YOUNG ADULT

2.0

PROLOG

Nikdo tě nikdy nepřipraví na to, že budeš svůj vlastní nepřítel. Začne to nevinně, kdy si myslíš, že si něco špatného snědl, včera sis dala o jedno pivo navíc nebo je to nemoc?
Ale pak se to opakuje. A pak znovu. A ty nevíš, co se děje.
Žaludek se mi svírá do uzlu, pot mi stéká po zádech a horkost střídá zimnici. Je mi na zvracení. Hlava se mi točí, světlo pálí do očí, zvuky jsou hlasitější než kdy dřív.
Dýchám, ale mám pocit, že vzduch nikam nejde. Příliš málo kyslíku, příliš moc myšlenek.
„Umírám?“

Popravdě? Trvá dlouho, než se s tím naučíš žít. A nejdřív tomu nevěříš. Nevěříš, že tohle někdy zmizí, že tohle někdy bude dobrý. Dlouho nevěříš. Pořád si říkáš, že to nějak přejde.
Že to všechno přece zvládneš sama, že ty přece všechno zvládáš? Já byla přesně taková. Byla jsem ta, co nikdy nechyběla. Všude mě bylo plno, pořád jsem měla naplánovaný program,
z jedné akce na druhou. Hudba, smích, spontánní nápady. Milovala jsem pocit, že jsem součástí všeho – festivalů, večírků, výletů, cest. Antibiotika a jet na víkend? Jasně. Být nemocná a stejně jet na festival? Samozřejmě. Letět letadlem patnáct hodin? Jistě. Neumět říkat „ne“? Proč bych to dělala. Milovala jsem svůj život takový, jaký byl. Aspoň jsem si to myslela.

A pak najednou nemáš nic. Máš strach jít do autobusu. Obchodní domy jsou jedna velká špatná věc. Nezajdeš si posedět s kamarády, a pokud ano, tak s pocitem, že jdeš na maturitní potítko, a letadlo je nepředstavitelná možnost. Víš, že je něco hodně špatně, a neumíš to uchopit. Neumíš si říct, co se děje. „Proč já?“ ptáš se znovu a znovu.

Už ani nevíš, kdo jsi. Nepoznáváš se. Ztrácíš většinu osobnosti, se kterou jsi doposud byla
a seznamuješ se, s někým novým. Ale nechceš. Chceš zpátky sebe. Chceš si užívat život. Chceš jít ven a nemyslet na to, že budeš mít infarkt. Chceš jít ven a nebát se, že omdlíš
v obchodě. Chceš jet na dovolenou a nemít strach, že to všem zkazíš. Chceš se vrátit. Chceš být zase šťastná.

Ale… bylo to štěstí?

Celou tu dobu, jsem byla přesvědčena, že mi tohle zkazilo život, že jsem přišla o tolik věcí
a zážitků. Až později, kdy jsem zpětně koukala na ty tři roky, jsem za ně byla vděčná. Naučila jsem se něco, co bych bez ní nikdy nedokázala.

A pak se svět pomalu začne skládat zpátky. Ne úplně, ale dost na to, abys mohl zase dýchat. Už nelituju ničeho, co se stalo. Protože teď vím, že není špatné být tím, kým jsem dneska. Většinu věcí jsem si vzala zpět. Jen už nikdy nebudu ignorovat svoje tělo a hlavu. Protože to není síla. To je slabost v přestrojení.

Tato knížka je pro všechny, kdo se jednou probudili a nepoznali sami sebe. Pro všechny, kdo se ztratili někde mezi včerejškem a dneškem a pořád hledají cestu zpátky. Není to návod, jak se uzdravit. Je to stopa. Možná inspirace. Možná jen důkaz, že to, co teď cítíte, není napořád.

A možná zjistíte, že cesta zpět už nic nenabízí, a jediná cesta, která za to stojí, vede vpřed –
k sobě novému.

Připraveni ji objevit?

Anonymní_gepard

Všichni říkají, že osmnáct je nejlepší věk. Měla bych si prý užívat svobodu, první lásky, první dospělé rozhodnutí, opravdový pocit, že život patří jen mně. Jenže já ráno vstanu, kouknu se do zrcadla a jediné, co vidím, je člověk, co se hroutí zevnitř.

Nikdy jsem nechtěla být ta holka, co sedí v koutě a předstírá, že všechno zvládá. Ale tak to prostě je. Zase se mi rozklepaly ruce, když jsem otevřela email s výsledky. „Neuspěla.“ Čtyři hloupé slabiky, které mi dodaly pocit, že jsem k ničemu. Přitom jsem si slíbila, že tentokrát to zvládnu. Že si sednu a začnu se učit lépe, to přeci není tak těžké, ne? Jenže vždycky to skončilo stejně. Otevřu sešit, pár minut vydržím, a pak… Telefon. TikTok. Instagram. Cizí lidi, kteří to všechno zvládají, zatímco já se jen koušu do rtu a utápím se ve vlastním selhání.

Cítím se jako bych zmeškala vlak. Všichni už naskočili. Smějou se, plánují kam půjdou na vysokou. A já? Já stojím na peróně s tíživým pocitem, že ze mě nikdy nic nebude.

Rodičům to říct nemůžu. Jak? „Ahoj, jsem tvá dcera, která se tvářila, že zvládne všechno, ale ve skutečnosti má problém vstát ráno z postele.“ To by je zlomilo. A možná proto se tvářím, že jsem v pohodě. „Jo, mami, škola je super. Jo, tati, jasně, že přemýšlím o budoucnosti.“ Lžu jim, protože pravda by je bolela víc než mě.

Jsou chvíle, kdy mě naštve úplně všechno. Dokonce i to, že slunce svítí mě někdy dokáže vyvést z míry. Jako by celý svět křičel: „Hej, koukej, život je nádherný!“ a já jen stojím stranou a nedokážu to ocenit. A pak se směju sama sobě. Protože co jsem za člověka, když mě naštve to, že je hezky?

Jsem naštvaná na sebe. Moje neschopnost. Moje prokrastinace. Moje věčné sliby, že od zítřka to změním. Nesnáším sebe i ten vnitřní hlas, co mi našeptává: „Stejně na to nemáš.“

Protože co když má pravdu?

Nikdy jsem nebyla ničí první volba, vždycky jen ‘backup friend’ když jejich opravdový kamarád chyběl. Nikdo mi nepíše jen tak, pokud nezačnu já první. A někdy mě napadá, že kdybych prostě zmizela, asi by to nikoho ani nezajímalo.

Ale pak přijde večer. Já otevřu můj deník, vezmu pero a začnu psát. Píšu o tom, co cítím, o selháních i o těch malých věcech, které se povedly.

Možná jednou přijde den, kdy si na tohle vzpomenu a budu se smát. Nebo možná ne. Možná to bude jen stopa po holce, která nevěděla, kam patří.

A jestli si to někdy přečtou moji rodiče, tak se omlouvám. Omlouvám se, že nejsem ta dokonalá dcera, kterou chtěli mít. Ale tohle jsem já. Nedokonalá. Upřímná. A přesto tady, pořád se snažící.

Anonymní_Kaproun

Prázdno

Umřít uprostřed rodinné večeře by byla docela úleva. Jídlo přede mnou dávno vychladlo, ale nikdo si toho ani nevšimnul. Seděla jsem u stolu, na zdi tikaly hodiny a jakoby odpočítávali můj čas na tomhle světě. Rodiče řešili bizarní dospělácké věci jako nevynesené odpadky nebo úklid bazénu a já jen seděla, v ruce vidličku a přemlouvala se, abych ji přes pocit prázdnoty dokázala zvednout. Uvnitř mě se všechno bortí, slyším jen šum a útržky slov, jen předstírám, že vnímám. Za tu dobu jsem se tohle naučila celkem obstojně. Sem tam přikývnout, dokonce se pokusit pousmát, ale uvnitř mě je prázdno…Co kdybych jim řekla pravdu? Že každé ráno vstávám z postele z posledních sil? Že mám na hrudi obrovský balvan a mám pocit, jako by mě měl každou vteřinu udusit? Nevěřili by, neřešili by. Tak raději předstírám úsměv a nechám je v iluzi, že je vše v pořádku.
Najednou táta zmínil něco o vysoké škole, o tom že bych měla více zabrat, abych se na nějakou vůbec dostala, prý se více soustředit. Kdyby jen tušil…Soustředím se na každou další hodinu, na každé další těžké nadechnutí, na to, abych přežila další den a neudělala ten krok přes okraj s neexistující cestou zpět.
Odsunula jsem talíř a odešla. Bez omluvy, bez vysvětlování, nikdo mi neřekl, abych zůstala. V pokoji jsem se svalila na postel a koukala do stropu, jako bych tam měla snad objevit něco nového. Byl však pořád stejně bílý a prázdný jako já. Uplynulo asi deset minut, než se dveře potichu pootevřely a vešla má sestra. Nemusela říkat jediné slovo, jen se posadila na zem vedle postele a mlčela. Cítit přítomnost někoho dalšího bez jakýchkoliv slov a vysvětlování bylo zvláštní, ale svým způsobem alespoň trochu uklidňující. Ale na jak dlouho? Stejně obě víme, že tohle nebude mít dlouhodobý účinek. Tímto ta všudypřítomná prázdnota nezmizí.  Na okamžik mi její přítomnost stačila, ale nic nevyřešila. Klid, který sebou přinesla, byl křehký jako nejtenčí sklo na světě.
Ráno bylo jiné než všechny dosavadní. Nikdo mě nenašel sedět v kuchyni u stolu, nenašli mě ani ve společné koupelně v chodbě. Sestra s panikou v hlase vběhla do mého pokoje. Tichým domem se roznesl drásající křik…
Všude najednou zavládl chaos, rychlé kroky po schodech, bouchání dveří, volání o pomoc. Rodiče, z nichž se z minuty na minutu stali jiní lidé, máma si tiskla dlaně k tváři, plakala a opakovala mé jméno pořád dokola a táta s nepřítomným pohledem hleděl do dálky. Sestra stála před domem v dešti, jakoby kapky dokázaly spláchnout všechny slzy z její tváře. Proč? To byla ta otázka, která se jim stále dokola opakovala v mysli.
Mé rozhodnutí nepřišlo z čista jasna, věděla jsem, že ten obrovský zničující balvan se nikdy nerozpadne, moje vůle se postupně vytrácela. Již jsem neměla sílu bojovat. Na mém činu není nic hrdinského ani zbabělého, je to uzavření nekonečného opakování. Ticho, které zavládlo, nebylo klidem, ale přineslo tíživé a svíravé pocity do celého domu. Má smrt se nedotýká jen mě samotné, její dozvuky doléhají na celou rodinu, přátelé, školu i sousedy. Ti všichni hledají slova, která by dokázala utěšit, avšak tentokrát jsou i slova na všechno krátká. V mračnu boleti a utrpení se začínají objevovat otázky nutné reflexe – o psychice, pomoci, o varovných signálech. Jak poznat, že se někdo trápí? Jak nabídnout pomoc než bude pozdě? Bohužel pro mě už pozdě je, moje tělo i duše se vzdaly předtím, než si kdokoliv dokázal všimnout, jak hluboko jsem se propadla.
Nedočtená kniha na nočním stolku, stará mikina přehozena přes židli nebo kalendář, který už navždy zůstane na stejné stránce. To vše už zůstane v prázdném pokoji.

