Z koupelny se ozve šramot ve spěchu otevíraných a zavíraných zásuvek, zurčí voda. Klapnutí dveří a u stolku se objeví dobře vypadající muž ve středních letech. Má na sobě kraťasy a tílko, na nohách běžecké Niky. Popadne chytré hodinky, vrazí si do uší sluchátka, a zabouchne za sebou vchodové dveře. Druhých, analogových, které leží hned vedle, si snad ani nevšimne.

Později téhož dne, když už jsou chytré hodinky zpátky na svém obvyklém místě, zvědavě koukají na svého souseda: „A vám nevadí, že tady celé dny jen tak ležíte?“ Analogové hodinky se protáhnou, až jim ve strojku zapraskají kolečka, a pousmějí se: „Vlastně ani ne. Myslím, že jsme toho zažily dost.

                Před třiceti lety si nás koupil mladík s havraními vlasy. Zrovna dokončoval studia na vysoké škole. Byly jsme s ním, když promoval, a přebíral si diplom. Ale to jsme ho ještě moc neznaly.

                Byly jsme na jeho zápěstí, když poprvé viděl lásku svého života – nervózně na nás pohlédl, jako by se ptal, jestli ji má oslovit. Sledoval, jak jí v lehkém vánku planou vlasy, vrýval si do paměti křivku jejích úst, když se smála. Postupně se naučil rozeznat právě ten odstín zelené, jakou měly její oči, a měl si zapamatovat i to, že když plakala, ztmavly. Poznával, jak na jeho rtech chutná její jméno – Jenny.  Na první rande ji vzal na procházku do parku – cítily jsme, jak mu bušilo srdce, když se poprvé dotkli konečky prstů.

                Sledovaly jsme, jak nervózně nahmatal malou hranatou krabičku, kterou si nacpal do kapsy. Hrozně se mu tehdy potily dlaně. A když byla Jenny zády, klekl si na jedno koleno. Když se pak otočila, tvář plnou údivu, zářící oči plné nadšení, skoro se zakoktal. Ale řekla Ano. Bože, jak byl tehdy šťastný. Když ji pak poprvé uviděl v bílých šatech, jak k němu kráčí ztichlým kostelem, musel si z tváře setřít slzy. Ani tam nás nezapomněl vzít s sebou.

                Zažily jsme s ním i narození jeho syna. Stál tehdy, obklopený doktory a podivnými nástroji, a kdosi mu do ruky strkal nůžky, aby přestřihl pupeční šňůru. Ta ruka se mu tehdy třepala tak, že myslel, že střihne úplně jinam, než má. Ale nakonec se to povedlo.

                Nikdy nepoznal větší radost než sledovat svého malého chlapečka vyrůstat. Pozorovat přeměnu z malého, křehkého děťátka, na dospělého muže, a moct vidět i všechny ty fáze mezi tím. A my ji viděly s ním. Když pak sám na sobě začal pozorovat známky stáří, jednoho dne si nás ze zápěstí odepnul, vyleštil i seřídil, a vložil do dlaní svého již dospělého syna.

                Proto ne, myslím, že nám to nevadí. Byly jsme dar z lásky a všechnu tu lásku v sobě dál neseme, spolu se všemi vzpomínkami. Možná nás už nikdo nenosí každý den, ale kdo ví, možná se to zase změní.“

                …

                Z koupelny se ozve šramot otevíraných a zavíraných zásuvek, zurčí voda. Dneska to trvá déle než obvykle, ozve se i fén a potom tssk voňavky. Klapnou dveře a objeví se dobře vypadající muž ve středních letech. Má havraní vlasy. Ruka nad hodinkami se však zachvěje. Muž zamrká, překvapený vlastním zaváháním. A pak mu oči zjihnou a on sáhne po těch analogových, zapne je, a ztracený ve vzpomínkách po nich přejede prsty. Usměje se. Schová si do kapsy hranatou krabičku, která čeká přichystaná opodál. Nazuje si boty a dveře za ním zapadnou.

