NÁVOD

TO DÁŠ!

Hele, dám ti pár rad, které by mohli být v tom, o co se snažíš docela užitečné. Že neexistuje návod na to, jak sbalit kluka? To bychom se na to podívali. A taky, podíváme. Řekněme si všechny pravidla z bodu A až do Z. Pravděpodobnost neúspěchu? Nulová! Jdeme na to?

1. Zuby i sprcha jsou velice vhodným základem pro rande. Jakože, nemusí to ničemu překážet, pokud nemáš v plánu vedle něj sedět celý večer. Což pravděpodobně třeba v kině, bude dost velkej problém! Ale neboj se! Jestli zapomeneš, prostě na sebe vylej celou voňavku, sprej, cokoliv. Pokud nemáš ani to, vyskytne se nám zádrhel, který vyřešíš – prostě je ti špatně a nezúčastníš se, tak jednoduché to je! Zuby budou větší oříšek, protože určitě předpokládáš, že se budete líbat, že jo. Nebo teda alespoň spolu mluvit no. Rada zní, pokud půjdete do restaurace, tak na něho prostě promluvíš, až si dáš nějaké jídlo do pusy. Nebo.. žvýkačka. Jo, to je možná jednodušší.
2. Hřeben. Hele, já chápu, že jsi prostě divoká, nezávislá holka, ale učesat si jenom čtyři vlasy vepředu, které máš pocit, že ti trčí – věř mi, vzadu máš vlasové povstání. Ty vlasy už si přímo říkají o to hrát hlavní roli ve filmu Vetřelec, a to ten je měl ještě vytvarované do takového drdolu, takže vlastně je dost elegantní. A to je vlastně náš cíl taky! Je hezké si navlnit vlasy, že jako budeš úplně bohyně! Jednoduchá otázka, proč? Určitě nebudeš stíhat, takže budeš utíkat = potíš se, a místo krásných bujných vln máš remake Krotitelů duchů. A to už nezachráníme! Takže ve tvém případě doporučuji buď klasický drdol ve stylu Mulan (odvážná, připravená změnit a vést průběh toho rande) nebo ve stylu francouzské intelektuálky (nemusí vědět, že si za celý život přečetla jenom komiks v Bravíčku). Na druhou stranu, teď takto zpětně si říkám, všichni víme, jak je to s drdolama… sedíš doma na gauči – můžeš fotit Vogue, ty vlasy drží celý vesmír. Jdeš ven = 241 pinetek, 8 laků na vlasy, 2 modlitby, hodně moc sprostých slov – vlasy necháš rozpuštěné. Takže pro tento případ, bych doporučila něco ve stylu Jennifer Aniston, nadčasové, unikátní, právě si jakože vylezla od kadeřníka.
   Neboj! Budu tam pro tebe. P.S: TU HLAVU SI UMYJ. Chceme mu ukázat, že jsi čistotná, jemná a víš, jak se používá šampon.
3. Líčení. Podívej, je to těžké. Nechceš jít jako kung-fu panda, ale zase nechceš být jako ta čarodějnice z Doktora Strangera, víš která? Taková ta v tom zlatém hábitu. Závist jí, je čarodějka a ještě nemusí řešit vlasy. Ale! DŮLEŽITÉ je, kam půjdete. Do kina? Matoucí, protože si každý řekne, že tam tě nikdo neuvidí.. ha ha ha. Pokud se nechystáš přijít kanálama a vylézt přímo tím jedním, hned v sále, máme problém. Nechystáš, že ne? Zase by to ušetřilo hodně času no. Ale to by i ta sprcha byla k ničemu! Na to se vykašli. Pamatuješ na Zitu v druháku, jak jsme jí všichni podezřívali, že si to stopro nemalovala sama? Nemalovala! Napíšu ji, kde byla. Ano, napíšu, kvůli tobě! Stejně po ní potřebuju poslední přednášku, tak to alespoň nebude vypadat tak okatě. Jop, pak ti ji přepošlu.
4. Voňavku máš jenom jednu, takže ji použij! Ale chceš, aby tě obejmul bez toho, aniž by se udusil kašlem. Aby se za tebou otočil, ale neomdlel. Aby věděl, že jsi učesaná, voňavá, ale nežiješ v parfumérii. Kapišto?
5. Ještě nevíme, kam půjdete, ale v oblečení Kájo, tak v tom já ti hodně věřím. Tvému šatníku, kromě těch zelených šortek (NE!), není nic, co by bylo špatně. Samozřejmě použij hlavu, do restaurace šaty, do kina gatě nebo dlouhé šaty (nechceš sedět na těch sedačkách holou… vším!), na procházku můžeš taky vzít šaty, ale nezapomeň si natřít ty stehna předtím, ať to není víc utrpení, než romantika, na tůru (což ti jako hrozně nepřeju) půjdeš nakoupit do Decathlonu. Věřím ti!
6. Přejdeme k praktickým věcem. Nabij si telefon. Na 100%, pokud jde víc, tak i víc. Zapni si polohu na Google. Nabij si i powerbanku, a ber ji s sebou. Piš. Každou hodinu minimálně. Kdyby bylo nejhůř S.O.S. – budu tam rychleji, než Netflix stačí dát „pokračovat ve sledování“.
7. Mentální nastavení = buď Beyoncé, ale nezpívej.

Slyším zvonek, jsi tu brzy! Všechno ostatní ti řeknu, jak přijdeš nahoru, jdu ti otevřít. Ale tohle ti posílám a VYTISKNOUT na zrcadlo.

Mám Tě ráda, a on tě bude mít rád taky, pokud ne, je to blb. A nemá rád čisté a voňavé holky. S tímhle návodem rozhodně neuděláš chybu!

Anonymní_Gepard

Tenkrát na Charing Cross Road

Londýn, červen 1967

V tom starém antikvariátu na Charing Cross Road to vždy vonělo po prachu, papíru a Earl Greyi. Charlotte tam otevírala každé ráno dveře o osm minut dřív, než musela. Věděla, že nikdo nepřijde – lidé si v tomhle Londýně kupují čas, ne knihy, ale ten tichý čas mezi městem venku a světem uvnitř byl její. Jako pauza mezi nádechem a výdechem.

Nikdy se netajila tím, že má radši knihy než lidi. Knihy totiž neodcházejí.

Někdy si přála, aby si život mohl člověk založit do knihy. Do pevné vazby. Aby příběh měl stránku, na kterou by se člověk mohl vrátit, když zapomene, jak se usmíval, když slyšel cizí jméno poprvé. Ale život se nedá listovat. Jen žít.

A tak psala.

Každý večer, v malém pokoji nad obchodem, si sedla ke stolu pod šikmým oknem a psala dopisy Williamovi Greenleafovi. Nikdy mu je neposlala. Psaní byla její jediná odvaha.

Poznala ho před třemi lety, v létě 1964, na nádraží v Brightonu. On tam seděl s knihou na klíně, nohama nataženýma přes lavičku, jakoby čas neexistoval. Zeptal se jí, kolik je hodin. A ona místo odpovědi řekla: „Víc, než by si člověk přál.“ A on se zasmál.

Od té chvíle se jejich cesty protly ještě několikrát – v knihovně, ve vlaku, dokonce jednou v Hyde Parku. Nikdy to nebylo domluvené. Nikdy to nebylo víc než pár slov. Ale Charlotte věděla, že kdyby jí osud mluvil do ucha, mluvil by jeho hlasem.

A William? Možná taky věděl. Ale mlčení je bezpečnější než slova. A tak jen pokývl, když ji zahlédl. Usmál se. A pak zase zmizel.

Jenže dnes, 12. června 1967, se něco změnilo.

Charlotte stála za pultem a přerovnávala svazky Byrona, když vtom zacinkal zvonek u dveří. Podívala se přes rameno – a na prahu stál on.

William Greenleaf. Stejný jako vždy. Kabát rozepnutý, vlasy lehce zpocené od běhu, kniha v ruce. Ale něco na něm bylo jiné. Možná oči. Jako by už hledal a přestal doufat.

„Ahoj,“ řekl prostě.

„Ahoj,“ odpověděla. Bylo to směšné. Tolik věcí mu chtěla říct – tři roky plné vět. A místo toho jen to jediné: Ahoj.

„Jsi pořád tady?“ zeptal se a rozhlédl se po místnosti, jako by se chtěl ujistit, že všechno zůstalo, jak si pamatoval.

„Nikdo neutíká z míst, kde mu je dobře,“ odpověděla a sklonila hlavu, aby skryla červeň v tváři.

Usmál se. „Vždycky říkáš věci, které zní jako ze staré knihy.“

„A ty vypadáš, jako bys z jedné právě vypadl.“

Sedl si na židli u okna. Mlčeli. Jen dešťové kapky začaly tiše bubnovat na sklo, jako kulisa, kterou si oba pamatovali z minula.

„Přemýšlel jsem… jestli bys někdy… mohla se mnou někam jít,“ řekl najednou.

Charlotte se zarazila. Ten okamžik byl jako když člověk dlouho sní a najednou ho sen dožene.

„Kam?“ zeptala se tiše.

„Kamkoli. Kde nebude tolik lidí. Třeba… prostě jen projít městem.“

Přikývla. A tak šli. Bez plánu. Ulicemi, které byly zašedlé, ale voněly po dešti a přítomnosti. Mluvili málo, ale vše důležité bylo mezi řádky.

Zastavili se u Temže. William se opřel o zábradlí, Charlotte stála vedle něj.

„Víš, že jsem tě nikdy nedostal z hlavy?“ řekl tiše.

Zavřela oči. Měla pocit, že pokud by se podívala do jeho očí, rozpadla by se na slova, co roky psala a nikdy nevyslovila.

„Já ti napsala přes dvacet dopisů,“ řekla po chvíli. „Nikdy jsem je neposlala.“

„Proč?“

„Protože jsem měla strach, že když tě najdu, nebudeš už tím, koho si pamatuju. Nebo hůř – že jsi tím přesně.“

William se zasmál. Ale nebyl to veselý smích. Spíš takový, co se narodí z bolesti, co už nechce bojovat.

„Možná jsme oba čekali moc dlouho,“ řekl.

Charlotte kývla. A pak – jen na zlomek sekundy – se o něj opřela. Ne silně, spíš jen jako pták, co si sedne na větev, než zase odletí.

A pak začalo pršet silněji. Ale oni zůstali.

„Víš, že odjíždím?“ zeptal se náhle.

Otočila se k němu.

„Kam?“

„Do Paříže. Mám tam studium. Na rok.“

Bylo to jako ztratit rovnováhu. Ne náhle, ale pomalu, jako když se lano pod nohama začne nenápadně napínat.

„Kdy?“

„Zítra.“

Ztichla. Déšť smyl z její tváře všechno, kromě pravdy.

„A proč jsi přišel dnes?“ zeptala se.

Podíval se na ni dlouho. A pak řekl: „Protože kdybych ne, navždy bych litoval.“

Políbil ji. Bez okázalosti, bez dramatu. Jako když člověk zavře knihu, co četl příliš dlouho. Jemně. Tak, aby se neponičily stránky.

