FANTASY POVÍDKA

Říjen nám přivál fantastickou výzvu – FANTASY POVÍDKU.

Patronkou měsíce října je spisovatelka a překladatelka fantasy knih Petra Kubašková, která vás tímto zdraví a má skvělé rady jak pro psaní, tak pro říjnovou výzvu.

Petra Kubašková (*1978) své postavy ráda zaplétá do sítí tak trochu strašidelných snů, nebo je nechává čarovat ve staré Praze a hovořit s domovními znameními.

Narodila se v Lounech, kde absolvovala čtyřleté studium na gymnáziu Václava Hlavatého, po němž následovalo studium na dvou pedagogických fakultách. Práce středoškolské učitelky angličtiny, němčiny a dějepisu ji bavila, ale láska ke knihám a příběhům časem přerostla v novou profesi překladatelky fantastické beletrie.

V roce 2017 autorka vydala prvotinu s názvem Síť snů. O dva roky později přišly na svět Čarodějky malostranské, které se nakonec rozrostly na trilogii.

ŘÍJNOVÁ VÝZVA

V říjnu měli Psavci za úkol napsat fantasy povídku. Jak se jim to povedlo se můžete podívat sami.

Kouzlo podzimu

Ráno 31. října bylo studené a mlhavé. Na holých polích nebylo ani živáčka, jen tu a tam se nízko nad zemí mihla ledovým vzduchem vrána. Uprostřed jednoho ze strnišť stál starý košatý strom a zlatavého listí zbývalo v jeho větvích zhruba stejně tolik, kolik se v závějích kupilo kolem kmene. S prvními ostrými slunečními paprsky, které se prodraly skrze chuchvalce mlhy, se ozvali i černí ptáci hřadující na větvích. KRÁ, KRÁ, KRÁ!

Každý, kdo dával pozor v kouzelnické škole, určitě ví, co takový úkaz znamená. Moudré knihy mluví jasně: zakráká-li vrána při prvních paprscích posledního říjnového dne, dostane nebožtík přesně do půlnoci čas, aby dokonal, co za života nestihl. Pokud se mu to však nepovede, bude navždy odsouzen strašit pocestné na místě svého posledního odpočinku!

V tu ránu se halda listí zatřepala. A potom – paže! Celá kostnatá a vyschlá. Potom se vynořila lebka, hrudní koš, pánev a dlouhé nohy. A byl zpět ve světě živých! Otřepal se od hlíny a listí, až mu kosti zaklapaly, a rozhlédl se prázdnými důlky kolem sebe. ,,To jsem z toho jelen! Že bych si zase dal šlofíka v podzimním listí?‘‘ podivil se Kostlivec a podrbal se na lebce. Jenže když neucítil husté vlasy, které jednou míval, polekal se, podíval se dolů na svá žebra, a spadla mu čelist. Když ji zvedl ze země a zase si ji nandal, byl z toho celý tumpachový. ,,Vždyť jsem samá kost a kůže… Vlastně jenom kost!‘‘

Nejhorší bylo, že si vůbec nepamatoval, jak zemřel. ,,Že bych se odpálil ohnivým kouzlem? Ale to ne, s ohněm já umím.‘‘ Při vzpomínce na zaříkadla jedno vyzkoušel. Bylo to to nejjednodušší, které se naučil v prvním roce kouzelnického učení. A nic. Kdyby měl kostlivec obočí, zamračil by se. ,,Hmpf!‘‘ odfrknul si. ,,To nás ve škole neučili, že mrtví kouzlit nemůžou!‘‘ Pak mu to ale konečně došlo. Podzim, vrány, ostré ranní slunce… vždyť o tom četl v Moudré knize! ,,Už je to tak. Jestli tady nechci strašit, měl bych se dát do práce.‘‘

A tak se Kostlivec vydal bahnitou stezkou podél pole. Ještě předtím rychle vysvlékl chudáka strašáka stojícího v poli, ohodil se jeho potrhaným oblečením a nasadil si děravý slamák. Jak si tak vykračoval, slunce stoupalo. Netrvalo dlouho, a přes obzor se vyloupl povoz. Kostlivec dostal strach, že ho chasník na spřežení odhalí, a tak si posunul slamák do čela. ,,Ale brachu, nač schovávat takovou krásnou masku?‘‘ zahalekal muž na voze a zachechtal se. ,,Takovou nikdo z našich chlapců nemá! Přijďte na Strašidelný bál dnes večer do vsi, aspoň všichni uvidí, jak má vypadat pořádná maska! Jó, to já měl za mlada zrovinka takovou masku jako vy…‘‘ drmolil si dál pro sebe a zmizel v dáli. Kostlivec mu jen pokývnul a pousmál se úsměvem bez rtů. ,,Strašidelný bál! Tam mě nikdo nepozná.‘‘