Anonymní_Karakal

Lístek ke svobodě

„Když mi to nevyjde, přihlásím se na zemědělku! S krmením zvěře mám docela zkušenost,“ uvažovala nahlas Markéta, zatímco mazala svačiny svým sourozencům. Hromada rohlíků pro nejstaršího bratra už byla připravená, bylo ještě potřeba domazat tři pro mladší sestry. Jen co skončila, zabalila rohlíky do krabiček, postavila vodu na čaj a na stůl rozestavila propriety na snídani. O králíky a slepice už se postarala, teď byli na řadě sourozenci. Když byla snídaně nachystaná, Markéta zaklepala na pokojíčky sestřiček, aby je probudila. Holčičky vstávaly neochotně, ale brzy se celý dům zaplnil jejich švitořením. S bratrem to bylo horší. Informovala ho, že je dávno nový den. Jako už tolikrát předtím se z jeho strany nesetkala se žádnou odpovědí. Naštěstí byl bratr starší než ona, a jeho pozdní příchody nebyla její starost.

Sestřičky posnídaly a s drobnou dopomocí se učesaly a oblékly. Bohudík byly holky poslušné a Markétě nedalo příliš práce, vypravit je z domu včas. Když vycházely, ozvaly se z bratrova pokoje první náznaky pohybu. Markéta zadoufala, že dnes nepřijde tak pozdě. Jestli ho najde doma máma, až se vrátí z noční, pěkně mu to vytmaví.

„Dnes se dozvíš výsledky přijímaček. Těšíš se?“ vyzvídala desetiletá Klárka.

„Bojím se, že neuspěju,“ přiznala Markéta.

„To dáš,“ namítla Klárka.

Dvě mladší sestřičky, sedmiletá dvojčata, rozhovor zaujal a začaly skandovat: „To dáš!“ po celý zbytek cesty do školy. Markétě to bylo trochu trapné. Byla ale ráda, že ji sestřičky podporují.

Celý den při výuce byla jako na trní a všichni její spolužáci taky. O přestávkách i během hodin kontrolovali, jestli už školy zveřejnily výsledky přijímaček.

„Pořád nic!“ zaznívalo nahlas i šeptem. Školy si dávaly načas.

Markéta se vrátila domů. Vybrala myčku. Máma už byla po noční vzhůru a kontrolovala domácí úkoly mladších sester.

„Je pěkné počasí. O víkendu bude pršet. Bylo by potřeba okopat záhony na dolním konci zahrady,“ obrátila se na Markétu.

Markéta, jako už tolikrát, zatoužila, aby se záhony zrušily, králíci a slepice prodali a sourozenci převzali část povinností. Neřekla ale nic. Přikývla, vzala z kůlny motyku a odešla okopávat. V té době konečně dorazily výsledky. Markétu přijaly na oba gymply, na které se hlásila, do Přerova i do Olomouce.

Když se to dozvěděla dvojčata, vzpomněla si na svůj ranní pokřik. Řvala:

„To dáš!“ a pobíhala po domě. Klárka se je sice snažila opravit, že by měla křičet, „Tys to dala!“, ale dvojčata si to nedala vymluvit.

„Můžu se přestěhovat do tvého pokoje až odjedeš do Olomouce?“ zajímal se bratr, jen co ji pogratuloval.

„Předám ho Klárce. Ta si ho zaslouží a má nejvyšší čas dostat svůj pokoj. Ty si shnij ve svém doupěti,“ opáčila. Bratr ji odpověděl štulcem pod žebra.

„Půjdeš do Přerova?“ chtěl se opatrně ujistit se táta, když se vrátil z denní. „Je to blíž. Měla bys to snazší a nemusela bys bydlet na intru.“

„Chtěla bych do Olomouce. Je to lepší škola,“ odpověděla mu Markéta, a taky tam se mnou nepůjdou králíci, slepice, záhony a sourozenci, pomyslela si. „Najdu si brigádu a většinu nákladu z ní pokryju.“

„Do Olomouce nemůžeš, kdo by se postaral o děcka a o zvířata,“ uzemnila ji máma.

Markéta byla rozpolcená. Něco v ní se bouřilo. Tohle by přece neměla být její starost! Zároveň si připadala jako sobec, který chce utéct od svých povinností. Než kterýkoli z pocitů získal navrch, promluvil táta.

„Jestli si to přeješ, Markétko, běž do Olomouce. My to tady zvládnem.“

Anonymní_lemur

Čisté duše kolem nás

Nejvyšší čas chytit tramvaj.

„Tadeášku, pojď, už musíme za maminkou.“

Nabízím ruku, nejeví zájem. Další třesk pákou roztáčející kola atrapy parní lokomotivy.

„Pojď, Tadeášku, pojedeme zase tramvají.“

Třesk. Zpropadený kluk. Třesk. Natahuju se k němu, odbyde mne mávnutím jako otravný hmyz. Přitom mne praští do oka. Konec. Popadnu ho, táhnu z kabiny. Škube sebou, skřehotá.

Najednou sebou švihne o zem v podivném gestu smrti.

Záchvat? Řev? Pláč? Lidi čumí jak na zjevení. Krve by se ve mně nedořezali.

Dřepnu k chlapci, nesmyslně šeptám. Klidně ke mně natahuje ruce a tím nás oba zachraňuje.

Seminář psychohygieny pořádaný Rovnostářskou nadací v jednom kulturním domě v Ostravě trval celkem 6 dní. Jeho hlavními aktéry byli lidé starající se o tzv. opečovávané osoby. V tomto případě šlo o různě staré maminky, jejichž potomci měli rozmanitými zdravotními formami ztíženy možnosti standardního bytí, ať šlo o dětskou formu autismu, Aspergerův syndrom, slepotu, hyperaktivitu apod. Bylo třeba zajistit asistenty, kteří by se po čas semináře právě oněm opečovávaným osobám věnovali. Jedním takovým jsem byl já.

Jako první jsem byl určený k Daně, třicetileté milé blondýnce s Aspergerem. Alfou omegou jejího všedního života je pohyb ve všech podobách, hlavně však prostá chůze. Za pár hodin jsme ušli 6 km do Paskova a během cesty její mobilní aplikace cinknutím potvrdila ušlých 10 000 km. Přirozeně jsme ušli i 6 km zpátky, ale kdybych Danu nezarazil, šla by klidně dál. Čekal nás ale ještě oběd v restauraci, na který měla Dana připravené peníze. Podařilo se mi ji nechtíc rozhodit, když jsem ji pozval a zaplatil útratu. Po zbytek cesty z toho byla nesvá a svěřila se mamince. Ta ocenila mé gesto a dalšího dne mi Dana přinesla bonboniéru. Když si pak hrála se stavebnicí, postavila nádherný rodinný domeček.

Jenda & Venda byli dva malí raubíři, jimž doma scházela otcovská výchova. Možná proto ke mně tak přilnuli, ač na hřišti se stali svými pány bez jakýchkoliv pravidel.

Nevidomá Vlastička většinu doby prospala zachumlaná do deky při poslechu pohádek z magnetofonu. Pokud potřebovala, dala najevo a my jsme jí podali vodu nebo ovoce k zakousnutí. Vždy u ní někdo z nás asistentů seděl a zde se jednalo o nejharmoničtější část práce.

Nejvíce zabrat mi dal Tadeáš, 12 let, dětská forma autismu. Cítil jsem s ním už pro nemožnost souvislé řeči. Zvídavý rarášek s drobným předkusem velice lpěl na matce, která už potřebovala vypnout. Poté, co jsme 30x přijeli výtahem do přízemí a zpět, bylo třeba dostat Tadeáška ven, neboť návraty k mamince narušoval seminář. Napadlo mě muzeum techniky v Dolních Vítkovicích, tak jsme zamířili na tramvaj, v níž se chlapec vehementně dožadoval sedadla u okna.

Na recepci platím vstupné, otočím se a kluk nikde. Srdce se mi rozbušilo strachem, běhám sem tam, vyptávám se. Po požárním schodišti vyběhnu do patra a tam si to kluk rajzuje mezi desítkami dalších a mě má absolutně na háku. Jeřáb poháněný lidskou silou se stane jeho útočištěm: já šlapu, on leží a kola se točí. Model vláčku mu pouštím tak dlouho, až tlačítko nefunguje, honem pryč. Ve staré škodovce tříská dveřmi a je evidentně ve svém živlu. Na železniční semafor vyleze jako akrobat: snadno, bez emocí.

Když seminář končí, jsem unaven. Zároveň mou mysl neopouští dobrý pocit z odvedené snahy podpořené velikou dávkou štěstí.

Anonymní_Lenochod

První hvězda

Dnešním dnem všechno končí. To jsem si alespoň myslela, když mi obyčejného pondělního rána rodiče oznámili, že se rozvádí.

Mé patnáctileté já tuhle situaci absolutně nedokázalo pochopit. Jak to, jakože teď budu bydlet s mámou v jiném státě? Jak to, jakože se s tátou už víceméně neuvidím? Tohle bylo něco, na co mě nikdy nikdo nepřipravil. Rodiče moc také nevěděli, co se mnou. Já jsem ihned po této novině utekla do pokoje. V pokoji jsem strávila následující dva dny.

Za zamčenými dveřmi se občas objevila máma nebo táta, ale po chvíli vždy pochopili, že lepší bude mě nechat. Na záchod jsem si odběhla pouze v noci, kdy jsem měla jistotu, že nikoho v domě nepotkám. Jídla jsem moc neměla. První den jsem dojedla nějaké sladkosti, které jsem v pokoji našla, ale to bylo vše. Třetí den už začínala opravdu krize. Měla jsem hlad a sprcha už byla taky dost potřeba.

Středečního rána jsem tedy vyšla z pokoje. Zamířila jsem ihned do kuchyně pro něco k snědku. Vzhledem k tomu, že bylo skoro poledne, tak jsem se v kuchyni potkala s mámou, která připravovala oběd. Ihned,  jakmile uslyšela kroky, otočila se ke mně. ,,Eli, máš hlad? Jak se cítíš?..” Začala mě zasypávat otázkami a já jsem upřímně neměla náladu jí odpovědět ani na jednu.

U oběda jsme si všichni společně sedli a všechno pořádně probrali. Věděla jsem, že na jejich rozhodnutí už nic nezměním, a tak jsem musela na vše přistoupit. Stěhujeme se už v pátek. Za dva dny. Po obědě jsem tedy zavolala mojí nejlepší kamarádce Melánii, aby přišla. Celé odpoledne jsme si povídaly, ona mě utěšovala a pomáhala mi se balit. Slíbily jsme si, že si budeme volat a scházet se alespoň jednou za rok.

Následující dva dny jsem se věnovala pouze balení a balení. Jak mám sakra zabalit všechny moje věci? Všechno jsem tedy postupně zabalila do krabic a ty odnesla do auta, které jsme si pronajaly na stěhování.

Pátečního rána jsem se tedy rozloučila s tátou, Mel, a vydaly jsme se s mámou na cestu. Cesta trvala skoro sedm hodin. Po sedmi hodinách jsme dorazily k menšímu rodinnému domku s bílou fasádou. Kolem domku se rozprostírala velká zahrada s jezírkem, stromy a posezením. Když pominu to, že tady nikoho neznám, tak se mi tu i celkem líbí. Ihned jsem si věci odnesla do svého nového pokoje. Mám pro sebe skoro celé podkroví. Věcí mám spoustu, ale úspěšně jsem se stihla do večera zabydlet. Poté jsem pomohla i mamce vybalit v kuchyni, koupelně a obýváku. Nakonec to určitě nebude tak špatné.

Po víkendu jsem měla ihned nastoupit do nové školy. Tohle byla věc, které jsem se bála asi nejvíce. Většinu nedělního odpoledne jsem strávila v houpací sítí čtením knížky. Už jsem ji měla skoro dočtenou, když v tom mi něco spadlo na hlavu. ,,Co to?” otočila jsem se a uviděla ke mně přibíhat černovlasého kluka. ,,Jé, promiň. Házel jsem svému psovi míč a omylem jsem přehodil plot. Nevěděl jsem, že už tady někdo bydlí.” Omluvu jsem přijala a řekla jsem mu, že jsme se nastěhovaly s mámou teprve včera. Představili jsme se a já jsem poznala svého prvního kamaráda Adama.

