LETNÍ DOPIS

Nadoblačná,

je podivné psát Ti teď, ve chvíli, kdy už si v podstatě nemáme co říct. Občas mám pocit, že to, co mezi námi bylo, zmizelo až příliš pomalu. Jako když se kočka ladně zvedne z místa, kde spala, protáhne si hřbet, a odkráčí. A to malé kolečko tepla, které po ní zůstalo, se postupně zmenšuje, až z něj najednou není vůbec nic. Jako bych si už zvykla, že se nezmění nic, a najednou jsi byla pryč.

Bývala jsem přesvědčená, že hledáme právě Tebe. Hleděla jsem na Tebe a viděla oranžově zapadající Slunce hořící v rudých mracích nad obzorem. Viděla jsem teplo Tvé kůže a objetí, které jsem si přála nazvat domovem. Viděla jsem Tvé slzy i Tvůj úsměv, poslouchala jsem Tvé vzlyky i radostnou melodii Tvého hlasu, když jsi byla šťastná. Zadržela jsem dech, vnořila se pod hladinu, a snažila se nazpaměť naučit reliéf dna, každý kámen, záhyb i zbloudilého pstruha, co tvořil kus skládačky toho, kým jsi. Ztrácela jsem se v Tobě, neuměla to zastavit, a vlastně mi to nevadilo. Určitou dobu.

Změnilo se to ve chvíli, kdy mi došlo, že už nejsi náhodná osoba, na které mi nezáleží. Že už nejsi jen kolemjdoucí. Že se probouzím i usínám s Tebou, že hlasy ostatních začaly připomínat Tvůj, a že slova, která jako korálky navlékám na nit, tisíckrát v jiném pořadí, pokaždé stejně patří jen Tobě.

A věděla jsem, že Ti to musím říct. Že to nezvládnu nosit v sobě, že to chvění, co se ve mně probouzelo, se pomalu změní v zemětřesení. A proto když se to stalo, když jsem si rozdrásala klouby, protože tak moc bolelo vědomí, že nikdy nebudeš mou, věděla jsem, že to musím zkusit.

A tak jsem Ti to všechno řekla.

Byl to dobrý pocit. Myslela jsem, byla si jistá, že Tě tím ztratím, ale Ty jsi mě ujistila o opaku. A byla jsi tak přesvědčivá, že jsem Ti to věřila. Samozřejmě s tím, že necítíš to samé. Ale to jsem věděla vždy. A vzala jsi to tak úžasně, s nadhledem, že jsem opravdu doufala, že zůstaneme tím, čím jsme byly předtím.

Jenže nezůstalo. Jako kdybych zasadila semínko baobabu, jako kdyby to, co jsme byly, bylo příliš malou planetkou pro tak nenasytný strom. Rostlo to, ticho tak husté, že jsem nemohla dýchat, stěna, která najednou nešla rozbít, tak vysoká, že jsem neviděla na druhou stranu.

Ta stěna už nezmizela.

Už jsi mě pak nikdy neobjala. Už nikdy jsi mi neskočila do náruče, v očích tisíc jiskřiček a mlha z příliš mnoha sklenic. Už jsem nikdy nesevřela Tvou dlaň.

Nelituji toho, že jsem Ti řekla o tom, co jsem cítila. Nic Ti nevyčítám. Upřímně, není co. Vím, že to pro Tebe bylo to správné řešení. Rozumím tomu. Ale prostě mě to pořád ještě bolí. Vím i to, že to jednou zmizí. Zůstane mi vzpomínka na Tvou vůni, na to, jak dokonale se růže hodily k pižmu Tvé kůže. Že mi to připomínalo teplé letní noci, které jsem strávila sny o Tobě. Vzpomínka na to, jak jsem se dokázala ztratit ve Tvém objetí. A jednou mi to bude stačit.