Když došel do vesnice, zapadalo již slunce za obzor. Být kostlivec mělo i své výhody – nemohou vás bolet lýtka z celodenního pochodu. Po ulicích již pobíhala veselá mládež. Všichni v ušmudlaném otrhaném oblečení, dívky s maskami sténajících duchů a chlapci zase v maskách zubatých kostlivců. Všichni postupně směřovali na náves. Vyhrávala tam kapela, ti byli však bez kostýmů. Maškary přenechávali mladým. A když padla tma úplně, a vesničané zapálili pochodně, začal teprve rej! Při měsíčním světle se ukázalo, že hudební nástroje muzikantů jsou očarované kouzlem luny. Housle, basa, trumpeta i buben – všechny zazářily modrými runami a tóny, které vyluzovaly, byly rychlé, hluboké a tajemné.

Kostlivec se kouzlu neubránil a brzy skončil v kruhu tanečníků. Všichni se drželi za ruce – mladí s maskami, i paňmámy a pantátové bez masek. Smáli se, vířili v kruzích, a kdo uměl kouzlit, posílal tu a tam do vzduchu jiskřičky a bludičky. Po chvíli začala divoká hudba utichat a jak kolečko zpomalovalo, všimnul si Kostlivec postarší paní sedící na lavičce kousek opodál. Byla úplně sama. Zvláštní, pomyslel si, a vyvlíkl se tanečníkům. Přišel k ní a natáhl kostlivou ruku ,,smím prosit?‘‘ Smutná žena povytáhla obočí ,,jste si jist, mladíku? Je tady plno dívek, které by si rády zatančily s chlapcem, který má tak povedenou masku. A vůbec, já už tančit neumím.‘‘ ,,Tak si to připomenete!‘‘ řekl vesele Kostlivec, zatímco hudebníci začali brnkat magický ploužák. ,,Inu dobrá‘‘ nechala se paní přemluvit a dali se do tance.

,,Jestli se vás mohu zeptat‘‘ osmělil se po chvíli kostlivý mladík. ,,Jak to, že na letošní Strašidelný bál přišlo tolik lidí? Musejí tu být tak čtyři vesnice!‘‘ Hospodyně, která mezitím dokazovala, že tančit umí, se podivila. ,,Vy snad nejste zdejší? Je přeci výročí konce války. Přesně před rokem ustaly kanóny a ohnivé střely vojenské magie.‘‘ Kostlivec se zamyslel. Válka? Začal se matně rozvzpomínat. ,,Kdyby se toho tak dožil můj Horác. Ani nevím, kde má hrob!‘‘ rozplakala se paní máma z ničeho nic, vyvlíkla se a odběhla. Zmizela v jednom z domů a se vzlykem zamkla dveře. ,,Horác…‘‘ opakoval si sám pro sebe mladík.

Celý večer proseděl na té stejné lavičce, ztracený v myšlenkách. V lebce mu to vířilo, stejně jako kouzelné tance, které ale nyní začaly utichat. Pivní soudky vyschly, na prostřených stolech zbyly jen drobky, a půlnoc se neúprosně blížila. Když se poslední pacholek políbil s poslední děvečkou a popřáli si dobrou noc, Kostlivec věděl, co musí udělat. Naštěstí nechali vesničané úklid stolů až na ráno, a tak brzy našel, co hledal. Brko, kalamář a papír – nejspíš je tam zapomněl opilý kronikář, když psal záznam o největším Strašidelném bále století. Potom mladík uchopil brk do kostěných prstů a psal. Psal rychle, protože neměl času nazbyt, ale psal s pečlivostí a láskou, protože už věděl, co musí ve světě živých dokonat, aby nebyl navždy zakletý. Potom jeden z dopisů nechal na prahu té milé paní a druhý pevně sevřel v dlani.

