ÚVAHA

NAJDĚTE JI A VYHRAJETE

Svoboda je pojem, který dle mého názoru nemá definici. Proč? Proč je tak těžké pojmenovat co těch sedm písmen znamená? Zkusíme si to trochu rozvést. Každý slovo svoboda vysloví,
v něm vidí a cítí něco jiného. Pro někoho znamená sbalit si věci a odjet na hory, kde signál zmizí dříve než vůbec začne turistická stezka. Někdo se cítí svobodně když může vyzout boty a projít se po čerstvě posekané trávě, sednout si na deku a užít si piknik. Sám? S přáteli? Záleží na každém. Svoboda je jen tak být. Bez starostí, bez hluku, bez přetvářky. Pro někoho je svobodně umět odejít, pro někoho umět zůstat.

Jsou i takoví z nás, kteří cítí osvobození, když se naučí konečně říkat “ne” nebo naopak se otevřou novým lidem, věcem, možnostem a řeknou “ano”. Prosté věci, které se učíme celý život. Kdo určil, kdy se mám cítit svobodně? Je jen na každém z nás, kdy toho bodu docílí.

Svoboda nemusí být velká. Nemusí být mocenská ani hrdinská. Jsou to malé věci, které nás dělají svobodnými. Koupit si letenku do vysněné destinace, zbavit se toxických lidí, odejít ze vztahu, který nebyl útočištěm. Žít sám, žít ve vztahu. Svoboda nemá jednotný tvar, výšku, váhu ani rozměry. Většinou to bývá pocit, který nejde ani okem zahlédnout nebo rozpoznat.

A možná proto je tak lehké o ní přijít. Je neviditelná, je křehká a je potřeba si ji jednou za čas připomenout. Je potřeba se ptát sám sebe, co mě dělá svobodným? Co můžu udělat pro to, abych zase cítil ten pocit? Svoboda podle mě hodně souvisí s emocemi. Štěstí, láska, vztek, únik,.. Všechno vám může dát pocit, že jste svobodný jako pták. Někdy svobodu najdeme v momentě, kdy jsme o ni přišli. V takovém případě je potřeba jí získat zpátky.

Je snadné získat svobodu? Někdy. Umí ale být i nepříjemná, umí být náročná. Svoboda totiž může být spojena s odvahou. Najdu odvahu to udělat, abych byl svobodný? Opustím tohle místo, aniž bych věděl, co mě čeká dál? Bude se potom cítit svobodně? Člověk se musí postavit sám za sebe a čelit tomu, co jej svobodným nečiní a zkoušet.

Proto je svoboda tak osobní. Nedá se předat, nedá se vnutit, nedá se přeměřit. Někdo ji najde v tichu, někdo v hluku. Buďte odvážní, buďte sami sebou, buďte silní. Hledejte. Najděte místo, osobu, koníček, domov, cokoliv, co vám ten pocit svobody dá. A až ji jednou poznáte, nebudete litovat. Protože ji najdete. Budete svobodní.

Anonymní_gepard

(Ne)viditelnost

Svoboda se dneska často zaměňuje za viditelnost, nemyslíte? Byli bychom svobodní snad jen tehdy, kdybychom byli slyšet a vidět? Kolem nás je nespočet výzev – jak být zajímavější, rychlejší, úspěšnější a krásnější. Jak být uprostřed toho něčím výjimečným?

Být nudný zní jako totální prohra, lidské selhání nezanechávající žádnou stopu. Ale co když se právě v téhle obyčejnosti skrývá také svoboda? Vezměte si to takhle…dnes je jednoduché být vidět, stačí umět mluvit, mít na všechno názor a ten sdílet. Je přeci těžší dovolit si den, nebo jen tichou chvíli, nudný den, snad i celý život, který je jen mým příběhem a není pro cizí oči. Nemusíme přetvářet každý den v obsah, nemusíme dokazovat svou hodnotu počtem reakcí, uznání a obdivu. I chvíle bez pozlátka jsou výjimečné, a i když se zdají být obyčejné, jsou skutečné. Právě v nich se může skrývat něco úžasného – klid. Prostor, kde nemusíme být někým jiným, kde jsme skutečnou verzí sama sebe. Pak svoboda není nijak vidět, člověk si ji nemusí hned všimnout a o to víc je důležitá.

Jenže my dnes často cítíme, že nemít „lajky“ a mlčet znamená ztrácet se, že kdo nereaguje, jako by nebyl. Nemáš tvář, když se nevymezíš…

Nemění se svoboda tedy za povinnost uspět?

Ano, kdysi jsme bojovali za svobodu projevu. Dnes bychom se měli učit tomu, ne na vše odpovídat, reagovat nebo se vytyčovat. Je přeci svobodnější nechat některé věci projít okolo sebe. Ne každá věc potřebuje své pojmenování a definici, i to je přeci forma určité volnosti (svobody?).

Co pro svobodu může udělat každý z nás? V rámci této úvahy…občas nebýt na příjmu, odpojit se. Najít odvahu k tomu, nechat telefon ležet na stole a zároveň se nebát, že nám tímto něco uteče. Mít krásný večer se svými přáteli beze svědků, myšlenku v hlavě bez toho, abychom měli nutkavou potřebu ji vyslovit a sdílet stovkám lidem. To samé přirovnání platí i pro náš názor, můžeme si ho nechat občas jen pro sebe. Nebylo by to osvobozující? Vyhnuli bychom se tak srovnávání, které nás mnohdy dokáží srazit na kolena. Měli bychom sebe, své výsledky, svůj svobodný, ničím sešněrovaný život. A v tom se přeci skrývá i pořádný kus odvahy. Ne být viděn, ale být spokojen i v momentech, kdy se nikdo nedívá a ostatní jej nevidí. Ticho bez pocitu prázdnoty…naše obyčejnost, za kterou se nemusíme stydět…umět si užívat život aniž by okolní svět o něčem věděl.

Skutečná svoboda není jen úspěch, nemusí být ve formě potlesku a pozornosti. Může vypadat jako úplně obyčejný den, kdy nejsme vidět a jsme klidní a nudní. A přesto – nebo právě proto jsme svobodní.

Anonymní_karakal

Svoboda akademická a jiné

Den po 17. listopadu mi kolega z Univerzity v Niši napsal, že srbská vláda zrušila filozofickou fakultu jejich univerzity a na jejím místě otevřela fakultu srbských studií. Katedry historie, rusistiky a srbského jazyka a literatury byly na fakultě nahrazeny jinými, provládními. A studenti a akademici z příslušných kateder teď nevědí na čem jsou a co s nimi bude. Z akademického hlediska jde o hrubé porušení suverenity univerzity a akademických svobod. Neobjevilo se ale z čista jasna. Bylo reakcí na pokojné protesty studentů a vyučujících proti korupci a nekompetentnosti úřadů, které následovaly po tragédii v Novému Sadu, kde 1. listopadu 2024 pád přístřešku u nově zrekonstruovaného nádraží zabil 16 lidí. Tato událost vedla k vlně protestů, ve které se angažovali zejména vysokoškolští studenti a jejich vyučující. Srbská vláda odměnila jejich aktivitu likvidací fakulty a oborů.

Načasování mi přišlo ironické. Zatímco si u nás připomínáme boj studentů o svobodu a demokracii, v Evropě nedaleko našich hranic musí studenti o demokracii a svobodu stále bojovat. A v tuto chvíli mnohdy prohrávají. V Evropě opět existují státy, kde jsou média, soudy a úřady v rukou vládní garnitury, jen tentokrát k převzetí moci došlo po demokratických volbách.