Druhý den ráno seděla Charlotte opět za pultem svého krámku. Déšť ustal. Ulice byla tichá.

Otevřela zásuvku stolu a vytáhla dopis. Ten poslední. Přepsala ho načisto na dopisní papír s jemným květinovým okrajem.

Na obálku napsala: William Greenleaf, Université de la Sorbonne, Paříž – pokud jsi skutečně tam.

Chvíli ji držela v ruce. A pak vstala, oblékla kabát a šla.

Na rohu ulice vhodila obálku do červené poštovní schránky.
Stála tam ještě minutu, než odešla zpět do antikvariátu.

Nikdy nezjistila, jestli ten dopis došel. Ale poprvé v životě ho aspoň opravdu poslala.

Anonymní_Kaproun

Návod na Low cost cestování

Chci se s vámi podělit o jednu naši rodinnou historku, která bude o cestování. Ale cizí kraje nečekejte. Ono nečekejte ani země sousední. Vše se odehrálo v jednom ostravském bytě, uprostřed noci…

“Mami, Olík bude zase celou noc plakat?” Ptala se moje dcerka Jasmínka. “Bohužel asi ano..” povzdechla jsem si.. “Rostou mu zuby..” To byla ta část mateřství kterou jsem z duše nesnášela. První prdy a teď zuby..

Kdy už to skončí? Ptala jsem se často sama sebe. S Jasmí to přece tak divoké nebylo.. No vlastně s ní to bylo náročné až později. Ono totiž nenechte se zmást jménem. Jasmínka v žádném případě NENÍ princezna! Jasmí, jak ji všichni doma říkáme se ráda převléká za vikinga, tudíž neustále máchá mečem a bojové pokřiky jsou na denním pořádku. Ale nejraději straší v kostýmu draka návštěvy. Co je znepokojivé, že mladší bráška začíná kráčet v jejích šlépějích. Ikdyž mu je teprve rok, učí se mávat zbraní, zneškodňovat nepřítele hozeným dudlíkem a pokud se vážně naštve, vytáhne kalibr nejsilnější a sice zakousnutí do nohy. Takže po každém dnu stráveném s mými Vikingy jsem vyřízená.

“To zas bude noc..” Ulevil si můj manžel. “Ale tentokrát mám v plánu se vyspat.”

“A jak to hodláš udělat, když Oliver celou noc prořve?” Ptala jsem se pobaveně.

“Mám plán. Vyspím se u Jasmi v pokoji na zemi. Vezmu si karimatku a spacák. Bude to super úplně jak za starých časů, když jsme s klukama jezdili na přespávačky pod širák.”

“No když myslíš.” Zahudrala jsem si pod nosem a popřála všem dobrou noc.

A hodiny plynuly.. Chodila jsem s Olíkem po místnosti a snažila se ho uklidnit, když v tom najednou..

“Mami, já nemůžu spát. Já se bojím. Něco ošklivého se mi zdálo.”

“Jasmínko to byl jenom sen, nemáš se čeho bát. Já bych tě tady nechala, ale Olík furt pláče.. Běž si lehnout.. však je tam taťka a on tě tam hlídá.”

“Mami, to jde slyšet až sem jak mě hlídá..” Odfrkla si Jasmi.

“Neboj, kdyby cokoliv on se vzbudí a ochrání tě.” Snažila jsem se dcerku přesvědčit.

Jasmí, sice z ložnice odešla, ale usoudila, že bezpečnější varianta bude si jít lehnout k našemu psovi na gauč. Celá se zachumlala do deky a spokojeně usnula.

Mezitím v dětském pokoji tatínkovi začala podlaha připadat čím dál tím tvrdší a tvrdší. Přece jenom život po třicítce už není sranda a tak se rozhodl, že si raději půjde lehnout na pohovku. Přijde do obýváku a ve tmě vidí ležící ženskou postavu. Svitla mu chvilka naděje. Že by přece jen manželka s Olíkem usla na gauči? To by znamenalo jediné.. Volná ložnice.. “Konečně se vyspím”, myslel si. Jaké zklamání přišlo když v ložnici zahlédl mě se synem. Ale počkat, to znamená že přece jen jedna postel bude volná, postel Jasmínky! Vyškrábal se na poschoďovku a spokojeně usnul.

Dcerce se na pohovce nespalo nejlépe a rozhodla se, že to opět zkusí u mě. “Jasmí, Olík pořád pláče běž si konečně lehnout do svojí postele, gauč je tvrdý. Není divu, že na něm nemůžeš spát.” Celkem neochotně mi dala za pravdu.

Vyhoupla se po žebříku na svoji poschoďovku, když v tom vidí něčí dlouhé nohy..

Opět u mě v ložnici… “Co ty tady zase děláš.” Vyjela jsem na ni už celkem naštvaně..

“Když já nemám kde spát.. Mě tam spí taťka a nejde vzbudit..”

A tak jsem nakonec Jasmínce rozložila gauč v obýváku a nechala ji spát tam. A Olík? Ten asi hodinu na to usnul taky.

Anonymní_Kapybara

4-5-6-1-2-3-7-8-9

Daleko předaleko, bylo nespočet galaxií, kde žili různí tvorové společně s lidmi, používali nám neznámé zbraně i jazyky, rozuměli robotům, žili na vesmírných lodích a místo drdolů nosili na hlavě donuty.
Poznali jste z toho malého, ale docela typického popisu světoznámou ságu Star Wars? Samozřejmě jsem také mohla napsat hned, světelné meče, Jediové či tamtááádáátamtadááátamtadááá (úvodní znělka, samozřejmě). Ale to bych prozradila mnoho. Pokaždé, když jsem se na Hvězdné války dívala, ať už na jakýkoli díl v jakémkoli věku, vždy jsem si lámala hlavu s tím, jak správně tuto ságu sledovat? Nejen zarytí fanoušci totiž vědí, že základních šest dílů bylo točeno zvláštně, vlastně obráceně. George Lucas se po natočení třech dílů a šestnácti let rozhodl natočit tzv. prequel, v překladu…co tomu všemu předcházelo. Moc za toto rozhodnutí my, slabší jedinci v orientaci, mockrát děkujeme, jelikož v tom momentu pro nás vznikl nepředstavitelný zmatek. Kdo je kdo? Kde se vzala tahle postava, naopak kde se vzala jiná? A mnoho dalších, pro někoho nechápajících dotazů (zarytí fanoušci jistě odpustí). Má rada zní, abyste zkoušeli koukat dále a stále dokola.
A jaké jsou tedy možnosti sledování? Tím nemyslím, zda zapnete tlačítkem na ovladači Netflix, nebo se kouknete sami či s přítelem. Musíte se rozhodnout, zda chcete příběh prožít podle toho, jak se odehrál a tudíž ho sledovat chronologicky, nebo celou story sledovat podle toho, jak byl vyprávěn a pouštět si filmy dle data vydaní. Těžká volba, nemyslíte?
První možnost sledování znamená pustit si vše od Epizody I. po Epizodu VI. a postupně sledovat příběh Anakina Skywalkera od jeho útlého dětství, seznámení s jeho budoucí manželkou princeznou Padmé až po okamžik, kdy se obrátí na temnou stranu Síly. Žije jen pro zlo, slouží císaři a v daný okamžik nepozná ani vlastního syna. Tento způsob sledování je hezky v časové posloupnosti a Vy sledujete přesně, jak se postavy vyvíjí a jak se formuje celá galaxie. Velkou nevýhodou však je, že člověk přichází o docela velká překvapení a zvraty v jednotlivých filmech.
Druhou možností, jak jsem již psala, je shlédnout všechny filmy podle data vydání. Uvidíme tedy první díl, který byl vydán již v roce 1977. A budeme určitě žasnout, co vše už tehdy s efekty dokázali. Tímto způsobem sledování musíme skládat děj jako mozaiku, nejdříve vidět Luka jako hrdinu a až poté celou tragédii a pád Anakina. Je to způsob, kterým začínali původní fanoušci a zlomy ve filmech přicházejí v pravý moment. Takové sledování však může být matoucí, jelikož se mění i styl vyprávění, hrají jiní herci a některé věci nejsou hned vysvětlené.
Ať už se člověk rozhodne pro jakýkoli způsob, určitě bude správný, protože to bude jeho cesta vesmírem, jeho dobrodružství se světelnými meči a jeho rozhodnutí zda bude Hvězdné války milovat či nikoli.  Každý si najde své, ať už se rozhodne mít rád temnou stranu Síly nebo Jediho, Darth Vadera nebo Obi-wana.
Když takhle píšu zamyšlení, jak Star Wars sledovat, uvědomuju si, že nejde jen o nějaké sci-fi. Je to příběh o hrdinství, naději, plný akce, místy i humoru, to vše propleteno linií romantiky nejen mezi dobrem a zlem. Příběh originální, nadčasový a nestárnoucí.
Na závěr bych jen ráda podotkla…pokud se na celou sérii nepodíváte alespoň jednou za tři roky, temná strana Síly bude mít navrch. Tak opatrně!

Anonymní_Karakal

Jak vytvořit kámen co umí počítat

První krokem k získání tohoto kamenu, bude najít obyčejný pazourek. Ten lze najít skoro kdekoli, má šedou barvu, je polopropustný, má skelný až matný lesk, podle Mohsovi stupnice tvrdosti má tvrdost 6,5-7, ale hlavně je složen z Oxidu křemičitého neboli SiO2.

Po nalezení pazourku, budeme muset kámen rozdrtit na prach, který bude mít čistotu o hodnotě 98 %. Ale to nám nestačí potom ho potřebujeme pročistit na 99.9 % a poté ještě jednou na 99.9999999 % a vznikne nám polykrystalický křemík, to je však stále málo.

Následujícím krokem bude udělat z krystalického křemíku, monokrystal křemíku. Toho docílíme tím, že do tavící nádoby dáme náš polykrystalický křemík a nažhavíme nádobu na 1698 °K neboli 1424 °C, z čehož vznikne roztavený křemík. Poté do nádoby vložme malý monokrystal. Hned co obsah nádoby vychladne vyndejte monokrystal křemíku. Gratuluji právě jste provedli Czochralského metodu a jste vlastníkem monokrystalu křemíku. Teď ho bude potřebovat rozkrájet do tenkých částí.

Jakmile máte silikon nakrájený do neponičených, tenkých částí, je načase přilít trochu chemikálií, musíme na něj totiž přidat fotorezist. Nyní musíme na monokrystal posvítit laserem přes chromem leptanou fotolitografickou křemennou masku. Tam kde totiž byl stín tam se díky fotorezistu promítne vzor elektrického obvodu (záleží, zda byl využit positivně nabytý nebo negativně nabytý fotorezist). Teď už stačí použít pouze vývojku a nalít jí na náš monokrystal. Teď musíme provést nepočitatelně mnoho opakování homo-epitaxe (při které vyroste krystal ze stejného materiálu na povrchu starého krystalu), hetero-epitaxe (při které vyroste krystal z jiného materiálu na povrchu krystalu), pseudo-epitaxe, difuzního dotování (neboli přidání látky, která se zabuduje do krystalové mřížky a mírně pozmění chování látky, například přidání Fosforu nebo Boru), propojování s měděnými vrstvami, chemické mechanické leštění, aplikování fotorezistu, leptání kyselinou a opakování kroku s vypalováním pomocí křemičité foto masky, tím dosáhneme vysněných výsledků.

