Fialová záře

„Nechoď ještě,“ zapřede Marco s hlavou zabořenou v polštáři. Feng konečky prstů kreslí kruhy na karamelovou kůži jeho zad – rád by zůstal. Jeho nohy jsou propletené s Marcovými, vzduch, který je ještě pořád cítit solí, se líně převaluje pokojem. Mezi roletami na ně dopadají měkké paprsky zapadajícího slunce. Jenže to nejde. Nakloní se a vtiskne mezi lopatky polibek: „víš, že nemůžu.“ Než se stačí zvednout, ruka s černě nalakovanými nehty ho popadne za zápěstí: „pět minut?“ Tentokrát jeho rty najdou ty druhé. „Přijdu pozdě a Hall mě zabije,“ zasměje se: „uvidíme se ráno. Miluju tě.“

Dá si rychlou sprchu a souká na sebe kalhoty, bílé tričko, které nosí už třetí den, popadne bundu a zabouchne za sebou. Seběhne tři patra schodů – nikdo ještě nepřišel na to, jak v nulové gravitaci stavět výtahy, i když vypnout ji umí – a do tváře ho praští suchý vzduch Emperonu. Natáhne si odrbanou bundu ze syntetické kůže. Tahá ji všude. Kdysi mu ji dala máma. Vrazí ruce do kapes a vydá se tam, kam vždycky – k transferové stanici, místu, které tomuhle městu vdechlo život a teď ho pomalu zabíjí.

Schválně jde tak, aby měl co nejdéle výhled na duny rudého písku rozprostírajícího se za kopulí, která odděluje Emperon od nehostinné krajiny Marsu. Ten je teď už jediným městem na povrchu, většina lidí se prostě posunula dál, a tak se z Emperonu stala pouze přestupní stanice, místo výměny zboží i lidí. Rezavějící díra zoufale se snažící udržet si zdání bývalé slávy.

Feng zapluje do užších uliček blíže centru. Na zemi se válí odpadky, z prasklého potrubí tu a tam kape bůhvíco. Přes hučení všudypřítomných větráků zaslechne ránu a pak zacvaknutí – do výkladného doku dorazila další loď. Obejde roh a otevře se před ním budova obehnaná vysokým plotem. Uprostřed jsou tři brány. Když ještě všechny fungovaly, kontrolovaly příchozí a odchozí a detekovaly přítomnost nežádoucích entit. Tím se rozumí Aceany. Teď už funguje jen ta vlevo. Feng kývne na strážného, bez mrknutí oka projde prostřední a zamíří do šaten a pak k doku G03.

Zbytek jeho party tam už je. Kývnou na sebe a rozejdou se každý na svoje místo. Nemluví. Kolem je takový hluk, že by se navzájem neslyšeli. Navíc není o čem. Každá šichta je stejná. Zkontrolovat každou příchozí zásilku, ověřit identifikační kód, zkontrolovat bezpečnost, naložit na odpovídající převozník do příslušného doku. Roboti to dělat nesmí, protože Aceanové umí upravovat jejich paměťové čipy. Ne, že by je někdo za posledních pět let viděl. Celý tým postupně zapadne do obvyklého tempa.

Už jenom půl hodiny, myslí si Feng. Naskenovat štítek. Potvrdit správnost. Přejet čidlem. Naložit na převozník. A pak to samé, znovu a znovu, každý den. Povzdechne si. Naskenuje další štítek, odsouhlasí ho, přejede po hraně balíku čidlem.

A to se rozeřve na celé kolo.

Feng škubne rukou, čidlo spadne na zem. Pořád houká. Kolem je najednou hrozné horko. Roztřeseně zvedne čidlo a vypne ho. Položí balík na zem. Je to kovová bedna, taková, jakých viděl tisíce. Zašátrá v kapse po univerzálním klíči. Ruka se mu třepe tak, že se mu ho podaří vytáhnout až napotřetí. Přiloží ho k zámku. Plop, ozve se. Feng vydechne. Opatrně zasune konečky prstů nadzvedne víko, po spáncích mu stéká pot. A pak ho odklopí.

Krabice pod ním je plná obvyklých věcí. Součástky, pár menších krabiček. Pomalu vydechne vzduch, o kterém nevěděl, že ho zadržuje: to čidlo musí být rozbité. Nic tu není. Pro jistotu obsah prohrábne rukou. A narazí na něco měkkého. Ucukne, jako by se spálil. DOPRDELE, tepe mu ve spáncích. Doprdele, doprdele, doprdele, klopýtá pozadu od krabice. Potlačí chuť zvracet. Nadechne se nosem a zhluboka vydechne. Zatne čelist. Stačí mu dva kroky, aby došel zpátky ke krabici. Zpátky k Aceanovi.

Teď už je vidět celý. Schovával se pod jednou z krabiček, jeho měňavkovité tělo kopíruje okolní součástky a téměř s nimi splývá. Prozrazuje ho jen nafialovělá barva povrchu těla. Nehýbe se a Fenga překvapí, že je skoro průhledný. Ještě nikdy nic takového neviděl, jen o Aceanech slýchal. Mohl by ho celého sevřít v pěsti. Natáhne k němu prsty. Něco ho k tomu kousku slizu nevysvětlitelně táhne, potřebuje se ho dotknout, potřebuje ten kontakt zažít ještě jednou. Na čele se mu lesknou kapičky potu. Soustředěně se mračí. Jeho prsty znovu narazí do pružné, hřejivé hmoty. A v tu chvíli se mu setmí před očima.

Když je znovu otevře, dok je pryč. Nevidí ani své tělo. Kolem něho je prostor, nekonečný prostor, který ho objímá. Pluje kolem něj nespočet řas, vyrůstají bůhvíkde a sahají vysoko, vysoko nad něj. Lesknou se a uvnitř nich se cosi vlní a pohybuje. K jedné se přiblíží a pohlédne dovnitř. Projede jím elektrický impulz.

Vidí lidi. Klopýtají pouští Marsu. Mají na sobě jen to nejzákladnější vybavení, které navíc vypadá, že má to nejlepší dávno za sebou. I z té dálky vidí, že jim oči svítí zvláštní fialovou září. Za nimi se blíží velký IBZ transport. Když se otočí a spatří ho, dají se do běhu. Ale kolem je jenom poušť, není se kam schovat, kam utéct. Transport zastaví pár metrů od nich a vyskáčou z něj ozbrojenci s pulzárovými puškami.

Začnou střílet.