A běžel! Běžel, jak rychle to jen dokázal. Měl strach, že se rozpadne a všechny kůstky se rozletí po cestě, ale bylo to jen jeho chatrné oblečení, které nezvládlo závrtnou rychlost a v roztrhaných cárech zmizelo ve větru. Nakonec to ale stihl. Dostal se ke stromu před půlnocí! Rychle se zahrabal zpět do hlíny pod hromadou listí, a ruka, která nad povrchem zůstala jako poslední, opatrně nechala ležet druhý dopis na listech. Potom Kostlivec ulehl opět ke spánku. Tentokrát už k věčnému.

Druhý den si to po stezce mašírovala paní máma, zabalená v tlustém kabátu. Když se brzo ráno probudila, našla pod dveřmi podstrčený vzkaz. Přijďte ke košatému stromu půl dne cesty od vesnice. Je to velice důležité! – Kostlivec ze Strašidelného bálu. Za normálních okolností by svá kolena netrápila kvůli nějakému výrostkovi, ale cítila se trapně kvůli tomu, jak večer bez vysvětlení utekla. Říkala si, že se mladíkovi alespoň omluví a poděkuje za tanec. Naštěstí jí brzy svezl chasník s povozem, který jezdil každé ráno na trh do velkého města. Když stanula před velikým stromem na strništi u cesty, bylo už po poledni a vzduch se trochu ohřál. Přistoupila k haldě listí a všimla si kousku papíru, který trochu vyčuhoval zpod barevné závěje. Byl to dopis! A navíc napsaný stejným rukopisem, jako ten první. Připadal jí poněkud povědomý. Začetla se.

Milá maminko, prosím odpusť mi, že jsem se z války nikdy nevrátil. Byl jsem hloupý. Myslel jsem si, že se časem vyšplhám na hodnost oficíra a budu mít hodně peněz pro nás oba. Chtěl jsem se ti odvděčit za to, že jsi všechny peníze obětovala na má magická studia. Až teď mi však došlo, že to jsi nikdy nechtěla. Stačilo by ti mít mě doma, živého a zdravého. Bohužel, to ti nemohu dát. Jediné, co ti mohu darovat, jsou mé nekončící díky za to, že jsi mne ve všem podporovala. Že jsi ve mne vždy věřila. Děkuji ti, maminko. Děkuji za poslední tanec a za všechnu tvou lásku. Věz, že zde odpočívám v pokoji, a že tě miluji až za hrob. – Tvůj Horác

Anonymní_datel

O čem sní Bludičky

Našlapuji mokrou trávou. Kolem je už tma, větve stromů z ní vystupují jako dlouhé paže, které mě chtějí obejmout. Mohlo by se zdát, že mě chtějí popadnout, sevřít. Ale nebojím se. Já tu nejsem kořist.

Procházím kolem místa, kde to před léty začalo. Tady jsem se stala bludičkou, a přestože tráva už dávno není udusaná a nejsou tu žádné známky, žádné bolístky po tom, co se stalo, já sama jsem se jich nikdy nezbavila. Ten žár v jeho očích, jeho surové ruce, jeho pivem nasáklý dech, když si bral, co chtěl. Potom bolest, bolest, která mě polykala jako temné jezero, a pak najednou nic. Úplné ticho. Další den jsem se probudila takto.

Od té doby bloudím lesem a vábím stejné, jako byl ten první, a když už si myslí, že dostanou, co tak moc chtějí, když jim těžkne dech, kdy nedávají vůbec pozor, vezmu si jejich duši. Bývá černá jako uhel, drsná a na dotyk ledová. Oddělím ji od těla a pošlu tam, kam patří. Lidé říkají, že lákám pocestné do močálů. Ale není to pravda – tělo, jehož duše prošla mýma rukama, se prostě rozpadne. Další den na tom místě roste heřmánek, pampeliška. Prý to symbolizuje znovuzrození.

Kráčím dál. Má kůže namodrale světélkuje, mé tenké šaty vlají ve větru. Tak, jak se jim to líbí. Zima mi není, už dávno ne. Ale trávu pod chodidly cítím, i nádech podzimu v letním vzduchu. Vím, na co čekám. Nikdy to netrvá příliš dlouho, hlavně tady ne.

A nepletu se. Slyším cizí kroky, pak překvapený nádech, pak už nic. Začínám hrát. Letmo se otočím na postavu v tmavém plášti, pak pohlédnu pryč, udělám několik kroků do strany. Chytil se – následuje mě. Vždycky to tak je.

Než noc pokročí, dovedu ho hlouběji do lesa, pěšinami srn na místa, ze kterých se sám nikdy nedostane. Stromy tu mají oči a uši a všechno dýchá tak, jak dýchalo, než přišli lidé se sekyrami a pilami.

