Taková hovadina. Myslej si, že můžou všechno, svině jedny. Prej povinně. Ale já přesně vim, proč to musim psát tohleto. Je to pro tamty. Daj jim to a oni si pro mě přijdou oni přijdou. Už mě sledujou pěkně dlouho. A vocaď nemam kam utýct, jsem za mřížema jak nějakej kriminálník vycházky žádný. Prej jsem nebezpečnej sobě i okolí. Svině.

Kdo by taky kurva nebyl sedět v pokoji z polstrovanejch stěn a čumět ven oknama, který maj všecky mříže, mříže, mříže. Nesnášim mříže. Jako bych byl zvíře v nějakym posranym cirkusu. A lidi choděj kolem a čumí skrz, čumí na mě, tisíc očí, který nemrkaj, který nemaj víčka, a jejich žilkatý bělmo mi do mozku vypaluje černý díry. A jsou všude, všude.

Nastrčili je tam oni. Maj to s těma vodsaď domluvený, jedou v tom spolu. Všichni v tom jednou spolu. Čekaj, až přestanu dávat majzla, až něco pokazim. Čekaj až někomu začnu věřit. Jdou na to chytře, oni vždycky šli. Nastrkávaj sem lidi, který se ke mně maj dostat nosej bílý pláště a cvakaj propiskama a říkaj věty jako Jak se dnes máte Petře? Jak se cítíte? ale je to všechno jenom lež, však je za to taky platí. Čekaj až to poseru. A pak přijdou a dostanou mě.

Maj tu nastrčený úplně všechny, celá zasraná armáda nažehlenejch bílejch pláštíků a špičatých čepiček a vypranejch zástěr v odporný nemocniční modrý, zástupy sestřiček, který na mě cení zuby, má to bejt úsměv, ale já vidim jak se jim ta faleš rozlejvá v ksichtě, jak se kroutí a syčí a svítěj jim zuby. Berou mi raní příděl snídaně a mění mi boty za jiný a schovávaj trika a nedaj mi ani zasranej opasek ke kalhotám. Ani zkurvenej opasek. Kdybych chtěl chcípnout budu se asi muset podřezat kudlou na posraný máslo. Ale já vim jak to hrajou, vim že by se jim to hodilo. Ale tak lehký to mít nebudou. Chtěj ať mi přeskočí. Myslí že jim skočim na špek, že ty jejich cukrkandlový úsměvy na mě zaberou. Svině falešný. Podplacený. Platí je oni a tyhle špíny jim zobou z ruky a udělaj, co se jim řekne.

Všichni pracujou pro ně. Maj to pod palcem. Jdou po mně. Zkurvená bílá mafie, chtěj, ať se bojim, ať poslouchám ty jejich kecy, ať si myslim, že je mi líp. Ale chystaj se na mě, chtěj mě dostat, dostat, dostat. Myslej, že nevidim jak po sobě koukaj když jdu kolem, že jenom čekaj, až bude vhodná chvíle. Až nebudu vnímat.

Chtěj, ať žeru ty odporný prášky, co do mě sypou ráno večer tady máte, Petře samý jedy. Chtěj to urychlit chtěj to mít z krku.  Myslej, že jsem totálně vymaštěnej, že mi nedochází o co se snažej. Zapijte to Petře, takový velký bílý svině. Jako bych byl kretén nebo co. Ale já jim na to neskočim, já znám tyhle hry, já vim, že jsou i tady, i tady mezi těma kryplama co je potkávam na chodbách a nosíme stejný pruhovaný košile jako posraní trestanci. Ale ty aspoň pustěj. Zato já nemam kam utýct, kam se schovat. Maj svoje oči za každym rohem a nejde jim utýct a ví o všem, co udělam, a chtěj mě sejmout. A nikdy nespěj, vždycky sledujou, kontrolujou, čekaj.

Ale já ještě neskončil, ještě mam co předvýst. Vyškrábaný oči nic moc neviděj.