Teď rozdělíme hotovou část na kousky, vzniknou nezabalené silikonové raznice. Po tomto kroku najděte na raznici podložky a připojte spojovací vodiče nebo použijte metodu flip-chip. Použijte spojovací dráty, čímž zajistíte přinos elektrické energie mezi silikonovou raznicí a obalem čipu.

Pokud jste zvládli všechny tyto kroky bezchybně tak gratuluji máte svůj vlastní procesor.

Anonymní_klaun(očkatý)

Růžové tričko

Spokojenost v hlavě a podmanivě uklidňující světlo z lampy přehozené růžovým tričkem ze 100% bavlny.Taková blbost a dokáže změnit atmosféru celého pokoje. Hlavou ji problesklo, že je zrovna dneska s pár věcmi spokojená. Ten její chaotický a nepříjemný svět si smrskla prakticky jen na 4 věci, kterým se teď věnuje.

Nákupy na celý týden, z nich vaří předem vybrané recepty.
Roztřídění šatníku a darování věcí, na které už několik let nešáhla.
Cvičí. Ne každý den, ani 4x týdně, ale cvičí.
A jejich projekt, kde se snaží dokončit a vypustit do světa pár fajn věcí, který sama iniciovala.

Práci si nehledá a nestresuje se tím. Ví, že potřebuje teď zjednodušit a nakopnout se malými úspěchy. To potřebuje každý, kdo strádá, je vyprahlý a cítí se neúspěšně. A letošní rok pro ni právě tímhle je. Tolik neúspěchů totiž už dlouho nezažila.

Ta energie prozkoumávající život, lidi a situace ji dlouho chyběla. Přemýšlí, zda se k tomu může projíst. Její představa je taková, že díky změně stravy bude ze sebe odhazovat zásoby, které nechce a které ji fyzicky i metaforicky prostě překáží. Nechce mít v sobě a kolem sebe to, co jí překáží. A její chutě na sladké? Je dokázané, že při zvýšené konzumaci rychlých cukrů má člověk obrovské výkyvy energie a osobně si myslí, že ji to způsobuje tu chaotičnost a rychlou vystresovanost. Ten pocit, že neumí uklidnit mysl a neudrží myšlenky. Rychlost s jakou život probíhá souvisí s tím, jak moc prožíváš jednotlivé okamžiky. A nejsou tím myšleny jen emoce, ale i to, zda vnímá nebo si všímá věcí.

Třeba poslední týdny čte knihu Amerikána. Začala uvažovat, jakým způsobem je vlastně ta kniha napsána – píše autorka o osobě, jejíž život skrz písmena na stránkách prožíváme, nebo popisuje svůj život sama postava v 1.pádě? Zpětně si nedokázala uvědomit, musela se na to soustředit při čtení. Kolik asi takových zjištění a věcí ji proklouzává mezi rukama?

Onehdá nad tím také přemýšlela, když šla vyhodit část už nepoužitelných oblečení – prochází městem, ale nekouká kolem sebe, to co před sebou „vidí“ jsou jenom myšlenky, které má v hlavě – představovala si, jak skončí letos spolupráci na projektu s holkama. Ale pár hodin na to, po letošním posledním workshopu, který s nimi spoluvedla, dostala důležitou pochvalu a zpětnou vazbu. Myšlenky na ukončení se prozatím v záplavě fakt dobrých pocitů z „dobře odvedené práce” a zpětných vazeb účastnic, prostě rozplynuly. Někdy opravdu stačí vlídné slovo zrcadlící dobrý pocit v sobě, který při své části workshopu prožívala.

A svět je zaplaven podmanivě růžovým, uklidňujícím světlem.

Anonymní_Koala

Jak přežít své sousedy

Už dva týdny slyším hlasy. Hádají se a křičí na sebe. Myslela jsem si, že mi šplouchá na maják. Jsem už skoro tři měsíce na výzkumném pobytu v zahraničí. Celé dny bádám v knihovnách a archivech. Píšu článek a s lidmi mám minimální kontakt. Nebylo by nic divného, kdyby mi přeskočilo.

Naštěstí ty hlasy slyší i jiní lidé. Například strážný našeho luxusního komplexu, kterému jsem o nich byla říct v neděli ve dvě ráno. Nejsou to prý hlasy v mé hlavě, ale pár alkoholiků, kteří bydlí ve vedlejším bytě. Když mohou, popijí a pak se zhádají jako psi. Už u nich byli několikrát i policisté. Pokud mi sousedi budou vadit, mám jim prý zavolat taky. Zvláštní. Policii jsem neslyšela. Jenomže volat je není řešení pro mě. Koupila jsme si špunty do uší. Je to jednodušší než v rozespalém stavu a v cizím jazyce vysvětlovat, že sousedi nedodržují noční klid.

Jakmile jsem si ověřila, že mé sluchové vjemy nejsou výsledkem přepracování nebo asociálního způsobu života, přišlo mi sousedů líto. Mrzí mě, že se nemohou svobodně opít a zhádat do krve v době nočního klidu, pokud je to to, po čem touží. V luxusním komplexu uprostřed velkoměsta člověk takovou svobodu mít nemůže. Narušuje to právo ostatních nájemníků.

Asi jsme dosud nebyla dostatečně vděčná za všechny sousedy, které jsme na své cestě životem potkala. I když to mnohdy byly originální osobnosti, takhle divoce a pozdě v noci se nehádal ani jeden z nich. Jenomže, jak říkal můj dědeček, „každý jsme nějaký, akorát na někom je to víc vidět.“ Anebo slyšet, když jste jako moji sousedi.

A tak si kupuji a dávám špunty do uší, ostatní nájemníci pravidelně volají policii a strážní a strážné dole na recepci počítají dny, kdy nájemníkům z vedlejšího bytu vypoví majitel smlouvu. Způsobů, jak přežít pár pijanů z vedlejšího bytu je docela hodně. Trochu mě ale trápí, jak a jestli to přežijí oni.

Anonymní_lemur

MÍT ŽIVOT PLNOHODNOTNÝ

V lidském životě, jak uvedl ministr francouzské tajné policie Fouché, mají smysl dvě věci: peníze a informace. Vše ostatní je záležitostí těchto věcí, ať už to pojmenujeme jakkoli. V zamilovaném člověku probíhají určité chemické procesy. Zrovna tak se dá říci, že zamilovaná osoba pracuje s určitými informacemi o objektu svých emocí určitým způsobem. Koneckonců kdyby tomu tak nebylo, mohli bychom se do sebe zamilovat všichni.

Obvykle se k penězům bez informací nedostanete. Může se stát, že najdete na chodníku naditou šrajtofli. Můžete bezmyšlenkovitě sázet stejná čísla, kupovat tytéž losy, až opravdu vyhrajete. Na takové skutečnosti se však nevyplácí spoléhat.

Oproti tomu jsou informace všude kolem nás, stačí je zachytit, vnímat a pracovat s nimi. Existují lidé od přírody prozíraví, jsou tací, kteří se řídí spíše zkušenostmi, leckdy trpce získanými. Zkušenosti vám nikdo nevezme. Pak už závisí na jednotlivci, zda s nimi bude ve svém životě nakládat.

Kvalita lidského života záleží na tom, v jakém vzájemném poměru v něm hrají své role peníze a informace. Nejen pro současný svět by byla žádoucí „rovnováha sil.“

PRACUJTE NA SOBĚ

Je tu osobnost se svými klady a zápory. Život je otázkou dispozic, jednak vrozených, jednak daných okolnostmi, a do toho promlouvá nesmlouvavý faktor času. Uvažujte nad tím, jaký dojem budíte u ostatních a jste-li takto spokojení.

V životě chcete dělat věci vám příjemné a prospěšné, nebojte se říct: „To, co nám přináší zisk.“ Zisk ve všech jeho rozmanitých podobách (peníze, radost, pochvala, splnění povinnosti…). Život je také o hledání své identity ve světě. Zajímejte se o svět kolem sebe, abyste objevovali váš potenciál, skryté možnosti. Rovnovážně obohacovat fyzický i duševní rozhled je cesta, jak vlastní život plnohodnotně prožít a čelit stresům.

S tím souvisí požadavek kritického myšlení. Používejte co nejvíce různých informačních zdrojů, abyste svou mysl procvičovali v odlišných přístupech k informacím, tím pádem k řešení problémů. Komunikujte se svým okolím, třebas i virtuálně, avšak s mírou, ale hlavně osobně, verbálně i neverbálně, čtěte a učte se, neustále se zdokonalujte. Pište si deník, každý den si zapište aspoň jednu větu vlastním rukopisem. Snažte se při činnostech zaměstnávat hlavu i ruce, tělo i ducha. Vrátí se vám to.

I když jste třeba konzervativnějšího ražení, zkuste si čas od času dopřát aspoň nějakou drobnou změnu.

Buďte kreativní, neboť pocit z dobře odvedené práce, tím spíš, kdy sami něco vytvoříte, je nenahraditelným zdrojem vnitřního štěstí, ať napíšete knihu nebo zasadíte rostlinu. Bavte se, hrajte si, sdílejte svou osobnost navenek. Na kontakty s druhými se připravujte, abyste působili vyrovnaně, vyhýbejte se agresi, pracujte na svém úsudku. Snažte se na všem hledat pozitiva. Na zaměstnání, které vás živí, zkuste nahlížet jako na službu, kterou vykonáváte pro sebe právě tak jako pro ostatní, protože nakonec jste ke společnosti vázáni určitou smlouvou, závazkem, který vás vždy dostihne a vybere si svou daň. Nedaří-li se vám, nebojte se začínat znovu, jinak, a třeba i od píky. Jakkoli to může znít snadno a pošetile, nejvýstižněji by se hodila pozměněná slova z inauguračního projevu amerického prezidenta Kennedyho.

„Neptejte se, co pro vás může udělat život, ale co vy můžete udělat pro život.“

Važte si času, který máte. Vracejte se k minulosti (ať jste věřící, či nikoli) a poučte se z ní. Zpřítomňujte si chvíle, dopřejte si bezprostřední jednání (ne na úkor zodpovědnosti). Do budoucna se nežeňte závratným tempem, nic vám neuteče. Čas ovlivnit nelze.

Anonymní_Lenochod

Jak se (ne)zamilovat

Dnešní den je celkem na nic. Moc se mi nedaří a nevím, co dělat. Zrovna pár dní nazpět se se mnou rozešel můj přítel. Byli jsme spolu skoro rok a on to z ničeho nic prostě ukončil. Pořád nějak nepobírám, že se to vlastně stalo. Už týden trávím většinu času v posteli a brečím. Neodpovídám na zprávy a do školy se mi vůbec nechce. Se školou to vidím až nejdříve za týden. Zrovna mi začíná druhý semestr, tak snad to stihnu všechno dohnat.