Uprchlíci jeden po druhém padají. Kusy výstroje se míchají s krví a vlivem snížené gravitace se v obloucích rozprskávají kolem, pomalu, tak pomalu. Nakonec už neutíká nikdo. Ozbrojenci svážou těla dohromady a zaklíní mezi ně odjištěný antigravitační granát. Naskáčou do transportu, který na ně už čeká. Odlétají. Hmota kolem mrtvol se zatřese, stáhne, a exploduje. Vytvoří tlakovou vlnu, která se převalí kolem. Z těl ani skafandrů nezbývá nic než pár krystalků třpytících se v paprscích vycházejícího Slunce.

Další mrknutí ho vrátí zpátky do haly. Nad hlavou mu bliká zelené světlo, které značí konec šichty. Zprava k němu míří Hall, hlavní dozorce, a gestikuluje, aby vypadnul. Feng kývá hlavou, že rozumí, a přitom zběsile přemýšlí. Popadne Aceana do dlaně, narve si ho do kapsy, přiklopí víko krabice a v podstatě ji vyhodí na převozník. Přinutí se usmát, ukáže Hallovi zdvižený palec a s tlukoucím srdcem se rozejde směrem k šatnám, k východu. Hall je s tím, zdá se, spokojený, a otáčí se jiným směrem.

Brány se před ním ještě nikdy netyčily tak hrozivě. Chovej se normálně, tepe mu ve spáncích. Acean v náprsní kapse bundy ho hřeje na hrudi. Křečovitě kývne na strážného a projde prostřední branou. Napůl čeká, že něco začne houkat. Ale neozve se nic.

Cesta domů trvá věčnost. Konečně přiloží čip ke kovové destičce vedle dveří. Ozve se tiché cvak a dveře se otevřou. Uvnitř nahmatá Aceana. Vytáhne ho z kapsy a podrží si ho na dlani. Acean se chvíli nehýbe a pak se začne zmenšovat. Jak? Feng pokrčí obočí a koukne se blíže. Acean se nezměnšuje, dojde mu, nějakým způsobem se mu vsakuje do kůže. Feng vykřikne, ale to už Aceana ani nejde vidět. Je vevnitř, v něm, ve Fengovi. Rozklepou se mu ruce a přepadne ho hrozná předtucha. Donutí se podívat do zrcadla vedle sebe. Jeho oči svítí, do hajzlu, jeho duhovky září jasnou fialovou barvou. Odlepí zrak od zrcadla a střetne se se zděšeným pohledem Marca.

Anonymní_ježek

Bojovník z minulosti

Velitel zpravodajské služby Federace planet, komandér Broolin se rozhlédl kolem sebe, po tvářích mužů a žen, kteří seděli kolem stolu v zasedací místnosti planetoletu SM 112, načež si vzal slovo. „Všichni víte, proč jsme se tady sešli. Rada Federace obdržela výzvu Skylamského Vesmírného Království, aby se planety Federace začlenily do enklávy Skylamu. Pro mocné představitele Rady Federace je toto nepřijatelné. My, jak jsme se tady dnes sešli, máme připravit něco, co by odvrátilo tuto hrozbu Federaci. Navrhuji začít srovnáním našich možností v případném vojenském konfliktu se Skylamskými silami. Předávám tímto slovo admirálu Kenonovi, veliteli Hvězdných flotil Federace.“ Vysoký starší muž v uniformě admirála flotily se ujal slova. „V konfliktu by Federace nutně hrála druhé housle. Flotily loďstva Skylamu jsou dvacetkrát početnější než naše, nehledě na to, že jejich vojáci jsou nejlepší bojovníci v celém známém vesmíru. Musím tedy říci, že ve vojenském střetu s nimi nemáme takřka žádnou šanci.“ „Takže vojensky to nepůjde,“ zhodnotil Broolin. „Co na to říkají naše diplomatické sbory?“ podíval se pak na ženu sedící naproti němu. Vyslankyně Země, konsulka Pfanersová, se krátce zamyslela. „Skylamští vůdci a jejich král vyjednáváním pohrdají, považují ho za slabost. Jak možná víte, tito mimozemšťané se před mnoha tisíci lety vyvinuli z velkého hmyzu, nám připomínajícího Kudlanku. I když jsou zhruba velicí jako člověk a připomínají humanoidy, jejich tělo je pokryto pevným skeletem, připomínajícím brnění, jejich bojovníci znamenitě ovládají různé druhy palných i chladných zbraní. Jejich kultura je jednoznačně válečnická a tak jako kdysi v prehistorii Země některé dávné národy, uznávají jen sílu, odvahu a boj. Vědí, že jsme méně početní a slabší než oni a nebudou s námi jednat o ničem jiném, než o kapitulaci.“ Broolin doplnil: „ Takže ani diplomatickou cestou to zjevně nepůjde. Má někdo nějaký nápad?“ Promluvil komandér Jared, velitel Sboru kosmických průzkumníků: „Znám zvyky Skylamu, je to vskutku válečnická elita a pokud vím, o nejdůležitějších věcech u nich rozhodují rituální souboje s chladnými zbraněmi. Volí si tímto způsobem i své vůdce. Kdo je nejlepší válečník, má i nejvyšší postavení ve společnosti. Mnohdy rozhodují soubojem jednotlivců i spory mezi jejich národy. Navrhuji, abychom se je pokusili vyzvat k rituálnímu souboji o to, zda se Federace připojí ke Skylamu, či ne! Jejich nejlepší válečník proti našemu!“ „Zajímavá myšlenka,“ pokývl hlavou admirál Kenon, „ jenomže kdo dnes, v naší společnosti ovládá chladné zbraně na takové mistrovské úrovni, aby měl alespoň trochu šanci proti nejlepšímu bojovníku Skylamu?“ „Víte, že kromě diplomacie mám zálibu i v historii,“ sdělila konsulka Pfanersová, „ve Federaci byla dříve planeta takových bojovníků!“ „Myslíte planetu Trojzubec, paní konsulko?“ optal se admirál Kenon. „Ta planeta ale byla i s veškerým obyvatelstvem zničena před více než pěti sty lety, za Korporačních válek!“ Broolin: „Ano, to máte pravdu, admirále Kenone, z té planety zůstal jen vesmírný prach.“ „Měl jsem kdysi ve Sboru průzkumníka, ze kterého se stal později známý vědec. Jmenuje se Sid Mc laoch a slyšel jsem nedávno, že poracuje na jakémsi super tajném projektu na Zemi. A má se prý jednat o cosi jako stroj času. A snad má být tenhle projekt i úspěšný? “ řekl zamyšleně Jared. Broolin ho zastavil posunkem ruky.” Toto je přísně tajná informace a jedině to, že vy všichni zde máte prověření pro nejvyšší stupeň utajení nám umožní nyní v daném tématu pokračovat. Ano, ten projekt je úspěšný, ba co více, v těchto dnech má dojít k prvnímu vyzkoušení tohoto přístroje pro cestování časem!”

