RECEPT

Recept

Jakožto správný mladý student, narozen v prokrastinací a komfortem zkažené a líné generaci Z, pravidelně nechávám všechny své povinnosti, tak na poslední chvíli, jak jen to jde. S touto informací vás asi nepřekvapí, že píšu tyto řádky 27. února večer, již lehce naložený v lihu a energetických nápojích, kterým dávám všechnu svou zbývající víru a naději, že mi pomohou něco smysluplného vyplodit. Nejsem nadšen, že toto je první dojem, který na milou porotu udělám, ale tak, to jsou přece ti umělci, a komu nikdy nebylo sedmnáct, že?

Jak jsem dnes zjistil, moje kreativní duše se cítí tématem „recept” poněkud omezená. První pokusy jsem začal poezií, u které si troufám říci, že oplývám více zkušenostmi, než jaké mám s psaním prózy. Výsledek však dopadl katastrofálně, vznikl z toho tak maximálně nadějný kandidát do mé básnické sbírky: „Co jsem to psal za sračky, když jsem byl na sračky”. (Omluvte, prosím, tento vulgární výraz).

Nakonec jsem se v mírném záchvatu zoufalství vrátil k próze, a jako topící se stébla chytá, vzpomněl jsi na radu „piš co znáš”. Rozjímajíc nad tímto moudrem, hledím na krabicové  víno v mé ruce, a snad od něj dostávám tu spásnou myšlenku, poněkud sebestředný nápad, napsat recept jak být jako já.

Jak být jako já?

Jako první si připravte čistou misku a narození do rodiny se třemi bratry, kde se jakožto jediná dcera okamžitě staňte opatrovanou a ochraňovanou princezničkou, které se za žádných okolností hlavně nemůže nic stát. Večer venku jen s doprovodem, kempování pouze pod dohledem dospělých, alkohol nebo kouření samozřejmě neexistuje, a rozhodně žádné stopování aut.

Pak se nechte trochu odležet v lednici a vykynout, ať vám hezky dojde, že nemusíte poslouchat všechno, co vám rodiče nakážou, odjeďte studovat do jiného města a všechny pravidla začněte konzistentně porušovat.

Do nakynutého těsta přidejte kapku extrovertismu, špetku nediagnostikovaného ADHD, dva hrníčky koníčků a zájmů, které obvykle nemají trvanlivost delší než tři měsíce a vymixujte v pevný základ. Za stálého míchání postupně přisypávejte obsesi kočkami a dinosaury, vášeň pro analogovou fotografii a jedlou červenou barvu na vlasy. Nezapomeňte na trochu katolického konzervatismu, který vám doma přibalili na cestu, a dochuťte (prý extremistickým) feminismem, levicovými politickými názory a vášní k umění.

A pak, když se Vám zdá, že už jste skoro hotoví, tak akorát zralí do trouby, zjistíte, že recept na kterém pracujete už šestnáct let se s otočením další stránky kuchařky mění, a vám dojde, že vaše připravované těsto není až tak heterosexuální, jak jste si mysleli, a že vlastně není ani žena.

Rozhodně ale není všem dnům konec, ještě můžeme naše pečení jednoduše zachránit. S konzervatismem se holt musí ven, zdá se, že jsme na něj začali být prudce alergičtí. A teď už stačí jen do těsta přidat trochu víc duhového potravinového barviva, cynismu, nově nabyté neschopnosti mluvit se ženami a psychického zdraví, připáleného přespřílišným čtením internetového zpravodajství.

A máme hotovo, servírujte ještě horké, než vás život donutí v receptu číst dále, pro jen tolik lidí, kolik jich bude dostatečně odvážných trochu zkusit.

Anonymní_Delfín

Nedělní pohoda

Pro své děti bez výjimky,
na snídani palačinky.
Zvlášť ke konci měsíce
ve spíži nic,
nebo spíš nic ve spížce.

Ještě v ranním rozjímání,
na pánvičku kapku másla,
ještě oheň nezapálím,
jedno vejce dcerka našla.

Rozklepnu jej do misky,
liji hrnek mléka,
posolím a pocukruji,
léta vše od oka.

Dceři řeknu: “Dones mouku”,
ona už ví kterou,
přiměřeně do zhoustnutí,
špaldovou a hladkou.

Těsto se již na mě směje,
teď už sporák zapínám,
sporák s jedním ohřívačem,
naběračku přichystám.

Za chviličku po pánvičce
kapka másla honí se,
těsto malou naběračkou…
Lepí? Nelepí se!

Už to voní, těsto tuhne,
žloutne, hnědne, spéká se,
na řadě je obracečka,
vrhá se teď do práce.

Z každé strany dozlatova
snad obratným pohybem,
palačinka vzduchem letí
zpět na plochu s teflonem.

Hotovou tu palačinku
jako Slunce kulatou
položím ji na talířek
zatím ještě nahatou.

Pak každému podle chuti,
jak to komu šmakuje,
s tvarohem či marmeládou
každý ví, jak miluje…

Z těsta postup zopakuji
hned čtyřikrát dokola
a kvarteto palačinek
s láskou chutná, ó la lá.

Co si přeji?
Ať mé děti
až tu jednou nebudu,
vzpomenou si na ty chutě,
na nedělní pohodu.

Anonymní_Fenek

JAK UVAŘIT LÁSKU A NESPÁLIT SE

Láska existuje v mnoha podobách. K rodičům, prarodičům, sourozencům, kamarádům, k jídlu, svým mazlíčkům nebo koníčkům. TA láska, ta, kterou chceme všichni tak hrozně moc zažít, ta je občas oříšek. Vidíme a čteme příběhy zamilovaných a říkáme si, že to přece nemůže být tak těžké. No, potřebujeme více ingrediencí než na španělskou paellu. Španělsko je známé svým temperamentem a nezkrotností. To se pravděpodobně odráží i v jejich jídlech.

Paella – výjimečné jídlo, mořské plody, více druhů masa, rýže, šafrán, hrášek, zelenina, jedním slovem, nádhera. Servírování této pochutiny je takové, že se položí uprostřed Vašeho stolu
a všichni jíte ze stejného talíře. Tímto se utužují společenské vztahy a vytváří se domácí atmosféra. Ale vytvořit opravdu takové skvělé jídlo vyžaduje více, než si možná myslíme.
No, ale co tím autor chtěl říct? Láska by mohla být jako tahle paella.

Ingredience

• dvě srdce, zdravé, plné lásky, otevřené,
• snaha – velmi důležitá,
• kapku žárlivosti (vždy se vyplatí i kapka respektu),
• minimálně čtyři lžíce důvěry,
• hrst trpělivosti,
• a na posypání, moc smíchu – dodá to chuť i náladu!,
• hrnek podpory (dle potřeby),
• v našem receptu tuto surovinu nazveme “chilli paprička”, ale každý si ve svém vlastním receptu, to nazve, jak chce.

Srdce lehce osolíme a opepříme slovy, připravíme si snahu a pár kapek humoru. Rozpálíme na požadovanou teplotu, začínáme pomalu přidávat po jedné lžíci důvěry, opatrně, ať nám to hned ze začátku nezkazí chuť! Přidáváme humor a snad je i čas přidat jednu chilli papričku. Jakmile nám provoní celou místnost a vše se spojí dohromady, máme základ hotový. Následuje velké dochucování.

Na vedlejší pánvičce si začneme na další lžíci důvěry zahřívat žárlivost. Je možné, že začne prskat, tak pozor, ať nezpůsobí velké škody! Ale určitě ji nevynechejte, je jednou ze základních ingrediencí. Někdy děláme velkou chybu, že ji zalijeme alkoholem, aby měla lepší šmak. Na to pozor, žárlivost a alkohol většinou způsobí více špatné chuti a je možné, že už jej nikdy
z pokrmu nevypaříte. Rada šéfkuchaře zní raději tak – když se k žárlivosti přisypou bylinky, jako třeba pochopení nebo komunikace, tato surovina se vypaří a dokonce Vám může udělat ještě lepší chuť!

Až budete mít hotovo, smícháme všechno v jednom velkém hrnci a za stálého míchání spojujeme všechny komponenty. Tip💡- pokud ochutnáte a zdá se Vám, že něco v receptu zhořklo nebo ztratilo význam, který v tomto receptu zastával, je čas na hrnek podpory.
A množství? Tolik, kolik je potřeba, nešetřete.

Pořád přidáváme humor, aby nám pokrm neztratil šťávu, a sledujeme, jaká konzistence se nám vytváří. Je totiž možné, že nám místo krásného hustého pokrmu, pomalu časem vzniká polévka. I když všechny komponenty fungují, jak mají, a vlastně doufáte, že to stačí, aby to chutnalo, tak nestačí. Chybí nám totiž přidat ingredience, bez kterých žádný recept NIKDY nebude fungovat. O respektu se učíme od mala, vzácná a důležitá přísada, která jistě funguje i v jiných receptech. V tomto konkrétním, je moc důležitá, obzvlášť pokud to jídlo vaříme až přespříliš dlouho. Trpělivost, má ale ještě o krapet významnější roli. Někdy to chce právě čas a trpělivost, abyste pochopili, že žádné jiné jídlo, už vlastně ochutnat nechceme. Užijte si tu chuť a prožívejte každou jeho minutu.

Nezapomeňte na to, jaká byla cesta tohoto vaření. Můžete se spálit, může se vytratit jeden komponent, půlka se vylije. Zaleží jenom na nás, jak se postavíme k tomu, aby to zase bylo perfektní. A hlavně, nezapomenout, proč jste s tím „vařením“ vůbec začali.
Servírujte dle gusta!

Anonymní_Gepard

Případ smaragdového elixíru

Déšť stékal po oknech, když William Blackwood seděl ve svém křesle a přemýšlel. Město spalo. Nebo spíš… předstíralo, že spí. Zločin však nikdy nespí. A William také ne.

Ozvalo se zaklepání. Jemné, ale ne nejisté. Vstal, přešel ke dveřím a pootevřel.

V chodbě stála žena. Na sobě černé šaty, klobouk a rukavice, které nesundala ani při vstupu. Byla bledá jako měsíc, jen rty měly rudou barvu.

„Pane Blackwoode,“ začala. „Potřebuji vaši pomoc.“

Posadil ji do křesla naproti sobě a zapálil si doutník. „Povídejte.“

„Můj bratr je mrtvý,“ řekla tiše. „A vím, že ho někdo otrávil.“

William přivřel oči. „Máte podezřelého?“

„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Ale vím, proč musel zemřít.“

„Tak mi to řekněte.“

„Měl recept. Tajemství. Smaragdový elixír.“

Detektiv se naklonil blíž. „Co je to za nápoj?“

Žena zvedla pohled. „Říká se, že probouzí mysl. Přináší jasnost, jakou běžný člověk nikdy nepozná. Můj bratr ho vynalezl. A někdo chtěl, aby to tajemství zmizelo s ním.“

William pomalu přikývl. „Musím vidět místo činu.“

—

Byt Christophera Reeda byl čistý. Až příliš čistý. V kuchyni stál nedotčený porcelánový hrnek a vedle něj sklenice se zelenkavou stopou na dně.

„Co všechno v tom bylo?“ zeptal se William spíš pro sebe, než pro dámu, která mu stála po boku.

Otevřel spíž. Máta. Sušený zázvor. Citrusy. Med. A prázdná sklenice. „Něco musím vyzkoušet.“ Vzhlédl k ní. „Připravovala jste mu někdy ten nápoj?“

„Ne, ale viděla jsem ho to připravovat nesčetněkrát.“ Odmlčela se. „Nikdy jsem ho ale nepila.“

William pohlédl na ingredience, pak vzal čajník a začal experiment.

Hrst čerstvé máty vložil do nádoby a přidal plátky zázvoru, jehož ostrost měla probudit smysly. Poté zalil směs horkou vodou, která začala uvolňovat aromatické esence. Když pára vystoupala, přidal med, promíchal, a nechal vše chvíli odstát. Pak přišel na řadu citron.

Nalil teplou tekutinu do sklenice a napil se.

Chuť byla intenzivní. Jako myšlenky, které přicházely dřív, než má člověk čas je dohnat. Nápoj nebyl jed. To věděl okamžitě. Ale něco tu nehrálo.

Přešel kousek stranou a přivoněl ke sklenici, ve které zůstal zbytek elixíru Christophera Reeda. Tentokrát cítil něco navíc. Něco, co tam nepatřilo.

Podíval se na ženu. „Byl někdo u něj v den, kdy zemřel?“

„Ano,“ zašeptala. „Jeho přítel. Thomas Crowley.“

„Co o něm víte?“

„Spolupracovali. Tedy… do určité chvíle. Bratr mi říkal, že se pár dní předem pohádali. Christopher chtěl svůj objev sdílet. Crowley ne.“

William sevřel čelist. Podíval se zpátky na sklenici pečlivěji. Teď už to viděl. Christopher nebyl otráven elixírem samotným. Otrava přišla dřív.

„Crowley věděl, že když se váš bratr napije, jeho mysl bude ostřejší než kdy dřív,“ pronesl zamyšleně. „Věděl, že jakmile vypije elixír, odhalí jakýkoliv pokus o podvod. Proto neotrávil nápoj. Otrávil nádobí.“

Otočil sklenici proti světlu. A tam to bylo. Sotva znatelná vrstva látky, která na skle zanechala téměř neviditelnou čmouhu.