Jak dny plynuly, tak jsme si s Adamem byli čím dál blíž. Skoro, jako bych zapomněla, že jsem někde, kde nikoho neznám. Adam mě seznámil s ostatními ve škole, ukázal mi více město a pomáhal mi s věcmi do školy. Bylo to, jako bych otevřela novou kapitolu a to rovnou s nejlepším kamarádem.

“Eli, musím ti něco říct. Líbíš se mi.” Řekl mi Adam jednoho dne. Touto zprávou jsem byla hodně zaskočena. Jasně, že se mi líbil a měla jsem ho ráda, ale nechtěla jsem zkazit naše přátelství. Já vím, docela blbý argument. Ze začátku jsem moc nevěděla, co mu na to říct. Proseděli jsme proto na kopci za městem celé odpoledne i večer. Když se objevila první hvězda, věděla jsem, že mě máma za chvilku bude volat domů. Musela jsem tedy jednat. Přiznala jsem, že to cítím stejně, ale že to necháme na osudu. Pokud máme být spolu, tak spolu budeme.

Následující týdny jsme si byli blíž a blíž. Odpoledne jsme byli vždycky spolu. Adam mě zval na zmrzlinu, koukali jsme na filmy a chodili na procházky. Přesně o měsíc později jsem ho pozvala ven. Došli jsme opět na kopec za městem, a když se objevila první hvězda řekla jsem mu, že ho miluju.

Nikdy jsem si nemyslela, že mi tak špatná zpráva od rodičů změní život k něčemu tak krásnému.

ANONYMNI_LOSOS

Young Adult – můžeme si rozumět?

„Babi,  a jakej ty máš bodycount?“ Vypadne ze mě.

„Body co? – jo, už chápu. Kristepane, ty se mě ptáš jako přede všema u oběda? Luci, vzpamatuj se. O tom se nebavím ani s nejlepší kamarádkou,“ mračí se babička.

OMG, zapomněla jsem na slušný vychování a tabu. To bude zase následovat přednáška na téma promiskuita a pohlavní nemoci. Alkohol a drogy. To za mých mladých let…

Babička si chce evidentně povídat : „Myslíš, že hezkej sex se dá poznat jen se spoustou různejch lidí?“

„Chápeš, prostě potkáš nějakýho random týpka, zdá se mega fancy, tak se s ním chceš fakt poznat, chápeš? Na co čekat, doba je rychlá, kdovíco bude zítra, na nějaký dlouhý oblbování nějakýma romantickýma kecama prostě není čas, chápeš?“

„Luci, moje babička chodila s dědečkem deset let, a když šli na rande, tak se ani nedrželi za ruce. A vyspali se spolu až po svatbě.“

„Tomu nevěřím. A co jako spolu dělali na tom rande?“

„Asi si povídali a dívali se na sebe. Takovej pohled do očí dokáže pěkně zamotat hlavu. Vzpomínám si, jak se tvoje maminka, když jsme jednou jeli vlakem,  potkala očima s klukem z protější sedačky. Když odešel, řekla mi: „Kdyby mi řekl vystup a pojď se mnou, tak všeho nechám a jdu s ním“. – Taky mám v hlavě některý kluky nebo i dospělí chlapi, který jsem potkávala, vůbec nic jsem o nich nevěděla, ale v tom setkání našich očí byl takovej náboj, až jako dotek nejintimnější…“

„Babi, ty se nezdáš. Borci se teď do nějakýho vztahu neženou. Preferují vztah na jednu noc a nebo friends with benefits.  Chcou si užít a konec. A prostě zase jít na další. Jakoby chtěli nahnat co nejvíc borek. No a pak je jasný, že i já jsem opatrná, radši taky cuffing, protože tě klidně ghostne.“

„Teda abych si brala na hovor s tebou překladač. – Já myslím, že se toho možná kluci bojí. Ono to je mnohem těžší být s někým déle. Neprásknout dveřmi při první hádce. A že jich v životě je.“

„Babi , to zní teda jak rady z minulýho století.“

„No však já jsem z minulýho století,“ usmála se babi. „ A jak ty by sis představovala ideálního kluka, se kterým bys chtěla chodit?“

„No prostě… můžu scrollnout a ukázat ti ho – prostě mega vysokej, velké svaly, ať mě může ochránit víš, krásný vlasy, jako dobrý voblečení, ne nějakej divnej týpek….“

„Ale Luci, to mi popisuješ, jak vypadá. Jak dlouho mu to vydrží? A k čemu ti budou krásný vlasy za pár let? Stejně bude mít pravděpodobně pleš nebo aspoň míň vlasů.. Já bych chtěla , aby byl něžnej a zároveň v něm bylo cosi chlapskýho – rozhodnost, zodpovědnost, odvaha. Víš, že mě děda dostal touhle básničkou od Jacquesa Préverta?

Paris at night

Tři sirky jedna po druhé škrtnutá do noci

První abych viděl tvůj celý obličej

Druhá abych viděl tvé oči

Poslední abych viděl tvá ústa

A tma pustopustá aby to vše připomněla

Když ležíš v objetí mého těla.“

Dlouho je nezvyklé ticho. Lucka, které puse pořád jede, mlčí.

„Luci, proč nic neříkáš?“

„OMG. Myslíš babi, že to někdy v životě můžu uslyšet?“

Anonymní_Lvice

Dům snů

Mně a Daisy už od prvního stupně říkali, že jsme vždy na špatném místě ve špatnej čas. Ten večer byl toho jen důkazem. Šli jsme do toho starýho baráku za městem. Byli jsme opilí, jen jsme hledali jakýkoliv špatný nápad, jak zahnat nudu. Ten barák byl už od pohledu strašidelnej, ale Daisy… Daisy nějakým způsobem fascinoval. Byla hodně zapálená do konspiračních teorií. Řekla mi, že četla o vyvolávání duchů. Moc jsem ji nebral vážně, ale i tak jsem měl nahnáno. Ve staré zchátralé jídelně jsme si sedli na koberec, zapálili svíčky a chytli se za ruce. Daisy začla s nějakýma vyvolávacíma blábolama. Krom toho, že zhaslo pár svíček, se nic nestalo. Odešli jsme. Daisy byla zklamaná. Ale já div nezačal líbat zem. Dorazili jsme domů. Přespávám u ní, než si najdu bydlení. Můj otec mě vyhodil z domu poté, co jsem neudělal maturitu. Chtěl jsem utéct už dávno předtím. Necítil jsem se jako, že se vracím domů. Spíš jsem se vracel do školy, a to v jednom kuse od modřin nebo se šrámama od pásku. Chci se tam vrátit, ale jenom proto, abych od té stvůry osvobodil mámu.

Cítím se blbě, že Daisy využívám jako nocleh, když vím, čím si prochází. Ale zároveň mi to dává větší klid na duši a nemusím se o ní tolik bát. Snažím se pro ni být tou oporou, kterou pro ni byl Christopher. Pořád myslím na ten telefonát. Ten rozklepaný hlas plný strachu, který mi o tom řekl. Musela být tak vyděšená.

Někdo do mě začal strkat. Vzbudil jsem se a nade mnou stála Daisy. Řekla mi, že se tam vrátila. Že jí ten dům volal ve snech. Všechno, co udělala, bylo jiný. Už jenom to, jak chodila, otáčela se nebo mluvila. Zase vypadala šťastně. „Christopher je naživu“ řekla se slzami v očích a tím nejhezčím úsměvem. Nevěřícně jsem na ni koukal a nebyl jsem schopný ze sebe vydat ani hlásku. Povídala mi o tom domě. Je teď prý nový, uklizený a že se tam Christopher nastěhoval a čekal, až ho Daisy najde. Upřímně mi šel mráz po zádech. Chtěl jsem jí to rozmluvit, že se jí asi něco zdálo a že je jenom zmatená, ale ona trvala na svém. Byl jsem vyděšenej, doufal jsem, že jsme včera nevyvolali ducha, který teď volá Daisy v těle Christophera. Ne, to není možný. Jen se jí stýská. Řekl jsem Daisy, že tam spolu pojedeme a že jí přesvědčím, že ta stará barabizna je pořád jen barabizna.

V autě mi říkala, že se nemůže dočkat toho, až se my tři zase setkáme. Nechtěl jsem ji zklamat. Blížili jsme se a z dálky jsem zahledl místo, kde by měl stát onen dům. Rozbušilo se mi srdce, nevěděl jsem, co se děje. Stálo tam dům, do kterého jsem se už nechtěl vrátit. Alespoň ne teď. Málem jsem strhnul volant do protisměru, ale Daisy ukázala na postavu u domu. „Christopher, Tylere, to je můj Christopher!“ řekla písklavým hlasem. Nevěřil jsem vlastním očím. U domu stála má máma.  Zastavil jsem a Daisy vběhla do domu. Nejistě, celý rozklepaný jsem vylezl z auta. Máma se na mě vrhla s úsměvem a hřejícím objetím. Tichým hlasem mi do ucha zašeptala: „Už je dobře, zlatíčko. Už nemusíš utíkat.“

Najednou jsem ležel v posteli. Máma mi přišla popřát dobrou noc. Přečetla mi pohádku o Starém mlýně. Moje nejoblíbenější. Dala mi pusu na čelo a já jsem konečně zažil to, po čem jsem jako malý kluk toužil. Byl jsem milován. V tu chvíli jsem uslyšel ten zběsilý tlukot na dveře. „Emily, otevři ty zkurvené dveře a to hned, nebo dopadneš jako včera!“ Nehybně ležící v posteli, jako malej kluk poslouchající svou matku trpět. Přehrávaly se mi všechny ty scény, kdy se krčí pod stolem, zamyká se v koupelně a dostává jednu ránu páskem za druhou. Se vším tím vztekem jsem se zvedl z postele vstříc svému největšímu strachu.

Seběhl jsem ze schodů. Viděl jsem mámu, jak se krčí u zdi a kouká na mě se slovy o pomoc, a tu temnou stvůru s rudýma očima, jak do ní šije jednu ránu za druhou. „Nech jí být!“ zařval jsem několikrát, a přitom jsem svíral kuchyňský nůž. Podíval se na mě a pronesl: „A co mi ty, malej kluku, asi uděláš?“ a se smíchem ji bil dál ještě silněji než předtím. S nožem jsem se rozběhl k němu. Nůž se začal ztrácet v jeho zádech a já přitom všem cítil úlevu. Tlačil jsem dál a dál přes všechny kosti, až čepel vylezla z hrudníku. Můj sen se ale najednou rozplynul v prach. Zvedl jsem oči a místo mého největšího nepřítele tam byl člověk, kterého jsem miloval na světě nejvíc. Daisy ležela na těch starých parketách té hnusné barabizny. Se starým zrezivělým nožem v hrudníku.

Anonymní_Mečoun

Vylepšená verze záchodového ticha

Mám docela kliku, že mám muže, který zastaví dítě, aby mi nevtrhlo na záchod. Občas to nevyjde, ale jinak si myslím, že jsem na tom oproti jiným matkám dobře. Má to tři velké plusy- vyčůrám se o samotě, vykakám se o samotě, a hlavně a to nejčastěji, můžu sedět sama v tichu a sjíždět TikTok. To je moje největší terapie. Možná to zní vtipně, ale život s malým dítětem vás naučí spoustu triků a hlavně vážit si každé volné chvíle.

Už tři roky je můj denní cíl vyspat se, najíst se, najít si chvilku pro sebe a být chvíli sama. Ano, to poslední dvě jsou rozdílné věci, protože chvilka pro sebe znamená pro mě i tvoření, což s dítětem zvládnu. Občas si vedle něj zvládnu i číst, ale být sama, to je největší zázrak!

