Bééé jako bajka

Na berana Kudrnu padla bída. S nouzí ji třít nechtěl, a proto když mírně dohřátý vstal od monitoru svého počítače, kde na animalnetu shlédl nezávislý názorový pořad o politice, vládě vlků v rouše beránčím, penězích nás ovčanů, míru, cenzuře, občině a pastvinách (navíc k tomu jeho autorům přihodil dvě stovky na rozvoj činnosti), prohlásil u rodinného stolu: „Tak jsem se zase něco dozvěděl. Je toho plná síť. A cvrliká o tom i vrabec na střeše. V neděli se jde demonstrovat na náves a ty mladej,“ tím myslel svého dospívajícího syna, „půjdeš se mnou!“ Mladému beránkovi Kučerovi se to vůbec nezamlouvalo, protože měl zrovna v ten den domluvené rande u sedmého ohradníkového sloupu na jižní straně pastviny. „Nikam nejdu,“ bránil se. „Mlč,“ rázně ukončil jeho odpor otec, „dá ti to do života víc než deset hodin ovčanské výuky ve škole.“ Poté už mladík neměl odvahu otci vzdorovat a rande přesunul.

Když se týden s týdnem sešel, ovce z širokého okolí se sjely a sešly na návsi pod tím jediným statným dubiskem, které tam stálo. Mladý Kučera ještě v životě neviděl tak obrovské stádo. Békání a bečení nebralo konce. Kampak jeho oko dohlédlo, všude samá ovce. A některé i pohledné… Některé se na událost poctivě připravily a přinesly se sebou transparenty s nápisy „Nejsme pitomé jako ovce“. Mladíka Kučeru to trochu znejistilo a obrátil se na otce: „Tati, četl jsi ty nápisy? Proč na nich píšou, že nejsme jako ovce? My přece…“ „Ticho, pěkně poslouchej, co tady budou říkat a uvidíš, jak to je,“ skočil mu do řeči otec. To beránka odradilo od dalších otázek.

Několik minut po zahájení na scénu z nehoblovaných prken a březových ratolestí vystoupil statný beran a mohutným hlasem zabékal: „Sestry, bratři, přátelé! Jsem rád, že jsme se zde sešli v tak hojném počtu. To je důkaz, že je nás hodně a že se naše myšlenky šíří. A proč jsme se zde sešli? No protože beránka vlku se zachtělo! A také proto, abychom vyjádřili svou ovčanskou neposlušnost! Oni by nás totiž chtěli umlčovat a cenzurovat, ale my se nedáme! Navíc, nikdo nám nebude říkat, že je tráva zelená. Všichni moc dobře víme, jaká je, a víme, že máme pravdu! A nebudeme mít strach to říkat nahlas a všude!“

Za svůj proslov sklidil obrovské ovace a hlasité skandování: „Nejsme žádné ovce, nejsme žádné ovce!“

Když se naši berani vraceli k večeru domů na pastvinu celí utrmácení, starý Kudrna byl velmi spokojený a mladý Kučera hodně zmatený. Říkal si: „Ovce může mít pocit, že není ovce, ale to ještě neznamená, že nejde v nějaké stádu.“ Alespoň, že má zítra to rande.

