O tajemství na konci světa

Žil byl jeden příšerák, chlupatý a hrozivý.

Velké tlapy, žluté oči, na hlavě měl paroží.

Byl však hodný, ne zlobivý, každý ho měl velmi rád.

Uměl dělat z dřeva hračky, děti si s ním chtěly hrát.

Bydlel v lese hlubokém, kde stromy v noci šeptají.

Pomáhal všem dobrým lidem, plížil se vždy potají.

Dal ruku k dílu tuhle támhle, farmář, selka veselí.

Ale lovci nepořádní, se na paroží tetelí.

Příšerák byl velmi vzácný, svého druhu poslední.

Lakomí a krutí vládci, chtěli trofej nevšední.

Vyslali tak žoldáky, pytláky a zloduchy.

Zlotřilá to banda byla, škaredí jak ropuchy.

Mezi nimi byl i mladík, Vilík Vážka jméno jest.

Ještě nebyl z něho padouch, nechystal si žádnou lest.

Toužil však po dobrodružství, lesy, hvozdy, jeho sen.

Upsal by se komukoli, hlavní je že z domu ven.

Bylo zrovna krásné ráno a les voněl houbami.

Zářila i rosa v mechu, slunce svítí větvemi.

Příšerák se vzbudil, zívnul, vyšel ze své jeskyně.

Protáhl se, najedl se, pracoval pak na klíně.

Byl to mistr, o tom žádná, stačil mu jen nožíček.

Z kousku dřeva po chviličce: domek, víla, mužíček.

Jak si on tak vyřezával, sluníčko výš stoupalo.

Zamyslel se, zapřemýšlel, zase mu to nedalo.

Představil si konec světa, lesy velké rozlehlé.

Nachází se kousek odtud, nikdo si tam netroufne.

Ale on by chtěl být první, objevit ty končiny.

Nalézt další příšeráky, staré kmeny, rodiny.

Možná si tam někde žijí, a on není poslední.

Konečně být mezi svými, byl jeho sen nevšední.

K tomu ale potřebuje pevné lano lovecké.

Jenom tak se může zjevit pod vysokým útesem.

Za útesem který značí konec světa známého,

tam jsou jeho sny a cíle, on nechce nic jiného.

A jak si tam dumá, myslí, na sluníčku stojící:

lovci, ti zlí pleticháři, dorazili k radnici.

Starosta byl starý morous, nenasytný, bohatý.

Na zdi chtěl mít příšeráka, zaplatí jim dukáty.

A tak vyšla banda jedna, bylo jich tak tři až pět.

Jejich vůdce, stará bába, stopařka, co pohledět.

Hnedle v lese, na jehličí, uviděla čísi stopu.

Po čichu a podle větru, našla ihned správnou cestu.

Zatím, co se trávou drali, kopřivami, kapradím,

Vilík Vážka měl zlý pocit, nechtěl být jak ostatní.

Lovci byli zlí a krutí, chtěli jenom krejcary.

Vilík ale v duši cítil, že sám není takový.

On chtěl svět jen objevovat, poznávat a divit se.

Nedokázal ubližovat, i za velké peníze.

Potají a potichoučku, schoval se jim do klestí.

Předběhl tu celou bandu, nevšimli si, naštěstí.

Příšerák si dával pauzu, po práci si oddechnul.

Na oběd měl nad ohníčkem gulášovou polévku.

Naráz slyší šustit listí, kapradí se třepotá.

Vyskočil z něj mužík malý, valí oči, blekotá.

,,Já jsem Vážka, jméno Vilík, já ti nechci ublížit.

Poblíž jsou tu ale lovci, co tě chtějí ulovit.

Nejsem vůbec jako oni, nyní jsem si tím už jist.

Chci sám sebe napraviti, proto tě chci zachránit.‘‘

Chudáček náš příšeráček, točí se mu z toho hlava.

Rád by věřil Vilíkovi, za omyl však cena drahá.

Zná lidi hodné, veselé, co s ním slovo prohodí.

Ale také zlouny vzteklé, co ženou se za penězi…

A v tu chvíli se lesem hrnou, lovci s meči, puškami.

Uslyšeli hovor v dálce, správnou cestu nalezli.

Není čas na rozmyšlení, bude pozdě za chvíli.

Tak ti dva na sebe kývnou, beze slov se rozhodli.

Bába vpadla na mýtinu, před jeskyní stanula.

Rozhlíží se, nikde nikdo, chvíli byla strnulá.

Za ní vběhl další lovec, a pak další, a tak dál.

Všimli si, že Vilík chybí, možná se jen lesa bál.

Ba ne, už ví jak to bylo, určitě je podvedl.

Chtěl odměnu jen pro sebe, příšeru jim odvedl.

Mýlili se převelice, to jim ale nedošlo.

Prohledali skálu, křoví, nenašli to strašidlo.

Mezitím už naši známí zmizeli jim z doslechu.

Doběhli na konec světa, k vysokému útesu.

,,Ach, ach, co budeme dělat‘‘ zavzlykal si lesní muž.

,,Nemám lano, to je smůla, tak je konec s námi už.‘‘

,,Nezoufej si kamaráde‘‘ Vilík sundal batoh svůj.

,,Býti lovec má výhody, tu máš provaz, teď je tvůj.‘‘

Tak ho ti dva uvázali kolem stromu pevného.

Sešplhali opatrně, z toho kopce strmého.

,,Nebudou nás následovat, nejsou za to placení.

Najdou si zas jinou práci, bez šplhání, lezení.‘‘

A tak oba mladí muži, konec světa přelezli.

Jsou teď v hvozdu nekonečném, kde svobodu nalezli.

Příšerák a běžný člověk, byli velcí přátelé.

A tak se oběma klukům splnily sny veselé.

Vilík Vážka našel v džungli neviděnou končinu.

Prozkoumal ji křížem krážem, celou lesní hlubinu.

A muž z lesa, parohatý, našel svůj kmen ztracený.