Chci se dostat ještě o kus dále, do temného houští, které mu jistě bude připadat jako ideální místo, když v tom ucítím na krku horký dech. Byl blíže, než jsem si myslela.

Nepanikař, přikazuji si. Tenhle scénář taky zvládáš. Pár oplzlých polibků, šátravé ruce. A pak bude po všem. Už jsi to udělala stokrát. Přesto se mi dech zasekává v hrdle, které svírá panika.

Tehdy to uslyším, slova, na která se nikdo předtím nezeptal. „Mohu?“ Mého pasu se dotýká dlaň. A nechce drásat, svírat. Je měkká a proti mé chladné pokožce hřeje, možná je vším, co chci, vším, co jsem si zakázala chtít. Dřív, než se stihnu zastavit, se slyším šeptat: „ano.“

A pak jsou ty teplé dlaně na mých zádech, krku, obličeji, palec obtahuje křivku mého horního rtu, a všechno kolem utichá, cítím jen to teplo, které sálá, ale poprvé mě nechce spálit. A cítím rty na těch mých, horoucí a vlhké, a líbám zpátky. To teplo se mnou rozlévá, sahá do každého koutu, vytlačuje vše ostatní pryč, pryč, pryč.

Svítá. Přivírám víčka před světlem, které se za ně dobývá. Blaženou chvíli mi nic nedochází. Pak opravdu otvírám oči a dochází mi, kde jsem. Ležím v objetí, zezadu se na mě tiskne druhé tělo, jedna paže kolem mého pasu. Pořád hřeje. Opatrně se vrtím, abych se otočila, aniž bych ho vzbudila.

Přestávám dýchat. Žádný on. Vlasy v ledabylém drdolu se uvolnily a teď jí několik pramenů padá do tváře, vidím její ostře vykrojené rty, hrdou čelist. Ruce ztvrdlé prací, široká vypracovaná ramena, ale jsou to ruce i ramena ženy. Ramena, na kterých modrofialově kvetou připomínky předešlé noci.

A pak otevře oči a usměje se.