Říkám si, že by nebylo na škodu více varovat introverty, co je čeká, než si udělají dítě. Protože já to dítě miluju celým srdcem, ale denně potřebuju ticho o samotě aspoň chvíli. No a na dny, kdy to nejde jinak, což je asi pět dní v týdnu, je tady záchod. Amen. K tomu mě napadá, že by stálo za to zvážit práci v krematoriu. Moje aktuální práce totiž chvilky ticha taky absolutně vylučuje.

Jo a ještě by nebylo na škodu si předem sehnat a adoptovat babičky a dědečky, když žádné nemáte, protože bez nich se hlídání jen tak nedočkáte a tím pádem ani toho času o samotě. A to je fakt na bednu. To si pak můžete naslibovat hory doly, jak na toho svého miláčka budete jak anděl a nakonec stejně budete řvát jak rotvajler na řetězu. Holt i naše potřeby jsou důležité. Jen je dost těžké je naplnit.

Vím, že dost matek taky bojuje s jídlem. Myslím, že já se můžu hrdě poplácat, že školení na toto téma dostalo mé dítě velice brzy. Zkrátka jsme jedly vždy zároveň, a dokud jsem nedojedla, tak jsem si s ní prostě nešla hrát. Máma se chce najíst taky. Ne, že bych nechala řvoucího kojence v lehátku patnáct minut, než se najím, ale když už jsme seděly vedle sebe, od té doby to tak bylo vždycky. A dítě to naprosto bez námitek respektuje každý den. Nádhera.

Spánek je kapitola, která by se dala za ty tři roky asi třicetkrát aktualizovat. První noc na světě spala šest hodin v kuse. A já naivní kráva na to hned skočila a myslela si, že to bude minimálně pár měsíců standard. Ha, ha! Bylo to na dva roky naposled. No a tak já, milovník spánku, denně nevyspaný, bez kávy, protože jsem kojila, doháněla jsem energii cukrem. Místo, abych tedy hubla, jak spousta lidí slibuje, když kojíte, tak jsem nakonec i přibrala. Pro ženu s tuleními tvary je to sen. Sen poslaný z pekla. Ale to už je teď taky fajn, dítě spí celou noc, a když jdu spát s ním, dám si klidně 9-10 hodin spánku. To je co?! To valíte bulvy!

Takže na co si vlastně stěžuju, že? Jenže to byly jen moje potřeby. Pak přijdou na řadu, respektive jsou většinou prvořadé, potřeby dítěte, kterému se střídají období různých nálad a nastavení. Když není aktuální zrovna vřískání 4x denně, že už nedostane sladkost, tak se snaží prosadit si svou, že nechce jít tam, kde my ano. Nebo nás bouchá, aby zjistilo následky, pak třeba hraje, že se neumí obléct. Strčí si list do nosu, aby zjistilo, co to udělá. Vyzuje si v sychravém podzimním dni boty i ponožky a jde do kaluže, aby zjistilo, zda s horečkou není na světě příjemněji. Nebo pro změnu vříská, protože matka zašla za roh nebo snad do jiné místnosti či pár dva metry od něj. Vřískání spustí klidně i bez nám známých příčin. Jak mi přišlo vždy roztomilé, když se děti ptají proč, tak už asi měsíc mi otázky tohoto typu ničí mozkové buňky. Jednu za druhou. Taky nám přibylo diskutování jako v pubertě, proč něco musíme a nemusíme dělat, bojování s tím, že se musíme nějak oblékat a když je venku deset stupňů, tak šaty opravdu nejsou vhodné. Proč? Mínus mozková buňka.

Ale teď je mi dobře. Protože už osm měsíců mám nový zvyk. Na hodinu až dvě v měsíci si sednu do ticha studovny v knihovně. Je tu líbezný klid a je mi tu skvěle. Občas za další počítače zasednou jiní lidé, ale všichni dodržují to úžasné ticho. Nejvíc tady ruším já, jak datluju do klávesnice, ale mě je ten zvuk příjemný. Je mi s těma cizíma lidma skvěle. Moje vylepšená verze záchodového ticha.

Anonymní_mravenečník

ÚTĚK

S úšklebkem si stáhnu kapuci hlouběji do čela, když kolem projíždí skupina rytířů na koních. V ruce držím papír se jménem princezny a odměnou za její nalezení. Zmizela před třemi dny a král se ji ze všech sil snaží najít. Překvapivě. Vždycky to vypadalo, že o ni nestojí. I když, možná ji chce za někoho provdat. Nechutné. Papír znovu strčím do batohu a vydám se zpět na ulici hned jak rytíři odjedou.

Procházím hlučnými ulicemi a hledám jeden specifický dům, červený s tmavou střechou. Teprve teď mi dochází, že jsem se měla zeptat na více detailů. Nu což. Široká, prašná a přelidněná ulice se brzy rozšíří do ještě více přelidněného a hlučného náměstí. Ze všech stran se ozývají prodejci. „Kupte si ryby!,“ z jedné, „Ovoce! Jablka!“ z druhé strany. Procpu se mezi rozličnými stánky, dávaje si pozor na svůj batoh. Ve shonu kolem stánku s cetkami ukořistím malou sponu, kterou si strčím do kapsy. Dál se prodívám davem, dokud se nedostanu do jedné z mnoha menších uliček.

Po asi čtvrt hodině se konečně dostanu k domu, který i já poznám z popisu. Potichu zaklepu a proklouznu dovnitř. Přivítá mě vůně čerstvého pečiva a ovoce. Odložím si batoh a zeptám se do ticha. „Haló?“ Když tu mi najednou někdo zakryje oči a uslyším, jak mi smějící se holčičí hlas zašeptá do ucha: „Hádej kdo?“ Úsměju se, když se otočím, a položím jí ruce na pas. „Elen, je ti jasné, že my dvě jsme jediné kdo ví, že tu jsi, že?“ S tím její ruce sjedou k mojím tvářím a já se na ni konečně můžu znovu podívat. „Ahoj,“ zahihňá se, zvuk jejího smíchu zvonící v mých uších. Tmavě hnědé, téměř černé vlasy, které už na pohled vypadají hebce jako vlna, jí lemují porcelánově bílý obličej. Zelené pronikavé oči přímo září, ve stejný čas kdy volají po polibku. Nechám se zlákat a místo odpovědi přitisknu své rty na její. Když zavře oči, přitáhnu si ji blíž s pocitem, že ji nikdy nepustím.

Po chvilce se odtáhne a já ji na moment následuju než se znovu narovnám. Zašeptám jen „ahoj“ a zavřu oči, než se opět ponoříme do ticha, které zní až příliš klidně. Její otec ji hledá. Jak překvapivé a prosté zároveň. Nemůžu si pomoct, přemýšlím nad tím, jak dlouho to bude trvat než nás najde. Není možné, abychom takhle zůstaly navždy, ať si to přejeme, jak moc chceme.

„Hej. Nepřemýšlej tolik.“ Když otevřu oči a uvidím její ustarané oči, bodne mě trn viny. „Prom-„ omluva mi zamrzne na jazyku, jakmile cítím její ruka na svých rtech, umlčujíc mě. „Opovaž se se omluvit.“ Uchechtnu se, načež její pohled zjemní. Vtisknu jí polibek na prsty než se odtáhnu, úsměv stále na rtech.

„Tak opovaž se, jo?“ Znovu se uchechtnu a jednou rukou se natáhnu pro můj batoh. „Něco pro tebe mám.“ Vytáhnu malou kostěnou jehlici do vlasů a vtisknu jí ji do dlaně. Je relativně malá, ale s pěkným, vyřezávaným okrajem. „Říkala jsem si, že se ti bude líbit.“ Dívám se jak si ji prohlíží, dokud nezvedne oči a nezeptá se na to, na co vždy, když jí něco přinesu.

„Odkud ji máš? Z tržiště?“ Povzdechnu si a odpovím „Tajemství.“ Než může cokoliv jiného říct, pokračuju. „Teď máme jiné a důležitější starosti.“

Se zachmuřeným obočím mi pokyne ať pokračuju. „Rytířů je čím dál víc. Je to jenom otázka času než nás někdo najde.“ Cítím, jak mě pevněji stiskne.

„Jsi si jistá? Není to jenom náhoda?-„ Přeruším ji. „Ne. Odměna vzrostla. Snaží se tě najít víc a víc.“ Vytáhnu z obnošeného batohu papír s obličejem a odměnou. S jejím obličejem. „Nebude to trvat dlouho než tě někdo pozná. Jsi přece jenom princezna El. Zná tě každý i v okolních královstvích.“

Téměř mi pukne srdce, když jí zeskelnatí oči a přitiskne se blíže ke mně. Hlas se jí zalkne když promluví. „Beo, já nechci zpátky.“ Obejmu ji pevněji, zavřu oči a pohladím ji po vlasech.

„Já vím. Mám nápad. Ale musíš mě nechat mluvit.“ Podívám se na ni a ona přikývne. „Musíme utéct. Daleko. Jak nejdál to půjde. Zítra vyplouvá loď do Endradu.“ Vidím jak se jí oči rozšíří. Nedivím se, Endrad je několik tisíc kilometrů odsud. „Jsi- jsi si jistá?“ Přikývnu. „Je to dostatečně daleko. Byly bychom v bezpečí.“ Nakonec skoro neváhá. „Dobře.“ Překvapeně se na ni podívám, než se mi rozleje úsměv na rtech.

„Čeká nás poslední noc. Poslední noc než vyrazíme do neznáma.“

Anonymní_murana

Portál

„Utíkejte!“, zařvala Anastázie, jako by jí šlo o život.

„Jde ti o život nebo co?“, obořil se na ni Krop, jako by četl mé myšlenky. Zařvala mu totiž přímo do ucha. Ale když se na ni otočil, ztuhl nad tím úděsným obrazem: dům se začal propadat sám do sebe. Podlahy se dmuly jako mořské vlny a zvedaly všechno, co jim stálo v cestě. A to bylo vlastně všechno kolem – zdi, pilíře a sloupy a s nimi okna i dveře. To jsem ještě ale netušila, že je to jen slabý odvar toho, co teprve přijde.

Okno, kterým jsme se před chvílí dívali ven a kterým jsme kontrolovali, jestli nás někdo nesleduje, vystřelilo. Jeho střepy se rozlétly do všech stran a rázem zmizelo v útrobách podlahy. Zdi domu se obracely na ruby, klátily se a prohýbaly, padaly do obrovského víru, který se tvořil. S velkou rychlostí jsme se i my ocitali v ohromné děsivé tmavé výlevce, která nás se vším ostatním vtahovala dovnitř. Kolem mé hlavy prolétly dlaždice, uhnula jsem jen tak tak, jedna mě škrábla po tváři, pálilo to jako čert.

Začala se mě zmocňovat panika. Koutkem oka jsem zahlédla Kropa, jak na ten výjev stále nevěřícně zírá. Stál čelem k té přicházející spoušti, ruce spuštěné podél těla. Šaty i nekrytou kůži měl už úplně zaprášenou, vlasy se mu z culíku na zádech spustily a divoce vlály. Naopak Anastázie běžela dál od domu, od víru, od vší té hrůzy, od nás. Bezhlavě skákala přes překážky, které se jí dostávaly do cesty, hbitě uhýbala létajícím předmětům. Někde jsem kdysi četla, že na nebezpečí reagujeme třemi různými způsoby: bojem, útěkem nebo zamrznutím. Reakce Kropa i Anastázie byly tedy jasné. Ale co já?