14. 6. 1998 neděle

Na chatě v Osoblaze. Od pátku. Je skoro jasno. Ve čtvrtek jsem dala zápočet z matiky. Ještě mě čeká zkouška z makra a managementu a mám prvák za sebou. Potřebuju se tady učit. Zatím to moc nejde, ale mám ještě týden. Vůbec pochybuju, že to byl dobrý nápad jít studovat ekonomii. Ale táta tvrdí, že to má budoucnost. Vstala jsem v deset. Dopoledne píšu a trávím s jahodovou marmeládou. Tou z loňska. Na ročník 1996 sice nemá, ale krásně voní, chuť je plná, sladká tak akorát, žádná sacharidová kovadlina. Do oběda asi padne celá sklenice. Přemýšlím u ní o včerejšku. Po něm je mi taky trochu sladko. Byl tady nějaký turnaj ve volejbale, něco většího, byli tam i Poláci odněkud z okolí. Večer tam hrála muzika. Disko šlágry děs. Ze zvědavosti jsem se tam šla projít, už se stmívalo. V boudě tam prodávali vojáci z místní posádky. Z toho baráku naproti památníku rudoarmějců a hospody. Byla tam Pavla, co studuje v Ově na pajdáku, občas se tam vidíme. Znám ji z loňska od rybníka v Bohušově. Se svým klukem, nějaký místní typ, vypadal na cigoše z těch paneláků u náměstí. Asi ho má potřebu zachraňovat. Jmenuje se Gabriel. Bavily jsem se samy, dala jsem si pivo, pak za ní přišel, nasraný, že už na ní jako nebude čekat, a odešli. Šla jsem ještě do boudy pro nějaké pití. Vojáci mi nabízeli zadarmo ferneta. I tonik. Dala jsem si. Jeden z nich, takový menší, dohola, na mě koukal. Srnčí oči. Docela se mi líbil, kdyby měl vlasy, mohl by být fajn. Nabídl mi ještě fernet a povídali jsme si. Ani moc nemachroval, teda vůbec. Trochu mě zajímal. Ten, kdo jde dneska na vojnu, musí být lopata. Každý kluk, co znám, má modrou, jako třeba bratranci. Ten byl možná výjimka. Potom boudu zavřeli a skončili jsme na lavičce na fotbalovém hřišti. Trochu jsme se líbali. Uměl to. I když chutnal po pivu, je mi dneska po tom sladko. Dal mi ruku na stehno, ale o nic víc se nesnažil. Pak bylo ticho. A už jsem nechtěla. Trapas. Už jsme neměli, o čem mluvit. Trochu na něho myslím. A taky na Davida. Je to už tři měsíce, co jsme se rozešli. Líbat sice neuměl, ale možná bychom se ještě mohli dát dohromady…

15. 6. 1998 pondělí

Dopoledne jsem ležela v učení. Bože, jak mě to nebaví. Na oběd nudle s mákem. Procházka. Židovský hřbitov. Tam je vždycky tajemně. Že leží mimo centrum, za náměstím, ve svahu, jakoby v díře, mluví samo za sebe. Pak jsem šla do Pavlovic. Miluju ta zvlněná pole za městečkem. Člověk má pocit, že se s ním houpe celá zem. Jako by stál na palubě lodi a kolem zeleně bouřilo moře s několikametrovými vlnami. Trochu jsem ho chtěla potkat. Ale v tu dobu byl asi ještě v kasárnách. Odpoledne makro. Večer čtu Respekt.

16. 6. 1998 úterý

Ráno jsem pokračovala v makru. Mám projetou třetinu okruhů. Centrální banka, fiskální politika, inflace… bliju z toho. Odpoledne jsem šla nakoupit do potravin na náměstí. Potkala jsem ho. Šel s dalšíma vojákama. Asi do hospody, kam taky tady jinam. Přišel za mnou. Prohodili jsme pár slov, kam jdu, kam on, co dělám a tak dále, ale bylo to divné. Ani se nezeptal, jestli se ještě uvidíme. Nevím, jestli bych chtěla. Vlastně ani nevím, co mě na něm zajímalo. Dneska vlastně už nic. Křivý nos, nejistý hlas. Už mi nepřišel zajímavý, spíš nudný. Trochu jako pejsek k ochočení. Haf. Nic víc se dnes neurodilo. Ale našla jsem ještě jednu marmeládu. Z loňska…

DENÍK  PRADĚDEČKA

Jirka Petrla se zájmem listoval ve starém rodokapsu, pocházejícím patrně ještě z časů první republiky. Rodokaps byl ze staré rodinné knihovny, kterou Jirka nedávno zdědil po svém dědečkovi. Náhle z listů knihy vypadl nějaký papír a plavně slétl k zemi. Jirka papír zvedl a zamyšleně jej prohlédl. Náhle výskl radostí. Podařilo se mu narazit na opravdový poklad! To je část pradědečkova deníku z dob tzv. Velké Války! (Jirka se moc na pradědečka nepamatoval. Zemřel, když byl Jirka ještě hodně malý.) A z toho, co stačil přečíst je tahle část deníku opravdu ta nejdůležitější! To budou hoši ve skautském oddíle, který Jirka vede koukat, až jim obě nalezené stránky deníku přečte. A nyní se to zrovna hodí. Bude den veteránů. Jirka se znovu, tentokrát podrobně, začetl do řádek pradědova deníku.