„Stačila jediná nepozornost,“ pokračoval William. „Věděl, že Christopher si nalije elixír do své oblíbené sklenice. A věděl, že se jí dotkne rty dřív, než si uvědomí, co se děje.“

Žena chvíli mlčela a snažila se potlačit zpátky slzy.  „To znamená, že…“

„Byl mrtvý dřív, než jeho mysl mohla cokoli odhalit.“

Anonymní_Kaproun

Jablkový koláč

“Ještě jedna věc.” Zjeví se detektiv ve dveřích domu paní Novákové. Domu, který za posledních čtrnáct dní navštívil už mnoho krát. “Pane komisaři, to je ale překvapení. Jdete se ještě vyptat na toho starého protivu? Už jsem vám sice všechno řekla, ale pokud máte ještě něco na jazyku ráda vám to zodpovím. Jen ať v tom vězení zčerná. Ach moje nebohá sestra..” Stará dáma se odmlčí. “Dáte si se mnou šálek čaje a jablkový koláč?” “To by bylo fajn.” Odkašle si policista a šourá se dovnitř.
“Je výborný, mohl bych poprosit o recept? Jsem si jistý, že moje paní by byla z něho nadšená.” Slastně si chroupá pod vousy. “Ale samozřejmě, nic na tom není. Vezmete dva hrnky mouky, jeden hrnek cukru a kostku másla a všechno to pěkně rukama smícháte dohromady. Potom hrnek odeberete a schováte si ho na drobenku. Do zbylé hmoty přidáte půl hrnku mléka a oleje, sáček kypřícího prášku. Jo a málem bych zapomněla na dvě vejce. Vše pořádně promícháte a nalejete na plech vystlaný pečícím papírem. Těsto posypete čtyřmi strouhanými jablky, skořicí a drobenkou. Péče se to na stoosmdesát stupňů asi dvacet minut, ale vaše paní to určitě bude umět lépe odhadnout každá trouba peče trochu jinak. Moje sestra ho musela péct půl hodiny.” V tom komisař vytřeští oči. “Snad to není onen pověstný jablkový koláč, který znala celá vesnice, ale recept byl zahalen tajemstvím?” Paní Nováková se zasměje. “Ano, to je přesně on. Ale jsem si jistá, že vy umíte udržet tajemství. Dokonalý koláč mojí sestry. Každý čtvrtek ho nosila dětem do dětského domova. Dvacet let, dva plechy a vždy pomáhala i se servírováním na dezertních talířcích. Nevynechala ani jeden jediný den.” “To máte pravdu, ani den své vlastní vraždy. Víte je to stejně zvláštní. Odnesla jablkový koláč do sirotčince, kde se omluvila, z čajového dýchánku, protože se necítila dobře. A pak ji našli doma ubodanou v kuchyni.” Zamyslel se detektiv. “No to asi je. Třeba už měla tušení, že ten soused na ni někde číhá a měla strach. Vyhrožoval ji mnohokrát, že ji podřízne slepice i kohouta. Dlouhá léta se nesnášeli a válčili mezi sebou.” “Já vám ale nevím, jestli mi to pořád přijde jako dostatečný motiv.”Přemýšlí nahlas detektiv. “Co by nebyl, však se u něho v kůlně našla i vražedná zbraň.”Oponuje stará dáma. “To máte pravdu, ale zcela bez otisků, tu tam mohl dát kdokoliv.” Paní Novákové se náhle zachmuří obličej. “Co tím chcete naznačit?” “Víte pořád mi vrtala hlavou jedna věc a to je ten koláč vaší sestry..” Zasnil se komisař a pohlédl na kus nedojedeného moučníku. “A co s ním má být?” “No jak jste mi sama prozradila vaše sestra dvacet let každý čtvrtek nosila dětem jablkový koláč a všichni to věděli. Ale co nikdo nevěděl bylo, že poslední měsíc paní Alžběta nepekla jablkový koláč nýbrž hruškový. Kvůli jedné malé šestileté holčičce, která jablka neměla ráda. Jaké překvapení ovšem bylo, když v den její smrti donesla do sirotčince koláč opět jablkový! Zapomněla snad na malou Marušku?” Paní Nováková jen vyjeveně zírá a detektiv pokračuje. “Nemyslím si. Já jsem totiž přesvědčen o tom, že ho v ten den vůbec nepekla paní Alžběta, ale že jste ho pekla vy!” V staré dámě by se krve nedořezal. Ovšem hned na to se vzpamatuje. “To je neslýchané! Co mi to tu vykládáte za hlouposti! Proč bych to jako dělala?” “Proč? Protože jste potřebovala získat alibi. Zavraždila jste svou vlastní sestru a hned poté donesla předem upečený koláč v přestrojení do sirotčince. V respirátoru a jejím oblečením jste oklamala všechny přítomné až na malou Marušku. Ta jediná to poznala. Pak jste se v klidu vrátila do pletacího klubu a tím si vytvořila alibi. V noci schovat nůž do sousedovy kůlny už nebylo nic složitého.” “To jsou všechno jenom domněnky, s tím u soudu nepochodíte!” Hystericky křičí stará dáma, která už nadobro odhodila přívětivou tvář. “To máte pravdu, tohle by u soudu asi nestačilo, ale zakrvácené oblečení vytažené z vaší popelnice by stačit mělo.” Nováková vytřeští oči. Následuje chvíle mlčení.“Vždycky ji upřednostňovali a měli ji radši, myslím naše rodiče. Všude byla oblíbená a já jen její stín. A teď ji ještě odkázali celé mění a mě jen malý zatuchlý domek. Chtěla jsem si vzít jen to, co mi právem patří!” “Myslím, že ve vězení budete ještě ráda vzpomínat na zatuchlý domek.. A mimo jiné jsem starý mládenec, ale děkuji za recept. Kromě své svobody mám rád taky sladké.” Zasměje se a pohledné na zlomenou ženu. “Tak co, půjdeme?”

Anonymní_Kapybara

Tajný recept smrti

Červená, všude ji vidím. Jakoby někdo rozmačkal kila rajčat. Stisknu oční víčka k sobě, doufám, že je všechno jen sen. Štípnu se do ruky…ne, není to sen. Ruka mě pálí, místo mi zrudlo a dostává barvu rajčatového protlaku. Kdyby tady byla babička, přišla by hned s nějakou babskou radou. Určitě nejlépe zarudlé místo zchladit. Zmražené hovězí, jedno kilo by mělo stačit.

Jak jen uklidnit nervy, které jsou napjaté jako struny, když vidí spoušť, která prostupuje kuchyní? Sklenicí vína, které si všimnu na stole vedle bločku parmazánu? Červené, jedna sklenice, jak příznačně se hodí do celé scény. Osvěžím sucho v ústech jedním lokem, a přemýšlím, jak se dostat pryč. Udělám krok zpátky, nohy mi podjedou a já spadnu na zadek, jako když hruška padá ze stromu. Na čem jsem uklouzla, zjistím hned vzápětí, dlaň mi totiž po přitisknutí k podlaze popojede ještě o dobrých deset centimetrů dál. Přičichnu k dlani a svou domněnku si potvrdím. Kvalitní olivový olej dovezený z Itálie. Tak akorát, aby zesklovatěla jedna velká cibule a stroužek česneku. Vstanu z podlahy a v roku kuchyně mě hned něco zaujme, nějaká hrouda. Jak jsem si ji v té spoušti dokázala vůbec všimnout? Přistoupím blíž, očima se snažím zaostřit. Vypadá to jako malé hnízdo, akorát připravené, na zahnízdění malých myší. Tagliatelle, někde jsem slyšela, že jsou nejlepší.

V tom mě někdo chytne zezadu pod krkem, jsem tak překvapena, že nedokážu vydat ani hlásku. Někdo mě k sobě silou přitiskne, hlavou mi proletí, že jde o muže. Jak je možné, že jsem neslyšela kroky? Dech mi dochází, začínám bojovat o každé nadechnutí. Zarývám nehty do mužova předloktí, vynakládám veškerou sílu, abych se dostala ze sevření. Připadá mi však, že veškerá má síla je zbytečná. Do předloktí se zakousnu, zuby zajednou do kůže jako nůž do řapíkatého celeru, možná do mrkve, ale ta je o dost tvrdší. Když zuby protrhnou kůži, ucítím na jazyku pachuť krve. Místnost protne zavrčení a já jsem v momentě volná. Prudce se otočím na cizince, který mě chce zabít. Proč vlastně? Tvář má však skrytou pod kuklou, ze které lze vidět jen oči. Ty se na mě dívají se směsicí zuřivostí a vzteku. Udělá krok ke mně, uvědomím si, že kousnutí ho jen tak nezastaví. Musím se dokázat ubránit, přece všechno nevzdám. Na sporáku slyším něco bublat, z hrnce vychází pára a mě nenapadne nic lepšího než popadnout hrnec za horká ucha. Jako při odpalování míčku oboustranným forhendem se rozpřáhnu a všechen obsah vyliji na muže stojícího tři kroky ode mě. Bohužel, má muška nikdy nebyla přesná, a tak místo toho, abych muže popálila v obličeji a měla větší šanci na útěk, vroucím vývarem trefím půlku mužova hrudníku, zbytek doputuje až na zeď u lednice. Muž sice zkřivil tvář bolestí, více mu to však neublížilo. Kdyby pohled mohl zabíjet, v ten moment bych byla mrtvá. Přesně tohle však muž chce. Z prkýnka, na kterém se naposledy krájela bazalka, vezme nůž, jehož čepel měří patnáct centimetrů, popojde ke mně a v tom ucítím prudkou bolest. Bolest je tak oslepující, že nemám sílu vydat sebemenší hlásku. Nemám ani sílu se udržet na nohou, a tak se sesunu k zemi. Pohled dolů mě přesvědčí, že nejde o povrchové zranění, ze kterého se budu mít šanci dostat. Tohle je konec, již nemůžu pro vlastní záchranu nic udělat. Přestávám cítit nohy, do těla se mi vkrádá zima, a i když zhluboka dýchám, jakoby mě bodalo tisíc nožů. A přesto k takové bolesti stačí jeden.

Už skoro nedokážu udržet víčka otevřená, snažím se však zbystřit mozek alespoň k závěrečné myšlence života. Jedna mi bleskne hlavou. Uchechtnu se pro sebe nad mou bujnou fantazií. Nepopsala jsem vám snad všechny ingredience k přípravě boloňských špaget? Kdybych měla o špetku více síly, zasmála bych se nahlas. I když zapomenete na mě, nezapomeňte, jak se takové špagety připravují. Cibuli dozlatova, do směsi s masem a zeleninou použijte jen kvalitní červené víno a pravý vývar. Rajčata čerstvá, nebo alespoň drcená, ne kečup! S česnekem opatrně, nezapomeňte na pepř a sůl. A hlavně si dejte záležet na prezentaci, těstoviny pěkně natočit na kuchyňskou pinzetu, hromádku položit doprostřed čistého bílého talíře a na ozdobu lístek bazalky. Snad jsem na nic nezapomněla, a kdyby ano, věřím, že mi v této situaci dokážete odpustit. Zavírám oči, řekla jsem vše, co jsem potřebovala.

Anonymní_Karakal

Óda na Pho

Do pho bude potřeba,
hovězí kost morková.
Poté kýty z vola nutno bude,
po této přísadě na talíři nic nezbude.
Dále kližky trochu zneužijem,
to nebude posledního masa co využijem.
Oháňky hovězí bude také třeba,
uvařit tuto polévku nebude zase taková věda.
Z koření použijeme kardamom,
který provoní nám celý dóm.
Rybí omáčky přidáme trochu,
budeme jako kuchař od fochu.
Sůl a zázvor k dochucení,
nad ně totiž přece není.
Badyánu využijeme také dále,
utržený na té nejvzdálenější skále.
Nudle rýžové nesmíme opomenout,
to je jako na vodu zapomenout.
Z bylinek ještě koriandr a perila,
aby polévky ani kapka nezbyla.
Citrón také cibulka,
už to bude jen chvilka.
Paprička a mungo fazole,
ať to jídlo není tak holé.

Nyní se dopracujeme k postupu,
není potřeba kvůli tomu žádného hysterického výstupu.
Do hrnce dáme kosti,
bez jakékoli zlosti.
Studenou zalijeme vodou,
přecedíme, to bude nám výhodou.
Vývar tím pádem bude čirý,
a každý doma na nás bude milý.
Kosti s oháňkou do hrnce dáme,
hrnec po okraj vodou naléváme.
Pokud se na vrchu objeví hnědá pěna,
to je v našem receptu nečekaná změna.
Zopakujeme první krok,
dokud z naší polévky nebude čirý mok.
Jakmile bude na polévce pěna bílá,
to pro nás bude změna milá.
Vývar je v pořádku stačí ji posbírat,
lžičkou ji klidně můžeme nabírat.

Zázvor poté rozkrojíme,
paličkou ho naklepeme.
Opražíme nasucho s kořením a cibulí,
řiďte se tím, že cibule je hnědá, když se rozpůlí.

Jakmile vývar nepění,
přidáme udělaný zázvor, cibuli a koření.
Soli podle chuti a kližku přidáme,
v tomto receptu nejsou žádné neznámé.
Stáhneme oheň a 2-3 hodiny necháme vařit,
nikdo naše snažení nebude mařit.
Po této časové lhůtě,
ještě nepůjdeme na kutě.
Maso musíme vyjmouti,
další 2-3 hodiny pho musíme bez něj táhnouti.
Pokud bude se odpařovat rychle voda,
nedolít pho by byla věčná škoda.
Vývar hotový pak pouze dosolíme,
rybí omáčkou ještě dochutíme.

Před servisem polévky suroviny musíme připravit,
možná i stůl před jídlem upravit.

Na hodinu musíme namočit nudle rýžové,
jídlo bude již za chvíli hotové.
V mezičase zatím bylinky propláchneme,
naše maso již předvařené vytáhneme.
Kližku či svíčkovou musíme nakrájet na co nejtenčí plátky,
o tom které se snad nebudou vést dlouhé hádky.
Na talíř připravíme fazolky mungo a byliny,
už zvedá se nám endorfinu hladiny.
Na další talíř citronu a chilli dáme,
už jen pozvat na hostinu všechny známé.
Nyní nudle jen uvařit zbývá,
pho bude pro nás jako voda živá.
Nakonec na nudle maso položíme,
surovinami z misek jídlo ozdobíme.
Vývar po stranách misky jenom nalejeme,
náš vývar si poté zaslouženě užijeme.