„Takže vy Jarede, byste je chtěl poslat na planetu Trojzubec před více než pěti sty roky a přivést odtamtud jednoho z tamních válečníků?” ozvala se konsulka Pfanersová.”Bylo by to možné?” křičel admirál Kenon.” Broolin: „Ano, takový bojovník z dávných časů by mohl být ten pravý soupeř pro Skylamské. Poletím na Zemi a pokusím se Mc Laocha a jeho tým nasměrovat k tomuto cíli! Pokud se vše zdaří, dám Vám vědět a sejdeme se na Zemi. Prozatím tedy toto jednání končím!”

O pár týdnů později sledovala konsulka Pfanersová po boku komandéra Jareda z průzoru kurýrské rakety přibližující se Zemi. O něco později již oba spěchali k budově Rady, kde je měli očekávat Broolin a admirál Kenon. Broolin oba příchozí přivítal a přitom jenom zářil. I admirál Kenon, stojící vedle něho vypadal spokojeně. Broolin teatrálním mávnutím ruky poslal všechny do pohodlných křesel v místnosti. “Vše se zdařilo. Mc Laoch právě přichází sem, za námi a není sám!” Dveře místnosti se otevřely a vešli dva muži, první byl zmíněný vědec, kterého všichni znali. Za ním kráčel vysoký šlachovitý muž středního věku. Tvář mu zdobil černý, jen lehce prošedivělý plnovous a pohyboval se lehce, jako by tančil. Mc Laoch se pozdravil se všemi, zvlášť srdečně s Jaredem a řekl:” Výlet do minulosti se zdařil. Byli jsme na planetě Trojzubec a toto je Krak zvaný Kobra, válečník, který se uvolil přenést se v čase a pomoci nám vyřešit náš nemalý problém s Královstvím Skylamu.” Cizinec, který měl u sebe překladač, samozřejmě pochopil, že je představován,promluvil a jeho zvučný, melodický hlas se nesl místností, přičemž překladač se postaral, aby mu všichni přítomní rozuměli. “Jsem Krak Kobra z Trojzubce, První ze Zpívajících Čepelí kruhu Domhainu.” Po tomto prohlášení konsulka překvapeně vyhrkla:”To se vám tedy opravdu podařilo Mc Laochu!” První ze Zpívajících Čepelí Domhainu, to není jen tak nějaký válečník!” “Ano,”rozzářil se vědec,”Prvního z Doomhainu žádný nyní žijící tvor v boji chladnou zbraní neporazí!” Ostatní se nechápavě dívali na konsulku a vědce. Konsulka se nad nimi slitovala:” Nejlepší z válečníků Trojzubce se sdružovali v tzv. Kruhu Domhainu, byla to taková jejich elita. Nejvyšší mistři dokázali rozezvučet v boji své zbraně, proto se jim říkalo Zpívající Čepele. A nejlepší ze všech byl zván První Zpívající Čepel. Prostě MC Laoch měl neuvěřitelné štěstí a přivedl nám toho nejlepšího valečníka, jakého mohl!” Mc Laoch přikývl.

O měsíc později na hlavní planetě Skylamu Krak porazil v rituálních soubojích všechny šampióny Skylamu neboť jeden nestačil. Zajímavé však bylo, že žádného nezabil, jen je mistrovsky odzbrojil. Samotni šampioni důstojně uznali svoji porážku. Kobra použil v bojích tzv. mečové kopí a tato zbraň vydávala melodické zvuky.  Lidstvo, tedy Federace, slavila a mnozí politici z Rady vykřikovali, že by se nyní měl vlastně Skylam podrobit Federaci. V tomto chaosu si nejprve nikdo nevšiml, že Krak zmizel. Později ho hledali, ale zjistili pouze, že odletěl průzkumným modulem Poutník neznámo kam. Politici z Rady Federace posílali výzvy Království Skylamu, aby respektovalo výsledky soubojů a podřídilo se Federaci. A nyní si přečteme něco z denníku admirála Kenona:

“Šest měsíců po vítězstvích Kraka nad šampióny jsme se dozvěděli, že ve Skylamu mají nového vládce. Stal se jím Krak Kobra, kterého uznávali všichni vojáci a předešlý král mu dobrovolně ustoupil. Tím pádem ovšem přestalo platit vítězství Federace, protože tento válečník byl nyní na straně Skylamu. Další výzva k rituálnímu souboji by neměla smysl, protože První Zpívající Čepel skutečně nemohl nikdo porazit. Flotily Skylamu překročily hranice Federace a ta během měsíce padla. Nyní jsme tedy součástí Království Skylamu a doufejme, že jeho vládce, císař Krak, První Zpívající Čepel Skylamu, k nám bude milosrdný.”

Anonymní_sokol

Morgalova cesta

Cesta trvala už 16 hodin a on byl zkrátka unavený. Proto si nejprve myslel, že se mu to jen zdá. Raketa ho konečně vysadila na Zemi a Morgal očekával, že po otevření velkých elektrických dveří se bude dívat na rušné náměstí Times Square v New Yorku, které znal z plakátu v jeho pokoji. Plakát se tenkrát ztratil a Morgal se rozhodl, že to barevné náměstí chce vidět naživo. Ale když vstoupil na Zemský povrch, pochopil, že jeho představy nemohly být dále od reality. Právě teď totiž stál sám uprostřed pole a on s děsem sledoval, jak se přímo na něho řítí bílá chlupatá koule s divnými zahnutými rohy. První myšlenka, která proběhla Morgalovi hlavou byla: tak za tohle jsem dal své celoživotní úspory?

Celoživotní sen

Začalo to přesně před týdnem. Morgal právě zažíval nejvíc vzrušující chvíli svého života (v těsném závěsu bylo narození jedenácterčat). V rukou měl potvrzující dopis, že jeho cesta na planetu Zemi byla schválena. Zařídit tuto cestu byl dlouhý proces. Musel požádat o víza na Ministerstvu pro Zemský rozvoj, zaplatit omračující částku za lístky, podplatit jednoho úředníka, aby ho na seznamu čekajících pošoupl trochu dopředu, a také podstoupit povinné očkování proti rýmě, syfilidu a šedivění, aby žádný z těchto neduhů nemohl přinést zpátky na domovskou planetu.