Dneska už se však cítím o něco lépe. Zvednu se tedy a zamířím do kuchyně, abych si připravila něco k snědku. Už jsem nejedla, ani nepamatuju. Vlasy mám rozcuchané a obličej opuchlý. Poté, co se najím, ihned jdu do koupelny. Dávám si dlouhou a horkou sprchu. Snažím se ze sebe smýt ten pocit toho, že jsem sama. Po sprše se opět vrátím do postele a poprvé za tento týden beru do ruky telefon. Sleduju všechny ty zprávy a zmeškané hovory, které se tu za tu dobu nashromáždily. Hlavně mi psaly moje kamarádky, jak se mám…

Odepsala jsem na většinu zpráv a vrhla jsem se do úklidu bytu, jelikož už to opravdu bylo potřeba. Povysávala jsem, poklidila odpadky, umyla okna a nádobí. Po úklidu jsem byla celkem vyčerpaná, ale doma už jsem být nechtěla. Rozhodla jsem se pro procházku. V pokoji jsem na sebe hodila první čisté oblečení, které jsem viděla. U zrcadla si rozčesala ještě vlhké vlasy a nanesla trochu make-upu.

Venku je dneska moc hezky. Vyšla jsem tedy směrem k místnímu parku. Stojí tam pod stromy taková dřevěná lavička, na které vždy ráda sedávám. Usadila jsem se tedy na ni a pustila jsem si do sluchátek hudbu. Sledovala jsem barevné stromy, ptáčky, lidi, co procházeli kolem, a vdechovala čerstvý vzduch. Když v tom si ke mně někdo přisedl. Byl to kluk zhruba v mém věku, vlnité hnědé vlasy a tmavé oči, které zíraly do těch mých.

„Můžu si přisednout? Je to moje oblíbená lavička,“ spustil, a já jsem na něj jen koukala, jelikož tohle byla moje oblíbená lavička.

Jenže jsme si po chvíli začali povídat. Zjistili jsme, že máme stejné zájmy, posloucháme stejnou hudbu a máme rádi stejné filmy. Začali jsme se na této lavičce scházet častěji a častěji. Vždy, když jsem se s ním viděla, ihned jsem přišla na jiné myšlenky. Věděla jsem však, že se do něj zamilovat nemůžu. Sotva jsem vyšla ze vztahu. Snažila jsem se na něj prostě takto nemyslet. Vyhledávala jsem na něm věci, které mi vadily. Celkově jsem se prostě snažila se přemluvit, že pro mě není tím správným člověkem. Přesně tohle mi kamarádky doporučily, když jsem jim řekla, že se nemůžu zamilovat:

• Vyhledej si na něm co nejvíce věcí, které ti vadí.
• Vyhýbej se intenzivnímu očnímu kontaktu
• Nevšímej si těch dobrých věcí
• Nepiš mu jako první

Jenže ono se lépe řekne než udělá. Čas plynul dál a já už tento návod „jak se nezamilovat“ porušila, jak jen to šlo. V mých očích jsem na něm neviděla nic špatného, viděla jsem pouze to pozitivní. Do jeho očí jsem se koukala neustále. Strašně mě přitahovala ta jejich temnota. Na slunci pak jejich nádherná karamelová barva. Začala jsem si všímat jeho jemných úsměvů, když jsme se jenom trochu dotkli. Toho, jak se mu rozsvítí oči, když mě spatří, a toho, jak mi rozuměl ve všech směrech. Zkrátka jsem v tom byla za chvíli až po uši. Čili návod „jak se nezamilovat“ moc nefungoval, tak jak původně měl, ale upřímně mi to nevadí. On je to nejlepší, co se mi mohlo stát. Už jsem na tom daleko lépe než jsem bývala na začátku, a myslím si, že návod, jak se zamilovat, vám můžu s radostí poskytnout.

Anonymní_losos

Bez návodu

V prvé řadě nemám ráda návody. Už od dětství jsem se bavila různými legračními překlady, jak něco zvládnout. Čím jednodušší věc to byla, tím mi návod připadal humornější. Například „jak otevřít vystřelovací deštník“ patřil k mým oblíbeným.

Návod bývá lákavý, poněvadž vede k něčemu, po čem toužíme, od nejjednodušších věcí po ty nejtěžší – jak složit polici z dílů, co dobrého si uvařit, jak vybrat dobrou knihu, jak si naplánovat účelně čas, jak mít krásnou zahradu, jak si najít správného partnera, jak být zdravý a šťastný… Vše vypadá jednoduše, výsledek se dostaví snadno a rychle, ale…

Děti mi podsouvají návody, jak se zbavit věcí.  Ono není nic těžkého takové doporučení najít, případně ho někomu radit. Oblečení? To se jen musíš zbavit všeho, cos neměla poslední dva roky na sobě. Na co mít plné skříně a nemít co na sebe? Využij charitativní bazar a dej věcem druhou šanci. Potěš potřebné. Udělej si koláž. Ušij hračku dětem. Roztrhej hadry na proužky a pošli to paní, co tká koberečky. Kontejner na oblečení ve vedlejší ulici včera vyvezli. – No jo, ale tuhle halenku jsem měla na svatbě dcery. A tenhle svetr jsem si koupila v Paříži. Do těchto kalhot určitě zhubnu, A tahle bunda? Vždyť ta už přichází zase do módy.

Knihy? V antikvariátě mohou někoho potěšit. Má známá je zásadně nosí do čtenářských budek. V domově pro seniory je mohou aspoň prolistovat.  Z listů nepotřebné knihy se dá udělat obrázek nebo vytvořit báseň. Hurá v knihovně bude SWAP – tři tam donesu a pět nových získám… Prostě nevzdám se krásných knih, se kterými jsem se tak těšila, které jsem tak těžko získávala, ke kterým se chci kdykoliv vrátit.

Všechno, co celý život sbírám? Dostala jsem dárek od dětí, když byly na výletě, mám ho na poličce. Výkres, kde jsme namalováni jako rodina, co se všichni držíme za ruce. Přání, co mi poslala maminka. Sovu, co jsem dostala od studentky. Misku, kterou jsem si přivezla z Peru. Flakónek od parfému, který mi daroval strýc, co už nežije. Pohled z Prahy, který jsem dostala od svého prvního kluka. Dopisy, co jsme si s manželem psali, když byl na vojně.  Kamínek od vnučky. – Prostě zavři oči a vyhoď to. Tenhle návod nesnáším, to jde jedině tehdy, když už to, co vyhazujeme není propojeno s emocí – je nám to lhostejné.

A tak pravidelně přebírám, občas seberu sílu a něco malého vyřadím, ale s těžkým svědomím. Pečlivě jsem si prostudovala návody  používané japonskou specialistkou na úklid Marií Kondo. Její postup po třídění kategoriích už jsem několikrát zkusila. Bohužel většinou jen přerovnávám, nikoliv že bych se věcí zbavovala. Minimalismus asi není spojený s naší generací, která měla radost, když něco sehnala. Mám pocit, že všechno mě dělá šťastnou, i když to zabírá místo. Cítím se velmi dobře, nemám potřebu to měnit. Ty věci mám ráda, doprovázejí mě dlouhou dobu. Možná bych se pak už ve vzdušném bytě bez zbytečností vznášela.

Nežiju jen minulostí, jak by se mohlo zdát. Užívám si přítomnost a těším se na budoucnost. Nepotřebuji hledat návody, jak být spokojená. Prostě si ten život užívám.

Anonymní_lvice

Uklidnění bouře

Tvůj pohled upoutá člověk sedící sám na mokrých, studených dlaždicích. Jeho dech připomíná tempo závodního koně, který odmítá zpomalit. V očích má nezlomnou bolest – a přesto na něm není patrné žádné zjevné zranění. A přece trpí. Démoni, kteří se k němu snaží dostat, neútočí zvenčí. Čekají na místě, které bývá obklopené láskou.

Nespěchej. Našlapuj tiše. Čas hraje v těchto chvílích zásadní roli. Neptej se hned: „Co se děje?“ – možná to ani on sám ještě neví.

Klidnými slovy, možná až šeptem, se staň jeho záchytným bodem. Tím, kdo ho pomůže dostat zpět na světlejší stranu reality. Představ se mu. Řekni: „Jsem tady. Nejsi v tom sám. Dýchej se mnou.“

Pokud ti dovolí přiblížit se, posaď se vedle něj. Nespěchej, netlač na něj. A máš-li pochybnosti, raději se vyhni fyzickému kontaktu – i nepatrný dotek může být jako ostrá jehla, která pronikne hluboko pod kůži.

Zvedni hlavu a naváž s ním oční kontakt. Lehkým úsměvem mu dej najevo soucit a pocit bezpečí, který mu v tu chvíli ztělesňuješ.

Začni ho vést k pomalejšímu dýchání. Nádech na čtyři, výdech na šest.

„Zkus se nadechnout se mnou. Pomalu. Společně. Nádech… výdech…”

Tvoje slova, tvoje přítomnost – už jen to má nevyčíslitelnou hodnotu.

Ten člověk je právě teď v pomyslném mezipatře – místě, odkud se dá vyšplhat zpět nahoru, ale odkud je daleko snazší spadnout zpět na dno.

Když se zdá, že mu dýchání pomáhá, začni s ukotvující metodou.

„Vím, že máš pocit, že se nedokážeš soustředit na jedinou věc. Ale prosím, zkus mi říct pět věcí, které právě teď vidíš.“

Pomoz mu. Nenech ho v tom samotného. Opakuj mu: „Vedeš si skvěle.“ Nedovol, aby znovu klesl zpět. Naše mysl nám v téhle situaci dovolí předstírat, že je všechno v pořádku, jenže po tehle zkušenosti, zvláště první, nedokážeme naše emoce soudit objektivně, jakoby nám někdo podstrkoval falešné myšlenky do už tak minulostí postihnutého svědomí.

Vytáhni ho.

Démoni se možná ještě jednou pokusí vrátit úder. Zůstaň s ním o chvilku déle.

Vysvětli mu, co se právě stalo – že jeho smysly zastínil útok paniky.

Pokud cítí lítost a omlouvá se za to, co způsobil, je to přirozené. Ale nedovol, aby se v tom pocitu topil.

Ten člověk se uklidnil – a pomohl jsi mu ty. Buď na sebe hrdý. A nikdy nenechej další trápící se duše vyrovnávat se s tímto samotné, ten pocit osamělosti, nejde popsat slovy.

Anonymní _mečoun

Stín spravedlnosti

V temné uličce svítí jen dvě oči. Patří mně. Takhle to chodí běžně. I profil kořisti je vždy téměř identický. Pro Společnost je důležité, že osoba spáchala nějaký vážný zločin vůči druhé osobě, a já si je řadím na seznam podle toho, jak škodí zvířatům a planetě obecně.

Dnešní cíl je pedofil, který rád týrá zvířata, která najde na ulici. Čekám dlouho než podnapilý vyleze z hospody, kde slaví čerstvě nabytou svobodu. Když míjí uličku, stáhnu ho v mžiku do stínu a zároveň mu tlačím na nos a pusu napuštěný kapesník. Odtáhnu ho kousek do dodávky. Je těžký jako prase, bože!