Anonymní_ježek

NÁVŠTĚVA  ZE  ZEMĚ  KOČEK

Jana se rozhlédla kolem sebe a pak se v duchu pokárala. Opět se zasnila. Na takovou činnost ovšem nebylo v městském parku to správné místo. Přece jenom, dávno byly pryč ty doby, kdy se v parku procházely maminky s kočárky a všude si hrály a pobíhaly děti. Dnes byl bohužel centrální městský park místem, kde skoro každou třetí lavičku okupovaly skupinky opilých bezdomovců, otrhaných feťáků a podobných zjevů na okraji společnosti. Jana náhle nedaleko zahlédla nádhernou modrou kočku. Kočky byly společnicemi čarodějek od nepaměti. Jana byla totiž čarodějkou Křišťálového covenu. No, upřímně řečeno, spíše si s kamarádkami na čarodějky hrály, než by byly čarodějkami skutečnými. U Janiných nohou se ozvalo tiché zamňoukání. Ta nádherná modrá kočka, kterou viděla před chvílí, seděla těsně u její lavičky a vzhlížela k ní. Jana se zahleděla do působivých kočičích očí a úplně zapomněla sledovat okolí. “Holka, nemáš pro mě nějaké prachy?” ozval se náhle hrubý mužský hlas. Jana zvedla oči a uviděla před sebou stát otrhanou statnou postavu. Než Jana stačila odpovědět, vymrštila se ze země modrá kočka a jako blesk přejela pobudovi špinavý obličej drápy. Ten zavřeštěl a dal se na zběsilý úprk. Přitom pořvával na své nedaleké kumpány: ” Pomoc! Vzteklá kočka, napadla mě vzteklá kočka!” Jana se zvedla a řekla ke kočce:” Pojď, raději odsud půjdeme.” Kočka jako by ji rozuměla, kráčela pár kroků před ní a občas se ohlédla. O chvíli později spolu míjely velký kovový podstavec se stožárem, starou reklamní stavbou Nové Huti, když tu náhle kočka odbočila z cesty a zabočila po trávě přímo k patě podstavce. Jana šla zvědavě za ní, když tu jej uviděla! Kruhový modrý portál přímo na podstavci! Kočka se k ní obrátila a vyzývavě zamňoukala, jako by ji zvala za sebou. Pak prošla portálem a zmizela! Jana zaváhala a okamžik nevěděla, co má dělat. Pak však vyhrála její zvídavá a dobrodružná povaha a prošla podivným portálem za kočkou. S podivným pocitem se vynořila z modrých vlnek portálu a uviděla před sebou nádhernou krajinu, plnou luk, strání a lesů. Kousek od ní bublal velký potok a v dálce zahlédla veliký, krásný zámek! A kousek před ní stála její průvodkyně, modrá kočka! Ale byla větší, daleko větší než před tím! Hřbet kočky sahal až nad Janinu hlavu! Kočka byla větší než kůň! Jana dostala strach! Ta malá kočka byla najednou větší než tygr! Kočka se na ni podívala a pak promluvila:” Neboj se čarodějko. Vítám tě v Nedostižné Kráse, říši koček! Jsem Audrey a budu zde tvojí průvodkyní! Má paní, královna Madelyn, vládkyně naší říše, potřebuje tvou pomoc. Nediv se proto a nasedni na mě, odvezu tě k ní.” Po těchto slovech se obrovská modrá kočka položila na zem, aby Jana mohla vylézt na její hřbet. Jana se kurážně vyhoupla nahoru, ač ve skutečnosti v ní byla malá dušička. Audrey se rozběhla a brzy si už Jana užívala značnou rychlost, kterou kočka běžela vstříc zámku. O chviličku později Audrey vběhla do otevřené brány zámku. Na velikém nádvoří již byly očekávány. Stála zde skupina koček. Vpředu dvě skutečně obří, černé kočky, vlastně kocouři. Byli ještě větší než obrovská Audrey a jak Jana okamžitě pochopila, byli to strážci. Za nimi stála na zadních velká bílá kočka a v jedné z předních tlap držela podivnou hůl. A kousek za ní stála nejnádhernější kočka ze všech, které kdy Jana viděla! Připomínala ji zbarvením Irbise, sněžného levharta. Byla zhruba stejně velká jako Audrey a na její ušlechtilé hlavě byla posazena malá půvabná korunka. “Jsem Madelyn, královna země Nedostižné krásy! Vítám tě zde Jano. Toto je má královská mystička Adriana,” promluvila kočka s korunkou a ukázala packou na bílou kočku vedle sebe. Jana se uklonila královně a otázala se: “Děkuji za přivítání. Jak vám mohu pomoci, královno?” V tu chvíli proběhl branou obrovský skvrnitý kocour, který Janě připomněl velikého jaguára. Na jeho hřbetě seděl urostlý muž s černým vousem. Kocour se zastavil a mladý muž se zhoupl na zem. Při přivítání Jana zjistila, že se muž jmenuje Slavomír. Královna Madelyn si pak znovu vzala slovo.” Oba jsem vás nechala přivézt na radu své mystičky Adriany. Potřebujeme pomoc čarodějky a bojovníka, u nás by se řeklo Pláště a Dýky. Znáte Kocoura v botách?” Když