Anonymní_kos

Hodnoty a předsudek

Už jako snad patnácticentimetrové mládě Roberto od tatínka Alberta slýchával, že bez práce nejsou koláče a protože mu toto moudro, staré jako svět sám dávalo smysl, rád se jím řídil a časem se vypracoval z šedého neohrabaného batolete obrostlého prachovým peřím v  elegantního perletově zbarveného labutího businessmana. Nebylo to jen tak, předcházelo tomu jezero, možná i moře studií. Nejednou si Roberto samým přemýšlením vyseděl důlek uprostřed leknínového kvítí. Zanedlouho se vypracoval na špici v poradenských službách v oblasti jezerního blaha. A protože mohou být mezizvířecí vztahy, stejně jako ty lidské, velmi komplikované, ve své rákosové kanceláří sedával od svítání často až do dalšího rána. Tu pro dobrou radu přicházeli cvrček utápějící se v depresi z neopětované lásky (labutí odborník ho koučoval, aby své neštěstí využil a vložil do houslové tvorby), jindy zase kapr, kterému jeho drahá řekla, že je příliš tučný a měl by něco shodit, aby s ní udržel plavbu (dostal kontakt na trenérku štiku)  a nebo chudák prvorodička žába, která měla těžkou hlavu z hlídání tolika půlčíků (během několika sezení ji ujistil o tom, že příroda se vždy postará a určitě jí Pán Bůh nenadělil tolik, co by sama neunesla). Pan ropucha – šéf místního biotopu byl s Robertovými pracovními úspěchy nadmíru spokojen a považoval ho proto za svou jedničku. „Labuťáku, kamaráde, život není jen práce! To by byla příliš nudná plavba!“ říkávali jeho kolegové. A když ho celý týden přemlouvali, aby s nimi šel v pátek večer na Čajkovského baletní představení k sousednímu jezeru, neochotně souhlasil, jen aby mu kamarádíčkové dali pokoj. Před vystoupením si pod křídlo nenápadně vložil blok s čerstvými poznámkami ke svým případům, ale už od první minuty mu bylo jasné, že se pěkně přepočítal. Když se na osvětlené noční hladině objevila ladná silueta představitelky Odety – labutí baletky Francescy, nemohl zůstat chladným. A jak to bylo dál? Po pár romantických procházkách při měsíčku mu labutí kráska v zamilovaném srdíčkovém překřížení, které umí jen labutě, řekla své „ANO“ na společné spolužití a za nějakých 35 dní přišlo na svět pět malých roztomilých labuťátek. Starostlivý tatínek nechtěl nechat výchovu svých dětí náhodě a nastoupil na otcovskou dovolenou. Tři roky o své svěřence pečoval obětavou láskou. Ještě než je naučil ladnému pohybu po vodě, zemi i vzduchu, vozíval je trpělivě na hřbetě na ta nejkrásnější místa, kde jim vytrhával vodní rostliny z hloubek, do kterých ještě mláďata kratšími krky nedosáhla. Ve volném čase jim skládal písně o věrné lásce, laskavosti, důležitosti pracovat i vzájemně si pomáhat a když nemohly usnout, učíval je rozpoznávat nejrůznější souhvězdí, třeba i to jejich labutí. Ani na jezeře se čas nezastavil, z mláďat se stávaly soběstačné mladé dámy a pánové a v Robertovi se opět začala probouzet chuť budovat kariéru. V myšlenkách se vracel ke známým tvářím, kterým tak nadšeně pomáhal, avšak opět se přepočítal. „Roberto, každý je nahraditelný, nerad bych o tebe přišel, velmi si tě vážím, avšak Rodriga se nevzdám Nabídnu ti místo jeho asistenta, popřemýšlej o tom“ řekl suše ropuší vedoucí. Náš labutí hrdina se snad pokořeněji cítit nemohl.  Pěkně si s ním hrály pocity sebelítosti, zášti a nevraživosti vůči mladšímu kolegovi, kterého před lety on sám zaučoval. Najednou si přišel tak malinký a neužitečný. Se svěšenou hlavou se se svými utrápenými myšlenkami jednou večer svěřil svému životnímu učiteli, tatínkovi Albertovi. „Roberto, podívej na tu zářivou oblohu,“ začal tatínek. „je plná hvězd. Když se nám v životě stane něco, čemu nerozumíme, máme sklony vnímat jen tu jedinou negativní věc. Jako bys viděl jen tu jedinou malou tečku v celém vesmíru a zapomněl na to všechno kolem, na ty tisíce hvězd kolem, na těch tisíce dobrých věcí, které se Ti v životě staly. Přemýšlej nad tím a najdeš odpověď.“ Několik dní labuťák usilovně hloubal ve svém nitru a nakonec na pracovní nabídku kývl. Rozhodl se pro vděčnost, rozhodl se vidět na nebi i ve svém životě i všechny ty „dobré hvězdy“, rozhodl se říct ANO příležitosti.

