídly a vzduch voněl po mandarinkách. Atmosféra kolem skoro neodpovídala nebezpečí, před kterým jsem se mezi kameny skryla. Avšak bylo stále zřetelné. Velký trůn na konci podlouhlé síně. To před čím jsem utekla na něm.

Nedalo se přímo říct zda se jedná o ženu, či muže, podobu to měnilo opravdu často. Avšak pokaždé, když jsem se v místnosti objevila, seděl přede mnou vysoký muž. A díky černým vlasům mu skoro nešlo vidět do tváře.

Nedokázala jsem zapírat, že mi přišel atraktivní. On i celý svět, ve kterém žil. Ale když promluvil a jeho ostrý jazyk prořízl okolní vzduch, měla jsem strach. Pokaždé. Strach z toho, že je příliš. Strach, že nechápu to co ke mně cítil. Teď jsem ale zpět.

„Nemůžeš se schovávat na věky, borůvko.“ Přejel mnou mráz při jeho slovech. „Myslím, že proto jsi nepřišla.

„Víš dobře proč jsem tady, Aralene.“ zavrčím k němu. „Kde je Vespius?“ uslyším hořký smích a následné otevření dveří. Pak Vespiusův křik. Vyběhnu zpoza kamene až ke svému dobrému příteli, než mě zastaví kopí.

„Vážně jsi si myslela, že to bude tak jednoduché, že ano, borůvko?“ ušklíbne se, že ve mně rozevře krev.

“Přitom jsi na to přistoupila sama.“ Začne si mimoděk prohlížet svou jizvu na zápěstí. Jizvu, kterou máme oba.

„Ne že bych měla na vybranou.“

„Za tvou obětavost přeci nemůžu.“ Zasměje se, jakoby se nebavil o vraždě, které jsem zabránila. „Za zbytek možná…“

„Možná?“ podívám se na něj nevěřícně. „Chtěl jsi zabít mé přátele!“

„Chtěli mi vzít tebe!“ zavrčí tentokrát on a něco v jeho očích ztvrdne. „Málem se jim to povedlo, proto je tu on.“ Švihne rukou k Vespiusovi a já se odmlčím.

Věděla jsem to. Pamatovala jsem si jeho slova, když jsem odcházela a přesto. Chtěla jsem aby zapomněl. Doufala jsem. „Odešla jsem sama, Aralene.“ vypustím nakonec tiše. „Tak proč to nechceš pochopit?“

„Protože jim nepatříš.“

„Nepatřím nikomu.“

„Patříš mě.“ Ukončil pevně. „A budeš.“ Jizva mě začala na zápěstí pálit až jsem ji musela zakrýt dlaní.

„Přestaň.“ Bolestně zavřu víčka a snažím se pálení potlačit. „Přestaň, prosím!“ nezvládnu ho vydržet a sesunu se na kolena. Pak přestane.

„Vždycky budeš, borůvko. Víš,“ vstal a vydal se ke mně. Na trůnu se místo něj uvelebilo něco, co jsem sama nazývala zelenou kočkou. „jako minule,“ ukázal dlaní nahoru k Vespiusovi. „že si mě nakonec vybereš.“

Vzhlédla jsem na něj svýma modrýma očima. Měl pravdu. Vždycky ano. Ale I tak bylo rozhodnutí těžší než minule. Nebylo to tak, že jsem se nechtěla poddat jemu. Nechtěla jsem se poddat svým pocitům. Tomu, co jsem potlačovala jako něco zakázaného. Nemorálního.

„Pošli ho domů.“ Řeknu tak tiše, že mě samotnou udiví, že mě slyšel. „Pošli ho zpátky.“ Úšklebek po mé odpovědi, který se objevil na jeho tváři, snad prozářil celou místnost. Stejně jako křikot Vespiuse, když ho začali odvádět pryč ze světa krále Aralena.

„Déjà vu?“ podá mi ruku a já se jí uchytím. „Vyrostla jsi do krásy, borůvko.“ Přitáhne si mě k sobě.

„Mohl jsi zapomenout.“ Namítnu. „Na všechno.“

„Copak ty jsi zapomněla?“ zeptá se řečnicky. Samozřejmě, že odpověď zná.