Stal se z něho mezi nimi řezbář moc oblíbený.

Tak tam spolu žijí dodnes, znají velké tajemství.

Nač jsou člověku peníze, když nalezne přátelství.

Anonymní_datel

Ponožkové dobrodružství

Za sedmero mosty z lega a devatero pastelkami žili spolu na jedné poličce dřevěný vojáček Tim a modrooká panenka Vláska. Občas je přišel navštívit i moudrý pavouk Dlouhonožka. Tim často rád stával na okraji poličky a pozoroval dění venku za oknem, i když mu Vláska říkala, ať nestojí tak blízko kraje, že by mohl spadnout.

Jenže jednoho dne, když Tim zase postával na kraji poličky a pozoroval východ slunce, ho něco udeřilo do boku, Tim ztratil rovnováhu a cítil, že padá dolů. To šla maminka chlapečka, který v tom pokojíku s poličkou bydlel, ustlat postel, a při odchodu zavadila o poličku rukou.

Tim se po pádu postavil a zjistil, že spadl za dveře. Před ním se rozprostíral koberec a v dálce se tyčila obrovská židle a stůl Vtom se ozvalo: „Cos to vyváděl? Jak se chceš dostat zpátky, halt!“ Tim se polekaně otočil a uviděl nad sebou viset sedminohého pavouka. Oddechl si: „To jsem rád, že tě vidím, Dlouhonožko! Ale na to jsem se chtěl zeptat já tebe. Poradíš mi?“ „No, halt, uvidíme, co zmůžu. Vím o jedné tkaničce pod postelí. Mohl bys po ní vyšplhat. Jenže, halt, pod postelí se usadilo něco hrozného. Nikdo už tam nebydlí a pár menších hraček prý zmizelo. Halt, nechce se mi to líbit. Ale zkusit to musíš.“

Tim vyrazil kupředu podél stěny. Konečně se dostal k psacímu stolu, od něj už to bylo k posteli jen pár krůčků. Přikrčil se za nohu židle a pohlédl do temné škvíry mezi postelí a kobercem. Vypadalo to, že i slunce, které sem svítilo přes okno, se tomu místu schválně vyhýbá. Jenže Tim se mu vyhnout nemohl.

Po chvíli si jeho oči přivykly šeru, a on kolem sebe uviděl strašnou spoušť. Všude po zemi se válely různé nitky a chuchvalce prachu, který ho štípal v nose. Nohou zavadil o zapomenutou špejli. Zvedl ji a pomalu se plížil dál. A najednou ji zahlédl, Ponožkovou Příšeru. Byla smotaná v rohu, v kupě prachu, a za ní vyčuhovala tkanička.

Co jen mu o ní vyprávěl Dlouhonožka? Ponožková Příšera vzniká, když se dvě různé ponožky omylem smotají dohromady. Má ráda tmavá místa, kde pak číhá na menší hračky, které požírá. Jediný způsob, jak ji porazit, je povolit uzel, kterým jsou dvě ponožky, ze kterých vznikla, přivázány k sobě.

Tim věděl, co musí udělat. Vykročil k příšeře. Když si ho všimla, vyrazila směrem k němu. Ohnala se po něm pravou hlavou, z tlamy jí ještě trčelo pár nitek. Tim taktak uhnul. Ucítil na tváři smrdutý dech, sehnul se, a nad ním prosvištěla levá hlava. Narovnal se, užuž chtěl vbodnout špejli do odhaleného uzlu, ale v tom mu nohy podrazila pravá hlava. Svalil se na zem a špejle mu vypadla z ruky. To už se po něm ale znovu oháněla levá hlava. Odkutálel se, vyškrábal na nohy, a rozběhl se pro špejli, která ležela opodál. Za sebou slyšel vzteklý řev. Popadl špejli, otočil se, a mávl jí právě včas, aby zasáhl pravou hlavu. Ta zakolísala, narazila do levé, a celá příšera se svalila na bok, Tim vyskočil, přišlápl jí krk a vrazil špejli přímo do uzlu. Příšera sebou zaškubala, ale Tim na ní stál pevně. Vší silou se opřel do špejle, aby uzel povolil. Hroznou chvíli to vypadalo, že se nic neděje, pak ale ucítil, jak uzel povoluje. Příšera pod ním se zachvěla, a najednou pod ním ležely už zase jen dvě různé ponožky.

Pak už šlo vše rychle. Pomocí tkaničky vyšplhal na komodu, hodil ji Vlásce, ta ji uvázala na poličce, a už byl zase doma. Vláska mu sice vynadala, že stál tak na kraji, a proto spadnul, ale on viděl, že má oči červené od pláče. Pevně ji objal. Pak se otočil k oknu a zjistil, že slunce právě vychází. Tentokrát si ale při jeho pozorování nestoupl až na kraj, ale zůstal vedle Vlásky.

Anonymní_ježek

Boží dárek

Svého času, na šachtě jménem Eduard, fáral horník, který se jmenoval Dezider. Byl to Rom a muzikant. Přátelé mu říkali Dežo, ostatní mu říkali cigoš.

Když Dezider jednoho dne přišel na ranní, přestalo mu přát štěstí. V šatnách se převlékl do fáraček, vzal helmu, brašnu a zamířil si to do svačinárny. Když přišel na řadu a chtěl si dát svačinu do brašny, do ucha mu zaječela svačinářka Jarmila: „Dežo, vrať to zpátky! Každý má nárok jen na jednu!“

„Vždyť si beru jen jednu,“ odpověděl na svou obranu.

„Lžeš, určitě už máš druhou v kabele.“

„Podívej, Jarmilo, jestli mi nevěříš, můžeš mě klidně nechat prohledat.“

„No fuj, ještě se cigošovi budu hrabat v kabele! Zmiz, ať už Tě tu nevidím.“

Nebylo to poprvé, ale i tak z toho Deža píchlo u srdce.