Výhoda velkého, lidmi přeplněného města je ta, že je v něm hluk a zmatek. Moje práce se v tom chaosu skryje. A že se ztrácí ZLOčinci, už dávno nikomu nevadí. Lidé jsou rádi, že takoví nechodí mezi nimi. Není to ideální svět. Stále se řeší krádeže, korupce, násilí. Nikdo není ztělesněné dobro, kousek zla je v každém z nás. Ale ti, kteří překročí hranice, jdou z kola ven. Kam? Nestarám se. To zařizuje Společnost. Mě je to ukradené. Udělám svou práci, dostanu zaplaceno a svět je o něco lepším místem k žití. Lidi si dávno dělali, co se jim zlíbilo, a nebáli se trestů. Vždyť kdo by se bál desítek let za mřížemi s full servisem? Jsou to hovada bez hranic.

Pedofila převážím k přístavu, lidé ze Společnosti si jej přetáhnou na svou loď a já si jdu po svých. Přes den si užívám život běžného smrtelníka v docela obyčejném zaměstnání a večer se mi dobře usíná. Svět si rychle navykl na tento režim, a když se čas od času začne někdo moc ptát, tak je to jeho špatným svědomím, že sám dělá něco nekalého a pak co? Jde…ano, z kola ven, pochopili jste rychle!

Anonymní_mravenečník

Trýzeň tvůrce anen Návod, jak jít za svým snem

„Já jsem malý zajíček,“ četla mi manželka přes rameno na počítači, „říkají mi Macíček… To snad nemyslíš vážně, drahý! Tohle jako publikuješ?“
Nic jsem neodpověděl. Co taky říkat na takové impertinence, které nemají původ v ničem jiném než v čistě vydestilované závisti? Stejně se hned sebrala a šla se věnovat těm svým povrchním a fádním činnostem jako je úklid, praní či vaření. Takže jsem jí už ani nestihl ukázat nadšené komentáře pod mým dílem. Komentáře bytostí jemných a delikátních, které nanejvýše oplývají smyslem pro krásu a umění a které dokáží jediným slovem vyjádřit celé tuny citů. Slova jako supééér, bezvááá nebo parádááá mi vpravdě změnila život. Až díky nim jsem konečně pochopil, že existuje vznešenější svět, než který jsem doposud znal.
V komentářích mi však přátelé psali ještě něco. Zvali mě na sraz, který se měl konat už za týden. Tomu ovšem nešlo odolat. Setkat se s někým tak báječným, a aspoň na jediný den prchnout z této ubíjející všednosti!
Neměl jsem o čem uvažovat.

„Koupila jsem ti novou košili,“ řekla mi manželka den před srazem, „ať mi tam neděláš ostudu. A večer ti udělám nějaké řízky na cestu.“
Přijal jsem vše blahosklonně a na úrovni, totiž mlčením.

Ani mě nepřekvapilo, že romantikové, jako byli mí noví přátelé, rozhodli se sejít na jedné staré zřícenině – a ještě v noci.
Když jsem pak o půlnoci dorazil na nádvoří bývalého honosného paláce, vládlo všude hrobové ticho. Jen sýček – ten starý romantický brach – houkal si tu svou za doprovodu meluzíny, rozšafně se prohánějící temným sklepením a prázdnými okny. Užuž jsem myslel, že jsem si spletl datum srazu, když se najednou rozzářila obloha, a já spatřil přímo nad svou hlavou obrovský létající talíř zvíci fotbalového stadionu. Zářilo na něm bezpočet světel a světýlek, jako kdyby se tu vznášel noční New York.
Náhle se třikrát zablesklo směrem k zemi, a v tom okamžiku tu stáli tři zelení mužíci s tykadly. Pochopitelně jsem se lekl a začal nenápadně couvat. Avšak jeden z těch exotických fešáků mi sdělil, že jsou přátelé, a abych se nebál. Když však ani to nevzbudilo mou přílišnou důvěru, počali všichni tři recitovat jako jeden mužík svými syntezátorovými hlásky:

Já jsem malý zajíček,
říkají mi Macíček.

„Přátelé!“ zvolal jsem, načež jsem se stal čtvrtým paprskem, který zmizel v jejich úctyhodném korábu.
* * *
O řízky se podělili Shakespeare s Dostojevským. Mně nenechali ani sousto! Škoda, protože tady – totiž na Marsu – nic takového není. Živíme se vzájemně svým uměním, to znamená, že snídaně, obědy i večeře spočívají v předčítání našich děl. A dobře nám tak, jak říká Franz Kafka, věčný skeptik a enfant terrible naší družiny.
Když uleháme – po takzvané „večeři“ – myslím vždy na manželku a na ty její povrchní a fádní činnosti, a najednou v nich vidím tolik poezie jako nikdy a v ničem. Velice mě to však inspiruje a myslím, že jsem tady, na Marsu, umělecky dozrál.
Píšu epos.
Začíná takto:

Já jsem velký idiot,
ztuchlý jako chozrasčot!

Anonymní_Mrož

Zámky & Sponky

Představte si to. Máte skříňku v garáži nebo truhlu s hračkami a ztratíte klíč. Všem se nám to určitě někdy stalo. Místo štípání zámku nebo vysazování dvířek je možné otevřít zámek právě pomocí kancelářských sponek. (Následující návod je pouze edukativní a měl by být použit maximálně v případě VAŠEHO zámku.)
Pro otevření zámku budete v tomto případě potřebovat pouze dvě kancelářské sponky a trpělivost.
Vezměte první kancelářskou sponku a narovnejte ji do tvaru písmene L. Tento nástroj bude sloužit jako napínací klíč (napínák). Druhou sponku kompletně narovnejte a konec mírně zahněte. Tato bude sloužit k manipulaci se stavítky (planžeta).
První sponku vložte ohnutou částí do spodní poloviny klíčové dírky. Následně jí otáčejte ve směru, v jakém byste normálně otáčeli klíčem – tím vytvoříte napětí v zámku. Druhou sponku zasuňte do klíčové dírky, hned u vrchního patra. Pomalu ji posouvejte a pohybujte jí nahoru a dolů. Snažte se nahmatat jednotlivé malé pružinky (stavítka), které zajišťují zámek. Postupně je nadzvedávejte, přičemž stále otáčejte sponkou, která nahrazuje klíč.
S trochou štěstí, trpělivosti a zručnosti uslyšíte tiché cvaknutí, když se usadí poslední stavítko. V tu chvíli se může zámek otevřít. Pokud ne, zkuste to znovu s jiným úhlem či tlakem.
Gratuluji. Právě jste otevřeli svůj první zámek. S trochou cviku vám to půjde rychleji a rychleji. I tak je ale tato metoda poměrně neefektivní, pokud se potřebujete někam dostat rychle. Zároveň funguje pouze na základní typ zámku, a to zámku pružinového. Ovšem pokud jste ztratili klíč od důležitého zámku, je vždy lepší se obrátit na zámečníka.

Anonymní_Murana

Jak napsat povídku?

Přihlásila jsem se do literární výzvy Psavec 2025. Vlastně nevím, co jsem si od toho slibovala. Možná, že vlastně nic než to, že mě měsíční hozená rukavice inspiruje k tomu, abych vložila myšlenky do slov, abych zbavila pocity zabarvení a vyskládala je do písmen, abych se u každého tématu poctivě zastavila.

Musím přiznat, že je to těžké, ale tak nějak se ustálil tento můj měsíční proces: překvapení nad novým tématem – pocit, že to nezvládnu – čekání na inspiraci – hledání inspirace – opuštění tématu – čekání na inspiraci – nalezení inspirace v něčem zcela nečekaném – stavění počátku, středu a konce (klidně v přehozeném pořadí) – hýčkání nápadu – dozrávání – rozhodnutí napsat první větu.

Inspiraci k psaní hledám u různých spisovatelů. Třeba Haruki Murakami napsal knihu Spisovatel jako povolání. Zdá se, že pokud člověk knížku přečte a bude se řídit jejími radami, spisovatelská dráha ho nemine. U mě to bude asi jinak, protože ho mám už měsíce uloženého na nočním stolku se záložkou na straně 12.

Začetla jsem se také do blogu Reného Nekudy, lektora tvůrčího psaní, který nabízí triky a nápady, jak být co nejvíce kreativní a hlavně – jak dobře psát! Jaký je jeho návod? Hledá nápady skrze hru, kdy se unavená mysl uvolňuje. To přece dobře znám – nápady přicházejí ve sprše, po skleničce vína, při vaření či práci na zahradě, na procházce se psem, v polospánku po probuzení, ve snech. Pokud si je stačím poznamenat, dokonce je uchovám. Při podobných aktivitách dochází také k jejich hýčkání – opečovávám je, houpám, vím o nich a nechávám je v klidu, abych je nevyplašila, a čekám, až se sami osmělí a vystoupí ze svého stínu.

Nekuda také vřele doporučuje čerpat inspiraci z vlastního života. Jasně, jeví se to logické – je mi to nejblíž, nemusím se škrábat za uchem přes hlavu. Už roky píšu jednu větu denně, používám pravidelně zápisník, dokonce stále papírový diář. A je to právě proto, že si potřebuji jednou za čas poznamenat něco pro mě důležitého, tužkou a na papír. A když to tam odložím, uleví se mi. Jak říká Ray Bradbury: „Když skončím, myšlenka mě nechá na pokoji a klidně se vzdálí.“ Stejným způsobem si zapisuji i sny, a pokud jsem někde na cestách, nepohrdnu ani poznámkovým aparátem ve svém mobilu.

No, a pak také Nekuda píše o viditelných částech, které má každá dobrá povídka mít: začátek, prostředek a konec. Jako neviditelnou část označuje účel, pro který autor příběh sepsal. A jaká uvádí obecná pravidla k psaní? Mám prý začít psát a doufat, že to dobře dopadne. Mám si napsat osnovu a rozhodnout se, kde začít. Mám si shrnout, o čem můj příběh bude a napsat si několik začátků. Mám prý udržovat napětí a hodně škrtat!

Jestliže jsem překonala obtížnost začátku a propracovala se prostředkem, dostávám se nyní ke konci: povídka je prý útvar krátký a měli bychom si vystačit s málem. To první se mi snad povedlo, tím druhým se zkusím řídit.

Anonymní_ocelot

Návod

Život přináší různé situace a návod od kohokoliv nebo z čehokoliv se hodí. Jen je někdy k němu delší cesta.