P. S. Ty básně, které byly o Tobě. Básně pro Tebe. Myslela jsem je vážně. Všechny.

 – Snící

(- Anynomní_ježek)

Vážený profesor

Otto von Reitsche

Leutbühel 1

Bregenz, Vorarlberg

Ve Vídni 19. srpna 1921

Vážený pane profesore,

dovoluji si Vás uctivě zpravit tímto roztěkaným a roztékajícím se dopisem, který se pokouším dokončit už třetí noc v řadě v předvečer mého odjezdu, jež jsem neplánoval jsouce přesvědčen, že ještě nenastal onen pravý okamžik, ale jsa donucen velmi záhadnými okolnostmi, o nichž se v této chvíli z důvodů mé osobní bezpečnosti nemohu zmínit, a který píši při svíčce, kterou jsem za pár svých posledních rakouských korun koupil na zapadlém vídeňském předměstí od jedné obtloustlé trhovkyně odkudsi z Bavor, s macatými pažemi a kulatým obličejem, který v tom brzkém letním dopoledni, kdy se dalo ještě dýchat, hrál všemi barvami, nejvíce však oranžovou, která žhnula do ulice stokrát jasněji, než všechny její svíčkařské výrobky dohromady, podobně jako sodná reakce, které jsme byli onehdy svědky ve Vaší laboratoři, a při jehož psaní sedím v malém, tmavém, těsném pokojíku bez oken, v němž není nouze o šváby a jiný hmyz a jehož okna, kdyby nějaká měl, směřovala by ke vzdáleným, neznámým a možná ledově chladným světům, zatímco toto město plné vysokých zdí a dlážděných bulvárů sálá jako výheň Siemensovy-Martinovy pece, dusí své obyvatele, kteřížto před tímto nesnesitelným horkem a odporně sladkým zápachem roztopeného asfaltu prchají do parků a zahrad, aby ten žár přežili, – ač Váš kolega Pretzlitschek, ten zhýralý a zpovykaný sukničkář, který má tu drzost chvástat se tím, že svedl a připravil o pověst tucet dam z nejvyšších univerzitních kruhů a poté si na své záletnické spády nechal vystavit diagnózu, a kterého jsem právě včera potkal na chodbě onoho nechvalně proslulého ústavu, jež se mimo jiné velkohubě zabývá zásvětným bádáním třetihorních ještěrů, koček v krabici a okounů na suchu, mi sdělil, že si v této chvíli dopřáváte zaslouženého letního odpočinku a připravujete se na nový semestr oddávaje se nenucenému přemítání, lehkovážnému nicnedělání a toulkám po břehu Bodamského jezera, – o tom, že jsem konečně navštívil Prochazkův hostinec a ochutnal jeho posvícenskou husu s pěti knedlíky.

Byla vskutku božská!

 Váš oddaný C. Lehr

                                                                                                                                                            27.8.2023

Ahoooj!!

Včera jsme se vrátili domů z té dovči, jak jsem psala minule, a musím ti to všechno povyprávět, protože tomu neuvěříš.

Přijeli jsme tam pozdě večer, takže jsme ještě z autobusu pozorovali, jak se barva nebe nad mořem mění z azurově modré na pestře oranžovou a pomalu tmavne, až je z ní černá. V noci nebe splývalo s mořem, děsivý pohled. A upřímně, ze začátku jsem si tam chvílema připadala jako v jiném světě, LOL. Hlavně hned první den, to jsme měli na večeři přijít všichni v bílém a jedli jsme u dlouhých stolů všichni hezky spolu?! Přísahám, že jsem čekala nějaký děsivý obřad, protože wth?? No, ale když najedeš na ten vibe, tak to přejde! A vlastně to nakonec byla nejlepší dovolená vůbec. Po celém areálu pobíhaly přítulné kočičky a leč krásní, tak ne tolik přítulní Francouzi. A taky jsem si vyzkoušela věci, co nikdy předtím. Třeba vodní skútr, ale poslouchej babičku a bacha na velrybu. Ty tam samozřejmě žádné nejsou, ani žraloci, před kterými nás varovala, ale to ona neví. Co je zarážející je, že se bála velryb, ale ne toho, že mě nějaký trhlý Řek vypustil na moře bez jakéhokoliv tušení, co mám dělat. Trochu mě to pusté, velké, tmavé a hluboké moře děsilo, ale parádně jsem si tam pročistila hlavu. Chtěla bych u moře bydlet, krásně voní. Kdykoliv se řekne “vůně léta”, představím si moře, jak voní, jak z něj pálí oči, i nos, když se chci potopit, a jak si ho vždycky ucpávám, aby se mi do něj nedostala voda, ale i přesto si voda najde způsob, jak se do něj dostat. Proto mám někdy radši bazén, být u moře a sedět v bazéně sice zní zvláštně, ale v tom našem byla sranda! Každý den se v něm cvičilo, někdy i jezdilo na kole, nebo tančilo, což mě hrozně bavilo. Celkově byla s animátory hrozná sranda, přes den cvičení nebo tanec, k večeru tenis či golf a v noci disco! Disco bylo skvělé, mám trochu podezření, že každý den hrál úplně stejný playlist, ale byl fajn, tak je to jedno. Na pár písniček byly dokonce taneční sestavy, které jsem se samosebou taky hned fičela učit. A některé večery si dokonce animátoři secvičili vystoupení, a to bylo teprv něco! Kéž bys u toho všeho byl taky!! Především ve čtvrtek, byl galavečer, krásný, lehce zbytečný a přehnaný, ale krásný. Byl i červený koberec samozřejmě. Cítila jsem se tam jako VIP hvězda obletována číšníky ze všech stran. Btw programem večera byl muzikál Největší showman. Wowowow!!!!  Kdybych ale věděla, že tam všichni budou sprechtit Francouzky, tak se na to Duolingo nevyprdnu. Škoda no, ale do příště to dopiluju a pak tam budu svištět s ostatníma! Docela těžko se totiž hledají kamarádi, když si tam kromě tebe všichni rozumí. Všichni byli ale skvělí a když jim došlo, že opravdu nemáme páru, co nám říkají, zkusili to znovu, anglicky, což od nich bylo super. Cítili jsme se tam jako doma. Škoda, že to byl jenom týden, příště jedeš s námi, jasný?