Společně s dalšími muži sjeli pod zem. Zatímco u výtahu čekali na to, až dorazí zbytek party, Dezider si odskočil se vyčůrat do vedlejší chodby. Když se otočil zpět, aby se vrátil, málem vykřikl úlekem. Uviděl před sebou dvě jasně žluté kočičí oči. Kočka téměř splývala s okolím. Poněvadž měl dobré srdce, vytáhl svačinu a odtrhl kočce kus salámu. Kočka ho sežrala a promluvila na něj lidským hlasem: „Za to, že jsi mě nakrmil, ti pomůžu, až přijde čas.“ Chtěl se ještě kočky na něco zeptat, ale ta už byla, kdo ví kde.

Směna utekla jako voda v Olze a byl tu fajront. Na povrchu po šichtě na Dezidera čekala obálka s výplatní páskou. Když ji otevřel, při pohledu na ni mu spadla mohutná snědá čelist a podruhé ho píchlo u srdce. „Nula? Jak nula, more? Žádné prémie?“ nestačil se v duchu divit. „Vždyť nebyl žádný problém, plán jsme splnili!“

Smutně se vracel Dezider domů.

Další den ráno, hned za vrátnicí, potkal Dežo štajgra Frantu, který horníkům schvaloval prémie. „Nazdar Franto, proč jsi mi nedal prémie?“ zeptal se ho.

„Nedal, bo nedal. Však berete dost na dávkách na ty vaše cigáňata…,“ řekl Franta.

„Do toho, jestli bereme nebo ne, ti nic není! Mám na ně právo, tak jako ostatní chlapi ze směny. Pracoval jsem stejně tvrdě jako oni,“ hájil se Rom.

„Prostě nedal a tečka. Už se s tebou o tom bavit nebudu,“ odpověděl štajgr. Tehdy Dezidera u srdce píchlo potřetí.

Když se u výtahu v chodbě sešla celá parta, vydali se spolu do čelby stavět hajcmany. Po dvou hodinách práce si dali pauzu na svačinu. Mezitím k nim přišel horník z druhé party, že tam potřebují pomoct s přípravou kombajnu. Franta tam poslal zbytek chlapů kromě Deža, se kterým chtěl dokončit montáž podpěry.

Když chlapi odešli, zachvěla se zem. Deža jako by obestoupila nažloutlá mlha. Franta, bedny, čelba, všechno zmizelo. Viděl jen tunel chodby a měkké žluté světlo na jejím konci. Z té dálky k němu dolehl zvuk houslí. Tehdy se země zachvěla podruhé. Vydal se za ním. Po sedmdesáti sedmi krocích se ve světle na konci chodby objevila kočka a její žluté oči zazářily do tmy. Začala zpívat:

„Poprchává…,

cikánovi do rukáva.

Prší…,

cikánovi do uší.

Všechno je to Boží dárek

i ta naše muzika…,

čert ji sebral do pytlíka, utíkal…“

Nedokončila. Zem se otřásla potřetí. Dežo padl k zemi, jako by se po něm ohnala a porazila ho mohutná, neviditelná dlaň ducha šachty. Pak bylo ticho. Dezider se rozkašlal a vyzkoušel, jestli může hýbat rukama a nohama. Postavil se a naštěstí ho nic nebolelo. „To byl zával,“ napadlo ho. „Franta tam zůstal.“ Rychle se vydal k čelbě. U závalu našel Frantu, který měl nohy uvězněné pod hromadou sutin. Odházel kameny a vyprostil těžce oddechujícího štajgra ze závalu. Naložil si ho na záda a odnesl ho pod šachtu k výtahu.

Když Dežo další měsíc dostal výplatní pásku, byly na ní vysoké prémie a odměna za záchranu lidského života. A Franta už nedal na Deža dopustit.

Anonymní_kos

Dřevěné Vítězství

Bylo, nebylo, v nemalém městečku uvězněném v údolí mezi horami, se jednoho deštivého dne narodil krásný chlapeček jménem Benjamin. Jeho maminka tehdy nemohla štěstím neplakat. Krátce po chlapcově narození k jeho kolébce přistoupil hošíkův strýc, “Zde můj drahý, daruji ti tento kouzelný meč, ať ti dodá tolik síly, kolik dodal jeho stvořiteli a kolik dodal mně, bude tě doprovázet na každičké místo, kamkoliv se vydáš zůstane s tebou. Avšak můj milý, nezapomeň, musíš být statečný, děj se, co děj neztrácej odvahu, pokud toto jediné pravidlo dodržíš, zůstane ti věrný, dokud se ho sám nevzdáš. Pokud ne, všechna tvá moc nad ním se rozdrtí v prach a meč zmizí na vrcholek hory, odkud se ještě nikdy, nikdo nedostal, buď tedy odvážný, protože jednou z tebe bude mocný kouzelník, tím jsem si jist.” Od té doby chlapec strýčka nikdy více neviděl. Roky utíkaly jako voda a z Benjiho se stával mocný kouzelník a přesně jak jeho moudrý strýc kdysi řekl, meč ho provázel na každém kroku. Benjaminovi bylo co nevidět 14 let a myslel si, že snad nemůže být šťastnější, vrátil se zrovna domů z procházky v jeho milovaném lese, o tom lese se povídá, že je prokletý, a že by se od něj měli všichni držet dále, protože v něm žije spousta mýtických tvorů, ze kterých mají lidi strach, ale právě proto ho má tak rád, rád poslouchá vytí vlkodlaků a pozoruje tanec víl a bludiček, ale jen co došel domů mu jeho otec musel sdělit hrozivou zprávu.