Anonymní_poštolka

O nejsilnější velrybě

Jednou, kdysi dávno v dalekém moři, se narodil vorvaní mamince krásný velký kluk, který měl zvláštní bílou barvu. Tenhle malý vorvaň, říkejme mu třeba Bělák, byl strašně zvědavý a pořád se maminky na něco vyptával. A maminka ho učila, jak se má v moři chovat, na co si má dát pozor a podobně. Ale neměla to věru s Bělákem jednoduché. Poučovala ho, že si musí dát pozor na velké žraloky, aby ho nesežrali a také, že se má vyhýbat kosatkám z téhož důvodu. A když se potápí do hloubek, aby byl opatrný, aby na něho nezaútočily obří krakatice a nezabily ho. A taky ho varovala před velrybářskými loděmi a lidmi na nich, kteří loví velryby. Ale Bělák se jenom ušklíbl a pak řekl: „Až vyrostu, chci být úplně nejsilnější a největší, aby se mě všichni báli, já se nebudu bát nikoho a všechny je přeperu.“ Maminka mu říkala, že to je nerozumné přání,  aby se ho všichni báli, protože ho pak nikdo nebude mít rád, ale Bělák toho nedbal a naopak dělal všechno proto, aby byl největší a nejsilnější a splnil si svůj sen. Hodně jedl, pořád plaval a rostl jako z vody. A opravdu, za pár let byl největší a nejsilnější ze všech vorvaňů a později i ze všech velryb. Přemohl a zabil i ty   největší žraloky, kosatky před ním zbaběle prchaly, když se ponořil do hloubek, přepral a následně sežral i ty nejmohutnější z obřích krakatic. A pak přišel den, kdy na něho vystřelili harpunu z velké velrybářské lodě. Zasáhli jej a lehce zranili a to bylo poslední, co udělali, protože Bělák se rozzuřil a zaútočil. Převrátil přímým útokem celou loď a velrybáře plavající ve vlnách pozabíjel údery své ocasní ploutve. A tak Bělák dosáhl toho, co vždycky chtěl. Stal se skutečně nejsilnějším ze všech tvorů moří, skutečným vládcem oceánů.

Všichni mu šli z cesty a všichni se ho báli. Ale neměl nikoho, kdo by jej měl rád. Byl nejsilnější ze všech tvorů, ale byl sám.

A už mu nikdo neříkal Bělák. Byl všeobecně znám jako Moby Dick.

Anonymní_sokol

Odvážný ježek

Stál ježek za oknem knihovny a s posvátnou úctou hleděl na nekonečné police vědomostí. Zatímco před hlavní bránou stály v úhledné linii všemožné vyčkávající sovy, učenci společnosti, si ježek tajně přál s nimi vyměnit místo. Povinností a právem jeho bratrů a sester totiž nebylo studovat a bádat, ale sklízet jablka a regulovat počty kobylek.

Jeho tužby však byly silnější než strach z ponížení. Postavil se tedy na konec zástupu a neklidně si pročesával bodliny a podupával nožičkou. Byl to výr, kdo na něj čekal na konci dlouhé řady. I zvědavě se otázal, co tvor jako on pohledává na posvátné půdě knihovny. Ježek mu tedy vyložil svou lásku ke čtení a historii.

Smích. Smích burácel ze zobáčků všech nadutých učenců, včetně brýlatého výra za stolem. Ježeček se však nezalekl a stál s hlavou hrdě vztyčenou, sovám navzdory. Jako první se uklidnil podsaditý kalous se stohem knih na křídlech a pravil: „To bys ale musel složit nejvyšší zkoušku vědomostí a inteligence, kterou je schopen zvládnout jen můj druh a ty jím očividně nejsi, bodlináči…“

Jeho monolog však byl utnut výrem, který prohlásil, že ježka okamžitě vyzkouší a pokud mu odpoví na tři otázky správně, smí se stát jedním z nich. Pokud by však podal jedinou špatnou odpověď, byl by mu navěky zapovězen vstup na půdu univerzity.

Tři otázky padly, tři byly správně zodpovězeny a sovy v němém úžasu hleděly na svého nového kolegu. Ovšem daly slovo, které muselo být dodrženo, a tak se ježek stal studentem a splnil si svůj sen.

Od těch dob se ve všech zemích traduje: Všechny naše sny se mohou stát skutečností, jen musíme být dostatečně odvážní je následovat.

Anonymní_srnka

Bajka o kohoutích zápasech

Žili byli dva kohouti u velkého statku na malé vesnici. Měli se ve svém kohoutím životě dobře – pyšnili se krásnými a barevnými pery, byli dobře živení a každý měl dostatečný počet slepic, o které se měl starat. Zkrátka na jednom smetišti se spolu snesli.