Anonymní_Klaun (očkatý)

Recept

„Spanilá jízda začíná. Šest kostek ledu a zádumčivá nálada. To pošle k ledu úplně každého. Mladého i starého. Jenže by to vlastně chtělo něco, co člověka vrátí zpátky do sedla. Něco, co zahřeje tělo i duši.
…Třeba zázvor!“

To by mohl být fajn úvod, řekla si Olívie. Přezdívají ji Oliva. Kdo by to čekal. Naštěstí to dává smysl – miluje jídlo a samozřejmě olivy. Bere je s sebou do školy pro kamarády. Oliv totiž není nikdy dost.
„No dobře, ale co dál?“ přemýšlí.

V tom ji vyruší zvonek. Nejradši by dělala mrtvého brouka… Jde otevřít dveře přemýšlejíc o nerezové pánvi. Za dveřmi stojí babi.
To bude na dlouho.

„Ahoj babi!“
„Ahoj zlatíčko olivové! Máš doma mamku?“
„Ne, je ještě v práci.“
„Chuděra. Ta se jednou upracuje. Přinesla jsem vám indiánky a hovězí oháňku.“
„Co? Tak to koukám“, ignoruje oblíbené indiánky. „Babi, tak to se mi zrovna hodí.“
„Že jo, dobrého vývaru není nikdy dost.“

„Právě! Pustíme se do vaření?“ Olívie překvapuje babičku.
„No děvče, takový vývar, to je na dlouho. Ale proč ne, děda stejně doma kouká na fotbal.“

„No ale babi, já bych se ráda pustila do takového, který si ještě neochutnala…“ Olivii srší z očí energie. Přijme babi výzvu?

„Oli, jedla jsem ty nejlepší vývary… Na experimentování moc nejsem.“
„Potřebuji to do jednoho projektu“, prosí Olívie.
„Badyán a skořice!“ dodává.

„Co s tím?“ nechápe babička.

„Uvidíš! Teda ochutnáš!“

„Jestli jsem to maso kupovala zbytečně a nebude to dobrý, tak si mě nepřej!“

„Rozkrojíme oháňku na kousky, hezky je opečeme a ty mi aspoň řekneš, co to má být za zvláštní vývar“, kroutí babi hlavou, zatímco energicky zpracovává maso. Ty roky příprav prostě neošulíte. Babi to má v ruce.

„Tak si rovnou opečeme na pánvi tři kousky celého badyánu, dvě skořice, trošku hřebíčku, dva kusy kardamomu a něco kolem deseti kousků pepře.“

Tenhle výčet by měli doplňovat vajíčka, olej a mouka, pomyslí si babi. „A cukr ti tam nechybí, mladá slečno?“

„A víš, že jo, babi?“
„No tak to počkej. Žádný speciální vývar nebude. Ukaž mi ten recept, prosím tě“, nakukuje Olívii přes ruce.

„Vietnamská polévka Pho“, čte babi. „Hm, slyšela jsem, že jsou dobré. Klasika – hovězí, česnek, cibule. Ale rybí omáčku tam prosím tě dávat nebudeme.“

Výčet ingrediencí ale u rybí omáčky nekončí.

„Zázvor? Používám ho na bolavá kolena, na co bych ho ještě jedla?“

„No přece proto, aby nám zahřál duši, babi“, vtipkuje Olívie.

Anonymní_Koala

Vánočka

Ráno vstala ještě před rozedněním a roztopila pec. Ohřála hrnek mléka, aby mělo teplotu lidského těla. Kvasnice a cukr proměnila v kašičku, ve které rozmíchala hrstku mouky s trochou mléka. Kvásek postavila na lavici ke kamnům. Do mísy odsypala mouku a cukr, jen tak od oka, jak si to člověk může dovolit snad jen u kynutého těsta. Z vajec, která si večer přichystala na kredenc, oddělila žloutky a spolu s pořádnou špetkou soli je rozšlehala v teplém mléce. Ze špajzu nábožně vytáhla papírové kornoutky s citronovou kůrou a vanilkovým cukrem. Stály tolik, ale ještě se daly koupit. Kdo ví, jak to bude za rok nebo za měsíc. Dobře si pamatovala, že za Velké války byl všeho nedostatek. Opatrně oba kornoutky rozvinula a jejich obsah vsypala do mouky. Sednicí zavanula sladká vůně vanilky a osvěžující aroma citrónu.

Kvásek už vzešel. Opatrně ho rozmíchala v mouce. Přidala mléko s rozšlehanými žloutky a nakonec, když všechno v míse zadělala, také změklé máslo. Nezbývalo než do těsta bušit vařečkou, dokud se nevzhledná lepivá hmota nezměnila v hladkou elastickou kouli. Zatím jí příprava zaměstnávala veškerou mysl. Když teď ale seděla a žilnatýma rukama zpracovávala těsto, neubránila se tomu. Myšlenky se jí rozlétly všemi směry jako motýli. A najednou jí bylo těžko u srdce. Protože pekla vánočku v září. Protože v síni bylo v kufrech sbalené oblečení. Protože se zase blížila válka. Než těsto uhnětla, začaly se jí po tvářích koulet slzy. Rozostřeným pohledem zkontrolovala těsto, potřásla hlavou a trochu zahanbeně, trochu znechuceně, si utřela mokrou tvář do zástěry.

Přikryla těsto utěrkou. Mísu postavila ke kamnům, aby těsto brzy vzešlo. Pak šla ke studni nabrat vodu a připravila meltu ke snídani. Namazala si krajíc chleba se sádlem a posnídala. Po snídani vytáhla ze špajzu další drahocenný balíček, tentokrát plný mandlí. Spařila je a rozpůlila. Nakonec, když se začalo rozednívat, nelouskala ošatku ořechů. Kdyby byl na živu nebožtík muž, namočila by ještě hrozinky do rumu. Janek ale neměl hrozinky rád. Říkal jim slimáci a vybíral je.

Do vzešlého těsta opatrně zapracovala ořechy. Zapletla na vále jednotlivá patra, která přenášela na vymaštěný plech. Dokončenou vánočku ještě nechala chvíli kynout vedle kamen a mezitím poklidila v sednici. Na závěr vánočku potřela rozšlehanými bílky a korunovala rozpůlenými mandlemi. Nezbývalo než odevzdat celé dílo do rozpálených útrob kamen a modlit se.

Chalupou se začala linout sladká vůně vánočky, což probudilo i druhého spáče.
„Dobré ráno, mámo! Ty něco pečeš?“ zajímal se rozespale Janek.
Hned na stůl postavila hrnek melty, krajíc chleba se sádlem a jablíčko.
„Peču ti vánočku, Janíčku, abys měl něco s sebou na cestu.“
„Maminko,“ objal ji chlapec.
„Vím, že ji máš rád.“
„To bude něco. Všem ukážu, jak mám hodnou maminku. Se všemi se podělím. A pak, posilněni tvojí vánočkou…nakopeme Němcům zadek!“
„Jene, jak to mluvíš!“ pohoršila se, ale chlapec viděl, že se doopravdy nezlobí.
„Porazíme nácky a vrátíme se na Vánoce domů na další vánočku,“ usmál se.
„Kéž by Janíčku, kéž by.“

Nahlédla do trouby. Vánočka už byla zlatohnědá. Když chlapec posnídal a vánočka vychladla, něžně ji zabalila do šátku. Z venku se ozvaly hlasy. To Francek přijel s vozem pro chlapce. Nakoukl do sednice,

„Můžeme, Janku?“

Matka naposledy objala svého syna. Vyšla s ním na zápraží, dlouze mávala a hladila ho pohledem. Potom rychle zašla do sednice. Nikdo nemusí vidět, že ona, ženská stará, už zase pláče. Všude se ještě vznášela těžká vůně máslového těsta. Jenomže vánočka už tu nebyla. A chybělo toho víc.

Anonymní_Lemur

Vykázaná činnost

Světlá, bíle vymalovaná místnost
voněla láskou k životu.
Několik stolů, rozpracované pokrmy.
Těch syrových vepřových jazyků dost,
v hrncích maj varnou teplotu.
Hostinu platil ženich a taky člen strany.

“Myj si hlavně řádně ruce,” apeluji na pomoc,
uvařené jazyky zbavuji ostrých povlaků.
“Teď maso kraj na kostičky dva a půl krát dva a půl cm.”
Z lokálu elegán se přiřítí, to provozní Kloc.
V obličeji nejistý beztak od zbytečných výčitků,
pro radu stranou bere mě a já jdu, však jeho bratr jsem.

“Ty Alfons,” praví mi pak.
“Když veselku zrušili,
nebudem těmi hody
zbytečně provokovat?”
“Kam bychom to dospěli?
Nenakrmím hosty z vody.”

Stejně jako o jazyky
pečuji o játýrka,
česnek drtím, přidám sůl,
troubu rozpálím taky,
na maso dost sádýlka,
kde mám ten pekáč, já vůl.

Masko v mžiku napepřit,
nasolit a do trouby.
“Teď hlídej půl hodiny,
pak jazyk, játra doplnit,
teplou vodou podlévat.”
Mladík kýve natěšený.

Pečiva nastouháme tak dobré dvě hrsti,
přidáme i s česnekem, dolijeme vodu,
přimíchám pepř, sůl a dochutím majoránkou.
Servírujem s knedlem, s chlebem, řeknou si hosti,
nádhera být při takovém vepřovém hodu,
však stmeluje dělnickou třídu se smetánkou.

Guláš mizí, zábavy plný plac,
zůstávám v kuchyni po tom všem sám.
“Má to tu na starost nějaký Klac?”
Otáčím hlavu, strážmistra neznám.

Odpovím, ač nevhodně jsem tázán.
“Provozní Kloc, můj brat, už tu není.
Soudruhu, sem ale vstup zákázán.
Copak se stalo za pozdvižení?”

“Měla tu být veselka, ne žádná žranice.”
Vytáhnu povolení, všechno v cajku zdá se,
policajt rozhozený, zlobí se velice,
umytý lokál pošlape, čumí ke kase.

Napadne měj jen: “Soudruh nový, nezkušený.”
“Já svou práci, vy svou práci, je mně líto moc.
Vy těšíte hosty a já svý nadřízený.
Pokuta je sto korun, vážený pane Kloc.”

Že esenbák nežertuje, dokazuje hned,
vytahuje tužku s blokem upřený na mě.
To se mi snad jen zdá a zrovna tady teď.
Ještě mě utěšuje, prý to není hodně.

Naštěstí se probouzím ráno jak obvykle.
V lednici známý džbánek schází – tak to jasné!
Již druhý den bez nápoje, proto sny nezvyklé.
Musím to napravit, ať myšlenky jsou krásné.

Do keramické nádoby nalévám vodu,
vymačkávám citron, šťávu přidám k vodě.
Drceným česnekem dosáhnem toho bodu,
když chuť mám postavit se každé lopotě.

Přikrývám talířkem – jak mohl jsem zapomenout!
Dvacet čtyři hodin nechat hezky louhovat,
potom s trochou vody nechat skvost slastně splynout.
Ještě den bez života – co se mi může stat?

Anonymní_Lenochod

Valentýnská večeře

Valentýn. Svátek zamilovaných. Já pro tu svou milou však stále nic nemám. Rozhodl jsem se tedy, že jí uvařím její nejoblíbenější jídlo. Svíčková. Tu si dala, když jsme byli poprvé na rande. Já jsem nikdy předtím svíčkovou rád neměl. Ona mě ji však promluvila zkusit podle receptu její babičky. To jsem se tenkrát zamiloval podruhé. Je to jídlo, které jíme ve speciální dny, jelikož ho oba milujeme.

Eva je dnes až do večera v práci, a tak mám celý den na přípravu krásného valentýnského večera.

Oblékl jsem se a vydal jsem se do obchodu. Cesta je krátká, ale dnes jsem to vzal lehkou oklikou. Musím totiž ještě do květinářství. V prodejně jsem ihned zamířil k Eviným nejoblíbenějším květinám. Slunečnice. Vybral jsem vázanou kytici se třemi slunečnicemi, zelenými lístky a dětským dechem. Paní prodavačka mi kytici zabalila a já jsem zamířil do obchodu s potravinami.

Musel jsem postupovat rychleji než obvykle, jelikož jsem nechtěl, aby kytice byla dlouho bez příjmu vody.

Vzal jsem si nákupní košík a nejdříve jsem vykročil k zelenině. Tentokrát budu vařit jenom pro nas dva, dohromady dvě porce.

Do košíku jsem hodil mrkve, celer, petržel a cibuli. Po cestě k pultu s masem jsem přihodil smetanu na vaření a houskový knedlík. U pultu jsem poprosil o slaninu a samozřejmě hovězí svíčkovou. Nákup jsem zaplatil, uložil si vše do tašky a vrátil se domů.

Doma jsem nákup vybalil a vrhl se na to. Maso jsem prošpikoval slaninou a osolil. Cibuli jsem vhodil na pánev společně s máslem. Jakmile mi zesklovatěla, přidal jsem k ní nakrájenou zeleninu. Podle chuti jsem to okořenil novým kořením a bobkovým listem. Nechal jsem to na pánvi pár minut restovat a poté jsem to z lehka podlil octem. Vůně zeleniny už mezitím krásně provoněla kuchyň. Na pánev jsem přidal připravené maso. Smažil jsem dokud maso nebylo hotovo.

Směs surovin jsem pak podlil vodou a dal do trouby na dvě stě stupňů a dvě hodiny.

Mezitím jsem se vrhl na úklid bytu. Kytici ve váze jsem postavil na jídelní stůl a nachystal prostírání. Povysával jsem byt a otevřel okna, abych vyvětral. Atmosféru vyplňovali zpívající ptáčci v korunách stromů.

Jakmile jsem měl poklizeno, vytáhl jsem pekáč z trouby a všechno jsem důkladně promixoval ponorným mixérem. Ke směsi jsem nakonec přidal smetanu.

Omáčka tedy byla hotova. Teď už jenom počkat, než se Eva vrátí z práce.

Když už se pomalu začínalo stmívat, přišla mi od Evy zpráva, že skončila v práci. To znamená, že do čtvrt hodinky bude doma. Hrnec s omáčkou jsem přesunul na již prostřený stůl a zapálil jsem svíčky. Do lednice jsem zašel pro knedlík a dal jsem ho na chvíli ohřát do mikrovlnky.