“Ne, ne to nemůže být pravda!” Hlavou se mi honil nespočet otázek a po tváři mi stékaly slzy.” Já jsem to tak nechtěl!!” To bylo jediné, co jsem ze sebe vypravil.  “Všechno je to tvá vina! Strýček je mrtvý a můžeš za to ty! Ty jsi ho poslal do lesa!” Křičí na mě ten běžně slabounký hlásek v hlavě…  “Za všechno můžeš ty! Kdybys nebyl, nic by se nestalo,” ozve se znovu. Má pravdu, za všechno můžu já, můžu za to, že strýček umřel, já, já a jenom já. “Přesně tak, nikdo více než ty za to nemůže.” Nech mě být!! Přestaň! Kdo jsi?? “Já? Můj milý já jsem tvé svědomí.” Rukama si silně zakrývám uši, už ho nechci poslouchat! Vždyť já to vím, vím, že za všechno můžu já! Ale ten hlásek nepřestává, stále na mě křičí. NECH MĚ, NECH MĚ, NECH MĚ BÝT!! V tu chvíli si uvědomím, že utíkám jako o život a že mám strach, a že jsem ten nejhorší člověk v celičkém světě. Nepřestávám utíkat, už nechci nikoho vidět, všem jenom ubližuju. Směje se mi, vlastní svědomí se mi směje. “Myslíš si, že se přede mnou schováš? Že utečeš? Jsem v tvé hlavě, jsem tady, protože víš, cos udělal.” Schovám se v lese, tady mě nikdo nenajde. Sotva dosednu na zem, zavřu oči a usnu.

Vzbudí mě hlas, “prosím nech mě být.” Řeknu hlasitě ještě se zavřenýma očima. “Promiň, já jen, musí ti být hrozná zima,” promluví někdo starostlivým, jemným hláskem. Otevřu na oči a podívám se překvapeně na dívku klečící vedle mě. Zmateně rychle odpovím. “Myslel jsem, že jsi – to je jedno.” “Žiju tady, v lese, kdo jsi ty? Nikdy předtím, jsem tě tady neviděla, ty jsi čaroděj? Z vesnice?” Stihnu jen přikývnout, než si to uvědomím. Můj meč! Je pryč. A zase slyším ten hlásek v hlavě, zase se mi směje. “Ty si nepamatuješ, co ti strýček neustále opakoval?? Tvá odvaha je pryč, jsi jenom vystrašené malé dítě.” “Povíš mi, co se stalo?” Ozve se dívka, proč bych jí měl něco říkat? Neznám ji. A za pár chvilek, už ani nevím jak, ví vše.

“Musíme ho zkusit najít!!!” Neměl jsem jí nic říkat. Nikam nechci, stejně je to zbytečné, je to moje vina. “Myslíš si, že kouzelný meč, bude chtít někoho, jako jsi ty??” vyruší mě opět ten hlas. “Nebude tě chtít, už je pozdě, je pryč a to navždy! A opět za to můžeš ty.” Zase má pravdu, zavinil jsem smrt strýčka, přišel o to jediné, co mi po něm zůstalo a ztratil svou kouzelnou moc. Dívka na mě ustaraně kouká a nakonec promluví: “Kouzelník má moc v sobě, ne? To znamená, že meč nebo ne, silný jsi pořád, ale to nemění nic na tom, že jsi přisel o něco důležitého! Vstaň, získáme ho zpět!! Pojď.” Než mě zvedne ze země, podá mi do ruky klacík, obyčejný kus dřeva. “Co to je?” “Tvoje kouzelná hůlka, sílu držíš ty, ne meč, ale neozbrojený jít do hor nechceš.”

Nestihnu ani nic namítnout a stojíme před vysokou horou. “Nezvládneš to, za nic nestojíš, vzdej to, dokud můžeš!” Ten hlas je silnější a silnější. “Pojď, musíme vyrazit, než se setmí,” hlesne dívka. “Počkej, nahoru nemůžeme, ještě nikdo cestu nahoru nikdy nepřežil.” “Buďme tedy první!!” A vzápětí už utíká směrem k vrcholu.

Už běžíme snad věčnost, celé tělo mám podřené trny ostružin a hlady šilhám. “ BENJI POZOR! OHEŇ!” její hlas slyším jen v dálce, napnu ruku ve které svírám klacík a rychle křiknu zaklínadlo, oheň se v tu ránu před námi rozplyne a my jsme blíž a blíž našemu cíli. Za námi je již většina hory a s ní i všechna ta hrůza, co už nás potkala. “VZDEJ TO! Nemá to cenu! Jsi k ničemu!” Zase ten hlas, už ho zase slyším. Rozběhnu se a v blýsknutí sekundy stojíme na vrcholku, dokázali jsme to! “Vidím ho!” Volá na mě dívka. Pomalu se vydám k meči, už odhazuji svou “hůlku”, když mě z ničeho nic něco srazí k zemi. Ucítím prudkou bolest. “Nezvládl jsi to,” vysmívá se mi zase ten hrozný hlásek. Vzhlédnu vzhůru a vidím dívku stojící u mě. “Můj meč..” Zašeptám tak tichounce, že si nejsem jistý jestli zvuk opravdu vyšel ven z mého hrdla. “Co to děláš?” Zeptám se již o něco hlasitěji. “Meč náleží tomu, kdo se ho jako první zmocní, sám jsi mi to povídal,” odpoví dívka. “Ale vždyť-“ nechápu to, nechápu, co se děje, proč mi to udělala? Nestihnu se pořádně vzpamatovat a stojím na nohou, musím ho získat, ten meč je to jediné co mám. “Už to vzdej! Je konec!” Řve po mě zase hlas. Musím bojovat, vrhnu se po ní se svou hůlkou, v tu ucítím špičku meče v hrudi a zase mám strach. Snaží se mě zranit, tak moc to bolí, chce utéct, ale já to nevzdám do poslední chvíle. Z plných plic a ze zbytku sil zakřičím poslední kouzlo a padnu na kolena. Pohlédnu na dívku s mečem v ruce, stojí, ani se nehne. A v ten moment se dívka i meč rozplynou v prach, prach a nic více než prach, a já cítím sílu. Nevěřícně koukám na kus dřívka ve své ruce a cítím, jak se mi krev vrací do těla a jak ten dosud nepřeslechnutelný hlas neodvratně slábne až úplně utichne. Tak zbytečná, nepotřebná věc, malý klacík, porazil něco tak mocného a v ten moment si uvědomím, že dívka měla pravdu. Moc skrývá  kouzelník, ne jeho zbraň.