„Krope! Krope!“, snažila jsem se překřičet ten strašlivý hluk. Konečně se na mě podíval. Začala jsem divoce gestikulovat, aby šel za mnou, aby se pohnul. Na mé straně domu bylo zatím poměrně bezpečno. Nehýbal se. Nebo se prostě nemohl pohnout. Nedokázal to. Začala jsem klouzat po šikmině dlažby, která tu ještě zůstala. Jak se ale dostaneme zpátky? Na myšlení nebyl čas. A už jsem byla u něj, už jsem s ním třásla. Konečně se na mě jeho oči podívaly, už mě konečně viděl. A pak se stalo něco nečekaného – začal se hlasitě, nekontrolovatelně, smát. Smál se, i když jsem ho brala za ruku a tahala od té děsivé spouště. Smál se, když nás zavalila omítka, když jsme přelézali kovové traverzy, když jsme uhýbali všem těm věcem kolem. Věcem, které bývaly ještě před malou chvílí celkem, stavbou, domem, domovem. Naším domovem. Už jsem je ani nedokázala všechny rozeznat. Barevné šmouhy létající vzduchem, cáry, kusy, střepy. Mizely tam, kde je to nakonec pohltilo. A všude ten strašný, strašlivý, hluk! Mlácení, kvílení, skučení, lomození. Rachání, křupání, vrzání a bouchání. Hluk, který až bolel. Anastázii jsem už nezahlédla. Snad se jí podařilo utéct … Podaří se to i nám?

Dál jsme lezli do kopce, který se stále více nakláněl. Stávala se z něho hora. Měli jsme ji překonat? A co bude za ní? Kropa jsem už netáhla, lezl sám. I když obtížně a pomalu, stejně jako já. Rychleji to nešlo. Viděla jsem pod sebou jeho zaprášenou hlavu, krvavá ramena, hadry místo šatů. Podobně jsem na tom byla i já – obě ruce sedřené, jak jsem si s nimi neustále chránila hlavu. A při tom jsem potřebovala, aby mě držely, aby mě táhly, aby dokázaly v té bílé smršti najít pevný bod, cokoliv, čeho se ještě můžou chytit.

Docházely mi rychle síly. I když všechno, co se v posledním čase odehrálo, mohlo trvat jen chvíli, jen pár minut, bylo mé tělo už nesmírně unavené. Bylo unavené z boje o svou záchranu. K čemu vlastně? Nebylo to marné od samého začátku? Měli jsme nějakou šanci? Zachránila se Anastázie? A jak skončíme my?

Už jsem to pomalu vzdávala, hledala jsem poslední zbytky sil. Najednou mé prsty nahmataly cosi hladkého a pevného pode mnou. Podle tvaru to musely být dveře, ale kde se tam vzaly? A měly i kliku, stejně hladkou, za kterou jsem zatáhla. Dveře se otevřely a rázem mě zalilo ticho.

Anonymní_ocelot

Dospívání je těžké, natož ho udržet ve společenské rovině

Konečně doma, v klidu a hlavně tichu. Božínku, jak já to nesnáším. Ale slíbil jsem to. No, přiznej si, že Světlana tě dostala na jedno mrknutí. Ale krásná holka to je. Vysoká, štíhlá, blond vlasy, oči modré. A to nejhezčí je na ni její úsměv. Dnes už vím, co je to láska na první pohled. Zalíbila se mi hned, když jsem nastoupil první den do školy. Ale myšlenkami jsem u ní stále a teď se musím odstrojit. Hlavně boty vyzout. Jak mě dnes bolí nohy. Mám pocit, že snad ani nejsou moje. Už jsem si říkal, že jsem koupil špatnou velikost, ale mamka mě ubezpečila, že nové boty je třeba prošlápnout. A to je nosím doma stále. Kdyby to pomohlo, tak snad v nich i spím.

Sedím na posteli, přes židli přehozené sako i s kalhotami, v rohu pokoje odhozené boty. Proč jsem to jen sliboval. Někteří kluci odmítli chodit. Těch udolaných je jen pár. Na druhou stranu se musím usmát, protože v tom nejsem sám.

Začínám trpět samomluvou, otec se mi směje stojíc ve dveřích. Říká, že ze mne vychovají blázna, ne odborníka na klasické a latinsko-americké tance. A to mi ještě připomíná, že si užiju, až dojde na zvládání tajů společenského chování. Prostě celá má rodina tím žije, jen já ne. Spřádají plány na kolonu. Ať si nemyslí, že tam půjdou. Ani náhodou. Jak Světlanu miluji, na druhé straně ji za tohle příkoří nenávidím.

„Čau Dádo, jak se dnes těšíš na taneční?“, zeptala se mě Světlana. To jsem opravdu v osm hodin ráno potřeboval slyšet. „Nechceš si o přestávce vyzkoušet na chodbě kroky tanga? Minule jsme to spolu nedali. Já se stále pletu.“ Zavrtěl jsem hlavou, že ne. „Proč?“ Ptá se ona. Odpovím stroze. „Nestačil jsem včera udělat úkol do chemie, tak mám teď jiné starosti.“ Jen mávla rukou a odkráčela za děvčaty probrat, no bůhví co. Škola končí, dnes nebylo nic tak závratného, až na pětku z chemie. Profesor zhodnotil můj úkol velice krátce. „Kamaráde, když opisuješ, tak nedělej chyby.“ Jak mu mám vysvětlit, že teď mě klátí taneční a u toho mi nepomůže chemie.

Hodina H, vlastně T, se blíží. Obléknout se fešácky, jak poznamenává babička. K tomu samozřejmě přidává pár rad s poznámkou: „Nezapomeň bílé rukavičky, včera jsem je pro jistotu ještě jednou přeprala“. Mamka mi bouchnutím do zad připomněla poděkování. „Jasně, babi, díky. Já ani nevím, proč jsou tak špinavé po každé hodině tanečních.“ Babička na mne významně mrkla. Hmm. Co si tak asi myslí.

Vyrážím z domu. Ještě se zastavím pro Světlanu a společně jdeme s eleganci v každém směru vstříc víření na parketu. Cestou do kulturáku si vyslechnu výčitky všeho druhu, hlavně, že jsem nechtěl nic dopoledne zkoušet. Připadám si, jako by mne vedli na popravu a Světlana u toho bude s úsměvem na tváři asistovat. U vchodu čekala skupinka z naší třídy. Když jsme k nim došli, houkli na nás kluci a přednesli nápad, který se mi zamlouval. Honza se ptal: „neutečeme dneska?“. Světlana zaprotestovala, že se opravdu chce naučit tancovat. Ostatní holky se k ní přidaly. Rezignoval jsem. „To dáme kluci, vždyť už máme polovinu za sebou“, odvětil jsem. A šlo se.

Večer s tanečními kroky, přešlapy, vybočení z rytmu pomalu a velice pomalu plynul. Závěr byl nepopsatelný. To je třeba svou fantazii hodně nabudit. Došlo na tango. Zpočátku nám to se Světlanou šlo. Ale. Špatně nakročeno, příliš dlouhý krok. Vlastně ani nevím. Prostě – najednou jsme se váleli po zemi. Samá ruka, samá noha. Přiběhl k nám taneční mistr. Pomáhal Světlaně na nohy a zjišťoval, zda si něco neudělala. Byla sice otřesena, ale jinak se jí nic nestalo. Odvedl jí k židlím, aby se posadila. Pak se vrátil ke mně. Dlouze se zadíval, ale když viděl, jak i já jsem zmaten, začal se smát. Smáli se všichni. Po chvilce si vyžádal ticho a pronesl slova, na které nikdy nezapomenu. Nepamatuji si přesné znění, ale vyjadřovalo postavení tanečníka v páru. Muž vede a žena je vedena. Tiché poznámky: ne vedena ale svedena, mistr nevnímal. Závěr pro mne, jakýkoliv karambol na parketu padá na hlavu muže. To je co? A zase jsou z toho ženský venku.

Cesta domů proběhla skoro beze slov. Ale o slovo se hlásily boty. Naštvaný na sebe a také na ně, jsem boty zul a pokračoval bos. Po chvilce propukla Světlana ve smích. Nechápal jsem. Když se uklidnila, nemohla však od smíchu mluvit, tak jen ukázala prstem na mé nohy. Nohy v nádherných černých ponožkách měly ozdobu v podobě velké díry na palci. Zastavil jsem se. Tak to jsem dopadl. Byly poslední. Opětně mě čeká další investice na nákup nových. Postěžoval jsem si na kritický stav financí. Světla zvážněla a navrhla, že mi je zalátá. „Cože? Takový buržoazní přežitek!“, řekl jsem. Chvíli bylo ticho. Osmělil jsem se dodat: „a ty to umíš?“. Souhlasně kývla. Přitáhl jsem si ji sobě a políbil. „A nemohla bys mi je i vyprat?“. Cesta domů nám tentokráte netrvala dlouho. Přece jen byl podzim a zem byla chladná. I otužování má své meze.

Na další taneční hodinu jsem si vykračoval v ponožkách čistých a bez známky jakékoliv chybičky. Není parádní mít tak obětavou holku? Tu si budu opečovávat.

A taneční jsem vzal na milost.

Anonymní_okapi

VIII. A

V představách na Janáčka ukazuju prostředníček. Ve skutečnosti ale jen stojim a koukám do země. Zase ty debilní kecy kluků v šatně. Tělák fakt nedávám. Kluci obdivujou Sáru a její prsa v upnutym tílku. U mě opět komentujou třešně pod kobercem. Nesnášim kluky a ještě víc ty blbky, který mi schválně nechávaj tu rozbitou skříňku. Prý Mařena už je na to zvyklá. V duchu mi boxerská rukavice vystřelí z ruky a knokautuje Dášu, Sáru a Verunu najednou.

Přitom chci být jako ony. Dokázat někoho setřít nahlas, prosadit se. Já akorát mlčim a jak mi vždycky Janáček řiká, blbě čumim. Z “legrace” mě zamykaj ve třídě, lijou vodu z houby do pití, píšou si o mě na skupině. A já se nezmůžu na nic jinýho, než že v noci usínám a představuju si, jak mám superschopnost a kouzelnej štít, kterej všechny ty blbý kecy odrazí. Máma mě poslouchá, ale neslyší. Ani se na mě nedívá, jen z kuchyně mávne rukou. Všechno prej přehánim a moc si beru. Zajímá se jen o to, co jsem dostala z písemky a proč nemám boty v botníku.

Teď máme ve třídě novou holku. Má stejně malý prsa, jako mám já. Sedí sama. Už si o ní šeptaj. Janáček vzal houbu a celou lavici jí zmáčel. Prý ať to má na uvítanou hezky čistý. Ona jen sedí a mlčí. Dává si věci pryč. Ale jeden sešit se jí dost promáčel. Vim, jak se cejtí. Vim, co teď zažívá. Přesto na ni koukám a nechápu to. Mám chuť vytáhnout megafon a zavolat na ní: „Haló, tak už něco řekni, tohle přece není OK. Nenech si to líbit, něco s tím udělej!” Působí odevzdaně, k politování. Taky takhle vypadám, když se to děje mě? Alespoň jsem ji donesla pár ubrousků a pomohla jí stůl utřít. Copak můžu udělat víc?

Už je to týden. Karolína je hrozně fajn, sedla jsem si k ní do lavice, provedla po škole… Je mi jí strašně líto. Stala se novym otloukánkem ve třídě. A tak v představách svym štítem kryju i jí, protože mi přijde, že ona snad vůbec nic takovýho neumí. Prej před podobnym blbečkem utekla z jiný školy. A tady to má zase, dá se před timhle vůbec utýct?

Konečně pátek, balíme věci a mizíme z týhle díry. Venku je snad sto stupňů. Škola sice neřeší problémy svejch studentů, ale aspoň na chodbu pořídila automat na ledovej čaj. Nesu velkej kelímek, s Kájou plánujeme společnou seminárku. Na chodbě zase smrdí vapík. Janáček s partou postává na schodech. Frajeři lemtaj energeťáky a tvářej se jak kdyby jim to tady patřilo.