Důvodů pro to může být mnoho. Nejde přehlížet fakt, že „léta svobody“ po sametové revoluci a jejích obdobách v socialistických státech, přinesla některým lidem jen starosti a trápení. Ztratili stálý příjem, okradli je hochštapleři, kteří si svobodu vykládali po svém, nebo jen přestali rozumět měnícímu se světu. Nelze se potom divit, že pro mnohé nemá svoboda takovou cenu a s chutí ji vyměnili za jistou i kdyby byla nakrásně spojená s nesvobodou.

Potíže také působí nejednoznačnost slov, jako je svoboda. Mnozí se shodnou na tom, že svoboda je slovo veskrze pozitivní, ale už ne na tom, co přesně svoboda znamená. Někteří ji chápou, jako volnost konat a říkat cokoli je napadne. Zodpovědnější si vzpomenou na definici svobody, která říká, že má svoboda končí u nosu toho druhého. Jenomže ani to není zcela jednoznačné. Kdybych svému bližnímu chtěla rozbít nos nebo třeba nakopnout kotník, bezpochyby ji porušuji. Co když ale o něm na internetu napíšu, že je hlupák? Nos sice zůstal celý, ale jeho osobnost může dostat o to zásadnější ránu. Stejně tak mohu urazit jeho politické přesvědčení, společenskou skupinu, náboženství, které vyznává, sportovní klub, kterému fandí. Smím to ale svobodně udělat nebo jsem zase narazila na nos svého bližního?

Pozitivní slova, která nemají jasnou definici, lze dále zneužít. Věděl to už Orwell, a proto nazval nejkrutější instituci ve své totalitní Oceánii Ministerstvem lásky. Pro příklady takového zneužití ale nemusíme chodit do totalitních dystopií. Na mapě světa lze nalézt mnoho států, které se honosí termínem „demokratický/demokratická“ ve svém názvu. Smutnou ironií je, že demokracie nevládne ani v jednom z nich. Se svobodou je to podobné. Do názvu si ji dávají zejména uskupení a instituce, které se nezdráhají ostatním svobodu upírat.

Pokud má svoboda zůstat hodnotou, nesmíme se uzavírat do komnat ozvěn a filtračních bublin a ztratit povědomí o tom, že ti, kteří s námi nesouhlasí jsou také lidé. Není možné pod rouškou boje za svobodu hlásat diktaturu jednoho správného názoru. Když budeme používat pro ty, kteří s námi nesouhlasí jenom hanlivé nálepky jako „dezoláti“ a „lepšolidi“ nemůžeme si porozumět ani se jakkoli spojit. Jako se během protestů spojili srbští studenti s odboráři a zemědělci, tedy s lidmi z různých společenských vrstev. Nelze než doufat, že příští volby v Srbsku budou demokratické a ať už bude zvolen kdokoli, bude respektovat svobody svých obyvatel, včetně svobod akademických.

Anonymní_lemur

SVOBODA: JISTOTA, ANEBO ZÁSLUHA?

Jakkoli jsem se zamýšlel nad často skloňovaným pojmem „svoboda“, který na nás skrytě i nepokrytě vyskakuje z médií, vždy jsem došel k tomu samému závěru: lidský život ovlivňují dvě dominanty, peníze a informace. Víte o strastiplných snahách ukončit válku Ukrajiny s Ruskem, která neuznává svobodu národa. Různými entitami jste vyzýváni k výběru určitého subjektu ve svobodných volbách. Zaujímáte stanovisko tu k Izraelcům a Palestincům tu k Trumpově administrativě. Do toho řešíte, jak Evropská unie zachází do svobod svých občanů tlakem na ochranu životního prostředí emisními povolenkami a kdoví co ještě. Jakou roli v tom všem svoboda hraje a co vlastně představuje v životě každého z nás. Vždyť jednotlivec si pod svobodou představí něco, co nebude po chuti všem na světě stejně.

Při zmínce o jednotlivci nutno chápat svobodu individuálně i kolektivně. I odsouzený vězeň, má právo na slušné zacházení, na respektování své osoby ze strany vězeňského personálu i svých spoluvězňů, a tedy ač omezen na pohybu, nesmí mu být upírána svoboda ducha a rozvoje jeho osobnosti v intencích nápravných programů a fungování daného zařízení. Toť vizitka vyspělých kultur.

V kontextu k zmíněným hlavním dominantám života vnímám svobodu proměnlivě. Informace jsou všude kolem nás a na nich závisí náš postoj ke svobodě. To, jakým způsobem tedy pracujeme s informacemi, se odráží i v našem chápání toho, co pro nás znamená svoboda jako tradiční hodnota. Tradiční proto, že celou civilizační historií se táhne boj za tento způsob lidského působení. Svoboda tedy, jakkoli se to může někomu zdát zvláštní, není samozřejmost, přestože spoustě lidem již dávno nepřipadá svoboda jako něco, co je třeba hýčkat, rozvíjet, chránit. Můžeme jezdit, kam chceme, volit, koho chceme, říkat, co chceme (teoreticky), žít, jak chceme, a tak to přece má být, s tím se už narodíme, ne? Rostoucí absencí kritického myšlení společnosti zapomínáme na to, že svoboda je proces, který má svou dynamiku závisející na vyspělosti globální civilizace a pro který řada našich předků i současníků položila své životy.

Kritické myšlení je tedy záležitostí informovanosti. Bez něj budou lidé řešit problémy schematicky, anebo je nebudou umět řešit vůbec a potencionální hrozba ztráty svobody přeci je problém. Ve vztahu k penězům pak vnímám svobodu tak trochu filmovou terminologií. Představte si peníze jako antagonistu rádce, který po celý čas příběhu zůstává stále stejný, zatímco se pod jeho vlivem hlavní protagonista (svoboda) proměňuje. Bohužel v leckterých případech skutečně platí, že si „svobodu jednání“ můžete takříkajíc koupit navzdory tomu, že tím v krajních případech narušujete svobodu druhých. V zemích, kde vládnoucí element napomáhá svým podporovatelům k velkým ziskům potlačováním svobod těch druhých, pak svoboda „vystrkující růžky“ prostřednictvím individuálních či menšinových projevů odporu a nespokojenosti (např. v tisku, spolkových organizacích držených vesměs v ilegalitě) dlouhodobě neprospívá.

Svoboda je privilegium urozených, výhoda vyvolených a osud všech těch ostatních. Naplnění takového osudu ovšem není samozřejmé a nejhorší je, že tento fakt nemusí vytanout na mysl hned, ale až s nástupem nových generací, které však svou náturou budou formované dnešní společností. Totéž platí i o udržitelnosti této hodnoty. Zrovna tak může kdykoli zapůsobit coby spouštěč změny takřka cokoli. Je na každém z nás, ale i na společnosti jako celku, jak s projevy svobody budeme zacházet, jak je budeme vnímat.

Anonymní_lenochod

Svoboda

Jak řekla kapela Mig 21: “Svoboda není levná věc.” Je to naprostá pravda. Svoboda pro naše předky nebyla samozřejmostí a muselo se za ní bojovat. My můžeme být jenom rádi za to, že nás dostali tam, kde teď jsme. Jenom díky nim si teď můžeme v rámci možností dělat a říkat co chceme. Samozřejmě nikdy ta svoboda nebude stoprocentní, ale myslím si že jí máme teď tolik, abychom si s tím vystačili. Myslím si, že je úžasné co pro nás udělali v listopadu 1989. Díky tomu teď můžeme svobodně vyjadřovat své názory, volit a mnoho dalšího.
Pro každého znamená svoboda něco jiného a pro některé to může být i těžké břemeno.
Svoboda volit je sice fajn, ale musíme si uvědomit, že za to následně musíme nést následky. Je důležité si své názory

obhajovat a nenechat se nikým měnit, jelikož když už tu svobodu máme, tak ji musíme využít naplno.
Máme možnosti si vybrat na jakou školu půjdeme, do jaké práce poté nastoupíme, zda vůbec chceme studovat. Můžeme si vybrat koho si vezmeme za partnera a koho budeme mít za přátele. Svoboda je všude kolem nás a my si to ani neuvědomujeme. Je to něco, co dnešní generace už bere jako samozřejmost a kolikrát se ani neví, že to někdy bylo jinak. Řekla bych, že je důležité, aby se ve školách učilo o tom jaké to bylo před listopadem 1989, jak se lidé měli a co mohli dělat, nebo spíše nemohli. Je důležité si neustále tohle připomínat, jelikož jakmile už to budeme všichni brát jako samozřejmost, tak si toho nebudeme tolik vážit.
Svoboda není levná a stálo to náš národ hodně, tak si toho važme a uvědomme si jaké všechny možnosti máme a jak se k nim můžeme postavit.