Měj se krásně a nezapomeň v neděli nastavit budíka, škola volá,

Pa!!

Anonymní_liška

Skalisté Hory, Fantasy Země, Dne 1.8.2023

Nazdar Winogo.

Tak Ti píšu z našeho letošního dalekého tábora ve fantasy zemích. V úvodu mi dovol, abych opět politoval, že jsi s námi na tenhle fantastický tábor, poprvé po dlouhé době, jet nemohl. Je ale pochopitelné, že taková cesta do nebezpečných hor ve fantasy světech není pro malé děti, jako jsou ještě stále někteří tví synové. Podařilo se nám všem projít magickým portálem v pořádku, Merlin je opravdu nejmocnějším z čarodějů. Všichni chlapci z našeho skautského oddílu jsou zdejším prostředím nadšeni jako malé děti. Já je ale upozorňuji na možné nebezpečí , která tu všude číhají. Však jsme tu teprve třetí den! Co tedy nadchlo i mě, bylo Merlinovo motýlí kouzlo! Byla to opravdu nádhera! Veliká spousta motýlů obří velikosti a všech možných odstínů barev, až nám oči přecházely. Mě osobně zaujali pestří oranžoví motýli, protože takovou barvu v našem světě u motýlů prakticky neuvidíš.

A představ si, Winogo, mám tady už kamarádku! Ne, není to žádná překrásná elfka ani statná trpaslice, ač těch i těch jsou tady mraky. Je to obrovská kočka. Připomíná mi zbarvením a vzhledem našeho Irbise, sněžného levharta, ale je mnohem větší a mohutnější, řekl bych tak trojnásob. A mluví! Jmenuje se Inuvielle, říkám ji Ino. Přidala se ke mně hned druhý den, v Modrých lesích. A nevypadá, že by mě chtěla opustit. Je to skvělá, příjemná společnice a jsem rád, že mě zde provází. K ostatním z našeho oddílu se chová rezervovaně. A v řece jsem se dnes při koupání seznámil s říční najádou Glorielou. Ta byla také velmi přátelská, ale jiným způsobem než kočka Ina. Až jsem se při jejích návrzích já, starý kozák, skoro červenal….

Někteří chlapci z družiny Jestřábů zatím lovili ryby. Těch je tady obrovské množství druhů, krom pstruhů, tuňáků a kaprů ani mnohé z nich neznám. Jo a představ si, jsou tady i létající ryby! A ty nádherné vůně léta! Lesy i louky tady voní úplně jinak než u nás, mnohem mocněji, silněji! Ovoce na stromech je velké, šťavnaté a voní létem.  A když zde fouká vítr, opravdu cítím ve vzduchu vůni dobrodružství!