Naši kohouti však měli jednu velkou chybu. Natolik se shlédli ve vedení hejna, že ke krmítku chodili zásadně jako první a sežrali ty nejlepší žížaly, červy a zrní, které jim hospodář do koryta dal. Na slepičky zůstalo vždy málo, chodily ohnuté, chřadly, zatímco kohouti tloustli a po dvorku se nosili s hřebínky nahoru.

Až se po hejnu začala šířit nespokojenost a šeptanda. Jedna odvážná slepička se rozhodla vzít věci do svých rukou a začala pěkně potichu a nenápadně chodit za kohouty, když zrovna byli sami, a šeptat jim:

„Slyšel jsi o tom, že ten druhý kohout o tobě říkal, že máš vypelichaný ocas?“

„Doneslo se ke mně, že prý nejsi zdaleka tak silný jako ten druhý kohout.“

„Prý máš malý hřebínek a jsi pěkně tlustý. To se říká v tom druhém hejně!“

Díky lsti a vychytralosti slepičky, utrpělo přátelství kohoutů vážné trhliny. Už spolu nekokrhali na jednom smetišti, ale obloukem se obcházeli a podezřívavě se na sebe dívali. Až jednou se setkali u krmítka, když hospodář přinesl krmení a začali na sebe kokrhat urážky. Hádka se strhla ve rvačku, až okolo pera létala a na dvoře nastal chaos.

Slepičky využily zmatku a pelášily ke krmítku, které vyzobaly, a konečně se po několika týdnech pořádně najedly!

Kohouti ze rvačky vyšli o několik per chudší, se šrámy na důstojnosti, ale také hladoví. Od té doby se kohouti u krmítka vyhýbali a chodili k němu zásadně jen se slepičkami, o které se poctivě starali.

Slepičky už nikdy netrpěly hladem a užívaly si hojnosti – když se dva perou, třetí se směje.

Anonymní_sýkorka

Bajka o Syslovi

„Ještě trochu a další sýpka bude úplně plná“, pomyslí si Sysel a spokojeně si olízne přední packy. Do začátku zimy jich musím mít aspoň pět!

„Sysle, Sysle, pojď si hrát“, zapiští mu za zády Vrabčák s Kocourkem. Lekne se tak, až mu z pusy vyletí zrnka pšenice a ztratí se mezi odkvétajícími pampeliškami.

„Jedete, holoto líná, copak nevidíte, že pracuji?! Ať už Vás tady nevidím!“

Vrabčák s Kocourkem se jen rychle uchechtli, a frnk a cvrnk, byli pryč, přeci se s tím starým mrzoutem nebudeme otravovat. Letěli se koupat k rybníku, běželi navštívit tetu Lišku, házením klacíků budili strejdu Medvěda z jeho věčného spánku a vůbec, kde se děla nějaká lumpárna, tam jste si mohli být jistí, že u toho bude Vrabčák s Kocourkem.

Sysel na takové věci neměl čas. Léto se chýlilo k podzimu, noci začínaly být chladné, strniště byla čím dál prázdnější a jemu pořád chybělo naplnit dvě sýpky. Bude se muset více snažit, dříve vstane a půjde později spát.

Brzy ráno, no, vlastně to ještě bylo hodně pozdě v noci, si vykračuje jehličím a spěchá na pole za lesem, když na něj zahouká Sova.

„Sysle, na slovíčko, poraď mi prosím, jak zní potlesk jedné packy?“

Sysel se zastavil a zamyslel. Jedné packy? Jedna packa přeci netleská. Vypadá to, že moudrá Sova už nebudete tak moudrá, jak se o ní říká.

„Tak víš nebo ne?“

„Jedna packa netleská, to ví i ten hloupý Vrabčák s Kocourkem, a jdi raději spát, já spěchám, slunce už co nevidět vyjde nad obzor.“

„Ty hledáš slunce Sysle? Chceš ho dohonit? To se ti nikdy nepovede, ráno ti uteče a večer se ti ztratí. A než se naděješ, tak se znovu objeví. A večer se opět ztratí. A ty si za tu dobu ani nedokážeš umýt misky.“

Syslovi jdou slova moudré Sovy jedním ouškem tam a druhým zase onam. Tleskat, hledat, mýt si misky. Na takové věci nemá čas, spěchá na pole, zima se blíží.