Anonymní_losos

Kdy jsi svobodný?

Svoboda je jedna ze základních hodnot, kterou si stejně jako zdraví přeje každý. Touha po nich přichází  touha  především v okamžiku, kdy nám schází, když se cítíme nesvobodní nebo přijde nemoc.

Svoboda může nabývat různých podob v závislosti na věku, situaci, úhlech pohledu nebo dějinných souvislostech.

Co je to být svobodný – co chci dělat já? Samostatně rozhodovat? Nemít žádné limity? Na nikoho nebrat ohled? Dokážeme jednat svobodně nebo už jsme se toho zřekli? Jaká je vnější svoboda – to, co mi dovolí ostatní? Nakolik na ně mám brát ohled? Je svoboda spojená s rozhodováním a samostatností? Tedy se zdravým sebevědomím?  A s následnou odpovědností? Nebo je moje vnitřní svoboda v mé mysli a v mých představách neomezená?

Když jsem byla malá, znamenala svoboda možnost jít si hrát sama bez rodičů s ostatními dětmi. Nemít nad sebou kontrolu autority. Stejně ale ve skupině dětí nemohlo být moje rozhodování úplně svobodné. Kdybych si dělala, co bych jen chtěla já, brzy bych si hrála sama. Ostatní by o mě nestáli.

Postupně člověk přichází na to, že jednat svobodně neznamená vyhovět bezpodmínečně svým emocím a žádostem, protože pak moje představa svobody zákonitě ovlivňuje svobodu jiných. Rozum však naše touhy po svobodě jen těžko ukočíruje. Zejména v dospívání toužíme rozhodovat svobodně o svém oblečení, účesu, líčení, špercích, názorech.

V době mládí jsem nejvíc vnímala omezení svobody komunistickým režimem. Těžko se dal pochopit rozpor mezi právy na svobodu slova, tisku, víry a dalších deklarovanými v ústavě a nemožností reálně je uvádět v život. Člověk mohl ale svobodně myslet, ale nemohl to nahlas říkat. Mohl věřit v Boha, ale nesměl chodit do kostela. Mohl číst knížky v samizdatu, ale musel oficiálně říkat, že je nezná. Mohl nenávidět politická školení, ale musel tam jít.

Svoboda mi  chyběla především v cestování a možnosti setkávat se s lidmi z jiných zemí. Opět vše kontrolovala autorita a utéct z jejího dosahu bylo nemožné – pokud se člověk nerozhodl emigrovat.

Svoboda listopadu 89 znamenala obrovskou změnu, neuvěřitelně jsme poslouchali televizní debaty, kde lidé najednou neříkali naučené fráze, ale vyjadřovali rozdílné názory. Na druhou stranu se tak rozevřela nečekaně hranice, co je všechno možné, že se ve jménu svobody rázem odehrávaly i věci, které si lidé se svobodou vůbec nespojovali.

Svoboda v partnerském životě je spojena s důvěrou a tolerancí. Týká se pro mne využití volného času, rozhodování o penězích, o dovolených, o rozdělení úkolů – a to není vůbec jednoduché se shodnout. Obvykle jeden je méně svobodnější. A to samozřejmě souvisí i s nevěrou. Pro někoho je potřeba mít více partnerů podmínkou představ o svobodě, pro druhého to může být zrada  a zklamání.

Zvláštní kapitola je pak rodičovství – může být matka někdy svobodná? Podřizuje se už v těhotenství různým omezením a následně alespoň v mladších letech dětí může zapomenout na svobodná rozhodnutí – protože musí potlačit svoje potřeby na úkor dětí. A často je i tak paradoxně šťastná.

A jak to mají rodiče dítěte se zdravotním postižením?

Svoboda v práci je asi pro docela málo lidí. Většina se musí přizpůsobit nadřízeným, „musí se poslouchat“, vyžaduje se disciplína. Pokud někdo vystupuje příliš svobodně, velmi často získá nepřátele, bývá nepochopen a nespokojen.

Můžu svobodně získat všechno, co si přeji? Svobodně dosáhnout všeho  v oblasti materiálních představ vůbec nemusí být spojeno se spokojeným životem. Je potřeba si něco odepřít, abych získal pocit svobody a dokázal ho patřičně ocenit? Můžu však svobodně toužit a snít. Můžu jít na procházku a svobodně se toulat krajinou. Svobodně objevovat a poznávat svět.

S přibývajícím věkem je limitem svobody náš zdravotní stav. Obvykle nás omezí fyzická stránka – změny ve svobodném pohybu, už nedojdeme na nejvyšší hory, nezúčastníme se dobrodružných expedic. Nezvládneme navštívit vzdálené cizí země. Nepřečteme tolik knih. Neslyšíme všechna svobodná slova. Nezatančíme si argentinské tango. Někdy přijdeme i o svobodu pohybu upoutáním na lůžko. Ztrácíme svobodu samostatnosti. Ostatní rozhodují za nás. A pro někoho ještě konec svobody vnitřní, kdy zklame i paměť  a myšlení a přijdeme i o svobodu mluvit.

Je to téma tak omílané, tak samozřejmé, ale překvapilo mě, kolik se objevilo otázek. Tak jak to máš se svobodu ty?