Ano, dobrodružství. Těch už jsme tady pár zažili. Hned první den jsem se musel hodit do zbroje, popadnout tesáky a odrazit tlupu lapků! Hoši z oddílu do nich z dálky prali z luků a praků, takže nakonec utekli se zkrvavenými hlavami. Včera jsem si dával páku s trollem, nechtěl nás totiž pustit přes hlubokou rokli přes svůj most. Musel jsem ho porazit, abychom mohli projít, což by se mi normálně sotva podařilo, ale Merlin mi vypomohl nenápadným kouzlem. Troll se chudák divil, prý aby prohrál v páce s člověkem i když takovým urostlým, jako jsem já, to se mu ještě nikdy nestalo! A že už byl pár set let stár.

Dneska jdeme k velekráli elfů Fingolfinovi, Merlin nám zařídil audienci, máme s ním uzavřít spojenectví proti Morgothovi, tak to se už všichni moc těšíme. V elfím království, a dokonce přímo na jejich královském dvoře, jsme ještě nebyli. Jsme tu sice jen tři dny a čeká nás ještě sedmnáct dalších, ale už teď Ti řeknu, bratře Winogo, hned bych tady zůstal! Je to tady úplně jiný svět než ten náš. Místní mají jiné hodnoty a zásady, než lidé u nás a jsou mi tím mnohem bližší. Promluvím si o tom s přítelem čarodějem Merlinem.

Opatruj se, bratře Winogo a žij i se svou rodinou dlouho a blaze.

Ahoj, bratr vůdce Jestřáb.

PS: Tento dopis Ti přinese sova Hedvika, což zařídil přítel Merlin. Dej ji prosím napít a najíst a mezitím mi můžeš napsat svoji odpověď, ona mi ji pak zase přinese zpět.

Budoucnost

Moje milé mladší Já,

Přemýšlela jsi někdy o čase? Věřím, že ano. Možná Ti připadá, že čas je krutý a nemilosrdný zloděj. Zloděj štěstí, momentů a vzpomínek. Nedivím se ti. Když něco začne, musí to také skončit a pro nás věci končívaly poměrně rychle. Věř však, že každý konec je také začátkem něčeho nového jako třeba léta. Pro tebe léto teď možná znamená jen začátek samoty, kdy se minuty táhnou jako hodiny a krutý čas prodlužuje tvé čekání na konec. Vím, že nechceš doufat v nemožné, ale povím Ti, brzy se to změní. Toto léto započne kapitolu ve tvém příběhu, o které teď jen tajně sníš. A kdo ví? Možná započne úplně nový příběh; příběh plný barev, emocí, volnosti, kterou prožívá kočka při svých večerních obchůzkách, a svobody kterou si dopřávají ptáci při letu na noční obloze. Tento letní čas Tě bude pronásledovat vůně louky a květin a domova. Pochopíš, že domov není jen místo, ale hlavně pocit, který se může objevit z nečekaných, však krásných stran. Bude tě provázet láska ve svých nejrůznějších podobách; ať už lidská či k přírodě, hudbě a ke všemu co máš ráda. Možná Ti to teď připadá jako velryby plující nebem; tak krásné však nemožné. Věř mi však, že vše má svůj čas a ke všemu dospěješ ve správnou chvílí. Věř, že vše, co Tě v životě potká, má svůj účel a naučí Tě svou lekci. Věr v sebe.

Možná teď namítáš, že vše má své stinné stránky. Že světlo nemůže existovat beze tmy. Máš naprostou pravdu. Bílá nemůže být bez černé, a proto i toto léto pocítíš všechny barvy; od jemně oranžové, která rozzáří nebe při začátku nového dne, až po temně modravou, která značí příchod chladnější noci. Ale tak jako noc, i smutek jednou pomine a vysvitne slunce. Možná nikdy úplně nezmizí, ale když temně modrou přijmeš jako další barvu a naučíš se s ní pracovat, dáš i jí občas prostor, budeš schopna vytvořit umělecká díla.

Život ti dá spoustu lekcí a tímto dopisem rozhodně nekončí, doufám však, že po přečtení už nebudeš pohlížet na čas jako na zloděje, ale jako na dobrého přítele, který pomůže zhojit rány, podrží tě v krušných dobách a po nich ti dá ty krásné. Čas nejen bere, ale hlavně dává. Dal Ti přece tohle léto. A co přinese dál? To ví jen on sám. Nikdy však nepromarni jeho dary.

S láskou ve všech známých i neznámých podobách,

Tvé starší Já

Anonymní_vydra