Omáčku jsem nalil na talíř, přiložil maso a plátky knedlíku. Ozdobil jsem to bobkovým listem a trochou smetany.

Když už jsem slyšel odemykání dveří, rychle jsem šel zapnout gramofon. Vinylovou desku jsem položil na gramofon a opatrně přesunul jehlu. Pro dnešní večer jsem do pozadí vybral hudbu od The Beatles, jelikož ji máme oba moc rádi. ,,Jsem doma!” ozvalo se ode dveří a já jsem šel Evu s polibkem přivítat. Pomohl jsem jí z kabátu a pomalu ji odvedl do jídelny. ,,Krásný Valentýn, lásko,” popřál jsem jí a odsunul jsem jí židli, aby si mohla sednout. Vůně jídla, svíček a k tomu krásné tóny hudby navnadili milou atmosféru.

Ještě než jsem usedl ke stolu, skočil jsem pro víno a oběma nám nalil do sklenice.

Byl jsem za večeři několikrát pochválen, a tak mi to udělalo velkou radost.

Po jídle jsme se přesunuli do obývacího pokoje a na televizi jsme zapnuli film. Popíjeli jsme víno a povídali jsme si, dokud Eva opřená o mě neusnula.

Anonymní_Losos

Jablíčka v postýlce – recept pro dvě osoby

Spěchám na přednášku, jako vždycky letím na poslední chvíli. Na dveřích auly visí cedule. Dnešní přednáška pro nemoc vyučující odpadá. Tak fajn, nečekané volné odpoledne. Co tak můžu dělat?

Vždyť bych stihla i zajet za babičkou, stejně jí to už dlouho slibuju. Za chvíli už sedím v poloprázdném autobusu. Sluníčko přes okno hezky hřeje a laskavě dobarvuje podzimní krajinu. Na rozcestí vystupuji sama.

„Čau babi.“ „Ahoj, Helenko, kde se tady bereš? To jsi mě teda překvapila.“

„No odpadla nám škola, tak jsem si říkala, že bych konečně mohla za tebou přijet, aspoň na chvíli.“

„Co ti mám dát? Nemám nic uvařeného. Polívku už jsem snědla na oběd.“ „To víš, že bych si dala bych si něco dobrého, nějakou laskominku. Babi, ty od tebe nikdo nepřekoná.“

„Moc toho doma nemám, ale právě ty dobroty „co dům dal“, jsou nejlepší. Je lehké vařit, když máš dost peněz a všechno můžeš koupit. Když čteš v kuchařkách, co všechno mají a co s tím dělají – vždyť ani to neznám a neumím.“ Babička přejela rukou po letech dřeva stolu, který už něco pamatuje, ale ze suku pořád voní smůla borového dřeva.

„Každému to říkám: když si jídlo zasloužíš, sama ho nachystáš, pak ti mnohem víc chutná. Běž nasbírat na zahradu jabka. Vyber ta menší, červená a můžeš namíchat i z různých jabloní – nejlepší jsou ale ta malá nahoře u plotu, co se na nich míchá červená se žlutou. Stačí jich na dno košíku.“

Vybíhám do zahrady, kde voní hlína, jablka i švestky. Ve trávě jsou schovaná padaná jablíčka, ty ze stromu se budou co nevidět trhat. Sahám do vlhké trávy a jabka mě zastudí v dlani. Voní, jejda ty voní. Nejradši bych si mezi ně lehla a dívala se na mraky, jak plují oblohou a poslouchala to venkovské ticho.

Nesu košík do kuchyně. Babička už zatím zatopila v kachlových kamnech. „Jo, vybrala jsi dobře. Tak ještě mi skoč na dvůr pro dřevo.“ Další vůně, kterou ve městě moc nezažiješ. Nabírám polínka do bedýnky a vracím se do kuchyně. „Přilož tam trochu, ale nesmí to moc hajcovat.“ Plameny vyskakují ze dvířek, taky jsou hladové a těší se na přídavek dřeva.

„Nejlepší na to je tenhle malý kastrůlek. Trochu ty jabka opláchni, ale ani nemusíš, včera pršelo. Teď je tam pěkně ulož jako do postýlky, jedno vedle druhého, stopkama nahoru. Tak, přidáme tam trochu vody, ale jen na dno. Posypat trochou krystalu a skořice, ale nemělo by to přerazit tu jablečnou chuť. Ještě kousek másla. A poklička musí dobře sedět. Šup s nimi na kamna.“

A za chvíli už začíná voda v kastrolku bublat. „Stáhni to na kraj plotny, ať se nám nepřipálí.“ „Babi, to je taková vůně, už se nemůžu dočkat.“ „No počkej chvíli, akorát mi stačíš povědět, jak se máš,co škola a kluci…“ Oheň v kamnech praská, čas běží pomalu. Než stačím trochu povyprávět, babička vstává, kouskem zástěry vezme kastrůlek a přendá ho na prkénko na stůl.

„No vidíš, stihly jsem uvařit i povídat. Podej malé talířky, ty s těma fialovýma kytičkama, hodí se k tomu sladkému.“

Už každá máme před sebou tři jablíčka vytažená z postýlky, přikrytá peřinou z cukru, skořice a másla. Musíme počkat, až chvilku pochladnou. Příbor na ty největší dobroty není potřeba, stačí ruce. Chytneme mezi palec a ukazovák jablíčku za stopku a opatrně vysáváme tu sladkou kaši. Mám jí plnou pusu. Zavírám oči – tohle v žádné cukrárně nekoupím.

Když oči otevřu, překvapeně zamrkám a rozhlížím se kolem. Jsem ve svém bytě, ve své posteli a právě jsem se probudila. Babička zemřela před deseti lety… A já můžu přísahat, že mám na patře nezaměnitelnou chuť pečených jablek, cítím skořici a prsty mám v křeči, jak pevně držím stopku.

Anonymní_Lvice

30 Minut

Sobota 5. července 1934, déšť dopadá na čelní sklo jako přiznání lidí tohoto špinavého města – ukřivděné, vinou zkažené a nakonec zoufalé. To vše se v mé hlavě splétá v jeden nepřetržitý šum, který přede mnou skrývá vše kromě strachu ze smrti. Nebudu lhát, za svůj život jsem vykonal až nekřesťanskou spoustu hříchů. S lidmi, které jsem kdysi dávno považoval za rodinu, bylo toho moc. Ale po nějaké době si vaše hlava začne klást jednu jedinou otázku – je tohle život? Při takové práci vám může kulka prolétnout hlavou dřív, než stihnete říct všechny své výmluvy, proč si to zrovna vy nezasloužíte. Nezvládl jsem to. Vzal jsem roha dřív, než si toho stihl někdo všimnout. Dal jsem se na kuchařinu. Ale ti, které jsem kdysi považoval za přátele, vás v téhle branži nikdy nenechají jen tak jít. A dnes večer budu tyto lidi obsluhovat svým nejlepším pokrmem, jaký jsem za svá léta skrývání vymyslel. Temné špagety s mořskými plody.

V momentě, kdy podrážky mých bot dolehly na černé dlaždice kuchyně mé restaurace, začaly zoufalé myšlenky prosící o božské požehnání tiše pochybovat, jestli jsem vůbec schopen své mistrovské dílo pod takovým tlakem připravit. Jen já a všechny potřebné ingredience na kuchyňském stole, dívající se na mé orosené čelo. Zoufale jsem pomyslel na onen čas na přípravu, který je pravděpodobně stejně tak dlouhý jako čas na tomto světě.

Uchopil jsem hrnec plný vody a přes mé zpocené dlaně mi málem vyklouzl z rukou. Zrnka soli ochucující vodu, maličkost, která může změnit vše. Možná mi v minulosti stačilo odbočit na silnici doleva a nikdy bych neskončil zde. Frank, jeden z mých nejbližších přátel z rodiny, se opřel o zeď, na níž visící hodiny netrpělivě odtikávaly mých posledních třicet minut života. „Čas je relativní, Tome,“ ozval se.

Ano, to vskutku je, zvlášť když na vás přitom může někdo zezadu kuchyně vytáhnout revolver. Projela mi věta hlavou jako pomyslná kulka. Když jsem hrnec po nekonečné chvilce přivedl k varu, opatrně jsem položil hnízdo černých špaget do vody. Má ruka otevřela dvířka přihrádky, chopila se pánve, namazala ji olejem a přidala šalotku s česnekem nakrájeným tak tence jako můj zlatý prsten, který může brzy plout na hladině bez známek mého těla.

Na řadu přišly mořské plody. Kalamáry se vrtěly, krevety se červenaly a slávky otevíraly svá ústa, jako by prosily o pomoc. Ze šuplíku jsem vytasil svůj naostřený nůž na maso a v momentě, kdy jsem se odrážel v čepeli, jsem si připadal přesně jako slávka. Nikdy jsem si nemyslel, že se ze všech mořských plodů budu někdy podobat zrovna jí.

Nejdůležitější plod. Oliheň. Když se v ústech spojí s chutí všech tří zbylých a zapije se speciálním růžovým vínem, vytvoří na jazyku nezapomenutelný okamžik. Symfonie chutí.

Plody jsem nakrájel a podlil bílým vínem, takovým, co voní po dlouhých nocích strávených v cizích postelích a hlubokých konverzacích u baru. S kapičkou olivového oleje a plody vyplavenými oceánem jsem vše přidal na pánev. Z lednice jsem vylovil máslo, odkrojil kousek, hodil na pánev a nahlas, co nejvíc sebevědomě, co to šlo, prohlásil: „Jde to jako po másle.“

Frank si prohrábl obličej a povzdechl si. Moc to nepomohlo. Pokud si ale dobře pamatuji, mafie nezabíjí pro špatný smysl pro humor. Tanec ďábla s andělem, bylo to krásné. Pára stoupala k nebesům a já měl nezapomenutelné okamžiky spojené s každou tancující vůní. Frank za mnou jen přispíval ke kuchyňské atmosféře kouřem z cigarety, kterou si vychutnával v mé nádherné kuchyni.

Z misky jsem si vzal citron a šťávu z něj vymačkal na smažící se taneční parket. Na závěr jsem přidal hrst petrželky. Kdysi jsem slýchal, že vybarvuje dny plné černobílých barev. Doufám, že mi ho nevybarví červeně.

Vzal jsem hrnec špaget. Bylo to jako se dívat do mého svědomí a výčitek z mládí. Obezřetně jsem je scedil a na černých metalových talířích, kde se ony špagety skoro ztrácely, to celé naaranžoval. „Hotovo?“ „Ano, porce pro tři, jak si šéf přál,“ odpověděl jsem Frankovi a u toho naléval do vínových skleniček lahodné růžové víno z východní Itálie.

Se srdcem bušícím, jako bych zrovna proběhl dvanácti bloky města, což bylo zároveň i to, co bych nejradši udělal, jsem se s pistolí v zádech nechal vést na dnešní pravděpodobné místo činu.

Sice skončím s kulkou v hlavě, ale alespoň jsem si to na pár let oddálil.

Anonymní_Mečoun

Recept ala Giulia Tofana

Klepou se mi ruce, ale musím to udělat. Beru do ruky nůž. Řežu. První hlava, druhá, třetí. Než budu řezat v místě pomyslné páteře, odloupnu krunýře a utrhnu ocásky. Pak každou krevetu naříznu a vytáhnu z ní střívko.
Jsem trochu roztěkaná, tak jdu krájet zeleninu. Bojím se, abych vše stihla, co nevidět je zpátky. Pumpa, kde prodávají cigarety, je ve vedlejším městě. Beru hrst baby špenátu a hodím ho rovnou do mísy. Z lednice vytahuju, co mám. Půl žluté papriky, kousek okurky, hrst cherry rajčat, půlku avokáda. Oloupu jen avokádo a všechno nasekám na kostičky. Ano, sekám, nekrájím, protože nemám čas! Rozhodla jsem se, že to udělám, tak to musím dotáhnout. Teď už je to buď on, nebo já. Vše nasekané hodím do mísy a zapínám sporák. Položím pánev, naliju trochu olivového oleje a čekám. Spíš stojím a civím do prázdna. Zvládnu to? Ustojím následky? Kolik je hodin? Celá! Měla bych přidat…
Na rozpálenou pánev hodím dvě hrsti vykuchaných korýšů a přemýšlím, co ještě chybí. Ježíši Kriste! Vždyť nemám to hlavní. Vybíhám ven a směřuju ke skalce. Budou stačit dva listy? Musí. Jemně tahám dvojlist i s kořenem a lehce zahrábnu díru. Nic nejde poznat. Ulomím kořeny a házím je do houští za plotem. Běžím zpátky. Za tu dobu oběhne vteřinová ručička hodiny dvakrát, akorát včas otočit krevety. Ještě jim dopřeju stejný čas z druhé strany. Listy, které držím stále v levé ruce, pokládám do dřezu a rychle si umyju ruce saponátem, abych předešla kontaktu se zbytkem jídla. Pak rozkrojím limetu, půlkou pokapu salát v míse a druhou krevety, které taky osolím, opepřím a promíchám. Sporák vypínám.
Sůl i pepř sypu od oka i na salát. Promíchám a rovnou nabírám na talíře. Vedle hromádky salátu pokládám ještě horké krevety. A teď to hlavní. Navlékám si rukavice na úklid a ve dřezu trhám oba listy na kousky. Krájet je nebudu, nechci nechat stopy navíc. Listy obratně schovávám do salátu na jednom z talířů. Rukavice házím do dřezu a talíř s bonusem hned odnáším na jeho místo u stolu, abych si pak talíře nespletla. Potom jdu pro svoji porci a příbory. Teď umýt dřez. Navléknu si rukavice, stříkám dezinfekční prostředek, drhnu, oplachuju horkou vodou. Ať je čisto až to tu budou prohledávat. Už měsíce mi hlavou běžely různé scénáře, a to se teď vyplatilo, aspoň vím, co mám dělat. Vítězoslavný pocit přeruší zvuk klíčů ve dveřích. Je tady! Jdu si sednout, abych skryla třesoucí se ruce pod stůl. Sedá si a cpe se. Opět poslouchám kritiku. Nic neřeknu nahlas, takhle je to už roky. Roky služka, roky potichu, roky bitá. Při té vzpomínce si sáhnu na nateklé místo na tváři. I krk mě pořád bolí, ale to jen tak nepřestane, ten bolí vždycky dlouho. Pořád cítím, jak mě ty jeho odporné pracky dusí. Svině!
Tiše jíme a já vyčkávám. Mám obrovský strach, ale zároveň se těším na svobodu. Netuším, jak rychlé to bude. Modlím se, ať to to jeho černé a ne úplně zdravé srdce zastaví. Přemýšlím, jak poeticky to zní. Konvalinka. Tomu by ten hajzl nevěřil, co si cpe do té jeho nechutné držky. Zařve, ať mu donesu pivo. Na stole nechává prázdný talíř a jde s pivem na gauč k televizi. Sedí a čumí. Jemu z toho snad nic nebude!? Pak už mi to čekání přijde nekonečné…
Ale ano, je to tady. Dělá se mu zle. Chce po mě nejdřív prášek, ale jde to rychle, tak chce, ať zavolám sanitku. Předstírám, že volám a sleduju ho. Neumí se ani postavit a sotva dýchá. Klečím u něj. Zkřivený v bolesti na mě civí. Usměju se. Vidí mě a i přes jeho stav je jasné, že pochopil. Nemusím nic říkat, směju se od ucha k uchu a čekám, až budu moct zavolat sanitku doopravdy. Ale neboj, v ní se ty rozhodně už nesvezeš…

Anonymní_Mravenečník

Recepis numero uno

Na podzim, nemajíce jaře, sejte žito.
Opodál pšenici, by žitu nepřišlo to líto.