A hodinky tikají, zase cítí pod vlastním strojkem tok krve žilami i teplo lidské kůže, cítí, jak se muži zvedne tep, když Ji uvidí, a kdyby to nějaké hodinky uměly, zpívají radostí.

Anonymní_ježek

Pád

Zůstávám stát na místě. I když po mě šlapou, neuhýbám. Držím ostatní. Nejdu nikam. Jsem strnulý ve své betonové šedi a ostře hranatý svým keramickým chladem. Jeden z několika. Chodí po nás denně, vynášejí a vnášejí různé věci. Starý papír, nářadí, zavařeniny, kysané zelí ze soudku, prádlo do pračky. Občas nás zametou a vytřou.

Vím, co vím. A taky už jsem něco slyšel a viděl. Radost, smích, hádky, slzy. I krev. Viděl jsem taky růst tenhle dům. Ne úplně od začátku, ale tak dvě třetiny času. Dříve na našem místě používali žebřík. Bylo to ještě předtím, než přišel ten chlapík s betonářskými tyčemi, starými plechy a elektrickou řetězovou pilou a pustil se do stavby bednění. Práce mu šla od ruky, byl to zkušený fachman s praxí odkudsi ze šachty. S prací byl hotov za odpoledne. Ten mladší, který mu přitom pomáhal a rozhodl se ten dům postavit, tuhle šikovnost neměl a nosil mu prkna. Později se svým kámošem namíchali beton, šedivou hmotou vyplnili bednění, uhladili ji a nechali zrát. Přišli i obkladači, kteří brali do rukou kusy dlažby, mazali ji lepidlem, přikládali, dořezávali, dokončili spárovkou. Tehdy jsem by hotový já i ostatní.

Jak říkám, ten mladší něco zvládl, o tom žádná, ale cosi mu chybělo. Na začátku, než se do celého tohohle podniku pustil, měl ještě chuť a nějakou motivaci do práce. Ale představu, jak to bude vypadat, až to dokončí, tu v hlavě neměl. Rýsoval se mu ve fantazii ten dům? Nebo rovnou hotový útulný domov? Ne. Viděl jen pracovní postupy, navazující činnosti, seznamy materiálů, kóty na výkresech. Nadhled měl minimální. Touhle tupostí mi byl trochu podobný.

On nebyl sám. Byla to vlastně rodina. On, ženuška, děti. Byla? Je? Nevím. Ta mlha jejich myšlenkových pochodů, neurčitost a návaly pocitů, vzlety či pády nálad, to není nic pro mě. Jsem šedivě prostý, geometricky vyhraněný, chladně uvažující.

Možná si na začátku myslel, že společně s tím domem nějak vyroste i on sám. Vím jistě, že nerostl. Přecenil se. Překonával sice jednotlivé fáze, ale braly mu sílu. Dům, který se začal nad okolím tyčit trochu jako rozhledna, mu v myšlenkách i srdci zbřemeněl. Nakonec se přece jen nastěhovali. Pořídili si kočku. Únava mu dosedla za krk. Tehdy mu došlo, že ho dům přerostl a vymkl se mu zpod kontroly.

Po roce od nastěhování jeho hlava dopadla zátylkem na moji hranu. Od toho dne už nebylo nic jako předtím. Chvíli bylo ticho. Bylo tehdy horko, sluncem zalité letní dny. Co se stalo? O dva dny dříve dostali čtyři malá čtyřdenní kachňátka. Dali je do sklepa, aby byla v bezpečí, než trochu podrostou. V bezpečí zatím hlavně před kočkou. Někdo z nich nechal otevřené okno do obýváku. Někdo z nich nezavřel dveře do sklepa. Kočka přešla přes okenní rám na vnitřní parapet, seskočila na podlahu. Zamířila si to se do sklepa, který důvěrně znala, protože tam strávila zimu. Zahlédl ji v posledním okamžiku. Vylekal ho její dravčí instinkt. Proklouzla mu kolem nohou a proběhla pootevřenými dveřmi. Napadlo ho, že musí být u kachňat včas. Pustil se za ní, že ji chytí. Už jste někdy zkoušeli chytat kočku na schodišti? Jeho tělo bylo rychlejší než myšlení.