Ale měl pocit, že to všechno stálo za to. Děti má odrostlé, v práci měl naposled volno před 64 lety. A pak tady byla ta věc se znovuzrozením. Morgal věděl, že poté, co dosáhl věku 200 let, může jeho znovuzrození přijít prakticky v jakoukoliv chvíli. Prostě by se jednoho dne vypařil a pak zase objevil v jiném těle, s jinými vlastnostmi, na jiné planetě a úplně od znova. Chtěl si proto cestu na Zemi, kterou si může mimozemský jeho druhu dovolit jen jednou za život, splnit teď. Není na co čekat.

Na jeho planetě žije právě teď 32 lidí – jeho děti se po opuštění rodného domu odstěhovaly na zábavnější planetu (Morgal by řekl, že za to mohou zpropadené geny dárkyně vajíčka). Jeho druh, který na planetě žije, je samotářský, děti si rodí a vychovává sám, sadí stromy, pěstuje mango, sbírá dešťovou vodu, lebedí si v pátečním grilování o jednom člověku a ke šťastnému životu mu stačí ticho, čerstvý vzduch a dobré jídlo. Měl proto z cesty obavy a nejvíc ho děsila představa komunikace se Zemskými.

Podle pokynů cestovní kanceláře si do batohu sbalil několik kousků Zemského oblečení a mapu New Yorku, aby se dostal na Times Square. Země nemůže být tak velká, abych tam netrefil, říkal si.

Tahle Země není pro Morgala

A přišel den D. V raketě seděl Morgal samozřejmě sám. Nemohl uvěřit tomu, že už za pár hodin uvidí to, o čem snil celý život. Planetu Zemi. Ale Země na něho hned v první chvíli neudělala dobrý dojem. Stál uprostřed zeleného pole, a právě se na něho řítila velká bílá věc s jistým úmyslem ho zavraždit.

„Proboha člověče, co tady stojíte jako byste spadl z Měsíce? Děsíte mi ovce!“, uslyšel Morgal hlas, který se ozýval zpoza jeho zad. Otočil se a uviděl Zemského mladíka. Mladík ostře pískl a ten velký bílý tvor – očividně ovce – se zastavil a s bečením odběhl na opačný konec ohrady. Morgal se vzpamatoval a vykročil k mladíkovi.

„Omlouvám se, právě jsem přistál, ehm, tedy přijel na dovolenou do New Yorku. Mohl byste mě nasměrovat na Times Square?“, nasadil svůj nejmilejší hlas a potlačoval lehkou nervozitu z přítomnosti člověka a nutné komunikace s ním.

„Děláte si ze mě blázny? Tady jste v Novém Jičíně ne v New Yorku,“ smál se mladík, „ale pojďte se mnou, ukážu vám aspoň cestu do města. Já jsem Daniel,“ řekl mladík a napřáhl k Morgalovi ruku.

Morgal si nebyl úplně jistý, kterou rukou si Zemští potřásají. Zkusil proto vytáhnout čtvrtou ruku z leva, která mu připadala pro tuto příležitost nejvhodnější. Daniel však vytřeštil oči, zbledl a omdlel. Morgal stál v ovčí ohradě, zřejmě na úplně jiném místě Země, než měl v úmyslu, s napraženou jednou rukou z jedenácti a se Zemským mladíkem, kterého právě poslal k zemi. To není úplně ideální začátek dovolené, pomyslel si Morgal.

Máte snad náhradní planetu?

Daniel se po chvíli probral, a i když s počátečním děsem a nedůvěrou, ale postupně pochopil, že Morgal opravdu přiletěl na dovolenou z jiné planety a dožadoval se odpovědí na desítky otázek. Prošli se spolu po okolí a Daniel Morgalovi vysvětlil, jak to na Zemi chodí a jak daleko od New Yorku vlastně je. Morgal pochopil, že mimozemská cestovní kancelář jeho dovolenou popletla a aby dostal do Ameriky, musel by využít místní vnitro planetární dopravy. Vzhledem k tomu, že byl New York daleko skoro přes celou Zemi a už by se tam nedostal včas, Morgal tuto myšlenku smutně opustil.

Byly to pro něho krušné chvíle. Litoval utracených peněz a svého drahocenného času, kterého tušil, že v tomto těle nezbývá mnoho. Měl hrůzu z všudypřítomných lidí a jejich lhostejnosti k jejich vlastní planetě. Všiml si totiž, jak bezohledně Zemští trávili své běžné dny. Káceli stromy, kupovali si banány v plastových sáčcích, neustále jezdili v autech, házeli odpadky do řek a oceánů, mnohdy byli k sobě zlí, nebo mezi sebou válčili. A to, co Morgal neuměl pochopit vůbec, bylo, že nedokázali myslet na budoucnost svou ani svých dětí.

„Danieli, vy máte jako Zemští nějakou větší zásobu planet, na které se přestěhujete, až tady ta přestane sloužit?“, ptá se Morgal.

„Nic takového neexistuje. Teda pokud vím. Ještě dneska ráno jsem si myslel, že ani mimozemšťané neexistují,“ směje se Daniel.

„No já žádnou takovou náhradní planetu Zemi neznám,“ přemýšlí Morgal. „Připadá mi, že tady tak ale žijete. Vypadá to, že je vám jedno, co bude třeba za 100 let.“

Morgal vždycky slýchával tolik krásného o planetě Zemi, ale teď má pocit, že to, po čem celý život toužil, je jenom dobrý marketing mimozemských cestovních kanceláří. Planeta zdaleka nebyla tak zelenomodrá, jak ji vídával ve Vesmírné Panoramě.

Z jeho smutného přemýšlení ho vytrhl Daniel, který v ruce držel plakát. Ten samý, na který v dětství koukal každý den před usnutím a který se později ztratil. Morgal se sice nedostal do Ameriky, ale měl něco, co mu jeho sen připomínalo bez toho, aby ztratil iluze.

„Přemýšlel jsem, Morgale,“ řekl Daniel, „nechtěl bych, aby Země zanikla. Možná bys tady mohl pár dní zůstat a říct mi, jak se staráte o tu vaši planetu. Možná potřebujeme někoho, kdo nám nastaví vesmírné zrcadlo,“ usmál se.