„Snažila jsem se.“

„A přesto.“ Vytáhne mi prstem bradu nahoru abych do něj nervózně zabořila oči. „Moje borůvko.“

A tak to prasklo. Všechno to co jsem držela. Všechno co mi přišlo nesprávné nebo zakázané. Na vše jsem si rozpomněla a nic nezmizelo. Bylo to tu znova. Možná jen mocnější.

Za celé ty roky jsem si ale až teď připadala úplná. Bylo to zvláštní, jako kletba rozpůlení. Kletba lásky do něho. Ale jestli se kletby dělí na dobrou a zlou, tahle se mi líbila.

Náhle jsem byla princeznou v pohádkovém světě. Před sebou prince, a i když nepřijel zrovna na bílém koni, měla jsem všechno co jsem potřebovala. Smysl, kterým teď sršeli i mé oči. Modré, jako dvě borůvky.

Anonymní_Platýs

Království popela

Noc byla hustá jako inkoust a měsíc se schovával za cáry černých mraků. V dálce, na rozbořených hradbách města Ordrin, se mihotalo pár posledních pochodní. Vítr přinášel pach kouře, krve a železa. Kdysi hrdé město nyní mlčelo – a v jeho tichu se ozývalo jen křupání kostí pod kroky těch, kdo přežili.
Elara běžela po prázdných ulicích, s kápí přitaženou k obličeji. Její dech se mísil s prachem, oči jí pálily od kouře. V ruce svírala černý nůž – jedinou zbraň, kterou jí zanechal bratr, než se obětoval, aby zadržel Stín.
Stín. Tak mu říkali ti, kdo ho spatřili a ještě nezemřeli.
Říkalo se, že není člověk. Ani bůh. Ale cosi, co se zrodilo z utrpení a strachu lidí.
A teď se probudil.
Elara doběhla ke zničené svatyni. Na oltáři ležela prastará kniha, přivázaná řetězy z popela. Zpod desek vycházelo tiché hučení, jako by v ní spala bouře. Byla to Chronika posledního světla — zakázaná relikvie, kterou strážili jen nejvyšší kněží.
A přesto tam teď ležela, opuštěná, volající ji jménem.
Když se jí dotkla, svět kolem ní se rozpadl.
Obloha zrudla, zdi svatyně zmizely a ona stála v prázdnotě. Před ní se vynořila postava v šarlatovém plášti.
Neměla tvář — jen prázdnotu, z níž kapala temnota.
„Zase jeden z vyvolených,“ ozvalo se. Hlas byl chladný, kovový, a každé slovo znělo jako úder zvonu.
„Myslíš, že mě můžeš zničit?“
Elara se nezmohla na slovo. Cítila, jak se jí třesou ruce, ale nůž nepustila.
„Nechci tě zničit,“ odpověděla nakonec tiše. „Chci tě spoutat.“
Postava se zasmála. Ten smích se rozléhal věčností.
„Nikdo nemůže spoutat stín. Stín je člověk. Je to to, co z vás zbyde, když ztratíte všechno.“
A pak se rozpadla v tisíce černých vran, které se rozlétly po prázdnotě. Elara ucítila, jak ji cosi táhne zpět – svět se rozmazal a ona dopadla tvrdě na kamennou podlahu svatyně. Kniha zmizela. Všechno kolem bylo ticho.
Jenže ticho není vždycky klid.
Zvenčí se ozvalo kroky. Těžké, rytmické, pomalé. Zněly jako údery srdce země. Elara se zvedla a otočila k východu.
Na ulici stála bytost v zbroji z kostí, v rukou meč, který plál temným ohněm. Místo očí — prázdnota. Místo duše — stín.
„Paní z popela,“ zašeptal hlas, který nepatřil žádnému živému.
„Tvůj čas nadešel.“
Elara ucítila, jak jí po rukách klouže chlad. A pak spatřila, že její nůž září.
Poprvé po staletích se v něm probudil plamen — bílý, čistý, starý jako svět.
„Ne,“ zašeptala. „Můj čas teprve začíná.“
V okamžiku, kdy se čepel střetla s ohnivým mečem, město Ordrin se znovu rozhořelo.
Zdi se rozpadaly, kameny praskaly, ale v srdci té zkázy se rozlévalo světlo.
Elara bojovala — ne za sebe, ale za všechny, kdo už nemohli.
A Stín…
Stín se smál. Protože věděl, že konec světa není bitva.
Je to volba.