V létě pak skliďte, melte mouku, pečte chleba.
Podávejte vždy s vodou, tak (a ne jinak!) je třeba.

Ze studně vodou, aneb pramenitou, podle toho,
má-li váš vězeň na svědomí mnoho.

A že by byl též dobrý ten váš chléb,
neopomeňte k Bohu vroucích modliteb!

Anonymní_Mrož

Elixír klidného ducha

Elixír klidného ducha se užívá při rozbouřené mysli či neklidném srdci. V případě potřeby vypijte jeden doušek pro klidný den či noc a s užíváním doušku denně by měl vytrvat celý lunární měsíc. Ovšem pozor, při konzumaci více než loku denně, může nastat apatie či nekontrolovaná amnézie, může ovšem vést i ke smrti. Byl vytvořen Ignatiem Aureliem, který má na svědomí i známé elixíry, například Elixír tiché kobry, Lehký dech, či Nelekavač. Jeho příprava patří mezi lehce nadprůměrně náročné elixíry, které by měl pokročilý alchymista zvládnout bez problému připravit.

Chcete-li připravit Elixír klidného ducha, budete se nejdříve muset za úsvitu dne přípravy natrhat lístky meduňky a sesbírat med lesních včel, žijících ve skalách. V ten den musíte elixír také dokončit, jinak se z něho stane Elixír tiché kobry. K již nasbíraným ingrediencím si přichystejte také ledovou pramenitou vodu, esenci ticha, skladovanou měsíční rok v čistém skle, uchovaném ve chladu. Dále budete potřebovat popel ze srdcového dřeva, spálený dva odlety vlaštovek zpět.

Hrstí naberte sušené lístky meduňky a vložte je do hmoždíře. Přidejte na prst medu a třete do vzniku jemné pasty. Pastu vyjměte z hmoždíře a obalte v popelu srdcového dřeva. Směs následně přesuňte do mosazného kotlíku s ledovou pramenitou vodou a přidejte esenci ticha do zbarvení vody do fialova. Poté nechte odstát do ohřevu vody na pokojovou teplotu. Dejte vařit a nechte probublávat, dokud se vůně nerozvine. Nakonec sceďte přes jemné plátno do čisté láhve na bílé víno z tmavého skla. Uzavřete korkem a zalijte voskem. Uchovávejte při pokojové teplotě v temnu.

Elixír klidného ducha užívali známé osobnosti, například Marco Polo, Dante Alighieri či Francisco Petrarca.

Anonymní_Murana

Poslední večeře

Od rána pršelo. Stála před oknem, po kterém stékaly kapky vody, a dívala se na svůj obraz. Dívala se na svou tvář, zmáčenou slzami, a nemohla si vzpomenout, kdy se jí objevily ty hluboké vrásky kolem úst. Svět za oknem se rozpíjel a ztrácel, vzdaloval se, aby se možná někde tam v dálce, tam na horizontu lesa, zase našel.

Ráno jí nechal na verandě čerstvě staženého králíka. Nechtěla vědět, který z těch chlupáčů to byl, tak za nimi dnes na dvůr ani nešla. Připraví ho jako vždycky na smetaně. Útlé zvířecí tělo rozřezala – tuhle část vaření měla nejméně ráda – a jeho části rozložila do hluboké brutfany. Maso pak osolila, opepřila a přidala voňavý tymián, červenou papriku a trochu muškátového oříšku. Vzpomněla si, že tam naposledy dávala taky plátky pomeranče, ale byla zima a v koloniálu ve vsi měli citrusy málokdy.

Zadívala se znovu z okna. V dálce na pěšině vedoucí k lesu zahlédla jeho myslivecký klobouk a mimoděk se otřásla. Vracel se. Z opěradla židle vzala svůj vlněný šátek a přehodila si ho přes ramena. Už trochu svižněji rozpálila na pánvi olej a přisypala nakrájenou cibuli, slaninu, mrkev a celer. Zapnula troubu. Vyhlédla znovu z okna. Klobouk se ztratil v místě, kam chodívala na podzim sbírat trnky a šípky. Povzdychla si. Z vedlejšího pokoje se ozvalo slabé broukání, dítě se probouzelo. Přesto si ještě na chvíli sedla, aby prodloužila svou samotu a klid. Pak vstala, přiložila do kamen a vytáhla z lednice vývar. Položila ho na kuchyňskou linku a na chvíli se o ni opřela. Zahleděla se na své klouby, které pod tíhou těla zbělely.

Z vedlejšího pokoje se začínal ozývat tichý pláč. Vyšla k jeho dveřím. V přítmí stála dětská postýlka s tmavou postavou malé osůbky s rozčepýřenými vlásky. Něžně holčičku zvedla a přivinula ji k sobě. Zabalila ji do svého šátku a uzlíček posadila v kuchyni ke kamnům. Věděla, že se ještě na chvíli nepohne, a tak se pustila do dokončení večeře. Maso vložila do trouby a ze spíže vytáhla smetanu. Zahustila ji rozpuštěným máslem a moukou a přidala vývar. Pak směs zamíchala. Přesto, že se spojila docela dobře, použila ještě malý mixér. Při jeho zvuku se holčička rozplakala, vzala ji tedy znovu do náruče a vyhlédla z okna. Procházel zrovna kolem plotu předzahrádky s hlavou skloněnou před deštěm, vlasy spadené za vyhrnutý límec, ruce hluboko v kapsách. Srdce se jí rozbušilo výrazněji, hrdlo se stáhlo. Už ho slyšela otevírat venkovní dveře a vstupovat do chodby. Představovala si, jak z jeho kabátu kape voda, jak svá zablácená bagančata staví na dočista vytřenou podlahu. Otevřela okno a rychle se vyklonila ven. Do omáčky vhodila trs čerstvého tisového jehličí a dobře ji rozmíchala. Když slyšela, že bere za kliku kuchyňských dveří, otočila se a poprvé toho dne se usmála.

Anonymní_Ocelot

Téma – Recept

Pro zpracování téma – recept – jsem si zvolila nakonec – úvahu, částečně mé zamyšlení. Podívala jsem se do slovníku a našla jiné formulace pro slovo recept. Jsou to: předpis, rada, návod, pokyn. Každé vyjádření má svůj význam, přesto spolu opravdu souvisí. Recept je předpisem, který nám radí, jak jídlo upravit. Návod předkládá, co je třeba si nachystat pro přípravu a pokyn? Jak pokrm dokončit do finální fáze.
Jako knihovnice si uvědomuji, že i v knižní podobě se recepty vydávají hodně často. Je tomu v určitých vlnách. Jako třeba máte klasické kuchařské knihy, pak přišlo období publikací zaměřených na národní pokrmy, máme také soupisy jídel podle určitých druhů potravin, které převládají při přípravě pokrmů. Nesmím zapomenou na kuchaře a kuchařky z řad různých umělců a známých osobností. Velkou sbírku tvoří knihy sepsané profesionálními kuchaři z celého světa. Na posledním místě bych pak uvedla recepty, které jsou zařazeny v beletrii. Autoři a autorky románů přikládají, většinou na konec textu, recept, který sehrává důležitou roli v samotném ději knihy. Teď jsem si ještě vzpomněla na Agátu Christie, která svému hrdinovi Hercule Poirotovi v každém příběhu dá okusit zajímavý pokrm. A tak gurmánské recepty útočí na nás ze všech stran. Vzpomněla jsem si při tom na svou maminku, která se vždy na začátku prosince obložila kuchařkami, ať to byly knihy nebo časopisy, a hledala nějaký nový recept na cukroví, kterým nás chtěla překvapit. Tohle hledání, mohla bych říct studium, jí vydrželo týden a někdy i dva. Jednou jsem se jí ptala, proč to dělá, vždyť ví, že základní výběr je perfektní a že více nepotřebujeme. K tomu jen dodala, že si ani neumím představit, co vše se peče, z čeho se cukroví upeče. Poslední její věta, kterou konverzaci ukončila, byla – však počkej, až ochutnáš.
Když jsem tak přemýšlela nad receptem, co mě ovlivnil, tak nebyl od maminky, ale od tatínka. Muži jsou skvělí kuchaři. Mezi nimi však bývají výjimky. Jaké? Takoví, co nehledají žádné složitosti. Příprava je jednoduchá co do skladby surovin a rychlosti, s jakou se vše zhotoví. A teď Vám to popíšu. U nás v kraji se se vařila česnečka, někde se říkalo „chlebůvka“. Jak to chystal? Základní ingredience – česnek, kmín, sůl, na sucho opečený chleba, kousek másla, vajíčko a samozřejmě voda. A pak to šlo ráz naráz. Postavila se voda, která se zavařila se solí a kmínem. Množství bylo podle strávníků. Opekl se na kostky nakrájený chleba. Pak se už jen nachystaly talíře. Do každého se rozmáčkl česnek, počet stroužků závisel na odolnosti strávníka, přidalo se kousek másla, rozkleplo se vajíčko. Na řadu se dostala vřelá voda. To už jsme všichni seděli u stolu. Chvíli se počkalo, až horká voda zapůsobila na česnek a máslo, odrazila vajíčko. Potom si každý nabíral z mísy kostky chleba a vkládal do talíře. A samozřejmě nechybělo přání dobré chuti. Tenhle recept mne provází celý život. A když si ho připravuji dnes, vím, že tatínek nade mnou bdí. Určitě i nasává vůni, která se z talíře line. Jak říkával – v jednoduchosti je krása a já dodávám – i chuť.

Anonymní_Okapi

Recept na rodinné štěstí

„Říkám ti, že tam patří.”
„Já ti zase říkám, že se tam prostě nedává!“
„Moje máma ho tam dáv—“
„Opovaž se tu větu dokončit!“
„—a dává ho tam!“

Svého muže miluji, ale přísahám, že jestli mi ještě jednou řekne, že do palačinek patří prášek do pečiva, protože to tak dělá jeho máma, tou pánví ho fakt přetáhnu. Zdá se, že na tom se prostě neshodneme.

Mouka, vajíčka, mléko, olej… nebo ne? ptám se sama sebe v duchu. Sedám k počítači a hledám recept. Moučkový cukr? Perlivá voda? Zdá se, že i recept na palačinky může být věda.

Ty úplně nejlepší dělá máma, ale ta moje, samozřejmě. A to tam nedává ani pravý vanilkový lusk ani rum. U nás doma jsou palačinky posvátné a kdybych měla napsat recept, jak si ho z dětství pamatuji, zněl by asi nějak takto.

Ty nejlepší palačinky jsou ke svačině náhodně během dne, když na ně jeden člen domácnosti prostě dostane chuť. Případně, když má někdo špatný den a potřebuje zvednout náladu. Množství těsta určuje počet zbývajících vajíček v lednici a zbytek mléka obvykle s prošlou lhůtou spotřeby. Datum spotřeby je orientační a obsah lahve zcela nezávadný. Přesto se tato skutečnost úzkostnějším členům rodiny spíše neříká. Proces kvedlání vajec, mouky a mléka lze proložit vyprávěním, jaký měl kdo den, co se komu povedlo, nebo co koho trápí. Čekání, než se rozpálí pánev zkrátí sourozenecké dohady, kdo dostane první palačinku. Ta bývá totiž nejvíce mastná a křupavá. Už se smaží. Přísahám, že tu vůni domova cítím i teď v deset večer za psacím stolem v pracovně. Ale držme se receptu. Co dál?

K palačinkám servírujeme neprošlé studené mléko, které prvně nebylo v přeplněné ledničce vidět. Palačinky nejlépe chutnají, když je máte s kým sdílet. Čím více strávníků, tím jsou sladší. Následuje smích a mluvení s plnou pusou. Hádka o to, kdo dal špinavý nůž od marmelády do kelímku s jogurtem. Marmeláda rozpatlaná na stole a mastné ruce jsou naprostou samozřejmostí. K tomu máma zpívající si v kuchyni „mám vanu plnou fialek, mám vanu plnou fialových fialek…”

Když se tak dívám, nepíši recept jen na palačinky, ale na rodinné štěstí. Ať už tedy prášek do pečiva ano nebo ne, jsou-li palačinky dělány s láskou, budu skvělé vždycky! A pokud našemu současnému rodinnému štěstí trocha toho prášku pomůže, dobrá – občas ho tam tedy přidám.