Vlastně to není až tak špatný nápad, pomyslel si Morgal. Měl před sebou ještě dva týdny dovolené na Zemi a získal nového Zemského přítele, který za něho vedl ty malé a bezvýznamné rozhovory o počasí. Uvědomil si, že pokud bude víc takových lidí, jako je Daniel, je možné Zemi zachránit a třeba jí vrátit zašlou slávu mezi ostatními planetami.

A v tu chvíli se Morgal s hlasitým prásk vypařil. Ve chvíli, kdy se rozhodl, že svému životu dá nový smysl, vesmír rozhodl o jeho znovuzrození.

Zemské dítě

Nový Morgal rychle zamrkal a snažil se rozkoukat. Byl zahlcený vjemy, kolem něho byla spousta lidí, do očí mu svítilo ostré světlo a on si nemohl pomoct a musel z plných plic křičet. Narodil se jako Zemské dítě ve městě New York. Nový život, nové vlastnosti, na jiné planetě, úplně od znovu. Nový Zemský člověk s potenciálem udělat vše pro to, aby se život na planetě Zemi pokračoval.

Anonymní_sýkorka

Pomoz mi domů

Schovat poutač, zavřít dveře, vylovit klíče z kapsy, zamknout, naposledy se ujistit, že je všechno uklizené, pokračovat v automatické chůzi k jízdnímu kolu. Škola a práce ho vyčerpávají, ale nějak se uživit musí. Dnes byl obzvlášť náročný den a už se nemohl dočkat, až se konečně svalí do postele. Až máchnutí do prázdna na místě, kde si před směnou uvázal kolo, ho probudilo ze snění o spánku. Rychle procitl a ohlédl se. K jeho překvapení pachatele zahlédl.

„Hej, ty s tím kolem, stůj!” zavolal Gregorius a s vypjetím všech sil se rozběhl za osobou, která vedle sebe vedla jeho kolo. „To je moje, co si jako myslíš, že děláš?”

„Však tu jen tak stálo. Nutně ty součástky potřebuju,” odsekla mu zlodějka.

„Součástky? Na co? To kolo prosím tě nech, jestli chceš součástky, pomůžu ti jinak,” snažil se Gregorius nevyhrotit situaci ještě více, zároveň nechtěl přijít o své milované kolo.

Dívka se na něj nedůvěřivě podívala a on si v tu chvíli uvědomil, že možná nebyl dobrý nápad ji hned zvát do jeho garáže.

„Takže… ty jsi nějaký konstruktér?”

„Dalo by se to tak říct, jo, samouk, ale zvládnu toho hodně,” přitakal Gregorius. Zadíval se na ni pozorněji. Ač foukal slabý vítr, vlasy se jí ani nepohnuly. Zvláštní. Chvíli spolu mlčky nehnutě stáli. Zničehonic si dívka rozepla koženou bundu a odhalila děsivě vyhlížející kus trupu a boku. Gregoriovi se naskytl pohled na směs propálených drátů a obvodů, čipů, všechno spojené hmotou, kterou nikdy neviděl. Zíral na to asi až příliš dlouho a příliš nevěřícně, protože se lekl, když se ho dívka zeptala: „Zvládl bys to opravit?”

Gregorius stále hledal slova. „Pokusím se. Pojď za mnou.” Vedl ji ke kraji města, kde si přivlastnil opuštěnou garáž, jež si přivlastnil a předělal na dílnu a občasný příbytek.

V garáži býval vždycky sám, takže tolik nehleděl na pořádek, teď se ale trochu zastyděl. Dal stranou svůj aktuální projekt a posadil návštěvnici na stůl.

„Jak ti mám vlastně říkat?”

„Marciella.” Bylo vidět, že jí není dvakrát příjemné sdělovat svoje jméno, a tak se Gregorius rozhodl více nevyzvídat. Jednu otázku si ale neodpustil.

„Očividně nejsi odtud. Jak je možné, že mluvíš stejnou řečí jako já?”

„Já nevím, prostě to umím. Mám to tak všude, vždycky se s ostatními bytostmi nějak dorozumím. Ale po příčině jsem nikdy nepátrala.”

Gregorius se jí chvíli prohraboval v boku, než zjistil, co by se s tím dalo dělat. „Vytisknu ti teď pár náhradních kousků, něco mám, ale některé tvoje kousky jsou dost specifické,” oznámil jí stav, aby věděla, co přijde a nebála se. Odtlačil se na stařičké kolečkové židli k druhému stolu s počítačem.

„Vy ještě musíte na tisk modelovat věci v počítači?” prohodila s mírně sarkastickým tónem. Gregoriova ješitnost se na chvíli ozvala, ale radši ji potlačil a nerozpoutával zbytečné drama navíc.

Marciella podala Gregoriovi ze své tašky hrudku jakéhosi materiálu, který nedokázal identifikovat. „Slep mě pak tímhle, usnadní ti to spoustu práce. Plus bych bez toho asi nemohla naplno fungovat.”

„Takže když k téhle hmotě něco přidám, automaticky se to integruje do její struktury a žije si to vlastním životem?”

„Ne úplně, ale pokud bych to hodně zjednodušila, tak ano.”

Neskutečné. Na přesnější popis se Gregorius nezmohl. Materiál pevný, podobný oceli, ale zároveň pružný a jakoby živý. Začal si představovat, co všechno by s takovou hmotou mohl vyrobit. To, co viděl, ho uvedlo do ještě většího údivu. Každá myšlenka se mu v malé verzi zhmotnila. Tak takhle Marciella myslela tu poznámku o modelování v počítači, jim stačí jen představa toho, co chtějí. Aby svou hypotézu potvrdil, popustil uzdu své už tak bujné fantazii, a s neskrývaným nadšením objevoval možnosti materiálu a svých představ.

Tisk součástek trval na Zemi déle, než byla Marciella zvyklá, hotová zkouška pro její netrpělivost a roztěkanou povahu. V hlavě jí vířilo tolik myšlenek, že jí ani neustálá chůze nepomohla zklidnit jejich tok. Z chaosu ji vytrhly až Gregoriovy ruce na jejích pažích. „Prosím tě, sedni si na chvíli. Nic neurychlíš a takhle se zbytečně unavíš.”