Anonymní_Pýskoun

V útrobách lesa

Část první

Byl páteční podvečer a krčma U hladového hrnce praskala ve švech. Přece jen se tento vyhlášený podnik nacházel v centru městečka Volaris, křižovatkou mnoha cest. Dřevěné lavice plné lidí osvětloval z rohu místnosti krb, který zdobily erby významných rodů země Zaelos.
„Další pivo, prosím!“ houknul na číšníka zavalitý trpaslík Balin.
Elfka Leora se něj významně podívala. „Jako vážně? Není to už šesté?“
Balin se rozesmál na celé kolo. „Copak ten zapšklý výraz, teprve začínáme!“ Leora si odfrkla. „Typické Baline, typické…“
U jejich stolu seděl také Tobin, rytíř lidského původu a gnomka Frida. Hráli karty a diskutovali o nedávné výpravě.
Tato pozoruhodná čtveřice se pravidelně vydávala na dobrodružství. I přes rozdílný původ a názory je spojovala touha po poznání.
Výpravami na zakázku si nevydělali mnoho, ale byli spokojeni, dokud měli střechu nad hlavou, čím zahnat hlad a pátky strávili v jejich oblíbené krčmě.
Hladový hrnec bylo místo, kde se scházeli průzkumníci z celého kraje a vyprávěli si historky z cest. Navíc ten, kdo měl štěstí, mohl za dobrou cenu sehnat zbroj, či dokonce magické artefakty z druhé ruky.
Balinovi už se neslo na stůl pivo a skupina se konečně dala do práce s plánováním další výpravy. Radní města Volarisu je oslovil se zajímavou nabídkou, průzkumem přilehlého lesa Volarin.
Mezi obyvateli městečka se totiž začaly šířit zvěsti o vesnici temných elfů nacházející se v jeho útrobách. Temní elfové naháněli strach, ale kdo jiný se měl tohoto úkolu chopit, než oni?
Ještě dlouho do noci plápolal v krčmě u Hladového hrnce oheň v krbu. A ve světle plamenů se na výpravu do lesa chystala skupinka dobrodruhů.

Část druhá

V tu osudnou noc se za temnými mraky míhal měsíc a údolím se rozléhal dusot kopyt. Ve větru vlály černé pláště a nikdo ani nedutal.
Naši průzkumníci překročili hranici lesa a tma skrývající se mezi vysokými jehličnany je zcela pohltila. Nejednomu z nich se sevřela hruď. Vydechli a od úst jim stoupal obláček páry.
Ať už se stane cokoliv, budou bojovat nejen za sebe, ale i za druhého. Alespoň v to každý věřil a společná víra je nejmocnější zbraní.
Pronikali stále hlouběji do lesa. Hlavou se jim honila jen jediná myšlenka. Jsou zvěsti o elfí vesnici pravdivé? A pokud ano, jak silným protivníkům budou čelit?
Ticho prolomil kámen dopadnutý na cestu před nimi. Všichni prudce zastavili koně a jejich dech se zatajil. Oči zkoumali okolní krajinu. Bedlivě naslouchali, ale kromě šustění listí ve větru nic neslyšeli.
Byli to bojovníci, co se nevrací zpět. Jejich koně se opatrně dali do pohybu. Nyní museli být na pozoru.
Kdesi na kopci zapraskala větev. Než však stihli zareagovat, oslnilo je jasné světlo a vzápětí zahřmělo. Husté větve prorazil blesk, který zasáhl Tobina do levé ruky. Vykřikl a silou kouzla byl odhozen do houští vedle cesty.
Tobinův kůň se splašeně rozběhl pryč. Zbytek vyděšených koní řehtal a vzpíral se na zadních nohách. Stěží je dokázali jezdci zkrotit.
Leora bez váhání seslala ochranný štít. Celou skupinu zasypávaly další blesky. Toužila se rozběhnout za Tobinen a vyléčit jej svou magií, ale byla jediná, kdo mohl ostatní ochránit.
Nepřítel cílil na jejich slabinu, boj na dálku. Potřebovali se dostat blíž.
Elfka vycítila lokaci many, která kouzlo seslala. Pod ochranným štítem se Balin a Frida na její povel rozeběhli za útočníkem. Záblesky byly silnější a rychlejší. Protivník dostal strach.
Nyní se ocitli dostatečně blízko na to, aby gnomka ovládla mysl protivníka. Blesky ustály a na zemi před nimi se svíral temný elf. Balin neváhal a rychlým mávnutím sekery se bílé vlasy nepřítele zbarvily krví.
Najednou uslyšeli zpoza stromů šepot. Tichá, nesrozumitelná slova sílila. Cítili, že jsou obklíčeni. Oči Balina a Fridy se naplnily hrůzou, když klesali na kolena. Šepot postupně převzal kontrolu nad jejich myslí. Byli prokleti.
Kolem nich se rozestoupil nespočet temných elfů a jejich chladný pohled volal po pomstě.