Na chvíli se zastavilo, uhaslo. Pár okamžiků tam bezvládně ležel a pod hlavou se mu začala tvořit rudá kaluž. Tak to bývá, kdy se křehká kost a teplá měkká tkáň střetne s brutální kamennou tvrdostí. Za chvíli byli u něj. Probral se. Krev si utíral do špinavého, propoceného trička. Říkal, že je v pořádku. Přijela i sanitka. Za dva dny byl opět doma. Jen už trochu jiný… Jak říkám, ty jejich myšlenkové pochody, neurčitost pocitů a nálad, to není nic pro mě. Jsem prostě šedivý, hranatý a chladně uvažující.

Anonymní_kos

Naděje mezi větvemi

Říká se, že my, stromy, jsme mohutné a majestátní, a že paměť, no tu že máme výbornou. Já, ač jsem byl vždy osamělý, jediný v celém okolí, mezi lidmi jsem byl velmi oblíbený. A přesto, že bych vám mohl vyprávět stovky a stovky příběhů, o lásce, o radosti, přátelství, ale i smutku, povím vám jeden, který se sice stal už před mnoha lety, ale v mé paměti bude žít ještě dlouhé roky.

Znal jsem kdysi jednoho mladíka, jmenoval se – a sedával u mě každičký den, sám. Často si nosil diář a pořád něco psal, kéž bych tomu rozuměl. Občas se ale stalo, že diář neměl, a tak si povídal se mnou. Vyprávěl mi o různých věcech a někdy si povídal jen tak sám pro sebe. Byl to zvláštní hoch, samotář, přesně jako já. Neměl kamarády a s rodiči se neměli ani trochu v lásce. Vždy, když přišel, začal vzlykat a povídat mi o všem, co ho trápí. Pochopil jsem, že si do svého diáře píše jen, když je mu moc smutno, tak smutno, že si nechce povídat. Bylo mi ho docela líto, tak moc vždy plakal, mrzelo mě, že mu nemůžu říct, že ho poslouchám, že mu rozumím a že bych udělal všecičko na světě, aby byl šťastný a usmál se.

Jednoho dne se ale něco změnilo, přivedl s sebou dívku, byla krásná a svým úsměvem by dokázala rozveselit i toho nejmrzutějšího mrzouta na zemi. A můj chlapec byl šťastný, dny plynuly jako voda a ti dva se zdáli býti nerozlučitelní. Trávili spolu hodiny, procházeli se pod mými větvemi, houpali se na houpačce, kterou na mně kdysi dávno – postavil, a nebo se jen povalovali v trávě. Dokonce ji naučil si se mnou povídat, a tak mi vyprávěla vše, co spolu prožívali a vše, co se jim kdy přihodilo. A já byl šťastný. Vidět mého kloučka smát se a radovat ve mně vyvolávalo něco tak krásného, už ani neplakal, vždy když mu po tvářích tekly slzy, doprovázely pouze ten nejupřímnější smích a radost. Dokázal se radovat z úplných maličkostí, jako když mu dala pusu na tvář! Nebo když jeho dívka zakopla a spadla mu přímo do náruče. Moc jsem si přál, aby spolu byli až na věky.

Plynuly týdny, možná měsíce, už u mě nesedávali tak často, jako kdysi, ale v nitru jsem si byl jist, že jsou šťastní. Vždy, když přišli, drželi se u sebe, jako by k sobě byli připoutáni. Čím méně často ke mně chodili, tím bližší se k sobě zdáli být, jako by se odmítali od sebe vzdálit. Potom přestali chodit úplně.