„Ty vůbec nic nechápeš. Ty jsi nikdy nebyl dál než na druhém konci pevniny, nikdy jsi nepoznal, jaké to je být, sám, OPRAVDU sám, miliony kilometrů od své planety, od civilizace, kterou znáš, cestovat vesmírem a zkoušet, jestli zrovna tahle planeta není ta tvoje. Nemusíš se, jako teď já, snažit přijít na to, jak se odtud dostat, a ještě nějak přežít v mezigalaktickém prostoru. A v lepším případě najít cestu domů.” S posledním slovem se zarazila a uvědomila si, že řekla a ukázala až moc. Obranný mechanismus jí velel dostat se co nejrychleji pryč z místnosti, a to také udělala.

Gregorius nevěděl, co od ní čekat, a tak ji radši nechal samotnou a pokračoval v práci. „Je to hotové. A ještě něco navíc,” křikl směrem ven Gregorius. Navzdory očekávání se mu nedostalo odpovědi, a tak se šel po své vesmírné společnici podívat. Našel ji sedět před garáží. Vypadala už daleko klidněji. Sledovala hvězdy a při tom si broukala píseň v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Přesto Gregorius věděl, že jím nemluví nikdo na zemi nikdo. Nikdo kromě téhle ztracené duše, které nezáleží na ničem jiném, než najít dávno ztracený domov.

Anonymní_veverka

Fešák Johny

Vyžlák naproti němu během posledních tří minut ani jednou nemrkl. Civí na něj přes zaprášený kovový stůl a pomalu začíná Johna srát. Ticho se stává nesnesitelným, vstane, otevře ledničku, vytáhne místní patok a celý si ho naleje do pusy. Kurva, už budu zase nalitej, pomyslí si a hodí prázdnou plechovku do kouta k ostatním.

„Kolik toho je?“

„Dva milionů kreditů pane Smith.“

Zhoupne se na židli a zasní se. Dva miliony je tak akorát, aby dal Syndikátu, co jeho jest, a ještě mu zbylo pár drobných na pohodlné dožití na nějaký zapadlý planetě s malým barem. Vyžlák to ví naprosto přesně, zmrd jeden. Tak teď jen zjistit, v čem je háček, dva míče mají vždycky nějaký háček.

„Pro mý modrý voči?“

„Vaše oči jsou hnědé pane Smith.“

Vyžláci. Asi nejchytřejší rasa ve známém vesmíru, všechny ty kvé mají vymaxované tak, že vedle nich vypadáte jak parta slintalů, který zajímá akorát to, jak do sebe dostat co nejvíce patoku za co nejméně kreditů. Což mimochodem sedí, minimálně na mě, jenže je tady jedno kvé, o který během evoluce nezakopli. Emoce vole. Nic, nula, nada. Pro jejich evoluci fajn, jsou jedničky, nezdržovali se láskou, štěstím a podobnýma sračkama, a jak to, tak vypadá, to bude ten háček.

„Pro mý hnědý voči?“

„Deset minut emocí pane Smith.“

Čekal jsem maximálně pět. Dva míče jsou za pět minut asi moc, ale víc jak pět žene riziko někam, kde to začíná smrdět víc jak u mě doma. A to nechceš.

„Pět. Víc ani hovno.“

„Deset minut emocí pane Smith.“

Ty vole, proč zrovna já, proč nemůže přijít někdo normální, s kým bych to ukecal na tři minutky za půl míče, otevřel nějaký drobný sejfík, řekli bychom si pac a pusu a šli si zase po svých. Ne, přijde Vyžlák, ohání se půlkou banky, a smlouvá jako kus hovna, to je nijak.

„Pět.“

„Deset minut emocí pane Smith.“

Vyžláci jsou chytří, to už jsem vám říkal, kurevsky chytří, takže je tak nějak logický, že jsou nejlepší na fušky, který může dělat jen číman, kterýmu to fakt pálí, tedy Vyžlák, důkaz kruhem. Potřebujete se někomu nabourat do systému? Vyžlák. Potřebujete otevřít sejfík? Vyžlák. Potřebujete…, jo, je mi to jasný, už vám to docvaklo.

Takže patrně taky chápete, že na druhý straně barikády jsou lidi, kteří Vyžláky dvakrát nemusí, nikdo nemá rád, když se mu někdo přehrabuje ve špinavých fuseklích a domácím pornu. No, a ti lidi znají jiný hlavičky, který to kvéčko taky nemají úplně vyharatané, a ty vymyslely emoční zámek. Sejfík, kterej se otevře pouze tehdy, když ucítí přesně definovanou emoci. Může to bejt cokoli, pocit, který ucejtíte, když vašemu parťákovi ustřelí palici, radost, když vám vaše buchta podá novej patok, nebo takový lehký mražení vzadu na zátylku, když koukáte na dva míče na svým stole a přemejšlíte, jestli ten háček nakonec nebude hák, na jehož konci se budete za chvíli houpat.

A s emocemi jsou Vyžláci kde? A když jsou v prdeli, tak si vzpomenout na koho? Na starýho Johna Smithe, kterej je sice vylitej i osumkrát do tejdne, ale umí se na požádání rozněžnit, zamilovat nebo nasrat, jak je libo. Sňatkovej podvodník? Nebyl bych na sebe zas tak přísnej, jasně, občas jsem holce nakukal něco, co by dobrej právník mohl označit za lež, ale většinou jsem se tomu vyhýbal, stačilo najít tu správnou strunku a byla v rukávu. Jo, to byly krásný roky!

Jenže pak jsem narazil na chlápka, který neměl pochopení proto, že si někdo, komu se říká Fešák Johny, povídá s jeho buchtou, a tý přezdívce dal trochu jinej význam. S novým ksichtem jsem se musel povohlídnout po nový práci. A ta mě přivedla až sem. Já, Vyžlák a špinavej, zaprášenej kutloch plnej vzpomínek a rozlitýho patoku.

„Dobrá, deset.“

„Děkuji pane Smith.“

Vyžlák vytáhne něco, co vzdáleně připomíná emoční holo, položí ho na stůl vedle mého budoucího štěstí a začne mě nudit technickými podrobnostmi.

„Mám v piči.“

„To je anatomicky nemožné pane Smith.“

Otvírám si další patok, deset minut emocí nemám šanci vydržet střízlivej. Snažím se nemyslet na to, komu sejfík patří, ale asi to nebude žádná ze šlapek z vedlejší ulice. Deset minut emocí je fakt kurva dost na to, aby to z jednoho udělalo slintala. Ono stačí pět, když si nedáte majzla, a tradá, svět pro vás přestane existovat.