 Anonymní_lvice

Tvář, kterou si volíme

Svoboda-slovo, které mluví za tisíce a pro každého z nás znamená něco kapku odlišného. V mojí hlavě tohle slovo vždy rezonovalo ve znění našich rozhodnutí. Právo být svým pánem a neklást takový důraz na slova jiných. Oblékat se, jak chceme. Říkat to, co chceme, ale především zvolit si naši cestu bez toho, aby nás slepě vedl za ruku někdo jiný. Jsou však lidé takto až utopicky svobodní? Nebo je to vše jen iluze?
Už od malička jsme byli vychovávaní ke správnému chování a k jakémusi morálnímu kodexu. Pravdou však je, že každý ho má někde jinde. Existují lidé se zlatým srdcem, kteří by pro vás udělali první poslední a nikdy by za to nechtěli nic na oplátku. Těmito lidmi jsem byl už od mala velmi inspirován, jelikož jedni z nich mě skutečně vychovali. Téměř vždy mi dávali svobodu volby. A když ne, bylo to k mému dobru. Bohužel jsem si to uvědomil až v dospívání.
Pak jsou tu zase rodiče, kteří své dítě už od věku útlého mění do podoby jich samotných. A na papíře tu opravdu nemusí znít zle. Jejich malé já, které v budoucnu dosáhne věcí, jež oni sami nedokázali. Život ve stínu. Představte si. Děje se to častěji, než si my sami myslíme. Dítě se snaží dokázat něco, co možná ani samo nechce. A tohle nastavování latěk neprospívá nikomu. Je to demotivující jak pro dítě, tak i pro rodiče. Vidí, jak je dítě v jeho očích k ničemu. Žádné dítě není k ničemu. Každý člověk vyniká v odlišných věcech. To, že váš táta byl nadějný sportovec, může, ale nemusí znamenat, že jste jeho talent a vášeň zdědili.
Prohlašuji tady, že sport je pro děti špatný? Zrovna u pohybu je samozřejmost, že je pro dítě důležitý. Proto je také potřeba je ke sportu už od mala vést. A je očividné, že v něm nebude každé dítě vynikat. Samo se v budoucnu dokáže svobodně rozhodnout, co ho baví a vynikne v tom.
Zamyslete se. Jste na rozcestí, štěpící se na dvě cesty. Nevíte, kam vás můžou zavést, ale v zadní části vaší mysli tušíte, jak se to celé vyvrbí, a to, kam se vydáte, závisí jen na vaší volbě. Otázka však netkví ve věčném polemizování nad finální destinací, ale je zasazená v samotném začátku cesty. Každá malinká cestička. Každé, možná na první pohled bezvýznamné rozhodnutí, formuje naši osobnost. A někdy nemáme čas ani energii se nad další cestou zamyslet. Prostě jdeme tam, kam nás zavede.
Má to dvě strany mince. Je skvělé se unášet životem a nechávat lidi se rozhodovat za nás. Cítit se, jako bychom byli pánové světa. Jenže vždy dojdeme na konec. A můžeme tam dojít jen tím, když se zamyslíme a položíme si otázku: Kdo vlastně jsem? A my nedokážeme odpovědět. Místo, kde se nám nelíbí, a trávíme večery přemýšlením nad jednoduchou otázkou: Co kdybych tam nešel? Nestihl bych autobus? Odpověděl bych jinak? Není jednoduché se vrátit zpět na začátek, ale nikdy to není špatně. Začít znovu a přemýšlet nad dalším krokem a svobodně se rozvíjet. Ne bloudit se zavázanýma očima s osudem co určují druzí.
Svoboda pro mě znamená být tím, čím jsme. Být tím, čím se rozhodneme být. Když vám to někdo bude vymlouvat nebo bude mít pochybnosti, neutíkejte od toho. Přijměte jejich kritiku a odrazte se od toho k lepšímu. Nebojte se. Dokážete je přesvědčit a dokážete to, za čím si jdete. Svoboda je to nejdůležitější, co tady máme. Je důležité si jí vážit.
Svobodu chceme každý den ne jen v sobotu a v neděli, a nejhezčí je se o ní podělit.
– Jakub Vlček

Anonymní_mečoun

Je to všechno nebo nic?

Těžké otázky nejsou pro zavřené hlavy. A tak otvírám mysl, abych mohla odpovědět na otázku, co je to svoboda?

Když si pohled na tuto otázku vezmeme z globálního hlediska, můžeme se rozepsat na spoustu stran. Za mě znamená svoboda na každém kontinentu naší planety něco velice odlišného. A proto tuto svou úvahu smrsknu do malého meřítka a ráda bych se rozepsala pouze o naší zemi, protože tady jsem doma a zažívám svobodu i její hranice už spoustu let.

Jedním jsem si naprosto jistá. Že svoboda má pro jedince svůj tvar, protože končí tam, kde začíná svoboda druhého jedince. Proto pro mě není bezbřehá a ani snadno definovatelná. Nemůžeme porušovat zákony, které vymyslel jiný člověk. Nemůžeme omezovat svobodu druhého člověka nebo mu dokonce ublížit. Nebo můžeme? Ano, můžeme. Ale téměř jistě to vždy přinese své následky. A tím bývá zpravidla omezení naší osobní svobody. Ano, myslím vězení. A tam se naše svoboda omezí na minimum. Pro lidi, kteří opustí vězení, musí být svoboda naprosto všechno. Dát si jídlo, které mám rád, spát a vstávat kdy chci, projít se kamkoli, toulat se, být sám i být s někým, koho mám rád, zavolat někomu. Tito lidé by o svobodě mluvili rozhodně jinak než my, kteří máme možnost dělat toto všechno. Což mě vede k myšlence, že svoboda má pro každého z nás jinou váhu.

Není to jen o zemi, ve které bydlíme, ale třeba i o poměrech, ve kterých žijeme a o věku, ve kterém se nacházíme. Jako dítě jsem si myslela, že svoboda je stoprocentní nebo žádná. Protože si nemůžu dělat, co chci a proto svobodná nejsem. Což mě vedlo k myšlence, že je to jen hezké slovo, ale realita je jinde. Když jsem narazila na toto zjištění, byl to pro mě šok. Ano, pamatuji si to. Protože mi poznání reality uštědřilo spoustu ran. Mám ráda svoji svobodu, vždy jsem měla. Ale není tak krásná, jak se tváří, když jste dítě. Ale o tom asi dospělost je. Spoustu věcí nám není po chuti.

Jenže dospělost nepřináší jen těžkosti. Samostatnost a třeba i finanční zabezpečení sebe sama nám poskytuje spoustu příležitostí, jak zažít svobodu. Od těch menších, kdy si ráno procházejíc svým městem, dám výbornou kávu pocházející právě z jiného kontinentu, přes rychlou jízdu na motorce, kdy zavřete oči a jen jste, po plavání v oceánu mezi žraloky velikými na severozápadu Irska. Máme možnosti, o jakých se našim předkům ani nezdálo. A spoustě z nás se nezdá ani teď. Ale nejde jen o vycestování, kam mě napadne. Pro každého z nás může být svoboda právě v těch malinkých detailech dne. A tou je z velké části také pro mě. Třeba jako včera, kdy jsem v dětském koutku skočila do bazénu s pěnovými kostkami. Ano, je to asi bláznivé, ale proč ne? Je to krásný pocit. Nebo předevčírem, když jsem s dětmi dělala andílky ve sněhu, protože jedno z dětí mi řeklo, že je to jen pro děti. Ale proč by mělo? Můžu to udělat, tak proč ne? Za ten krásný pocit tepla v těle to stojí. Nejsem bohatá, ale utratím jednou za čas větší částku za lístek na kapelu, kterou miluju. A proč by ne? Naše svobodná rozhodnutí činí náš život často velmi bohatým.

Na závěr bych chtěla poslat lidem vzkaz, aby si našli byť jen ty drobné radosti dne plné svobody a radosti, aby říkali příležitostem spíše ano než ne, aby nezavírali oči před podáním ruky života, který nám říká: „Ber, dokud můžeš.“

Anonymni_mravenecnik

Nadace

Jakmile otevřu oči, pronikne mi do nich ostré světlo, nutící mě je hned zase zavřít. Párkrát zamrkám a zrak se mi vrátí, ne že by tu bylo hodně věcí k vidění. Bílá kovová postel, šedé stěny a bzučící zářivky na stropě. A samozřejmě, kovové dveře. S povzdechem se posadím a zírám na ně. Jsou asi zamčené, jako vždycky. Ale co kdyby? Postavím se a zamířím k nim, pokládajíc dlaň studený kov. Vždycky mě zajímalo, z čeho jsou, asi ze železa. Vezmu kliku a zatáhnu za ni. Bez výsledku. „Jak překvapivé.“ Zamumlám si a sednu si zpátky na postel. Přece jenom, teď už nemám svobodu v ničem jiném než v přemýšlení.