„Nespěchej za sluncem Sysle, slunce neuspěcháš. Slunce je, ty nejsi, nemůžeš ho potkat, dokud se sám nezastavíš.“

Syslovi to už zní jenom jako šelest větví ve větru, rozednívá se, je čas sbírat zásoby na zimu.

Podzimní vítr začíná studit a s ním i packy. Vrabčák s kocourkem jsou zalezlí v kožichu strejdy Medvěda, teta Liška mechem chytře utěsňuje poslední škvíry v chaloupce, a i ta Sova už v noci tolik nehouká a raději sedí v dutině starého dubu.

Sysel si prohlíží své zásoby. Sýpky jsou pěkně plné, jen do jedné by se snad ještě jedna pusa vlezla. Venku sice začíná sněžit, ale on to zvládne, i když je na všechno sám. Dnes naposledy, ještě naplní jednu pusu zrníčky a pak si konečně odpočine.

Zima byla letos dlouhá, sluníčko hřálo jen tak, aby se neřeklo a chodilo spát dříve, než se Medvěd stačil probudit. Venku byly závěje sněhu a mrzlo až praštilo. Vrabčák s Kocourkem byli rádi, že mají takového kamaráda, jinak by se snad jara nedočkali.

Ale po každé zimě přijde jaro, sníh se ztratí a dny se prodlouží. Vrabčák s Kocourkem ještě nechali Medvěda chvilku spát, ale sami se nedočkavě rozběhli po lese. Vykoupali se v kaluži, brr, ta je ještě studená, zaklepali na kmotru lišku, nakoukli do dubu, co dělá Sova. Coby dělala, spala, je přeci den, smáli se a odběhli na louku. Jen tak si lehnout a nechat se hřát. Na louce už ležel Sysel, měl plnou pusu zrní a nehýbal se. Ani pištění těsně za ušima nezabralo. Už mu nebylo pomoci, překvapil ho sníh a nedokázal dojít domů.

Vrabčák s Kocourkem se posadili vedle něj do trávy, škoda ho, starého mrzouta, komu teď budou pištět za uchem. Sluníčko dojde nad jejich hlavy a začne hřát. Teplo se rozleje celým tělem, Vrabčák si čechrá peříčka, Kocourek si líže srst. Jen Sysel spí hlubokým spánkem, už nikam nespěchá, je. A slunce si ho samo našlo.

Anonymní_vrabec

O jehněti a kosovi

V nádherné krajině obklopené mohutnými horami se v údolí rozprostírala pastvina. Když každé jaro roztál sníh a vyklíčila tráva, pastevec právě na toto místo přivedl své stádo ovcí. S přicházejícím teplem protkal horskou oblohu také zpěv ptáku, zvlášť kosa, který každý den létal nad ovcemi a pozoroval, jak se pasou. „To je ale krásný den,“ říkal si jednou brzy kos, „to by mohly být ovečky už vzhůru. Zaletím se o tom přesvědčit a popřeju jim dobré ráno.“ Kos vyletěl na svůj každodenní výlet a zanedlouho byl u pastviny. Měl za to, že všechny ovce už budou vzhůru. Když však přiletěl, na trávě sedělo jen jedno jehňátko a kochalo se východem slunce. „No to je zvláštní,“ pomyslel si, „aby bylo jehně samo venku. Radši se zaletím ujistit, jestli se něco neděje.“ Usedl na kůl v plotě, který stál blízko místa, kde polehávalo jehně. „Zdravím tě, jehňátko, je všechno v pořádku? Pročpak tu mládě jako ty sedí tak samo?“ vyptával se kos. „Zdravím tě, kose, nemusíš se bát. Všechno je vskutku v pořádku. Maminka a ostatní ovce ještě spí, já jsem si však nemohlo nechat ujít tak krásný východ slunce,“ odvětilo jehně. „To se ti, milé jehně, opravdu nedivím. Za ty roky, co tu létám, jsem ještě takový východ neviděl.“ „Až budu větší,“ zasnilo se jehňátko, „budu malovat a namaluji každý východ slunce a hory a naši pastvinu. A tebe, kose, tebe taky namaluju.“ Kos se pousmál a odpověděl: „Nač čekat až vyrosteš. Nikdo není moc malý či velký na plnění snů. Na to pamatuj. Já už musím pokračovat ve svém letu. Buď opatrné a pozdravuj ostatní. Stavím se zase zítra!“ A kos mávnutím křídel odletěl.