Anonymní_liška

Strážce hvozdu a Lesa Paní

Byl krásný jarní den a děti z vesničky Lipová pod velikými horami se hnaly na náves. Ptáte se proč? Právě tam dorazil Kašpárek! Ano, ten Kašpárek! Přítel všech dětí, skvělý vypravěč pohádek a vůbec osobnost, známá z loutkového divadla a pohádek. Děti Kašpárka obstoupily. Kašpárek se na ně usmál a řekl: “Posaďte se a poslouchejte.” Děti tak v mžiku učinily a Kašpárek začal:” Kdesi daleko, v jedné nádherné zemi byl prastarý les, hustý a hluboký, zvaný Starý Hvozd. Lidé věřili, že v srdci pralesa žije mocná Lesa Paní, vládkyně hvozdu. A s ní další mocné bytostí. A proto se pralesa báli. Až jednou se v té vesnici kováři a kovářce narodil synek. Dostal jméno Jeroným a rostl jako z vody. Zvláštní bylo, že byl pořád v lese. Nejraději by ani doma nespal, kdyby ho rodiče nechali. Brzy si našel v lese i dva kamarády, lesní skřítky. Jednomu říkal Dubenec a druhému Choroš. Ti dva skřítci ho naučili o lese moc věcí. Jeroným byl záhy vytrvalý jako vlk, silný jako medvěd a chytrý jako liška. Nikdo se v lese nevyznal tak jako on. V tom čase na hrad Zlá skála přišel nový správce, hejtman Voškera. S příchodem toho správce se začaly v kraji dít zlé věci. Jednou se Voškera rozhodl, že nechá kácet ve Starém Hvozdu. Najal si tedy dřevorubce. Když je poslal do pralesa, Jeroným se svými kamarády skřítky je zahnal. Voškera se rozhodl, že Jeronýma odstraní. Vyrazil do jeho vesnice a měl s sebou deset biřiců. Štěstí mu přálo, Jeronýma zastihl doma. Voškera zavelel svým biřicům:” Chopte se ho!“ Biřici se hnali na Jeronýma, ten se jen ohnal a biřici padali jako snopy. “To je silák!” volali. Voškera zvedl bambitku, zamířil na Jeronýma a vystřelil! Jeronýmovi se kazajka na pravém rameni zabarvila krví. Voškera sáhl po druhé bambitce, ale Jeroným rychle zmizel v blízkém hvozdu. “Za ním!” hulákal Voškera, ale bojácní biřici se do pralesa neodvážili. Voškera se vrátil na hrad. Jeroným zatím prchal hvozdem a rána mu krvácela. Zastavil se u potůčku a opláchl si ránu čistou vodou. Náhle se objevili Dubenec a Choroš. Dubenec přiložil na ránu nějaké byliny a ta přestala krvácet a rychle se zatahovala. “To je kouzlo,” vydechl Jeroným. Na hradě zatím Voškera kul plány, jak vykácet prales a zbavit se Jeronýma. Zavolal si Kujóna, velitele svých biřiců a nařídil mu:” Ozbroj se, Kujóne a vezmi s sebou všechny hradní biřice. Vyrazíme do pralesa a chytíme toho rebela. O pár hodin později už skupina ozbrojenců vedena Voškerou a Kujónem v zástupu šlapala pralesem. Prales temně hučel a podivné zvuky děsily pověrčivé biřice. Ti se proto raději postupně nenápadně vytráceli. Kujón dovedl Voškeru na mýtinu až v srdci pralesa. Tam teprve zjistili, že všichni biřici prchli. “Zbabělci!“ zařval Voškera. “Až se vrátím, běda jim!” “Ale ty už se nevrátíš, Voškero!” Na mýtinu vystoupil z houštin Jeroným. “Ty jsi ještě živ!“ zvolal Voškera a mířil bambitkou. Náhle se v záři objevila nádherná postava v šatu lesních barev. “Lesa Paní!” vydechl Kujón a prchl. Lesa Paní pozvedla paži a zámek bambitky klepl naprázdno a před Jeronýmem se objevil meč z dubového dřeva. “Ukaž mu lesa strážce, jak porazíš ho hladce!” řekla líbezným hlasem. Jeroným uchopil dubový meč a pohnul se k Voškerovi. Ten se považoval za mistra šermíře, tasil svůj ocelový meč a zaútočil na Jeronýma. Na mýtině se objevili Dubenec a Choroš a promluvili oba ve verších:” Mocné dřevo dubu tu ocel láme a vítěze už náhle známe!” Ozvalo se zadunění, čepel Voškerova meče se zlomila u jílce a meč Dubák zasáhl Voškerovu pravici. Ten zařval bolestí. Lesa Paní zvedla obě paže a darebáka hejtmana se zmocnil hrozný, prapůvodní strach. Rozeběhl se v děsu do hloubi pralesa. “Starý hvozd ho nemá rád, on bude si s ním navždy hrát!” Splynulo hrozivě z úst Lesa Paní. Ta nabídla Jeronýmovi, aby strážil Starý hvozd stále, po jejím boku. Ten přijal a stal se další mocnou bytostí hvozdu, jeho součástí a věčným strážcem. Zlo bylo potrestáno a dobro odměněno a naše pohádka právě skončila,” dopověděl Kašpárek. “A nyní musím zase dále, milé děti, další pohádky již jinde vyprávěti.“

Anonymní_sokol

Pravdivé srdce

Bylo, nebylo, za časů tak dávných, že ani věřit se Vám to nechce, na skalnatých březích Temného moře se rozkládal zámek Záře. V tom království společně vládly dvě mladé královny – sestry obdařené mocí, již téměř nebylo rovno. Starší Solis, které do onyxových očí padaly zlaté vlasy a mladší tmavovlasá Luna, shlížející na svět očima barvy měsíčního stříbra. Jedna vládla světlu a ohni, zatímco druhá poroučela temnotě a ledu. Skoro celý svět je znal jako Královny slunce a měsíce… až na ni.