Můj příběh se vztahuje k rodině. Je tomu asi patnáct let, kdy se sešla rodinná rada, aby se dohodla, co budeme dělat s rodinnou hrobkou. Nikdo ji nechtěl. Padaly různé návrhy. A rozprava skončila tím, že ji zrušíme. To se mi však nelíbilo. „Vždyť tam mám svou babičku a dědečka“, prohlásila jsem. Bylo rozhodnuto. Vzala jsem si ji na sebe. Když jsem šla vše vyřizovat na správu hřbitova, museli se mnou sepsat smlouvu. Pak mi nabídla úřednice, zda nechci výpis, kdo je v hrobce uložen. Nepřikládala jsem tomu váhu, než jsem do seznamu nahlédla. Asi není zvykem se v těchto místech smát, ale velice jsem paní pobavila. Totiž, když jsem četla seznam, prohlásila jsem, že vůbec netuším, kdo všechno tam bydlí a mnohé jsem ani neznala od jména, osobně už vůbec ne. Smích podpořila její poznámka: „Neměli by tím pádem platit nájem, když pobývají v hrobce?“. Dívala se se mnou do listiny a jen tak stroze poznamenala: „Vyneslo by Vám to docela hodně peněz“. A to už jsme se smály obě dvě.
Odběhla jsem však od tématu. Jen jsem naznačila, jak vše začalo. Co? Práce na rodokmenu. Nedalo mi a pátrání jsem rozjela v rodině. Bohužel, nikdo nevěděl další podrobnosti. Já si uvědomila, jak málo se známe. Pak jsem dostala radu, abych se obrátila na archív. A už jsem byla v tom. Měla jsem totiž štěstí na pana archiváře, který mi dal návod, jak začít a na co si dát pozor a tak. Měla jsem s ním hodně dlouhý rozhovor a při něm mi došlo, že to je to, na čem chci pracovat. Pro sebe. Zjistit z jaké rodiny jsem a kdo vše tam patřil. „Začněte materiály, které máte v ruce. Všechny zápisy z matrik od narození, oddavek, úmrtí. Až se tím prokoušete, ukážu Vám další postup.“, řekl pan archivář. A já začala, jak říkám – babočkovat. Znovu jsem obešla rodinu a pomalu získala přehled o základních jejich členech. A pak podle rady pana archiváře nastoupily matriky. Dnes je výhoda, že je většina digitalizovaná. Jsou bohužel psaná kurentem, písmem v našich krajích do začátku 20. století používané. Musela jsem získat alespoň základní znalost písma. Ale co matrika, to jiný farář! A těch inkoustových kaněk!! Nejde o jednoduchou věc. Když jsem se po čase zastavila za panem archivářem, byl překvapen, až kam jsem se ve svém bádání dostala. Ukázal mi další materiály, které mi mohou pomoci, kam se podívat. U toho jsem si vzpomněla na poznámku mého tatínka: “My máme v Americe strejdu“. Víc však nevěděl. Vždy jsem mu slibovala, že si ho najdu. A věřte nebo ne – našla. Samozřejmě on sám už nežije, ale zůstala po něm rodina. Dnes si s nimi píšu a vyměňujeme si dokumenty a fotografie. Další veselou drobností bylo, když jsem objevila dědečkovu tetu, která prvně vystoupila z církve a pak se zase vrátila. Kdo ví, co ji k tomu vedlo. Od té doby jí říkám rebelka.
Věřte, že historie rodiny je zajímavá. Sestavit rodokmen má určité kouzlo.
A návod je jednoduchý – potřebujete matriční záznamy, sčítání lidu, v daném roce se dá zjistit, kde příbuzní pobývali. Dědická řízení, které se uchovávají na soudu a později v archívu. Školní zprávy a kroniky. Tady jsem narazila u jedné tety, asi víte proč. Její prospěch nebyl zrovna ukázkový. Ještě teď se směji, jak mi vynadala s poznámkou: „A běda ti, zda to někomu ukážeš“. Ve vojenském archívu je vše k vojně a účasti ve válkách. A míst, která je ještě možné probádat, je hodně. Nejcennější jsou však vzpomínky žijících. A tady se nedá otálet. Proto k návodu přidávám – jakákoliv vzpomínka, i kdyby zkreslená, má reálný základ.
A ještě je třeba trpělivosti, dobré oči a sluch a v neposlední řadě tužka a blok.

Anonymní_Okapi

Jak nezapadnout

„Jsi tam ještě?“ ptám se někdy sama sebe. Jsem máma a tohle období si snažím užít, ale zároveň taky nějak v psychickém zdraví přežít.

Mateřská dovolená je totiž někdy opravdu boj o přežití. Člověk na chvíli odsune své potřeby do pozadí – a jako by tak trochu i zmizel. Tak se někdy koukám do zrcadla a říkám si, jestli tam ještě někde jsem já. Já, Tereza, co ráda tančí. Já, Tereza, která chodí do kina. Já, Tereza, která se ráda směje s přáteli. A já, Tereza, která má ráda všechno naplánované a pod kontrolou. Přijde mi, že stačí málo a to mé „já“ mezi plným košem prádla, horou špinavého nádobí a bojem o růžový hrneček docela snadno zapadne. Ztratí se.

A tak si na to dávám pozor a sepisuji si návod, jak tedy takzvaně nezapadnout.

Bod číslo jedna: Jsem na sebe hodná a dělám věci, co mě těší.
Bod číslo dva: Beru věci s humorem, protože kdo se nesměje, jako by nežil. A i na mateřské chci žít, ne jen přežívat.
Bod číslo tři: Myslím na sebe a připomínám si své staré já, abych si dokázala užívat své současné já.

Například v dny, kdy není doma uklizeno, si namaluji pusu červenou rtěnkou. Jdu ven já – ne nepořádek. Tak ať jsem vidět. Koupím si kafe v kelímku, které mě přenese do newyorských ulic, po kterých jsem chodila jako studentka na stáži. Pustím si hudbu, na kterou jsem tancovala v klubu po maturáku. Vyběhnu čtyři patra schodů – protože nemám u sebe děti a prostě můžu. Jdu tančit v botech, ve kterých jsem sbírala medaile a ukláněla se na parketu před davem lidí. Někdy rozpustím vlasy z drdolu a vezmu si, i když jen na pískoviště, krásné šaty.

Návod na to, jak nezapadnout, bych tedy obecně shrnula nějak takto:
Místo „měla bych“ více „chtěla bych“. Postupně hledat své cesty a způsoby, jak si připomenout, kým jsme byly. Netopit se v tom, kým jsme teď, a těšit se na to, kým se staneme.

A tak pečme krásné dorty, běhejme, malujme, háčkujme, tančeme – dělejme cokoli, co nám umožní v tom chaosu nezapadnout, ba naopak být vidět!

Anonymní_panda

Beltain

„Letos mám zapalovače raději dva.“ Řekla Stela pobaveně. Jenže vzpomínka na loňský Beltain oba opět umlčel. Tenkrát se nepovedlo zapálit oheň, zato uhasili jiskru mezi nimi. V tichu, ve kterém šli domů, kráčeli skoro celý rok vztahem. Ticho mezi nimi bylo těžší, než taška s vínem a jídlem, které si na dnešek připravili.
Bruno neodpověděl. Než aby řekl něco nepříjemného, raději neříkal nic. Vlastně tady ani být nechtěl. Tížil ho pocit, že by tady s ní být měl. Má ji rád, ale ten pocit, že se musí snažit ho tlačí ke zdi.
Byl rád, že při přípravě ohniště nemusí mluvit. Soustředil se na správné rozložení suchách třísek. Na to uspořádal kusy dřeva tak, aby měl vzduch spoustu prostoru.
Prostoru, který jemu chybí. Netrávili spolu moc času a i tak to na něj bylo moc. Neodvážil se na ni ani podívat. Viděl ji jinýma očima, než do jaké se zamiloval.
Stela taky byla jiná. Byla zlomená jako ty klacky, které pokládal v ohništi.
„Říká se, že dnes je nejmagičtější den v roce,“ ozvala se znovu, „Příroda je v plné síle a stejně tak i my. Lidé odjakživa slaví tenhle den, dělají různé rituály, aby se zbavili toho, co jim už neslouží. Dělali různá kouzla, skákali přes oheň…“
„Když jsem naposledy skákal přes oheň, tak jsem málem přišel o oko.“ Odpověděl Bruno.
„Pokud se bojíš o oko, nebo jiný orgán, můžeš ho i třikrát obejít.“ Zasmála se Stela. „Ale protože jsme začátečníci, připravila jsem bezpečnější rituál, pokud bys ho chtěl vyzkoušet.“
„Tak jo.“ Řekl mezi foukáním do plamínku ohně. „Jak se to dělá?“
Na kůži je ještě příjemně hřál teplý jarní vánek a zapadající slunce malovalo na nebi oranžovo růžové představení.
Položila k němu suché dřevo, které doteď sbírala kolem a zadívala se na hory v dálce. Celý rok se podobně vzdálená cítila od Bruna.
„Přinesla jsem různě barevné nitky. Každá barva symbolizuje konkrétní problém, který bys chtěl řešit. Ty se namotávají na větvičku zatímco si u toho představuješ, jak se problému zbavuješ. No a až budeš mít pocit, že jsi ze sebe vydal vše, přestřihneš nitku a tím i vazbu mezi tebou a problémem. A uprostřed noci ji hodíš do ohně a poděkuješ ohni, že ti pomohl. Naliju ti víno?“
„Můžeš, děkuji.“
Praskání ohně bylo čím dál hlasitější a příjemnější. Stela vytáhla z tašky lahev, sýry, bagetu i barevné nitky.
Bruno se zamyslel nad tím, jestli s tímto vztahem chce ještě něco řešit. Byl tak těžký a zároveň krásný. „Co když se chci zbavit různých problémů, dají se barvy kombinovat?“
„Můžu zkusit za volat na ministerstvo kouzel a zeptat se. Nebo si nachystáme více větviček a půjdeme postupně.“ A Bruno se pousmál nad vážností, s jakou to Stela řekla.
„Čeho by ses chtěla zbavit?“ Poprvé po delší dobu se na ni podíval. Pořád se mu líbila. Jako by to vycítila, vzhlédla od krájení sýru. Usmáli se na sebe očima.
„Vím, co bych si chtěla nechat.“
„Tak, ještě máš do půlnoci času dost vymyslet, co namotáš na větvičku.“
„Abychom to vůbec stihli a aby nám materiál nitek stačil, po našem uplynulém roce.“
Oba se zasmáli s lehkostí, jako by se jich jejich problémy netýkaly.
„Já bych se chtěl zbavit prokrastinace v práci. A taky mého zlozvyku pouštět se do věcí, do kterých se mi nechce a slibování věcí, které nemůžu splnit.“
„Tak to bych ti doporučila černou barvu, ta odstraňuje blokády. A zelenou. Ta je pro hojnost a peníze.“ Řekla stela, zatímco pokračovala v krájení.
„A taky bych chtěl překonat tu propast mezi námi. Nevím jak se k tobě dostat, ale chybí mi náš společný život.“
Stela překvapeně vzhlédla. „Tak další větvičku omotáš červenou nitkou, růžovou. Ty reprezentují lásku, harmonii ve vztazích. Taky modrou, ta přináší klid, léčení a možná asi taky černou?“
Vzal si z lavičky nitky a začal je namotávat.
Stela si vzala taky růžovou, červenou, černou a oranžovou. Chtěla to stejné.
Když měla hotovo, sáhla ještě po oranžové, zelené a žluté. Poslední dobou ji taky trápil tvůrčí blok. Cítila se vyždímaná z projektů, které si ambiciózně nasmlouvala.
Seděli vedle sebe. Hřál je oheň i vnitřní klid, který se po tomto rituálu uvnitř obou objevil.
„Kdybychom někomu řekli, co tady zrovna my dva provádíme, nikdo by nám nevěřil“ zasmál se Bruno.
„V kouzlení sice nejsme žádní zkušení matadoři, ale i Harry Potter nějak začínal.“ Řekla Stela a hodila první omotanou větvičku do ohně.
„Jo, jenže ten soupeřil jen s Voldemortem. Na takovou vztahovou krizi by byl krátká jak Harry, tak i Brumbál.“ Odhodil do ohně svou větvičku i Bruno.
„Kdyby měli k dispozici nit a ne jen hůlku, třeba by to zvládli taky.“
Současně hodili do ohně i poslední větvičky a opřeli se o sebe. Ticho, které teď zavládlo už nebylo tíživé.
Oheň postupně slábl až z něj zbyl jen malý plamínek.
„Teď bych to i přeskočil. Jako všechny překážky, co nás ještě potkají.“
„Tak pozor na oči i boty. Na spáleniny žádné kouzlo neznám.“
S dětským smíchem třikrát přeskočili oheň, vylili na něj zbytek vody i vína a po dlouhé době neřešili vůbec nic.
A to jim šlo, po roce úplně nejlépe.