Druhého dne se kos vydal na pastvinu později, aby zastihl všechny ovce pohromadě. Nyní si v poledním slunci hrála i další jehňátka. Jak kos přilétal, viděl, že každé vyniká v něčem jiném – jedno v běhu a další zase ve skoku. Co zaujalo jeho pohled však bylo jehně na okraji stáda. Když přiletěl blíže uviděl barvy a plátno – jehně malovalo. Malovalo jako o život, jedno plátno za druhým, každý den. Pokaždé, co kos letěl kolem, přiletěl trochu blíže, aby uviděl aspoň kousek obrazu. Obrazy byly krásné. Každý zachycoval něco jiného. Na jednom bylo vyobrazeno stádo ovcí na pastvině obklopené horami, na druhém východ či západ slunce a na třetím samotný kos. Toto jehně vynikalo v malbě, přesto se zdálo, že se svými obrazy není vůbec spokojeno. Když se ptal i ostatních ovcí, zda si jim díla líbí, všechny do jedné mu odpověděly, že ano, ale jak se zdálo, samo jehně jejich krásu vidět nedokázalo.

Jednoho dne kosa probudilo kapání. Déšť. Byla zima. Nebe nebylo modré a vše se ponořilo do šedavé mlhy. Jako by se ze světa vytratily barvy. Barvy. Kos si okamžitě vzpomněl na jehně: „Chudák malé jehně, musí se z takového počasí cítit celé nesvé. Radši ho zaletím zkontrolovat.“ A tak letěl. V dálce hřmělo ale kos se zkrátka musel přesvědčit, že jehněti nic není. Už mířil k přístřešku, kde se všechny ovce schovávaly, jeho pohled však zaměřil na kohosi vzdáleného na kraji pastviny. I z výšky však poznal, o koho se jedná. Rychlostí blesku zamířil k místu, kde plakalo promrzlé a zmoklé jehně. „U svatých nebes, co tady děláš?“ vystrašeně kos křikl po jehněti, „při takovém počasí se ti může něco stát. Vůbec bys tu takto samo nemělo být!“ „Omlouvám se, kose, ale cítím se, jako by ve mně nezbyla ani špetka radosti. Jako by déšť smyl nejen barvy ze světa, ale i ze mne,“ naříkalo jehně. „Co tě trápí, mé dítě?“ vyptával se starostlivě kos. „Pamatuješ si, jak jsi mi říkal, ať začnu malovat?“ tázalo se jehně a kos přikývl. „Zkusilo jsem to, ale vůbec mi to nejde! Mé obrazy jsou příšerné, nevypadají tak, jak bych chtělo. Ostatní jehňátka umí rychle běhat, vysoko skákat, ale já? Já neumím nic,“ truchlilo jehně a při poslední větě začalo ještě víc plakat. Kos byl však moudrý, a tak s opatrností odpověděl: „Milé jehně, nikdo se nestane mistrem za pár dní. Právě cvik nás zdokonaluje. Navíc mně i ostatním ze stáda se tvé obrazy moc líbí. A to je právě to: čím déle se díváš na své dílo, začneš na něm vidět chyby. Začneš ty chyby dokonce vyhledávat, kdežto všichni ostatní vidí zázrak. A takto to je i v životě. Díváme se na sebe pod takovým drobnohledem, že na sobě vidíme jen to špatné a přehlížíme naši krásu, kterou vidí ostatní. To si pamatuj. A teď už se mazej schovat do boudy k mamince.“  A tak se jehně dozvědělo zase něco více o světě.

Anonymní_vydra

O lištičce

V jednom hlubokém lese žila zvířátka. Každé zvířátko mělo svůj úděl: bobři stavěli obydlí, rysové obstarávali jídlo, vlci hlídali osadu před nepřáteli, lišky měly na starost všemožné plánování, ptáci ráno budili a během dne pro ostatní zpívali, žáby získávaly zprávy ze světa od ryb v řece a všemu tomu velela velká rada medvědů.