Nedaleko ve vesnici víl, vyrůstala dívenka krásná stejně jako borový háj, kde ji před lety našli. Jmenovala se Jitřenka a byla jasnou hvězdou každé duše ve vesnici. Věřili, že jim sama královna víl poslala svoji princeznu a koruna s křišťálem ve tvaru hvězdy, kterou vlastnila, to jen dokazovala. Jen málokdo věděl, že ta koruna má ještě dvě sestry. Jednu se zlatým sluncem a druhou stříbrnou se safírovým měsícem, jejichž nositelky vládly království. Byla třetí královnou, na kterou si ale nikdo nevzpomínal.

Nebylo tomu náhodou, protože tu noc, kdy se nejmladší princezna narodila, byla zlou čarodějnicí pronesena kletba: „Až zvonice ohlásí počátek dvanáctého roku života tvé třetí dcery královno, nechť všichni zapomenou, že kdy existovala. Navěky si budete připadat neúplní, protože její kouzlo – to nejmocnější ze všech – vám bude odepřeno.“ Zoufalí rodiče léta marně hledali pomoc, až jim nakonec beznaděj zlomila srdce.

Dlouho poté, když Jitřenka dospěla v ženu, se rozhodla zrušit své nespravedlivé prokletí a navrátit všem paměť. Krajem totiž kolovala legenda o kouzelné studánce v srdci Borového hvozdu, která zná odpověď na každou otázku. Tak se jednoho dne, krátce po svých sedmnáctých narozeninách, vypravila k tůňce, jež jí vyjevila, kde se nyní čarodějnice nachází. Přímo za ní…

Dívka se s úlekem otočila a pohlédla do nenávistných očí. Napadla ji však jen jediná otázka. Jediná, na které skutečně záleželo, a tu také položila prohnilému srdci před sebou: „Proč?“ Nic nemohlo otřást čarodějnicí víc než tato čtyři písmena. „Proč?! Tvá matka si vzala, co mělo patřit mně. To já si měla vzít krále! Já byla prvorozená! To, já se měla stát královnou, ne má sestra!“ Čarodějnice rudla a rudla, až nakonec samou zlostí pukla.

Když Jitřence došel význam jejích slov, ponořila se hlouběji do své moci a duše, aby odhalila ryzí, nepokřivenou pravdu. Čarodějnice a její matka se znaly. Ba co víc byly sestry, které společně vládly Borovému hvozdu jako královny víl. Když se ale král rozhodl oženit s mladší ze sester, starší zahořklo srdce a zrodila se v ní čarodějnice. Společně s informacemi přišlo i poznání, jak přimět zbytek světa, aby se na ni rozpomenul.

Ten večer se na zámku konal bál Letního slunovratu. Byl už v plném proudu, když lokajové uvedli do sálu překrásnou ženu s hvězdnou korunou. Lidé se za ní otáčeli a ustávali v tanci jen, aby se mohli dívat, jak ladně pluje ke královnám a klaní se.

„Je pro mě neobyčejná čest se s Vámi potkat Vaše Veličenstva a chtěla bych, abyste poznaly i Vy mě. Jsem vaše sestra.“ Vládkyně se po sobě jen nechápavě podívaly a řekly: „My nemáme další …“, než to však stihly doříct, tak se Jitřenka dotkla jejich zběsile tlukoucích srdcí a vytáhla na povrch dávno zapomenutou pravdu.

„Jitřenka, ale jak?“, zašeptaly jednohlasně. „Moje moc není žádný přírodní živel, ale vládnu lidským srdcím a dokážu v nich najít pečlivě ukrytou pravdu. Ta je na světě nejdůležitější. Bez ní bychom byly jen čarodějnicemi.“

Vícero slov už nebylo potřeba, sestry si padly do náručí a pokud nezemřely, tak tam žijí dodnes – Slunce, Měsíc a Hvězda.

Anonymní_srnka

Jak Amanda hledala nový domov

Amanda tomu nemohla uvěřit. Ještě včera stála na svém oblíbeném místě, které bylo tak akorát na dosah krbu, takže jí bylo příjemně teplo, a tak akorát blízko u okna, aby měla výhled ven a mohla se občas slunit. Kromě jedné krátké experimentální epizody, kdy stála v tmavém rohu kuchyně, bylo tohle její místo celých sedm let. Sedm let stála Amanda, hořčicově žluté křeslo, na stejném místě obklopená milující rodinou. Tak proč teď stojí takhle na večer u popelnic a na svůj domov se dívá zvenčí?

Vlastně se to seběhlo dost rychle. Šest let žila Amanda u své rodiny v bytovce na okraji Brna. Paní domu, její nejoblíbenější člověk, se kterým přečetla několik desítek knih, vypila stovky káv a poplakala si u poslechu gramofonových desek, však ze dne na den zmizela. To bylo asi před rokem. Celý být se stal tak nějak smutnějším. Pán domu se Amandě, křeslu u okna, které mu tak moc připomínalo jeho ženu, vyhýbal. No a před pár měsíci nastala změna a přišla nová paní. Postupně zmizel ten zářivě červený gauč i háčkovaný potah na piano. Okolí Amandy se začalo zbarvovat do šeda a studena. Až se jednou večer se prostě ocitla u popelnic. A tak je teď tady. Ve vzduchu je cítit vlhko, z dálky slyší hluk výpadovky a v jejím bývalém domově právě zhaslo světlo. Jak by si přála stát doma u krbu.

A dost. Konec litování. Nebude přeci čekat na to, až ji odvezou někam na skládku! O tom místě už slyšela, a ještě žádný nábytek se odtamtud nevrátil. Amanda se rozhodla vzít situaci do svých rukou. Houpavými pohyby z nožky na nožku se vydala na cestu do nového domova. Kam? To neví ani ona sama.