Když jsem ale jednoho letního rána znovu ucítil jeho blížící se kroky, zmocnil se mě strach, byl totiž sám. “Nepřišel sám od doby, co potkal tu dívku.” Nemohl jsem se zbavit pocitu hrůzy, jak se jeho kroky postupně blížily, vnímal jsem tlukot jeho srdce, zastavil se u mého kmene a oči upřel k mé koruně, jako by v ní hledal útěchu a pochopení. Pak už jsem slyšel jeho tiché vzlyky, které rychle přešly v bolestivý pláč. Takto nešťastný už dlouho nebyl. Všiml jsem si,  že nemá diář, a v ten moment začal vyprávět, pověděl mi, že jeho dívka onemocněla. Proto už nepřicházeli tak často, vyprávěl mi, jak trávil celé dny v nemocnici po jejím boku a jak se nevzdálil ani na krok. Ani na jeden jediný. Vůbec se to ale nelepšilo a jí bylo pořád hůř a hůř, až bylo jasné, že se dívenka už neuzdraví. “Zemřela dnes ráno.. byl jsem u toho, držel jsem ji za ruku a prosil, ať neodchází” řekl mi a začal znovu plakat, byl celý pohublý a unavený, dlouho nespal. A tak přes všechen pláč nakonec vším vyčerpáním usnul. Když se vzbudil, slíbil, že se vrátí, ale už nikdy nepřišel. A já? Uběhlo spoustu let, a já stále doufám, že se mi můj chlapec vrátí. A snad možná aspoň trochu tak šťastný jako byl, když byl s ní.

Anonymní_liška

Daniel za zrcadlem

Oproti ostatním “doma” nebylo tak dlouho. Při tom všem časoletu se však cítilo jako slušný inventární kousek. Na den přesně před patnácti lety ho Daniel za doprovodu svých dvou léty zkušenějších sester pečlivě vybíral. Dal si záležet, aby svým  dřevěným rámem ladilo k třešňovému dekoru ostatního nábytku.  Zprvu si myslelo, že je to jeden z těch rádoby se potulujících teenagerů zabíjejících čas bezcílným flákáním se všude možně, třeba i v prodejně koupelnového studia. Pravda, na vážnosti u něj získalo, když se v odrazu mihl dámský doprovod v seriózních letech oplývající množstvím rad. Odhadlo ho tehdy na čerstvých osmnáct a nebylo daleko, měl těsně  pomaturitě, toho léta  oslavil devatenáctiny. “Haha, to byl ještě pěkné ucho!” hihňalo se při vzpomínání. Bylo mu vlastně sympatické, jak tam na něj upřeně zíral svýma šedozelenýma očima skoro do “zavíračky”, i když tím vzbuzoval úsměvné pohledy prodavače, který vzdal snahu urychlit nákup výčtem jeho superlativů už hodinu zpátky. Kdo ví…možná zmiňovaná praktičnost, nadčasový design a možnost vidět v zrcadle s trochou snahy téměř celou postavu, spolu s akční cenou, přispěly k rozhodnutí koupě. A tak začala jejich společná cesta.

Nové bydlení stálo nedaleko, asi do deseti minut ohleduplné jízdy autem, takové té rychlosti, při které  nemají skleněné předměty paniku vyvolávající obavy z nečekaného nárazu nebo prudkého pohybu.  Svůj  kup Dan vytáhl ze sytě zeleného favorita a uložil do garáže, kde k němu zřídka prosvítaly hřejivé paprsky. Většinu  dlouhých dní zrcadlo cítilo jen chlad a taky trochu benzínu a ředidel. Bylo mu tam smutno, doposud se těšilo zájmu mnoha obdivných i vděčných pohledů, když v obchodě  zákazníky upozornilo na zbytek omáčky po špagetách bolognese v koutcích  úst nebo je jen ujistilo, že je všechno “all right”. Dokonce se za ty pocity a prožívající nudu podepisující se na jeho sebevědomí na Dana začalo  zlobit. Přišlo  mu, že uplynula  celá  věčnost, než se se svým majitelem znovu setkalo. Když z něj konečně  sundal hrubou vrstvu bublinkové fólie bránící mu v poznávání všemožných detailů, všimlo  si jeho drsné pokožky rukou na netypicky drobných dlaních. Neochotně, avšak muselo ocenit, že s ním jednal vědom  jeho křehkosti, když ho opatrně  vynášel do patra rodinného  domu.