V rodinné noře se choulila malá lištička. Stmívalo se, a ona přemýšlela nad následujícím velkým dnem. Čekala ji velká slavnost před odchodem do učení. Když totiž mládě ve škole pochytí všechny základní znalosti, odchází do učení ke stařešinům svého rodu, kde se bude připravovat pro svou budoucí práci. Jenže přesně to byl problém naší lištičky. Nechtěla se po vzoru svých rodičů stát velkou plánovačkou, protože neuměla dobře číst ani počítat, a k tomu všemu se ostýchala mluvit mezi ostatními. Kdepak, ona vynikala jinde: byla velice zručná, a ráda vyráběla ze dřeva panenky a domečky. Proto záviděla všem bobřím mláďatům, že se během následujících let mohou zlepšovat ve svém stavitelském umění.

Když se druhý den ráno připravovala, dala si do školní brašny svačinu a jednu ze svých dřevěných panenek pro štěstí. Po snídani se vydala na cestu. Z celého lesa se scházela mláďata, která měla před sebou velkou životní zkoušku. V davu lesních stvoření uviděla své kamarády: bobříka, žabáka a vlčici. Přiběhla k nim a dali se do řeči.

,,Nemůžu se dočkat, až se budu bavit s rybami!‘‘ pravil žabák. ,,Já se těším, až mi narostou svaly a budu silná!‘‘ zajiskřila radostí vlčice. ,,A já vám všem postavím domečky!,, dodal bobřík. ,,Co ty, lištičko, taky se těšíš do učení?‘‘ Ona se jen začervenala a podívala do země: ,,Víš, vlastně bych ráda dělala to, co ty. Baví mě stavět ze dřeva. Jenže lišky stavitelé být nesmějí, stejně jako žádné jiné zvíře nemůže dělat práci lišek…‘‘ Ostatní nevěděli, co na to říct, ale bylo jim jí líto. ,,Vážně jsi tak šikovná?‘‘ ozval se bobřík. ,,Ano, jsem!‘‘ usmála se lištička a vytáhla z brašny svou dřevěnou panenku aby se pochlubila. ,,To jsi vyrobila ty?‘‘ nemohl uvěřit, když si figurku prohlížel z blízka, ,,je to nádherné, úžasná práce!‘‘ Lištička se znova začervenala.

V tu chvíli ke skupince přišel starý bobr – mistr stavitel. Zahlédl dřevěný výrobek a pousmál se. ,,Vidím, že je mládež na příští školní rok řádně připravená,‘‘ pravil a půjčil si panenku, aby ji také mohl podrobně prostudovat. ,,Víte, mistře…‘‘ osmělil se bobřík, ,,to jsem nevyrobil já.‘‘ Mistr se zamračil, ,,A kdo tedy?‘‘ Když kamarád ukázal na lištičku, začervenala se do třetice a nejraději by se v tu ránu vypařila. ,,To přeci není možné!‘‘ podivil se starý bobr, a chudáček malá liška byla natolik zaražená, že neměla co na to říct. Mistr si odfrknul a odešel i s dřevěnou postavičkou.

Poté zazvonil zvonek a všichni se uskupili před pódiem. Ředitelka medvědice svým burácivým hlasem všem pogratulovala a pak jednoho po druhém přiřadila k jeho budoucímu mistru. Kamarádi už byli na svých místech a teď přišla řada na lištičku.  ,,Lištičko,‘‘ zavelela ředitelka, ,,na žádost mistra stavitele tě přiřazuji ke bobrům!‘‘ Z davu se ozvalo zmatené špitání. Lištička tomu nemohla uvěřit. Opatrně se zařadila do řady malých bobrů, ale mistrovi se do očí nepodívala. Stále měla trochu strach. On se ale sklonil, podal jí dřevěnou panenku zpátky a usmál se. ,,Vidím v tobě velký talent!. Už bylo na čase, abychom trochu upravili pravidla. Hodně štěstí!‘‘

A tak se stalo, že z malé a plaché lištičky vyrostla velká a šikovná liška. Všechny stavby, na kterých se podílela, si zvířata pochvalovala. A to není vše! Inspirovala celou další generaci mláďat, takže se už nikdo nebál jít do učení tam, kde jsou jeho silné stránky a kde ho to bude nejvíce bavit!

Anonymní_datel