Anonymní_rejnok

Ta druhá

Jsem prokletá. Vím to už od devítky. Moje nejlepší kamarádka mě nemá na prvním místě. V tomhle kamarádství jsme totiž byly tři. V šestce třídě k nám přestoupila z jiné školy Terka. Noční můra. Nesnášela jsem ji. Přebrala mi Hanku a stala se z nich nerozlučná dvojka. Měly tajemství, šuškaly si, hihňaly se, vždy to bylo moc tajné, na to abych se mohla hihňat s nimi. Samozřejmě jsem nedala nic znát. Vzala mi vlastně celý život.

V matematice jsem vždy excelovala. Její stín mě zadupal hluboko pod zem.  Všichni tajili dech nad mými kresbami. Terčiny prsty tenké jako párátka vykouzlily přesnou kopii kohokoliv, koho kreslila. Dlouho se mi líbil Peťa. Chodí s Terkou a ke mně ani nezavadí pohledem.  V tělocviku mi míčem vyrazila dech. Celé to udělala o sobě. Chudinka.  Každý večer jsem se modlila, aby zmizela z mého života. Přála jsem si být aspoň jednou na prvním místě.

S jarem přichází nový začátek. Potkala jsem Tondu, je hodný, zábavný. Jezdili jsme na výlety, jedli dobré jídlo, smáli se spolu, koukali na filmy. Konečně mě někdo měl na prvním místě. Má kletba je zlomena.

***

Silvestra jsme plánovaly s kamarádkami a nechtěla jsem, aby Tonda zůstal sám. Zatlačila jsem na něj, aby se domluvil s kamarády.

Další den ráno na mě chrlil zážitky, kterými se jeho kamarádi chlubili. Za mě měl Petr nejvtipnější historku.

„Má holku, myslím, že by z vás mohly být kamarádky,”

***

Oslavu našeho výročí jsme si naplánovali do sushi baru. Mého oblíbeného. Přejedla jsem se k prasknutí a pohodlně jsem se opřela do židle.

„Víš, že Petr se s tou jeho holkou rozešel? Psala mi a byla z toho špatná,”

„To mě mrzí,” Poslední dobou mi o nich dost povídal. S Petrem se asi dost sblížili.

„Mám o ni trochu strach byla z toho hodně smutná. Teď si hodně píšeme snažím se ji pomoct,” Zaskočilo mě to, proč mluví zrovna o ní…

„Jak si říkal, že se jmenuje?”

„Terka,”

Anonymní_treska

Škytavka

Protáhnout se úzkou škvírou mezi kameny je úplná hračka. Stačí se soustředit a v mžiku se zploštím, až připomínám přejetou žábu na cestě. Bez toho zápachu. Uvnitř jeskyně znovu nabývám obvyklé velikosti a tiše se plížím podél stěny dále od vchodu, kde hlučně rachotí tři pitomí trolové. Rámusí tak moc, že bych si mohl zatančit s ještěrkou a nevšimli by si mě. S úšklebkem prohledávám haraburdí a poklady poházené na hromadě bez jakéhokoliv ladu, a když zmerčím velký rudý šutr na dosah ruky, úsměv se mi ještě rozšíří. Aiden nekecal, což je jeho jediné štěstí. Už by fakt pořádnou koupil, kdybych zas riskoval zbytečně.

Zabalím ten blyštivý šmuk do koženého váčku a sebevědomě zamířím k provizornímu průchodu. Během mrknutí oka sfouknout takovou loupež, a bez povšimnutí, to se jen tak nepoštěstí. Nadutý pýchou a placatý se protahuji ven, když ucítím dokonalou nasládlou vůni… A škytnu.