Samozřejmě, nebylo to tak vždycky. Zavřu oči a rychle se poddám spánku, jen aby se mi zdál zase ten stejný sen. Jasný, bezoblačný den. Vidím malého, asi osmiletého kluka s pískovými vlasy, červeným tričkem, modrýma kraťasama a batohem, který je na něj příliš velký. Jde sám po krajnici uprostřed lesa, ale i tak se usmívá. Sleduji ho pár minut, když dojde k osamělé příjezdové cestě, vedoucí k fialově natřenému domu, před kterým stojí holčička se dvěma dlouhými culíky a zelenými šaty. Jakmile si všimne malého kluka otočí se, rozloučí se s mámou a dohopká k němu s úsměvem. „Čau! Už jsem myslela, že dneska nepřijdeš.“

„Jasně, že jsem přišel, El, nenechal bych tě tu.“ Klučina se rošťácky usměje a vezme ji za ruku. „Těšíš se? Paní učitelka říkala, že nás dneska někam vezme.“

„Jasně, že se těším! Kam myslíš že půjdeme? Možná na hřiště nebo do té malé ZOO, co je chvilku od školy!“

Klučík jen kývne hlavou, hnědé oči pořád zafixované na ni. Bože, líbí se mu tak moc až je to trapné. Zakřením se, ale jdu za nimi, když se znovu rozejdou. Povídají si o věcech, o kterých se můžou bavit osmileté děti. Co viděli v lese, co budou mít na večeři, co se stalo ve škole. Bezmyšlenkovitě jdu za nimi. Je divné, jak moc svobody mají malé děti. Projde jim tolik věcí, co by o pár let staršímu člověku způsobilo problémy. A oni si to většinou ani neuvědomují. Ale je to pomíjivé, způsobené převedením zodpovědnosti na rodiče. Tak moc se těší na budoucnost, kdy budou starší, kdy budou moct zůstat dlouho vzhůru a moct se dívat na věci pro dospělé. Ale neuvědomují si, co to znamená. Že ty noci, kdy budou moct zůstat dlouho vzhůru stráví prací na domácích úkolech nebo přípravou na testy. Že si budou vyčítat čas strávený díváním se na televizi, a že místo toho nebyli venku. Že se místo toho neučily na zítřejší čtvrtletku. Nemusí řešit, že ceny vzrostly a že je nákup bude stát o pár stovek víc.

A dospělí? Závidí dětem volnost. Svobodu. Ale ani oni si neuvědomují, že můžou jít kam chtějí. Hodně lidí si neuvědomuj, že si dnes odkudkoliv můžou objednat cokoliv. Máš chuť špagety, když se vrátíš z práce? Můžeš si je buď udělat nebo je objednat a během ani ne půl hodiny můžou být tvoje. Chceš si dát kuře ve tři ráno? Žádný problém. Můžeš jít do lesa uprostřed noci. Je to bezpečné? Asi ne. Ale můžeš. Nemluvě o svobodě slova. Vyjádři svůj názor, jak chceš. Řekni někomu, jak tupý je, protože podporuje stranu, kterou ty ne. Běž protestovat proti zákazu potratů. Křič na ulici o tvém náboženském vyznání. Sexualitě. Čemkoliv chceš. Máš svobodu slova. Svobodu odletět do jiného státu na druhý den. Poslouchej hudbu, jakou chceš. Čti, co chceš. Můžeš v podstatě cokoliv.

Jsem tak zabraný do svých myšlenek, že do dvojice přede mnou málem narazím. Došli ke škole. Ovšem ve chvíli, kdy vchází dovnitř na mě někdo zakřičí. S trhnutím se vzbudím a posadím se. „No, že to trvalo dvaadvacítko. Dělej, měl jsi být v laborce před pěti minutami.“ Vysoký muž s hnědými vlasy a zelenýma očima v bílém nadačním plášti mě vytáhne na nohy. Jmenuje se Jack Bright. Jak to vím? Kdo ví. Na krku má kovový přívěšek s nějaký červeným kamenem uprostřed. Prý mu zajišťuje nesmrtelnost, ale to je kravina. Proč by ho jinak nadace nechala být doktorem i stím přívěskem? Zatímco jsem ještě mimo, dva agenti celí v černé mě chytí za ruce a odtáhnou mě do jedné z mnoha chodeb vedoucích do laboratoří. Nechám je, ne že bych měl moc jiných možností. Mohl bych se jim zkusit vykroutit, ale to by jen skončilo se mnou v poutech. Pro ně je tohle jen další experiment. Část práce. SCP nadace mě stejně nikdy neviděla jako nic jiného než jen číslo. Lidé mají svobodu, já ne. A ani si jí neváží. Většina si ji ani neuvědomuje. Dokud jim ji někdo nevezme.

Anonymní_murana

Svobodná výzva

Poslední výzva Psavců letošního roku. Poslední téma, stejně silné jako neuchopitelné: svoboda. Má to být úvaha, na kterou si můžu dát ještě čas, proto vyhlašuji sama sobě osobní výzvu: bdělost k podstatě tématu, hledání jeho povahy a smyslu, všímavost ke všemu, co s ním souvisí, a to ve všech příštích listopadových dnech.
Začínám prvním zamyšlením. Beru do ruky papír a tužku a načrtnu si jednoduchou mentální mapu. Středem papíru je nápis SVOBODA a od něho vedou čáry k jednotlivým asociacím. Svoboda rozhodnutí – o sobě, o svém životě, o svém těle. O přítomnosti i budoucnosti. Svobodná matka – je opravdu svobodná? Známe také svobodná umění. Důležitá je pro nás svoboda slova, názoru, vyjádření, projevu. Svoboda ale zároveň zavazuje. Bratří se s odvahou a vede, či dokonce vyžaduje, zodpovědnost. Svoboda má dokonce svou sochu a je to možná první asociace ke svobodě, která člověka napadne. A taky má svůj ostrov Liberty Island v newyorském přístavu. Žena z pochodní představuje nezávislost, konec otroctví a vítá přistěhovalce připlouvající po moři do Nového světa.
„Úzkost je závratí svobody“, vyskočí na mě vzápětí na netu citát od dánského filozofa Sørena Kierkegaarda. A ano, souhlasila bych. Nic nemám tolik spojené s odvahou jako právě svobodu. Všichni o ní mluvíme, všichni bychom chtěli být svobodní, ale jsme schopni ji unést?
Večer poslouchám podcast psychoterapeuta Maroše Vago. Mluví o pokoře, o zralosti a přijetí. O postupném otevírání dveří. O samotě jako nástroji k volbě. O nádechu a výdechu. Uvědomuji si, že je pro mě svoboda symbolem volby. Vracím se ke svému papíru a dávám mezi ta dvě slova rovnítko. Svoboda = volba.
Slavíme svátek 17. listopadu a já vyrážím do ulic hledat svobodu. Rok 1989 si pamatuju docela živě, bylo mi 13. let a v tom věku je živé všechno. I já jsem tenkrát bojovala za svobodu, i když jen před televizní obrazovkou. Za to s ruskými okupanty za zahradou, kde měli tankodrom. A když odcházeli, bylo mi jich vlastně líto. Vojáci – mladí zmatení kluci, ani oni nebyli svobodní. A se Sametovou revolucí mám spojené fotografie od Jana Šibíka a Tomkiho Němce. Staly se pro mě symbolem té doby. A právě dnes jsou jich plné sociální sítě.
U našeho domu pokáceli starou jabloň. Její listy a plody padali přes plot na sousední pozemek. Říká se, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ale nevím – kde končila svoboda té jabloně?
Čtu poslední článek z Astropsychologie. Něco se zjevně děje právě teď, čerstvě po novoluní, v opozici Slunka a Uranu. A hlavním tématem je osvobození! Od všeho, co stále držíme, ale už k nám nemá být připoutáno. Nadhled, naděje, příležitost k růstu. Smysl, energie, síla. Vize. A svoboda, volnost a nezávislost. Respekt a důvěra. Laskavá nabídka vesmíru.
Jsem vzdušné znamení a miluju vše, co se vzduchem souvisí – vítr, letadla, draky, létající balóny, plachetnice, peří a ptáky, krajinu, plastové sáčky létající městem, padající listí … Doma neustále větrám, potřebuji cítit vzduch. A možná i proto, že právě on je pro mě spojen se svobodou – dechu i pohybu.
Přede mnou je volný víkend, v samotě bytu. Mohu dělat v klidu cokoliv. Venku střídavě sněží a prší, stále častěji zapaluji svíčky, hledám teplo. Že bych si zalezla pod deku s knížkou? Na mysl mi vytane jedna z nejkrásnějších, jakou jsem četla: V sibiřských lesích od francouzského spisovatele Sylvaina Tessona. Bezpečně ji vyhledám v knihovně, přičichnu ke stránkám a na zadní obálce čtu: „K životu stačí dva psi, kamna na dřevo a okno s výhledem na jezero. Co když svoboda spočívá v panství nad časem? Co když se štěstí zakládá na možnosti být sám, mít svůj prostor a ticho – na všem, co se budoucím generacím nebude dostávat? Dokud budou stát chaty v hloubi lesů, nic nebude dočista ztraceno.“

anonymní_ocelot

Křehká svoboda

Slovo svoboda v sobě skrývá hodně tajemství a můžeme si ji každý vykládat svým způsobem. Napadlo mě slovo rozložit na jednotlivá písmena.