4.10.1917, pondělí, základna Šibenik. Tak je rozhodnuto! Bohouš a já jdeme zítra do toho! A s námi ještě pět slovanských kamarádů z posádky torpédového člunu. Dneska jsem se domluvil s krajanem Vítkem, který bude mít službu zítra v pevnosti Svatého Mikuláše, která střeží ústí zátoky, kde je základna, ve které s torpédovým člunem kotvíme. Jakmile přemůžeme ostatní členy posádky, vyplujeme rychle na otevřené moře. Jadran by měl být zítra celkem klidný, takže bychom to mohli, byť jen v sedmi lidech posádky, zvládnout přes moře až k italským břehům! Už mám téhle zatracené války dost! Nemám zájem bojovat za císaře pána! Jedině za vlast, za vlast, to ano! Za tu se bojuje! Už jen několik hodin nás dělí od otevřené vzpoury. Kdyby něco nevyšlo, kdyby nás přemohli, všichni bychom byli popraveni pověšením!

5.10.1917 Tak je hotovo! Ve čtyři hodiny ráno jsme s Bohoušem přemohli kapitána a kormidelníka a přivázali je oba v kapitánské kajutě. Zmocnili jsme se klíče od zbrojního skladu a ozbrojili pistolemi sebe a svých pět kamarádů Slovanů. Pak už nebyl problém přemoci zbytek dvaceti mužů, vesměs rakouské a maďarské národnosti a zavřít je do skladu v podpalubí. Ti byli zmatení a bez velení si nevěděli rady, co mají dělat! My jsme oproti tomu měli pečlivě připravený a promyšlený plán! A nyní už stojím za kormidlem (na střídačku s kamarádem a krajanem, také Bohoušem jako já) a vedu náš torpédový člun přímým směrem k italským břehům. Nejlepší bude asi pokusit se přistát v Porto Recanati, je to totiž nejblíže. Navíc to není moc velký ani příliš chráněný přístav. V takové Anconě by nás děla mohla poslat ke dnu, než bychom jim podali zprávu, že se s ukořistěným torpédovým člunem vzdáváme do zajetí, protože už nechceme bojovat za mocnářství, za Rakousko-Uhersko. Také by nás mohly potopit nějaké italské anebo spojenecké válečné lodě, které bychom mohli potkat při plavbě přes moře do Itálie. Ještě, že Bohouš myslel na všechno a chvilku po vyplutí z Šibeniku vylezl na hlavní stěžeň a uvázal tam velký ústřižek z bílého ubrusu z jídelny, namísto rakouské vlajky, kterou jsme stáhli dolů a hodili do moře. Krajan Vítek se zase zjevně činil v pevnosti Svatého Mikuláše u ústí zátoky do moře. Patrně nějak odvrátil pozornost velícího důstojníka, protože děla pevnosti po nás nestřílela, ač jsme dnes neměli nikam vyplout! Musím ho po válce vyhledat a poděkovat mu za pomoc! Snad už to válečné šílenství brzy skončí!

6.10.1917 Včera v odpoledních hodinách nás naše stará TB 11 dovezla bez potíží a nečekaných setkání do přístavu Porto Recanati! Italští námořníci byli notně překvapeni, když jsme zakotvili u velkého severního mola. Italský námořní důstojník, kapitán Feranotti, velitel přístavu, si nechal německy vysvětlit celou situaci s únosem torpédového člunu rakouského vojenského námořnictva, pak nechal odvézt kapitána, kormidelníka a ostatní, námi přemožené členy posádky, do internace v přístavu, načež nám, zbylým sedmi námořníkům, postupně potřásl rukou a rozhodl se, že s námi osobně odpluje do Ancony, jako náš lodivod a průvodce, kde celou záležitost nahlásí velícímu admirálu. Tohle jsme ještě večer společně provedli a také jsme zde, v Anconě, včera slavnostně kapitulovali přímo do rukou samotného pana admirála. Dozvěděli jsme se s Bohušem, že se zde v Itálii tvoří československé zahraniční vojsko a ihned jsme se oba rozhodli, že do něho co nejdříve oba vstoupíme! Díky pánu moří Poseidonovi za to, že celé naše dobrodružství takto dobře dopadlo!