Jednou jsem četl o chlápkovi, kterej si propíchl palici železnou tyčkou, skrz dolní patro nahoru kolem nosu a šup ven. Dovezli ho felčarům, protože ještě chvílema řval, a chlápek byl kupodivu za pár dní v klidu. Chvilku poležel a pak šel zase do světa. Jenže on byl najednou v klidu až moc. Mrtvý koťátko, prsatá pichna, školní večírek jeho dcerky, měl v piči. Seděl doma na židli, slintal a netušil co se sebou. Nakonec přišli na to, že si odrovnal emoční centrum, dýchal, jedl, sral, ale to bylo vše, co mu ze života zbylo. Pokud si nedám majzla, tak ze mě bude podobnej chlápek. A to já nechci.

Vyžlák mi podá helmu.

„Deset minut emocí pane Smith.“

„Jdi už s tím panem Smithem do prdele.“

Sednu si na židli, nasadím helmu a čekám, až se připojí Vyžlák. Na emoční sejfík jsou potřeba dva. Dirigent a tanečník. Vyžlák bude dirigovat, číst přes net sejfík a pouštět mi jeho reakce do helmy, já budu tancovat a snažit se vyladit své emoce tak, aby se helma rozzářila bílou. Pak to udělá cvak, vyluxujem sejfík a tradá pryč někam hodně daleko. Ucítím lehké chvění, vnitřek přilby se rozsvítí, Vyžlák se napíchl a data proudí, začíná jízda.

Začnu takovou normální klasikou, radost, štěstí, spokojenost, mír, prostě Buddha s přilbou, ale nezabralo to, dalo se to čekat, je to práce na deset minut, ne pro padesátiletou holku. Co sex? Předstírám orgasmus, za ty roky jsem v tom profík, přilba lehce reaguje, ale nic, co by stálo za řeč. Chytnu se toho náznaku, zkouším různé praktiky, zatím nic zajímavého, buchta se po mě plazí, hladí mě, olízne mi bradavku a pak mě do ní kousne. To trochu zabralo. Bolest? Přehrávám si v hlavě možné scénáře, přilba začíná lehce svítit, ale pořád to není ono. Přidávám na intenzitě, důtky, nože, začíná mi z toho být fyzicky nevolno, potřebuju se do toho dostat tak, jako by se to právě dělo, mě, tady a teď. Dojdu na myslitelný kraj, přehodím výhybku na psychickou bolest, rozchody, podvody, to mi vždy šlo. Zklamání. Nořím se dál do hlubin lidské bolesti a smutku. Smutek! Ztráta něčeho milovaného. No vida, vypadá to, že se pomalu blížím k cíli. Pohřbím všechny známé i neznámé a pořád nic, dochází mi, že poslední možností jsem já. Zkouším umřít, ale nedokážu to, nedokážu umřít sám sobě v přímém přenosu, brečím, křičím na Vyžláka, že seru na jeho prachy, ať táhne.

Ostří se mi zanoří do zad pod levou lopatkou a vynoří se vpředu vedle srdce. Není to bezprostředně smrtelná rána, to by bylo Vyžlákovi k ničemu, ale ztráta krve udělá své. Sedím, krvácím a mám takový lehký mražení vzadu na zátylku. Mám pocit, že vidím světlo na konci tunelu, ale to jen přilba pomalu začíná zářit, světlo přidává na intenzitě. Sedím, nedýchám, Fešák Johny a jeho poslední emo vejlet.

Vyžlák je trpělivý, ví, že za pár minut bude po všem, sedí, nemrká, nemá proč. Najednou přilba zhasne a potemní. Johny zvedne ruku se zdviženým prostředníčkem.

„Už vím jak na to, ty zkurvysynu. Chci felčara a potom čtyři míče.“

„V pořádku, pane Smith, dostane se Vám té nejlepší péče, můžete se spolehnout.“

Johny se propadne do tmy, ale ten pocit, ten pocit v něm zůstal.

Anonymní_vrabec

Tři světy

Říká se, že se nemůžete uzdravit v místě, které vás zlomilo. Pro mě je to těžké, jelikož místo které mě zranilo je tento svět. Místo které mám nazývat domovem se pro mě stalo vězením. Proto musím jít.

Jako dítě jsem neuměla balancovat. Dnes však neumím udržet rovnováhu v mém životě – špatné věci převažují. Stojím na zábradlí mostu. Teď to s mou mizernou rovnováhou možná bude jednodušší. Skočit. Voda pode mnou k tomu přímo vybízí. Jako by mi už samotný život říkal, ať zmizím. Jako bych pro něj byla zklamáním. Pro všechny. Zato voda slibuje klid. Klid a ticho. Aspoň už bude konečně ticho.

Mnoho lidí se smrti bojí. Mně však pád připadá…osvobozující. Cítím se jako pták, který si sám otevřel dvířka klece a může konečně volně létat. Dokud na tváři neucítím tvrdou zem.

Ticho. Beton. Červené zábradlí. Podobné tomu, na kterém jsem se před momentem rozhodla ukonči své trápení, přesto však trochu rozdílné. Klidná hladina vody nenese ani náznak toho, že před chvílí měla pohltit duši, která se v ní chtěla ztratit navždy. Přepadá mě panika. Měla jsem už být pryč. Kde to vůbec jsem? Připadá mi to tu známé, avšak stále vzdálené. „Nechte mě už jít!“ křičím nahlas.

„Hej!“ slyším hlas. Z lesa na jednom konci mostu se ke mně blíží postava. Muž. Jako celé toto místo vypadá podobně, avšak trochu rozdílně – vyšší a statnější než muži, které znám. Čím více se postava přibližuje, tím více odlišností odkrývá. „Co mi tady křičíš na lesy?“ říká lehce rozzuřeným tónem, „co jsi vůbec zač?“ „Já…já se omlou-“ zarážím se. Nyní stojí jen pár metrů přede mnou. Už ho ani stín stromů nemůže skrýt. S kůží lehce nazelenalou, s rohy, které se táhnou od obočí jako koruna okolo jeho hlavy, s ušima zašpičatělýma a s výrazem mazaným jako mívají lišky bych se ho měla bát. Jistou nervozitu cítím, je to však strach? Připadá mi krásný. Známý však přesto vzdálený. Jako sen, lepší než skutečnost, na který si po probuzení marně snažíme vzpomenout.