Anonymní_Pásovec

Krví zmrazená

Tvé oči jsou upřené do dálky. Jeho ruka svírá tu tvou v pevném stisku, zatímco se Vaše kroky rozléhají temným lesem. Šum sněhu téměř splývá s šustěním listů, třepotajících se v mrazivém větru a zvuky zvířat přidávají k mrazivé a děsivé atmosféře černého lesa. Tvůj dech se mísí s jeho a ve vzduchu vytváří obláčky páry.
Je zima, mrazivější než-li jindy. Sníh pomalu dopadá na zamrzlé větvičky okolních stromů, jež se nad tíhou náhlé přikrývky prohýbají. Pocit chladu ti na pažích zvedne chlupy a ty se víc zachumláš do lehké látky kabátku, který máš na sobě, abys u sebe vytvořila o trochu více tepla.
Tvé prsty červenají, když rukou přejíždíš po vrstvě zledovatělých sněhových vloček, než se tvé oči zabodnou do těch jeho. Zastaví se. Stejně tak ty, když došlápneš na vyšlapaný sníh. ,,Zábneš, drahá….” Jeho slova proříznou náhlé ticho, jako by očekával, že ho někdo sleduje a přehodí přes tebe svůj temně černý plášť, který ostře kontrastuje s okolní krajinou. Prsty ti odsune vlasy z tváře, když ty tvé nahmatají rampouch vysící z jednoho ze stromů. Pevně kolem něj obmotáš svou dlaň a jistě ho stiskneš. Tvé oči při tom neuhnou z těch jeho. Pomalu ho ulomíš z větve a na chvíli skryješ pod temný plášť, který přes tebe přehodil.
Na chvíli tě jeho činy vykolejí. Máš strach ze svých budoucích činů, ale i přes to všechno stále pevně držíš kus ledu ve své dlani a skleněnýma očima zkoumáš ty jeho. Naposledy těžce vydechneš a ostrou čepelí rychlostí zabodneš rampuch do hltanu. Ten tak zůstane vražený do jeho čelisti, vyčuhující z jeho otevřených úst. Jeho ruce se ještě naposledy pokusí o obranu, ale bolest mu dovolí jen dopadnout na kolena, než se zřítí k zemi. Poklekneš vedle něj a přehodíš přes něj jeho inkoustový plášť. Okamžitě nasákne krví.
Upustíš střechýl a těžce polkneš. Začneš mu prohledávat kapsy v jeho šatech, z jedné z nich vytáhneš zlaté kapesní hodinky. Z prstu mu stáhneš zásnubní prsten a z hlavy korunku s drahými kameny. Tvé kroky pak zamíří hlouběji do lesa. Stále zrychluješ, dokud už prakticky neběžíš. Nohy se ti zabořují do sněhu a šaty na sobě začnou vytvářet malé krystalky od mrazu kolem tebe. Běžíš a jen běžíš. Prakticky zapomínáš na čas, než se objevíš na druhé straně lesa. Promrzlá a zesláblá. Na louce, kterou si jen málo vybavuješ z obrazů vystavených na zámku.
Stále ještě těžce dýcháš, téměř lapáš po dechu. Prsty, již skoro necítíš, ale i přesto je zaboříš do sněhu. Odhazuješ ho na všechny strany, dokud v něm nezůstane malá jáma, a pak do něj hodíš hodinky, prsten i korunku, abys ses zbavila důkazů a celou jámu zase skryješ. Celý tvůj čin tak vypadá jako loupežná vražda.
V paměti ti utkvěje pohled na jeho vystrašený výraz. Jeho krvavé oči vykulené na tebe, když jeho tělo padalo k zemi. Krvavá louže pod jeho obličejem, ležícím v hromadě sněhu a tvá ruka pevně držící dýku v jeho čelisti. Poslední slova a panický výkřik. Falešný úsměv, který si pracně držel před přihlížejícími, aby zamaskoval svou pravdivou povahu. Každá, k tobě natažená, ruka a bolest, která přišla po ní. Modřiny a řezné rány. Slova, která na duši zanechala šrámy. Vytrhané vlasy a roztrhané oblečení na zemi. Na podlaze.
Konečně si dovolíš spustit slzy, ale nohy zase donutíš k pohybu, abys neumrzla. Na tvých řasách už se začíná tvořit vrstvička sněhu, stejně jako na tvém kabátku a do drdolu sčesaných vlasech. Pomalu klopýtáš přes louku, aby ses dostala do zámku a ignoruješ pichlavou bolest v hrudníku, krku, nohách…..všude. Chceš jen domů.
Byla jsi se projít, když jsi uslyšela výkřik a tlumený pád do sněhu. Přibližující se kroky tě donutili k útěku. Při běhu jsi se pořezala o větve v cestě, které zanechaly na tvých dlaních stopy krve a strach z neznámého ti vehnal slzy do očí.
Jen ty víš, co se tuto noc doopravdy stalo.

Anonymní_Platýs

Návod jak vyrobit pro neposednou  hračku pro kočku

Co budeš potřebovat:

• Prázdná rulička od toaletního papíru
• Několik pamlsků
• Nůžky
• Kousek provázku

Postup:

1. Vezmi roličku a na koncích jí trochu trochu zmačkni aby vytvořila uzavřený váleček.
2. Do vnitřku vlož pár kočičích pamlsků.
3. Konce zase přimačkni zpět aby se pamlsky nevysypaly.
4. Do boků můžeš vystřihnout malé otvory skrz které kočka ucití a bude do hračky pravděpodobně štouchat packou.
5. Pokud chceš více zabavy přivaž provázek a táhni váleček po podlaze

Bonus:

Jestli kočka patří k těm naročnějším šelmičkám zkus schovat pamlsky do několika vrstev papíru at si je zkusí vydolovat.

Hodně štěstí při hraní s tvojí kočičkou.

Anonymní_pískoun

 Jak si ušít neviditelný plášť

Možná si po přečtení nadpisu říkáte, zda vás netahám za nos. Ale nebojte se, můj návod je ověřený praxí. Nevědomky jsem jej sepsala dřív, než jsem se naučila abecedu, a do této chvíle ho stále předčítám.

Jako první si nachystáme pevnou látku, jež je hustě protkaná nejistotou a nízkou sebedůvěrou. Každé vlákno je tvořeno situací, kdy vám byl předložen fakt, že jste nedostateční. Situací, po které jste usoudili, že nemůžete spoléhat na sebe a své schopnosti. Tento materiál slouží jako základ vašeho kabátu. Nezapomeňte jej ušít o dvě velikosti větší, aby zakryl každičký kousek vašeho těla.

Důležitou součástí pláště budou kapsy, které v sobě ukryjí zbývající naději. Postačí jen znechucení lidí, kdykoliv se pro něco nadchnete a odpor při projevení vašich pocitů.

Na závěr nezbývá než dodat hábitu kapuci. Tu netvoří nic jiného než vzpomínka na časy, kdy jste po veškeré té bolesti zanevřeli na celý svět a uzavřeli se do sebe. Již nevěříte nikomu, nebo se důvěře alespoň bráníte. Tato klíčová část vás chrání před dalším zklamáním, pod kterou schováváte vaši schopnost milovat, jež se krčí v rohu vašeho srdce.

Právě se vám podařilo ušít neviditelný plášť. Ale musím vás varovat. Kabát, který jste vytvořili, neskryje vaše stopy směřující od problému, který vznikl vaším přičiněním. Učiní vás neviditelnými, když budete stát uprostřed davu s touhou najít si přátele. Stane se jen pomíjivým vzduchem, který lidem na ulici zacuchá vlasy a dál vane jiným směrem. A jakmile od vás bude očekávána spolupráce, navrhnete nápady, které však nikdo neuslyší. Gratuluji, právě jste získali mou superschopnost.

 Anonymní_rejnok

Jak se nepotopit

Je tu krásný výhled. Vypadá to, že bude pršet. Vidíš ty černé mraky v dálce? Vím, jak miluješ vůni deště. Nebo když spíš v nově povlečené posteli, jak při zahryznutí do jablka zjistíš, že není ani měkké ani tvrdé, a tak akorát šťavnaté a kyselkavé. Když upečeš čerstvou bábovku a samou nedočkavostí ji jíš ještě teplou, v rádiu ti hraje oblíbená písnička a ty si ji hlasitě zpíváš přes celé auto. Někdo ti řekne, že ti to sluší, a ty zčervenáš, nebo jak příjemné je ti probuzení ranním paprskem bdělého slunce vystupujícím zpoza jabloní na naší zahradě. Jedeš v autě s otevřeným okýnkem, vítr tě šlehá do tváří, čechrá prameny tvých vlasů a proplouvá jimi. Máma tě vždycky bude hladit po vlasech, když se jí v náruči budeš vyplakávat.

Miluješ, když končíme ve škole dřív a máš doma čas si číst. Ráno se vypravuješ a otevřeným oknem slyšíš zpívat ptáky a přeješ si taky být tak volná. Nebo když trávíme léto u babičky a uvaří nám její vynikající kuřecí vývar s pořádnou porcí nudlí.

Na jaře se raduješ, že už je počasí na mikinu. V zimě se vrátíš domů, dáš si horkou sprchu a zalezeš do vyhřátých peřin. Máš záchvat smíchu a kamarádka pořád přidává, učitelka tě pochválí za text, který jsi psala, vyfotíš slušivou fotku bez filtru, někoho zajímá tvoje osobnost, jedeš s hasiči vlakem na soustředění a už víš, že ten týden bude stát za to. Všimneš si, jak rychle zapadá slunce, když už je v půli za obzorem, a máš chuť ho prutem vytáhnout zpátky, aby tě ještě chvíli lechtalo po tvářích. Tančíš v pokoji a připadáš si jako pták, co láká samičku k sňatku. Narazíš na kamarádku ze základky a je to jako byste nikdy neodešly. Vyrobíš jí náramek a vidíš, že ho nosí každý den. Už po desáté spolu koukáte na Pýchu a předsudek, skáčete do přírodního rybníka a cákáte na sebe vodu. V kapse od bundy najdeš peníze a radostně si poskočíš.  Potkáš ledový čaj v akci.