Anonymní_Panda

Kaše s chutí vzpomínky

Ta chuť. Jemnost, hebkost, vznešenost.
Zhluboka se nadechl, aby se zbavil vzpomínky na konejšivé teplo máminy kaše, jako útěchy po rvačce se sestrou. Pomalu přivřel oči a při výdechu myslel na den pohřbu. Ten den seděl u stolu jen s matkou. Ten den chutnala kaše slaně a hořce.

Zároveň chutnala stejně jako teď. Vzpomíná. Prázdná židle otce. Prázdná židle sestry. Nepovedená odplata znepřáteleného gangu. Ovládl se, pomalu se narovnal a začal vnímat šum restaurace, ve které právě sedí.
Rozkřiklo se, že tady začali podávat kaši Rosetty Carranzy a jeho vlastní restaurace začala přicházet o zákazníky.

To není možné. Protože tajný rodinný recept má už jen on. Nikdo z jeho rodiny nežije. Minulý týden pohřbil i svou nebohou matku.

Chuť stejná jako vzpomínka na dětství. Někdo z této restaurace musel recept jeho matky ukrást.

„Chci mluvit s kuchařem.“
Číšník chvíli zaváhal, ale Albert mluvil tiše. A když Don Albert Carranza mluví tiše, lidé raději poslouchají.

O pár minut později přišel kuchař. Na kuchaře příliš sebejistý a drzý výraz.
„Jak to děláš?“
„Podle receptu, pane.“
Albert se usměje a nakloní se blíž. „Tak mi ho řekni.“
Kuchař začal odříkávat suroviny a postup. Všechno dávalo smysl. Přesně tak by se kaše připravovala… kdyby ji dělal amatér.
„Víš, já mám rád přesnost.“ řekne Albert a pohladí si náprsní kapsu saka, kde je znát obrys zbraně.
Kuchař na okamžik zvedne koutky úst.
„Pracuji s půl litrem mléka. 4 lžíce krupice nechám v části mléka odležet 9 hodin. Víte, mám plnou lednici takto připravených porcí, protože tajemství chuti je – připravit kaši vždy čerstvou. Nejdřív přivedu mléko k varu. Musím ho pořád míchat, aby se nevytvořil povlak. Pak, jak jsem řekl, přimíchám odleželou krupici. Pomalu míchám na mírném plameni přes 20 minut.“ Kuchař se zhluboka nadechne.
Teď to přijde. Pomyslí si Albert.
„Odstavím kaši z plotny a přimíchám máslo. Když se vstřebá, posypu cukrem a kakaem.“
Lež.

Kuchař mu přednesl verzi, která seděla – ale chyběl jeden zásadní detail. Tajemství Rosettiny kaše spočívá v něčem úplně jiném! Společně s máslem se přimíchá žloutek, špetka skořice a šalvěje. Tak malé množství, že nestojí za zmínku, a zároveň stojí za jedinečnou chutí. Přesně stanovené množství, který zná jen jeho rodina. Albert má zvláštní pocit. Musí jednat. Musí se dozvědět pravdu.

Rozdal úkoly. Důvěrník podplatil mlékaře ze sousední vesnice, aby dal restauraci nabídku, která se neodmítá.
Kuchař ji musí schválit. A s ním ten, kdo tahá za nitky. Ten, kdo zná tajný recept.
Den schůzky. Albert se kradmo rozhlédl po prázdné restauraci. U stolu je pár jeho lidí. Intuice mu něco našeptává. Nedokáže to uchopit. Sjednat schůzku šlo až příliš hladce.
Všichni mlčí.

Opakuje si strategii. Tuhle špinavou hru rychle ukončí. A jediná vyhlášená restaurace s kaší Rosetty Carranzy, bude ta jeho.
Cinknutí zvonku nad dveřmi.
Albert málem vyskočí ze židle.
Do restaurace vcházejí členové gangu, kteří zabili jeho otce a sestru. Ale oni nejednají jako ti, kdo cítí past. Jsou si jistí.

Ten v pasti je on.
V hrudi cítí zlost. Žár ale ovládne a obrní se ledovým klidem. Vždyť je přeci Albert Carranza. Poradí si.

Za nimi vešel ještě někdo. Na vůdce gangu je Albert obzvlášť zvědavý. Nesmí dát najevo neklid.

Žádný.
Prudký.
Pohyb.

Ale, to snad ne…

Carmela.

Měla být přece mrtvá! Je živá a klidná.
Na ústech jí pohrává pobavený úsměv. „Doslechla jsem se, že ti u nás v restauraci chutná, bratře.“

Tohle není šťastné shledání.

Tohle je válka.

 Anonymní_Pásovec

Ve stínu talíře

Místností se rozléhaly jen mé tiché kroky. Chladný vzduch mi způsobil husí kůži, a plíseň, v rozích pokoje, dodávala prostoru kolem mě téměř nesnesitelný zápach. Mé oči si pomalu zvykaly na šero a přizpůsobovaly se na zažloutlou záři z malé žárovky nad velkým podlouhlým stolem.

Otevřela jsem dveře chladničky. Malé modré světlo se rozletělo po mém obličeji, zatímco mé oči bloudily po poloprázdných policích lednice, jež byla na skrz prolezlá hnilobou.

Neměla jsem to tady ráda, ale už dávno jsem přestala věřit, že se odsud dostanu. Okna byla přibitá pevnými prkny a dveře zamknuty na několik zámků. Každý krok byl riskantní a každý pohled do škvír mezi prkny nebezpečný. Něco mě sledovalo. Nikdy jsem nepřišla na to, co přesně, ale věděla jsem to. Slyšela. Cítila.

Leckterou noc si to lehalo vedle mě, na tvrdou matraci v rohu místnosti. Byla však tma a těžko šlo zahlédnout i své vlastní ruce. Bála jsem se. Strachem jsem se ani nedokázala pohnout a modlila se, ať usnu co nejdříve. Pevně jsem tiskla víčka a leckdy chodila spát dříve, abych unikla před nepěknou realitou.

Vytáhla jsem několik zbytků sýrů, špenát a zbytky palačinek ze včerejška. Plesnivou cibuli jsem rovnou vyhodila do koše pod dřezem a začala se věnovat hledání kořenky. Zapnula jsem troubu a s prázdným žaludkem začala připravovat něco k jídlu. Popadla jsem už lehce oschlé palačinky a po okraj je naplnila špenátem. Občas jsem se otočila za hlukem vycházejícím z potrubí, ale nikdy jsem to nijak více neřešila. Věděla jsem, že tam je. To mi stačilo.

Vyskládala jsem palačinky do brutvaně a mezipatra vyplnila sýrem. Šáhla jsem po smetaně, ale hned ji zase upustila po příšerném zápachu vycházejícího zpod víčka. Hodila jsem ji hned za cibulí a jídlo v pekáči pořádně okořenila zbytkem koření ze zaprášené kořenky. V břiše mi zakručelo, když jsem se přikrčila, abych dala pekáč do trouby. Zavřela jsem skleněná dvířka a pak už jen čekala, až se jídlo dodělá.

Sednula jsem si k zatarasenému oknu a odvážila se nakouknout ven skrz jednu ze škvír. Z trouby se pomalu začala rozvíjet příjemnější vůně, která alespoň trochu přebyla zápach z mokrých stěn. Zvuky z potrubí se při mém pohybu staly hlasitějšími. Já na ně však nebrala ohled. Venku už několik hodin jen silně pršelo a přes mlhu nešlo vidět dál než na dva metry. Naklonila jsem hlavu blíže, abych se pokusila rozeznat alespoň kousek z prostředí kolem budovy.  Nic mi však nepřipadalo ani trochu povědomé.

Prudce jsem se otočila, když se za mnou o zem rozbil talíř na milion malých kousků. Střepy se rozletěly po podlaze a obklíčily mě tak ze všech stran. Srdce mi bilo rychleji než kdy jindy. Nárazy pevné a nepravidelné. Nechtěla jsem to rozhněvat, ale pozdě jsem si uvědomila, že nemám zacházet tak daleko.

Pohledem jsem zamířila k díře ve stěně vedoucí do jednoho z potrubí, kde jsem už jen viděla zalézat stín. Vstala jsem. Střepy se mi při tom náhlém pohybu zabodly do ponožek a donutily mě si tak sednout zpátky. Bolestí jsem si zaryla nehty do dlaně a pomalu si svléknula ponožky z chodidel. Opatrně jsem odsunula střepy ze země a prošla kolem nich zpátky do kuchyně. Mé oči se stále upíraly na místo, kde jsem ještě před chvíli viděla mizet stín. Do tmy, která pro mě byla stále neznámá.

Kontrolka na troubě začala červeně zářit a vytrhnula mě tak ze zamyšlení. Otevřela jsem dvířka a pomocí staré utěrky vytáhnula horkou skleněnou brutvani na kuchyňskou desku. Znovu jsem očima zamířila k díře ve stěně, ale nyní se v ní již nic neobjevilo. Popadla jsem nůž a rozkrojila jídlo v pekáči na několik částí.

Utřela jsem si obličej do jednoho z papírových ubrousků a nandala jídlo do dvou talířů. Sesunula jsem se do židle a s chutí začala jíst. Sousto po soustu, padající do mého stále staženého žaludku.

Druhý talíř jsem mu nechala na opačné straně stolu. Věděla jsem, že znovu přijde…

Anonymní_Platýs

Perníčky pro hokejisty HC Vítkovice Ridera po vyhraném zápase

Dobrý a pohodový den, milí diváci,

Chtěla bych vás co nejsrdečněji přivítat u dnešního dílu velmi oblíbeného pořadu Pečení pro mistry.

Dneska budeme připravovat perníčky (nejen vánoční) pro extraligový hokejový klub z Ostravy, který je u fanoušků velmi populární, a to nejen díky trenéra, který se jmenuje Václav Varaďa, proto dostanou naše perníčky název 3V.

Těsto je napočítáno asi pro třicet lidí, což odpovídá hráčům, trenérům a kustodovi týmu.

Předpokládá se, že perníčky budou nachystány a upečeny předem, servírovat se však smí pouze po vyhraném zápase, protože trenér vypisuje svačinky do kabiny.

Zajímá vás, jaké ingredience budeme potřebovat?

Určitě si, moji milí diváci, musíte připravit to, co se do těsta na perníčky obvykle dává.

V našem případě, aby těsto bylo vláčné a kypré, potřebujeme hladkou mouku v množství asi tři kila, přidáme půl kila moučkového cukru, dle do mísy přihodíme tři sta gramů medu a stejné množství másla. Každé perníčkové těsto, zvláště to naše, aby bylo opravdu hodné mistrů, musí obsahovat vejce. Proto do těsta vmícháme rovněž pět vajec a asi tři čajové lžičky jedlé sody.

Co se týče množství perníkového koření, nechám na vás. Koření si můžete buď namíchat sami ze směsi různých druhů koření, existuje ale také přímo perníkové koření. Nezapomeňte na špetku soli!

Na polevu doporučujeme použít tři bílky, citronovou šťávu, moučkový cukr a potravinářské barvivo ve vámi zvolené barvě, ale vzhledem k tomu, že HC Vítkovice Ridera symbolizuje barva modrá a bílá, nebylo by špatné koupit polevu v těchto barvách.

Doporučuji koupit vykrajovátko, dá se sehnat na internetu, ve tvaru hokejky nebo puku, aby perníčky byly autentické s jasným posláním, komu jsou určeny.

Nyní se, moji milí diváci, vrhneme na samotný proces pečení.

V míse smícháme mouku, moučkový cukr, jedlou sodu, špetku soli. Ve druhém hrnci rozehřejeme, tak jak to dělám teď já, máslo s medem Do moučné směsi přidáme vejce a rozehřáté máslo s medem. Vytvarujeme těsto. Hotový výrobek zabalíme do potravinářské fólie a necháme ho odpočinout v lednici nejlépe do druhého dne.

Poté těsto rozválíme na plát o tloušťce asi 3–4 mm. Pomocí vykrajovátek vytváříme rozličné tvary, v našem případě hokejky a puky, které přeneseme vykrojené na plech vyložený pečicím papírem.

Perníčky pečeme v předehřáté troubě na 180 °C asi 8–10 minut, dokud nebudou lehce zlatavé.  Po upečení necháme perníčky vychladnout. Mezitím si připravíme polevu – vyšleháme bílek s moučkovým cukrem a pár kapkami citronové šťávy. Perníčky můžeme zdobit pomocí cukrářského sáčku nebo potravinářskými barvami, nejlépe modrou a bílou. Fantazii se meze nekladou, účelem je, aby svačinka do kabiny hokejistů byla dobrá a zahřála u srdce.

Přejeme všem dobrou chuť a hokejistům samé vyhrané zápasy, aby mohli svačinku do kabiny ochutnávat co nejvíce.

Dovolte mi nyní, moji úžasní diváci, abych se s vámi rozloučila, a budu se těšit na vaše fotky, stejně tak jako na recenze. U závěrečných titulků najdete moji předlohu, jak by mohly nazdobené perníčky vypadat.

Pohodový den a mnoho úspěchů v pečení přeje a na další díl pořadu Pečení pro mistry se těší váš Anonymní Pyskoun.

Anonymní_Pyskoun

Plody podzimu na plechu

Podzim na dveře zaťukal
a šťavnatými plody nás obdaroval.
Tak v košíku je nenechávej
a s pečením neotálej.

Skříňku kouzel s formulí sto osmdesát,
spolu s plechem nech stranou stát.
Jeden pár darů slepičky,
utři s hrníčkem pro mlsné jazýčky.

Od oka výtvor polí,
kravička domácí těsto zjemní.
A Martin na bílém koni,
moukou hladkou těsto obohatí.

Práškem zázraků sněžení ustává,
tvou pomocí krajina sníh vstřebává.
Zbývá už jen lžička skořice
s plody podzimu chutná nejvíce.

Kouzelná skříňka s plechem volá,
vytvoří z díla umění ze zlata.
Rodinka už čeká u stolu
a čekají na tvou dobrotu.