“No jo, tady jde náš novej lesbickej páreček, podívejme, jak jim to spolu sluší. To je dobře, že už to netajíte.” Ostatní se nahlas smějou. Najednou se rovnám v ramenou. Ten samý pohyb, jako když v představách tasim svůj štít a spouštim superschopnost.

“Janáčku, tvoje kecy jsou v tom vedru snad ještě trapnější, než obvykle. Potřeboval bys trochu zchladit” a obsah celýho kelímku mu leju do rozkroku. Tentokrát je to Janáček, kdo jen stojí a blbě čumí. Tohle nečekal. Už jsem nechtěla dělat nic, prostě jsem slyšela hlas z megafonu, kterej křičel: „udělej něco!” Cokoliv. Popravdě moc nevim, co se dělo dál. Ale pro jistotu jsem seběhla schody a ukázala mu ten prostředníček, konečně. Ještě venku jsem zaslechla něco o tom, že jsem kráva a že si ty nový kraťasy zaplatim, ale bylo mi to fuk. V tu chvíli mi v hlavě tleskal celej stadion a cítila jsem se tak dobře, jako snad nikdy. Kája na mě jen valila oči, rychle mě doběhla a celý odpoledne jsme nemluvily o ničem jinym, než o našem vítězství.

Teď jdu domu, mámě už určitě volala ředitelka…Ať mi klidně vynadá, ale pak ať se zeptá, jaký to bylo. Nebo aspoň jak se ten kluk tvářil. Strašně bych si přála, aby mě objala a byla na mě hrdá, že jsem to dneska dokázala. Postavit se za sebe i za Káju.

“Jsi normální? Jsi se snad úplně zbláznila! Teď mi volala třídní. Můžeš mi vysvětlit, jak se to jako chováš? Ty nový kalhoty mu zaplatíš a omluvíš se, je ti to jasný?

“Já vim, že to bylo moc, ale…”

“Teď nechci nic slyšet, mazej vyklidit myčku.”

Tak mlčim a vyklízim myčku. Dneska už jsem jednu svojí bitvu vyhrála. Asi ani superhrdinové nemají sílu vyhrát celou válku najednou. Nenechám si to zkazit. Vim, že svojí moc můžu aktivovat i přes den a ať mě teď ve škole čeká cokoliv, jsem rozhodnutá, že už se prostě nedám.

Anonymní_panda

Ne

„Chápu, že jsi toho měl moc.“

Táta nepřišel na představení, které máma koupila a ona řekne tohle?

Poslouchám za dveřmi ložnice a nechápu, co se s ní stalo. Dřív se za sebe postavila. Teď se omlouvá. Omlouvá tátu.

„Mám pocit, že už je všechno pryč, Táňo. Každý cítíme něco jiného.“ Otevřel dveře.

Nečekal mě hned za nimi. Krátce se zarazil.

„Čau chlape.“ Vzal si notebook a odešel.

Akorát s sebou nevzal zmatek. Ten tam zůstal.

„Jak to šlo ve škole?“ Usmívá se máma, jako by se nic nestalo. Jakoby mi bylo pořád pět a já nic z toho nevnímal. Jenže už nejsem malej.

„Chill.“ Teď jí rozhodně nebudu říkat, že jsem viděl Medu s Matyášem ze čtvrťáku.

„Nechceš si zajet na hory přes jarní prázdniny?“

„Jdu k Bártovi na NHL turnaj. Zůstanu tam pár dní, jo?“

„Jasně, přece nebudeš trávit volno s matkou.“ Pohladila mě a šla do pracovny.

„Dnes je to měsíc, co táta odešel. Máma ožila. Sice pracuje pořád dlouho do noci, ale zase si začala zpívat u vaření. Takže nevím, co je lepší.“

„To je děs. Řešit rodiče, když ti zdrhla holka.“ Řekl Bart, zatímco upřeně zíral na obrazovku a ladil soupisku.

„Na Medu seru. Dám je zpátky dohromady.“

„A jak to chceš udělat vole?“

„Vždycky byli jako páry z romanťáren, na které čuměla Meda. Myslíš, že tohle může jen tak zmizet?“

„Já hlavně myslím, že bys to měl nechat na nich. Máš mnohem důležitější věci na práci. Třeba zítřejší narozky.“

„Tak na to fakt nemám náladu.“ Odhodil jsem ovladač a opřel se do gauče.

„Na to zapomeň. Majkla rodiče jedou na víkend pryč. Ideální místo na zapití plnoletosti i rozchodu s Medou. Určitě dotáhne nějaký holky.“

„V žádným případě. Všiml sis, jak z něj táhne tráva?“

„Můj kámoš je suchar.“

Ne, jen mám pocit, že se to s našima začalo kazit, když táta svého občas jointa začal dávat každý den. Že ani neodvezl mámu do nemocnice aby mu nevzali papíry. Ale to jsem neřekl.

„Jo, jasně.“ Řekl jsem místo toho. „Jsem nějakej unavenej. Radši to zabalím a stavím se zítra, okej?“

Slyšel jsem popotáhnutí. Snad zase nebrečí. Vešel jsem k mámě do pracovny. Byla shrbená nad stolem. Vylekaně se na mě otočila a zavadila rukou o papíry.

„Nemáš být u Barta?“

„Taky tě rád vidím, matko.“ Šel jsem k ní. Rychle vstala a přitančila ke mně.

„Pojď. Připravila jsem je sice na zítra, ale čerstvé jsou nejlepší.“

Koblížky podle prababiččinýho receptu voní po celém bytě. Dělala je, když chtěla potěšit tátu. Koblihy miluje. A já vlastně taky.

Usmál jsem se na ni.

„Ty máš zase rozbitý sklo?“

„To nic není, koblížky volají, slyšíš je?“ Snažila se mě odvést, ale já jsem po tátovi. Potřebuju mít věci v pořádku. Máma, ta je lajdák.

„Než nachystáš na talíř, mám to vyměněný.“

Přišel jsem blíž. Sklo v pořádku je.

V pořádku zřejmě není máma.

Na mobilu je šmouha. Odkryl jsem papíry.

Přestřižené brčko. Sáček s bílým práškem a kreditky.

Otočil jsem se na ni. Hleděla na mě.

„Jsi normální, mami?“

To bylo hlasitěji, než jsem chtěl. Mlčela.

„Jak dlouho to děláš?“

„Od té doby, co táta odešel.“

Teď jsem mlčel já.

„Zlato, vím, že je to špatně. Jsem hrozná matka. Chci tě od toho všeho uchránit a nejdu ti příkladem. Nemám pro to žádnou omluvu.“ Upřeně a smutně se na mě dívala.

„Vždyť víš, co to s lidma dělá, sakra!“

Začaly jí téct slzy.

„Tohle bylo naposledy, slibuju.“

Objal jsem ji. Postarám se o ni.

„Dobře, žes přišel, kámo.“ Bart mi podává drink sotva, co vlezu do kuchyně.

„Potřebuju se odreagovat.“

„Challenge accepted.” Ďábelsky se zasměje a po pár skleničkách se tak směju i já.

A taky se mi chce ďábelsky chcát.

Dveře koupelny jsem chtěl zase rychle zavřít, když jsem tam uviděl Majkla.

„Vole, nestyď se a pojď sem.“

Na sklopené desce od záchodu seděl ještě někdo. Vypadal starší.

Zasmál se, když Majkl natáhl ruku s malým bílým sáčkem.

„Dáš si taky, ne?“

Vlastně. Proč ne?

Anonymní_pásovec

Útěk

Dlouhou chvíli jsem jen upírala oči do oblohy. Hvězdy zářily jasněji než kdy dřív, ale i tak mi připadaly prázdné. Něco jim chybělo. Stejně jako mně.

V hrudi mě už nějakou chvíli něco tlačilo. Něco, co jsem nazývala parazitem. Nemocí, kterou jsem se neuměla zbavit. A ani o ní mluvit. Nešla totiž ani z daleka popsat.

Celý večer jsem trávila v myšlenkách. Přemýšlela jsem o všem možném, jen abych se vyhnula starostem o školu a očekávání. Chtěla jsem být kdekoli jinde, hlavně ne ve svém těle a prožívat pocity, které mě omezovaly v dýchání.

A pak se její ruka dotkla mého ramene. Jako by někdo vypnul bouři. Hlasité myšlenky utichly a já se mohla poprvé za celý večer nadechnout.

Zvedla jsem hlavu a upřela pohled na ženu přede mnou. Do lagunově zelených očí. Byl v nich cítit takový klid. Úleva. Pocit, který ukončil tu děsivou samotu a přinesl pochopení.

Věděla jsem, že nestojím zrovna před člověkem, u kterého bych měla hledat pomoct. Ale i tak se to nějak cítilo správné. A já tak na chvíli zapomněla na rivalitu mezi námi.

„Zase ztracená?” ušklíbnula se na mě jejím klasickým úšklebkem. Tím, který by kohokoli jiného vehnal do kolen.

„Jen se zabývám věcmi, které skutečně stojí za mou pozornost, Vaše výsosti.” Odsekla jsem s úsměvem černovlasé princezně přede mnou.

„Snad mezi ně jednou budu patřit.” naklonila se s výzvou blíž až jsem její dech cítila na tváři.

„Možná někdy.”

„Přes to, nemyslete si, že jsem si nevšimnula.” mé šaty. Tmavě zelené stejně jako její dokonale padnoucí oblek.

„Bojíte se snad, že Vás v nich zastíním?” otočím k ní hlavu nakloněnou na stranu. Na to ona je sklopí svůj pohled.

„Možná proto tu stojím…” odpoví po chvíli tichým hlasem, ale nezapomene obrátit oči zpátky ke mně. Hrající jiskra stále v nich.

„Říkáte to jako by Vám na tom záleželo, princezno.” založím ruce zpátky za záda a na chvíli se jen nechám unášet hudbou v sále. Tancující páry se stále pohybují po místnosti.

„Slova jsou jen hra, má paní.” i ona se podívá na bál. „Význam mají činy, není-li to tak?” rozlije se jí na tváři znovu ten pobavený úšklebek. Úšklebek, díky kterému na chvíli zůstanu pochybovat o své odpovědi.

„Pak doufám, že se neunudím dříve, než přijdou, paní.”

„To abych začala.” její ruka mě mlčky vybídnula k tanci a já tu svou vložila do ní. Byla to výzva, ale mně se líbila.

Pomalu mě začala vést ke středu parketu. Hudba se tentokrát ozývala ještě hlasitěji. Přesunula jsem druhou ruku na její rameno a ta její spočinula na mých zádech. Začali jsme se pohybovat do rytmu.

Měla jsem tanec ráda. Vždycky ano. Ale tentokrát se to zdálo jednoduší než kdy dřív. Ke každému kroku mě lehce naváděla a já tak měla pocit, že nedokážu udělat chybu. Posouvali jsme se po parketu a nechávali za sebou zbytek hostů. Byla to jen ona a já.

„Nejste tak špatná”

„Takže jsem Vás přesvědčila?” znovu ten zatracený úšklebek. A ta vzdálenost, teď ještě těsnější.

Neodpovím. Jen jí zůstanu zírat do očí, zatímco ty její kmitnou k mým rtům. Všimnu si toho, i můj dech se zrychlí. I tak nechám na ní, aby udělala další krok. A ona se nakloní blíž.

Tak blízko, že jsme se téměř střetnuli nosy. Naposledy jsem, se otočila do rytmu hudby a já…

Dlouhou chvíli jsem jen upírala oči do oblohy. Hvězdy zářily jasněji než kdy dřív, ale i tak mi připadaly prázdné. Něco jim chybělo. Stejně jako mně.