S – sounáležitost

V – vědomí nebo víra

O – odpovědnost

B – budoucnost

O – opravdová

D – důležitá

A – a …

Sounáležitost vědomí nebo víry, odpovědnosti k budoucnosti, opravdová, důležitá a nám vlastní.

Svoboda je spojená s jednáním nás jednotlivců. Opravdu je s námi přítomna každý den, každou hodinu i minutu. Není možné ji pominout, i když pod tímhle slovem si každý z nás představuje cokoliv. Mohla bych začít s výčtem, kde se svoboda projevuje. A věřte, byl by to dlouhý seznam. Ale tohle není mým záměrem. Proč? Protože příklady máme každý den před očima v konání ve všem místech, která navštěvujeme, užíváme a také sami tvoříme.

Slovo svoboda má velkou sílu i při obyčejných životních situacích. Nesmíme si ji nechat vzít. Přeji, aby nám její všude přítomna existence pomáhala v životě.

Jen si musíme dát pozor na její zneužití. Bohužel se to snadno může stát. Stačí se ohlédnout do minulosti. A vlastně nemusíme zase tak daleko. A teď mi došlo, jak je svoboda vlastně křehká a může být zlomena konáním i lidí, kteří jsou kolem Vás. A tady si uvědomuji, že se zaměňuje za slova – pravda a lež. Ale o tom nechci psát. Zrovna jsem si vzpomněla na film, který jsem nedávno viděla.

Starý muž učiní závěť, kde celý svůj majetek, a ne zrovna malý, věnuje prvnímu potomkovi, který se v určité době narodí. Zamotá tím hlavu svým dětem. Ale je to jeho svobodné rozhodnutí. A nenechá se v něm zviklat. A okolí vše přijalo. Měl na to právo? Měl!!! Určitě při rozhodování vzal v úvahu všechna pro a proti. Svobodné rozhodnutí.

Ráda bych všem přála SVOBODU v osobním životě, v pracovní činnosti a vztahu ke svému okolí. Jen bych ještě nakonec doplnila, co je pro nás důležité – svobodný stát založený na demokracii a vzájemné úctě.

S – sama

V – vím

O – o čem

B – bude

O – osobní

D – den

A – a čas

Prostě mé svobodné rozhodnutí. Děkuji za něj.

Anonymní_okapi

Svobodně se topit

Žiji, tedy jsem. Jsem svobodný, tedy jsem? Můžu dýchat, můžu jít jinou cestou, můžu tančit k padnutí. Můžu se přihlásit k vesmírné misi. Můžu dokonce vyhrát miliardy korun. Můžu cokoliv?

Můžu v posledním patře bytového domu dupat a skákat? Můžu, dokud na mě nepřijde soused. Můžu jet po dálnici 200 km v hodině? Můžu, dokud mě nezastaví policie. Můžu zpět odeslat zboží, které jsem si objednala? Můžu, dokud neprošvihnu dobu na vrácení.

Z můžu cokoliv se stává „můžu, když“. Na to místo mě vezmou, když dodělám vysokou školu. Na vysokou školu mě vezmou, když udělám přijímačky. Přijímačky udělám, když se narodím do rodiny, která mi to umožní. Když mi pomůže známý, když budu mít dost peněz, když do toho nebudu šťourat…Z „když“ se stává podmínka. A svoboda s podmínkou je mylná iluze.

Přitom se zdá, že jsme svobodní. Svobodnější než kdykoli dřív — ale opravdu jsme? Bojovala předešlá generace za podobu svobody, kterou máme teď? Vždyť máme se jak nikdy předtím. Můžeme přece cokoli, když…

Máme takový nadbytek svobody, že nevíme, co s ní. A když máme něčeho hodně, přestáváme si toho vážit a přestáváme za to bojovat.  A zprvu si ani nevšimneme, že nám něco ubývá. Topíme se v naší mylné představě o svobodě a naše nezodpovědnost nás táhne ke dnu.

Co nás udrží nad vodou? Nafouknutý člun sliby? Dokud nepřijmeme zodpovědnost za vlastní svobodu, nemá smysl plavat vzhůru. Potřebujeme se vrátit ke svobodně být, říct, rozhodovat se. Respektovat sebe i ostatní a v té falešné záplavě rozeznat to, co nás vrátí zpátky nad hladinu.

Anonymní_panda

Svoboda, která svazuje

Před časem mě jeden milovaný člověk obdaroval svobodou. Nemám na mysli, dělat si co chci, obléct si, co chci, cestovat kam chci, nebo vracet se domů kdykoli. Tohle jsem měla i ve vztahu. Myslím tím svobodu, která pouští kontrolu, uvolňuje očekávání a rozvazuje strachy. Svobodu stát se znovu sama sebou ve chvíli, kdy ze mě spadla poslední energie po bývalém partnerovi. Teprve tehdy jsem zjistila, že svoboda se dá vnímat i jako tlak. Prostor, který je najednou příliš velký na to, abych věděla, jak s ním naložit.

Vzpomínám si, jak mi děda vyprávěl, že ve městě byla jediná pumpa dole pod kopcem. Když došel benzín, dotlačil starou škodovku ke stojanu a bylo hotovo.

Babička měla od švadleny troje šaty. Jedny na praxi, druhé na doma a třetí,nejhezčí, ve kterých seděla každou sobotu u stolečku na čaji o páté v kulturním domě a poslouchala, jak jí děda šeptá, že jí sluší.

Jejich svět nebyl zahlcený. Neměli z čeho volit a tak se vyhli tomu, aby pochybovali, jestli si vybrali správně. V jejich omezení vnímám zvláštní jistotu, kterou my dnes hledáme v nadbytku.

Žijeme v době, kdy si benzínku vybíráme podle toho, kde nám chutná káva, kde je o pár halířů levnější nafta na litr, kde se na nás víc usmívá prodavačka, kde nám Simonka umyje okna a povykládá novinky ze života, nebo kde prodávájí belgickou omáčku. Žijeme v době, kdy máme na každý den jiný outfit a kamarádky říkají “Tak už zapomeň na někoho, kdo tě v životě nechce a podívej se, kolem sebe, protože bys mohla mít na každém prstě deset chlapů.”

Člověk se může cítit svobodně a zároveň být uvnitř sevřený, protože nevyužít žádnou z nekonečně mnoha možností je taky forma svobody. Stejně jako dovolit si, aby truchlení omezilo můj běžný život.

Když jsem napsala, že mě bývalý partner obdaroval svobodou, nebyla to ironie. Nově nabytá svoboda mě sice svazovala, ale bez jeho odchodu by mi nikdy nedošlo, že nekonečně mnoho možností svazuje a naopak prázdnota osvobozuje.