Soustředění je pryč, zatímco se mi vrací má běžná fyzická podoba. Dusím se a škytám, uvězněný někde na půl cesty mezi sem a tam, ale to už se ke mně otáčí tři páry vodnatých oček ve scvrklých obličejích. Jsem totálně v kelu!

Uklidnit se, když vám nervy drásá blbá škytavka a řítí se na vás balvany s kyji v tlapách, je asi tak snadné, jako procházet se bažinou po krokodýlech. Jenže nechci být večeře těch smradlavých valibuků… To je ono! Ten smrad! Veškerá mlsná způsobující škytání mizí, zavírám oči, koncentruji se a proklouzávám ven zrovna, když mi košili na rameni sevřou tlusté prsty.

Hrůzou zpocený až na zadku peláším lesem směrem k městu. Radost z dobře odvedené práce už mě dávno přešla a akutně potřebuju čisté kalhoty.

Ty šlohnu hned v prvním stánku.

Jen co dojdu na roh naší ulice – klidnější a převlečený – do nosu mě praští vůně tetiččiných fialkových buchtiček a škytavka udeří nanovo. Kraken aby to spral!

S cinknutím a pořádně otrávený vrazím do bábina pekařství, které je naštěstí prázdné. Bleskově schovám svůj úlovek pod uvolněná prkna v podlaze, když se opět ozve zvonek nade dveřmi.

Vykouknu přes pult a setkám se s nejčernějšíma očima, jaké znám. Jako na potvoru zase škytnu, praštím se čelem do desky a okamžitě zrudnu. Toliko k nejlepšímu zloději v okolí, dneska je fakt den blbec. Nariina světlounce růžová pleť září jako perleť, ze které má šaty a chapadla na hlavě se zvědavě natahují všemi směry, jako by ochutnávala samotný vzduch. Je to ta nejhezčí octopie v celém okolí a já tu škytám jako idiot. Nemám u ní nejmenší šanci.

„Zase škytáš?“ zachichotá se a já se chci propadnout do sklepa.

„A ještě dlouho bude!“ Babča se vynoří z dílny a vřele se na zákaznice usměje. Vedle Narie sedí její garde, opravdu ohavná ropucha, které jsem si doteď nevšiml. „Minimálně, dokud bude mlsnej a nepodaří se mu tu kletbičku zlomit.“

Ropušanda se skřehotavě zasměje a má sladká dáma pootevře ústa do roztomilého ó. Měl bych si jít skočit do jezera, voda je teď prý obzvláště studená.

„Kletbu? Copak vy jste ho zaklela?“ Žábry pod ušima se Narii zlostně roztáhnou a mě svitne malé světýlko naděje.

„Jeho ne. Ale ty cukrový pusinky, který mi užíral jo.“ A aby mi nebylo málo trapně, babi mě zatahá za ucho jako malého kluka.

„Takže víte, jak to zrušit?!“

„Bodejď! Jen musí okusit něco sladšího než kouzelný cukroví.“ Babča, ta stará čarodějnice, významně zamrká a podá jim čokoládové koláčky.

„Tak pojď, hošku, já tě líbnu a hned budeš odčarovaný!“ Zakváká se smíchem ropucha a popoleze kousek ke mně.

Kéž by tak ze mě byla trolí večeře.

Při odchodu se Naria ohlédne. Jedno její chapadlo mi lehce pohladí tvář a mě napadne, že bych už nemusel škytat moc dlouho.

Anonymní_žirafa

 Sněm v temné říši

Všude panovala tma a černo. Uprostřed toho černa byl velký kamenný kruh s pěti poletujícími kamennými trůny na okraji. Uprostřed něj klečela postava v černé kápi, džínách, rukavicích a s bílou maskou bez otvoru na ústa a nos. Z otvorů na oči vytékaly krvavé slzy.

Náhle stvoření ucítilo závan větru silný jako ledová pěst a uslyšelo zlovolný smích. Rychle se sklonilo a dalo ruce před sebe jako při uvítání faraona.