Kolem půlnoci dorazila k břehu řeky. Teď stála nerozhodně u vchodu do kempu. Slyšela totiž z dálky zpěv a zvuk kytary – kde je hudba, musí být dobří lidi, kteří by rádi přijali tak krásné křeslo, jako je Amanda, říkala si. Když tu najednou uslyšela hluboký mužský hlas.

„No podívej se na to Egone! Někdo nám tady zavezl křeslo!“, vykřikuje velký muž v bílém obnošeném tílku, „tak to ti bereme k ohni, to bude posezení.“

Amanda se ani nezmohla na odpor a už jí popadly čtyři silné paže a nesly do útrob kempu. Amanda si nebyla jistá, jestli se jí tady vyloženě líbí – tohle je ten její nový domov? Studená tráva a kouř z ohně? Egon – očividně její nový nejlepší přítel, povzdechla si Amanda – ji během večera dvakrát polil pivem a málem o ni típl cigaretu. Tak to teda ne! Jakmile Egon s kumpány zalezli do stanů, Amanda se rozhodla, že s tímto novým domovem se nesmíří. Opět se houpavě vydala do ulic.

Začalo svítat. Amanda však už byla unavená. Přece se nic nemůže stát, když si tady na chvilinku odpočine. Jen tady v koutku … než se ulice probudí … pak si ji někdo určitě vezme domů … Probudila se šokem oslepená světly a ohlušená rachotem a hlasy. To snad ne! Popelářské auto. Amanda byla zmatená, nevěděla, co se bude dít a ohromně se bála. Odvezou mě na skládku, a to bude můj konec, pomyslela si.

„Jé, mami,“ uslyšela najednou pronikavý hlásek. U popelářského auta stál chlapeček s maminkou a pozorovali popeláře při práci. „Takové křeslo si přece přála babička!“

„To máš pravdu Tomíku, pojď podíváme se na něho!“, odpověděla maminka.

Amanda tomu nemohla uvěřit. Rodina ji vzala do lázní (tak si to pro sebe pojmenovala), vyprali a vysáli jí potahy, a dokonce dostala zbrusu nový polštář. A pak už se vezla do nového domova. Domova důchodců, ve kterém vypila několik stovek šálků čaje, poslechla si desky Marušky Rottrové, bylo jí teplo a žila tam až do konce svých dní (kdy jí upadlo opěradlo).

Amanda měla štěstí, na rozdíl od jiných kusů nábytku, které zbytečně končí na skládkách, i když by mohly ještě několik dalších let sloužit někomu jinému. Amanda našla nové uplatnění a mohla své pohodlí a radost předávat dál.

Anonymní _sýkorka

Hubená Zuzana a šupinatý Bolemír

„Podívej se na sebe, taková hubená, kdo si tě vezme?“ zabědovala Zuzanina matka, zatímco si upravovala šaty na svém tučném těle. „A pohni si, už je nejvyšší čas vyrazit“ dodala. Zuzana posmutněla. Tohle slýchá odmala. Kdysi měla její matka ještě naději, že dcera do patřičných rozměrů doroste, avšak ani důsledné vykrmování nestačilo, aby dosáhla rozměrů správné ženy.

„A dost, Zuzano. Už to nehodlám dál trpět. Celá ves si o tobě povídá, jak jsi nehezká, že jsou ti vidět kosti. Jak pak já vypadám? Jako bych ti nedávala dost najíst a byla špatná matka,“ rozběsnila se paní domu, když se jednou vrátila z trhu. „Půjdeš za kořenářkou. Ta ti na tu tvoji hubenost něco dá,“ rozhodla matka.

„Ale vždyť to je týden cesty,“ namítala Zuzana.

„Však co, kořenářka pomohla spoustě lidem a tebe vykurýruje taky.“ Zuzana věděla, že nemá smysl nic namítat, a tak si sbalila pár věcí a trochu jídla do brašny. Matka ji už už vystrkávala ze dveří a z prahu na ni zavolala: „A bez úspěchu se nevracej!“

Tři dny se Zuzana trmácela lesem, když tu najednou na pěšině zpozorovala malé lesklé šupiny. Sehnula se, aby se podívala zblízka. Na první pohled byly zcela obyčejné, ale jakmile se do nich opřelo slunce, jejich okraje zezlátly. Podivné, pomyslela si Zuzana. Pár šupin si dala do kapsy a pokračovala v cestě.

Netrvalo dlouho a uviděla před sebou mladíka, ze kterého padala šupina za šupinou, jak si to tak štrádoval lesem. Zuzana se za tím dotyčným rozběhla, protože byla zvědavá, co je zač.

„Ahoj!” Bolemír se polekaně otočil, nikoho dalšího v lese neočekával. „Jé, promiň, nechtěla jsem tě polekat. Jenom, ty šupiny padají z tebe?”

„Ne nadlouho. Doufám, že mi kořenářka pomůže se jich zbavit.”

„Opravdu? Tam jdu taky. Mimochodem, jsem Zuzana.”

„Bolemír, těší mě. Vypadá to tedy, že máme společnou cestu,” usmál se na ni a během cesty si toho spoustu řekli.

Po čtyřech dnech cesty před sebou konečně uviděli malou dřevěnou chaloupku pokrytou mechem. Když přišli blíž, zjistili, že jsou dveře otevřené.

„To jsou k nám hosti, Zuzana, jejíž matka nechce, aby byla tak hubená, a Bolemír, kterého od narození trápí šupinatá kůže,” spustila kořenářka, jakmile se objevili oba poutníci ve světnici.

„Jak odkud to všechno víte?” nadnesl Bolemír otázku, na kterou mysleli oba.

„Inu, tohle kořenářky prostě vědí. Takže vy byste ode mě chtěli pomoc. Nu dobrá, dejte mi chvíli, něco vám uvařím.“ Netrvalo dlouho a už oběma podávala hrníčky.

„A jste si opravdu jistí, že chcete ty lektvary vypít?“ zeptala se kořenářka. Zuzana s Bolemírem se na sebe podívali. Viděl v jejím pohledu strach a smutek.