Zázrak je na světě a ještě zatepla,
osladí jej cukr moučka.
Na talířích už se roznáší,
úsměvy všem zaručeně přináší.

Anonymní_Rejnok

Recept

Když hodiny odbily půlnoc, pohledem zhodnotil situaci v baru. Byl stále ještě plný hostů, vyměňujících si příběhy svých dnů. Minulých, přítomných i budoucích. Samotný čas, jako by se zastavil a svou pomíjivost zahalil pocitem klidu a nekonečna.

Položil prázdné sklenice do dřezu a pohlédl na Cytuse, který ze skladu mísu citronů a limetek. Jeho pohled padl na okolní ruch, stejně jako před chvílí ten jeho. „Ještě mají chvíli čas.”, pronesl, když pokládal mísu na pult. „Čas? To je něco, co se mezi těmito zdmi ztrácí, mládě.”, usmál se a pustil se do mytí sklenic. „Kdyby jsme byli Lotofagy, nemuseli bychom se brát prázdnoty”, zavtipkoval mladík a otevřel dveře skromného mrazáku, sídlícího pod pultem. „Tyto zdi nezejí prázdnotou, ani za dob třeskutých zim.”, odvětil a odkládal mokré sklenice bokem. Cytus přikývl a opřel se o pult, oči zahalené únavou. Viděl na něm, že brzy vzenese návrh k rozpuštění rušného kolektivu, když se náhle otevřely dveře. Ovanul je chladný noční vzduch hlásající příchod podzimu. Babí léto odkládalo svou korunu a uvolnilo trůn svému bratru. Noční vánek nebyl to jediným návštěvníkem.

Ve dveřích stál muž a žena, oba vyčerpaní a promrzlí na kost. Cytus jim vyšel vstříc. Všiml si však, že žena není již schopna stát na nohou a tak ji s mladým mužem usadili na nejbližší židli.

Zatímco co Cytus se snažil z ženy dostat informace, muž se posadil k pultu. „Omlouvám se za náš pozdní příchod Iane, ale nemohli jsme jinak.” Ian se shovívavě usmál. „Otázkou však zůstává, co tě sem přivedlo, Nathanieli.”

Pohlédl směrem k ženě, které Cytus vyhrnoval rukáv. Na předloktí se jí rozpíjela modřina. Dala by se považovat za obyčejnou, nebýt specifických růžových nitek. Zvážněl a třikrát zatleskal.

„Mí drazí, nastala hodina přelomu. Dnes je platba na účet podniku, nicméně vás však vybízím k okamžitému odchodu.”

Trvalo sotva pár minut než se místnost vylidnila. Zamknul dveře a přeběhl k ženě. „Jak vás dostali?”, zeptal se a prohlédl si její modřinu. „Za rohem Javorové ulice. Byli tři. Už je to půl hodiny, bude to možné zastavit?”, zeptal se Nathaniel na pokraji zoufalství.

Ian se podíval na Cytuse a následně zpátky na Nathaniela. „Počkej tu s ní.” S těmito slovy otevřel dveře do místnosti společně s Cytusem, kam měli povolený vstup výhradně zaměstnanci.

„Nemáme moc času a odvar v zásobách už není.” Popadl sklenici a rozehřál vodu v kotlíku. „Postup znáš. Květ růže, snítka levandule a řebíček.” Cytus mu nosil přísady o které si žádal. „Mořská sůl, mandragora a fenykl.”

Odvar byl téměř hotový, když mu pokynul, aby mu podal lahvičku se zlatavým obsahem. Nalil jí do kotlíku, zamíchal a odvar vlil do sklenice. Cytus na nic nečekal a odnesl ho dopředu. V této situaci se hrálo o sekundy. Vykoukl ven. Žena byla téměř ze tří čtvrtin pokrytá ošklivými nitkami.

Nemohl podávat odvar každému, ale tato situace byla jinak bezvýchodná. Klesla jí hlava a modřina začala pomalu mizet. Do tváře se jí vlévala růž, a klidně začala oddechovat.

Cytus ji vzal do náruče a vydal se s Nathanielem na cestu. Ten se však otočil na Iana. „Děkuji”, zašeptal a zmizeli do temna noci. Znovu zamknul. Nemohl si dovolit noční návštěvníky. Skrze onu místnost, kde onen odvar uvařili, se dostal skrytými dveřmi do další místnosti. V místnosti seděl muž. Vlasy měl stažené do culíku a v rukách držel knihu.

„Budeš potřebovat další?”, zeptal se klidným a tichým hlasem. „Ano. Útoky stále nabývají na síle a nevypadá, že by synové Oleony měli v úmyslu v nejbližší době přestat.”

Muž si povzdechl. „Kdyby jsi to nebyl ty, měl by každý napíchnutou hlavu na kůle.”, s těmito slovy si nařízl předloktí a nechal zlatavý ichor stékat do kbelíku. Onu tajemnou tekutinu, která byla nedílnou součástí odvaru.

Povzdechl si. „Nevím co bych si bez tebe počal.”, usmál se a pohlédl na stín na zdi. Nevykresloval muže, nýbrž ďábla a anděla.

„Jen do křišťálových sklenic Iane. Nebo příště přijde o život.”, usmál se muž a oči mu plály životem.

Anonymní_Surikata

Kimčchi

Tenkrát jí viděl poprvé. Její smyslná postava doslova brala dech. Symetrická tvář působila neskutečně jemně a tmavé vlasy splývající na prsa, jenom zvýrazňovaly neuvěřitelnou krásu.
Nesměle přistoupil k neznámé návštěvnici erární kuchyňky: „Ahoj, jak se vede, jsem Karel.“
„Ahoj, těší mě, jsem Kim.“ řekla docela dobrou češtinou, ačkoli nejspíš byla cizinkou.
„Můžu nějak pomoct.“
Chvíli přemýšlela: „Ale jo, dělám solný nálev.“
„Solný nálev? A k čemu to je dobré.“
„Chci udělat tradiční pokrm naši kuchyně a jeho příprava začíná solným nálevem. Ten jak vychladne, tak do něho namočím dostatečné množství pekingského zelí rozkrájeného na čtvrtiny, aby se lépe prosolilo. Nechám ho tam do druhého dne.“
Poté se ještě dozvěděl, že zítra se k pekingskému zelí přidá nakrájena mrkev, bílá ředkev a jarní cibulka. Potom ještě nějaké umami. Ten pojem už slyšel, ale nevěděl co si má představit. Tak jako tak, strávil velice příjemný večer s krásnou cizinkou.
Následující noc nemohl spát. Hlavu měl plnou roztomilé Korejky, která jak zjistil dlouhodobě studovala na jiné univerzitě.

Nedočkavě přiběhl do kuchyňky. Kim už měla připravenou zeleninu. Pekingské zelí udělalo celkem slušnou hromadu nakrájenou na kusy. Ostatní zelenina tvořila, asi jenom třetinu zeli a byla nakrájena úplně na drobno.
„Toho je. To se nevejde ani do té velké sklenice.“ Karel byl překvapen.
„ Ale vejde. Je třeba všechno promíchat a do sklenice pořádně utlačit, aby se odstranil přebytečný vzduch.“ roztomile štěbetala Kim.
„ A kdy budeš dělat to umami?“ opravdu ho to zajímalo.
„Umami je takzvaná pátá chuť. Uděláme si kimčchi pastu a tu potom promícháme se zeleninou. To se vezme sklenice studené vody, vlije do kastrůlku a přidá se tak desetina škrobu v poměru k vodě. Za stálého míchaní směs přivedeme k varu.“
Karel ji zaujatě naslouchal a nemohl od ní odtrhnout oči.
„ Musíš dávat pozor a odhadnout kdy bude směs houstnout. V jeden okamžik to celé ztuhne a zesklovatí. Je potřeba všechno nechat mírně zchladnout, ale ne úplně do studená.“ dal pokračovala ve vysvětlování. Karel se nemohl nabažit jejího příjemného hlasu.
„Do vychladle směsi dáš lžičku prolisovaného česneku, lžičku zázvoru, velkou lžíci sojové omáčky a hlavně je nutno přidat dostatečné množství korejských chilli vloček.“
„ Korejské chilli. Kde to seženu.“ zeptal se Karel.
„ Chilli vločky Goču, je ta asi nejdůležitější ingredience, která dodává chuť kimčchi. Je dobré mít originální a ty seženeš ve specializovaných korejských prodejnách.“ odpověděla a pokračovala:
„ Poté ochutnávej a podle potřeby přidávej česnek, chilli nebo sojovou omáčku.“
„ A kolik mám přidat. Není nějaký přesný návod.“ vyzvídal Karel.
„ Není. Vše je věc zkušenosti a osobní preference chutí. Když budeš dělat kimčchi vícekrát, tak si určitě nejdeš svůj recept.“ povzbudila ho nádherným úsměvem.
„Už se těším na ochutnávku.“
„Tak ochutnat můžeš už zítra, ale to pravé kimčchi je dobře uleželé v lednicí několik týdnů.“
„Nevím jestli vydržím tak dlouho čekat.“ posteskl si Karel.
„Vydržíš a za odměnu budeš mít nádherný zážitek.“ řekla něžně.
„Už aby to bylo.“
„Neboj, čekat se vyplatí. Já teď musím odjet domu. Mám tam nějaké povinnosti, ale určitě se vrátím.“

Za několik týdnů jí snad znovu uvidí. Naloží si každý plnou misku a vychutnají si nezaměnitelnou chuť jednoho z nejzdravějších pokrmu na světě.

Anonymní_Tapír

Máta, limetka a jiná chemie

Dívka dorazí k baru. Prohlíží si nápojový lístek a nedokáže udržet rovnováhu, ani když se opírá o bar. Upoutá pozornost barmana. „To je zase ta, co si objednává drinky, co nejsou v nápojovém lístku,” pomyslí si barman „dnes jsem si ale přinesl vše, co potřebuju na to její Mojito.”

Dívka: Ahoj, ahoj! Nevidím, že bys na lístku měl Mojito. To je můj nejoblíbenější drink.

Barman: Dobrý večer slečno, je mi líto, ale nemůžu vám ho udělat.

Dívka: Ani když hezky poprosím?

Barman: Zkuste to ještě jinak.

Dívka: Tak když se hezky usměju? Mělo by ti to jít jedna báseň, když se u toho budeš dívat na hezkou slečnu.

Barman se lehce pousměje „No tak dobře, jedno Mojito, hned to bude.”

Dívka: Hurá! Radši ti řeknu, jak ho mám ráda, abys ho neudělal špatně. Takže začni tím, že si natrháš listy máty. Hej, hej! Opatrně, trháš to jak rozvodový papíry, musíš jemně, aby listy zůstaly v celku. Nakrájej limetky na kolečka. Hoď to všechno do sklenice a vezmi si nějakou paličku, třeba tohle, co to je?

Barman: Tágo na kulečník.

Dívka: No třeba, trošku to v té sklenici pomačkej, ale nedrť to. Něžně, jako by sis nanášel pudr. Nanášel sis někdy pudr? Ne? Klauni si nanáší hodně pudru. Mám ráda klauny. Holky sní o rytířích v kovovém brnění, ale já… já sním o dvorních šašcích. Proč, jsi přestal frajere? Přidej tam cukr… Ne! Co to děláš?!

Barman: Sypu tam cukr.

Dívka: Nech mě domluvit člověče, copak tě neučili, že do řeči se neskáče? Chtěla jsem říct abys tam přidal třtinový cukr a zamíchal to, ale jen trochu, není to kakao. Hlavně nerozmačkej tu mátu. Teď alkohol.

Barman: Ukaž občanku.

Dívka: Neblázni a přidej tam panáka rumu.

Barman: Kolik ti je?

Dívka: No dovol? Ty nezdvořáku.

Barman: Bez občanky nenalévám.

Dívka: To nevadí, to bude dobré i bez něj. Ale budu si to pamatovat. Dej tam víc máty, tohle by neosvěžilo můj vyčerpávající život. Ach Martine, proč já se na něj nevykašlu? Mám se k němu vrátit? Co myslíš?

Barman: Jsem barman, ne terapeut.

Dívka: Naplň tu skleničku ledem. No ještě, až po okraj. Neboj se toho. S ledem to líp chutná, a navíc šetříš sodou. Máš sodu? Neochucenou? Nalij ji do sklenice a navrch dej ještě limetku. Někdo si dává třešničku na dort a lidi jako my, Martine, si dáváme nadměrné množství limetky do Mojita. Teď mi tam zapíchni dvě brčka, dozdob mátou a na okraj zapíchni limetku.

Barman: Tady brčkama neplýtváme.

Dívka: Ale no tak. Mně to s nimi víc chutná.

Barman: No dobře, tady máš to svoje speciální Mojito. Děkuji za lekci.

Dívka: No jo, jsem skvělá. Tady máš peníze, drobný si nech. Měj se hezky, já už musím letět, holky na mě čekají na parketu.

Barman s jmenovkou Matěj zakoulí očima a jde se věnovat dalším zákazníkům. Duní basy, lidé se vlní do rytmu hudby, ale on i tak přes celý klub pozoruje, jak se dívka chlubí Mojitem svým kamarádkám.

Anonymní_Treska

Domácí sushi

„Honzo, co by sis dnes dal na večeři?“, zeptal jsem se svého syna. „Tati, mám velkou chuť na naše domácí sushi. Já ti pomůžu a uděláme si hezký večer“, řekl Honza.

Chvíli jsem přemýšlel, zda máme na sushi dost ingrediencí. Ve spíži jsme našli speciální rýži, řasy, vinný ocet, sojovou omáčku a wasabi v tubě. To nejdůležitější ovšem nemáme. „Honzo, jestli chceme sushi, musíme koupit rybu, nejlépe lososa. A taky nějakou zeleninu, mrkev, papriku, okurku…“. Honza se nemohl sushi dočkat, proto trochu překvapivě ihned vyrazil do blízkého supermarketu.