„Ty nejsi jako já,“ přemýšlí nahlas muž a začíná mě zkoumavě obcházet, „ty jsi…člověk! Za celý svůj život jsem žádného nespatřil. Vždycky jsem po tom však toužil – spatřit vás. Od první chvíle, co nám jako malým Ágelům vyprávěli o vašem světě a teď jsi tu ty! Jsi krásná. Jak se jmenuješ?“ skoro skáče radostí. „Já, já se jmenuju Myrtha. Jak to myslíš, že jsi žádného nespatřil? Co jsi zač?“ říkám roztřeseným hlasem. „Já? Já jsem Wilder. Nikdy jsem žádného člověka nespatřil, protože jste přeci z jiného světa,“ vysvětluje, já však stále nic nechápu. „Z jiného světa? O čem to povídáš? Jsem už snad po smrti? Co se to děje…“ motá se mi hlava a padám k zemi. Silné ruce však zbrzdí můj pád. „Všechno ti povím později. Teď ale musíme jít. Můj otec je poblíž a Ágelové nemají lidi zrovna v lásce,“ s těmito slovy mě zvedá ze země a běží se mnou v náručí do lesa.

Probírám se. Nade mnou se tyčí stromy jako brány do nebes. Jako bych se nebe mohla dotknout. Jsem ve výšce. Přepadá mě strach. „Já, já se neudržím,“ mumlám ještě trochu omámená spánkem. „Neboj se,“ říká osoba vedle mě s nataženou rukou, „já tě nepustím.“ Wilder. „Kde to jsme?“ zmateně se ptám. Začínají se mi třást nohy. „Proč jsme ve vzduchu? A Proč nejsem mrtvá?“ „Uklidni se, jsi v bezpečí,“ ujišťuje mě Wilder. „Museli jsme vylézt na strom, aby nás nenašli. Aby tebe, Myrtho, nenašli. Omdlela jsi a já mezitím přemýšlel,“ vysvětluje, „víte, vy lidé, o našem světě? O Ágelech?“ „Nemám ponětí o čem to mluvíš,“ hlesám. „Myslel jsem, že o sobě navzájem víme, ale očividně mi zase lhali,“ praví Wilder, „všechno ti vysvětlím, ale nejdříve se tě musím zeptat na jinou věc – očividně se bojíš výšek a před chvílí jsi mluvila o smrti. Co jsi, Myrtho, dělala na tom mostě?“ Všímám si, jak říká mé jméno, jako by v jeho ústech nebylo cizí. Jako bych pro něj byla také známým snem. Cítím z něj bezpečí, proto říkám: „Chtěla jsem skočit. Skočila jsem, ale teď jsem tady. Chtěla jsem už být konečně pryč! Prosím, pověz mi, kde to jsem.“ Já jeho jméno však vyslovit nemohu. Kdybych ho vyslovila, znamenalo by to, že je skutečný. Že je tohle všechno skutečné. „Co ti to udělali, sladká Myrtho. Zdá se, že všechny světy můžou ublížit. Tady jsi v Prvním světě,“ sděluje. „V Prvním světě?“ divím se. „Ano,“ pokračuje Wilder, „náš lid věří, že život je stvořen ze tří světů. První svět obývají Ágelové – můj svět. Druhý svět je světem lidí – odtud pocházíš ty. Třetím světem je Ráj. Mezi světy existují portály a ty jsi zjevně při svém pádu proletěla jedním z nich. Do Třetího světa však portál ještě nikdo neobjevil. Třetí svět má být rájem pro duši i tělo. Snem, ale skutečným. Tam se chci dostat.“ Možná proto mi přijde tak blízký – chce také utéct. „Je tohle skutečné?“ ptám se. „To nikdo neví. Je život opravdový, nebo je jen výplodem naší mysli? Pokud je to jen sen, pak je naše mysl krutá a hraje hry proti nám,“ S touto větou se Ágelova nálada změnila. „Chápu tě,“ říkám, „můžeme hledat spolu.“ V ten moment se na jeho tváři znovu rozzáří ten lišácký úsměv a mně připadá, jako bych znovu padala. Jen tentokrát ne do náruči smrti, ale něčeho možná mnohem nebezpečnějšího – lásky.

Láska je nebezpečná věc – to co nejvíc milujete vás totiž může nejvíce zničit. V určitou chvíli však může být prospěšná. Může vás hnát za lepšími zítřky. Dá vám naději. Wilder je moje naděje. S naší cestou za Rájem pomalu začínám věřit, že je tohle všechno skutečné. Moje mysl by totiž nedokázala vymyslet něco tak krásného, jako je on a toto místo. A Ráj. Už několik dní marně hledáme, avšak Třetí svět je stále nezvěstný. Dnes večer jsem se Wildera zeptala, proč chce opustit svůj svět. Chvíli přemýšlel, a pak mi odpověděl: „Nemůžeš se uzdravit v místě, které tě zranilo, má milá Myrtho. Myslím, že mě chápeš. Můžeme se tvářit, jak šťastně chceme, ale úsměvem na tváři nepřinutíme duši k smíchu. Někdy to prostě…nejde. Nejde to už dlouhou dobu. Proto chci najít Ráj. Je to místo, které nám má sloužit jako odměna za krutý život, který prožíváme. Je to místo, které můžeš nazývat domovem. Ty mi, Myrtho, připadáš taky jako domov. Jsi všechny barvy v jednom. Kdybychom Ráj nenašli, budeš pro mě mým Rájem ty.“ Řekl a usnul. Dalšího rána mi to všechno došlo.

Kráčíme k místu, kde to celé začalo. Most. Přicházíme ke známému červenému zábradlí, které mělo kdysi ukončit můj život. Nyní jeho druhý konec pomůže ukončit životy dva. Mnoho lidí se smrti bojí. My jsme se však rozhodli jí vyjít naproti. Vyšli jsme naproti Ráji. Ráj – místo, které je odměnou za marnivý život. Nikdo ho ještě neviděl, všichni v něm však skončí. Je to místo, ve kterém po smrti naše duše najde klid. Je to ten nejkrásnější sen, který se pro nás stane skutečností jako odplata. Pro každého jiná. Já a Wilder jsme však měli stejný sen – najít klid. Našli jsme sebe. Věřím, že se po smrti znovu setkáme. V Ráji.

Stojíme ruku v ruce na zábradlí tváří tvář smrti, přesto jsem se nikdy necítila více živá. Mé nohy se netřesou strachem. Skáčeme. Tentokrát však nepřichází tvrdý pád ale pocit bezpečí. Už tě cítím.

Anonymní_vydra