Jana a Slavomír přitakali, královna pokračovala: “Kocour v botách, dobře známý ve vašich pozemských příbězích a pohádkách, je mým královským manželem. Nedávno se na severu naší říše objevilo veliké nebezpečí! Mocná černá čarodějka, známá jako Snovačka nebo také Černá Vdova! Poslala jsem proti ní oddíl vybraných vojáků, ale přemohla je! Pak proti ní vyrazil můj manžel, legendární Kocour v botách! Je nejlepším šermířem naší země, ale ani on na ní nestačil! Potřebujeme pomoc Pláště a Dýky!” Jana odpověděla: Ráda bych Vám pomohla královno. Ale i když si říkám na zemi čarodějka, nemám skutečnou magickou moc!” A Slavomír doplnil:” Já jsem sice zdatný šermíř na zemi, ale nemyslím si, že bych překonal Kocoura v botách!” Dopředu postoupila mystička Adriana: ” Oba máte v sobě mocný zdroj magie, jde o to, že na Zemi se nemohl projevit!” a pak načrtla ve vzduchu svojí podivnou holí zvláštní magický symbol! Jana uviděla, jak ji v rukou září podivné bílé světlo! A na Slavomírovi spatřila stíny temnoty! “Světlo a temnota! Jas a stín! Když se vzájemně a zcela propojí, nic je nemůže porazit!” vyřkla mystička v jakémsi zanícení. Královna Madelyn pak oslovila oba pozemšťany:” Nyní přijměte naše pozvání k hostině. Pokud nám budete chtít pomoci, můžete si pak vybrat magické artefakty k boji se Snovačkou z mé osobní zbrojnice.” O pár hodin se sešli znovu na nádvoří zámku. Jana si vybrala ocelové kruhy, díky kterým mohla útočit svojí magií. Slavomír byl ozbrojen dvěma čepelemi, podobnými zahnutým tesákům. Královna si opět vzala slovo: ” Můj manžel je držen Snovačkou v zajetí. Dám vám sebou vaše dva průvodce, Audrey a Luciena. Dovezou vás rychle a bezpečně až k hvozdu Snovačky na severu. Máte mé královské díky za vaši pomoc.” Jana a Slavomír vyrazili se svými průvodci. Cesta byla neobyčejně rychlá a po dvaceti hodinách rychlého běhu byli u pochmurného   hvozdu. “Je plný velikých pavoučích sítí, “konstatoval Slavomír. “Ano, ne nadarmo se ta čarodějka nazývá Snovačka či Černá Vdova,” souhlasila Jana. “Překvapuje mě, že jsi se tak vrhla do tohoto nebezpečného dobrodružství, Jano. Jsi snad tak šíleně odvážná?” zeptal se Slavomír. “Samotnou mě to vše překvapilo. Šlo to tak rychle, že jsem ani neuvažovala o nebezpečí, Slavomíre.” ” Tak se mnou to bylo stejné, Jano,” usmál se Slavomír. ” A navíc prý mám po dědečkovi v sobě krev dobrodruha, “doplnil. V tom okamžiku se nečekaně hvozd rozestoupil a vysoká přízračná postava stála před ním. Audrey a Lucien zareagovali okamžitě a bleskově se vrhli vpřed. Ale ještě rychleji z hvozdu vyletěla řada pavučin a obě kočky v nich byly zapleteny dříve, než stačili dosáhnout svými drápy na přízračnou čarodějku. Snovačka, neboť to byla ona, se zasmála. “Po přemožení slavného Kocoura v botách mi postavili do cesty taková nedochůdčata? To beru jako urážku! Zabijte je, mé děti!” Z hvozdu se na tato slova vyrojila skupina velikých a hnusných pavouků. Jana použila svou magii a bílým světlem zářící kruhy vyletěly prudce vpřed! Kamkoli proletěly, tam se pavouci rozpadli na kusy! Slavomír tasil své tesáky a skočil mezi další skupinu pavouků. Jeho čepele sekaly, páraly a bodaly! Pavouci umírali jeden za druhým! Černá vdova však nemeškala a její mocná magie účinně zasáhla! Kruhy se rozpadly na kusy a stejně tak čepele! Jana a Slavomír byli bezbranní! Další obří pavouci se hrnuli z hvozdu a Snovačka se znovu zachechtala. “Co uděláte teď dobrodruzi?” křikla posměšně. Jana a Slavomír se na sebe podívali.” Spolu.” řekli oba tiše a přiskočili zády k sobě. Světlo se propojilo s temnotou, jas splynul se stíny! Pavouci se rozpadli na kusy. Snovačka zaklela a vrhla paprsky své děsivé magie proti dvojici! Štít ze světla a temnoty však útok pohltil! Dvojice pak zaútočila světlem a temnotou na Černou Vdovu. Ta se v mžiku obalila vrstvou pavučin a útok zastavila. V této rovnováze moci nemohla zvítězit ani jedna ani druhá strana. Pat! Náhle se jako blesk objevil obrovský šedobílý kocour a jeho dlouhý blýskavý rapír pronikl obranou Snovačky a hrot jeho zbraně prošel přízrakem na druhou stranu. Černá Vdova zakvílela a rozsypala se na prach! Jana a Slavomír se uklonili Kocourovi v botách. “Dokonáno jest!” pravil Kocour v botách, naše říše je opět v bezpečí, díky vám přátelé!”