Já jsem mezitím dal vařit rýži. Klasika, na porci pro dva dospělé chlapy a pár soust pro manželku budu potřebovat tak 250 gramů rýže, tu dám vařit do hrnce s vodou, voda musí přesahovat centimetr nad úroveň hladiny rýže. Je také důležité rýži pořádně proprat pod tekoucí vodou, aby se z ní odstranily nečistoty, a aby při posledním promytí z rýže tekla jen čistá voda. Je to monotónní práce, ale už máte pocit, že brzy vytvoříte něco speciálního.

V mikrovlnné troubě jsem připravil rozvar z vinného octa, cukru a soli, kterým později rýži obohatíme. Přesné dávkování neřeším, hlavně, ať to chutná.

Uvařenou rýži bylo potřeba nechat vychladnout. Mezitím se vrátil natěšený Honza s ingrediencemi.

Do uvařené rýže jsem přes dřevěnou lžíci opatrně nalil rozvar. Rýži je potřeba míchat, ale opatrně, aby se nepolámala.

Poté jsme se vrhli na přípravu zeleninu a lososa. Rybu jsem důkladně umyl a ostrým nožem nakrájel na tenké nudličky, zhruba na šířku řasy. Honza umyl a nakrájel okurku, mrkev a papriku.

Připravil jsem bambusovou podložku a na ní rozprostřel řasu. Nyní nastala Honzova chvíle. Je totiž nejlepší na důkladné rozprostření uvařené rýže na řasu. Pozoroval jsem jej, jak trpělivě klade malé bochánky rýže na řasu, rovnoměrně ji roztírá po celé řase tak, aby na žádném místě nebylo rýže ani mnoho, ani málo. Trvalo mu to dlouho, protože v tomhle je opravdu pečlivý. Vždy mně baví pozorovat jej při této činnosti, jak téměř zrnko po zrnku zaplňuje řasu rýží a jak ho to baví. Je v tom něco uklidňujícího. Sice to trvá dlouho, já bych tu rýží jen tak naplácal, ale výsledek stojí za to.

Jakmile byla hotova první řasa, mohl jsem začít s kladením ingrediencí na řasu. Nejdříve jsem zhruba do jedné třetiny řasy položil nakrájeného lososa a obložil jej zeleninou. Stejně tak jsem postupoval i u dalších řas, Honza jich pro dnešek připravil pět. U každé řasy jsem mírně obměnil složení, jednou bylo více zeleniny, jednou více ryby, jinde byly zkombinovány různé druhy zeleniny, prostě aby si každý mohl vybrat svou oblíbenou kombinaci sushi.

Nyní přišel čas na zabalení řas a vytvoření rolek. U každé řasy bylo třeba natřít horní kousek řasy pastou wasabi, aby se okraje slepily. S pomocí bambusové podložky jsem řasu opatrně balil do rolky a jemně na ni tlačil, aby byla pevná a nerozpadla se.

Jakmile  jsem měl zabaleno všech pět rolek, nechal jsem je odpočívat v chladu, aby se všechny ingredience mohly seznámit a spojit. Nachystal jsem si speciální nůž, tenký a pořádně ostrý. A po menší přestávce přišel čas všechny rolky sushi rozřezat na úhledná kolečka. Kolečko po kolečku jsem odkrajoval rolku sushi a pozoroval, jestli je v soustu dostatek rýže, ryby a zeleniny. Koleček bylo celkem dost, takže zbylo i na příští den.

Honza mezitím připravil sojovou omáčku, zázvor na neutralizaci chuťových buněk a wasabi. Sojové omáčky a pasty wasabi naložil hodně, protože tyto ingredience miluje a doslova v nich sousta sushi koupe. Nám s manželkou stačí otevřít si dobré víno a vychutnat si domácí sushi spolu s ním. Tak dobrou chuť.

Anonymní_Vombat

Prachobyčejná sekaná

„Pomozte nám! Ztratili jsme se a máme hlad!“

Volání doprovázené naléhavým ťukáním probouzí dům k životu. V dávno vyhaslé peci hlasitě zapraská a objeví se malý plamínek. Jeho mdlá záře osvětlí ponurou světnici pokrytou silnou vrstvou prachu. Teplo ohně se ostýchavě otře o moli prožrané křeslo a rychle se zase stáhne zpátky, když svou silou vyruší zdejší obyvatelku z hlubokého spánku. S bolestivým hekáním se strnule narovná, čímž potrhá husté pavučiny pokrývající její seschlou postavu od zacuchaných vlasů po zdřevěnělé nohy v chlupatých papučích.

Zmateně se rozhlíží kolem sebe. Vrásčitý obličej s velkým nosem, a ještě větší bradavicí na protáhlé bradě se náhle projasní a kouzlem omládne o pár desítek let. Pronikavě modré oči zajiskří, když jimi sklouzne na vetché dveře otřásající se pod údery dětských pěstí. „Dětišky?!“

S přívalem nadšení vyskočí z křesla a znovu do něj vrávoravě upadne. Zlostně zasyčí a několikrát mocně zadupe, dokud se dřevěné špalky nepromění v obyčejné nohy.

„Žuby. Kde mám žuby?“ Kostnatými prsty nahmatá zoubky vykládanou šperkovnici. Spokojeně roztáhne prázdná ústa a zasunuje do nich s hrozivým cvakáním umělý chrup. Z truhlice pod oknem vytáhne nádobu plnou cukrovinek v barevných papírcích a s širokým úsměvem se žene otevřít těm ztraceným chudinkám.

Jen co se vyhrne ven, málem oslepne přívalem jasného světla a plíce jí bolestivě sežehne čerstvý jarní vzduch. S mocným kašláním a pšíkáním na okamžik zapomene na celý svět a jen se snaží neumřít pod náporem toho odporného slunce. Když se konečně vzpamatuje, má tvář pokrytou slzami a nudlemi z nosu.

„Fuuuj.“ Vypískne vysoký hlásek, čímž na sebe přiláká babizninu dravčí pozornost.

Zavětří. Popotáhne. Otře si snople do špinavého rukávu šatů. Znovu nasadí úsměv, ale už vůbec nevypadá tak vlídně a laskavě, jak zamýšlela.

„Chcete bonbonky, milánkové?“ Natáhne ke skupince podivně oblečených dětí dózu s cukrlaty. Místo nadšení a díků se ale ti malí nevděčníci dávají do smíchu, vyplazují na ni jazyk a protahují prsty před nosem. A když jí přistane v už tak špinavém obličeji hrouda mazlavého bláta, má chuť dát si okamžitě všechny k večeři.

„Smradi zatracení! Jen počkejte, až vás chytím!“ To už ale nevychovanci mizí s hlasitým chechtáním mezi nejbližšími stromy.

Bába s plnou pusou nadávek a hlíny zamíří zpátky do bezpečí svého domku. Špičkou papuče nakopne jakýsi balíček v lesklém zeleném obalu, který se odkutálí přes práh do světnice a zůstane ležet uprostřed místnosti. Podezřívavě ho následuje dovnitř. Opatrně zatáhne za špagát, který drží papír pohromadě a odhalí skleněnou kouli vířící rudým dýmem. Zapraská to v ní a nadutý hlas spustí:

„Velevážené kolegyně!

Držíte v rukou první vydání exkluzivního čarodějného měsíčníku Moderní ježibaba: praktický průvodce pro každou čarodějnici, která se nebojí jít s dobou. Žijeme ve dvacátém prvním století a starý dobrý řád světa skončil. Málokdo v nás věří, a už vůbec se nás nebojí. Moderní děti jsou mnohem mazanější a sečtělejší, a je čím dál těžší utáhnout je na lízátko nebo perníček. Některé jsou také dosti tučné, takže i kdyby se vám je podařilo lehce chytit, raději je nekonzumujte.

Existuje snadnější cesta, jak se bez větší námahy a dlouhého vykrmování najíst. Nedaleko jakéhokoliv lesíka najdete obrovské šedé domy, kde koupíte za peníze chutné lidské jídlo.

Pro začátek doporučuji tento jednoduchý recept:

Nebudete potřebovat nic víc, než krabičku mletého masa – ano, představte si, nemusíte ani vytahovat mlýnek, někdo už to udělal za vás! Menší pro jednu až dvě osoby, větší pro tři a více strávníků. Přidáte lžičku soli, špetku pepře, do dlaně majoránky, tři stroužky česneku a rozklepnuté vejce (bez skořápek). Pořádně promícháte. Tradičním chutím se meze nekladou, práškem z netopýřích křídel nebo hadími ocásky nic nezkazíte. Utvořte ze směsi šišku, položte na vymazaný pekáč a dejte na hodinku do pece. Průběžně polévejte vodou, aby se nepřipekla a za okamžik máte vynikající sekanou! Podávejte krájenou na plátky s brambory, omáčkou nebo jen tak s chlebem.

Tak na co čekáte? Zastřihněte si chlupy na bradavici, oškrábejte plíseň a vyrazte do světa!“

V nastalém tichu si babka povzdechne a pokrčí rameny: „Kam jen jsem dala tu škrabku?“

Anonymní_Žirafa

Králičí recept o mrkvovém dortu

Králičí šéfkuchařka Kerotková si růžovým hřebenem opatrně pročesávala srst na tváři. Srst na uších a na krku už měla učesanou, tenké vousky u lesklého růžového čumáčku narovnané. Když skončila s pročesáváním, vstala ze židle, oblékla si zástěru s velkou kapsou, vzala mikrofon a nasadila si ho za ucho.

V podzemním natáčecím studiu to bylo spíš jako v mraveništi a všude pobíhali králíci. Kerotková začala hopkat po bílé podlaze ke stolu, na kterém byly připraveny věci pro nadcházející pečení jejího slavného mrkvového dortu.

“Začínáme za: tři, dva, jedna a jedeme!” zvolal našedlý králík a všechny kamery, mikrofony a natáčecí zařízení se spustila.

Kerotková nasadila svůj okouzlující úsměv a podívala se do kamery, která stála přímo před ní.

“Zdravím vás, mí drazí diváci. Vítejte v téhle kulinářské show. Dneska jsem tu já, šéfkuchařka Kerotková, abych se s Vámi podělila o recept na svůj mrkvový dort. Tak začneme!”

A začala vysvětlovat: “prvně musíme ohřát troubu na sto osmdesát stupňů celsia a poté si vezmeme dortovou formu a vyložíme ji pečícím papírem.” Přesně to udělala. Postavila před sebe velkou mísu, z ledničky vytáhla vejce a pak si k sobě přitáhla třtinový cukr a javorový sirup. “Teď všechny tyto přísady dáme ve správném množství do mísy.” Když to udělala, vše pečlivě promíchala a vzala druhou mísu. “Do téhle mísy dáme polohrubou mouku, jedlou sodu, kypřící prášek do pečiva, skořici a polovinu čajové lžičky soli” vysvětlovala šéfkuchařka, a přitom dávala přísady do mísy. Pak vytáhla síto. “Teď vše přesypeme přes síto do první mísy a do směsi přidáme rostlinný olej, dále nastouháme mrkev.” Zatím co větu odříkávala, z ledničky vytáhla osm mrkví. Poté je nastrouhala. “Když jsem teď skončila se strouháním, vezmu si ořechy a obě přísady dám do velké mísy.” Vzala velkou mísu a nasypala tam mrkev a ořechy. Pak všechno zamíchala. “Těsto přendáme do formy a dáme do trouby na hodinu” řekla. Zavřela troubu i s formou uvnitř a narovnala se.

“A teď musíme počkat, než se dort udělá.” “Stop!” zavolal hlasitě producent a vše kolem jako by se zastavilo. Všichni stopli kamery a jiné zařízení a dali ztlumit světla. Kerotková doskákala ke své asistence. Sedla si do křesla a podívala se na hodiny. Padesát pět minut, než zase začnou natáčet.

Po hodině nasadila šéfkuchařka svůj profesionální úsměv a pokračovala tam, kde skončila.

“Takže už nám uběhlo našich šedesát minut a my vytáhneme dort z trouby.” Vytáhla dortovou formu s krásně upečeným těstem. “Necháme těsto vychladnout a mezi tím uděláme krém na dort. Vezmeme kelímek krémového sýra, nasypeme jeden hrnek moučkového cukru, jednu lžičku javorového sirupu a dva kusy másla.” Všechno, co králičice řekla, také udělala. “Vezmeme citron a celý ho vymačkáme.” Na podložce ho rozkrojila a šťávu začala mačkat do mísy s přísadami na krém. Pak metličkou míchala, až jí rozbolely tlapky, ale nepolevovala, dokud v míse nebyl krásně zářivý, bílí krém. Ukázala obsah mísy do kamery. “Krém musí mít správnou texturu a být lehce roztíratelný.”

Dort byl již vychladlý, takže jej začala pomalu a opatrně natírat krémem. Když byl namazaný, králičice kus ukrojila a ukázala ho do kamery. “Takhle by měl vypadat.” Vzala si vidličku a ochutnala ho. “Dort se musí rozplývat na jazyku a chutě musí být vyvážené.” Po kratším okomentování a dávání rad se rozhodla ještě dodat: “ dort nakrájejte na dvanáct kousků a servírujte v misce společně s kávou.” Šéfkuchařka Kerotková se rozloučila s diváky a natáčení skončilo.

Doskákala do své šatny, kde se převlékla. Pak spolu s asistentkou společně došly za producentem, který stále seděl na židli vedle kameramana.

“Byla to úžasná show. Sledovanost byla obrovská,” řekl spokojeně a koutkem oka se na Kerotkovou podíval. “To jsem ráda” řekla Kerotková klidně.

“No, ale bylo to moc dlouhé a nevěděli jsme, že náklady na natčení se vyšplhají až tak vysoko, takže Vám musíme dát jen polovinu honoráře.”

Cože, zaplavila jí zloba. Pak jí svitl nápad. Na venek se zatvářila neutrálně, ale v duchu se usmála. “No to si nemyslím!” Došla ke kuchyňskému pultu, vzala dort a hodila ho po producentovi. Než mohl něco udělat, dort mu přistál na hlavě. Kerotková na něj rozzlobeně zavolala: “A servíruje se hodem dalekým!” Pak se spolu se svou asistentkou otočily a odešly.

Anonymní_Živorodka