Tvůj pes tě každý den radostně vítá u dveří. Připravíš si doma pořádně šťavnatý burger, spadne ti řasa a ty ji se svým přáním odfoukneš pryč, najdeš berušku v trávě a pak ji necháš odletět ze špičky svého prstu. Uvědomíš si, že v každém ročním období nasáváš jeho specifickou vůni, brouzdáš mechově zelenou trávou a na bosých nohou tě lechtá každé její stéblo, vidíš padat zatoulanou hvězdu. Na Vánoce se sejde celá naše rodina. Směješ se a je ti jedno, co bude zítra, žiješ tím momentem. Čteš krásnou báseň a musíš si ji někam opsat, pomůžeš staré paní s přečtením etikety, váš tým vyhraje zápas, naložíš se do vany plné bublinek a dáš si masku na obličej, baví tě si s kamarádkami lakovat nehty. Sedíš na zahradě mezi záhonky a ujídáš jahody. Výjimečně nám máma dovolí si objednat jídlo až domů. Najdeš si kamarádku z jiné země, s kterou si rozumíš, a posíláte si dopisy. Nemusíš si díky měsíci svítit na cestu, zpíváš karaoke, jedeš na snowboardu neskutečně rychle přímo dolů a nikdo ti nepřekáží, běžíš, neohlížíš se a představuješ si, že jsi ve videoklipu. Na procházce pozoruješ srnky, jak ladně poskakují mezi klásky pšenice, vypadají jako ryby, co mizí ve vodě. Obdivuješ, jak se sluneční zář odráží od kaluže. Cítíš se jako víla, když se procházíš loukou plnou medově půvabných květin, pozoruješ pohybující se světla aut v dálce, bloudíš v myšlenkách a dumáš, kam tak asi míří. Hrobové ticho najednou protrhne dunivé hřmění řítící se bouřky, kočka z ulice se ti otře o nohu, objevíš místo, na kterém se budeš chtít zašívat, padne ti oblečení v sekáči, koupíš si lístky na koncert a jsi úplně vepředu, sdílíš vřelé objetí, na táboře každý den zpíváte u táborového ohně, na který jste si z lesa přinesli dříví, na šálu ti padne první vločka, běžíš z kopce, užíváš si každou bublinku vychlazeného pití, které sis předešlou noc dala do lednice. Konečně se po rýmě můžeš svobodně nadechnout, snažíš se, aby všichni viděli, že máš nové tričko a cítíš se v něm dobře. Po dlouhém sezení se pořádně protáhneš. Nádech.

Výdech. Co tu vůbec dělám? Vždyť já se výšek bojím. Kov mě pálí v dlaních, klouby mi začínají bělat a srdce rapidně rychle pumpovat v hrudi. Než se naděju, už jsem uvězněná v její náruči. Musíme domů, ať máma nemá strach.

Anonymní_Treska

Chvilka pro sebe

Přetáhnu piškotovi čepici přes uši, princezně dopnu bundu a oba je líbnu na tvář.

„Poslouchat tátu!“ stihnu zavolat těsně předtím, než se vrhnou ze schodů dolů. V ozvěně se ke mně vrátí už jen: „Pa mamí!“

Ještě chvíli poslouchám dupání a brebentění. Pak zavřu dveře.

To ticho mě znervózňuje. Prázdnota bytu mi připadá hlasitější než veselé povykování mizející na chodbě.

Dřív, než bych popadla boty a vyběhla za nimi, hmátnu po mobilu a pustím na plné pecky Bee Gees.

S prudkými výpady boků zamířím do kuchyně, dotančím k lince a odvážně u toho balancuji s plechovkou kávy v jedné ruce a konvičkou naplněnou vodou v druhé. Pro tentokrát ani jedno neskončí na podlaze.

Po krátkém rituálu skládání filtru, odměřování kafe a dolévání vody přesně po rysku zapnu kávovar.

Z tajné skrýše na sladkosti vylovím čokoládu a balíček sušenek.

Opřená o parapet pečlivě uždibuji mléčné kostičky z tabulky, vychutnávám si uklidňující prskání a bublání překapávače, a přes sklo upatlané drobnými ručičkami s úsměvem pozoruji prťata řádící na zahradě.

Měla bych zase umýt okna.

Sáhnu do skříňky pro svůj oblíbený škopek ve tvaru rozesmátého ducha a zachmuřím se.

Měla bych naskládat nádobí do myčky a umýt sporák.

Měla bych posbírat hračky a povysávat drobky ze země.

Měla bych dát prádlo do pračky a něco málo vyžehlit, než mě ta obří hromada spolkne.

Jenže se mi nechce.

Ani trochu.

S nově nabytým odhodláním a kapkou nechuti ke všem domácím pracím si naliju do hrnku čerstvě uvařenou, voňavou kávu. Vylepším ji troškou kokosového mléka a s naprosto jasnými plány a balíčkem sušenek nechám neuklizenou kuchyň za sebou.

Propletu se bludištěm hraček v obýváku, úspěšně ignorujíc drobečky na koberci, a spokojeně se zaculím na místečko u okna na prostorném gauči. Ducha a sladkosti odložím na parapet, natřepu svůj oblíbený polštářek a z ložnice donesu deku.

Pak už jen zálibně postávám před svou krásnou knihovnou. Prstem přejíždím po hřbetech knih, čtu jejich jména, která znám nazpaměť a užívám si tu vzácnou chvilku. Jako bych se setkávala s přáteli, ale bez všeho toho hluku okolo.

V nose mě zalechtá sladká vůně knih, ale také prachu na policích.

Měla bych je umýt.

Ale ne dnes.

Vytáhnu si knihu s černými deskami a barevnou ořízkou.

Přišla teprve minulý týden, a ještě se neznáme.

Téměř obřadně dojdu k sedačce, zachumlám se pod deku, rozbalím sušenky a usrknu kávy.

Otevřu knížku a jako vždy nejdřív přečtu věnování.

Pak prolog.

Nechám se pohltit příběhem a jediné, co se ozývá v tichém pokoji, je jemné šustění obracejících se stránek.

Moje malá chvilka pro sebe.

Bez výčitek.

Bez „měla bych“.

Anonymní_žirafa

Návod na barvení vajíček

“Bety, pojď do kuchyně” zavolala malou holčičku její teta Barča, která si v čase čekání pohodlně seděla v křesle. Po chvíli uviděla přicupitat malinkatou sedmiletou dívenku v bílé krajkované zástěře, kterou jí teta Barča sama ušila.

Teta se na svou neteř usmála a zvedla se. Pak přišla ke kuchyňskému stolu, kde už byla nachytaná dóza s deseti vejci, miska s vodou, prázdná miska, špejle, barviva a různobarevné fixy.

Bety sledovala, jak její teta Barča bere malý špendlík a jedno vejce. “Tímhle špendlíkem musím udělat dvě dírky, zezdola a shora do vajíčka tak, aby se nerozbilo” řekla teta Barča, a taky tak učinila. Bety se přiblížila ke stolu, aby líp viděla. Pak teta Barča přiložila rty k dírce, zhluboka se nadechla a foukla do dírky. Bety se zahihňala, protože se při tom tetě nafoukly tváře a srandovně zrudla. Dále mohla Bety sledovat, jak z druhé dírky ve vajíčku vytéká žloutek a bílek. Když teta dofoukala a vejce položila na kuchyňskou linku, podívala se na Bety a všimla si jejího nechápavého výrazu.“ Tohle se dělá, aby bylo vajíčko lehké a líp se barvilo” vysvětlila teta a potom hned vyfoukla další tři vejce.
Vzala z dózy další vejce a podala ho Bety. “Teď to zkus ty” vybídla ji a Bety se postavila na židli vedle tety. Položila rty k dírce a foukla. Pak víc a ještě víc, ale moc jí to nešlo. Dívka se podívala na svou tetu smutnýma a nechápavýma očima. Teta Barča se usmála. “Dělala jsi to správně, ale málo jsi do toho foukala. Možná budeš muset ještě poporůst, aby jsi měla více síly”. Teta Barča dofoukla neteřino vejce a potom zbylých pět.

Vzala velkou mísu s vodou a posunula si ji před sebe. Potom ukázala na různá barviva postavená vedle. “Jaké barvivo dáme do vody na obarvení vajíčka první?” zeptala se teta Barča. Bety okamžitě šáhla po růžové. Teta se usmála a otevřela lahvičku. Když kapala barvivo do vody, říkala Bety: “Až nakapeme barvivo, ponoříme tam vejce a budeme ho ve vodě otáčet tak, aby se barva na vejce pěkně rovnoměrně rozprostřela”.

Teta Barča položila lahvičku na stůl a vzala špejli a jedno vejce. Špejli prostrčila skrz díry ve vejci a namočila do vody. “U barvení vajíček je důležitá trpělivost” řekla teta, když vytáhla už podruhé vajíčko z barvy. Pak špejli s vejcem položila na ubrousek blízko sebe. Znovu se podívala na Bety a zeptala se: “Jakou barvu přidáme k růžové?”. Bety si vybrala zelenou.

Když obarvily i to druhé, vzala teta Barča mísu s vodou a došla do kuchyně, kde vylila vodu do dřezu. “Napustím do mísy čistou vodu, aby se barvy moc nemíchaly,” zavolala teta na Bety, která přihlížela u jídelního stolu. Teta se za chvíli vrátila a položila čistou mísu s vodou na stůl. Tentokrát si vybrala barvu ona a tou byla červená.

Zbylých osm vajíček nabarvily celkem rychle. Potom teta donesla z obýváku fixy a košík plný stužek. “Tak a teď můžeme nazdobit vajíčka fixami, jak se nám zlíbí.” Bety začala okamžitě chňapat po fixách.

“Brzdi, brzdi“, smála se teta, když si všimla, jak Bety rychle přejíždí fixou po vejci.

Když byla všechna vajíčka domalovaná, vytáhla teta Barča deset špejlí a stužky. “Tak, vezmi si pět libovolných stužek a přivaž je někde tady.” Teta Bety ukázala, kam by se měly stužky uvázat a udělat mašličku. Jenže když stužku začala Bety zkoušet uvázat, vyšlo jí vždy něco jiného než jeden uzel. Teta Barča jí tedy začala pomáhat. Vzala vajíčko a navlékla ho na špejli se stužkou ladící k vajíčku. Když to udělaly u všech vajíček, teta Barča přinesla dlouhou průhlednou vázu s vrbovou větvičkou a všechny vajíčka na ní zavěsily.

Tak a teď můžou začít ty pravé Velikonoce.

Anonymní_Živorodka