Než vstoupili do koupelny, procházeli chodbou a kuchyní. Vše působilo velmi skromně, ošoupané stěny byly téměř holé, na kobercích vybledlých tónů stálo pár nejnutnějších věcí. “Po péči  nějaké esteticky smýšlející duše ani památky,” brblalo si nabručeně nablýskané  zrcadélko pod nosem, soudíce, že slovo rekonstrukce je tomuto příbytku vzdálené asi jako Merkur Plutu. Jak jen se mýlilo. Kdyby mělo čelist, spadla by mu v momentě, kdy mu Daniel ukázal koupelnu zářící novotou a jeho výsostné místo nad umyvadlem, přímo naproti dveřím a zároveň vedle podlouhlého okna s výhledem přímo do zahrady. Líbily se mu odstíny zelené na středně velkých čtvercových kachličkách. Působily na něj svěže jako nálož posečené trávy a hlavně optimisticky. Prostorové uspořádání bylo důkladně promyšleno a velký  sprchový kout s masážní sprchou byl lákadlem i pro to němé neživé zrcadlo. Samou radostí  z nečekaného  překvapení hned zapomnělo  na nepodařené ampré ve studené  garáži a těšilo se na další  zítřky, ve kterých bude objevovat další  a další zatím  nepoznané …

Anonymní _poštolka 

POVÍDÁNÍ  STARÉHO  ŠÍPU

Malý chlapec Křičící Vrána vylezl ze stanu svého otce, velkého náčelníku Šajenů Tupého Nože a cosi svíral ukryté pod jelenicovou košilí. Zavolal na své dva kamarády, Hnědého Skřivana a Ostrozrakého Špačka: „Pojďte se mnou do potní chýše, něco vám tam ukážu.“ Oba hoši jej následovali. V chýši Křičící Vrána opatrně vybalil předmět nesený skrytě pod košilí a ukázal jej chlapcům. „Pche,“ řekl pohrdavě Hnědý Skřivan, „to je toho, starý nebo spíše prastarý válečný šíp…“  Ostrozraký Špaček neřekl nic, ale náhle natáhl svoji levici a uchopil starý šíp. Pak obrátil oči v sloup a najednou začal mluvit podivným, dutým hlasem:

„Byl jsem vyřezán ze dřeva stromu Osage, velkým náčelníkem Šajenů Vztyčenými Rohy, prapradědečkem dnešního náčelníka Šajenů Tupého Nože. Od těch dob uplynuly již stovky zim. Prožil jsem s lidem kmene Šajenů mnoho dobrého i zlého.  Náčelník Vztyčené Rohy díky mě zachránil  proroka kmene zvaného Sladký  Kořen, když mě vystřelil ze svého válečného rohového luku proti šílenému bojovníku kmene Kajovů, Modrému Jelenu, který chtěl vzít sterému muži, proroku Šajenů, život svým tomahavkem.  Proletěl jsem hrudí bojovníka tam, kde bilo jeho srdce a okamžitě jej poslal do věčných lovišť. O padesát jar později jsem patřil do toulce mezi šípy dalšího slavného náčelníka Šajenů, Černého Kotlíka. Ten se mnou ulovil velikého grizzlyho, který se stal po zranění lidožroutem a zabíjel lid kmene Arapahů, spojenců kmene Šajenů.  O padesát let později, v době ohrožení našich spojených kmenů Šajenů, Arapahů a Lakotů nenasytnými bílými muži z východu, jsem posloužil jako posel ke svolání všech bojovníků těchto kmenů pro bitvy na Severních pláních, na pozdějších územích Colorada, Wyomingu a Nebrasky. Koloval jsem pomalovaný rudou barvou mezi vesnicemi kmenů a vyzýval k boji proti bělochům, kteří brali mým lidem zemi, zabíjeli bezdůvodně bizony i další divoká zvířata a nakonec chtěli vzít mému lidu i jeho svobodu. Mnoho tisíc válečníků všech kmenů tehdy uposlechlo mého volání a shromáždili se, aby bojovali za naši svobodu.