Umění všímat si

Studená dešťová kapka dopadla na špičku mého nosu. Proč právě tato kapka a na toto místo? Pokračuji dál hlouběji do lesa. Míjím trávu porostlou kopretinami. Proč jsou právě tady? Proč mají bílé okvětní lístky v určitém počtu? Proč se věci dějí právě jedním způsobem? A kdo určuje další kroky osudu? Možná je ale všechno tak, jak má být. Možná je na světě nějaký řád, podle kterého se věci dějí; kopretina musí prvně zaklíčit v zemi a až potom může vyrůst a odhalit své čisté okvětní lístky. A když nevykvete, neviníme květinu, ale prostředí, ve kterém se nachází. Možná před sebou máme větší obraz života, který se však skládá z maličkostí. Kdyby si ho jen lidé uměli všimnout.

Zakopávám. Z mých myšlenek mě vytrhne malá knížka, nacházející se pod vrstvou listí a trávy. Zvedám ji. Možná mi bylo předurčeno ji spatřit. Jak jinak to zjistit, než nahlédnout do zákoutí jejích stránek?

Po procházce lesem usedám do mého čtecího křesla. Listuji knížkou. První stránky jsou promočené a nemůžu odhalit, co se skrývá rozpité písmo. Později začínám rozpoznávat datumy na horních okrajích stránek. Je to deník. Jedno datum však zaujme mou pozornost. Mé narozeniny. Text zde je dokonce čitelný. Dávám se tedy do objevování tajů, které skrývá tento záhadný deník.

16. října

Lidé jsou jednodušší. V jednoduchosti je totiž krása. Lidé jsou krásní. Projdou kolem sedícího člověka na lavičce a ani si nevšimnou, že je sleduje. Že vidí jejich malé radosti a strasti. Že jestli, byť jen trochu, zpomalí ve své cestě, ba dokonce úplně zastaví, odkrývají mu o to více svá malá velká tajemství. Já je vidím. Viděl jsem dívku, která zaujala mou pozornost více než všichni ostatní. Byla jako slunce, jasná hvězda ve své žluté halence s krátkým rukávem. Na hlavě nosila klobouk. Jako by chtěla schovat svou tvář před zraky přihlížejících. Jako by věděla, že se někdo bude dívat. Jako by si uvědomovala, jakou má jeden pohled do očí sílu. Usmívala se. Procházela rychle kolem mne. Všiml si jejich elegantních kalhot s vyšívanými žlutými proužky. Jako by se na ní otiskly samotné sluneční paprsky. Zrychlovala. Skoro se mi ztratila z dohledu. Měla však boty na zavazování. Jedna z tkaniček se rozvázala. Zastavila se. Zatajil se mi dech. Byla jako dar z nebe. Sklonila se. Odhalila mi tak ze sebe více. Všiml jsem si jejích plných rtů, jejího krku, jejích rukou. Ty ale byly odlišné od těch, které jsem vídal u ostatních. Měly něco navíc. Byly zdobené nejrůznějšími tahy a čárami. Osud ji označil bolestivými kresbami. Ale copak jizvy nemůžou být také krásné? Copak jizvy neukazují, jak je člověk uvnitř silný? Jak bojuje za poslední nádech? Byla jako slunce – velká a silná. Nechala toho, kdo se díval, spatřit její tajemství. Za vší tou něhou, elegancí a úsměvem se možná schovávala zlomená duše bojovnice. Stačilo jen zvednout oči a vidět. Jen ty její oči, které jsem chtěl tak moc spatřit a nahlédnout přes ně do její duše, stále halil klobouk. Ale tak to mělo být; v životě nám není dovoleno vědět a spatřit všechno.

Otáčím stránku, ale už teď je mi jasné, že na ní nic nenajdu. To podstatné už jsem totiž našla na předchozích stránkách deníku, který mi osud z nějakého důvodu dovolil spatřit. Nevím sice, kdo byl jeho autorem, ale i přes to, jako by se stal mým přítelem. Dal mi své poznatky a moudra. Dal mi svůj pohled na svět a na oplátku si ponechal své jméno. V životě nám totiž není dovoleno vědět a vidět všechno.

Vstávám ze svého křesla a vyrážím k oknu. Nahnu se nad ulici, která se pne pode mnou. Slunce právě zapadá a halí ji no změti barev. Lidé na ulici se zastavují a kochají se krásou západu slunce. Tak prostá a každodenní záležitost dokáže stále přinést tolik radosti. Stačí si totiž jen všimnout.