O téhle šedé zóně svobody se příliš nemluví. Lidé si ji často vyčítají, stejně jako jsem si ji vyčítala já. I když nejsem vázaná pracovní dobou, dostala jsem se do tlaku, sotva jsem otevřela oči. Pořád jsem někam spěchala. Využívala možnosti, které život nabízí, protože jsem myslela, že to tak musím, jinak život neprožiju správně. Pak přišel rozchod a svět se zastavil. Přestala jsem jíst, pracovat, cvičit, spát, číst. Najednou jsem nemusela nic. Právě tahle tvrdá prázdnota mi ukázala, že svoboda je prostor, který si dovolím nezaplnit a přestat si vyčítat, že nedělám nic, co bych dělat měla.

Když to celé zkusím srovnat, došlo mi, že největší svoboda je schopnost být v klidu. Vypnout budík a s radostí si přispat. Sednout si jen tak na lavičku u pastviny a nezvednout hovor, když jsem zaměstnaná pozorováním koně, který se kouše na zadku. Opít se na koncertě, nemoct přestat tancovat, ztratit kamarády a na druhý den si to nevyčítat. Svoboda je dovolit si nic neřešit a nebát se, že někoho ze svého života ztratím.

Někdy je to rozhodnutí něco udělat a jindy odvaha neudělat nic. Pro každého znamená svoboda něco jiného. Jedno by ale mělo být společné. Právě vděčnost, že je tak rozmanitá. Není to tak dávno, kdy svoboda nebyla samozřejmost a vlastně od toho nejsme ani moc daleko.

Anonymní_pásovec

Pravda za oponou

Nohou jsem poklepávala o dvířka auta a pohled upírala na parkoviště přede mnou. Čekala jsem už dlouho. Za okny se začalo stmívat a auta, která tu stála, vystřídala jiná. Čas se táhl, ale nakonec ticho přerušilo otevření dveří.
Otočila jsem hlavu. Josh, můj manžel, nastoupil do auta a bez zájmu odložil tašku s večeří na zadní sedadla. „Jedeme?” Zeptal se, aniž by vyčkával na odpověď.
Za okny se začala míhat monotónní černá krajina. Ani měsíc nám už na cestu nesvítil tak, jako dřív. Všude byla tma. „Tohle sis vážně vzala před lidi?” Utrousil Josh a dál se soustředil na cestu. „Nemohla sis obléct něco normálního?”
„Líbily se mi.” Sklopila jsem pohled ke svým pleteným koktejlkám. Věděla jsem, že se mu nebudou líbit. Jeho otrávený povzdech to jen potvrdil.
Cesta pak trvala ještě několik dlouhých minut. Každá se táhla jak hodina a ani jeden z nás neřekl jediné slovo. Znovu jsem se zakoukala do cesty přede mnou a pozorovala tmavou silnici, která zrovna zabočila doprava před obrovskou loukou, která nikomu nepatřila.
Dívala jsem se na ni pokaždé, kdykoli jsme kolem ní projížděli. Zdála se asi stejně tak jiná jako já. Hvězdy nad ní skutečnější než jinde na obloze a květiny barevnější než celý svět kolem.
Přesto ji nikdo neodsuzoval. Nikdo si nestěžoval na to, jak jiná se zdá. Na mě ano.
Myšlenky mě pohltily natolik, že se výhled na chvíli rozmazal a okénko se na chvíli rozlilo do neurčitých tvarů. Teprve zabrzdění auta mě vrátilo zpět.
„Kdyby si někdy udělala něco správně, nemuseli bychom každý den jezdit pro večeři.” Zabouchl za sebou Josh dveře a vydal se k domu. Tak jsem ho následovala.
„Já vím,” Vešla jsem do domu a zula se hned za dveřmi. „říkáš to pokaždé…”
„Taky se nic nezměnilo, Kessie.” Odložil klíče do misky a pak došel i s večeří do obýváku. Sednul si na gauč a já pak už nic neříkala. Věděla jsem, že má pravdu.
Stejnou jako ostatní, když mě na ni upozorňovali. Když ukazovali na veškerou mou práci, která nikdy za nic nestála. Když připomínali mé chyby a opakovali to co všichni před nimi.
A když to slyšíte dost dlouho, začnete tomu věřit. Začnete chápat, že za každým pohledem stojí souzení. Za každým pěkným slovem lež. Nebo ne?
Na chvíli jsem zavřela oči. Cítila jsem známé bodání v hrudi, tu tíhu, která mě vždycky nakonec umlčela. Sáhla jsem po telefonu jen proto, že jsem potřebovala něco držet v ruce. Ani ne proto, že jsem čekala na… cokoliv.
A teprve potom přišla ta zpráva.
„Dobrý večer, četli jsme Váš text a opravdu nás zaujal. Rádi bychom se s Vámi spojili ohledně spolupráce.” Okamžitě jsem ret sevřela mezi zuby, jako bych s tím mohla uvěřit, že je to skutečné.
Zůstala jsem jen sedět, prsty sevřené kolem telefonu, a snažila se zpracovat tuhle malou trhlinu v tom, co mi všichni říkali. Najednou mi nic nedávalo smysl. Svět kolem mě se začal rozpíjet a stěny propadat. Jediná zpráva, pár náznaků… a najednou možná taky lež, ve které jsem celou dobu žila.
Oči mi automaticky zamířily k dlaním. Byly stejné, ani jedna změna. Teda v nich určitě ne. To, co se změnilo, byl můj pohled. Najednou, jako bych všechno do té doby viděla černobíle. Tmavé a bezbarevné.
Rozeběhla jsem se k místu, které mé oči přitahovalo už tak dlouho. Na louku, která se zdála tak jiná, a přesto tak známá. Skoro jsem nevnímala půdu pod nohama a pod žebry mě po několika metrech začalo píchat. Běžela jsem dál. Všechno jsem nechala za sebou. Teď pro mě byla jen jedna podstatná věc.
Rukou jsem se natáhla abych byla cíli blíž. A on skutečně byl.
Otevřela jsem oči do tmavé místnosti s monitory na každém rohu. Seděla jsem v křesle. Připoutaná od hlavy až k patě k jakémusi počítači, z nějž visely desítky kabelů směřující k mé hlavě.
Na obrovské televizi přede mnou se odehrávalo všechno, co jsem doteď viděla. Můj život. Útěk. Svět, který mi ani zdaleka nepatřil. A přesto jsem ho nazývala svým.
V tichosti jsem sledovala každou vteřinu. Vzpomínala na ty okamžiky, ale ani jeden mi nepřišel povědomý. Hnusná slova a předsudky nahradily pochvaly. Soudivé pohledy se změnily na úsměvy a každá kritika zněla jinak, než jsem si ji sama vybavovala.
Zamračila jsem se nad tím, jak všechna ta slova nyní vypadala. Rozhlédla jsem se kolem a pohledem studovala všechnu tu techniku, než jsem zakotvila na řídící desce a osobě, která u ní stála.
Něco na ni tvořila a klikala na tlačítka tak, že se z nich jiskřilo. Deska musela být rozbitá, ale nezdálo se, že by to osobě vadilo. Spíš jako by si sama nevšimla, že pracuje na něčem porouchaném.
A když jsem ji pak studovala dál, došlo mi, o co celou tu dobu šlo. Došlo mi, proč si scény pamatuji jinak, než se doopravdy staly. Došlo mi, kdo je ta osoba, která mi celou tu dobu brala svobodu rozhodnout se sama. A ne podle ostatních. Kdo jiný taky, že? Než já sama.

Anonymní_Platýs

Putování za svobodou

Svoboda je pro mě vítr nepoznaných dálek. Je to divoká síla, co mi cuchá vlasy a nutí vzhlédnout k horám tyčícími se nad údolím, našeptává vydat se za dobrodružstvím. V takové chvíle se zcela nechávám pohltit novým kusem světa a mé srdce se vymaluje pestrými barvami.

Čím dál jsem od rodného kraje, tím jsem svobodnější. Už při samotném vybočení ze zajetých kolejí cítím, jak vše nechávám za sebou a má mysl se osvobozuje od pochmurných myšlenek. Nechci však jen utíkat. Přála bych si, aby každý můj den byl stejně kouzelný jako putování za krásami jiných kultur.