Anonymní_sokol

Ztracené hlasy

Už roky jsem s nikým nemluvil. Často vzpomínám na ta léta, kdy jsem si neuvědomoval cenu svého hlasu. Smysl slov, který může pohladit po duši, ale také roztříštit srdce na milion kousků, které už nikdo nikdy nesloží do původního stavu. Byl jsem tehdy ještě dítě a dítě si přeci takové věci uvědomit ani nemůže. Dítě by takovéto věci vůbec nemělo zažít.

Dnes rád píšu. Píšu o tom, co bylo, co by mohlo být, kdyby se věci děly jinak. Kdybych to mohl všechno změnit. Nemusel bych se teď stydět chodit ven. Nemusel bych předstírat, že jsem se narodil němý. Nemusel bych všem lhát. Nemusel bych lhát sobě, že je to takhle lepší. Všechno by bylo lepší, kdybych v ten den umřel spolu s nimi.

Kráčím známou pěšinou táhnoucí se kolem pole. Po pravé straně se pnou vysoké stromy lesa, který mi ve večerních hodinách nahání hrůzu. Jako by skrýval tajemství, která ještě nebyla objevena. Jako by mně svou tajuplností volal. Do tohoto lesa však nikdo nechodí. Všichni věří dětským povídačkám, že z lesa není cesty ven. Že v něm je něco, co vás chytí a už nepustí; omámí. Co když se ale někdo chce ztratit? Co když někdo chová ke světu takovou nenávist, že už nechce být jeho součástí?

Z mých myšlenek mě vyvede skupina lidí blížících se ke mně. Znám jejich tváře a oni znají tu mou. Zatímco já jim však závidím každé slůvko, každý šepot, který říkají, byť jím pravděpodobně pomlouvají mou osobu, oni mně co závidět nemají. A tak, když kolem mě prochází, se ozývá jen: „Ty mi nic neřekneš, ale já ti něco povím. Doufám, že v tom lese zůstaneš,“ a smích. Závist má velmi blízko k nenávisti. Mají dar mluvit a takto jím plýtvají. Ovšem cenu toho, co máme, si uvědomujeme, až to ztratíme. Já žádnou cenu pro nikoho nemám. Mohl bych se ztratit lehce. Podívám se na les po mé pravici. Mé nohy, jako by se začaly pohybovat samy, mně do něj vtáhnou.

Zpěv ptáků, ševelení větru, křupání listí pode mnou; zvuky, které provází mé kroky na cestě hlouběji do lesa. Najednou mi nepřipadá strašidelný. Připadá mi povědomý. Jako bych přesně v tento okamžik měl stát přesně na tomto místě. Jako by čekal, než přijdu. Jako by mi chtěl něco ukázat. Pokračuji dál do hloubi lesa. Mé nohy mi však už nepřipadají lehké a svižné, ale těžké a pomalé. Začíná se mi točit hlava. Snažím se rozeběhnout, uniknout tomu pocitu. Padám. Černo před očima. Studená země s promoklými listy, přitisknutými na mé tváři, se stává středem mého vnímání. Propadám černé nicotě bezesného spánku.

„Potřebuješ pomoct?“ Otevírám oči. Pomalu zaostřuji. Chlapec. Stojí přede mnou malý kluk s nataženou rukou. Jako by mě mohl zvednout. Na jeho kůži se lesknou sluneční paprsky. Jako by se třpytil. Rozhlédnu se. Stromy se také třpytí; jako kdyby všechno minulé, přítomné i budoucí pokryla lehká vrstva hvězdného prachu. „No tak, kluku!“ povídá tenkým hláskem. Otevírám ústa, ale žádný zvuk z nich nevychází. Snažím se mu naznačit, že ze mě nedostane ani hlásku. Že jsem ztratil svůj hlas už hodně dávno. Uklání hlavu na stranu. Zvědavě mě pozoruje. Nechápe. Je ještě dítě. Ani já jsem takovéto věci nechápal.

On se mě však ptá: „Nemůžeš mluvit?“ Dívám se na něj s překvapením. Vypadá tak nereálně, ale přesto je zde, stal se středem mé pozornosti a svými slůvky mě pochopil více než všichni ostatní za poslední roky. Kývám hlavou na znamení souhlasu. Směje se. Na tváři se mu vytvoří ďolíčky. Také jsem takové míval. „To je přeci směšné!“ povídá, „Každý může povídat, i když ztratil svůj hlas. Copak se lidé vyjadřují jen slovy?“ Pomalu se zvedám, ale nespouštím z něj oči. Pozoruji ho s nepochopením. Zřejmě si mého výrazu všiml, a tak dodává: „Co takhle činy a skutky? Tvář a výrazy? Nálada a pocity? Copak tím vším člověk nemluví? Copak tím vším neříká svému okolí svůj názor? Člověk mluví tím, že je.“ Dává se do chůze. Jdu za ním. Je jako slunce. Jako duše, která už zažila svá trápení a nyní si jen užívá každé maličkosti. Otáčí hlavu směrem ke mně. „Přišel jsem tě navštívit, abych s tebou prohodil pár slov,“ vysvětluje, „No tak, mluv se mnou.“ V jeho očích se leskne vstřícnost. Oči-brány do duše. Jsou mi povědomé.