V hrudi mě už nějakou chvíli něco tlačilo. Něco, co jsem nazývala parazitem. Nemocí, kterou jsem se neuměla zbavit. A ani o ní mluvit. Nešla totiž ani z daleka popsat.

Celý večer jsem strávila v myšlenkách. V myšlenkách na ni. Mou princeznu z filmů a knih, která by vyřešila každičkou kapku osamění. Kterou jsem teď a tady cítila.

Chtělo se mi křičet, brečet a něco rozbít. Ale jediné, co jsem dokázala bylo v tichosti sedět na místě.

Přemýšlet nad životem, který mi nepatřil, i když se mi zdál tak známý. Vzpomínat na věci, které se nestaly, i když si je pamatuju jako by byly včera. Promítat si v hlavě její slova, která mi nikdy nemohla říct.

A přesto v každé myšlence jsem stále někoho cítila u sebe. Někoho, kdo mi neustále kryl záda. Někoho, kdo nebyl mnou, ale námi.

A tehdy jsem pochopila, že možná nežiju svůj život… ale někdo jiný žije skrze mě. A já mu to dovolila.

Anonymní_Platýs

Rok 1848.

Klára se probudila v malé chalupě uprostřed lesa, kam se nastěhovala se svým manželem Danielem krátce po svatbě. Sluneční paprsky dopadaly na dřevěnou podlahu a venku zpívali ptáci. Nebyly tu žádné zlaté lustry ani hedvábné závěsy, na které byla zvyklá z otcova zámku – jen vůně čerstvě nasekaného dřeva a teplo z ohniště. A přesto cítila, že teď žije pohádku.

Daniel, učitel z vesnice, právě připravoval snídani. Když ji uviděl, usmál se tím klidným, jistým úsměvem, který ji pokaždé ujistil, že udělala správně. Sedli si spolu k dřevěnému stolu, jedli chléb s medem a mluvili o obyčejných věcech – o dětech ve škole, o nové střeše, kterou bude třeba opravit, o bylinkách, které Klára nasbírala.

A přesto mezi nimi bylo něco kouzelného. Každý pohled, každý dotek připomínal, že jejich láska se nezrodila z povinnosti, ale z volby.

Když Daniel odcházel učit, Klára stála ve dveřích a dívala se za ním. Věděla, že jejich život nebude snadný – chudoba i práce jim budou stát v cestě. Ale také věděla, že má jeho ruku ve své.

A to jí stačilo.

Anonymní_pyskoun

Rudé nitky

„Proč schováváš tu ruku?“ zeptala se mě máma, když jsem si v převlékací kabince zkoušela šaty.

No tak, nedělej mi to těžší. Hodnotila jsem tu nepříjemnou situaci v hlavě. Vůbec jsem nepočítala s tím, že půjdeme do obchodu.

Má ruka totiž vypadala jinak, než by měla. Nespočet řezných ran táhnoucí se od zápěstí výš nešlo přehlédnout. Nechtěla jsem, ať to někdo řeší. Nestála jsem o ničí pomoc. Stejně ji nepotřebuju, říkala jsem si, vždyť tady ani není, co řešit. Prostě se tak uklidňuju. Někdo si zakouří a já místo cigarety sáhnu po ostrém předmětu. Šetřím si plíce a peněženku.

Máma se na mě znovu tázavě podívala. „Chováš se divně,“ kysele okomentovala mé chování a chtěla, ať se zpátky převleču do svého oblečení. „Tenhle střih ti přidává kila, koukneme jinde,“ podělila se máma o svůj plán, když si převzala šaty na ramínku.

„Pojď už prosím domů, mami, vždy jsme tady dvě hodiny,“ snažila jsem se změnit její názor. „Zkusíme se někde stavit třeba příští týden,” dodala jsem nenápadně s úsměvem.

„Když myslíš,“ vydechla máma a opustila kabinku.

Prohlédla jsem si ruku v celé své kráse. Pěkné rudé nitky, pousmála jsem se, ale uvnitř mě něco bodlo u srdce. Hanba.

Vando, kde jsi? Přišla mi na WhatsApp zpráva od přítele.

A sakra, já mu nedala včas vědět! Mé hrdlo se sevřelo a srdce rozbušilo. Ať je klidný, hlavně buď klidný! Prosila jsem o pokojný scénář ve své hlavě.

Jeho text pokračoval. Víš, že chci vědět, jestli jsi v pořádku.

Já vím, Tome, ty chceš pro mě vždycky jen to nejlepší. Ťukala jsem v napětí do klávesnice mobilu. Promiň, byly jsme s mamkou v obchodě. Příště dám vědět s předstihem, dobře? Slibuji.

Super, to budu rád. Vyjádřil se přítel a mě se oddechlo. Pro tentokrát byla katastrofa zažehnána.

„Vando, už jdeš?!“ odtrhl mě od telefonu netrpělivý hlas mamky.

„Ano!“ zvolala jsem a brzy poté jsme opustily obchod.

Další den mě před školou čekal Tomáš. Jak ráda ho vidím! Srdečně jsem jej objala.

„Nějaké novinky?“ zeptal se zvědavě.

„Ano, škola dala na Facebook fotku z mého pěveckého vystoupení, podívej!“ nadšeně jsem mu ukázala fotku.

„To je skvělé, Vando!“ sdílel mou radost a společně jsme se vydali k parkovišti. Nyní mě čekala krásná cesta k němu domů. Mám toho tolik co říct!

V autě jsme si během jízdy povídali a smáli se. Probralo se spoustu zajímavých témat. Jaké já mám jen štěstí! pomyslela jsem si.

Z dálky jsem již viděla přítelův žlutý domek. Tak moc jsem se těšila na společný víkend! Pozdravili jsme Tomovi rodiče a pustili si náš oblíbený seriál.

Celý ten večer byl bezchybný, dokud něco Tomovi nezačalo vrtat hlavou. „Můžeš mi znovu ukázat tu fotku z vystoupení?“ řekl nezvykle chladně.

„Jistě,“ usmála jsem se a natáhla k němu telefon s fotkou.

„Vidíš to, co já?“ přiblížil si fotku na oblast břicha.

„Tohle jsi předtím neměla,“ začal hodnotit můj vzhled již ostřejším tónem. „Břicho by mělo být ploché. Asi jíš moc cukru, není to zdravé. Proč nevážíš stejně, jako když jsem tě poznal?“ znechuceně popisoval mou postavu. Neměla jsem slov.

Vystrašeně jsem se podívala do jeho očí, zda to myslí vážně. „Víš, že to mám z prášků, Tome,“ třásl se mi hlas.

„To je nesmysl!“ vysmál se mé dedukci. „Zkus zlepšit svůj jídelníček a trochu se hýbat.“

„Když myslíš…“ zklamaně jsem mu dala za pravdu.

„Nemám chuť, mami,“ odmítla jsem o pár dní později nabídku čokolády. Kolik jsem těch kalorií vůbec dneska snědla? A zatímco jsem je počítala v hlavě, zakručelo mi v břiše. Chci se mu zase líbit. Ale mám hrozný hlad…

Postupně jsem uvízla v tomto věčném kolotoči. Váha nešla dolů za žádnou cenu a já již propadala zoufalství. Co mám pro to ještě udělat?! Brečela jsem po nocích, zatímco jsem vyšívala rudé nitky na těle.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že to období trvalo jen krátce a já brzy otevřela oči a změnila svůj život. Ve skutečnosti to byly měsíce neustálého napětí, které se podepsaly na mé duši a těle.

Změna nastala, až když jsem potkala úžasné lidi, kteří se brzy stali lepšími přáteli, než jsem si kdy mohla přát. Ukázali, co to znamená skutečné pouto a respekt. Naučili mě, že spojení dvou lidí nemá bolet, ale hřát na srdci.

Už se nenechám ovládat strachem a změním se jen tehdy, když to budu chtít já sama. Odmítám řešit své problémy skrze šrámy na těle. Vždyť nám každý den tolik pomáhá, nezaslouží si trest. Važme si svého těla, máme jen jedno.

Anonymní_rejnok

Zuby nehty

’’Juli?’’ Nevšimla jsem si, že mě pozoruje. Vlastně jsem neviděla nic, slzy mi zamlžili, vidění. Neměla jsem v plánu brečet, počítala jsem s tím, že mě odmítne. Co jsem si myslela?  Rychle jsem se zvedla skoro ho povalila na zem a utekla na záchody. Cítila jsem toho najednou hrozně moc. Jako bych spadla do propasti plné tíhy a těžkého smutku. Srdce mě bolelo, nevím, jestli ze stresu nebo puklo sebelítostí.

Zaťukání na dveře. Nepostřehla jsem, že moje vzlyky nabraly na hlasitosti. Asi o mě děti mají strach. ’’Je tam moje Julinda?’’ Otevřu dveře a celá vděčná se sesypu svojí kamarádce do náruče. Odvede si mě na můstek nad malým potůčkem, kde si s dětmi rádi smáčíme nohy a ze kterého je výhled na celý tábor. Všechno Kiky řeknu. Jak strašně to bolí, jak jsem trapná, ošklivá, naivní a zbrklá.

   ***

’’Dobře, pokud se o mě Filip nezačne zajímat do Vánoc, tak se posunu dál,’’ Přesvědčuju Kiku a marně samu sebe. Jen se plácne do čela. Už je to půl roku, co jsem mu na táboře řekla formou, pokládej mi otázky, kdo se mi líbí, a uhádni, že jsi to ty.

’’Vždyť tě to jen trápí.’’ Kika je moje kamarádka už hodně dlouho. Od nastoupení na střední, jsme nerozlučná dvojka. Druhák nám rapidně utíká a Vánoce jsou za dveřmi. Štvalo mě, že má pravdu. Už brečím méně (jen obden). Pořád doufám, že mě taky bude chtít. Kika na mě upírá přísný pohled. ’’Třeba se s někým seznámíš na lyžáku,’’ utrousí ironicky. V hloubi duše doufám, že to tak bude. Nahlas odseknu: ’’Jen přes mou mrtvolu!’’

***

’’Super triko.’’ Kluk, kterého potkávám na obědě, mi právě pochválil tričko s mojí oblíbenou kapelou. ’’Dík, ty je znáš?’’ Ušklíbl se jako by moje otázka byla absurdní. Představil se mi jako Jindra. Obsadili jsme křesla na chodbě a rozpovídali se. Kluci do holčičích pokojů nesměli. Zůstali jsme tam až do večerky. Každou noc. Byl vtipný a hezký. Poslední večer lyžáku se pořádala diskotéka. Tančila jsem s Kikou, ale cítila jsem na sobě jeho pohled.

Veselou písničku vystřídalo ticho, do něhož se jemnými tóny rozezněla melodie ploužáku. Kika se s úsměvem otočila a odcupitala k občerstvení. Než jsem se za ní stihla rozběhnout, někdo mi zaťukal na rameno. Jindra. ’’Smím prosit?’’ Píchlo mě u srdce. Myslí se mi promítl Filip. Vyhnala jsem ho a rychle přikývla. Položil mi ruce těsně nad zadek a upřeně se mi díval do očí. Nic jsme neříkali a nechali se unášet. Přála jsem si, aby se mi líbil. Byl perfektní. Slzy se mi nahrnuly do očí. Sklopila jsem zrak a odběhla do pokoje. Proč se nemůžu posunout dál? Chci být šťastná! Proč mi moje hlava nedovolí na Filipa zapomenout? Jsem jako na vodítku. Neschopná se od něj odpoutat.

Po lyžáku jsme si s Jindrou vyměňovali zprávy každý den, ale vzhledem ke své situaci jsem si nechala odstup. Zmatená a bezradná mi nepřišlo správné se bavit s někým komu nedokážu city opětovat.