„Ne, nechci,“ řekla Zuzana, položila šálek a vyběhla ze dveří. Bolemír podal ten svůj stařence a vydal se za ní. Mířila k jezeru. Sedla si na kámen a dívala se do černé vody.

„Když já nechci být jiná,“ řekla vlnkám a Bolemírovi, který zrovna přiběhl.

„Vždyť nemusíš. Jsi krásná taková, jaká jsi.“

„Tobě se to řekne, tobě doma neřekli, ať se nevracíš, dokud nebudeš vypadat jako všichni ostatní. Ty ses pro změnu rozhodl sám.“

„To máš pravdu. Ale nikdo nemá právo ti říkat, jak máš nebo nemáš vypadat. Pojď, půjdeme zpátky,“ podal Zuzaně ruku a pak ji pevně objal.

Vrátili se zpátky do chalupy, kde na Bolemíra stále čekal jeho hrnek.

„Připraven?“ zeptala se kořenářka. Podíval se na Zuzanu. Usmála se na něj.

„Připraven,“ opověděl a naráz vypil obsah hrníčku. Nic se nestalo.

„Neboj chlapče, funguje, jen musíš chvíli počkat,“ usmála se stařenka. „A teď už běžte, čeká vás dlouhá cesta.“

„Děkujeme za všechno!“ zavolali naposledy na kořenářku, než se společně ztratili v lesním porostu.

Anonymní_veverka

Pohádky z Velikého lesa – O Žvanečkovi a splašeném slonisku

Kdysi dávno, když byl svět ještě mladý, žila všechna zvířátka ve Velikém lese. A mezi těmi zvířátky byl jeden slimáček, jmenoval se Žvaneček. To vám byl ale výborný kuchař! Ráno vstane a hned na celé kolo hlaholí:

„Kamarádi, vstávejte! Copak si dáme dneska k obědu?“

„Palačinky!“

Žvaneček se rozplazí po lese, utrhne červenou jahodu, dvě zralé borůvky, poprosí kravičku o trochu mléka do těsta a na tvaroh, křepelku o vajíčko a pomele pár zrnek pšenice na mouku, jen tak do náprstku, víc nebude potřeba. Už v troubě plápolá jehličí, když v tom se zahřmí a z nebe se spustí provazy vody. To je nadělení, těsto ve zvonečku je plné vody a oheň v troubě uhasl.

Smutný Žvaneček přemýšlí pod kloboukem velkého hřibu, jak vyzrát na déšť. Už to má, postaví si taky takovou střechu, jakou má hřib! S kamarády nasbírá trochu jehličí, listy z javoru a větvičky lískového keře, a za chvíli stojí v borůvčí domeček. Radost pohledět!

Oheň plápolá, palačinky se pečou, když v tom se venku ozve hlasitý dusot. Z křoví vyběhne strašlivé slonisko a žene se přímo na domeček. Slimáčci se stačili jen tak tak odplazit a po domečku zůstala jen veliká díra.

Chudák Žvaneček, byl smutný a jeho kamarádi hladoví. Nedá se nic dělat, musí domeček postavit znovu. Našli si nové místo, hned vedle keře ptačího zobu a pustili se do toho. Práce jim šla krásně od ruky a za chvíli před nimi stál domeček s velkou kuchyní. Žvanečkovi samou radostí zvlhla tykadla, taková krása!

„Kamarádi, na počest našeho nového domečku vám uvařím vám tu nejlepší smaženici, jakou jste kdy jedli.“ zvolal Žvaneček a hned se vydal poprosit křepelku o další vajíčko. Kamarádi mezi tím přikutáleli malého křemenáče a těšili se, jak si společně pochutnají.

Žvanakorát dočistil houbu, nakrájel ji a dal ji dusit. Začalo mírně pršet, ale kdo by se deště bál, tady pod střechou, smáli se. Kapky bubnovaly o listy keřů a a v tom se zase ozve zlověstný dusot. Slimáčci ho už dobře znali, na nic nečekali a rozplazili se schovat ke kořenům velkého dubu. Z druhé strany křoví se vynoří slonisko, nedívá se ani napravo, ani nalevo, natož, aby se dívalo kam šlape a levou nohou šláp!, přímo na domeček. Zůstala z něj jen hromada jehličí a rozbité křepelčí vajíčko.

Pod dubem zavládlo ticho. Slimáček byl smutkem celý obalený slizem a kamarádům se ho nedařilo utišit, jak ten vám plakal. Slonisko jedno škaredé, křičel, všechno zničíš, nic před tebou není v bezpečí.

Kdybych tak mohl domečku přidělat kolečka, pomyslel si Žvaneček, mohl bych ho tahat za sebou a žádné slonisko by ho už nikdy nerozšláplo. Jenže slimáčci kolečka postavit neuměli. A tak mu nezbylo než si domeček připevnit na záda. Byl kulatý, aby se nikde nezasekl, akorát veliký, aby se v něm mohl schovat, a kousek místa zbyl i na malou kuchyň, ve které bude vařit ta nejlepší jídla ve Velikém lese. Pyšně se s ním plazí po lese a kamarádi se ho hned ptají, co to je. Nadšeně líčí, že když bude pršet, tak se do něj zaleze, a když bude třeba, odplazí se s ním pryč i před splašeným sloniskem. Některým slimáčkům se to taky líbilo a rozhodli se, že si domeček taky postaví. A aby se to zvířátkům ve Velikém lese nepletlo se slimáčky, kteří domeček nechtěli, začali jim říkat šneci.

Sluníčko už pomalu zapadá za Veliký les a zvířátka se chystají jít spát, tak šup taky do peřin a třeba se vám bude o Žvanečkovi zdát. A zítra? Třeba si povíme o tom, proč to šílené slonisko běhalo lesem sem a tam, a nekoukalo se ani doleva, ani doprava, a už vůbec ne před sebe. Ale teď už dobrou noc, všichni šneci už dávno spí.

Anonymní_vrabec