Rozděluji rty a odemykám bránu tisícům nevyřčených slov. Vychází ze mě však jen: „Kdo jsi?“ Pouze dvě slova, šest písmen stačí k tomu, aby se doba, která měla být už dávno zapomenuta, znovu vrátila. Doba předtím. Doba před vteřinou, která mi vzala nenáviděného otce, milující matku i můj vlastní hlas. Láska mívá své oběti. „Kdo jsem?“ Zastavuje se. Otáčí se na mě celým svým tělem. Zůstáváme stát na místě. Čas se zpomaluje. Rozplývá se. Mění se na jednotlivé částečky hvězdného prachu. Už se skoro všechny rozlétly, když najednou se začnou znovu spojovat. Utvářet novou podobu. Ale oči, ty zůstávají stejné.

Dívám se do zrcadla. Už přede mnou nestojí malý chlapec. Vidím sám sebe. Můj odraz se však dává do řeči: „Kdo jsi ty?“ ptá se, „já jsem to, co jsi ty, ale přece jsme odlišní.“ „Jak to myslíš?“ ptám se ho. „Jak jsi ztratil svůj hlas?“ táže se mě na oplátku. „Narodil jsem se němý,“ odpovídám mu. „Lež!“ konfrontuje mě, „Copak jsi mě neposlouchal? Jsme v jádru stejní. Mně lhát nemůžeš.“ Těžce se mi dýchá. Je složité přiznat pravdu nejen ostatním, ale i sám sobě. Zhluboka se nadechuji a začínám vysvětlovat: „Láska má své oběti. Má matka milovala otce až příliš na to, aby ho dokázala opustit. Dokud nebylo pozdě. Otec už nesnesl pohledy lidí, kteří ho právem vinili za to, co se nám dělo. Za mé i matčiny šrámy nejen na těle, ale i duši.“ Potřebuji uklidnit svůj roztřesený hlas. Všechen strach a vztek si znovu nachází cestu do mé mysli. Nádech a výdech. Pokračuji: „Sbalil tašku. Vzal klíčky od auta a dovlekl nás na sedačky. Byl opilý. Ani se nepřipoutal. Poslední, co si pamatuji, je strašlivá rána a matčina poslední slůvka útěchy.“ Slzy se mi hrnou do očí. Já však brečet nebudu. Ne při vzpomínce na něj.

„Je v pořádku se bát. Cítit vztek,“ ozývá se po chvíli, „taky jsem to cítil. Mně však tyto pocity zcela uchvátily. Já jsem ztratil svůj hlas, protože jsem si to vybral. Možná nevědomky, ale přece. Zvolil jsem si život ve lžích a nenávisti ke všemu a všem. Byl jsem přesvědčen, že ta jedna vteřina mi vzala vše.“ Na chvíli přestává mluvit. Zdá se, že hledá správná slova. „Lidé však nejsou skála. Nejsme přibiti k jednomu místu. Můžeme se měnit a růst a vybírat si,“ našel je.

Zahledím se na něj. Do těch stejných zelenohnědých očí jako mívala máma. On hledí do mých. Pohled porozumění. Začíná se opět rozplývat. Částečky hvězdného prachu poletují všude kolem. Něco mi však říká, že tentokrát se nevrátí v jiné podobě. Že už splnil svůj úkol. Tentokrát zmizí navždy. „Kdo jsi!“ volám ještě zoufale. „Copak ty to nechápeš?“ odpovídá, „Já jsem ty, tvá duše, kterou však pohltil strach, lži a nenávist. Můj konec není pěkný. Rozhodni se jinak než kdysi já. Prosím. Najdi svůj hlas. Udělej to pro nás oba.“ Rozplývá se jako sen.

Otevírám oči. Prohřátá země se zlatavými listy, přitisknutými na mé tváři, se stává středem mého vnímání. Rozhlížím se kolem. Vysoké stromy se mi pnou nad hlavou a svými lístky odráží sluneční paprsky. Třpytí se. Možná svět není tak špatný. Možná mě les nevolal, abych se v něm ztratil. Možná chtěl, abych se našel.

Anonymní_vydra