A v době nedávné jsem se účastnil další velké události, tentokráte v toulci velkého náčelníka Tupého Nože a to bitvy u Little Big Hornu, kde spojené kmeny porazily slavného generála bělochů a jeho vojenské jednotky. Jsem Zpívající Šíp, legendární válečný šíp Šajenů, žádný obyčejný starý šíp! A patřím k nejposvátnějším předmětům našeho kmene! A ty mě ihned vrať tam, kde jsi mě vzal, Křičící Vráno, než to zjistí tvůj otec, náčelník Tupý Nůž a udělá něco z čeho nebudeš věru mít radost!“

Ostrozraký Špaček přestal mluvit a skácel se na zem. Vzápětí se zvedl a tvářil se již naprosto obyčejně. Všiml si upřených pohledů svých dvou kamarádů a zeptal se: „Co se děje? Proč se na mě tak divně díváte? A proč držím v ruce ten starý válečný šíp?“ Křičící Vrána mu šíp vzal z ruky a rozběhl se rychle ke stanu svého otce, velkého náčelníka Šajenů, Tupého Nože, aby učinil to, co mu přikázal slavný Zpívající Šíp.

Anonymní_sokol

Dřevěná opora

Lavička. Jsem obyčejná lavička. Žádný list papíru, na který se píší milostné dopisy, žádný rám obrazu světoznámého malíře. Jen bezvýznamná lavička. K čemu vlastně jsem? Jaké mám poslání? Když jsem ještě byla stromem, bylo to jednoduché. – Vytvářela jsem kyslík, poskytovala úkryt bezbranným zvířátkům…Ale teď? Nevím, co dělat. Asi mi zbývá jen poslouchat rozhovory živých, poskytovat oporu smutným a nechat odpočívat prašivé holuby na svých bedrech.

Život byl až k uzoufání nudný a vlekl se jako slimák, dokud nepřišel TEN den. Nějací chlapíci, kteří se podobali těm směšným, neonově oranžovým dopravním kuželům, které si nadutě postávaly pár metrů odsud na silnici, už dobrého půl roku. Že zrovna já mám co říkat… Trčím v Eliášově parku už minimálně pět zim. Ale to trochu odbíhám. Tihle pánové změnili trajektorii, kterou se ubíral můj život. Opatřili mi společnost. Jinou lavičku. Nebo spíš lavičáka? Přechylování nikdy nepatřilo mezi moje silné stránky.

Uběhl týden a můj společník nepronesl jediné slovo, a tak jsem taky mlčela. Jednou za slunečného odpoledne si ale ke mně přišly odpočinout dívka s pejskem. Ta se ale srdceryvně rozplakala v momentě, kdy dosedla. Její psí druh na ni hleděl se starostmi v očích a já bych přísahala, že pláče s ní a snaží se vtáhnout její smutek do sebe. Ať už díky němu nebo mé tiché přítomnosti se uklidnila a pokojně odešla.  Nikdy jsem se nedozvěděla, co se jí stalo. Jestli zlomené srdce, hádka s rodiči či špatná známka ve škole. Už se nikdy neukázala. Navzdory tomu mi ale dala cennou životní lekci a  pochopení základní pravdy. Můj úděl nebyl skrývat slova tajné lásky ani chránit umělecké dílo. Bylo jím být oporou každému, kdo ji potřeboval a to je mnohem vznešenější než jakýkoli jiný cíl, protože jsem to dělala tajně a nezištně. I mlčení druhé lavičky jsem přijala a počkala, až bude připraven mluvit. Časem nás spojilo  přátelství tak silné, že nebyla šance, aby se z nás postupem času nestvořilo i něco víc. Pomáhali jsme si navzájem ale i ostatním. A byli jsme v tom spolu – dvě lavičky vedle sebe.

Anonymní_srnka