Proč nevidíme stejnou krásu v našich domovech? Obdivujeme místa, jejímž obyvatelům nepřipadá, že by byli obklopeni něčím výjimečným. Nám samotným prostředí kolem nás zevšednělo. Jsme pak překvapeni, když náměstí, kudy jindy bez zájmu procházíme, lidé z jiného města fotografují.

Zkusme někdy během cesty do školy nebo do práce vnímat prostředí kolem nás. Čemu se podobají mráčky na obloze, způsob, jakým se větve stromů ladně ohýbají. Napojme se na vděk, který se nám vlévá do žil při pohledu na okolí. Netvoří právě vděčnost dlouhodobě spokojený život?

Myslím si, že cestování nás může výrazně obohatit, ale také je důležité radovat se z maličkostí. Jinak nabudeme přesvědčení, že štěstí leží v úniku, mimo náš domov. Přežívání po většinu roku za vidinou dovolené přinese pouze frustraci. Objevme tedy štěstí nejen v dubajských mrakodrapech, ale i na dně ranního šálku čaje.

Anonymní_rejnok

Svoboda

Nad horkou kávou, talířem sušenek a hezky v teple se snadno přemýšlí o svobodě.
Žijeme si v té naší krásné kotlině více či méně spokojeným životem. Lamentujeme nad kdečím, kritizujeme všechno, co nás napadne – často i to, o čem víme úplné prd – ale děláme to, protože můžeme. Máme právo volit, věřit, milovat, pracovat, cestovat, mluvit. Základní svobody máme zakotvené v Ústavě a Listině práv a svobod. Můžu studovat, co chci, žít s kým chci, mít nebo nemít děti – a i když to někdo odsoudí, je to mé rozhodnutí, ne dvaceti pomlouvačů, kteří mají potřebu se kompenzovat na životech jiných. V moderních dějinách naší země jsme snad nikdy nezažili větší míru volnosti než dnes.
A co s tou volností děláme?
Anonymní profily nadávají na sociálních sítích politikům a vzápětí vykřikují o novodobé cenzuře. Bereme svobodu slova jako právo říct cokoliv komukoliv bez následků – věci, které bychom druhému nikdy neřekli do očí. Po celém světě miliony lidí bojují za život, který by chtěli žít, ale nemohou. Nás, s plným břichem v naší vytopené naklizené klícce, to obtěžuje. Solidarita končí tam, kde by nás mohla něco stát.
Ztratit svobodu se přitom dá až děsivě lehce. Zvláště když nám ji pomaličku a bez povšimnutí někdo krade přímo pod nosem. Z naší historické zkušenosti to známe až moc dobře – ale jako by řada lidí zapomněla.
Ale existuje ještě jiná svoboda. Taková, kterou se nedá snadno ukrást.
Viktor Frankl, psychiatr, který přežil Osvětim, napsal, že člověku lze vzít všechno kromě jednoho: svobody zvolit si vlastní postoj k jakýmkoliv okolnostem. V Tulákovi po hvězdách Jacka Londona hlavní hrdina, profesor Darrell Standing, přežívá léta v samovazbě a nelidském mučení tím, že se naučí unikat do svého nitra, do minulých životů a představ – jeho tělo je spoutané, ale mysl zůstává volná. A naši disidenti, kteří psali do šuplíku, poslouchali zakázanou hudbu, scházeli se v bytech a odmítali lhát – ti věděli, že i v nesvobodě lze zůstat vnitřně svobodný. Ale nebyli to jen oni. Byli to i obyčejní lidé, kteří za války schovávali pronásledované, i když riskovali vlastní život. Rodiče a prarodiče, kteří doma učili děti pravdu, zatímco škola učila lži. Ti, kteří nevstoupili do strany, nepodepsali, neudávali – ne kvůli slávě, ale protože by se jinak nemohli podívat do zrcadla. Generace lidí, kteří si pod tlakem a v útlaku zachovali kousek sebe. To je možná ta nejhlubší svoboda ze všech.
Někdy si připadám bezmocná, ale existují prostředky pro každého, jak za svobodu bojovat. Můžu chodit k volbám, zajímat se, nemlčet, když se děje něco špatného. Přijmout zodpovědnost, která ke svobodě patří. A soustředit se také na tu vnitřní – nenechat se ovládat strachem, závistí, lhostejností. Být svobodná i tehdy, kdyby mi někdo tu vnější vzal.
Svobodu je třeba chránit, pečovat o ni a vážit si jí, protože doopravdy není samozřejmostí.
Skutečná svoboda nezačíná v ústavě, ale uvnitř každého z nás.
Anonymní_žirafa

Svoboda za oknem

Svoboda. Co to vlastně je?

Je to svět všude kolem nás, nebo je svoboda v naší mysli?

Já vlastně už nějakou dobu svobodu nemám. Udělala jsem něco zlého a teď je mi svoboda zapovězená. Tak sedím u okna a koukám se na modré nebe, kde si svobodně létají ptáci. Poslouchám hluk aut, který se ozývá zvenčí.

Opírám si čelo o zeď vedle okna a pocity ve mě spí. Ale pořád přemýšlím a nejvíc nad tím, co je nám nejdražší. Svoboda.

Svobodní jsme se narodili. Ale jak civilizace rostla, občas se objevil člověk, co dokázal lidem svobodu vzít. V každém koutu světa to bylo jiné, ale v některých případech stejné. Vládci měli od počátku v rukou svobodu své země. Sice jí chránili a věřili, že pro ni dělají jen to nejlepší, ale lidi neměli právo říct co si myslí. Jejich mysl a ústa byly naplněny strachem.

Stejně jako vládci, kteří svobodu brali, se objevovali stateční bojovníci, kteří naopak za získání svobody bojovali. Za svobodu v životě, svobodu svého slova nebo názoru. Tyto boje za svobodu často nekončily šťastně, ba naopak byla hlavním aktérům svoboda odebrána až do konce života. V horším případě byli rovnou umlčeni.

Díky těmto statečným a neohroženým bojovníkům dnes můžeme svobodně žít a otevřeně říkat, co chceme.

Svoboda a mír. Dvě věci, které všichni chceme a vždy jsme chtěli. Mnoho lidí přicházelo o svou svobodu. A to bohužel platí i dnes. Nikdy se to nezmění, je to stále stejné. Pro některé je svoboda tak daleko.

Zvenčí uslyším ženský zvonivý smích. Ano, ženy neměly vždy takovou svobodu a práva jako muži. Ale někdy mi přijde, že kdyby nastoupily na trůn místo mužů dokázaly by toho mnohem, mnohem více.

Diskriminace. To je taky věznitel svobody. Svobody se rozvíjet a věřit si. Lidi jsou někdy tak diskriminováni, že se snaží být pro všechny neviditelní. Uvězní svého svobodného ducha. Takový je i rasismus. Jen proto, že člověk je cizinec a je jiné pleti, lidé ho nepřijmou.

Jsou smutní.

Všichni lidé bez svobody jsou smutní.

Někdy však tomu dokážou utéct a žít šťastně. Plout po obloze a hlasitě se smát. Vědět, že už nebudou žít ve strachu, nebo že jim nebude poroučet nějaký diktátor.

Vlastně, když se nad tím zamyslím, k čemu nám jsou lidská práva, když je někteří lidé porušují. Neměly by určovat, co je správné?

Země, co mají lidská práva, mají svobodu.

Co svět světem stojí, provází životy lidí svoboda i utlačování. Strach i štěstí.

Venku už byla tma, a tak jsem se odlepila od okna, kde jsem viděla svobodný svět, zalezla do postele a za chvíli usnula.

Anonymní_živorodka