Páteční večer, další probrečená noc přede mnou. Pod peřinou mi cinknul mobil.

Filip: Ahoj, máš čas? Chtěl bych ti něco říct.

Jezdili jsme spolu dvakrát týdně ze školy autobusem a povídali si celou cestu. Bylo fajn cítit každý centimetr jeho těla na svém a jak pokaždé hezky voní. Už jsem smířená s tím, že ke mně nic necítí. Několikrát mi řekl, že mu je líto co mi řekl na táboře, ale nechtěla jsem, aby změnil názor jen z lítosti.

Sraz jsme si dali na dětském hřišti. Cestou jsem přemýšlela, co tak důležitého mi nemůže říct v autobuse nebo to napsat. Chce pomoct sbalit jinou? Má průšvih? Hlavou mi prolétalo tolik možností, až jsem přehlédla, že Filip už dávno sedí vedle mě. Chvíli jsme si normálně povídali, snažil se odvést řeč jinam, a do pravého důvodu schůzky se mu nechtělo, ’’Co si mi to chtěl říct?’’ Pomohla jsem mu začít.

’’Pamatuješ na to, co se stalo v létě?’’

’’Něco málo se mi vybavuje,’’ snažila jsem se nahodit nevinný pohled

’’Ptala ses, kdo se mi líbí’’ Nechal mě topit se v pohledu plném něhy. Zapomněla jsem, jak se dýchá. Čekala jsem tak dlouho…

Stálo to za to.

Anonymní_treska

Vzlety a pády

Vyčerpaně sebou žuchnu do trávy, ale ten otrava mě bez námahy zase vytáhne na vratké nohy. Fascinuje mě, jak se mu napínají svaly na rukou a zírám na ně déle, než bych měla, čehož si samozřejmě všimne a obdaruje mě tím úžasným úsměvem, při němž odhalí špičáky. Zrychlí se mi dech a projede mnou horko při vzpomínce na drobnou ranku na krku.

„Líbí se mi, kam ubíhají tvé myšlenky, ale mám něco lepšího.“ Pochybovačně nadzvednu obočí. Lepšího než upíří kousnutí? Rozesměje se a dloubne mě loktem. „Pojď a nepokoušej mě.“

Nechám se vzít za ruku a poslušně ho následuju až tam, kde se louka dotýká obzoru. Aleronův dotek probouzí všechna nervová zakončení v mém těle, takže chvíli trvá, než mi docvakne, že koukám na ohromný koráb uprostřed jezera.

„Naše škola! Jsme tady!“ Nadšením zavýsknu a vrhnu se mu kolem krku, čehož lituju hned následující vteřinu. Tváří se tak vážně, jako by řešil příklad z algebry.

„Slib mi, že nám dáš šanci.“

Vyvádí mě tím z míry. Po dvou dnech plnění úkolů, skrývání se před hlídkami, bez spánku, jídla a vody jsme konečně u cíle a on chce řešit tohle?!

„Vraťme se nejdřív do školy a pak to můžeme probrat…“

„Nemůžeme, protože mi v první možné chvíli utečeš!“ Těžko se hádat, když má pravdu. Jasně, že bych zdrhla – společnost nás nikdy jako pár nepřijme. Čeká nás jen zlomené srdce, nic víc.

Než stihnu oponovat, zlehka mě políbí a vymaže mi z mysli všechny námitky. „Prosím, Mewery.“

Bez dechu přikývnu a samu sebe tím překvapím. Chci to zkusit, i když je to naprosto příšerný nápad. Ale už ho chci tak dlouho…

Znovu mě líbá a pak už běžíme – se smíchem se řítíme z kopce, závodíme spolu a snažíme se přitom nezabít na uvolněných kamenech.

Na rovince zrychlím a branou z větví proběhnu první. Hulákám spolu s ostatními shromážděnými, přijímám gratulace, plácání po ramenou, jdu z objetí do objetí. Z euforie mě vytrhne až mihnutí zlaté hřívy, která tady nemá co dělat. Prudce otáčím hlavou a ztuhle sleduji, jak se Amanda vrhá na mého zadýchaného upíra a hladově si bere jeho ústa. Stáhne se mi žaludek a hrudník zachvátí tupá bolest, jako když mi před měsíci zajela dýka mezi žebra. A ten pitomej upír jenom stojí s očima vykulenýma překvapením a vůbec nereaguje. Proč ji od sebe sakra neodstrčí?!

Celý svět se divoce otřásá a pak mi dojde, že jsem to já, kdo se třese. Pálí mě kůže a zběsilý vztek rozžhavuje mé nitro do běla. Snažím se dýchat zhluboka a uklidnit se, jenže to nejde. Jsem příliš vyčerpaná a zraněná. Přestávám se ovládat a nezabráním tomu.

Slyším vyděšené hlasy a výkřiky, ale už ke mně nepronikne jejich význam.

„Říkala jsem vám to! Je zrůda!“

„Buď zticha, Amando!“

Vzduch se vlní horkem, pokožka mě svědí a pálí, kůži mi rozdírají zlaté šupiny. Zalykám se bolestí, jak mé tělo mohutní a přijímá částečně dračí podobu. Nejzranitelnější místa pokrývá hladká, ale pevná kůže podobná hadí. Uši se mi prodlužují, tvář už připomíná spíše plaza než lidskou bytost a v očích mi žhne rudá záře. Ruce a nohy zakončují rohovinové drápy, vlasy ční v ostrých bodlinách a ze zad vyrůstají mohutná blanitá křídla.

Doširoka je roztáhnu, přikrčím se a odrazím od země, vystřelím vysoko do vzduchu, co možná nejdále od lidí, kterým bych mohla ublížit. Svět přestává existovat, je jen vzduch a větry proudící kolem, svoboda, nekonečný prostor a prázdnota v mém nitru.

Řvu a zní to sotva lidsky, oheň mě stravuje zaživa.

Přestanu stoupat.

Volným pádem se jako hořící šíp řítím vstříc hladké hladině jezera.

Vítá mě jen bolest a ticho, zůstává temnota.

Anonymní_žirafa

Pozvání na rande

Zazvonilo na první velkou přestávku. Zvedla jsem se a začala si balit věci, když tu se za mnou objevila moje kamarádka Karoly. “Tak co, požádáš toho kluka, co se ti líbí, ať s tebou jde na rande?” Tím myslela Filipa Řechanského, kluka, co se mi líbil už od začátku školního roku. Když jsem jí tuhle informaci řekla, začala takhle vyzvídat pravidelně, a já jí odpovídala stále stejně: “ne” “Ale proč?” vyjela nechápavě.

Povzdechla jsem si. “Podívej se na mě a podívej se na něj. On je úplně jiná liga než já a navíc už nejspíš holku má.” “Ale prosím tě, jsem si jistá, že holku nemá ani mimo školu. To poznám!”  Narozdíl od Karoly jsem měla nulové zkušenosti jak s kluky, tak s randěním.

A neměla jsem ani takové sebevědomí. Nebyla jsem jako ostatní holky. Byla jsem malá, bledá a partie jsem neměla skoro žádné. Měla jsem dlouhé světlé vlasy, oči jako dvě louže inkoustu, a na nose velké černé kulaté brýle. Vypadala jsem jako nějaká knihovnice nebo učitelka. Byla jsem holka, co by se líbila pouze knihomolovi a ne hezkému klukovi, co měl ten nejmilejší úsměv a měl nakročeno na nějakou fotku do časopisu. Navíc na něj letěly skoro všechny holky ve škole a já narozdíl od nich vypadala nevýrazně. Jednou jsem se pokusila o změnu, ale mamka mi to hned zatrhla, že nebudu vypadat jako nějaká Barbína! A navíc jsem fakt vypadala příšerně. Raději jsem to vzdala. Od té doby jsem se na něj jen někdy na chodbě zpovzdálí dívala.

Vyšla jsem ze dveří a v tu ránu jsem ho zahlédla. Filipa. Stál na konci chodby a kolem něj se motaly ostatní holky. On se na ně mile a hezky usmíval. Měl zlaté vlasy a pronikavé modré oči. Byl krásný. Moje kamarádka Karoly by řekla, že je zatraceně sexy, ale já preferuju ze skromnosti jenom slovo “krásný”.

Vyšla jsem na chodbu a v tu chvíli jsem na něco šlápla. Podívala jsem se, co to je a vidím obyčejnou tužku. “Promiň” ozval se hlas za mnou a já ztuhla. Opatrně jsem zvedla hlavu, abych uviděla jeho obličej. Filip Řechanský se na mě díval a pak sjel pohledem k mé noze, která drtila jeho tužku. “Podáš mi ji, prosím?” zeptal se a já vypadla z transu. “J-jo, jasně” řekla jsem a hlas mi vyletěl o oktávu výš. Vzala jsem tužku ze země a podala mu ji. “Díky” řekl a vydal se chodbou pryč. Já jsem tam stála dál, dokud mi nohy automaticky nenakráčely do třídy, kde jsem se snažila třičtvrtě hodiny přijít na to, co se tam na chodbě vlastně stalo.

V šatnách bylo rušno, ale to vždy, když byl konec vyučování. Oblékala jsem se pomalu, abych se potom nemusela mačkat na chodbě s ostatními. Oblékla jsem si kabát a zaposlouchala se. Vše jako by najednou ztichlo. V tu chvíli jsem ucítila, že za mnou někdo stoji. Otočila jsem se a ztuhla jsem. Stál za mnou Filip. “Panebože, co tady dělá!” prolítlo mi hlavou.

“Ahoj, mimochodem, ty jsi Mia, že jo?” “Ano” řekla jsem bezbarvě a jenom na něj koukala. “Promiň, že tě tak obtěžuju, ale mohla bys mi poradit ohledně tohohle?” Až teď jsem si všimla, že v ruce drží dvě knihy. Jednu o kosmu a druhou nějakou detektivku. “Jenom, zaslechl jsem od nějaké holky, že už jsi je četla a já nevím jakou mám číst první. Poradíš mi?” Cítila jsem, jak mi lehce klesá brada, a tak jsem pevně sevřela rty. Podívala jsem se na knihy a ukázala na detektivku. “Je to trochu psychologické, ale má to zajímavou zápletku a konec je velmi nečekaný.”

Schoval knížky do batohu, ale potom zůstal stát. “Proč nejde?” nechápala jsem a všimla si, že se mu v očích míhá nejistota a stydlivost. “Nechtěla bys jít třeba do parku?” To bylo tak nečekané, že jsem na chvíli nevěděla o světě. Tohle jsem prostě fakt nečekala. “Ale pokud nechceš, nevadí” řekl a mně jako by pusa začala mluvit sama od sebe. “Ale ne půjdu. Kdy?” Nejistota a tréma se ve mě promíchávaly a v krku se mi tvořil knedlík. “O víkendu. Třeba v sobotu?” “Jo, beru” řekla jsem a cítila růženec ve tváři.

Ale pak mě zarazila v duchu otázka, na kterou jsem se potřebovala zeptat. “Ale proč já?” začala jsem se lehce rozhlížet, jestli někdo neposlouchá a jestli si ze mě někdo nechce jen vystřelit. Filip se na mě mile usmál: “Víš, už dlouho ses mi líbila a chtěl jsem tě pozvat dřív, ale ty jsi za mnou nikdy nepřišla a ostatní holky kolem mě furt lítaly…

” Zůstala jsem na něj zírat a cítila jsem, jak se z růžence stává jasně červená. “Takže šla bys se mnou do parku? Tenhle týden v sobotu?” zeptal se znovu a usmál se.

Cítila jsem neskutečnou radost. “Ano, půjdu!”

Anonymní_živorodka