Na jednom z trůnů vyšlehl velký oranžovo žlutý plamen a na trůnu znenadání seděl velký, obrněný démon s planoucími rohy a zlatým brněním. Na druhém trůnu vyšlehl zelený plamen a zjevil se na něm muž s tmavými vlasy a zářivě zelenýma hadíma očima, které mu zvýrazňovaly brýle. Na sobě měl oblečení a klobouk v zelených barvách ozdobený zlatými, ozubenými kolečky. Na třetím byl muž zahalený do modro fialového pláště s kápí, z pod které šly jen stěží vidět dvě stříbrné tečky, co se mu pohybovaly po zahalené tváři jako dvě zbloudilé hvězdy. Na čtvrtém byla žena se sněhově bílou pletí a černě zakalenýma očima, v dlouhých šatech bílé a černé barvy. Na posledním trůnu se zjevil z karmínově rudého plamene muž s černými rozcuchanými vlasy, křídově bílou pletí a rudými rty.

Byl oblečený do černého fraku a na hlavě měl černý cylindr s červenou páskou. Jeho oči zářily karmínovou barvou a blýskalo se v nich něco nebezpečného a chladného. Okolo očí měl výrazné černé stíny a po levé tváři mu kanula namalovaná červená slza.

“Co jsi zjistil?” zeptal se červený vládce.

“Objevil jsem třináctou sestru” řeklo stvoření chraplavě. Všech pět vládců se na něj upřeně zadívalo.

“Konečně, už bylo načase!” zvolal burácivým hlasem démon v brnění. “Jsi si jistý, že je to třináctá sestra?” zeptal se červený démon a přimhouřil oči.

“Ano, pane, byla to rozhodně ona. Měla světlé vlasy a oči modré jako obloha, jako u první sestry” “První sestra je velmi mocná. Pokud má třináctá sestra stejnou barvu očí, může mít i stejnou moc” pronesl klidně démon v modrofialovém plášti. Démon v zeleném si začal něco psát do malé knížky.

Stvoření se při zmínce o první sestře lehce zachvělo. První sestra byla neskutečně mocná a nebezpečná, jak pro anděly, tak pro démony.

“Co se přesně událo, že jsi o tom tak skálopevně přesvědčen?” vyzvídal dál červený démon. Stvoření se zamyslelo a snažilo se v mysli vybavit každý detail té události.

“Zrovna jsem si vyhlídl oběť, které jsem chtěl vysát duši, ale když jsem chtěl zaútočit, objevila se náhle tato dívka a se zájmem si mě prohlížela. Nechápal jsem to, nikdo by mě neměl vidět, ale ona na mě začala křičet a já jsem lehce zpanikařil. Když jsem k ní došel, všiml jsem si barvy jejích očí. V tu chvíli začala řvát, všude se rozzářilo pronikavé světlo a já se objevil úplně na jiném místě,” dovysvětlilo stvoření bez hnutí.

Všech pět vládců se zamyslelo.

Mohl by to být pořádný problém. Potřebovali mít na své straně aspoň jednu sestru. Andělé měli na své straně dvě a ostatní sestry zůstaly neutrální. Museli proto jednat.

“Můžu jí najít a přesvědčit jí, aby byla na naší straně. Víte, že v tom jsem dobrá” ozvala se černobílá démonka. Červený démon si mnul zamyšleně bradu stejně jako zelený.

“Já bych to bral” řekl klidně modrofialový démon.

“Je to už dva tisíce let, co se objevila první sestra a teď poslední. To znamená, že proroctví bude brzy naplněno” prolétlo hlavou červenému démonovi a podíval se na zbylé vládce.

“Tak jsme dohodnuti. Beliga se spřátelí s třináctou sestrou, a přesvědčí jí, aby se přidala na naši stranu.” zahřměl oranžovožlutý démon. Všichni se podívali na červeného démona a ten po krátké chvíli přikývl. “Dobře, ale půjdu taky” řekl nesmlouvavě. Černobíla démonka jen pokrčila rameny a zmizela stejně jako zbylí tři. Na místě zůstal pouze červený démon a stvoření s maskou, celou dobu skrčené a třesoucí se na kamenné podlaze.

“Nikomu o tom neřekneš! Jinak tě čeká jistá smrt,” pohrozil démon stvoření. To se pod jeho slovy ještě více přimáčklo k podlaze, jako by do ní chtělo vrůst. Démon se otočil a zmizel v červeném ohni.

Stvoření ještě chvíli vyčkávalo a pak záhadné místo opustilo také.

Anonymní_živorodka